Zpět z italské fronty na frontu srbskou
19.9. V 5h jdeme dále, až došli jsme do Dobrovolje, jest to asi 50 km za frontou. Jest asi 6h večer. Utábořili jsme se na jedné louce u lesa, postavili celty a sháněli, co je zde ke koupi. Jest to malá vesnice, ale víno mají dobré – vždyť je to vinařský kraj. Zde snad budeme několik dní na odpočinku. Ale v noci je hodně chladno takže pod celtama je nám zima. Já mám společnou celtu s Kvasničkou. Chodíme se koupat do blízkého potoka, hledíme abychom zase vypadali jako lidi.
15.9. Poněvadž jeden od saniťáků se roznemohl, tedy přihlásil jsem se k sanitě.Chodím s nemocnými do polní nemocnice v sousední vesnici asi 1h vzdálené. Cesta je pěkná, mezi vinohrady a lesy. Nemocní musí nésti celou svoji výzbroj a tak jim vždy pušku nesu a patrony, aby je netížily vysypu do keře v lese.
21.9. Jdeme na nádraží do Sežany, 1 h odjíždíme přes Lublaň.
22.9. Ráno kafe v Královci v Chorvatsku, oběd v Sušaku a večer kafe v v Slavonskym Brodě.
23.9. Ráno káva v Ďalu.
24.9. V 3 ráno Ujvídek (Novi Sad) a tam přes noc.
25.9. V 6 h ráno pochod do Bajčice 27 km.
26.9. V 6 h ráno odchod přes Indiž do St. Pazovy 19 km. Při příchodu tam jsem byl udiven, ženské malých baculatých postav oblečené v modré krátké sukně a kazajky. Jsou to Slovačky. Tato obec je obydlena většinou Slováky. Chodím k jednomu sedlákovi trhat kukuřici, ale ten sedlák je dost lakomý, ráno za tmy již sedáme na vůz a jedem bez snídaně, v poledne dá chleba a kus špeku, když přijdem večer domů, tak teprv je pořádné jídlo, vždy zabitá slepice, tedy i z ní řádná polévka. Tedy k večeři se řádně najíme. Spím v jedné chalupě ve stohu na dvoře, spí se dobře, ani zima mi není.
5.10. Alárm v 11 h dopol., odpol. pochod k Zemuni, došli jsme tam v 10 h večer. Jsme ubytováni v jedné novostavbě na kraji města, sem tam rána z děla.
6.10. Odpoledne rozkaz: Ve 12 h v noci jdeme na Bělehrad. Půjdem k přístavišti, sednem na pontony a rychle na druhý břeh. Pak rychle do švarmlinie a kupředu. Srbové tam mají zákopy, které se musejí vzíti útokem. Před zákopy jsou ostnaté dráty, ty se musí rozbít. Jsou tam jednotlivé kmeny stromové, těch nejlépe se nedotýkati, neboť možná jsou podminovány. Žádného nezajímat (setník Kyrášek).
7. 10. Asi v 11 h v noci jdeme, ještě před tím nám rozdali zásilky došlé z domova. Také jsem dostal bedničku se suchary, cukr a Hochmannský kapky (1). Dále jsme dostali každý chléb na tři dny, maso pečené, cigarety, kousek čokolády, víno do feldflašky. Prý 3 dny nedostaneme nic. Asi ve 12 h v noci sedáme do pontonu. Do jednoho pontonu vždy sedne asi 40 vojáků (2). Do našeho pontonu, který je poslední, poněvadž jsme od sanytét, sedá též náš setník Kyrášek.
Útok na Bělehrad
7.10. 1915. Když jsme nasedli, ihned kupředu. Připadalo mi to, jako bychom byli loupežníci mořský, o kterých jsem kdysi četl. Domy v Bělehradě hoří, které byly zapáleny granáty (3). Zdá se mi, že na ostrově, ke kterému se blížíme mašírují řady vojska, ale to je kukuřice. Jedeme k ostrovu a až jej obeplujeme, přímo musíme na Bělehrad nalevo od pevnosti. Plujeme chvíli při břehu ostrova a tu setník Kyrášek dává rozkaz stát. Veslaři zastavili ponton a setník dává rozkaz na břeh – to ale není ještě Bělehrad, to je ostrov před Bělehradem. Nechci obviňovati setníka Kyráška ze špatného patriotismu ani nechci mu vyčítati špatnou stratégii, ale spíše si myslíme, že ztratil kuráž a takto prvnímu útoku se vyhne. I my byli jsme jemu tímto činem povděčni. Bylo slyšet od Bělehradu rychlou střelbu z pušek, úporný boj – to naši kamarádi již přirazili ku břehu. Dělostřelba zesílila. Brzy počalo svítati a my jsme se procházeli po břehu, tam nebylo vidět z Bělehradu. Pozoroval jsem naše monitory, které kroužily po Dunaji a střílely na pevnost bělehradskou, ale bylo s podivením, že srbské baterie umístěné na pevnosti nemohly ani jednu loď trefiti (4). Napravo neb levo, neb vpředu vždy vyskočil ohromný sloup vody při úderu granátu, ale ani jeden nemohl zasáhnouti monitor. Nedaleko místa, co jsme byli vyloděni, byl maskován jeden monitor. Asi před 3 dny byl přivlečen druhým monitorem, a poněvadž na ně stříleli z pevnosti, zanechán byl uprostřed Dunaje, aby se myslelo, že byl zasažen. Na druhou noc byl přivlečen ku břehu a zřízena v jeho komíně pozorovací stanice. Tak byli Srbové obelstěni (5).
V noci byli jsme naloženi na ponton a převezeni na břeh bělehradský. Boj mezitím se vzdálil k náspu pouliční dráhy, Srbové dělali zoufalé pokusy prorazit. Bylo jich ale málo, ačkoli pohrdali životy.
Na břehu bylo plno raněných, ihned ujali jsme se jich dle možnosti. Bylo tma, svítit jsme nesměli a tak jsem ošetřoval, obvazoval raněné jak to šlo. Ještě s jedním nosil jsem na raněné nosítkách od pozice ku břehu vzdáleném asi 300 kroků. To bylo velmi nebezpečné, neboť mezi náspem dráhy a břehem Dunaje, který byl porostlý asi na 50 kroků po břehu malým lesíkem, byl prázdný prostor osvětlený hořícími domy a tím prostorem museli jsme s nosítky utíkat, neboť Srbové stříleli z oken domů, které nehořely. Ošetřoval jsem raněné jak jsem mohl, přikrýval jsem je plášti a celtami, které jsem odejmul mrtvým, dával jsem jim cukr s hochmanskými kapkami, což je přivádělo skutečně k vědomí. Jak mi upřímně hoši děkovali nikdy nezapomenu. Ale co vše bylo platný, když kulky stále svištěly a buď dobíjely raněné neb je ranily ještě více.
Raněných plný břeh, mrtvol plno, před námi Srbové a hořící domy, za námi Dunaj. Srbové chtějí prorazit, udělali 3 útoky, nejde to. Teď náš šikovatel Malík ze Železného Brodu obvazoval raněného a dostal kulku do spánku, levým okem mu vylétla. Vykřikl „sanytét“ a bylo po něm. Škoda tý dobrý duše. Zatím se rozednívalo a již jsme nemohli nosit raněné z pozice, poněvadž by nás Srbové postříleli, a tak chodil jsem prohlížet jak je to v srbských opuštěných zákopech – plný raněných, ale našel jsem tam také přítele Kvasničku a hornista Dlabolu. Nebyli raněni – byli tam ukryti. Ovšem jsem šel k nim do zákopu. Tam jsem byl v bezpečí. Ale nedalo mi to a zase vyskočil jsem ze zákopu. Kuličky svištěly, větvičky a listí padaly ze stromu jak byly střelbou uráženy.
Asi 50 kroků kupředu vidím klesnouti jednoho saniťáka, byl raněn. Tedy se pro něho rozběhnu. Vzal jsem jej pod paždí a vedu jej zpět. Udělal jsem asi 4 kroky, ale tu cítím strašný úder do pravé nohy, myslel jsem, že mi granát nohu urazil. Padl jsem k zemi, ale vidím, jak okolo mě kuličky padají, to Srbové mě chtějí dobít. Zoufale po kolenách škrábu se kupředu, ale vysílením a úbytkem krve již nemohu. Chytám se keříku a chci tak kupředu, ale nejde to. Křičím: „Kvasničko! Kvasničko!“, on vystrčí hlavu ze zákopu a když vidí, že jsem raněn, vezme sebou Dlabolu a utíkají pro mě. Každý mě chytí za jednu ruku a rychle táhnou po břiše do zákopu. Byl jsem zachráněn. Kvasnička mi rozříznul nohavici a obvázal nohu. Měl jsem ji prostřelenou pod kolenem. Bolela mě noha silně, ale jsem skoro v bezpečí. Ležel jsem tam celý den i noc. Nás raněné nemohli odnésti, poněvadž nebylo kam, pontony ujely (6) a tak jsme museli čekat. Ani žádný doktor zde nebyl, ti ostali v bezpečí. V noci pršelo, Kvasnička mě přikryl celtou. Kdyby Srbové prorazili, tedy nás naházejí do Dunaje – proč tam lezem.
9.10. Ráno ještě za tmy není slyšet ani ránu, ticho úplný. Začíná svítat a tu najednou je slyšet signál k útoku. Minutu – dvě ticho, ale pak je slyšet zoufalé „hurá“ ze všech stran. Naše vojsko s bajonety v ruce žene se kupředu. Srbové utekli, po 2 hodinách naši opanovali Bělehrad.
Kvasnička ještě s druhými kamarády odešel kupředu, by věděl jak se věci mají. Asi po 1 h se vrátil a donesl mi plný ruksak bonbónů a čokolády „Milka“ (7), též láhev rumu, prý z dobytého dučanu (8). Srbové utekli a nechali vše napospas vítězům. Teď přijely čluny, které budou odvážet raněné a také přišel doktor Stach (Pražák), aby obvázal raněné.
Na mě došla řada až po poledni. Saniťáci mě vzali na nosítka a odnesli na člun, když nás byl plný člun, tedy nás zavezli přes Dunaj k Pančevu (9). Tam již čekaly řady vozů pro raněné. Naložili nás po 1 nebo po 2 na vůz, podle toho jak byli raněni. Těžko raněné když museli ležet nakládali jednoho do vozu. A tak poněvadž jsem nemohl sedět jsem jel ve voze sám. Asi v 7 h večer dojeli jsme do Gloganě do polní nemocnice.
10.10. Ležíme v maštali na slámě a lidi z vesnice nám nosejí jídlo a různé věci. Vozejí nás k převazu.
Poznámky:
1) Správně hoffmanské kapky, 75 - 85 % etanolu, zbytek éter.
2) Míněny jsou patrně standartní rakousko-uherské ženijní pontony. Obvykle samozřejmě sloužily ke stavění mostů, avšak jak se zdá, při útoku na Bělehrad posloužily jako výsadkové čluny a teprve později z nich mělo být složeno deset mostů. Svázané do mostu vypadaly takhle:
3) Při dobývání Bělehradu měli Rakušané a Němci nad Srby v dělostřelectvu obrovskou převahu; disponovali více než 400 děly včetně 305 mm houfnic. Za dva dny bylo na město vypáleno 48 000 granátů.
4) Monitorů u Bělehradu bylo celkem sedm, v podstatě kompletní momentálně použitelná rakousko-uherská Dunajská flotila.
5) František Mašek určitě netušil, jak naprosto přesně ze svého úhlu pohledu situaci popsal. Ve skutečnosti se stalo toto:
V dubnu 1915 Rakušané postavili jakýsi bezmotorový dřevěný prám s nízkým ponorem kamuflovaný jako monitor Maros. V noci z 22. na 23. dubna jej spustili po Dunaji a čekali, až na něj Srbové vypálí torpéda ze stacionárních pobřežních torpédometů. Věděli, že Srbové je mají (sami jim je v r. 1912 prodali), jenže nevěděli kde. Srbové na fintu skočili a vypustili dvě torpéda, z nichž jedno falešný monitor podplulo a explodovalo na břehu. Rakušané se pokusili odpovědět palubním kanónem Škoda ráže 66 mm, jenže náboj explodoval v hlavni. Srbové viděli a slyšeli dvě exploze a to jim stačilo- Měli za to, že s monitorem je konec. Ale nebyl, návnada byla použita právě při útoku na Bělehrad a František Mašek si jí bystře všimnul. Na závěr jen dodám, že při stavbě falešného monitoru velel na pravém Marosi poručík Hudeček (později známý ponorkář), a jestli měl s fintou něco do činění (což se asi dá předpokládat), pak nezbývá než uznat, že to byl po čertech mazaný lišák…
Ilustrační obrázek:
6) O dvě třetiny pontonů Rakušané přišli, ze zbytku se stavěl most.
7) To bohužel není placená reklama, čokoládu Milka (spojení slov milch + kakao) vyráběla švýcarská firma Suchard již od roku 1901.
8) obchodu, skladu.
9) Pančevo, asi 15 kilometrů od Bělehradu.
Předchozí články:
Válečné paměti Františka Maška I.
Válečné paměti Františka Maška II.
Válečné paměti Františka Maška III.
Válečné paměti Františka Maška IV.
Následující články:
Válečné paměti Františka Maška VI.
Válečné paměti Františka Maška VII.
Válečné paměti Františka Maška VIII.
Související článek:
Dobytí Drinopole
a navíc si jeden uvědomí, čím procházeli jeho předkové. A jak málo třeba chybělo aby tu vůbec nemusel být.
