Z hodin dějepisu si snad někdo vzpomene, že habsburský monarcha Karel VI. (v Čechách jako Karel VII.) neměl mužského potomka a tak byl nucen vydat tzv. Pragmatickou sankci, kterou jako svého následníka ustanovil dceru Marii Terezií (vládla v letech 1740-1780). Ta se skutečně po smrti otce 20. října 1740 ujímá vlády v rakouských zemích (jako rakouská arcivévodkyně, vévodkyně lotrinská a toskánská…atd.), do kterých kromě jiných patřilo i české království. Prakticky ihned od prvních dní své vlády musela Marie Terezie čelit problémům jak s okolními zeměmi, které se rozhodli Pragmatickou sankci odmítnout, tak i uvnitř monarchie, kde část politických kruhů nelibě nesla, že by jim měla vládnout žena. Nicméně během prvních měsíců se Marie Terezie projevila jako schopná panovnice, která pochybovačné hlasy uvnitř říše rychle umlčela a to i přes to, že v té době byla ve vysokém stupni těhotenství. Uvnitř rakouské říše si tak panovnice počínala zdatně. Horší to bylo směrem za hranice, kde především v osobě pruského krále Friedricha II. (vládl v letech 1740-1786) jí vyrostl velký soupeř. Prakticky ihned v prvních dnech její vlády vznesl pruský král požadavek na celé Slezsko výměnou za dva milióny zlatých a za záruky rakouských držav v Říši i za prosazení zvolení jejího manžela Františka Lotrinského císařem. Nabídka byla Marii Terezií předložená 15. listopadu 1740 s tím, že lhůta k odpovědi byla určena na jeden měsíc a den, 16. prosince 1740. Pruský král ale na odpověď čekal marně a proto ihned začal vojensky obsazovat celé Slezsko. Tím byla započatá První válka o rakouské dědictví. Rakušané se snažili na tento drzý pruský akt odpovědět rovněž vojenskou silou, když do Slezska vyslalo 16.000 vojáků. Nicméně nepřátel bylo jednou tolik a tak byla rakouská vojska 10. dubna 1741 v bitvě u Majulowic (Mollwitz) poražená. Holt Marie Terezie po svém otci zdědila armádu v nepříliš dobré kondici a navíc se do boje vrhla bez zajištění spojeneckých smluv namířených proti Prusku. Pouze Anglie byla ochotná Rakousku poskytnout finanční pomoc, nikoliv vojáky, kterých potřepala Říše více. Po první porážce následovali bohužel další neúspěchy. Právě tato první bitva nastartovala zájem dalších velmocí urvat si něco z rakouského dědictví. Na stranu Pruska se tak přidala Francie, Španělsko, Bavorsko a Sasko. Panovnice tedy hledala pomoc v jižní části svého panství v Uhrách, kam (do Prešpurku) v červnu 1741 přicestovala. Uherské stavy za určité ústupky, nakonec odhlasovali pomoc panovnicí. Rakouská armáda se tak mohla v létě 1741 pyšnit zvýšením počtů na cca 30.000 mužů ve zbrani. Nicméně v té době se do války vložila vojensky i Francie. Její vojska dne 15. srpna 1741 překročila Rýn pod záminkou, že jdou na pomoc bavorskému kurfiřtovi Karlu Albrechtovi. Nicméně Bavorskem francouzské vojsko jen prošlo a již 15. září 1741 dobylo rakouský Linec, kde si Karel Albrecht nechal vojskem odpřísáhnout věrnost. Bylo tedy jasné, že Rakousko bude muset válčit na dvou frontách zároveň s tím, že francouzské a bavorské vojsko se nachází v srdci Rakouska, nedaleko od Vídně. V této chvíli ale Vídeň nebyl schopna pokračovat dál ve válce a proto přistoupila na odstoupení území Slezska a Kladska (až po řeku Nisu v Kladsku). Dohoda byla podepsána v Klein-Schenellendorfu. Mezitím spojená vojska Francie, Saska a Bavorska dobyla Prahu. Karel Albrecht se nechal provolat českým králem (7.12.1741) a dále na počátku roku 1742 pokračoval v úspěšném tažení proti Rakousku, když 12. února 1742 dobyl Mnichov. Téhož dne se nechal na úkor chotě Marie Terezie korunovat římskoněmeckým císařem. Pruský král se ale rozhodl na jaře odstoupit od předchozí smlouvy, kterou mu Rakousko přenechávalo Slezsko a Kladsko a vpadl s vojskem do Čech, kde 17. května 1742 v bitvě u Čáslavi a později u Chotusic porazil rakouská vojska. V této chvíli do války významně zasáhla Anglie, která zprostředkovala mezi Pruskem a Rakouskem mír. Ten byl slavnostně podepsán 28. července 1742 v Berlíně (předběžný klid zbraní byl podepsán ve Vratislavi 11. června 1742). V ní Prusko definitivně získalo Horní i Dolní Slezsko (celkem cca 40.000 km2) a hrabství kladské (cca 1.650 km2). Pruský král ještě požadoval území dnešního Královehradeckého kraje, to ale Marie Terezie rezolutně odmítla a to i pokud by to mělo vést k další válce. Rakousku tak z území bývalého Slezska zůstalo jen Těšínsko, Opava a Krnov. K mírovému jednání přistoupil též August III. Saský a odvolal svá vojska z Čech. Země Koruny české tak definitivně přišli o dědičná území, která české království vlastnilo po celá staletí. Především Kladsko patřilo prakticky od doby prvních Přemyslovců do českého státu. Ztráta Slezska pak byla zase pro změnu velkou hospodářskou a surovinou ztrátou, protože ve Slezsku se nacházela hojná ložiska uhlí, o která byla vedená válka ještě v roce 1919 (s Polskem).
Díky míru s Pruskem mohla Vídeň vyčlenit síly, se kterými se původně počítalo právě proti severnímu sousedovi, proti spojeneckému vojsku Francie, Bavorska a Saska, které okupovalo Čechy. Francouzská šlechta, která byla původně v Českých zemích oslavována jako osvoboditelé od Habsburské monarchie, si ale počínala dosti krutě vůči obyvatelstvu i české šlechtě a tak o svou přízeň brzy přišla. Rakouské vojsko tak s širokou podporou Čech znovu koncem roku 1742 (26. prosince) toto území ovládlo a vyhnalo Karla Albrechta i jeho muže. Na začátku roku 1743 se tak Marie Terezie mohla vypravit do Čech (do Prahy přijela 29. dubna), aby se zde nechala 12. května 1743 korunovat českou královnou. Trpkou příchutí pak bylo zřeknutí se Slezska a Kladska českým sněmem.
Bohužel ani ztráta tak obrovského území, jakým bylo Slezsko a Kladsko (téměř 42.000 km2) nezabránila v dalších choutkách pruského krále na české území, které vedli k dalším válkám o rakouské dědictví. To je ale již jiná kapitola.
Území Slezska na pozadí současné mapy
Český sněm se zříká Slezska a Kladska
16. června 1743
My, stavové království Českého, shromáždění na zemském sněmu, svědčíme a vyznáváme před každým, zvláště však tam, kde toho bude potřeba: když v konečné mírové smlouvě mezi Jejím královským Veličenstvem Uherskou a Českou královnou, naší nejmilostivější paní z jedné, a Milostí krále Pruského z druhé strany, uzavřené dne 28. července minulého roku 1742, v odstavci XI. a XII. stalo se následující vyměření:
Článek XI.
Její veličenstvo královna Uherská a Česká vzdává se navždy za Sebe jakož i za Své dědice a nástupce, a po smíru přiměje české stavy, aby se vzdali všech práv, která až posud vykonávala Česká koruna nad mnohými stavy, městy a okrsky, náležejícími od starodávna ke kurfiřtskému domu Braniborskému, ať by byly jakéhokoliv jména, stavu nebo povahy, takže již nikdy v budoucnosti nebudou pokládány za léna České koruny, nýbrž uznány a prohlášeny za osvobozené z tohoto poměru.
Článek XII.
Její Veličenstvo královna Uherská a Česká zavazuje se a slibuje, že po smíru přiměje české stavy k tomu, aby vydali prohlášení, jímž se zříkají všech států, závislých někdy na České koruně, které se tímto mírem postupují Jeho Veličenstva pruskému králi se vší svrchovaností a nezávislostí od jmenované koruny. A když nyní nejvýše zmíněné Její královské Veličenstvo o takovém uzavření míru a o uvedeném obsahu obou zde uvedených odstavců nejmilostivější zprávu dalo, abychom souhlasně s Ním v něm smluvené zřeknutí také z naší strany dali a obvyklým způsobem vyhotovili: chtěli jsme tímto otevřeným listem takové zřeknutí v nejlepším způsobě práva a nejzávazněji učiniti a z naší strany dáti a činíme tak tímto a zříkáváme se všeho, co Její královské Veličenstvo, naše nejmilostivější paní, postoupilo Veličenstvu krále Pruského ze státu a práv, jež někdy ke koruně České náležela, vše podle obšírného obsahu výše řečené mírové smlouvy věrně a bez překážky. Stalo se při obecném shromáždění sněmovním na královském Hradě Pražském dne 16. měsíce července roku 1743.
(Zdroj: kolektiv - Minulost našeho státu v dokumentech – Praha 1971, Originál uložen ve Státním ústředním archívu)
