Vestfálský mír

[Johan]

Vestfálský mír
1648

(Článek č.3)

[align=center]Ani tohle téma není zrovna jednoduché a budeme muset začít, alespoň trošku, před samotným procesem vestfálského mírového kongresu. Leč slibuji, že se vynasnažím být stručnější a hutnější. Ovšem-bude možná mnohem více intrik

----------------------------------------------------------------------------------------

[align=center]Iniciativa papežského státu:

S válečným děním byl Řím dlouhodobě nespokojen. Ať již šlo o politiku Urbana VIII. (viz příloha č.1) nebo Inocenta X. (viz příloha č.2). Urban VIII.byl, z mnoha důvodů, obezřetný (např.mocenské, nikoliv ! ekonomické, postavení církve v koloniálním impériu Španělů neodpovídalo plně jeho představám) vůči Habsburkům. Inocenc X.již byl v ošemetnějším postavení, a tak slevoval. Jednak ho děsila kombinace vzájemně válčící Evropy a znovu se aktivizujících Turků (nezapomínejme, že 1645 padla Kréta). Jednak nechtěl ztratit uplně možnosti silově zasahovat do dění na sever od Rýna a Dunaje. Proto papežská diplomacie přišla s projektem separátních mírů, které by postupně utišily válečnou vřavu.

Znamenalo to opravdu velký ústup papežství od jeho výchozích politických pozic. Curie se zřekla naděje na plnou rekatolisaci Evropy; neusilovala nadále ani o plnou rekatolisaci Říše a byla dokonce připravena akceptovat její pokračující rozdrobenost. Stále však doufala v zachování mocenského postavení vůči katolickým vládcům a snad i v postavení jakéhosi moderátora mezizáboženských vztahů světadílu.


[align=center]Erb Urbana VIII.


[align=center]Erb Inocenta X.

V Evropě spolu, tou dobou, válčily 4 rozhodující mocnosti, a to (od jihu) Španělsko, Francie, Rakousko (používejme již, pro zjednodušení-byť nepřesně, tento výraz) a Švédsko. Z nich 3 (Francie, Rakousko a Švédsko) nehodlaly přijmout papežské aranžmá. Navzdory tomu byl krok Říma jedním ze 2 (vzájemně souvisejících) vedoucích k rozběhu mírových jednání. Tím 2.byla válečná situace sama.

* * *

[align=center]Postoje velmocí:

Španělsko s papežským projektem souhlasilo. Jednak mělo „Římu“ co nabídnout. Dále, všem možným rozporům navzdory, bylo partnerství Escorialu a curie v koloniích strategickou záležitostí, která umožňovala hledání shody. A konečně papež byl i příhodný prostředník pro řešení obtíží vznikajících přímo na Pyrenejském poloostrově po znovuosamostatnění se Portugalska. Madrid tedy mohl, a to celkem oprávněně, doufat v příznivé výsledky papežského prostředkování.

Tím kladný ohlas rámcově končil. Zbývající velcí hráči reagovali záporně. Francie se obávala propojení Řím-Madrid a tedy i toho, že by byla nucena k ústupkům vůči jižnímu sousedu. Navíc se jí nezamlouvalo pokukování svatého stolce po roli mediátora mezináboženských vztahů v Říši, prostě proto, že o ni usilovala sama.

Rakousko sice rádo využívalo potenciálu církve svaté počínaje investicemi a vzděláním ani zdaleka nekonče, leč její mocenské aspirace podporovat nehodlalo. Ani na svém území, ani v Říši. Celkem umírněný Ferdinand III.je k církevním aspiracím vlažný všeobecně (konečně-je to on, kdo odnímá pražskou universitu Jezuitům) a považuje za dostatečné, že kult tvoří státní ideu. V zahraniční politice vnímá navíc jihovýchodní Německo, jako „rakouský píseček“ a průnik curie do říšských záležitostí by musel vést i k budování vlastní papežské mocenské základny. Jihovýchod Německa by pak byl, pro stolec sv.Petra, logickou volbou, a o to ve Vídni nikdo nestál.

Švédsko se chtělo stát hegemonem v Říši. Nebo alespoň protektorem protestantů v ní, ať už by to mělo znamenat cokoliv (to protektorství-rozumí se). Již samo prostředkování papežem bylo v příkrém rozporu s těmito ambicemi.

* * *

Situace ve čtyřicátých tetech:

Ve 40.-tých letech 17.století se počala situace válčících stran blížit k mezím možností. Nejotřesenější se ukázala být pozice španělská. Propuklo povstání v Katalánsku (1640-1652); Téhož roku (1640) znovu nabylo samostatnosti Portugalsko a od 1642 Francie okupovala východopyrenejské hrabství Roussillon. Navíc utrpělo od Francouzů poměrně vážnou porážku v bitvě u Rocroi (1643). Trvala i válečná zátěž v Nizozemí. K tomu se ukazovalo, že španělská produkce absolutně neodpovídá válečným nárokům a potřebám.

Velmi nedobře na tom byla ovšem i Francie. Válčila na Apeninském poloostrově, proti Španělům a v Říši. To její zdroje, prostředky a možnosti napínalo až za hranice únosnosti. Mazarin (viz příloha č.3) i jeho předchůdce Richelieu měli od roku 1642 další problém-Anglii. Ta byla trvale nevyhraněným hráčem Evropy, protože protestanté a katolíci si „úspěšně“ navzájem komplikovaly život. Jenže teď se zhroutila sama do sebe v mlýnku na maso Anglické revoluce a vůbec nebylo jisté, zda se, tohle bezbřehé vraždění, zastaví na západním břehu Kanálu. Válku na 4.frontě a ještě na svém území by Francie již nezvládla. Paříž se tak snažila (a ne vždy s úspěchem) alespoň umrtvit apeninské válčiště, jenže tahle mince měla 2 strany. Zklidnění totiž umožňovalo císaři přesouvat jednotky na sever od Alp.



[align=center]Jules Mazanin[/align]

Pro Rakousko byl separátní mír se Sedmihradskem jen malou úlevou. Ano-prakticky ho spasil od porážky. Problémem ale byla jeho příčina-tedy obnovený tlak Turků Ve Vídni všichni věděli, že Sedmihradsko prostě nemá dost sil, aby je dokázalo zastavit v případě větší „machometánské“ kampaně na sever a západ. Zároveň se jeho spojenec Bavorsko střetl jak s Francouzi, tak se Švédy. Obě srážky Bavorsko prohrálo a po porážce od Švédů bylo prakticky vyřazeno z bojů. Úspěšná na 2.stranu byla obrana v Čechách a na Moravě.

Jestliže katolíci vnímali s rozpaky mírové iniciativy papežství, pak protestanté hleděli s nemalou dávkou trpkosti na počínání Švédů. Stockholm byl válečnému dění dosti daleko a věci se v něm jevily dobře. Švédsko mělo v rukách prakticky celý Balt, tradiční skandinávský soupeř, Dánsko, byl sražen do kolen, nepřátelské zůstávalo Sasko, avšak válčilo se o Čechy. Švédské prsty se zvolna blížily k další vycházející velmocenské hvězdě protestantismu v Evropě-k Nizozemí.

Jenže-to byl pohled z dálky. Upadala morálka vojsk. Švédští vojáci byly sice tendencemi k rabování „proslulí“ nad jiné. Až dosud byla ovšem snaha vybojovat nejprve vítězství a pak rabovat. Ne-jen, že se poměry změnily, ale navíc sami velitelé šli neblahým příkladem. Další problém byl v tom, že Švédsko, jako spojenec, začínalo být téměř stejně tíživou hrozbou, jako Švédský-nepřítel. To vedlo Braniborsko k poměrně neskrývaným úvahám o možné změně stran. Po odpadnutí Sedmihradska by to, pro skandinávského hegemona, ve střední Evropě velmi zhoršilo situaci. Jinými slovy-nebyl nikdo, kdo by válku dokázal vyhrát mečem.

* * *

[align=center]Hamburk:

Od roku 1641 započaly mírové rozhovory v Hamburku. Nejsou moc známé, ale patří k nejdůležitějším v dějinách. Bez ohledu na stávající a platná spojenectví se zde sešli zástupci Francie, Rakouska a Švédska, aby zde probrali technické postupy při přípravě a realisaci všeobecného mírového kongresu pro Evropu. Ač jednání posléze přerostla do předběžných mírových rozhovorů stále platilo, že technické otázky tu hrály prim.

Bylo dohodnuto, že kongres se uskuteční v ½ cesty mezi bojujícími stranami, tedy ve Vestfálsku. Dále bylo dojednáno, že bezpečnost jednání je hodna zvláštního zřetele. Protestanté a katolíci si vzájemně nedůvěřovali a jejich vztahy byly velice vyhrocené. Ač šlo tedy jinak o krok v zásadě jednání komplikující bylo rozhodnuto, že účastníci budou rozděleni do 2 sekcí. Kde ta protestantská bude jednat ve městě Osnabrücku pod vedením Švédska a v Münsteru katolíci, pod vedením Francie. Bezpečnost kongresu, jako celku, mělo zajišťovat Rakousko. Pokud to někomu připadá nedůležité, tak jen upozorním, že v obdobně vypjatých situacích takhle vypadají jednání do dnes, byť oddělení delegací zajišťuje třeba jen zeď-naposledy takto proběhla mírová jednání mezi Palestinci a Izraelci v Madridu.

Následující „technické“ ujednání ovšem znamenalo již předem porážku Fabia Chigi, pozdějšího papeže Alexandra VII. (viz příloha č.4). Až dosud totiž platilo, alespoň pro římskokatolické panovníky, že mezistátní smlouvu mohou považovat za neplatnou, nebo ji přímo neuvést v život, pakliže ji nesankcionuje (=nestvrdí, nepřijme …) papež (využíváno, krom jiného, ve vztazích k Turkům). V Hamburku se 2 římskokatolické a 1 protestantská velmoc dohodly, že se touto zvyklostí nadále nebudou cítit vázány.



[align=center]Alexandra VII.

* * *

[align=center]Vítězové a poražení:

Počátek kongresu a jeho organisace spočívaly, do značné míry, na bedrech Fabia Chigi za papežství a Alvisiho Contariny z Benátek. Contarini hájil typické zájmy obchodní republiky. Tedy mír, který přináší uklidnění potřebné pro obchod a uvolnění sil pro potřeby boje s Turky. Zaalpský mumraj pro něj nebyl středobodem světa. S odstupem můžeme říci, že se, vzhledem k výše uvedeným cílům, vracel do svého města na laguně jako nejúspěšnější diplomat kongresu.

Fabio Chigi byl naopak smutným hrdinou kongresu. Zkušený diplomat a ostřílený politik byl hybatelem jeho úvodní fáze. Připravil a zprovoznil prakticky všechna hlavní jednání. Jeho um udržel diplomaty u jednacích stolů a přesto byl v situaci, kdy prakticky nemohl uspět. Svatému stolici nakonec nepřivezl žádný hmatatelný úspěch. Na protest odmítá pověsit papežskou pečeť pod závěrečná ujednání a prosazuje, že je papežství nepřijímá. Víme však, že s tím rozhodující hráči počítali předem, připravili se na to a bylo jim to lhostejno.

Francouzské delegaci vedené trojicí Claudem de Mesme hrabětem ď Avaux, Abelem Servienem hrabětem de la Roche a jim nadřízeným Henrim II. vévodou de Longueville se zpočátku příliš nedařilo. Jak pro vlastní vnitřní rozpory (osobního rázu-mezi 1.dvěma jmenovanými), tak paradoxně proto, že jim chyběl spoluhráč. Švédsko, pod vedením (syna kancléře) Johana Oxenstierna, usilovalo o hegemonii v Říši. Francie souhlasila se silným Švédskem a chtěla ho jako silného spojence. Ale hegemonie v Říši byla o kus dál, než kolik chtěli v Paříži zkousnout. Jenže nebylo kam se obrátit. Císaře zastupovali Leopold I.hrabě Auersperg, hrabě Lamberg a hrabě Jan Ludvík Nasavský. A ti podléhali španělskému vlivu.

Rakousko mělo být dalším v pořadí poražených. Tedy-co do deklarovaných válečných cílů. Nepodařilo se prosadit jak rekatolisaci, tak ani centralisaci Říše. Jenže na scénu přišel nový muž-Maxmilián hrabě Trauttmansdorff (Trautmansdorffové viz příloha č.5). Šlo o diplomata mimořádných schopností i rozhledu. Rychle se stal duší kongresu. Pochopil situaci. Odklonil se od Španělska a přestal podporovat jeho hegemoniální úsilí. Obrátil se na Francii, navázal s jejími zástupci spolupráci a silný dvojblok Paříže a Vídně následně sevřel a umenšil pozici Švédska. Rakousko vyšlo z kongresu jako posílené, centralisované a s rozsáhlými sférami vlivu na horních tocích Labe a Rýna. Tedy s výhodnou nástupní posicí do prostoru Říše. Takzvaná „Česká věc“ (viz příloha č.6) byla smetena ze stolu. A Rakousko se definitivně stalo tím silnějším ve vlastní vnitrorodové hře Habsburků.



*=rod stále žijící v Čechách[/align]
[align=center]Panáček=pobělohorská šlechta[/align]
[align=center]Korunka=šlechtická hodnost (v tomto případě platí, že rod byl povýšen až do knížecího stavu)

Za těchto okolností mimořádně posílila právě Francie. Získala příslib Rakouska, že zastaví podporu Španělska. Získala postavení dohližitele nad náboženským uspořádáním Říše (leč to ztratil již Ludvík XIV:a paradoxně „funkce přešla“ na císaře), oslabila zásadním způsobem Španěly a prosadila zásadu Augšpurského míru, tedy „koho vláda, toho víra“, jako princip evropského náboženského uspořádání.

Jedním z nejvíce podražených na kongresu bylo Švédsko. Snahu o získání hegemonie v Říši bojkotoval jejich hlavní spojenec. Zásah téhož snížil finanční odškodnění (tedy reparace) pro Stockholm až na 10% původně požadované částky (jejímž-té částky-cílem, konečně bylo totálně vyřadit Habsburky). Jeho úsilí o roztrhání podunajského soustátí ve prospěch jiných států a mocností (sami měli „zálusk“ na Slezsko) byl rovněž zmařen. A to jak silou zbraní rodícího se mocnářství, tak i diplomatickým tlakem jeho „francouzského spojence“. Navzdory tomu byl ze Švédska, po Vestfálském míru, mimořádně silný hráč, hegemon Skandinávie, na Baltu a ve velké části severní Evropy.

Dalším vítězem byly drobné říšské státy. Podržely si prakticky plnou samostatnost. Víme, že šlo o pyrrhovo vítězství, protože se tím Říše na dlouhá staletí stala jen lovištěm okolních velmocí. Ale v daný okamžik dosáhly svého.

Obrovský ústup ze slávy prožívalo Španělsko. Jeho zaalpský spojenec ho prakticky odepsal. Papežství přestalo znamenat reálnou oporu a jeho vlastní hospodářství potřebovalo rozsáhlé reformy za účelem zvýšení výroby a produktivity (víme, že ty se nedostavily a Španělsko z velmocenské hry vypadlo, aby se do ní navrátilo prakticky až nyní, po 2. ½ 20.století, na půdorysu Evropské unie). Nyní ho však ještě zachránil mimořádně schopný diplomat, který vedl jeho kongresovou delegaci Don Gaspar de Braccamonte y Guzman hrabě z Peňaranda. Ten, tváří v tvář vývoji, uzavřel mírovou dohodu s Nizozemím (jeho delegaci vedl Berthold van Gent) na základě uznání jeho nezávislosti. Tím si Španělsko uvolnilo ruce pro případné pokračování války s Francií a zůstalo státem, který bylo nutno brát vážně.

Dalším vítězem bylo právě Nizozemí. Získalo nezávislost. Podařilo se mu vymanit se zpod francouzského vlivu a začlo stoupat mezi světové velmoci.

Tak jako byl naprostým poraženým papežský stát, tak na tom byla i Falc. Její delegaci nikdo nebral vážně a nevěnoval jí pozornost.

Velmi oslabené z kongresu odcházelo i Dánsko. Švédský vliv mu zůstal dlouhodobě nadřazený. Prakticky až s „otevřením britských zájmů“ na Baltu si Kodaň mohla dovolit začít znovu dělat vyváženější zahraniční politiku.

=================================================

[align=center]Použité zdroje a podklady:

1. Pod císařským praporem (Historie habsburské armády 1526-1918); kolektiv autorů ; Elka Press-Praha 2003
2. Dějiny zemí Koruny české I. (od příchodu Slovanů do roku 1740); kolektiv autorů; Paseka-Praha 1992
3. Lexikon české šlechty (erby, fakta, osobnosti, sídla a zajímavosti), Jan Halada; Akropolis-Praha 1992
4. Kapitoly z dějin evropské politiky do roku 1648, Dr. Václav Drška, Doc.Dr. Aleš Skřivan, Mgr. František Stellner; ISE-Praha 1995
5. Naše dějiny v datech, Jarmila Koudelková; Albatros-Praha 1987
6. Erbovník (aneb kniha o znacích i osudech rodůžijících v Čechách a na Moravě), Milan Mysliveček; Horizont a.s.-Praha 1993
7. Panovníci českých zemí, Petr Čornej; Fragment-Praha 1992
8. Toulky českou minulostí 4 (od nástupu Habsburků k pobělohorskému stmívání 1627), Petr Hora-hořejš; Baronet--1994
9. http://cs.wikipedia.org/wiki/Obléhání_Prahy
http://www.valka.cz/clanek_13133.html

[Johan]

Příloha č.1

papež Urban VIII.encyklopedicky:



Urban VIII. (duben 1568 – 29. července 1644), rozený Maffeo Barberini

Byl papežem od roku 1623 do roku 1644. Byl poslední papež, který rozšiřoval území státu vojenskou silou a významný patron umění. Obrovské dluhy, vzniklé během jeho pontifikátu, značně oslabily jeho nástupce, kteří byli neschopni udržet politický nebo vojenský vliv v Evropě. Účastnil se také sporu s Galileem a jeho teorií heliocentrismu. Během jeho pontifikátu byl potlačen jansenismus.

Život

Maffeo Barberini se narodil ve významné florentské rodině. Byl vzděláván jesuity a obdržel právnický doktorát na univerzitě v Pise roku 1589. Roku 1601 Maffeo využil vlivu svého strýce u Klementa VIII. a stal se papežským legátem na dvoře Jindřicha IV. Navarrského. Roku 1604 jej papež jmenoval arcibiskupem v Nazarethu a stal se pronotářem a papežským nunciem na francouzském dvoře. Pavel V. jej jmenoval kardinálem a papežským legátem v Bologni. 6. srpna roku 1623 se stal nástupcem Řehoře XV. a přijal jméno Urban VIII..

Pontifikát

V době Urbanova pontifikátu proběhlo 21 let Třicetileté války a sám pontifikát byl nabitý událostmi. Kanonizoval Alžbětu Portugalskou a Andrea Corsiniho a vydal papežskou bulu, která předznamenala kanonizaci Ignáce z Loyoly a Františka Xaverského jeho nástupcem na papežském stolci. V roce 1626, po smrti posledního člena vévodského rodu della Rovere, se prohlásil z titulu lenního pána dědicem urbinského panství a připojil Urbino k papežskému státu.
Přestože byl jako kardinál velmi otevřený a tolereantní k novým vědeckým poznatkům (především v astronomii a ve fyzice), jako papež zastával striktně ortodoxní stanovisko. Ani vzájemné přátelství s Galileem a počáteční podpora jeho myšlenek nezabránila Urbanu VIII. povolat astronoma roku 1633 do Říma, kde se musel veřejně zříci výsledků své práce.
Jako poslední papež uplatňoval nepotismus ve velké míře: mnoho členů jeho rodiny získalo díky jemu značné bohatsví. Urban také psal latinskou poezii, která byla hojně publikována.

[Johan]

Příloha č.2

Inocenc X.v datech:



Papež Inocenc X. narozen jako Giovanni Battista Pamphili

Byl papežem v letech 1644-1655.
Za jeho pontifikátu byl jakožto papežský architekt protežován Gian Lorenzo Bernini na úkor Francesca Borrominiho.
Začátek pontifikátu-15. září 1644
Konec pontifikátu-7. leden 1655
Datum narození-6. květen 1574
Místo narození-Řím, Itálie
Datum úmrtí-7. leden 1655
Místo úmrtí-Řím, Itálie

[Johan]

Příloha č.3

Mazarin encyklopedicky:



Jules Mazanin (výslovnost žil mazaren, italsky Giulio Mazzarini, *14. července 1602 – +9. března 1661) byl původem italský politik a diplomat, který od roku 1642 až do své smrti působil jako první ministr Francie. V letech 1642–1661 byl nejvlivnějším a nejmocnějším mužem francouzské politiky. Od roku 1641 měl současně titul kardinála.
Společenský vzestup

Narodil se 14. července 1602 v Pescině, v Neapolském království, jako Giulio Raimondo Mazzarini. Jeho otec, Pietro Mazarini, pocházel ze Sicílie a byl majordomem v římském paláci rodu Colonnů. Právě Colonnové zaplatili další výchovu a vzdělání nadaného Giulia. Giulio byl nejprve žákem jezuitské koleje papeže Urbana VIII. v Římě, později studoval právo na římské univerzitě La Sapienza a pak na španělské univerzitě v Alcala de Henares. Roku 1627 prožil v severoitalském Monferratu vojenskou službu v hodnosti kapitána.
Po získání doktorátu práv vstoupil roku 1632 jako diplomat do papežských služeb a stal se zástupcem papeže v Avignonu. Zde si jeho schopností povšiml francouzský kardinál Richelieu a postaral se o to, aby se Mazarin stal nunciem ve Francii (1634–1636). Richelieu si jej velmi oblíbil a časem z něj učinil svého sekretáře. V roce 1641 získal titul kardinála, ale nikdy se neprohlašoval za duchovního a také nebyl nikdy vysvěcen na kněze. Na přímluvu umírajícího kardinála Richelieua jej jmenoval král Ludvík XIII. v roce 1642 prvním ministrem Francie a hlavou královské rady.
Po smrti krále Ludvíka XIII., roku 1643, jej požádala královna vdova Anna Rakouská o spolupráci na regentské vládě za nezletilého Ludvíka XIV. On s tím samozřejmě souhlasil. Jeho moc i majetek pak nezadržitelně narůstaly a jeho sílící vliv na politiku Francie i osobní vliv na královnu vdovu se staly brzy zdrojem nenávisti a odporu ze strany poddaných i šlechty. Boje o moc ve Francii vyústily až v povstání známé jako fronda, během něhož musel roku 1651 odejít z Paříže a usídlit se v Normandii. I nadále ale ovlivňoval vývoj událostí v zemi. Vůdce povstání, strýc nezletilého krále Ludvíka XIV. Gaston Orleánský, se nyní rozhodl sám prohlásit za regenta a zbavit moci královnu vdovu Annu Rakouskou a její přívržence. Anna Rakouská se pokusila v nastalém zmatku opustit i se svým synem Ludvíkem XIV. hlavní město, proti čemuž se ale vzbouřili sami Pařížané a tomuto útěku zabránili. On sám se zatím snažil obměkčit šlechtu tím, že nechal z vězení propustit některé z vůdců frondy, které před svým útěkem z hlavního města uvěznil. Po jejich propuštění se však nedočkal žádného vděku, opustil Francii a emigroval do Kolína nad Rýnem.
Od této chvíle ovládal Francii tajně a pomocí kódovaných dopisů, které zasílal regentce Anně Rakouské. Politická situace ale byla stále komplikovanější. Vůdčí osobnosti povstání uvěznily regentku i nezletilého krále v královském paláci a zakázaly jim toto místo opustit. Na regentku byl vyvíjen nátlak, aby z regentské rady odvolala všechny osoby, které i nadále sympatizovaly s vyhnaným Mazarinem, což Anna Rakouská rezolutně odmítla. Dále si také dopisovala s Mazarinem, který jí udílel rady a utěšoval ji v této těžké situaci. Po čtyřech letech bojů bylo povstání frondy roku 1652 ukončeno a Mazarin se v roce 1653 vrátil z vyhnanství natrvalo zpět do Francie.

Znovuzískání moci

Dne 7. června 1654 byl Ludvík XIV. oficiálně korunován a ujal se moci v zemi. S tím, jak sílila moc mladého krále, sílila i moc jeho věrného rádce a kmotra kardinála Mazarina, který se opět stal důležitou a vlivnou postavou francouzské politiky. Podruhé se ve svém životě ocitl na politickém vrcholu, byl nejbohatším a nevlivnějším mužem v zemi, prvním ministrem a hlavou královské rady, osobně dohlížel na domácnost královny a na další výchovu mladého krále a jeho bratra Filipa. Byl guvernérem v Brisachu a La Rochelle, kapitánem na zámcích Fontainebleau a Vincennes, vrchním správcem v La Fére, Hamu, hrabství Marle a polesí Saint-Gobain. Ač nebyl vysvěcen na kněze, byl převorem v Chantenoy, opatem v Saint-Germain-l´Auxerrois, v Notre-Dame de Cercamp, v Saint-Denis a Cluny. Byl také zdatným obchodníkem a majitelem nákladních lodí. Po roce 1647 se dokonce na chvíli zdálo, že se stane příbuzným samotného krále. Mladý Ludvík XIV. se nejprve zamiloval do kardinálovy neteře Olympie Manciniové a v roce 1655 pak do její sestry Marie Manciniové. S Marií chtěl král uzavřít sňatek, čemuž se on sám zpočátku nebránil, ale po ostrém odmítnutí tohoto sňatku Ludvíkovou matkou Annou Rakouskou uznal, že se jedná o bláznivý a nereálný nápad. Společně s Annou Rakouskou Ludvíkovi jeho nápad rozmluvil a sám se začal angažovat v hledání nové vhodné nevěsty pro svého panovníka.

Milovník přepychu

Na rozdíl od svého předchůdce kardinála Richelieua se nikdy příliš nechoval jako duchovní, ale zcela nepokrytě si užíval radostí života. Rád se dobře oblékal, používal jen ty nejdražší voňavky, miloval divadlo a operu, věnoval se lovu a svým sbírkám umění. Vlastnil a dokonce veřejnosti zpřístupnil svou rozsáhlou knihovnu 40 000 svazků knih a vzácných prvotisků bible. Věnoval se numismatice, po celé Evropě nakupoval obrazy, klenoty, sochy a nábytek. Existovala už jen jediná věc, po které marně toužil – stát se papežem. Naděje svitla v roce 1657, když zemřel císař Ferdinand III., a Mazarin se rozhodl navrhnout na post císaře Ludvíka XIV. Tím by se do Francie vrátilo císařství, které přešlo v 11. století z Franků na Germány. Pokud by Ludvík XIV. vládl císařství, mohl by pak jeho rádce a kmotr Mazarin v budoucnu jednodušeji usilovat o papežský stolec. Z těchto plánů nakonec sešlo, ale on sám se až do poslední chvíle svého života nevzdával naděje, že nejvyšší církevní úřad získá.

Poslední léta

V roce 1660 se už necítil po zdravotní stránce dobře. V Saint Jean-de-Luz ještě vedl tajná jednání se Španělskem o tom, zda v budoucnu podpoří jeho kandidaturu na papeže, ale sám už v té chvíli cítil, že se blíží jeho konec. V únoru 1661 opustil Paříž a usídlil se ve Vincennes. Měl strach, že po jeho smrti král zkonfiskuje veškerý jeho majetek, a tak se nakonec rozhodl poslechnout radu svého sekretáře Jean-Baptista Colberta a podniknout riskantní plán. Veškerý svůj majetek nabídl králi darem. Král Ludvík XIV. tři dny váhal, ale nakonec šlechetnou nabídku odmítl. Oddechl si a majetek odkázal svým neteřím. Zemřel 9. března 1661 mezi druhou a třetí hodinou ráno na zámku ve Vincennes. Ludvík XIV. byl u jeho lože až téměř do samého konce. Podle přísně dodržované tradice ale nesměl francouzský král hledět do tváře smrti a tak byl těsně před jeho úmrtím z místnosti vyveden. Když krále informovali o kardinálově skonu, rozplakal se. Během prvních let své vlády měl Ludvík XIV. s ním celou řadu sporů, ale vždy si jej vážil, uznával jeho zkušenosti a byl mu v mnohém zavázán. Mezi oběma muži panovala náklonnost a vzájemná důvěra.
Pravdou ale je, že teprve po jeho úmrtí se Ludvík XIV. stal skutečným vládcem své země. Od této chvíle se už nemusel nikomu podřizovat a byl za svá rozhodnutí zodpovědný jen sám sobě. Zatím nezkušený Ludvík XIV. měl štěstí i v tom, že po jeho smrti získal téměř okamžitě nového věrného rádce a spolupracovníka. Tak jako kdysi dopomohl kardinál Richelieau ke kariéře Mazarinovi, tak nyní on sám dopomohl k témuž svému sekretáři Jean-Baptistu Colbertovi. Po jeho smrti Colbert předal králi tajný posmrtný dar od Mazarina – obrovskou sumu peněz, o které nikdo kromě Mazarina a Colberta neměl tušení. Ani sám král. Ludvík XIV. byl ohromen Colbertovou loajalitou a ihned jej přijal do svých služeb. Společně pak odhalili finanční machinace ministra financí Foqueta a Colbert si navždy získal plnou královu důvěru.

Mazarin a jeho příbuzenstvo

Jelikož neměl vlastní potomky, rozhodl se veškeré své úsilí a finanční prostředky investovat do dětí svých sester Girolamy Manciniové a Laury Margarety Martinozzi. Veškerý jeho majetek měl původně zdědit synovec Paolo Mancini, který ale padl v jedné z bitev během frondy. Dědičkami se tak staly zbylé kardinálovy neteře. Ty vyrůstaly nejprve v římském paláci, které pro ně nechal postavit. V roce 1647 přišel do Paříže Paolo Mancini a jeho tři sestry – Anna, Laura a Olympie. V roce 1654 přijela do Paříže i jeho sestra Girolama Manciniová s dcerami Hortensií a Marií. O rok později následovala i nejmladší Marie Anna. Své neteře se rozhodl dobře provdat a to se mu také podařilo. Ačkoli byl on sám i jeho příbuzní nízkého původu, hned tři jeho neteře získaly manžela z královského rodu a ty zbývající z rodů šlechtických:
• Olympie Manciniová – jejím manželem se stal princ Evžen Mořic Savojský, hrabě ze Soissons.
• Laura Manciniová – jejím manželem se stal Ludvík II. Bourbon-Vendôme, vévoda de Mercoeur, vnuk francouzského krále Jindřicha IV.
• Hortensie Manciniová – jejím manželem se stal Armand-Charles de la Porte, vévoda La Meilleraye.
• Marie Anna Manciniová – jejím manželem se stal Maurice Godefroy de la Tour D´Auvergne, vévoda de Bouillon.
• Marie Manciniová – byla milenkou krále Ludvíka XIV., který se s ní chtěl dokonce oženit. Jejím manželem byl ale nakonec Lorenzo Onofrio Colonna, příslušník rodu Colonnů, u nichž kdysi sloužil dědeček Marie Manciniové jako majordomus.
• Laura Martinozzi – tuto neteř provdal Mazarin za Alfonse IV. z rodu D´Este a z Modeny. Jejich dcera Marie Beatrice Modenská byla později druhou manželkou anglického krále Jakuba II.
• Anna Martinozzi – provdána za Armanda, prince de Conti. Její pravnučka Luisa Henrieta Bourbon-Conti byla matkou Filipa Egalité a tedy babičkou posledního francouzského krále Ludvíka Filipa. Dalším z praprapotomků Anny Martinozzi byl třeba poslední portugalský král Manuel II. Portugalský.

[Johan]

Příloha č.4

Alexandr VII.v datech:



[align=center]Erb Alexandra VII.


(*13. února 1599 - +22. května 1667), narozen jako Fabio Chigi, byl papežem v letech 1655-1667.
Místo narození-Siena, Itálie
Místo úmrtí-Řím, Itálie

[Johan]

Příloha č.5

Trauttmansdorffové encyklopedicky:

Trauttmansdorffové jsou původně rakouský rytířský rod, který později povýšil do knížecího stavu. Pocházeli ze Štýrska. Do Čech přišli na začátku 17. století.


Erb Trautmansdorffů

Historie
První zmínky o rodu se objevují v 13. století. V 16. století povýšili do panského stavu a rozdělili se na dvě větve. Jan Bedřich zplodil tři syny, dva z nich působil jako císařští vojenští velitelé v Uhrách.
Třetí syn, Maxmilián Trauttmansdorff (1584-1650), konvertoval z evangelické na katolické náboženství. Jako první z rodiny přišel do českých zemí a trvale se zde usadil. Během stavovského povstání sloužil císaři Ferdinandovi II. jako vyjednavač s českými stavy. Poté občas působil v diplomatických službách u papežského či španělského dvora, kde vyjednával například o vojenské pomoci. V roce 1623 povýšil do stavu říšských hrabat. Díky konfiskacím levně zakoupil Horšovský Týn, který učinil pozdějším rodovým sídlem. Dále získal Kamenici, Chrastavici, Hlohovou a další statky. Položil tak základ značnému rodovému jmění, které se později rozrostlo o Litomyšl, Pecku, Kumburk či Lipnici.
Maxmiliánovi potomci rod dále rozdělili do několika odnoží, vykonávali důležité funkce v císařských službách v diplomacii nebo v armádě. Ferdinand se stal rakouským radou, jako vyslanec prošel Londýnem, Berlínem, Mnichovem či Římem. Maria Tadeáš působil jako duchovní, stal se biskupem Hradce Králové, v letech 1811-1819 zastával post olomouckého arcibiskupa.
Povýšení do knížecího stavu se jim dostalo v roce 1805. Štýrská větev vymřela počátkem 19. století. Po roce 1945 emigrovali, dnes žijí především v Rakousku.

-----------------------------------------------------------------------------------------
Spojili se se Šternberky, Dietrichsteiny, Kounici, Černíny, Colloredy či Liechtensteiny.
-----------------------------------------------------------------------------------------

[Johan]

Příloha č.6

„Česká věc“:

Ano-byla Vestfálským mírem obětována. Tehdy všichni věděli o co šlo. Dnes se mi zdá, že nikoliv.

Čteme-li dnes mnohé (národovecké?) rozbory situace po ukončení 30-tileté války z „per“ naší historiografie nabudeme dojmu, že se nám udála strašlivá křivda. Křivda, na kterou (v konečném důsledku) doplatila celá Evropa. Věc je popisována tak, že „Česká věc“ znamenala příklon našeho státu k protestantistické monarchii nizozemského ražení a k rychlému rozvoji podnikatelských struktur, kulturního života, hospodářství, architektury … po způsobu severní a severozápadní Evropy.

Jenže tohle na stole nebylo. Minimalistická varianta „české věci“ předpokládala obnovení dvojvěří a návrat exulantů pod plnou amnestií (návrat exulantů, kteří přestoupily na katolictví, možný byl, a to celkem hladce-jak si ukážeme v dalších, později následujících, dílech). Maximalistická pak prosazení záměrů bělohorských vzbouřenců. Připomeňme si je. Král měl být volen na doživotí; jeho funkce měla být pouze reprezentativní-bez reálných pravomocí; v zemi nemělo panovat dvojvěří-římští katolíci měli být pouze tolerováni; stát neměl být stavovskou, ale šlechtickou republikou; o postavení (mocenském i společenském) mělo rozhodovat držení půdy-nikoliv tedy výrobních prostředků. Tohle mělo v Českých zemích velice malou podporu již roku 1618 a v roce 1648 prakticky žádnou.

Upřímně řečeno centralizace a konsolidace státu jakož i postavení habsburské dynastie, přineslo rychlý rozvoj podnikatelských struktur, kulturního života, hospodářství, architektury … byť se vycházelo z jiných základů, než z těch, které se prosadily v severní a severozápadní Evropě. Bonusem navíc bylo dlouhé období klidu a prosperity pro celou střední Evropu.

Dovolím si dále konstatovat, že koncept předkládaný bělohorskými vzbouřenci byl naprosto nefunkční, neodpovídal vnitřnímu vývoji naší společnosti, a to ani v dané době, ani v čase i o několik století zpět (tohle by, typuji si, neuspělo pomalu snad ani za vlády Lucemburků-odvolávám se tu na již tehdy silný politicko-mocenský vliv měst a podnikatelské zájmy vysoké aristokracie) a velmi nebezpečným způsobem ohrožoval základní vitální zájmy státu, a to až tak, že by bylo možno předpokládat jeho zničení a naprostý zánik-podobně, jako se stalo v Polsku. Domnívám se, že jsme měli nezměrné štěstí, když se podařilo na Bílé hoře císařským vojskům prosadit zájmy státu a zajistit ho do budoucna. Konečně shledávám, že Evropa rozhodně ničeho netratila, když smetla tkzv.“Českou věc“ ve Vestfálsku pod stůl.

[Bleu]

Otázka či poznámka k Francii.
Na základě čeho usuzuješ, že na tom Francie byla zásadně špatně? Troufám si tvrdit - už jen pro to, že se na jejím území neválčilo - byla na tom ze všech válčících mocností jednoznačně nejlépe. Do války vstoupila až roku 1635 (byť do té doby podporovala Švédsko). Od roku 1642 neměla s Anglií problém neb ta se začala zmítat ve víru občanské války. Konec konců výsledky Třicetileté války potažmo Vestfálského míru připravili výbornou startovní pozici díky, které Francie pak prakticky 60 let dominovala evropskému i koloniálnímu kolbišti.

[Pátrač]

Francie na tom asi až tak špatně nebyla, jde spíše o určení toho co lze považovat za špatné. Francie si vyřešila své potíže uvnitř tím že zlikvidovala valnou část jinověrů, čili hugenotů. Jinak až do roku 1635 skutečně jjí území válkou postiženo nebylo, chytře za sebe a své zájmy nechal válčit jiné.

Po roce 1628 se Francie spojila s Nizozemskými provinciemi a Švédskem a vstoupila do války. tedy na dálku. Na toto spojenectví Španělsko nakonec reagovalo vpádem na území Francie pod vedením císařského generála Jana z Werthu a kardinála Ferdinanda Habsburského. Španělé se dostali v roce 1636 do provincií Champagne a Burgundy, přes které postoupili až k Paříži. A bylo je potřeba vytlačit ven. Pokud se španělské armády chovali jako jinde, asi to bylo drsné - zde totiž bylo co drancovat.

V roce 1639 byla císařská armáda zatlačena až k Drážďanům švédskou armádou. Francie se Švédskem začaly připravovat mírovou smlouvu, ve které by bylo stvrzeno jejich vítězství. jenže válka se nakonec do Francie opět na nějaký čas vrátila. Dne 19. května 1643 došlo k rozhodující bitvě španělských a francouzských vojsk u severofrancouzského Rocroi, kde mladičký Ludvík II. Bourbon, vévoda d’Enghien porazil španělsko-císařskou armádu, složenou převážně z tradičních tercií. Potom už Francie asi moc potíží s válkou u sebe doma neměla.

Asi jde skutečně o přesnější specifikaci. Však až se Johan po noční vybucinká, tak se nám vyjádří.

[Bleu]

Pátrač - Richelieu sice zlikvidoval hugenoty mocensky/vojensky na druhou stranu jim nechal náboženskou svobodu tzv. "ediktem milosti" z roku 1629, tím Francii zajistil vnitřní stabilitu což bylo nepochybně podstatné.

[Johan]

Ano-nelze zpochybňovat, že F na tom byla (z válčících velmocí) nejlépe; což ovšem neznamená, že nějak závratně dobře. Problémem byla potencionální vnitropolitická nestabilita, tedy regentství a finance, které docházely. Možná ne tak valem jako jiným, přesto však dost silně na to, aby to snižovalo chuť válčit. Vzájemně se vraždící Angláni by sice byli fajn, kdyby k nim, ovšem, před tím neuteklo tolik fracouzských protestantů. Panovala tedy obava, že ti by se mohli chtít vrátit a "anglické šílenství" přenést za kanál-na pevninu.

Paříž se tak ocitla v pozoruhodné situaci. Na bitevním poli sice válku rozhodnout nedokázala ... leč měla dost sil vyhrát mír a ztároveň i dost vůle k tomu, aby mír uzavřela. Vyhrála tedy mír

[Johan]

Jenže tou dobou F již "šéfoval" Jules Mazanin. A s ním se mnohé změnilo. K lepšímu. I k horšímu.

[Pátrač]

Bleu - to je zcela jistě pravda, ale nějakou dobu to vraždění nabývalo chrakteru občanské války.

Ale asi je na druhou stranu pravda, že Francie díky obratné politice toho génia pragmatismu kardinála Armanda Jeana du Plessis, vévody de Richelieu na tom nebyla až tak zle. Bohužel nejem dostatečně schopný na to, abych se pokusil zjistit jaké relevantní škody tato země - lidské a materiální - utrpěla za těch divokých 30 let.

Jinak kolego, až najdeš čas a chuť, mrkl by ses na moji práci jestli tam nemám nějakou vyloženou blbost? V tom rozsahu mám obavu, že něco může být.....

[Bleu]

ještě jednou k té Francii, už jsem to sem jednou dával nicméně si troufám říct, že se to sem hodí, rozhodně to dobře zrcadli sílu Francie.


Fracouzská pěchota v číslech.
V roce 1633, 102 000 mužů v 72 francouzských a 7 cizineckých regimentech.

V roce 1635 už 210 000 mužů v 149 francouzských a 26 cizineckých regimentech.

V roce 1636 219 000 mužů v 151 francouzských a 26 cizineckých regimentech.

V roce 1637 232 000 mužů v 166 francouzských a 16 cizineckých regimentech.

V listopadu 1637 238 000 mužů pěšáků, 185 francouzských, 16 cizineckých regimentů.

V listopadu 1638 231 000 mužů , 180 francouzských a 24 cizineckých regimentů.

V únoru 1642 227 000 mužů , 174 regimentů francouzských, 25 cizineckých regimentů.

k 15. květnu 1643, 218 000 mužů , 166 francouzských, 26 cizineckých regimentů.

Dle mého soudu se Francie naprosto vymyká jakémukoliv evropskému státu, (možná s výjimkou Ruska).Znovu upozrňuji, že jde jen o pěchotu takže je potřeba připočítat nějakých dalších 10-15%. Už jen početní stavy vpodstatě dávají tušit, Francii ve chvíli kdy vstoupili do Třicetileté války stala vedoucí evropskou velmocí.

[Bleu]

Johan - už sem si vzpoměl co mi v tom článku o Vestfálských míru chybí - on završuje a kodifikuje předchozích 100let reformace, a do značné míry se mu daří vytěsňovat náboženskou otázku jako politický problém.

[Johan]

ad.Bleu:

Z části. Respektive ano, dovršuje reformaci. Ale náboženskou otázku 1.odsunul stranou onen tkzv.Pražský mír. Tehdy šlo o jakousi "pokusnou vlaštovku". Ale zároveň šlo o 1.mírové ujednání/narovnání (ve 30-tileté válce) mezi "Římany" a podobojími, které cíleně náboženský problém upozaďovalo coby ne rozhodující pro dohodu, jako takovou.

Ale ohledně náboženství byla, v podstatě, důležitější ona nenápadná (a dnes téměř opomíjená) schůzka v Hamburgu. Zde bylo 1.předjednáno a dojednáno, že náboženská autorita nebude nadřazena politické mezistátní dohodě. V tomto smyslu "Vestfál" již "jen" dotáhnul do (rámcově) konečné podoby dříve nastolený trend.