Prostudování historických pramenů týkajících se bitvy o Stalingrad sebou nese několik paradoxů.
Těsně po válce a ještě dvě desítky let po ní byla tato bitva s nádechem patosu popisována jako samoúčelná - když Hitler v roce 1941 neuspěl u Moskvy a Leningradu tak se vrhl na Stalingrad a tam byl poražen a nastal úplný obrat ve válce.
V 80 a 90 letech minulého století a začátkem nového tisíciletí, po otevření dalších historických archivů , jak na východě, tak na západě, se však objevuje něco úplně jiného, poměrně přesný popis skutečných událostí, které později vedou k plánu operace Modrý – útok na Stalingrad, Krym a Kavkaz. Ještě však než budeme o tom mluvit, řekněme si za jakého stavu východní fronty je projednáván Plán operace „Modrý“. Plán operace Modrý se projednává 28. března 1942. Jak tedy v té době vypadala Východní fronta.
Po odražení Wehrmachtu v zimním tažení od Moskvy, má generální štáb OKW v březnu 1942 mnoho starostí.
Koncem března 1942 ještě není na severu, na Volchově zničena 2. sovětská armáda generála Vlasova.
Ještě je hrabě Brockdorff – Ahlefeld vězněn se svým 2. sborem v kotli u Demjanska. Operace Brückenschlag ( proražení kotle u Demjanska) sice probíhá, ale ještě neskončila šťastně.
Také ještě není osvobozena Schererova bojová skupina v Cholmu.
V prostoru Dorogobuž – Jelňa, 40 km východně od Smolenska je také napjatá situace. Útočí zde na německé jednotky sovětská 33. armáda, 1. gardový jezdecký sbor a 4. vzdušný výsadkový sbor. O něco dál na sever drží sovětská 39. armáda nebezpečný výběžek fronty západně od Syčevky. To ještě nejsou všechny starosti, které OKW má. Na Krymu je stále uvízlá před Sevastopolem 11. armáda generála Mansteina a do konce ledna 1942 dokonce Sověti dobyli zpět Kerčský poloostrov. Kritická je však především situace u Charkova.
Tady u Charkova od poloviny ledna 1942 zuří těžké boje. Sověti se pokouší vzít Charkov do kleští. Němcům se podaří ruské severní rameno kleští u Belgorodu a Volčanska zachytit. Jižní rameno kleští však, sovětská 57. armáda prolamuje na řece Doněc německou obranu a v šířce 80 km postoupí po obou stranách Izjumu. Sověti vytvoří předmostí a proniknou do hloubky 100 km. Čela sovětských jednotek ohrožují Dněpropetrovsk. Dněpropetrovsk je vlastně skladem a zásobárnou pro celou skupinu armád Jih. Kdyby se Sovětům podařil vlom u měst Balakleje a Slavjanska, dvou pevných opěrných bodů německé obrany na severu a jihu, průlom by měl nedozírné následky.
Již týdny zde v přímo legendárním boji odolává několik praporů dvou německých pěších divizí. Je na nich závislý vývoj celkové situace na jižní frontě. U Slavjanska, jižně je to 257. pěší divize a u Balakleji, severně, je to 44. pěší divize.
Symbolem těchto bojů (krvavým symbolem) je vesnice Čerkasskaja. Za 11 dní zde 457. pp z 257. (berlínské) pěší divize ztratí polovinu z 1 000 mužů. Je doplněn na 600 mužů a brání úsek o délce 14 km. Sověti zde útočí pěti pluky a když ji konečně obsadí, je síla pěti pluků značně vyčerpaná.
Když jede náčelník generálního štábu generálplukovník Halder odpoledne 28. března 1942 do Vlčího doupěte, dostane zprávu o 257. berlínské pěší divizi, kde se říká, že její pluky odrazily 180 nepřátelských útoků. Před frontou divize bylo napočítáno 12 500 mrtvých Sovětů. Tři sovětské střelecké divize a jedna jezdecká brigáda byly zničeny, 4 střelecké divize a 1 tanková brigáda značně oslabeny. O tvrdosti bojů vypovídají i vlastní ztráty německé divize: 652 mrtvých, 1 663 raněných, 1 689 omrzlých, 296 nezvěstných – celkem 4 300 mužů. Je to polovina veškerých ztrát, které divize utrpěla za 10 měsíců bojů v Rusku.
U Balakleje u 44. pěší divize z Vídně, je situace podobná. Pokud by Němci přišli o výšiny u Balakleje, bylo by možno zde ovládat silnice na západ. Timošenko by mohl tento průlom u Izjumu změnit na obrovský průlom ve směru na Charkov.
Balakleja se držela. Zde například opěrný bod č. 5 u 1. praporu 134. pěšího pluku, který ležel severně od Balakleje, byl stálým terčem silných sovětských útoků. Prapor opěrný bod bránil do posledního muže.
Boje zde závisely na jednotlivcích. Jeden příklad těchto bojů byl zaznamenán pro historii, byl i prezentován německými sdělovacími prostředky v té době, v hlášeních z Východní fronty. Zde u Charkova byla v této době nasazována 3. td k hašení neustálého ohrožení fronty. V ní si pozornost vysloužil šikovatel Ervin Dreger s 15ti muži 1. roty 3. střeleckého pluku. Tito muži drželi úsek 2 km u obce Nepokrytaja. Tak málo mužů, tak velký úsek, to vyžadovalo nervy a zvláštní taktiku. Dreger vyzbrojil každého muže ukořistěným kulometem. Tři muže si nechal v záloze. Všude se válelo velké množství munice do kulometů a nebylo tedy třeba pomocníka střelce, pro zásobování kulometů střelivem. Dreger muže rozložil v širokém oblouku rozčleněném do hloubky. Čelo obrany směřuje proti špičce lesa, z kterého neustále Rusové vyráží do útoku. Právě zde proti 3. td a Dregerovo skupině se Sověti rozhodli provést průlom.
Dne 17. března 1942 v 10 hodin 30 minut vyráží sovětský prapor do útoku. Dreger je se svým kulometem ve středu obrany, v nejhlubším bodě obranné linie. Rusové se blíží a ani výstřel. Až když čelo ruského útoku dojde na 50 metrů, zahajuje jen Dreger palbu ze svého kulometu. Palbu spustí, po chvíli i ti okolo něj, Sověti ustoupí a pokusí se o obchvat obou křídel, ale za účinné palby z německých křídel je ruský výpad po 20 minutách odražen. Dregerovi muži nemají ani jediného mrtvého. Rusové jich zde nechali hodně. Po hodině spustí ruské dělostřelectvo palbu na jim známá místa kulometčíků. Ti tam již nejsou. Dávno změnili svá postavení. Rusové takto zaútočili proti Dregerovým ( o šikovateli Dregerovi je potom známo, že za jiné situace, za 3 dny padl) mužům 5x během 14ti hodin. 5x byli odraženi. 16 mužů zde odolávalo stonásobné přesile.
Díky tomuto odporu v kořenech ruské ofenzívy je odpor Rusů zlomen a ruská ofenzíva s obdobím bahna, koncem března a začátkem dubna skončí. Vládu převezme generál „ Bahno“, ten utopí kola ruské ofenzívy. Fronta vytvoří oblouk o který půjde až se cesty zpevní.
Náčelník generálního štábu generálplukovník Halder přijíždí dne 28. března 1942 s připraveným plánem letní ofenzivy do Vlčího doupěte. Zámysl plánu je jižní tažení, ale generální štáb je v té době přesvědčen, že by měla nejprve nastat přestávka, vyřízení místních konfliktů (i těch námi popsaných před tím) a poté příprava nové bitvy na dobytí Moskvy. Operační oddělení však s přestávkou nesouhlasilo – říkalo, že by to byla ztráta iniciativy.
Ale Hitler již měl z Moskvy hrůzu, včetně asociace s Napoleonem.
Zásadním způsobem určil hlavní směry úderu. Letní tažení 1942 bude zaměřeno na splnění plánu Barbarossa v Jižním úseku - tj. dobytí kavkazské ropy a uder směrem na Persii. Do tohoto plánu bylo zahrnuto i tažení Rommela, Rommel v té době připravoval ofenzivu směrem na Tobruk a dále do Persie, kde bylo na jihu jediné místo styku Angličanů a Rusů a vedle Murmanska to byla druhá, největší zásobovací základna americké pomoci pro Rudou armádu. Chtěl tím získat i bohatá arabská naleziště ropy.
Porada členů štábu OKW o jižním tažení, která probíhá ve Vlčím doupěti od 28. března 1942 se nakonec s Hitlerem shodne na tomto znění :
I. dějství: Dvě armádní skupiny vytvoří mohutné kleště. Severní rameno kleští udeří v prostoru Kursk – Charkov podle středního toku Donu jihovýchodním směrem, zatímco pravé křídlo zaútočí z prostoru Taganrog přímo na východ. Obě ramena kleští se spojí západně od Stalingradu, uzavřou obklíčení sovětských hlavních sil mezi Donecem a Donem, a zničí je.
II. dějství: Útok ve směru Kavkaz a dobytí kavkazské ropné oblasti.
130 let vypracovával německý generální štáb cíle, které rozpracovával do úkolů, které pak generálové svojí iniciativou ve své odpovědnosti plnili.
Dne 4. dubna 1942 byl návrh rozkazu předložen, Hitler nesouhlasil s takovou volností, po Moskvě svým generálům již nevěřil, a sám druhý den předložil na 10ti strojem psaných listech A4 Směrnici č. 41, tj. 5. dubna 1942, jako plán „Modrý.“
Na tomto dokumentu je zajímavé to, že přímo neurčuje dobytí Stalingradu.
Skládá se z : Úvod
I. Všeobecný zámysl.
II. Vedení operace.
III. Hlavní operace na východní frontě.
V bodě III. Hlavní operace na východní frontě, je věta, která stojí za ocitování:
„ V každém případě je třeba se buď pokusit proniknout do Stalingradu, nebo se k němu alespoň přiblížit na účinný dostřel těžkých zbraní, aby bylo vyřazeno další středisko zbrojní výroby a dopravní uzel.“
Opět bych se ještě před popisem bojů zmínil o tom, že v protikladu k této směrnici, po chybném momentálním hodnocení probíhajících operací, vydal směrnici č. 45, 23.července 1942, kde v bodě 4. rozkazuje: zaútočit ve směru na Stalingrad, tam zničit formující se nepřátelské uskupení, „obsadit město“ a přehradit zemský most mezi Donem a Volhou.
Problémem takto hluboké ofenzívy byl dlouhý bok na Donu. Aby byl tento bok zajištěn, a bylo odstraněno nebezpečí, které zde hrozilo sovětskými útoky vydal Hitler osudové rozhodnutí, které později přivolá katastrofu u Stalingradu.
Hitler totiž nařídí, aby se tato stále prodlužující fronta na bocích obsadila v první řadě svazky spojenců. Ještě horší na tom je, že mají bojovat ve svých vlastních úsecích (bez podpůrných prostředků, dělostřelectva, tanků Němců). A tak mají být nejseverněji nasazeni Maďaři, dále Italové a nejdál na jihovýchodě Rumuni.
Použitá literatura:
Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Paul Carell – Spálená země.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Velká vlastenecká válka.
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Mé poznámky a mapy.
předválečný Stalingrad
trosky Stalingradu
