V této části bych všeobecně pohovořil o politické situaci v letech 1950 – 53, která postupně vyústila k podepsání příměří.
Při odražení vojsk KLDR v roce 1950 za Soul a 38. rovnoběžku, se vojska OSN střetávala s tím, jak si počínali komunisté na tak zvaném „ osvobozeném území,“ hromady mrtvol nacházeli američtí a jihokorejští vojáci zvláště okolo Soulu, byli to civilisté, „kontrarevolucionáři“.
Podle střízlivého odhadu OSN, zavraždili komunisté při svém postupu Korejskou republikou při nebojových akcích 26000 civilistů. Skutečný počet bude ale pravděpodobně vyšší. Nalézání byly i umučení američtí vojáci.
Nedivme se pak tomu, že si potom vojáci američtí a jihokorejští nebrali rukavičky při zacházení se soudruhy.
Patová situace na bojišti koncem května 1951 teprve vytvořila podmínky k „mírovým aktivitám“.
Koncem června 1951 začaly přicházet diplomatickými kanály zprávy, že by druhá strana nebyla proti určitým krokům vedoucím k ukončení války. V tomto duchu se také neslo prohlášení Jakova Malika pronesené na půdě OSN 23. června 1951.
ČLR a SSSR nicméně ješitně čekaly až přijde nabídka ze strany spojenců. Komunisté chtěli aby to vypadalo že Američané prosí o mír ( ač to zní absurdně, v historické literatuře východní provenience se to skutečně mnohokrát vyskytuje).
29. června „1951“ generál Ridgway komunistům konečně nabídl přímá jednání o zastavení palby a uzavření příměří.
1. července „1951“ vyjádřil s jednáním souhlas i samotný vládce KLDR. V té době již byla Severní Korea totálně přeoraná americkými pumami.
8. července 1951 začala v Kesongu jednání o zastavení palby. Delegace ČLR a KLDR vedli generálové Nam Ir a Hsiou Feng, delegaci OSN admirál Joy. 23. srpna 1951 byla jednání přerušena a k obnovení rozhovorů došlo 25. října 1951 v neutrálním pásmu Pchunmundžomu. 4. března 1952 odstartovala ČLR velkou propagandistickou kampaň při níž vyrukovala vůči vojskům OSN s obviněním z použití bakteriologických zbraní (u nás mandelinka bramborová). OSN to odmítla a argumentovala dodatkem, že „komunistická vojska nejsou patrně v dobrém zdravotním stavu vzhledem k nedostatečně fungujícímu zdravotnickému a zásobovacímu zabezpečení“. ČLR a KLDR to ještě několikrát opakovali, ale inspekci červeného kříže na své území nevpustily.
Již tak zdlouhavá jednání se ocitla na mrtvém bodě 19. dubna 1952, kdy delegace OSN oznámila, že ze 132474 zajatců ( 95531 Severokorejců, 20700 Číňanů a 16243 bývalých jihokorejských vojáků, kteří byli pod nátlakem včleněni do armády KLDR) projevilo 70000 komun. vojáků KLDR touhu vrátit se do KLDR a z Čínských jen 5100 vojáků.
Čínská strana tvrdila, že v zajetí drží jen 11559 zajatců z toho 3198 Američanů.
Spojenci byli přesvědčeni, že drží 11500 Američanů a 88000 Jihokorejců.
V květnu 1952 se zdálo, že se rozhovory úplně zhroutí. Američané začali kvůli obstrukcím druhé strany ztrácet trpělivost a teprve tuny bomb a napalmových kontejnerů dopadající v červenci a srpnu 1952 na hydroelektrárny a tovární komplexy, železniční uzly i samotný Pchjongjang přesvědčily komunisty o nutnosti rozhovory obnovit.
4. listopadu 1952 byl zvolen Eisenhover americkým prezidentem.
O další čtyři měsíce později, 5. března 1953, zemřel generalisimus Stalin a události dostaly rychlejší spád.
Frontová linie byla stabilizovaná, nešlo nic již získat. 20. července 1953 po nekonečných průtazích byla stanovena demarkační čára mezi oběma stranami, odpovídající současnému stavu fronty, mírně nad 38. rovnoběžkou s dvoukilometrovou demilitarizovanou zónou po obou stranách.
OSN a KLDR podepsaly dohodu o příměří prostřednictvím svých zástupců generálů Williama K. Harrisona a Nam Ira s konečnou platností v pondělí 27. července. Do toho dne zahynulo v bojích 447000 vojáků sboru OSN ( z toho 33629 Američanů padlo v boji a dalších 20617 při nehodách a na nemoci, 2730 jich nepřežilo kom. vězení), 547000 utrpělo různá zranění ( z toho 103284 Američanů ).
Drtivou většinu ztrát na straně OSN tvoří vojska jihokorejské armády, 46812 zabitých, 66436 pohřešovaných a 159722 zraněných.
Ztráty na druhé straně se odhadují na 1400000 až 1700000 mrtvých a raněných komunistických vojáků. KLDR měla 214899 mrtvých, 101680 pohřešovaných a 303685 raněných.
ČLR 401401 mrtvých, 21211 pohřešovaných a 486995 zraněných.
Odhaduje se, že obě země Korejská republika a KLDR měla 3000000 civilních obyvatel mrtvých a zraněných. Rozsáhlé plochy země byly spáleny ohněm, dělostřelbou a bombardováním.
Zastavení palby vstoupilo v platnost ve 22 hodin 27. července 1953, od 25. června 1950 tak prvně utichly zbraně.
Použité podklady – Korea 1950 – 1953.
David Brownstone a Irene Franck – Historie válek.
Daniel Kamas – Křídla nad Koreou 1950 – 1953.
...dobrý vtip!
