Španělské křižníky třídy Infanta Maria Teresa (2)

[jarl]

Španělské křižníky třídy Infanta Maria Teresa

Díl druhý

Na cestě k válce

Třebaže křižníky popisované třídy byly projektované pro nasazení v koloniích, byly po vstupu do služby zařazeny do Ferrolského vojenského okruhu na severozápadě Španělska, a většinu své krátké existence strávily v evropských vodách. Protože se jednalo o nejlepší zdejší jednotky vynikající elegantní konstrukcí, byly často pověřovány reprezentačními povinnostmi v zahraničí. Jako první se této úlohy zhostila INFANTA MARIA TERESA, která měla společně s bitevní lodí PELAYO a novým chráněným křižníkem MARQUES DE LA ENSENADA, zastupoval španělské námořnictvo při slavnostním otevírání Kanálu císaře Viléma.

Vybudování tohoto průplavu (délka 99 km, šířka 65 m, hloubka 9 m) přišlo německou státní pokladnu na 150 miliónů zlatých marek, takže není divu, že jeho zprovoznění se stalo velkou společenskou událostí, kterou si pochopitelně nenechal ujít ani císař Vilém II., libující si v pompézních přehlídkách, jež měly demonstrovat vzrůstající moc sjednoceného Německa. Při této příležitosti se zde shromáždilo 65 válečných lodí z patnácti zemí, přičemž domácí flotilu reprezentovaly především čtyři zánovní bitevní lodě třídy BRANDENBURG. K zahájení provozu došlo 20. června 1895, kdy císařská jachta HOHENZOLLERN symbolicky proťala nataženou pásku a proplula kanálem od západu na východ, čímž došlo k zprovoznění tohoto strategicky významného vodního díla.


Infanta Maria Teresa v New Yorku

Německo však tehdy ještě nepatřilo mezi námořní velmoci prvního řádu a nemohlo se měřit s Velkou Británií, která v roce 1897 uspořádala ve Spitheadu obrovskou námořní přehlídku konanou na počest šedesátého výročí korunovace královny Viktorie. Tehdy se zde shromáždilo 178 válečných plavidel, mezi nimiž nechyběl ani pancéřový křižník VIZCAYA reprezentující španělské námořnictvo. Téhož roku přeplula INFANTA MARIA TERESA Atlantik a zakotvila v New Yorku, kde se konala slavnost spojená s otevřením pomníku, jenž byl postaven podle projektu architekta Duncana k uctění památky zesnulého amerického generála a prezidenta Granta.

Křižníky třídy INFANTA MARIA TERESA tvořily společně s bitevní lodí PELAYO jádro zdejší flotily, takže byly nasazovány všude, kde bylo třeba hájit španělské koloniální zájmy. Španělsko už několik století ovládalo dvě malé enklávy na pobřeží severního Maroka (a usilovalo o jejich rozšíření), které si však nárokovali i maročtí sultáni, takže tu často propukaly nejrůznější provokace a incidenty vyvolané zdejšími domorodými kmeny, i když od španělského vítězství v bitvě u Oued Ra´s (rok 1860), už k žádnému většímu konfliktu do konce 19. století nedošlo. V roce 1889 však byli ve zdejších vodách na palubě malé plachetnice oloupeni španělští občané a vláda v Madridu vyslala k sjednání nápravy nesourodou eskadru složenou z muzeální vlajkové fregaty GERONA, ke které se přidružily ještě nechráněné křižníky CASTILLA a NAVARRA, společně s chráněnými křižníky ISLA DE CUBA a ISLA DE LUZON, k nimž se později připojil i obrněnec PELAYO.

Celý spor byl nakonec vyřešen bez použití zbraní, protože místní vládcové splnili španělské požadavky, ale v roce 1895 došlo k podobnému incidentu, když byli v Maroku zabiti tři Španělé, načež sem bylo vypraveno silné loďstvo, jemuž velel admirál Florencio Montojo Trillo, aby bylo zajištěno vyplacení odškodného. K Montojově eskadře patřila bitevní loď PELAYO, pancéřový křižník VIZCAYA, chráněný křižník MARQUES DE LA ENSENADA a nechráněné křižníky ISABEL II. a ALFONSO XII. Toto uskupení pobývalo v severní Africe do 17. srpna 1895 a odplulo teprve po vyplacení peněžní kompenzace.


Bitevní loď Pelayo

Mnohem vážnější problémy museli Španělé řešit na Filipínách a na Kubě, jelikož na těchto ostrovech se zformovaly osvobozenecké síly usilující o vyhlášení nezávislosti. Nejvážnější situace panovala na Kubě, kde v roce 1895 propuklo povstání, jež koloniální správa potlačovala za použití drastických prostředků (metody povstalců však nebyly o nic lepší) a guvernér Weyler tu zřídil nechvalně proslulé první koncentrační tábory, díky čemuž měli Američané dobrou záminku k požadavkům, aby se Španělé zřekli vlastnictví tohoto ostrova. USA se o dění na Kubě velmi zajímaly, jelikož jejich firmy do zdejší ekonomiky investovaly 50 miliónů dolarů a 95 % vyprodukovaného cukru mířilo na americký trh. Další americké investice směřovaly do tabákového průmyslu a do těžby manganu a železné rudy. Základ zdejší ekonomiky ovšem přesto představovalo cukrovarnictví, takže není divu, že povstalci se zaměřovali především na ničení tohoto lukrativního odvětví, což ovšem poškozovalo nejenom koloniální správu, ale i americké investory.

Spojené státy se už dříve dvakrát pokusily Kubu odkoupit, ale Španělé odpověděli, že jí „raději potopí“, než by se jejího vlastnictví vzdali, a v 90. letech předložily vládě v Madridu třetí návrh, ve kterém za ostrov nabízely 300 miliónů dolarů. Španělé i přes velké úsilí (na ostrov bylo jenom do února 1897 vysláno přes 186 000 vojáků) nebyli schopni povstalce vojensky porazit a nekonečná válka je stála každý měsíc v přepočtu 6 miliónů dolarů, takže tato nabídka pro ně představovala elegantní příležitost, kterak si zachovat tvář a dlouhodobý spor se sílícími Spojenými státy jednou provždy vyřešit a udržet si alespoň Portoriko a državy v Tichomoří. Stejného mínění byl i admirál Cervera, jenž později napsal: „...z jakého důvodu bychom měli bránit nějaký ostrov, jenž byl sice dříve náš, ale teď už jej stejně z velké části neovládáme? Pokud bychom o něj nepřišli ve válce, stejně jsme jej už fakticky ztratili, i se vším našim majetkem a množstvím mladých mužů, kteří padli za oběť zdejšímu klimatu a bojům při obraně jakýchsi romantických idejí.“ Statistika mu dávala zapravdu neboť počet zemřelých španělských vojáků překročil od počátku povstání do začátku roku 1897 číslo 20 000 (včetně ztrát na Filipínách), ale vláda v Madridu se této državy odmítala vzdát, takže válečný konflikt byl na spadnutí a vzhledem k poloze Kuby bylo jasné, že v něm bude hrát důležitou úlohu válečné námořnictvo.


Guvernér Weyler

Španělé sice měli v Karibském moři početnou eskadru určenou k běžné koloniální službě (jenom na jaře 1895 sem bylo převeleno pět křižníků a stejný počet torpédovek), ale přesto byla do Havany v létě 1897 vyslána i VIZCAYA, což mělo později nepříznivě ovlivnit její bojovou hodnotu, jelikož během delšího pobytu v tropických vodách, došlo k silnému obrostu trupu, a protože Španělé zde neměli žádný suchý dok, byla její rychlost do jara 1898 snížena o několik uzlů, což později podvazovalo taktické možnosti celé Cerverovy eskadry.

V té době už bylo zřejmé, že vývoj americko-španělských vztahů neodvratně směřuje k válce a prezident McKinley byl rozhodnut celý problém vyřešit za použití síly a získat Kubu pro USA. Prezident mohl pro svoji expanzionistickou politiku počítat i s podporou mladého Theodora Roosevelta, jenž tehdy působil jako náměstek ministra válečného námořnictva a otevřeně prohlásil: „Všechny panovačné rasy bojovaly s jinými rasami. Žádný mírový triumf není tak velký jako vynikající vítězství ve válce.“ Nadšení pro válku a anexi španělských ostrovních držav ovšem zdaleka nesdíleli všichni vlivní politici a ani veřejnost na ní nebyla připravena. Později ovšem zapracoval zdejší tisk, jenž s oblibou popisoval brutalitu španělských vojsk a neutěšené poměry v koncentračních táborech, takže běžní Američané se stále více začali stavět na stranu kubánských rebelů, i když představa zakládání vlastní koloniální říše se stále netěšila přílišné podpoře.


Křižník Almirante Oquendo

V této souvislosti je zajímavé, že mladý Winston Churchill, jenž reprezentoval tradiční koloniální mocnost a na Kubě působil jako žurnalista, viděl zdejší situaci zcela odlišně a podle Weira „psal články o tamějších bojích, které vyznívaly jednoznačně příznivě pro španělské vojsko.“ Američané začali na Madrid vyvíjet velký nátlak i na diplomatickém poli a neustále stupňovali své požadavky, takže Weier v knize „Bitvy které změnily svět“ mohl napsat: „McKinley neustále naléhal na Španělsko, aby odvolalo Weylera, zlepšilo podmínky v koncentračních táborech a poskytlo Kubě autonomii. Španělsko se postupně jeho požadavkům přizpůsobovalo. Avšak o každém ústupku McKinley prohlásil, že je buď příliš malý, nebo přišel příliš pozdě.“

Weyler byl v roce 1897 skutečně odvolám a ve funkci guvernéra nahrazen Ramónem Blancem, ale brzy bylo zřejmé, že USA nemůže uspokojit nic menšího, než zřeknutí se vlastnictví ostrova, k čemuž ovšem hrdí Španělé odmítali přistoupit, takže napětí mezi oběma rivaly neustále narůstalo a Američané už v podstatě pouze hledali záminku k vyhlášení války. Na přelomu let 1897 a 1898 propukly v Havaně občanské nepokoje a protiamerické demonstrace a za této situace se McKinley na popud zdejšího konzula rozhodl vyslal na ostrov válečné lodě, jež sem oficiálně připluly na „přátelskou návštěvu“, ale ve skutečnosti zde měly hájit americké zájmy, což Španělé museli pociťovat jako vyloženou provokaci a další vměšování do dění na vzbouřené Kubě. Již 3. ledna zakotvil v Matanzasu chráněný křižník MONTGOMERY a 25. ledna připlul do Havany obrněnec MAINE, jehož velitel údajně do Washingtonu odesílal podrobná hlášení o stavu zdejších opevnění.


Potopený obrněnec Maine

Španělé se jako odpověď rozhodli vyslat k americkým břehům křižník VIZCAYA, jenž připlul 18. února do New Yorku, kde jej čekalo velmi nevlídné přijetí, protože o tři dny dříve byl MAINE potopen. Obrněnec kotvil v Havaně u bóje č.4 a poblíž se nalézal ještě starý německý křižník GNEISENAU a jedno španělské válečné plavidlo, když 15. února 1898 v 21:40 otřásla přístavem hromová exploze a MAINE se potopil i s 266 námořníky. Katastrofu přežilo pouze 77 osob, které zachránil španělský křižník ALFONSO XII. a americký obchodní parník CITY OF WASHINGTON. Příčina neštěstí není dodnes objasněna, ačkoliv guvernér Blanco zahájil ještě téhož dne oficiální vyšetřovaní, ale protože původcem zkázy byl výbuch v předním muničním skladu, jednalo se s největší pravděpodobností o samovolnou explozi střeliva.

Ke stejnému závěru dospěl i americký odborník na námořní munici Philip Alger, ale na jeho názor nebyl drán zřetel a americká vyšetřovací komise usoudila, že výbuch muničního skladu způsobila mina a tragický zánik obrněnce byl využit jako záminka k ospravedlnění dalšího tvrdého postupu vůči Španělsku. Mezitím dostala VIZCAYA rozkaz k návratu na Kubu, takže 25. února nepřátelský naladěný New York opustila a odplula do Havany, kde se nalézal i sesterský křižník ALMIRANTE OQUENDO (podle původního plánu měl odplout do New Orleans), aby zde demonstroval vůli Madridu bránit Kubu před případnou americkou intervencí.


Vizcaya před svou plavbou do Karibiku

V té době se už nad Kubou začala neodvratně stahovat válečná mračna a USA požadovaly nejenom uzavření koncentračních táborů, ale i sjednání dohody o příměří s kubánskými povstalci, na jejímž dojednání se měli podílet i američtí důstojníci. I když zoufalí Španělé byli ochotni tyto ponižující podmínky přijmout a souhlasili nejenom se zrušením koncentračních táborů, ale byli dokonce ochotní internovaným osobám vyplatit 3 milióny peset odškodného a počátkem dubna vyhlásili jednostranné zastavení bojových operací, válku už odvrátit nemohli. V posledním pokusu zažehnat konflikt se 26. března obrátili na vlády Velké Británie, Francie, Ruska, Německa a Rakousko-Uherska s návrhem, aby celý spor rozsoudila mezinárodní arbitráž. Příměří na Kubě se měl pokusit dojednat papež Lev XIII., ale k zahájení jeho mise nakonec nedošlo a Španělé se nedočkali ani žádné podpory ze strany oslovených velmocí.

Vlády ostatních koloniálních mocností ke Španělsku dozajista pociťovaly jistou solidaritu, jelikož představa, že sílící Spojené státy opustí politiku izolace a zapojí se do boje o nové rozdělení světa, u nich musela vyvolávat znepokojení, ale na jeho podporu nebyly ochotné podniknout takřka nic. Do Washingtonu byla pouze 6. dubna doručena kolektivní nóta, ve které vyzývaly amerického prezidenta k mírovému řešení konfliktu a zdrženlivosti, což McKinley pochopil jako udělení volné ruky ke konečnému řešení kubánské otázky, takže již 20. dubna předložil Madridu ultimátum požadující zřeknutí se svrchovanosti nad Kubou a zahájení evakuace vojáků z ostrova, což Španělé odmítli a válka se stala nevyhnutelnou. Již 7. dubna opustil Kubu americký konzul Fitzhugh Lee (synovec legendárního Jižanského vojevůdce) a 21. dubna Španělsko přerušilo diplomatické styky s USA, načež Spojené státy 22. dubna zveřejnily prohlášení o zahájení námořní blokády Kuby a eskadra kontradmirála Sampsona ještě téhož dne bombardovala zdejší pobřeží, načež Španělé USA vyhlásili 23. dubna 1898 válku.


Kubánští povstalci

V době zahájení nepřátelství mělo Španělsko na Kubě početný vojenský kontingent čítající 185 000 mužů, zatímco povstalci nedokázali postavit do pole více než 30 000 špatně vyzbrojených a jednotnou organizaci postrádající bojovníků, kterým formálně velel Máximo Gómez. Slabá byla i regulérní armáda Spojených států, která tehdy čítala toliko 28 000 mužů. Španělská pěchota byla částečně vyzbrojena staršími americkými puškami Remington, ale většina vojáků už disponovala moderními opakovačkami Mauser a v jejich výzbroji byly i kulomety Maxim. Polní dělostřelectvo nejrůznějších ráží zastupoval především domácí systém Hontoria, ale nechyběly ani výrobky renomovaných evropských a amerických zbrojovek. Španělé měli na Kubě dobře opevněnou námořní základnu v Havaně a celý ostrov protínala od severu k jihu tři opevněná pásma (jedno nebylo dokončeno), která měla bránit povstalcům ve volném pohybu a izolovat je v jeho jednotlivých částech, ale stejně dobře mohla být použita i k zastavení postupu invazních vojsk. Tvořily je soustavy pevnůstek zákopů, polních opevnění, světlometů a plotů z ostnatého drátu. Nejznámější z těchto opevněných linií se táhla mezi městy Morón a Júcaro a rozdělovala ostrov na dvě přibližně stejně velké části.

Naproti tomu válečné námořnictvo bylo slabé, i když ruský autor Skrickij o něm napsal, že „... na papíře představovalo značnou sílu. Skládalo se z desítek chráněných a většího množství malých křižníků, dělových člunů a torpédových plavidel. Část se nalézala na Filipínách kvůli ochraně tichomořských kolonií a další se dokončovala nebo přestavovala.“ Původní Ariasův program schválený v roce 1887 se nepodařilo naplnit, takže stále ještě nebyly dostavěné tři pancéřové křižníky třídy PRINCESA DE ASTURIAS, chráněný křižník REINA REGENTE se v roce 1895 potopil a zbývající plavidla této třídy (ALFONSO XIII. a LEPANTO) nebyly dosud schopné operačního nasazení. Jednotlivé prameny se poněkud rozcházejí v počtu válečných lodí, které mělo Španělsko k dispozici, ale Alfréd Stenzel k tomu uvádí: „Španělská flotila tehdy sestávala z následujících lodí, z nichž pouze část bylo možné považovat za moderní: 7 obrněnců (7000 -10000 tun, 16 -20 uzlů), mezi nimiž byly i dva naprosto zastaralé, 4 chráněných křižníků (1000-5000 tun, 14-21 uzlů), 10 malých křižníků, 10 velkých a 6 menší torpédových plavidel; dále se skládalo z 30 velkých a 20 menších dělových člunů a několika pomocných křižníků.“


Pancéřový křižník Emperador Carlos V.

V Toulonu právě probíhala přestavba bitevní lodě PELAYO a starých pancéřových fregat NUMANCIA a VITORIA, které musely být urychleně staženy zpět do Španělska ještě před dokončením jejich rekonstrukce a zcela bojeschopný nebyl ani pancéřový křižník EMPERADOR CARLOS V., díky čemuž zůstávala tři popisovaná plavidla třídy INFANTA MARIA TERESA jedinými většími španělskými jednotkami, které se mohly ihned po zahájení války zapojit do válečných operací.

Španělé se podle Mitjukova a Anky pokusili své loďstvo posílit objednávkami a nákupy vhodných plavidel v zahraničí. Konkurs na zajímavý projekt bitevní lodě pojmenované EMPERADOR FILIPPE II. vyhrála Armstrongova loděnice, která měla postavit nový obrněnec o výtlaku 11 000 tun, nesoucí čtyři děla ráže 254 mm a šestnáct kalibru 152 mm, jenž měl dosahovat rychlosti devatenácti uzlů. Nadějný projekt však zhatil nedostatek financí a prohraná válka, takže Španělé se plánované posily nedočkali a neúspěšně skončila i snaha o koupi rakousko-uherských obrněnců WIEN, MONARCH a KRONPRINZESSIN ERZHERZOGIN STEFANIE, které Rakušané nakonec odmítli prodat.

Částečným úspěchem naopak skončila snaha získat moderní pancéřové křižníky v Itálii. Společnost Ansaldo vyhrála konkurs na stavbu nového pancéřového křižníku PEDRO DE ARAGÓN (třída GARIBALDI), jenž se nakonec nerealizoval, ale Španělům se v květnu 1896 podařilo koupit jiný rozestavěný křižník stejného typu, jenž dostal jméno CRISTOBAL COLON a stal se poslední větší posilou zdejšího námořnictva před válkou s USA. Typ GARIBALDI byl exportně velmi úspěšný, neboť celkem se těchto křižníků prodalo sedm a jejich počet mohli ještě rozmnožit Španělé, kteří těsně před válkou projevili zájem i o jednotku VARESE, ale opět neuspěli a stejně dopadla i jednání o získání menšího pancéřového křižníku CARLO ALBERTO.


Křižník Cristobal Colon

Španělé při zadávání zakázek na stavbu velkých válečných lodí z finančních důvodů pokud možno upřednostňovali domácí loděnice, které však pracovaly většinou velmi pomalu a často i nekvalitně, jelikož Španělsko bylo průmyslově slabě rozvinutou zemí (výroba oceli na hlavu činila toliko 11 kg) a snaha zajistit si těsně před válkou nová plavidla v zahraničí většinou ztroskotala na nedostatku volných peněžních prostředků, zatímco USA např. v lednu 1898 koupily dva velké chráněné křižníky (o jeden měli zájem i Španělé) od Brazílie. Díky tomu se vzájemný poměr námořních sil obou rivalů koncem 19. století neustále měnil v neprospěch Španělů, což si uvědomoval i admirál Cervera, jenž k tomu napsal: „Současná vojenská situace Španělska ve srovnání se Spojenými státy, je nyní horší než v minulosti, jelikož jsme se finančně vyčerpali, kdežto naši rivalové zbohatli. Naše námořnictvo bylo v poslední době posíleno toliko o křižník „Cristobal Colon“ a torpédoborce, zatímco oni posílili svou flotilu mnohem více.“

Nedostatek peněžních prostředků se promítl i do materiálního zabezpečení a úrovně výcviku španělského loďstva, jež v letech 1897 a 1898 nepořádalo žádné větší manévry a trpělo nedostatkem uhlí a střeliva. Za této situace mohlo spoléhat pouze na svou dlouholetou tradici a odhodlání posádek bojovat proti silnějšímu nepříteli, což však samo o sobě k úspěchu stačit nemohlo.


Americký křižník New York

Plavba přes Atlantik

Těsně před zahájením války dostali velitelé křižníků VIZCAYA a ALMIRANTE OQUENDO rozkaz k přesunu na Ostrovy Zeleného mysu (dn. Kapverdské ostrovy), kam z Cádizu 8. dubna zamířily i křižníky CRISTOBAL COLON a INFANTA MARIA TERESA. Na Kubě se přesto v době zahájení nepřátelství nalézala početná eskadra tvořená čtrnácti jednotkami, jejichž bojová hodnota však byla nevalná a mohly sloužit jenom k obraně zdejších přístavů. ALMIRANTE OQUENDO a VIZCAYA tedy opustili kubánské břehy a s mezipřistáním na Portoriku zamířili k Ostrovům Zeleného mysu, aby se připojili k eskadře vedené kontradmirálem Cerverou, jehož síly doposud tvořily INFANTA MARIA TERESA a CRISTOBAL COLON, torpédoborce PLUTON, TERROR a FUROR, jež doplňovaly ještě torpédovky RAYO, ARIETE a AZOR.


Mladý Pascual Cervera

Osobnost admirála Cervery je neodmyslitelně spjata s popisovanými plavidly, takže si zaslouží alespoň stručný životopis. Pascual Cervera y Topete se narodil 18. února 1839 ve městě Medina Sidonia, a třebaže jeho otec byl armádní důstojník, mladého Pascuala lákala služba u válečného loďstva natolik, že se ve třinácti letech přihlásil na námořní akademii a loďstvu zůstal věrný po celý život. První válečné zkušenosti nasbíral na přelomu 50. a 60. let 19. století v Maroku a brzy nato se vyznamenal v bojích na Filipínách, kde se však uplatnil i jako kartograf, a po návratu do vlasti se aktivně účastnil tzv. karlistických válek. Podílel se i na potlačování prvního povstání na Kubě a ve druhé polovině 70. let jej osud znovu zavál na Filipíny, kde se však nakazil malárií a nechybělo mnoho, aby této chorobě podlehl.

Koncem let 80. dohlížel na stavbu bitevní lodě PELAYO a později dozoroval i realizaci pancéřových křižníků třídy INFANTA MARIA TERESA. Už jako námořní kapitán se stal prvním velitelem PELAYA a jelikož měl pověst schopného a svědomitého důstojníka, dostal nabídku zastávat funkci ministra námořnictva. Cervera nabídku v prosinci 1892 přijal, ale pod podmínkou, že rozpočet námořnictva nebude zkrácen, což mu bylo opravdu přislíbeno. Sliby politiků však jak známo obvykle nemají patřičnou váhu a výdaje na válečné loďstvo byly hned v následujícím roce seškrtány o téměř 2 milióny peset a znechucený Cervera okamžitě rezignoval a vrátil se do činné služby.


Admirál Cervera

V době zvyšujícího se napětí mezi Španělskem a USA byl stoupencem mírového řešení konfliktu, protože si bolestivě uvědomoval slabost španělské flotily. V roce 1897 se stal velitelem jádra zdejšího námořnictva a snažil se o nápravu neutěšených poměrů (požadoval nakoupit 50 000 tun uhlí a 10 000 dělostřeleckých projektilů) a varoval před katastrofálními důsledky války (otevřeně hovořil o novém Trafalgaru), ale jeho sisyfovské úsilí připomínalo boj s pověstnými větrnými mlýny a ke kýženému výsledku nevedlo.

Křižníky ALMIRANTE OQUENDO a VIZCAYA připluly 19. dubna na Ostrovy Zeleného mysu a zakotvily v přístavu Porto Grande. Admirál Cervera se ještě téhož dne přivítal s posádkami obou lodí a zjistil, že VIZCAYA nutně potřebuje odeslat do suchého doku k očištění lodního dna, k čemuž však nakonec nedošlo a tato jednotka musela díky tomu prodělat válku s obrostlým dnem, díky čemuž se pro celou formaci stala příslovečnou koulí na noze omezující její možnosti v případném boji. Ostrovy Zeleného mysu patřily neutrálnímu Portugalsku, tudíž je španělské válečné lodě měly po zahájení nepřátelství do 24 hodin opustit, ale přesto se zde zdržovaly až do 29. dubna. Během pobytu na těchto malebných ostrovech se problémem stalo i obstarávání paliva, jelikož Španělé zde dokázali získat jenom 700 tun uhlí, neboť všechny zbývající zásoby pohotově zakoupil americký konzul.


Torpédoborec Furor

Třebaže válka se Spojenými státy byla na spadnutí už delší čas, neměli Španělé vypracovaný žádný plán vedení válečných operací a nyní se museli takřka ze dne na den rozhodnout jestli zvolí čistě obrannou taktiku, či se pokusí o aktivní vedení bojových operací v prostoru Atlantiku. Velení se zpočátku klonilo k druhé možnosti a vypracovalo plán velkoryse pojaté ofenzivy proti americkému pobřeží a námořnímu obchodu, kterou měly provádět tři samostatné eskadry působící v prostoru od hranic s Kanadou k pobřeží Brazílie. Je zajímavé, že Španělé se do těchto operací chystali nasadit i plavidla jako PELAYO nebo NUMANCIA a VITORIA, jež se k těmto úkolům vůbec nehodily, ale pancéřové křižníky konstruované mj. i k narušování nepřátelských námořních komunikací, se této ofenzívy účastnit neměly. Jejich záměry ovšem nakonec zůstaly pouze na papíře díky odporu Velké Británie, ale Španělé by je pravděpodobně stejně nedokázali rozvinout v plánovaném rozsahu, neboť měli nedostatek uhlí a mnohá plavidla nebyla počátkem války schopná operačního nasazení.

Cervera očekával, že jeho síly dostanou za úkol bránit Španělsko a přilehlá území jako Baleárské a Kanárské ostrovy před útoky amerického loďstva, takže již 22. dubna svolal poradu velitelů a oznámil jim svůj úmysl odplout na Kanárské ostrovy, kde měly být jeho lodě přezbrojeny, aby se po nezbytné údržbě, posílení dalšími plavidly a řádném vystrojení, mohly zapojit do válečných operací. Z této základny bylo možné podnikat dálkové výpady k pobřeží Severní Ameriky a do Karibiku a Cervera předpokládal, že nepřátelské loďstvo bude k odstranění této hrozby nuceno překonat celý Atlantický oceán a teprve pak byl ochoten svést s ním bitvu v evropských vodách, kdy by Španělé mohli operovat v blízkosti vlastních základen. Z Kanárských ostrovů bylo také možné zaútočit na americké válečné lodě v portugalských přístavech, kam na jaře 1898 připlul křižník SAN FRANCISCO a dělové čluny BANCROFT, MACHIAS a HELENA.


Námořní kapitán Concas

Válečná rada však byla opačného názoru a Cervera dostal rozkaz odplout do Karibského moře. Zkušený admirál si dobře uvědomoval jak obtížný úkolem jej nadřízení pověřili a obával se, že jeho plavba musí zákonitě skončit bitvou s mnohem silnějším protivníkem, o jehož výsledku si nedělal žádné iluze, jak dokládá následující úryvek z jeho dochované korespondence: „Válka se Američany by z naší strany měla být čistě obranná , jinak skončí naší záhubou; tyto okolnosti by se mohly změnit pouze tehdy pokud bychom získali spojence. Aktivní obrana z naší strany může sestávat z řady výpadů rychlými plavidly, jejichž cílem by měla být snaha způsobit silnějšímu nepříteli co největší škody. Jímá mě hrůza při přemýšlení nad důsledky námořní bitvy, a to i v případě , že by skončila našim úspěchem, neboť mě trápí otázka, kde bychom potom opravily utrpěná poškození? Já jsem připraven splnit svou povinnost, ale teď nastal čas přehodnotit naši situaci a podívat se pravdě do očí a neoddávat se iluzím, abychom předešli hroznému zklamání.“

Nicméně Cervera byl v první řadě svědomitý voják, jenž poslušně plní udělené rozkazy, ať už si o nich myslí cokoliv, takže jeho lodě naložily uhlí a 29. dubna opustily Ostrovy Zeleného mysu a zamířily na západ. Eskadra vyplula z Porto Grande v noci, takže nikdo neviděl kterým směrem se vydala a Američané se zatím mohli pouze dohadovat, kde se posléze objeví. Španělská formace se kromě pomocného plavidla ALICANTE skládala z pancéřových křižníků INFANTA MARIA TERESA (vlajková loď admirála Cervery), které velel námořní kapitán Concas, VIZCAYA (nám. kap. Eulate), ALMIRANTE OQUENDO (nám. kap. Lazaga) a CRISTOBAL COLON (nám. kap. Diaz) a torpédoborců TERROR (kapitán-poručík de la Rocha), PLUTON (Vasquez), FUROR (Carlier). Náčelníkem Cerverova štábu byl námořní kapitán Bustamente (Bustamante), funkci admirálova zástupce zastával námořní kapitán de Paredes a oddílu torpédoborců velel námořní kapitán Villaamil. Téže noci opustil Ostrovy Zeleného mysu ještě druhý oddíl tvořený torpédovkami RAYO, ARIETE a AZOR doprovázejících pomocné křižníky SAN FRANCISCO a CITY OF CADIZ, jenomže toto uskupení se už po několika hodinách muselo vrátit zpět, neboť došlo ke kolizi dvou torpédovek.


Námořní kapitán Bustamente

Na případné náhodné pozorovatele musela španělské formace působit silným dojmem, jenomže ve skutečnosti jí limitovala celá řada nedostatků. VIZCAYA měla rychlost sníženou o čtyři uzle, španělští strojníci byli špatně vyškolení, sekundární výzbroj křižníků třídy INFANTA MARIE TERESA se částečně skládala ještě z děl se starším typem závěru, munice byla nekvalitní a cvičné střelby se konaly jenom jednou ročně. Torpédoborce byly do služby zařazené narychlo, takže trpěly častými poruchami strojů a CRISTOBAL COLON neměl nainstalovaná těžká děla. Konkrétně tento zánovní křižník se mohl stát nejsilnější jednotkou celé eskadry, neboť patřil k novějšími typu označovanému jako „armoured cruiser“, díky čemuž měl lepší pancéřovou ochranu než ostatní Cerverovy křižníky, jenomže jeho prázdné dělové věže čněly nad palubu jako němá výčitka, jelikož Španělé jej nestihli vybavit těžkými děly, což jeho bojovou hodnotu značně snižovalo, neboť musel do války vyplout pouze s deseti kanóny ráže 152 mm a šesti kalibru 120 mm.

S obstaráváním výzbroje měli Španělé problémy po celou válku a jedinou zemí, jež jim byla ochotna prodat lodní děla, bylo Rakousko-Uhersko, čehož využily Škodovy závody v Plzni k dodávce svých nově vyvinutých námořních kanónů kalibru 120 a 150 mm, čímž se tato teprve nedávno etablovaná zbrojovka na mezinárodní scéně poprvé výrazněji prezentovala jako výrobce lodních děl.


Důstojníci křižníku Cristobal Colon před prázdnou přední dělovou věží

Jakmile zpráva o vyplutí Cerverovy eskadry dorazila do USA začalo se zdejší loďstvo připravovat k jejímu zachycení. Teoreticky bylo možné, že zamíří na Filipíny, ale od počátku bylo zřejmé, že Cervera dostal rozkaz přeplout Atlantik a zahájit válečné operace buďto v Karibském moři, nebo u východního pobřeží Spojených států, i když o konkrétním cíli jeho plavby se Američané zatím mohli pouze dohadovat. Zamíří na Kubu, aby se pokusil prorazit blokádu Havany? Nebo se pokusí překvapit bitevní loď OREGON, která se už od půlky března plavila kolem mysu Horn do Karibského moře a 30. dubna dosáhla Buenos Aires? Zaútočí na některý z velkých amerických přístavů na Atlantickém pobřeží? Tyto otázky si počátkem května kladli američtí velitelé, a protože každá z těchto alternativ byla reálná, nebyli schopní dojít k jednoznačnému závěru, což u veřejnosti vyvolávalo znepokojení.

Zde je třeba podotknout, že hrozba představovaná španělskými plavidly se od samého počátku války dosti přeceňovala a obavy Američanů přiživovaly i nepravdivé zprávy o nepřátelských lodích údajně spařených na nejrůznějších místech. Již 23. dubna si Američané spletli italský křižník GIOVANNI BAUSAN plující do Havany s VIZCAYOU a o čtyři dny později tvrdili cestující z parníku MAJESTIC, že spatřili v hloubi Atlantiku bitevní loď PELAYO a tři torpédoborce mířící k americkému pobřeží. Podobné zprávy začaly brzy přicházet i o Cerverově eskadře, která měla být několikrát spatřena na různých místech v Atlantiku, ale vždy se jednalo o falešná hlášení. Přesto Američané posilovali obranu vlastních přístavů, kam bylo přesunuto i několik jednotek blokujících doposud kubánské pobřeží, a další pátraly po španělských lodích v prostoru Karibiku, což oslabovalo blokádu Kuby.


Admirál Sampson

Cerverovy lodě se mezitím pomalu blížily ke břehům Amerického kontinentu, přičemž jejich průměrná rychlost činila 6 až 7 uzlů. Všechny torpédoborce vlekly křižníky (důvod není znám), což ještě snížilo už tak pomalé tempo plavby. Španělské uskupení nikdy neplulo větší rychlostí než deset uzlů a většinou byla jeho rychlost ještě mnohem menší, takže některé dny nedokázalo zdolat víc než 90 námořních mil. Během přesunu přes Atlantik nepotkali Španělé žádné nepřátelské válečné ani civilní plavidlo, ale velícímu admirálovi dělaly starosti nejrůznější poruchy, jimiž trpěly prakticky všechny jeho lodě. Cervera se rozhodl učinit zastávku na Martiniku, k němuž se jeho eskadra přiblížila 11. (často se uvádí i 12.) května a protože reálně hrozilo střetnutí s nepřátelskými loděmi, nechal už 10. května vyhlásit pohotovost a obsluhy děl spávaly v blízkosti svých bojových stanovišť.

Cervera u Martiniku hodlal doplnit zásoby paliva a proto vyslal do přístavu St. Pierre torpédoborec TERROR, jenž zde měl zároveň provést nezbytné opravy kotlů. V tomto přístavu však kotvil i americký pomocný křižník HARVARD, takže TERROR jej zase rychle opustil a vrátil se ke zbytku eskadry. Velitel HARVARDU obratem telegrafoval do Washingtonu zprávu o spatření španělské eskadry, čímž Američané získali první ověřenou informaci o španělských lodích od jejich vyplutí z Porto Grande a teoreticky se je mohli pokusit vyhledat a přinutit k bitvě, neboť jádro jejich loďstva ostřelovalo 12. května přístav San Juan na Portoriku.


Pomocný křižník Harvard

Během pobytu na Martiniku se Španělé dozvěděli o katastrofální porážce Montojovy eskadry na Filipínách a náladu jim nevylepšil ani postoj francouzských úřadů, které zamítly jejich žádosti o prodej uhlí, takže Cervera se rozhodl zdejší vody opustit a přesunout se k ostrovu Curaçao, aniž by se pokusil zničit americký pomocný křižník, jenž by musel neutrální přístav brzy opustit. Toto mezipřistání bývá označováno za chybu španělského admirála, jenž tím zbytečně prozradil svoji polohu, ale na pozdější události žádný vliv nemělo a Cervera mohl stěží předpokládat, že do odlehlého St. Pierre připluje téměř současně i některá z amerických válečných lodí. Od eskadry se nyní oddělil TERROR, jenž odplul do přístavu Fort-de-France provést opravu kotlů, a pak se v doprovodu ALICANTE vydal k Portoriku. Španělská eskadra se tedy zmenšila o dvě jednotky a naděje na její posílení ještě před dosažením Kuby byla minimální.

Cerverovy lodě nyní pluly podstatně vyšší rychlostí, než během přesunu přes Atlantik, což se pochopitelně projevilo zvýšenou spotřebou uhlí, jehož zásoby bylo nutné co nejdříve doplnit. Ideální by bylo vyhledat některý ze tří uhelných parníků, které měly eskadru zásobovat a Cervera doufal, že se s nimi setká na Curaçau, kam Španělé připluli 14. května. Curaçao ovládali Nizozemci a v jejich přístavech mohly současně pobývat toliko dvě lodě každé válčící strany. Proto do přístavu Willemstad vpluly pouze VIZCAYA a INFANTA MARIA TERESA, kdežto zbytek eskadry musel zůstat na vnější rejdě. Španělský admirál brzy zjistil, že ani jeden z uhelných parníků zatím nedorazil (před vyplutím mu bylo slíbeno, že zde bude připraveno 5000 tun paliva), takže musel požádat o spolupráci zdejší úřady. Nizozemci mu však byli ochotni prodat jenom 400 tun nekvalitního uhlí (Alexandrov a Solomonov uvádějí 500 tun), ale na druhou stranu souhlasili s prodloužením pobytu ve Willemstadu na 48 hodin a umožnili Španělům zakoupit čerstvé potraviny.


Trasa plavby Cerverovy eskadry

Přítomnost Cerverových lodí na Nizozemských Antilách samozřejmě neunikla zdejšímu americkému konzulovi, jenž tuto informaci postoupil do Washingtonu, jenomže do New Yorku dorazila 15. května i falešná zvěst, že tři španělské pancéřové křižníky byly spatřeny u Martiniku, což velení válečného námořnictva zmátlo natolik, že k žádné protiakci nepřistoupilo. Během pobytu ve Willemstadu se Cervera dozvěděl o bombardování San Juanu, takže usoudil, že u pobřeží Portorika operuje silná americká eskadra, a že nemá jinou možnost, než zamířit do některého z kubánských přístavů. Jeho lodě zvedly 16. května kotvy a Curaçao opustily, aby mohly v mezinárodních vodách přeložit část zakoupeného uhlí na ostatní plavidla a poté zamířily na sever, čímž se snažily vyvolat dojem, že cílem jejich další plavby bude Portoriko.

Později však admirál nařídil změnit kurz na severozápad a vydal se k pobřeží Kuby. Protože Španělé neměli dostatek paliva k dosažení Cienfuega nebo dokonce Havany, byl jako náhradní cíl zvolen přístav Santiago de Cuba. Eskadra plula ekonomickou rychlostí a bez zvláštních příhod se blížila ke Kubě. Teprve 18. května se lodní posádky dozvěděly, že směřují k Santiagu a ještě téhož dne před setměním nechal admirál vyhlásit bojovou pohotovost. Opatrnost byla na místě, jelikož se kdykoliv mohla na obzoru vynořit nepřátelská eskadra; pomocný křižník ST. LOUIS 18. května zničil podmořský telegrafní kabel vedoucí ze Santiaga na Jamaiku a v kubánských vodách operovaly i neutrální válečné lodě, jako např. rakousko-uherský křižník KAISERIN UND KÖNIGIN MARIA THERESIA, takže zejména v noční tmě mohlo snadno dojít k tragickému nedorozumění.

[jarl]

V pasti Santiaga

Španělé však žádné válečné plavidlo nespatřili a 19. května šťastně zakotvili v Santiagu odkud admirál zaslal ještě téhož dne ministru námořnictva lakonický kabelogram: „Santiago de Cuba, 19. května. Dnes ráno jsem se svoji eskadrou v pořádku doplul do tohoto přístavu. Cervera.“ V Madridu zavládla spokojenost, neboť admirál splnil zadaný úkol a navzdory nepřátelské přesile pátrající po jeho plavidlech, dokázal proniknout americkou blokádou a posílil obranu tohoto důležitého ostrova, díky čemuž nemohlo jádro nepřátelského loďstva opustit Karibské moře a odplout na Filipíny, kam se brzy měla vydal další španělská eskadra vedená admirálem Cámarou. V Santiagu tehdy kotvily dvě starší španělské válečné lodě a 21. května sem připlul i francouzský dělový člun FULTON, takže bylo zřejmé, že nejnovější útočiště Cerverovy eskadry bude brzy prozrazeno.


Komodor Schley

Američané předpokládali, že Španělé od Curaçaa zamíří do Havany nebo Cienfuega, takže před Santiagem nehlídkovalo žádné jejich válečné plavidlo, tudíž jim trvalo dosti dlouho než dokázali adekvátně zareagovat a přístav zablokovat. To dávalo jejich protivníkům teoretickou možnost po doplnění zásob uhlí znovu vyplout na moře a přístav opustit ještě před tím, než se z něj stane smrtící past, v což doufali i zdejší obyvatelé a vojáci, protože si dokázali snadno spočítat, že silná eskadra v Santiagu představuje hromosvod, do něhož dříve nebo později zaručeně uhodí americký blesk. Cervera však nic takového neplánoval a na moře nevyplul, třebaže jej k tomu nabádal samotný velitel ostrova, jenž hodlal jeho plavidla využít k posílení obrany Havany. Všechny lodě měly po dlouhé plavbě téměř prázdné uhelné bunkry, jejich stroje a kotle byly ve špatném stavu a už na Curaçao vyšlo najevo, že i vlajkový křižník má obrostlé dno, takže bylo zřejmé, že ostatní plavidla na tom budou podobně a jejich maximální rychlost je nyní citelně snížena.

Admirál Sampson se 18. května na základně Key West spojil s tzv. Létající eskadrou vedenou komodorem Schleyem a obě uskupení odtud o několik dnů později odplula pátrat po Cerverovi, o jehož poloze američtí velitelé neměli žádné spolehlivé zprávy od jeho vyplutí z Willemstadu. Létající eskadra měla odeplout Kubu od západu a prohledat zdejší přístavy zatímco Sampson se vydal na východní pobřeží ostrova. Schley se již v noci z 21. na 22. května objevil před Cienfuegem a 23. května odplul směrem k Santiagu de Cuba, kde 26. května zablokoval dlouho hledanou španělskou eskadru. Americký komodor měl k dispozici dostatečné síly, neboť jeho eskadra sestávala z vlajkového pancéřového křižníku BROOKLYN, bitevních lodí IOWA, MASSACHUSETTS a TEXAS, které podporovaly ještě křižníky ST. PAUL, YALE (pomocné) a MINNEAPOLIS (chráněný).


Generál Gomez-velitel kubánských povstalců

Ostrov Kuba, který tehdy obývalo asi 0,5 miliónu osob, má rozlohu 110 860 kilometrů čtverečních, na délku měří 1200 km, ale šířka v úzké západní části se pohybuje pouze od 30 do 50 km. Pobřeží je velmi členité a lodní dopravu ve zdejších vodách komplikují četné korálové útesy a silný příliv, takže jedinými přístavy kam mohly koncem 19. století vplouvat i zaoceánské lodě byly Havana, Cienfuegos, Matanzas, Cárdenas a právě Santiago de Cuba. Toto druhé největší kubánské město (koncem 19. století mělo asi 70 000 obyvatel) se nalézá v jihovýchodní části ostrova a tehdy postrádalo napojení na železniční sít v západním cípu Kuby, takže jej bylo snadné odříznout od většiny španělských vojsk dislokovaných v Havaně a západních provinciích.

Pokud by španělská eskadra dokázala proniknout až do Cienfuega mohla být po železnici zásobována vším potřebným materiálem z Havany a do přístavu by také mohly být průběžně přemísťovány další armádní jednotky, ale v Santiagu museli Španělé od začátku blokády spoléhat především na vlastní síly. Posádka města čítala zhruba 7000 vojáků a velel jí generál Arsenio Linares. Obranné pásmo směrem od vnitrozemí tvořily kromě několika pevnůstek, urychleně budované zákopy a valy vyztužené ostnatým drátem. Pozemní dělostřelectvo bylo vesměs zastaralé a v létě 1898 sestávalo jenom z šest děl ráže 160 mm, pěti kalibru 120 mm a šesti ráže 80 mm.


Plánek přístavu Santiago de Cuba

Poněkud lépe bylo město chráněno před útokem z moře a španělská flotila zde byla posílena o nechráněný křižník REINA MERCEDES a dělový člun ALVARADO, které se sice k bitvě s americkou přesilou nehodily, ale mohly posílit obranu přístavu. Zabezpečení Santiaga před námořním útokem se stalo první starostí admirála Cervery, jenž podle publicisty Skrického „Nechal nařídil stavbu zátarasů ze dřeva a lan, aby zajistil kotviště před útoky torpédovek. Vjezd do zátoky překryla uzávěra z elektricky odpalovaných min, které bylo možné ovládat z dobře zamaskované pozorovatelny. Za nimi nechal Cervera položit kontaktní miny (ve skutečnosti byli všechny miny položené už v dubnu) rozmístěné takovým způsobem, aby nebránily vyplouvání jeho torpédoborců, a nařídil v úzkém vjedu nainstalovat čtyři rychlopalná děla. Pokud by se nepřítel dokázal probít přes minová pole přivítala by jej palba z křižníků.“

Jinak španělský admirál žádné větší výpady z relativního bezpečí přístavu neplánoval, nejenom pro špatný technický stav svých plavidle, ale i díky nedostatečným zásobám paliva. V Santiagu bylo sice 2300 tun cardiffského uhlí (Kondratěnto uvádí 2500 a Wilson 2400 tun), jež bylo původně velmi kvalitní, ale vlivem dlouhodobého skladovaní pod širým nebem došlo k jeho znehodnocení a místní palivo, jehož zde bylo 1500 tun, nebylo pro použití na válečných lodích vhodné. Tento problém mohl vyřešit zásobovací parník RESTORMEL, vezoucí 2400 tun uhlí, jehož se však 25. května na dohled od Santiaga zmocnil pomocný křižník ST. PAUL, a zbývající uhelné parníky se o průnik do Santiaga nepokusily.


Španělské miny typu Bustamente vylovené po kapitulaci Santiaga

Vjezd do přístavu byl v nejužším místě široký jenom 100 až 150 metrů a u ústí do Santiagské zátoky jej téměř přehrazoval malý ostrůvek Smith Cay, což velmi usnadňovalo obranu a bylo takřka nemožné, aby nepřátelská torpédová plavidla pronikla až do nitra zálivu a útočila na zakotvené lodě, podobně jako japonské torpédovky při obléhání Wei-hai-Weij v roce 1895. Ústí přístupového kanálu chránil z východu starý hrad Morro umístěný na pobřežním útesu vysokém 65 metrů a ze západu baterie na útesu Socapa. Další dělostřelecká postavení byla zřízena dále od moře a minové uzávěry (min bylo jenom kolem 20 kusů) kryl křižník REINA MERCEDES a v noci je osvětlovaly reflektory. Z hlediska obrany bylo důležité, že Santiago se nalézalo daleko od nepřátelských základen, což Američanům ztěžovalo zásobování plavidel provádějících blokádu přístavu.

Admirál Cervera nařídil postupně sejmout z křižníku REINA MERCEDES většinu děl, která nechal nainstalovat na pobřežní stanoviště, takže nakonec bylo na mořské frontě umístěno přes 30 zbraní nejrůznějších ráží a systémů, z nichž ovšem řada pocházela ještě ze 17. a 18. století a tito pamětníci doby, kdy na mořích bojovaly „lodě ze dřeva a muži ze železa“ střílely ještě klasické kamenné „kule“, které byly proti nejnovějším obrněncům naprosto neúčinné. Za relativně moderní se daly považovat jenom dvě houfnice ráže 152 mm a několik děl kalibru 160 mm. Všechna dělostřelecká postavení byla chráněna jenom navršenými valy a za nejlepší lze považovat baterie na útesu Socapa a na mysu Punta Gorda.


Velitel torpédoborce Furor

Bojová dějství před Santiagem zahájili podle Bělova Španělé v noci z 28. na 29. května, kdy se Cervera rozhodl narušit blokádu výpadem svých torpédových plavidel. Malé parní barkasy, které byly původně součástí výzbroje všech jednotek třídy INFANTA MARIA TERESA, byly brzy po vstupu do služby sejmuty a nyní střežily španělské přístavy, tudíž k výpadu mohly být použity jenom torpédoborce FUROR a PLUTON. Tehdejší torpéda měla účinný dostřel toliko několik set metrů, takže se obě jednotky v noční tmě pokusily dostat do blízkosti bitevní lodě TEXAS a pancéřového křižníku BROOKLYN, jenomže obezřetné hlídky je ve vzdálenosti asi 400 metrů spatřily a Američané zahájili přehradnou palbu z rychlopalných zbraní, která obě lodě zahnala zpět do přístavu, aniž by odpálily jediné torpédo. Komodor Schley, jehož eskadru mezitím posílila další plavidla, odpověděl ještě téhož dne střelbou z bitevních lodí TEXAS, IOWA a MASSACHUSETTS a křižníků BROOKLYN a MINNEAPOLIS, které bez úspěchu krátce ostřelovaly pobřežní opevnění.

Američané tuto akci zopakovali ještě 31. května, kdy jejich eskadra utvořila kýlovou linii a proplula od východu na západ kolem vjezdu do přístavu a svedla hodinu trvající dělostřelecký souboj se španělskými opevněními a křižníkem CRISTOBAL COLON, jenž dostal za úkol střežit vjezd do přístavu, a následujícího dne posílil jejich flotilu admirál Sampson s bitevní lodí OREGON a pancéřovým křižníkem NEW YORK. Tyto potyčky nebyly podle Bělova ničím jiným než průzkumem bojem za účelem otestovat sílu španělské obrany a odhalit postavení pobřežních baterií. Američané dospěli k názoru, že průnik do nitra zálivu si vynutit nedokáží, takže usoudili, že nadějnější bude pokusit se přehradit vjezd do přístavu a uvěznit španělskou eskadru v přístavu.


Parník Merrimac

Tato myšlenka se zrodila ve štábu admirála Sampsona koncem května a zpočátku se uvažovalo využít k tomuto účelu několik škunerů naložených kamením, které měly být potopeny v nejužším místě plavebního kanálu, ale nakonec bylo rozhodnuto použít parník MERRIMAC o výtlaku 7000 tun. Tuto loď slavného jména zakoupilo v předvečer války za 342 000 dolarů americké válečné námořnictvo a využívalo jí jako uhelný parník, jenž zatím novému vlastníkovi přinášel víc starostí, než užitku, protože lodní stroje neustále trpěly nejrůznějšími poruchami, takže jeho potopením by Američané neutrpěli žádnou větší ztrátu.

Přípravou této operace pověřil Sampson 29. května mladého kapitán-poručíka Hobsona, jenž už následujícího dne předložil velícímu admirálovy podrobný plán této odvážné akce, který Sampson po určitých úpravách schválil. Hobson se na vlastní žádost stal velitelem miniaturní posádky, jež měla tuto „sebevražednou“ operaci provést. Vesměs se jednalo o dobrovolníky, kteří se přihlásili na výzvu admirála Sampsona, ale konečný výběr provedl sám Hobson. MERRIMAC byl odstrojen a k jeho levému boku bylo připevněno deset náloží vyrobených z 203 mm projektilů, které mohly být na dálku elektricky odpáleny a měly dokázat loď potopit během dvou minut. Po skončení riskantní mise se Hobson a jeho sedm podřízených měli pokusit odplout z přístavu na malém člunu a na moři je měla vyzvednout parní barkasa.

MERRIMAC naložený 2000 tunami uhlí (Španělé byli tímto plýtváním velmi udiveni) se v noci z 2. na 3. černa rychlostí devíti uzlů přiblížil k vjezdu do přístavu. Zpočátku jej doprovázela bitevní loď IOWA, jež jej měla chránit před případným protiútokem španělských torpédoborců, ale do přístavu musel MERRIMAC proplout bez ochranného doprovodu. Španělé vetřelce brzy objevili a pobřežní baterie zahájily palbu, která poškodila kormidlo, ale téměř neovladatelnému parníku se přesto podařilo proniknout přes první minový uzávěr a následně na něj zaútočily REINA MERCEDES a PLUTON, jež jej zasáhly několika torpédy a do boje se údajně měly zapojit i křižníky CRISTOBAL COLON a VIZCAYA. Hořící MERRIMAC se přesto dostal k nejužšímu místu přístavního kanálu a Hobson vydal příkaz k jeho potopení. Nepřátelská palba však poškodila dálkové ovládání náloží, takže jich většina nakonec neexplodovala, díky čemuž byl pomalu se potápějící parník přílivem zanesen na mělčinu, kde nemohl nijak bránit vyplouvání španělských lodí na volné moře.


Kapitán-poručík Hobson

Všem osmi mužům se podařilo MERRIMAC opustit, ale člun na němž se měli pokusit odplout z přístavu se převrátil, a stateční námořníci přišli o možnost záchrany, jelikož bylo vyloučené, aby dokázali doplavat proti silnému proudu až k parní barkase čekající na ně před přístavem. Promáčené a polonahé Američany objevili po rozednění Španělé, takže nezbývalo jiné východisko, než se vzdát, ale Hobson trval na tom, že jejich kapitulaci musí přijmout španělský důstojník. K jeho nezměrnému údivu se oním důstojníkem stal samotný admirál Cervera, jenž se osobně dostavil na místo nedávného dramatu, aby tak vzdal hold jejich nevšední odvaze.

Mezitím se posádky amerických válečných lodí dohadovaly jaký osud potkal jejich ztracené druhy, a protože v noci zaslechly dělostřeleckou palbu, převládal názor, že Hobson a jeho společníci zahynuli. Rytířský Cervera však učinil ještě jedno nevšední gesto, takže z přístavu záhy vyplula parní barkasa s vyvěšenou bílou vlajkou a zamířila k nepřátelské vlajkové lodi. K údivu Američanů vezla náčelníka Cerverova štábu, jenž jim oznámil, že kapitán-poručík Hobson a jeho muži jsou naživu a stali se válečnými zajatci.

Po neúspěšném pokusu zablokovat španělské lodě v přístavu naplánoval Sampson na 6. června další bombardování, jehož se tentokráte účastnily čtyři bitevní lodě, dva pancéřové křižníky a šest menších plavidel. Americký admirál rozdělil své síly na dva oddíly a po několik hodin zněly před Santiagem dělostřelecké salvy a na pobřežní opevnění a tři křižníky střežící toho dne vjezd do přístavu, se sneslo ocelové krupobití; INFANTA MARIA TERESA a VIZCAYA vyvázly bez úhony, ale blíže vjezdu stojící REINA MERCEDES byl mnohokrát zasažen, na jeho palubě vypuklo několik požárů a sedm námořníků padlo. Pobřežní baterie a REINA MERCEDES palbu opětovaly, žádného úspěchu nedosáhly.


Křižník Reina Mercedes

Američané neustále posilovali svoji eskadru blokující Santiago a jejich lodě obvykle před přístavem zaujímaly formaci ve tvaru podkovy, kterou (od levého okraje k pravému) podle Wilsona tvořila 2. června plavidla VIXEN, MARBLEHEAD, BROOKLYN, TEXAS, MASSACHUSETTS, IOWA, OREGON, NEW YORK, PORTER, NEW ORLEANS a MAYFLOWER. Pancéřové křižníky a bitevní lodě se vždy nalézaly ve středu formace, aby byly co nejlépe chráněné před eventuálním výpadem španělských torpédoborců a mezi pobřežím a prvními blokádními plavidly zůstávala vzdálenost dvou námořních mil. V noci se půlkruh obklopující přístav sevřel ještě těsněji a vjezd na širé moře osvětlovaly reflektory.

Před Santiagem nastala v podstatě patová situace, neboť Američané nebyli schopni nepřátelské lodě ukryté v přístavu zničit a Španělé rezignovali na veškerou aktivitu a jejich plavidla zůstávala pod ochranou dělostřeleckých baterií a minových polí. Americké velení nemohlo být se vzniklou situací spokojeno, protože Sampsonovy lodě musely neustále křižovat před Santiagem, což bylo nejenom drahé (každá bitevní loď spotřebovala denně 40 tun uhlí), ale hlavně vázalo u kubánských břehů značné síly, které nemohly být nasazeny proti další španělské eskadře, jež vyplula 16. června z Cádizu a zamířila na Filipíny.

Proto bylo rozhodnuto zaútočit na přístav od vnitrozemí a Santiago dobýt za pomoci pozemních sil. Před městem již operovalo několik tisíc kubánských povstalců vedených generálem Garciou, jehož síly však na obsazení Santiaga nestačily, takže se na Floridě začal formovat expediční sbor v počtu 16 000 mužů, jenž se podle původních plánů měl na Kubě vylodit v polovině června. Admirál Sampson se mezitím rozhodl zřídit poblíž Santiaga provizorní námořní základnu pro své lodě, které musely být doposud zásobovány přes Key West vzdálený 700 mil, a jeho volba padla na zátoku u Guantanáma, které se Američané zmocnili v noci z 12. na 13. června.


Bitevní loď Texas

Mezitím průběžně pokračovalo bombardování Santiaga a největší útok se uskutečnil 16. června, kdy americké lodě vypálily na španělské pozice asi 5000 granátů a podařilo se jim zasáhnout Cerverův vlajkový křižník, ale utrpěné škody nebyly vážné a INFANTA MARIA TERESA zůstávala i nadále bojeschopná. Invazní vojska generál-majora Shaftera se začala vyloďovat východně od Santiaga 22. června a námořnictvo je podporovalo dělostřeleckou palbou, která však byla opět neúčinná a tentokráte padla kosa na kámen, když se španělským dělostřelcům podařilo zasáhnout TEXAS, na jehož palubě byl zabit jeden námořník a dalších osm utrpělo zranění.

Přes řadu zmatků proběhlo vylodění úspěšně a Santiago bylo brzy obklíčeno ze souše i z moře. Posádka byla sice posílena na 10 000 vojáků, ale přesto byl Cervera nucen část námořníků odeslat na pevninu, kam odešlo bojovat 458 mužů vedených námořním kapitánem Bustamentem a další se zapojili do opevňovacích prací. Admirál byl mezitím opakovaně vyzýván k pokusu probít se z obleženého Santiaga, což rozhodně odmítal, protože si byl vědom slabosti vlastní eskadry. Španělské lodě neměly dostatek uhlí, munice byla nekvalitní, stroje a kotle byly ve špatném stavu a VIZCAYA nebyla schopná vyvinout větší rychlost než 13 uzlů.

Těsné obklíčení Santiaga předem odsuzovalo k nezdaru každý pokus nepozorovaně odplout v nočních hodinách a ve dne mohli Američané využít své dělostřelecké převahy a jeho lodě prostě rozstřílet. Cervera své mínění vyjádřil ve své depeši odeslané 23. června, kde španělské vládě mj. sdělil: „Podle mého názoru by pokus opustit tento přístav nevyhnutelně znamenal zánik eskadry a smrt velké části posádek všech mých lodí. Já se sám od sebe o něco takového nikdy nepokusím, ale jestli mi vydáte takový rozkaz, uposlechnu jej. Podle mě bylo o ztrátě eskadry rozhodnuto už tehdy, když jsem sem byl vyslán a současná kritická situace pro mě není žádným překvapením. V každém případě je na vás rozhodnout zda máme podstoupit tuto oběť, ale já jí pokládám za zbytečnou.“


Generál Linares

Američtí vojáci a kubánští povstalci se mezitím snažili proniknout do blízkosti Santiaga, ale Španělé přístupové cesty odhodlaně bránili a v bojích muže proti muži využívali přednosti svých mauserovek, ale nakonec museli vždy ustoupit před nepřátelskou početní převahou, takže začátkem července se už boje přenesly do bezprostřední blízkosti Santiaga. Vážná zranění utrpěl generál Linares, jehož musel ve funkci velitele posádky nahradit generál José Tolar a kulky a střepiny se pochopitelně nevyhýbaly ani španělským námořníkům, takže smrtelné zraněn byl i námořní kapitán Bustamente. Za této situace mohl Cervera uvažovat o možnosti přehradit vjezd do přístavu potopením křižníku REINA MERCEDES, což by nejenom zabránilo Američanům proniknout na vnitřní rejdu, ale zároveň znemožnilo jeho lodím přístav opustit, ale k pokusu tento záměr realizovat, došlo až po osudové bitvě.

Postup amerických vojsk se však zastavil na linii pozemních opevnění a před generálem Shafterem stál nelehký úkol zdolat se svými unavenými a nemocemi trpícími muži nepřátelské pozice bráněné odhodlanými španělskými vojáky a námořníky. Shafter byl vázán instrukcemi, jež mu zakazovaly vystavovat jeho muže zbytečným ztrátám, takže požadoval, aby rozhodující úlohu při eliminaci nepřátelské eskadry sehrálo námořnictvo. Sampson měl však ruce svázané podobnými instrukcemi a odmítal své obrněnce vyslat k riskantnímu průlomu na vnitřní rejdu, takže oba američtí velitelé si odpovědnost za provedení konečného úderu navzájem přehazovali jako horký brambor, ale žádné rozhodné kroky nepodnikli.

[jarl]

Kalvárie Cerverovy eskadry

Za této situace nový velitel Santiaga odmítl 3. července výzvu ke kapitulaci a byl přesvědčen, že město se podaří udržet. K tomu ovšem potřeboval získat další oddíly vytvořené z posádek válečných lodí a nasadit do boje také děla sejmutá ze Cerverových křižníků. Instalace středorážních kanónů ráže 120 až 152 mm na pozemní frontu mohla přinutit americké lodě držet se dále od vjezdu do přístavu a získat Španělům dělostřeleckou převahu nad americkými vojsky, jejichž situaci ostatně sám Shafter tou dobou vyhodnotil jako neudržitelnou a navrhoval ústup od města. Toralovy plány však zhatil kategorický rozkaz prorazit blokádu a probít se do Havany, jenž Cervera obdržel 2. července. Zkušený admirál si nedělal žádné iluze o výsledku tohoto avanturistického podniku, ale válečnická čest mu velela uposlechnout, ať už si o něm myslel cokoliv. Když to nadřízení požadují, vypluje na moře a vybojuje předem prohraný zápas po vzoru románového dona Quijota, ale admirálovo svědomí zůstane čisté a vina nepadne na jeho hlavu. Pro jistotu ovšem zanechal u zdejšího arcibiskupa zapečetěnou obálku obsahující jeho veškerou korespondenci se španělskou vládou, která měla být v případě admirálovi smrti zaslána jeho rodině, aby pravý viník očekávané katastrofy nezůstal utajen.

Ještě 2. července nařídil Cervera roztopit kotle a všichni námořníci odvelení dříve na pozemní frontu se postupně vraceli na své lodě a eskadra se začala připravovat k boji. Sešla se velitelská rada a admirál své důstojníky seznámil s rozkazem prorazit blokádu a oznámil jim svůj záměr vyplout z přístavu v dopoledních hodinách následujícího dne. Řada důstojníku admirálovi oponovalo, neboť zastávali názor, že pokus o průlom bude mít větší naději na úspěch během noční tmy a objevily se i požadavky „šílený“ rozkaz k opuštění Santiaga odmítnout splnit jako nerealizovatelný, ale Cervera své rozhodnutí nezměnil a byl přesvědčen, že jeho lodě jsou stejně odsouzené ke zkáze, a věřil, že za denního světla budou mít námořníci větší naději na záchranu a jelikož tonoucí se i stébla chytá, doufal, že posádky nepřátelských lodi budou v dopoledních hodinách zaneprázdněny nedělní bohoslužbou .


Námořní kapitán Eulate-velitel křižníku Vizcaya

Mnohým námořníkům byla před bitvou vydána i dávka rumu, snad v duchu hesla „není rum, není šturm“, ale nelze předpokládat, že by posádky po požití tohoto tradičního námořnického nápoje získaly důvěru v úspěšný průběh boje, jelikož poměr sil vyzníval jasně v jejich neprospěch a všichni muži si jistě před bojem připomněli tragický osud Montojovy eskadry a v duchu se sami sebe ptali, zde se dožijí dalšího východu slunce, a nebo jim nevyzpytatelný osud přichystá před Santiagem mokrý hrob. Stejné myšlenky pronásledovaly jistě i velícího admirála, jenž ve Španělsku zanechal početnou rodinu a jeho syn Angel dokonce sloužil přímo na Cerverově vlajkové lodi.

Španělský admirál se rozhodl podstoupit osudovou bitvu pouze se čtyřmi pancéřovými křižníky a dvojicí torpédoborců, takže zbývající dvě lodě se průlomu účastnit neměly, ale dělový člun ALVARADO byl v noci vyslán vyčistit plavební koridor od kontaktních min. V ranních hodinách 3. července 1898 se na španělských plavidlech uskutečnila přehlídka, všech více než 2200 mužů jdoucích do bitvy nastoupilo na paluby a velitelé obcházeli jednotlivé bojové posty. Cervera pronesl k posádce své vlajkové lodě projev (jedná se o volný překlad!) zakončený slovy: „Nepřítel si přeje zajmout naši slavnou flotilu. Vyslal proti nám veškeré své mladé loďstvo, ale získá pouze trosky z našich plavidel a z vody vyloví jenom naše meče a mrtvá těla patřící Španělsku. Moji synové. Nepřítel nad námi vyniká v síle, ale nevyniká nad námi v odvaze. Vztyčte vlajku a nevydávejte žádnou loď. Námořníci mé eskadry, Španělsko je s námi! Polnice nás volá do boje a naše duše náleží Bohu.“


Ozbrojená jachta Gloucester

Toho dne na moři křižovala ve vzdálenosti zhruba čtyř námořních mil od vjezdu do přístavu americká flotila složená z bitevních lodí IOWA, TEXAS, INDIANA a OREGON, které doplňoval pancéřový křižník BROOKLYN a ozbrojené jachty GLOUCESTER a WIXEN. Američané o pokusu Španělů o průlom nevěděli, což zvýšilo Cerverovy šance na úspěch, neboť pobřežní pozorovatelé mu ráno nahlásili, že několik nepřátelských jednotek přes noc odplulo. Američané, kromě menších plavidel, postrádali chráněné křižníky NEW ORLEANS (důvod je nejasný) a NEWARK, jenž společně s bitevní lodí MASSACHUSETTS doplňoval u Guantanáma uhlí. Třebaže Američanům v noci neunikla aktivita ALVARADA v přístavním kanálu a po rozednění zpozorovali husté sloupce dýmu, admirál Sampson nevěřil, že by se Španělé mohli pokusit o únik za denního světla, takže v 8:30 odplul s NEW YORKEM a torpédovkou ERICSSON k městečku Siboney vzdálenému sedm mil východně od Santiaga, kde měl domluvenou schůzku s generálem Shafterem, čímž se připravil o příležitost ozdobit své jméno snadno získanými válečnými vavříny.

Navíc měly blokádní lodě z ekonomických důvodů odstaveno několik kotlů, takže zpočátku nebyly schopné vyvinout plnou rychlost. Přesto měli Američané dostatečnou převahu, aby svého protivníka mohli snadno zničit, protože čtyři španělské křižníky mohly v boční salvě dohromady vypálit granáty o hmotnosti necelých 2500 kg, zatímco boční salva samotné bitevních lodě INDIANA vážila přes 2600 kg.

Cerverovy lodě vyvěsily kolem 9. hodiny válečné vlajky a pod vedením civilního lodivoda zamířily rychlostí nepřekračující deset uzlů do přístavního vjezdu. V 9:30 vyplula na volné moře vlajková INFANTA MARIA TERESA, za ní VIZCAYA, CRISTOBAL COLON a ALMIRANTE OQUENDO. Kolonu s větším odstupem uzavíraly torpédoborce FUROR a PLUTON, jenž z přístavu vypluly teprve před 10. hodinou. Španělé vytvořili kýlovou linií a plnou parou zamířili směrem na jihozápad, kde se nalézaly jednotky VIXEN a BROOKLYN. BROOKLYN byl ze všech amerických lodí zdaleka nejrychlejší, takže jej Cervera zamýšlel co nejrychleji vyřadit z boje soustředěnou palbou všech křižníků a zvýšit tak své šance na úspěch.


Bitva u Santiaga v představě malíře

Američané ukolébaní dlouhodobou nepřátelskou nečinností byli pokusem o průlom překvapeni a pokud by španělské křižníky dokázaly plout maximální rychlostí, mohl se únik podařit. Brzy se ovšem vzpamatovali, nechali vyvlajkovat signál „nepřítel vyplouvá“ a začali jednat podle Sampsonových instrukcí, jež velitelům dávaly pro tento případ možnost jednat podle vlastního uvážení. Byl vyhlášen bojový poplach (posádka TEXASU byla na svých stanovištích do tří minut), topiči a strojníci se ze všech sil snažili zvýšit přísun páry a jednotlivé lodě se postupně zapojovaly do pronásledování unikajícího protivníka. Moře bylo klidné a panovala dobrá viditelnost, takže výchozí podmínky pro americkou eskadru byly nadějné.

Cervera, oblečený do slavnostní admirálské uniformy a stojící na velitelském můstku, nechal ihned po opuštění přístavu zahájit palbu a první výstřel celé bitvy vypálila INFANTA MARIA TERESA z příďového děla kalibru 280 mm. Američané palbu v 9:40 opětovali s takovou vervou, že TEXAS ani nestihl vyvěsit válečnou vlajku, a obě eskadry brzy zahalila oblaka dýmu. Ozbrojená jachta VIXEN nesoucí jenom lehká děla odplula na jih, aby nebyla rozstřílena čelními španělskými křižníky a stáhla se z bitvy. Ani komodor Schley se nenechal zaskočit a BROOKLYN zahájil riskantní úhybný manévr, během nějž provedl obrat skoro o 300 stupňů a téměř způsobil kolizi s TEXASEM, ale přesto se mu podařilo přejít na paralelní kurz se španělskými křižníky.


Křižník Brooklyn

Ostatní americké lodě se postupně řadily za BROOKLYN, ale jejich formace byla neuspořádaná a každé plavidlo plulo jinou rychlostí. Hluk boje byl slyšet až do Siboneye odkud v 9:40 spěšně vypluly NEW YORK a torpédovka ERICSSON, ale do bitvy se už nijak nezapojily. K zajímavé epizodě došlo počátkem bitvy na TEXASU, jenž měl svá dvě těžká děla umístěna diagonálně, díky čemuž musela zbraň na levém boku střílet přes vlastní palubu, přičemž došlo k poškození nástaveb, ale škody nebyly vážné.

Cervera brzy zjistil, že se mu BROOKLYN zničit nepodaří, takže zamířil na západ, aby se příliš nevzdálil od pobřeží, což mělo dát co největšímu počtu jeho mužů možnost záchrany. Jako první se obětí nepřátelské palby staly torpédoborce FUROR a PLUTON plující na konci kolony. Jeden přeživší důstojník z posádky FURORU popsal počátek boje následovně: „Když jsme propluli ústím zátoky a uviděli naši eskadru, rozhodli jsme se plout západním kurzem, abychom se mohli dostat pod ochranu našich lodí, které se tou dobou už od nás poněkud vzdálily, o což jsme se také pokusili.“

Ihned po vyplutí se torpédoborce staly terčem palby sekundárního a malorážního dělostřelectva všech čtyř amerických bitevních lodí, ale TEXAS, IOWA a OREGON se brzy vydaly stíhat nepřátelské křižníky, takže torpédoborcům se nadále věnovala jenom INDIANA, jež byla příliš pomalá k pronásledování Cervery, a pomocné plavidlo GLOUCESTER. GLOUCESTER sloužil před válkou jako výletní jachta známého milionáře J.P. Morgana, jenž jí za 225 000 dolarů prodal válečnému námořnictvu, které jí vyzbrojilo lehkými děly a využívalo jako pomocnou jednotku. GLOUCESTER se k boji s většími plavidly nehodil, ale jeho velitel si nechtěl nechat ujít příležitost zasáhnout proti slabě vyzbrojeným torpédoborcům. Proto ignoroval signály z INDIANY, které překážel v palbě, a odvážně se zapojil do boje.


Potápějící se Furor

Zpočátku FUROR a PLUTON kryl ALMIRANTE OQUENDO, ale později již torpédoborce podporovaly pouze pobřežní baterie, jejichž palba však byla naprosto neúčinná. Za této situace mohli jejich velitelé spoléhat pouze na vysokou rychlost svých plavidel, ale ani ta je nezachránila před zničením. GLOUCESTER zasypal obě španělské jednotky krupobitím granátů kalibru 57 a 37 mm, ale mnohem nebezpečnější se ukázala palba z INDIANY. Španělé palbu z GLOUCESTERU opětovali, ale nedosáhli žádného úspěchu, a torpéda se vůbec nepokusili použít, třebaže se k nim ozbrojená jachta přiblížila na vzdálenost pouhých několika set metrů.

PLUTON brzy poškodila palba z GLOUCESTERU a dílo zkázy dokonal zásah 330 mm projektilem, jenž zničil přední kotelnu a následný výbuch usmrtil mnoho mužů a loď prakticky vyřadil z boje. Hořící torpédoborec zabočil doprava a narazil přídí na podmořský útes, na němž uvízl. Z posádky zahynulo přes čtyřicet mužů; ostatní se buďto zachránili na břehu a nebo je zajali Američané. Podobně dopadl i FUROR, jenž byl hned na počátku boje zasažen do přídě a musel zmenšit rychlost. Brzy na něj dopadly další granáty a bylo zaklíněno kormidlo, díky čemuž začal bezmocný torpédoborec opisovat velké kruhy a stal se snadným cílem pro americké dělostřelce. Zásahy rychle přibývaly a osud nešťastné lodi zpečetil těžký granát, jenž zničil strojovnu a loď zachvácená plameny se tři míle od břehu začala zádí napřed potápět a po sérii výbuchů zmizela pod hladinou. Část posádky zachránil GLOUCESTER, ale přesto padlo 37 mužů, včetně námořního kapitána Villaamila.


Námořní kapitán Villaamil

Největší pozornosti Američanů se těšila Cerverova vlajková loď, kterou po BROOKLYNU lodí začala ostřelovat nejprve IOWA a záhy se připojily i TEXAS s OREGONEM. Brzy se však pod palbu dostaly i ostatní španělské křižníky, z nichž nejvíce utrpěl ALMIRANTE OQUENDO. Vzdálenost mezi znesvářenými vlajkovými plavidly činila po obratu BROOKLYNU asi 1200 metrů, ale později se distance ještě zmenšila a střelba z amerických plavidel začala houstnout a nabývat na přesnosti. Naproti tomu Španělé nejenže stříleli mnohem méně, ale jejich posádky - navzdory Cerverovu burcujícími projevu -, se nevyznačovaly přílišnou bojovností. Velitel nejlépe pancéřovaného CRISTOBALA COLONA dokonce nařídil vybočit doprava a jeho loď se před nepřátelskou palbou ukryla za trupy prvních dvou křižníků a postupně se propracovávala do čela španělské kolony.

Mezitím se do kritické situace dostala INFANTA MARIA TERESA zasažená dvěma 305 mm projektily vypálené z IOWY, které zničily torpédový úsek na zádi a další projektil z TEXASU vyřadil protipožární systém a zničen byl i parovod vedoucí k pomocným kotlům. Další zásahy způsobily několik požárů a po výbuchu 203 mm projektilu vzplál oheň i v admirálském apartmá. Křižníky této třídy měly ještě mnoho konstrukčních prvků ze dřeva a stejný materiál pokrýval i palubu, a třebaže bývalo obvyklé, aby se tyto hořlavé části před bitvou kropily vodou, nyní vzplály neuhasitelnými plameny a španělská vlajková loď připomínala obrovskou plovoucí pochodeň. Podpalubí se plnilo dýmem a unikající parou, takže vázl přísun munice a zadní dělo ráže 280 mm bylo brzy vyřazeno z boje, stejně jako mnoho dalších zbraní, jejichž obsluhy musely opustit své bojové posty. Americká kanonáda si také vybrala krutou daň mezi posádkou a na můstku byl vážně zraněn i námořní kapitán Concas, takže velení plavidla musel převzít admirál Cervera.

INFANTA MARIA TERESA změnila kurz a zamířila přímo k BROOKLYNU, ale není úplně zřejmé zda se Cervera pokusil americký křižník taranovat, nebo zamýšlel stáhnout na sebe nepřátelskou palbu a umožnit únik alespoň zbývajícím křižníkům. Brzy však téměř neovladatelná loď zabočila vpravo a v 10:15 najela na pobřeží pouhých 6,5 mil od přístavu, kde hořící křižník poškodila exploze v muničním skladu. V bitvě španělskou vlajkovou loď zasáhly dva granáty ráže 305 mm, tři kalibru 203 mm, jeden 152 mm, tři 127 mm, jeden 102 mm a devatenáct malorážních projektilů. O život přišlo 40 námořníků a zbytek posádky zachránil GLOUCESTER, na jehož palubě našli dočasné útočiště i admirál a jeho syn.

Podobně dopadl i ALMIRANTE OQUENDO, na nějž se po zániku vlajkové lodě soustředila palba z BROKLYNU a bitevních lodí TEXAS, OREGON a IOWA. Barbetové dělo na přídi brzy vyřadil zásah 203 mm granátem z BROOKLYNU, přičemž zahynula celá obsluha, a postupně umlkala i děla střední ráže, takže hořící křižník se stal bezmocnou objetí americké rychlopalby, o jejíž intenzitě si lze udělat představu na základě počtu granátů vypálených během bitvy OREGONEM (33 ráže 330 mm, 42 kalibru 203 mm, 51 ráže 152 mm a 1650 kalibru 57 mm). Plameny ohrožovaly i skladiště střeliva, jedno torpédo žárem explodovalo a na nešťastné lodi způsobilo další škody, takže posádka raději vystřelila připravená torpéda, která však žádnou nepřátelskou loď nijak neohrozila. Požár zuřil i na obytné palubě a o pekelných podmínkách panujících na ALMIRANTE OQUENDU svědčí i to, že námořní kapitán Lazaga údajně zemřel na infarkt (i když to je sporné).


Námořní kapitán Lazaga a zničený Almirante Oquendo

Také tento křižník hledal záchranu u kubánského pobřeží, kde ztroskotal na podmořském skalisku pouhých několik set metrů od INFANTY MERIE TERESY. Část posádky dokázala doplavat ke břehu a zajali je Američané. Přesto se počet padlých vyšplhal na 65 osob (včetně několika vysokých důstojníků) a mnoho dalších utrpělo zranění. Na křižník během bitvy dopadly tři granáty ráže 203 mm, jeden 152 mm, tři 127 mm, sedm 102 mm a také 43 projektilů kalibru 57 mm.

VIZCAYA v první fázi boje téměř neutrpěla, ale po zničení INFANTY MARIE TERESY a ALMIRANTE OQUENDA se pozornost amerických dělostřelců přenesla na ní a křižník se stal cílem palby z BROOKLYNU a TEXASU. Američané ostřelovali španělskou loď, jejíž zbraně sice odpovídaly pouze sporadicky, ale přesto byl BROOKLYN několikrát zasažen a jeden granát pronikl až na dělovou palubu, což dosti znepokojilo komodora Schleye, a další roztrhal na kusy jednoho námořníka. Většina španělských děl však byla brzy umlčena, takže boj z americké strany nadále připomínal spíše dělostřelecké cvičení. Také na VIZCAYE vzplálo několik požárů a bylo zřejmé, že osud tohoto plavidla se co nevidět naplní. Jeho velitel se v posledním gestu vzdoru rozhodl v 10:45 taranovat BROOKLYN, ale tento pokus v samém zárodku zmařila nepřátelská palba a zraněný námořní kapitán Eulate se o několik minut později rozhodl beznadějný boj ukončit a zachránit alespoň posádku. Nejprve se však musel vypořádat se vzpourou na vlastní lodi, protože někteří topiči se vzbouřili a k obnovení pořádku jich důstojníci museli několik zastřelit.


Zničená Vizcaya

Křižník poté zamířil ke břehu, kde svůj únik v 11:05 ukončil najetím na skalisko asi 20 mil od Santiaga. Na místo jeho zkázy tehdy připlula i torpédovka ERICSSON, která vylovila z vody přes sto námořníků a další zachránily čluny z ostatních amerických lodí (především z IOWY) a části posádky se podařilo uniknout na břeh. Během bitvy zasáhlo loď pět granátů kalibru 203 mm, sedm ráže 127 mm, čtyři 102 mm a třináct ráže 57 mm. Posádka VIZCAYE utrpěla zdaleka největší ztráty ze všech španělských lodí, neboť o život přišlo přes 200 námořníků, z nichž mnozí nepadli v boji, ale utopili se po ztroskotání křižníku. Mezi zachráněnými nechyběl námořní kapitán Eulate, jenž byl dopraven na IOWU, kde byl přijat s náležitými poctami a mohl si ponechat důstojnickou šavli.

Jedinou španělskou lodí, která dokázala prorazit obklíčení Santiaga, se stal nejnovější křižník CRISTOBAL COLON, jehož sice brzy po vyplutí z přístavu zasáhl do přídě 152 mm granát a později na něj dopadlo ještě několik dalších projektilů, ale vážnějším škodám unikl a jeho dělostřelci naopak počastovali přesnými salvami BROOKLYN. CRISTOBAL COLON zatím dokázal udržet vysokou rychlost, jež krátkodobě údajně dosahovala i sedmnácti uzlů (průměr v celé bitvě činil 13,9 uzle) a zdálo se, že alespoň tento křižník dokáže uniknout, jelikož v 11 hodin již jej od pronásledovatelů dělila vzdálenost šesti námořních mil.

Tehdy však spálil poslední zásoby kvalitního uhlí a topiči museli začít do topenišť vhazovat palivo horší jakosti, což se projevilo snížením rychlosti, k čemuž přispěl i špatně vycvičený strojní personál, únava a nízká morálka topičů, kteří údajně vypověděli poslušnost. Díky tomu začal CRISTOBAL COLON zpomalovat, zatímco jeho pronásledovatelé (BROOKLYN, OREGON, TEXAS, VIXEN) neustále zrychlovali, jak byly do činnosti postupně uváděny další kotle a nebezpečně se začal blížit i NEW YORK s admirálem Sampsonem.

Po 13. hodině se už BROOKLYN a OREGON přiblížily natolik, že mohli zahájit palbu a hned první salva z OREGONU zarámovala cíl a mohutné gejzíry vzedmuté v blízkosti španělského křižníku po dopadu 330 mm granátů přesvědčily námořního kapitána Paredese, že únik nebude možný a namísto beznadějného boje se i on rozhodl zachránit alespoň posádku. CRISTOBAL COLON palbu neopětoval a vydal se k blízkému pobřeží, kde v 13:15 najel ve vzdálenosti necelých 50 mil od Santiaga na mělčinu. Posádka stáhla válečnou zástavu, vhodila do moře závěry děl a otevřela Kingstonovy ventily, aby loď nepadla do rukou nepřátel. Následně Španělé vyvěsili bílou vlajku a vzdali se. V této souvislosti je zajímavé, že důstojníci z této lodě přešli do zajetí se všemi zavazadly, zatímco mnozí jejich kolegové byli zachránění pouze ve spodním prádle a vysílený námořní kapitán Eulate musel být na palubu IOWY vytažen v závěsné sedačce.


Námořní kapitán Diaz-velitel Cristobala Colona

Na nehybný křižník se brzy dostavili námořníci z OREGONU, kteří se pokusili uzavřít vodotěsné přepážky a Sampson doufal, že se CRISTOBAL COLON podaří zachránit. NEW YORK se jej později pokusil stáhnout z mělčiny na hlubší vodu, při čemž se křižník převrátil na levý bok a z větší části zmizel pod hladinou. Během bitvy CRISTOBAL COLON zasáhl jenom jeden granát ráže 152 mm, dva kalibru 127 mm a tři ráže 57 mm, díky čemuž posádka přišla pouze o jednoho muže a dalších šestnáct bylo zraněno. Španělský křižník naproti tomu podle Paredese vyslal na nepřítele 184 granátů kalibru 152 mm a 117 ráže 120 mm, přičemž dokázal třikrát zasáhnout BROOKLYN.

Ještě téhož dne se před Santiagem odehrál tragikomický incident, jenž však mohl skončit vážnou diplomatickou roztržkou s Rakousko-Uherskem a možná i způsobit nečekaný zvrat v dosavadním průběhu války. Brzy po bitvě dostal Sampson hlášení, že se k Santiagu od východu blíží velká válečná loď a Američané se z těžko pochopitelných důvodů obávali, že by se mohlo jednat a španělskou bitevní loď PELAYO. Sampson k ní vyslal BROOKLYN, jehož pozorovatelé spatřili na stožáru neznámé lodě vlajku se dvěma červenými pruhy a dospěli k závěru, že by se opravdu mohlo jednat o španělské válečné plavidlo, jež se pokouší prorazit blokádu přístavu. Onou tajemnou lodí však byl rakousko-uherský křižník KAISERIN UND KÖNIGIN MARIA THERESIA, jehož velitel naštěstí včas rozpoznal hrozící nebezpečí a nařídil signalizovat v mezinárodním kódu svoji totožnost, a když se nedočkal žádoucí reakce, nechal na palubu povolat lodní orchestr, jenž začal hrát americkou státní hymnu, čímž nedůvěřivé Američany konečně přesvědčil, že se nejedná o nepřítele a hrozící konflikt s nedozírnými následky byl odvrácen.

Bitva u Santiaga skončila drtivou porážkou španělské eskadry, která přišla o všech šest jednotek a citelné prořídly i lodní posádky. Údaje o španělských ztrátách se poněkud rozcházejí, ale většinou se počet padlých uvádí zhruba v rozmezí od 323 do 350 osob a dalších 150 až 160 námořníků utrpělo zranění. Do zajetí toho dne padlo zhruba 1500 až 1600 mužů, takže zpět do Santiaga se dokázalo vrátit jenom kolem 150 Španělů. Materiální škody byly vyčísleny na 20 miliónů dolarů, přičemž hodnota každého křižníku třídy INFANTA MARIA TERESA byla odhadnuta na 3,6 miliónů dolarů. Americké ztráty byly minimální; nejvíce zásahů (asi 40) vesměs granáty střední a malé ráže inkasoval BROOKLYN, OREGON tři (?), TEXAS pět (?) INDIANA dva a IOWA deset. O život přišel toliko George Ellis na BROOKLYNU a deset mužů utržilo nejrůznější poranění.


Americký námořník George Ellis

Při pohledu na ohořelé vraky španělských křižníků Cervera očekával mnohem větších ztráty na životech, takže když se dozvěděl skutečný stav mohl s úlevou prohlásit: „Den 3. července se stal nejstrašnější katastrofou jakou jsem kdy zažil, přestože počet objetí byl nakonec nižší, než jsem se obával“. Zachráněných mohlo být ještě o něco více, jenomže na bezbranné muže opouštějící ztroskotaná plavidla, zahájili nejméně ve dvou případech střelbu kubánští povstalci, což rozlítilo velitele IOWY natolik, že jim nekompromisně pohrozil odvetnou palbou ze své bitevní lodě, čímž s velkou pravděpodobností zachránil život nejednomu námořníkovi z křižníku VIZCAYA. Naproti tomu Američané vynaložili při záchraně poražených nepřátel opravdu značné úsilí a o zajatce se starali vzorně. I admirál Cervera si mohl ponechat svoji šavli a ze strany amerických důstojníků k němu bylo přistupováno spíše jako k prominentnímu hostu, než k válečnému zajatci.

Výsledek námořní bitvy u Santiaga zpečetil i osud tohoto města, třebaže generál Toral několikrát odmítl nabídku kapitulovat a pokračoval v boji až do poloviny července, kdy zdejší posádka konečně složila zbraně a vydala město Američanům. Španělská vláda dospěla k závěru, že válka je prohraná a již 12. srpna došlo k uzavření příměří a v prosinci 1898 byla podepsána mírová smlouva. Podle jejich ustanovení se Španělsko muselo ve prospěch Spojených států vzdát nejenom Kuby a Portorika, ale i Filipín a ostrova Guam, zatímco zbytek jeho tichomořských držav získalo Německo. Porážka učinila ze Španělska námořní mocnost třetího či spíše čtvrtého řádu a z koloniální říše, nad kterou svého času „slunce nezapadalo“, zůstalo jenom několik zbytků v Africe. Naopak USA se poprvé prezentovaly jako námořní mocnost a výsledek války předurčil jejich vzrůstající vojenskou a politickou angažovanost ve světové politice.

Aktem kapitulace Santiaga upadli do zajetí i ti námořníci ze Cerverovy eskadry, kteří do města dokázali uniknout po zániku svých lodí, čímž i pro ně válka skončila. Španělští námořníci byli dopraveni do USA, kde se z admirála Cervery stala populární osobnost, a všichni byli brzy po uzavření příměří propuštěni na svobodu. Ve vlasti, které s takovou oddaností sloužil, však na nešťastného admirála čekala snad nejtěžší životní zkouška, jelikož byl činěn zodpovědným za katastrofu u Santiaga, a bylo proti němu zahájeno soudní řízení. Cervera však své jméno dokázal očistit a ani po této neblahé zkušenosti nezahořkl a pokračoval ve službě v řadách válečného námořnictva. Nakonec se dočkal povýšení na viceadmirála a v roce 1909 ve věku sedmdesáti let zemřel.


Ztroskotaná Infanta Maria Teresa po bitvě u Santiaga

Bitvou u Santiaga však příběh křižníků třídy INFANTA MARIA TERESA nekončí, neboť Cerverovu vlajkovou loď čekala ještě jedna krátká, ale dramatická kapitola, kterou ve výčtu kariéry popisovaných plavidel nelze opomenout. Stav všech ztroskotaných křižníků zkoumala zvláštní americká komise, která konstatovala, že trupy VIZCAYE a ALMIRANTE OQUENDA jsou nenávratně poškozené vnitřními výbuchy, ale INFANTU MARII TERESU je možné zachránit. Protože zařazení této lodě do amerického válečného námořnictva by představovalo vhodnou symbolickou tečku za vítěznou válkou, bylo rozhodnuto křižník opravit. Záchranné práce probíhaly bez potíží a už 24. září 1898 byla INFANTA MARIA TERESA dopravena do Guantanáma, kde proběhla provizorní oprava a 29. října započal pokus o její odvlečení do Norfolku a zdálo se, že nic už nemůže bývalou Cerverovu vlajkovou lodi „zachránit“ před službou pod vlajkou s hvězdami a pruhy. Jenomže nakonec vše dopadlo úplně jinak. Snad samotný bůh moře nechtěl připustit toto další španělské ponížení a 1. listopadu se přihnala silná bouře, která Američany přinutila ukořistěnou loď opustit a INFANTA MARIA TERESA ztroskotala u Cat Islandu.

Použité zdroje:
А.А. Белов: Испано-американская война 1898 года. Хроника действий на море. Vydalo nakladatelství Гапея Принт 2009.
Морская Коллекция 4/2008.
Р.В. Кондратенко: Испано-американская война 1898 г. Vydalo nakladatelství Цитадель 2000.
А.А. Белов: Броненосцы Соединенных Штатов Америки. Санкт-Петербург 2004.
H.W. Wilson: THE DOWNFALL OF SPAIN; NAVAL HISTORY OF THE SPANISH-AMERICAN WAR. Londýn 1900.
William Weir: Bitvy,.které změnily svět. Vydalo nakladatelství Alpress 2004.
Vladimír Hynek a Petr Klučina: Válečné lodě (2). Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1986.
http://www.sgu.ru/files/nodes/10082/16.pdf
http://militera.lib.ru/h/stenzel/2_21.html
http://www.eldesastredel98.com/generala.html
http://www.spanamwar.com/index.htm
http://www.navycollection.narod.ru/flee ... ervera.htm
http://www.homeofheroes.com/wallofhonor ... obson.html
http://www.homeofheroes.com/wallofhonor ... tiago.html
http://www.wunderwaffe.narod.ru/Magazin ... _03/06.htm
http://www.wunderwaffe.narod.ru/Magazin ... /index.htm
http://www.cityofart.net/bship/santiago ... illis.html
http://vidamaritima.com/
http://www.wikipedia.org/
http://lib.rus.ec/b/110978

[Bublifuk]

Po delší době opět na Palbě, snad se již podobná odmlka nebude opakovat. V prvé řadě se však Jarlovi musím velmi omluvit za svůj příspěvek týkající se plánované výměny hlavních děl u křižníků této třídy, který jsem uvedl pod prvním dílem. Ač jsem byl 100% přesvědčen, že jsem o tom četl na některém z článků na španělských stránkách 1898mforos.com, přes veškeré úsilí jsem nyní nic nenalezl. Tedy pardon, pokud již člověk něco píše jako fakt, musí to být schopen doložit... Kdyby ten můj příspěvek někdo smázl, byl bych rád. Stránky samostné ovšem zájmecům doporučit lze, jde o zajímavý pohled ze španělské strany. K Jarlově práci jinak nemá cenu se vyjadřovat, to už je klasika, je jen štěstí, že to napsal on a ne já.

[jarl]

Díky, jsem rád, že se ti ten článek líbí a snad někdy pro Palbu také něco napíšeš. Koho zajímá pohled na španělsko-americkou válku z pohledu Španělů, ať se podívá i na tento web: http://www.eldesastredel98.com/generala.html , který jsem při psaní dost využíval. Jsou tam nádherné obrázky, které však nejsou volně ke stažení, takže jsem je nemohl použít.

[sahidko]

Veľmi zaujímavý článok.

Všechny torpédoborce vlekly křižníky (důvod není znám), což ještě snížilo už tak pomalé tempo plavby.

Jedno z možných vysvetlení prináša aj wikipédia, ktorá píše, že všetky španielske torpédoborce mali problémy s pohonnou jednotkou a taktiež trpeli nedostatkom uhlia.

PS: len taká drobná poznámka, myslím si, že na koniec článku by sa hodil odkaz na prvý diel.

[jarl]

Sahidko - je opravdu možné, že španělské křižníky vlekly torpédoborce i kvůli tomu, aby se na ně nemuselo během plavby překládat uhlí z křižníků. To, že všechny torpédoborce trpěly poruchami strojů je pravda a také jsem to uvedl ve svém článku.

Co se týče odkazu na první díl, tak jej u žádných ze svých vícedílných prací neuvádím, jelikož očekávám, že když na začátku uvedu, že se jedná o druhou část, tak si čtenář tu první bez problémů najde. Pokud by to někoho zajímalo, tak odkaz na první část dám sem: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=5182

[johny_g]

Narazil jsem na zajímavý obrázek křižníku Brooklyn bombardujícího Cienfuegos. Je zde jasně vidět náklon, komentář k obrázku říká, že se ho dosáhlo zaplavením vyvažovacích nádrží. Účel je jasný - zvýšit elevaci děl a tím i dostřel nebo umožnit zasahovat i výše položené opevnění. Neví někdo, zda se toto používalo běžně? Pokud si pamatuji, většina pre-dreadnoughtů měla s tímto problém při Dardanelské operaci v 1. světové válce. Předpokládám, že hlavní účel těch nádrží bylo kompenzovat spotřebované uhlí při delší plavbě.

[kacermiroslav]

Narazil jsem na zajímavý obrázek křižníku Brooklyn bombardujícího Cienfuegos. Je zde jasně vidět náklon, komentář k obrázku říká, že se ho dosáhlo zaplavením vyvažovacích nádrží. Účel je jasný - zvýšit elevaci děl a tím i dostřel nebo umožnit zasahovat i výše položené opevnění. Neví někdo, zda se toto používalo běžně? Pokud si pamatuji, většina pre-dreadnoughtů měla s tímto problém při Dardanelské operaci v 1. světové válce. Předpokládám, že hlavní účel těch nádrží bylo kompenzovat spotřebované uhlí při delší plavbě.

Vcelku běžně se to používalo u monitorů... Třeba italské během operací kolem Benátek v průběhu WW1.

[jarl]

Zvýšení elevace lodních děl zaplavením některých lodních odílů se opravdu používalo při ostřelování pozemních cílů a nebo naopak při jejich obraně. V samotné námořní bitvě zase bývalo běžné, aby loď, která v důsledku průstřelu trupu pod čarou ponoru získala nebezpečný náklon, mohla být uvedena do správné polohy zaplavením oddílů na protilehlém boku.

[Alfik]

Přesně tak, v bitvě se to moc nepoužívalo, protože náklon umělý by se v případě manévrování (kličkování, zatáček) sečítal s náklonem vzniklým na základě odstředivé síly.
Běžně se naopak zaplavováním oddílů loď udržovala v rovnováze, když měla někde díru a sama se nakláněla. Právě proto, aby se zabránilo převržení v zatáčkách.
Ovšem, proti stacionárním cílům se používal i opak, dle potřeby, tzn. náklon směrem "k", ku snížení elevace (depresi) střelby.
Jedna zajímavost z dob, kdy lodě byly dřevěné a muži ze železa tuto metodu znali již tenkrát, používalo se přemisťování balastu, aby se loď dala naklonit, a nejen kvůli střelbě - také kvůli opravám (bez možnosti doku), loď se naklonila, navedla se na mělčinu, pomohlo se lany a navijáky, a díky tomu se položila na bok, aby se na opačném dalo pracovat.
Lodě s oblým bokem se takto daly úplně položit, aby se daly odstranit sášně, vyspravit vycpávky a nakonec vysmolit. Takové obeplutí světa by se bez několika podobných zastávek, v divočině, ani nedalo udělat.