Belgie
90mm Mecar L/32
Belgická firma Mecar je v současnosti známa především výrobou munice, ale v minulosti vyvinula i několik typů 90mm kanónů. K nim patří i lehký tažený kanón
CAN-90 (L/32), jehož zavedení do služby patrně spadá na přelom 50tých a 60tých let. Jedná se o nízkotlakou zbraň produkovanou ve dvou variantách – lehčí
CAN-90L (285 kg) a těžší
CAN-90H (416 kg) (kompletní váha i s lafetou nejspíše cca 880 kg). Případná instalace úsťové brzdy záleží na přání konkrétního zákazníka. Jsou známi dva uživatelé - Německo a Itálie. Německo patrně užívalo kanóny Mecar u svých horských jednotek, zatímco Itálie jimi posílila svá opevnění. Značeny byly jako
Cannone da 90/32 a nahradily zastaralé zbraně ráže 75mm, přičemž používaly jejich původní lafety.
Italové provozovali dvě varianty:
90/32L (leggero) – Místo Cannone da 75/21 mod. IF (installazione fissa), pevná lafeta.
90/32P (pesante) – Místo Cannone da 75/34 mod. SF (sfera), kulová lafeta.
S nástupem moderních sovětských obrněnců patrně tyto zbraně rychle ztrácely na účinnosti.
TTD: Úsťová rychlost 633 m/s, efektivní/maximální dostřel 1 000/3 500m, průraznost 350mm, odměr 360°, náměr -10/+12°, rychlost palby 10-18 ran min, obsluha 3-4 muži. Munice – HEAT, HE, CNT, kouřová, atd.
Mecar L/32 v tažené variantě (1, 2) a italská pevnostní verze 90/32P (3, 4) s municí (5)
USA
XM274 Ares
Jde o nerealizovaný projekt využití 75mm kanónu Ares v taženém provedení. Podle propozic měl využívat lafetu lehké 105mm houfnice M102 a uzpůsoben pro střelbu pomocí dálkového ovládání.
Švýcarsko
Pak 50/57
Švýcarská protitanková obrana se za druhé světové války opírala mimo jiné i o 47mm kanóny Pak 41, které byly v letech 1949 až 1951 výměnou použité zbraně přebudovány na 90mm typ
Pak 50 (9 cm Panzerabwehrkanone 1950). Jednalo se o nízkotlaký kanón s počáteční úsťovou rychlostí 600 m/s a účinným dostřelem cca 600m (munice HEAT). Hmotnost kompletu dosahovala hodnoty 631 kg.
Pak 50
Pak 50 byl pouze prozatímním řešením situace a později byl doplněn zcela novým a výkonnějším kanónem
Pak 57 (9 cm Panzerabwehrkanone 1957) totožné ráže. Úsťová rychlost a dostřel byly navýšeny (660 m/s, 800m), další změnou bylo použití úsťové brzdy a o něco vzrostla hmotnost (716 kg). V roce 1965 obdržely oba modely infračervený noční zaměřovač. Tyto kanóny byly taktéž používány ve švýcarském opevnění, přičemž zpravidla nahradily starší 24mm a 47mm zbraně.
Pak 57
Rakousko
Noricum N 105
Na počátku 80tých let vyrobila rakouská firma Noricum zkušební zbraň ráže 105mm pro svůj program 105mm tankového kanónu LRN 105 (LRN – low recoil Noricum). V podstatě šlo o typ L7 na rozkládací lafetě určený k testování munice. Teprve později si firma začala pohrávat s myšlenkou udat podobnou zbraň i domácí armádě a rozběhla vývoj typu
N 105 (L/56). Ten byl dokončen v roce 1985, ale k žádné objednávce nedošlo.
TTD: Hmotnost 3 600 kg (prototyp, produkční model měl být lehčí a dostat se na hodnotu cca 3 000 kg), úsťová rychlost 1 485 m/s (APFSDS – typ NP 105 A2 s wolframovým jádrem, průraznost pancíře – 150mm na vzdálenost 5 800m při sklonu pancíře 60°).
Noricum N 105
Finsko
100mm ???
Na přelomu 80tých a 90tých let vyvinulo Finsko protitankový kanón ráže 100mm s vlastním pohonem, jež měl vyplnit mezeru mezi užívanými bezzákluzovými kanóny a protitankovými řízenými střelami. Vzhledem k rozpadu SSSR a některým nedostatkům (malá pevnost konstrukce, slabý motor a tím pádem i výkony v terénu) nebyl zaveden do výzbroje.
finský 100mm kanón neznámého označení
Izrael
CN 90 F1
Blíže neurčený počet francouzských kanónů CN 90 F1 ráže 90mm namontovali Izraelci na lafety britských 57mm (6 pdr) protitankových kanónů. Později se přesunuly na korbu polopásů M3 a vznikla tak provizorní a vcelku úspěšná samohybná děla.
90mm kanón francouzské výroby, ze již pozdějším samohybném provedení
IMI HVMS
Tento 60mm kanón byl určen především pro obrněná vozidla, ale byl testován i jeden prototyp v taženém provedení.
Rusko
B-26/SD-57
B-26 je protitankový kanón ráže 57mm vyvinutý v letech 1946 až 1947 a přijatý do výzbroje v roce 1951. Celkem bylo v letech 1950 až 1951 vyrobeno 120 ks (20 pro vojskové zkoušky v roce 1950 a 100 sériových v roce 1951). Část byla později přebudována na samohybné
SD-57, jež byly přijaty do výzbroje v roce 1957 (následný
SD-55 s odměrem plných 360° určený pro námořní pěchotu skončil pouze u prototypu).
TTD (B-26): Hmotnost okolo 800 kg, úsťová rychlost 1 245 m/s, rychlost palby 25-30 ran/min, maximální dostřel 6 250m pro přímou/nepřímou střelbu, odměr 57°, náměr -8/+18°.
TTD (SD-57): Hmotnost ?? kg, úsťová rychlost ?? m/s, rychlost palby ?? ran/min, maximální dostřel ??m pro přímou/nepřímou střelbu, odměr 52°, náměr -8/+15°. Maximální rychlost 36 km/h.
B-26
SD-57
D-48
Krátce po skončení druhé světové války byl na bázi spíše dvojúčelového kanónu D-44 ráže 85mm zahájen vývoj speciálního protitankového typu. Prototyp byl hotov v roce 1948 a po porovnání s konkurenčním S-6 byl nový typ v roce 1953 zaveden do služby jako
D-48. Po konstrukční stránce se jedná v podstatě o D-44 s prodlouženou hlavní (L/74) pro docílení vyšší úsťové rychlosti a zabudovanými prvky z kanónu BS-3. V roce 1956 byla testována samohybná varianta
SD-48 se zabudovanou pomocnou pohonnou jednotkou, ale do výzbroje přijata nebyla. Později byla testována ještě další samohybná varianta (taktéž nezavedena) -
SD-66.
Výroba D-48 probíhala v letech 1954 až 1957 a dala celkem 819 ks (včetně 100 ks varianty
D-48N s vybavením pro noční střelbu). Typ byl vyvezen do řady spřátelených států (v Číně byla dokonce zahájena licenční výroba).
TTD: Hmotnost 2 400 kg, úsťová rychlost 1 040 m/s (APFSDS), rychlost palby 15 ran/min, maximální dostřel 1 230 (účinný?)/18 970m pro přímou/nepřímou střelbu, odměr 54°, náměr -6/+35°.
D-48
T-12/MT-12
V roce 1955 začal vývoj nového protitankového kompletu ráže 100mm, který by nahradil nyní již zastaralé 85/100mm kanóny D-48/M1944 (BS-3). Ten byl po zdárném ukončení zkoušek přijat v roce 1961 do výzbroje sovětské armády pod označením
T-12 (2A19). Základ tvořil nový 100mm kanón (L/63) s hladkým vývrtem hlavně, který byl usazen na již existujícím typu lafety, převzatém z typu D-48. T-12 je uzpůsoben jak pro přímou, tak i nepřímou střelbu, k dispozici je přístrojové vybavení pro noční boj (u subverzí
2A19-1 a
2A19M). Systém T-12 byl vyráběn do roku 1970, kdy byl nahrazen pokročilejším typem MT-12.
Ten byl zpočátku značen jako T-12A, ale v důsledku rozsáhlých úprav byl nakonec přeznačen na
MT-12 Rapira (2A29). Změny se dotkly jak kanónu, tak lafety (zvětšení rozchodu kol, nová kola), ochranného štítu (změna ve velikosti a tvarování pro lepší ochranu obsluhy) a přístrojového vybavení. Kromě nově vyvinutých typů mohl MT-12 používat kompletní muniční škálu z T-12 a později i z hlavně odpalované protitankové řízené střely. Tažené kanóny tedy nezůstaly u tohoto trendu stranou, naopak v tomto případě byl raketový systém 9K116 Kastet vyvíjen prvoplánově právě pro tažená děla, zatímco obecně známější varianta pro tanky T-55 a T-62 vznikla až na tomto základě. Varianta MT-12 uzpůsobená pro použití raketového systému 9K116 Kastet (Кастет) byla značena jako
MT-12K (2A29K) a časově spadá na počátku 80tých let. Princip byl celkem jednoduchý a nevyžadoval změny v konstrukci – řízená střela (typy 9M117, 9M117M a 9M117M1 s dostřelem 4 000 až 6 000m) byla odpálena jako standardní munice a po opuštění hlavně o ni převzal starost voják vybavený naváděcím zařízením (to bylo umístěno na trojnožkové základně poblíž kanónu). Existovala taktéž varianta
MT-12R (2A29R) vybavená radarovým zařízením 1A31 Ruta (Рута) umožňujícím vedení boje v noci a za ztížených vizuálních podmínek. Systém umožňoval detekci vozidel až na vzdálenost 3 500m, přičemž pravděpodobnost zničení cíle měla být ještě vyšší, než v případě použití klasických optických prostředků (za dobré viditelnosti samozřejmě
). Zároveň však vyžadoval dobře vycvičenou obsluhu a nepříznivě byla hodnocena jeho odolnost. I MT-12R bývaly doplněny systémem 9K116, je dokonce možné, že přednostně.
Co se týká mobility, T-12 byly standardně taženy za nákladními automobily Ural a ZIL, později se přešlo na pásové obrněné transportéry MT-LB. Přebudovaná lafeta/pojezdové ústrojí MT-12 umožnila nejenom vyšší rychlost tažení (70/25 km/h na silnici/v terénu oproti 65/15 km/h u T-12), ale zajistila i lepší stabilitu při střelbě.
Kanóny T-12/MT-12 byly široce používány jak v domácí armádě, tak i v zahraničí a nezřídka zasáhly do bojových akcí (arabsko-izraelské války, války v Zálivu, místní konflikty po rozpadu SSSR atd.). Žádnou výjimkou (spíše naopak) není ani jejich nasazení pro nepřímou střelbu.
TTD (T-12/MT-12): Hmotnost 2 750/3 100 kg, úsťová rychlost 1 575 m/s (APFSDS-T), rychlost palby 6-14 ran/min, maximální dostřel 3 000/8 200m pro přímou/nepřímou střelbu, odměr 53/54°, náměr -6/+20°.
http://www.youtube.com/watch?v=Jz23L2f4wAY (MT-12, 8:12 MT-12R)
http://smotri.pro/video/98fd7520d4954dd
T-12
MT-12
MT-12R opatřený zároveň i naváděcím zařízením pro střely 9M117 (1) a dotyčné zařízení (2)
MT-12R
2A45
Už v době, kdy byl dokončován vývoj modernizovaného kanónu MT-12 Rapira, bylo Sovětům jasné, že do budoucna budou muset takříkajíc přitvrdit. Ačkoli nový typ MT-12 bez problémů postačoval na soudobou západní techniku (tanky M-60 a Leopard 1), tak u chystané nové generace mohlo být vše zcela jinak. V roce 1968 byl tedy zahájen vývoj výkonnějšího typu ráže 125mm, z něhož v 80tých letech vykrystalizoval kanón značený jako
2A45 Sprut. Základní verze
2A45 Sprut-A byla na konci 80tých let doplněna variantou
2A45M Sprut-B s pomocnou pohonnou jednotkou, která typu zajišťuje alespoň minimální mobilitu (samozřejmě na krátké vzdálenosti, malou rychlostí a v nepříliš obtížném terénu). Stejně jako MT-12, i 2A45 je uzpůsoben pro odpalování protitankových řízených střel, v tomto případě typů 9M119 a 9M119M. Podstatným vylepšením oproti předchozím modelům protitankových kanónů je i použití tříramenné lafety, která zajišťuje odměr plných 360°.
Jednotlivé varianty:
D-13 (2A45) – Základní verze.
SD-13 (2A45) – Samohybná varianta testovaná v 70tých letech.
2S33 (2A45M) – Pokročilejší verze vzniklá vývojem SD-13.
2A45M-155 – Houfnice ráže 155mm s dostřelem 30km.
TTD (2A45/2A45M): Hmotnost 6 500/6 800 kg, úsťová rychlost 1 700 m/s (APFSDS), rychlost palby 6-8 ran/min, maximální dostřel 2 000 (účinný?)/12 200m pro přímou/nepřímou střelbu, odměr 360°, náměr -6/+25°.
2A45M
2A55
V předchozím oddíle věnovaném typu 2A45 jsme zaznamenali přechod ze 100mm kanónů MT-12 na 125mm 2A45, což se zdá být logickým vyústěním, ale v pozadí se nejednalo o zas tak jednoduchou záležitost. V 70tých letech byl totiž souběžně zkoušen i 85mm kanón
2A55 Zhalo-B (Жало-Б) (plus samohybná varianta 2A62 Zhalo-S na podvozku BTR-70), přičemž přechod na nižší ráži měl být ospravedlněn nižší hmotností a tím pádem lepší manipulací na bojišti. Kanón dosahoval vysoké rychlosti palby (až 25 ran/min, ale může to být údaj pro samohybnou variantu) a výkony nebyly špatné, leč ve srovnání se svým 125mm konkurentem v protitankových možnostech výrazně pokulhával (kanón 2A45 vykazoval až 1,5 násobný rozdíl v průrazných schopnostech) a byl by velice rychle deklasován silným pancířem nejmodernějších západních tanků. Za těchto okolností byl další vývoj samohybné i tažené varianty zrušen a budoucnost 2A45 byla již celkem jasná.
Jednotlivé verze:
2A55 – Základní varianta.
2A55-1 – Verze s výměnnými hlavněmi v rážích 85 a 100mm.
samohybná varianta na bázi OT BTR-70
Ostatní projekty a prototypy
S-6 (85mm)– Konkurent typu D-48 z roku 1946.
S-6A (85mm) – Verze S-6 z roku 1949.
S-6-I (100mm) – Prototyp 1945 (?).
S-6-II (100mm) - Prototyp 1946 (?).
D-70 (100mm) – Projekt z roku 1947.
B-76 (100mm) – Projekt samohybné verze kanónu BS-3 z roku 1954.
Objekt 0958 (100mm) – Prototyp samohybné varianty z roku 1949.
Objekt 0967 (100mm) - Prototyp samohybné z roku 1949
D-61 (100mm) – Prototyp, lafeta houfnice D-30.
D-62 (122mm) - Prototyp, lafeta houfnice D-30.
A jiné.
Čína
Type 56/59/60/73/86
Vzhledem k tradičnímu původu většiny čínské výzbroje není přítomnost ruských modelů a jejich odvozenin žádným překvapením. V licenci tak byly vyráběny 85mm kanóny D-44 (
Type 56) D-48 (
Type 60) či 100mm BS-3 (
Type 59), zatímco
Type 73 ráže 100mm se nechal přinejmenším inspirovat typem T-12. Vyvinut byl v 70tých letech, přičemž do služby měl vstupovat na počátku let 80tých (aneb další čínské specifikum z doby nedávno minulé, tj. zavádění okopírované nebo maximálně mírně vylepšené techniky do služby v době, kdy originálu zbývá takzvaně pár let do důchodu). Z Type 73 byl odvozen výkonnější
Type 86 z konce 80tých let.
TTD (Type 73): Hmotnost 3 630 kg, úsťová rychlost 1 505 m/s, rychlost palby 8-10 ran/min, maximální dostřel 1 730 (účinný?)/13 700m pro přímou/nepřímou střelbu, odměr 26°, náměr -4/+38°.
TTD (Type 86): Hmotnost 3 630 kg, úsťová rychlost 1 610 m/s, rychlost palby 8-10 ran/min, maximální dostřel 1 800 (účinný?)/13 700m pro přímou/nepřímou střelbu, odměr 26°, náměr -4/+38°.
Type 56, 73 a 86
Rumunsko
A407
Kanón
A407 ráže 100mm byl zaveden do služby v polovině 70tých let v podobě prvotní varianty
Model 1975 a svým provedením je dosti podobný sovětskému typu T-12 (údajně se ale má jednat o odlišnou konstrukci a vůbec první typ rumunské dělostřelecké techniky vyvinutý po druhé světové válce). Brzy následovala vylepšená a produkčně početnější verze
Model 1977 (či též Tun antitanc calibrul 100-mm Model 1977), jež se lišila odlišným řešením závěru. V roce 1992 došlo k dílčímu vylepšení v podobě nové optiky, ale zásadní modernizaci představuje až
Model 2002. Ten disponuje systémem řízení palby TAT-100, ale nakolik je (pokud vůbec) v tamější armádě rozšířen, bohužel netuším. Z typu A407 byl odvozen tankový kanón A308 a lodní A430. Hlavním uživatelem je Rumunsko, v blíže neurčeném množství se kanón dostal i do Iráku.
TTD: Hmotnost 3 150 kg, úsťová rychlost 1 400 m/s (APFSDS-T), rychlost palby 7-15 ran/min, maximální dostřel (3 000 až 4 000m dle munice v případě přímé střelby, 20 600m pro nepřímou střelbu), odměr cca 28°, náměr -5/+37°.
A407 bez bližšího určení verze, na poslední fotografii ex-irácký exemplář ukořistěný Američany
Československo
85mm vz 52
Protitankový kanón
vz 52 ráže 85mm (L/34) byl modifikací tankového kanónu (prodloužená hlaveň, úsťová brzda) a spočíval na lafetě houfnice H 9. Typ sdílel muniční základnu se svým sovětským ekvivalentem, kanónem D-44. Kromě naší armády byl zaveden i u ozbrojených sil následujících států:
Východní Německo – Zaváděny od roku 1956, přičemž v roce 1965 začaly být nahrazovány protitankovými kanóny T-12 a taktéž houfnicemi ráže 122mm (1970). Dále byly využívány k cvičným účelům.
Rakousko – Naši jižní sousedé zakoupili celkem 250 (+/-) kusů protitankových kanónů, které označovali jako
PAK M-52/55. Patřily tedy k novější a o něco těžší variantě. V Belgii byla zakoupena munice značená Rakušany jako Leuchtspur-Hohlgranate 72 (kategorie HEAT-T), která při úsťové rychlosti 820 m/s dokázala prorazit až 350mm klasického ocelového pancíře. Československé kanóny vydržely ve službě velice dlouhou dobu, neboť se nacházely ve stavu ještě v polovině 80tých let a k vyřazení patrně došlo až v roce 1995.
TTD: Hmotnost cca 2 100 kg, úsťová rychlost cca 792 až 1030 m/s (dle zdroje a munice), rychlost střelby max. 20 ran/min, účinný/maximální dostřel 1 150 (HVAP-T)/16 200m, odměr 60°, náměr -6/+38°.
PTK vz 52 (1 až 5), z toho přinejmenším část jako PAK M-52/55 sloužící v rakouské armádě (2 až 5)
100mm vz 53
Tento kanón byl zaveden do československé armády v roce 1956, přičemž se jednalo o místní ekvivalent sovětského 100mm kanónu BS-3 (zároveň používal totožnou munici). Ještě na konci 80tých let mělo být ve výzbroji okolo 250 ks.
TTD: Hmotnost cca 4 200 kg, úsťová rychlost cca 955 až 1415 m/s (HVAPDS-T) (dle zdroje a munice), rychlost střelby max. ?? ran/min, účinný/maximální dostřel 1 000/21 000m, odměr 60°, náměr -6/+42°.
PTK vz 53
Jugoslávie
M87 Topaz
Systém
M87 Topaz je syntézou lafety houfnice D-30J (jugoslávská verze D30, tato báze mu poskytuje možnost odměru v plném rozsahu 360°) a ruského kanónu T-12 (MT-12?) ráže 100mm. Vše je doplněno místním systémem řízení palby (včetně laserového dálkoměru, systém může být použit i na starších kanónech T-12 a MT-12), což zbrani dává vysokou pravděpodobnost zásahu stacionárních a i pohybujících se cílů (cca 70%) a to až do vzdálenosti 2000 metrů. Pro M87 byla vyvíjena i speciální průbojná munice s použitím těžkých kovů. Co se týká realizace, tak projekt byl pravděpodobně opuštěn v 90tých letech.
M87 Topaz