HANNIBALŮV PŘECHOD PŘES ALPY
listopad 218 př.Kr.
Itálie
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kartágo
Velitel: Hannibal Barkas
Počty: 40.000 – 50.000 mužů, 37 válečných slonů
Keltové
Velitel: ??
Počty: ??
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Řada dobových i současných historiků je toho názoru, že přechod přes Alpy byl nadlidský počin Kartáginců, ke kterému se uvolili v kritické situaci. Historik Polybios, který žil v té době a který mohl osobně rozmlouvat s lidmi, kteří se tažení účastnili, je poněkud jiného názoru. Kromě své verze, která zní více než logicky, nám zároveň podává vysvětlení, proč řada historiků přechod Alp tak přehání. Podle něj se prostě snaží jen čtenáře ohromit a svým způsobem i zviditelnit Římany, když proti nim staví téměř nadlidi, kteří přešli Alpy a dále pak vyhrávali jednu bitvu za druhou. Měla to být i taková obrana, nebo spíše vysvětlení prvotních římských neúspěchů. Samozřejmě bylo by pro změnu chybné domnívat se, že přechod Alp byla nějaká lehká záležitost. Polybios se prostě vše jen snaží vidět střízlivýma očima. Z Hannibala nedělá nadčlověka obdařeného nějakou mimořádnou odvahou a prozíravostí. Zároveň v něm nevidí žádného lehkovážníka, který by své vojsko hnal do riskantní a neznámé akce. Polybios tak de facto usvědčuje řadu historiků z toho, že si prostě vymýšlí, nebo přímo účelově lžou.
Můžeme si především představit nerozvážnějšího a neobratnějšího velitele než by byl Hannibal, jenž stál v čele mocného vojska a měl největší naději, že úspěšně dokončí svůj záměr, kdyby neznal cesty ani země, jak oni tvrdí, a neměl by vůbec ponětí, kudy a kam pochoduje, a konečně ani zde se nepouští do zcela neproveditelného podniku? Tito historici nám chtějí namluvit, že Hannibal, jenž si v té době udržoval největší naději na úspěch, by se opovážil podniknout to, co by neučinil nikdo, i kdyby utrpěl naprostou porážku a byl zcela bezradný. Že by se totiž vypravil s vojskem do míst, o nichž nemá žádné povědomí.
(Zdroj: Polybios – Dějiny II. – str. 48 – Praha 2011)
Počty Kartáginského vojska počínaje jeho výchozím místem ve Španělsku a konče v Itálii.
Polybios rovněž usvědčuje ze lži ty, kteří tvrdí, že místa kolem a v Alpách jsou pustá, strmá a neschůdná. On na rozdíl od jiných, věděl o Keltech sídlících u řeky Rhodanu (Rhóna), kteří přes Alpy přešli a to dokonce opakovaně, s velkým vojskem a nedávno. Jednalo se o keltská vojska, která se spojila s dalšími Kelty žijícími v Pádské nížině a bojujícími proti Římanům. Polybios tak na rozdíl od jiných, převážně římských historiků, tuto podstatnou informaci úmyslně nezamlčel. Hannibal tak tedy své tažení ve skutečnosti naplánoval s chladnou rozvahou do všech detailů i s tím, že věděl o tom, že se Alpy dají překročit i s velkým vojskem. Také si byl vědom úrodnosti země, do které hodlá vstoupit, stejně tak znal odpor místních obyvatel proti římské nadvládě. Polybios pak kromě toho, že osobně mluvil s muži, kteří tuto cestu uskutečnili, tak jí sám i vykonal. Chtěl na vlastní oči vidět a uskutečnit přechod velehor a nepsat o ni jen v klidu někde z domova. I po více jak dvou tisíciletích musíme tedy obdivovat Polybiův důkladný přístup.
Co se samotných Hannibalových mužů týče, tak přestože Polybios se z nich nesnaží dělat nadlidi, tak na druhou stranu bylo by chybné domnívat se, že přechod Alp byla nějaká procházka růžovou zahradou. V každém případě to byl opravdu mimořádný počin. Navíc provedený v době začínající zimy a muži, kteří ze svých domovů v Africe a dnešním Španělsku sníh prakticky vůbec neznali. A aby toho nebylo málo, tak Kartáginci s sebou táhli desítky válečných slonů a desetitisíce mužů. To jsou fakta, která bychom měli na tomto přechodu Alp obdivovat i po více jak dvaceti staletích. Prostě v takovém to počtu 40.000 až 50.000 muži, a navíc na začátku zimy, to nikdy nikdo nezkoušel a prakticky ani do dnešních dní nezopakoval (když tedy pomineme přechod Alp o deset let později, který uskutečnil s další kartaginskou armádou Hanibalův bratr Hasdrubal Barkas).
Jak jsme si v předchozí kapitole o přechodu řeky Rhodanos (Rhóna) říkali, Hannibal se v prostoru dnešní Marseille (netýká se to samotné Marseille, protože ta byla řecká a spojencem Říma. Přesto Hannibal neztrácel čas dobýváním tohoto města) zapojil do mocenského zápasu dvou bratrů. Jelikož ten, koho podpořil, vyhrál, mohl z tohoto úspěchu náležitě těžit. Kromě obilí, potravin a nových zbraní byla Kartágincům přislíbená ochrana, při přechodu jejich územím až k předhůří Alp. Během následných deseti dnů urazili Kartáginci vzdálenost asi osmi set stádií (římské stadium = 184,98m) podél řeky k Alpám. Tuto cestu, která jej vedla dále od moře, zřejmě Hannibal zvolil proto, aby se vyhnul riziku, že se znovu setká s Římany, jako u přechodu přes Rhodanos. Když Hannibal urovnal spor, zabočil směrem doleva k Tricastinům. Odtud pak pokračoval k hraničním územím Vokontiů k Trikotům po cestě, která byla poměrně schůdná až k řece Druentii. Druentie, alpská řeka, byla z galských řek považována za nejhůře přechodnou.
Dokud vojsko procházelo rovinou, bylo většinou ze strany nepřátelských Allobrogů v bezpečí, protože se Keltové báli jízdy a i spojenců, kteří je doprovázeli. Když se ale spřátelené vojsko vítězného bratra vrátilo, začali se Allobrogové osmělovat. Týl vojska, které bylo tvořeno vozatajstvem s rodinami vojáků, lehkými ženami, hudebníky a obchodníky, nechal Hannibal před překročením Alp odeslat zpět do Hispánie. Cesta byla totiž nad jejich možnosti a nesjízdná pro povozy. S nimi odeslal zpět do Nového Kartága i svou ženu Imilke s malým synem, který se mu narodil během obléhání Sagunta. Pro Hannibala to bylo zřejmě naposledy, kdy svou rodinu a syna viděl. Jejich další osudy bohužel neznáme, ale je docela možné, že zahynuli při pádu Nového Kartága, když bylo Římany v roce 209 př.Kr. dobyto.
V nerovném hornatém prostoru shromáždili předáci Allobrogů své muže ve velkém počtu, přičemž obsadili výhodná vyvýšená místa, pod kterými museli Kartáginci projít. Kdyby se jim podařilo jejich úmysly před Kartáginci utajit, zřejmě by Hannibalovi muži utrpěli obrovské ztráty, nebo by mohlo být jejich vojsko i zcela zaskočeno a zničeno. Afričané se ale o chystané léčce dozvěděli a proto Hannibal nechal vojsko zastavit a utábořit. Vpřed pak vyslal část Galů, kteří je doprovázeli, aby zjistili, jaké mají nepřátelé úmysly. Průzkum pak zjistil, že nepřátelé se přes den opevňují a hlídají horské přechody, ale v noci odcházejí do svých domovů. Hannibal tedy podle těchto informací navrhnul následující postup.
Vypravil se s vojskem otevřeně na další pochod, a když se dostal do nerovného terénu, utábořil se nedaleko nepřátel. Jakmile nastala noc, přikázal zapálit ohně, většinu vojska tam zanechal a s nejschopnějšími muži, kteří byli jen lehce vyzbrojeni, prošel v noci soutěskou a ovládl místo, které předtím nepřátelé obsadili, ale z něhož barbaři jako obvykle odešli do města. Když nastal den, uviděli barbaři, co se stalo, a z počátku od svého záměru upustili. Potom však pozorovali, že mnoho soumarů i jezdci jen s obtížemi a zdlouhavě postupují průsmykem a snažili se za této situace jejich pochod narušovat. Když je barbaři začali na různých místech napadat, utrpěli Kartágiňané značné ztráty způsobené spíše povahou místa, než zásahy těch mužů. Jelikož cesta byla nejen úzká a nerovná, ale také strmá, zřítilo se při každém neklidu a zmatku mnoho soumarů i se svým nákladem ze skal. Zmatek působili především koně. Ti, co byli vpředu, se v důsledku poranění plašili a vrhali se proti soumarům. Ostatní se hnali kupředu, poráželi všechno, na co na úzké cestě narazili, a vyvolávali velký zmatek. Když to Hannibal viděl, uvědomil si, že ztratí-li zavazadla, zahynou i vojáci, kteří z nebezpečí vyváznou. Vyrazil proto s těmi, co v noci obsadili výšiny, a spěchal na pomoc těm, co pokračovali v pochodu. Jelikož Hannibal vedl útok z vyššího místa, mnoho nepřátel zahynulo, ale i jeho vojsko utrpělo nemalé ztráty, protože na cestě se vystupňoval zmatek z obou stran křikem a zápolením těch, co se zúčastnili boje. Když většinu Allobrogů pobil a ostatní donutil k tomu, že se dali na útěk do své země, zdolávali zbývající soumaři a koně s námahou a obtížemi pochod průsmykem. On sám shromáždil tolik vojáků, kolik po tom boji mohl, a vydal se proti městu, z něhož nepřátelé vedli svůj útok. Zjistil, že je téměř prázdné, protože všichni se vypravili za kořistí, a zmocnil se ho. Opatřil si tak mnoho potřebných věcí, jak pro přítomnou dobu, tak i pro budoucnost. Okamžitě získal mnoho koní a soumarů i mužů, které spolu s nimi zajal, a pro budoucnost měl zásobu obilí a dobytka na dva či na tři dny. Kromě toho nahnal dalším kmenům takový strach, že z těch, které sídlily u průsmyku, se nikdo neodvažoval ho jen tak napadnout.
(Zdroj: Polybios – Dějiny II. – str. 51, 52 – Praha 2011)
Hannibalo tažení během druhé punské války (Zdroj: www.wikipedia.org)
Hannibal tedy pro nepřátelé připravil past. Postavil opevněný tábor na místě, kde se vojsko zrovna nalézalo. Poté, co se horalé večer stáhli z obsazených strategických míst, nechal v táboře úmyslně zapálit velké množství ohňů, aby si nepřítel myslel, že všichni jeho muži jsou v táboře. Ve skutečnosti ale část pěchoty a jízdy, nezatížená zavazadly, vyrazila z tábora, aby se zmocnila míst, která barbaři přes den strážili. Hned za svítání se zdvihl Kartaginský tábor a dal se na pochod. Horalé chtěli jako každé ráno obsadit své místa, ale s hrůzou zjistili, že je již obsadil nepřítel, který navíc se zbytkem vojska táhne po cestě proti nim. Po prvotním šoku se barbaři vrhli na Kartágince a způsobili jim nemalé ztráty. Stejně tak i samotná krajina, strmé svahy, propasti a splašená zvířata, si vyžádali nemalé lidské ztráty.
Po dobytí sídla Allobrogů (podle Livia se jednalo o jakousi pevnost obklopenou několika vesnicemi) se zde Hannibalovi muži utábořili a po jednodenním odpočinku se vydali pět na pochod. Další dny byl pochod vcelku klidný, ale čtvrtého dne se dostalo vojsko do dalších problémů. Obyvatelé dalšího průsmyku totiž na Kartágince připravili past. Přišli za nimi s olivovými ratolestmi a věnci, což již celá staletí znamenalo projev míru a přátelství. Hannibal ale k takovým poslům přistupoval obezřetně a s nedůvěrou a snažil se vždy zjistit, co je jejich skutečným úmyslem. Vyslanci Hannibalovi sdělili, že dobře znají, jak se Kartáginci vypořádali s Allobrogy a ujistili, že nechtějí následovat jejich osud. Dokonce jsou prý ochotni dát k dispozici i své rukojmí. Hannibal dlouho zvažoval jejich návrhy. Byl si vědom toho, že pokud odmítne, tak jejich nepřátelství bude otevřené, pokud rukojmí přijme, tak snad by to mohlo zajistit mírumilovný průchod jeho mužů. Nakonec se tedy rozhodl jejich návrh přijmout a kromě rukojmí s nimi uzavřel přátelství. V ostražitosti ale Hannibal nepolevil, přestože jej barbaři zásobili dobytkem a zkrátka se otevřeně vydali do jeho rukou. Nicméně přijal je i jako průvodce pro další obtížnou část cesty. Když pak po dvou dnech vojsko přišlo k jakémusi těžko schůdnému místu pod strmou horou, najednou na ně barbaři ze všech stran zaútočili, nejvíce pak zezadu. Z výšky na vojsko shazovali velké kusy skal, stříleli po nich a celkově jim činili velké škody. Moc nechybělo a Kartaginské vojsko mohlo být celé zničeno. Hannibal ale nikdy moc velkou důvěru v barbary neměl a tak nechal umístit náklad a jezdce dopředu a těžkooděnce do zadního voje. Ti pak dokázali útok zadržet i přes nemalé ztráty na lidech, soumarech a koních. Horalé napadali Hanibalovo vojsko ještě v několika následujících dnech, ale již ne s takovou silou. Jejich boj byl veden spíše partyzánským způsobem. Tu provedli v menším množství útok na přední šik, pak zase na zadní voj. To podle výběru místa, nebo jestli se nějaké Kartaginské oddíly opozdily atd.
Nepřátelé totiž ovládli výše položená místa, pohybovali se po horských úbočích, svrhovali na Kartágiňany balvany nebo po nich házeli rukama kameny a vyvolávali tak mezi nimi naprosté zděšení a zmatek. Hannibal byl nucen s polovinou vojska strávit noc u jakési strmé skály bez koní a soumarů, aby je ochraňoval, až se mu po celonočním úsilí podařilo dostat je ze soutěsky. Když druhého dne nepřátelé odtáhli, připojil se opět k jezdcům a soumarům a pokračoval v pochodu k nejvyšším alpským průsmykům. Nenarazil již na žádné velké vojsko barbarů, ale čas od času mu na některých místech působili potíže. Využívali každé příležitosti k tomu, aby buď ze zadního voje, nebo zepředu uloupili několik soumarů. Velkou službu mu poskytovali sloni. Nepřátelé si totiž netroufali přiblížit se k té části výpravy, kde tato zvířata pochodovala, protože jejich neobvyklý zjev jim naháněl strach.
(Zdroj: Polybios – Dějiny II. – str. 53 – Praha 2011)
Devátý den od doby, kdy Kartágiňané vkročili do Alp, se vojsko dostalo na vrchol cesty. Hannibal zde nechal muže dva dny tábořit, aby si za prvé odpočinuli a také aby počkali na opozdilce. V té době se k vojsku také nečekaně vrátilo mnoho koní a soumarů, kteří se předtím v bojích a špatném počasí rozutekli. Ač možná pro někoho s podivem, ale prý prostě sledovali stopy vojska a tak se dostali do tábora. I přes toto radostné shledání se svými zvířaty, bylo vojsko silně sklíčeno a Hannibal si toho byl vědom. Proto svolal shromáždění, na kterém se svým mužům snažil povzbudit náladu mimo jiné i tím, že jim z této výšky ukazoval Itálii, která pod nimi ležela jako na dlani. Stačí již jen překonat posledních pár průsmyků a údolí a vojsko bude v italské pádské nížině u spřátelených Galů. Tak jim do jisté míry znovu dodal odvahu a chuť pokračovat v cestě. Podle Livia pronesl Hannibal tato slova (Livius – Dějiny IV. kniha XXI, kap. 36): „V této chvíli překračujete nejen hradby Itálie, nýbrž i hradby města Říma. Zbývající cesta povede už rovinou a s kopce. Po jedné, nanejvýše po dvou bitvách máte v rukou a ve své moci hrad i hlavní město Itálie.“
Po dvou dnech táboření na vrcholcích hor se vojsko sebralo a začalo pomalu sestupovat. Sice se jim již nestavěli, až na výjimky, do cesty nepřátelé, ale i tak muži trpěli a umírali ve stejné míře, jako při výstupu. Jen místo barbarů bylo vojsko Kartáginců o to více pronásledováno mrazem, sněhem a lavinami. Navíc cesta dolů byla velice úzká, pokrytá sněhem napadaným na ledu, a tak pokud někdo uklouzl, zřítil se do propasti pod ním. Přesto se vojsko po krůčku posouvalo dále až k místu, které bylo tak úzké, že tudy nemohli projít ani sloni ani soumaři s nákladem. Kartágiňaně se místo pokoušeli obejít, ale pro nově napadaný sníh se nedařilo najít schůdnější cestu. Vojsko se tak ocitlo ve zvláštní situaci. Nový sníh, který napadl na ten starý z loňska, sice nebyl příliš hluboký. Když se ale prošlápl až na ten starý, zmrzlý, tak se po něm nedalo jít. Muži se smekali, padali na kolena, a když se pokoušeli na strmé cestě zvednout, tak zase jen padali a klouzali se k okrajům srázů. Zvířatům se dařilo o něco lépe, protože když ta upadla, tak se zabořila i do té zmrzlé vrstvy a zůstala tam vězet. Když tedy nešlo najít jinou cestu, nechal Hannibal nad tou stávající zbavit nového sněhu svah, narušit zmrzlou část a utábořit se zde. Pak nechal vojáky, aby podél této úzké cesty začali budovat cestu novou. Za tím účelem nechal pokácet velké množství starých a vzrostlých stromů, oklestit je, navršit na sebe a udělat tak obrovskou a dlouhou hranici podél neprostupné skály. Oheň z hranice pak rozžhavil kámen, který následně vojáci polévali vodou a octem a tím ho učinili křehčí. Na skálu takto upravenou se vrhli vojáci s železnými nástroji a odsekávali kousek skály po kousku. Během prvního dne se podařilo cestu rozšířit natolik, že již byla průchozí pro koně i soumary. Nechal tedy zvířata s nákladem projít a utábořit na klidném místě, kde již sníh neležel. Numiďané pokračovali v rozšiřování cesty další tři dny, než se podařilo převést i slony. Jejich stav byl špatný. Podepsala se na nich zima a hlad, ale nakonec kolem kritického místa prošli, stejně jako zbytek vojska.
Když měl Hannibal vojsko opět pohromadě, pokračoval dále v sestupu a po dalších třech dnech pochodu se ze strmých svahů dostali do roviny. Dodnes se přesně neví, jakou cestu přes hory zvolil, ale za pomocí místních kmenů, které nebyly zrovna nakloněny Římu, se mu podařilo zřejmě údolím řeky Dróme a průsmykem Col de Montgenevre (případně o něco severněji podél řeky Isery a průsmykem Col du Mont Cenis). Koncem listopadu 218 př.Kr. se tak Kartágincům podařilo někde v prostoru kolem Turína dostat se do Pádské nížiny. Dokonce i část válečných slonů se podařilo přes horské průsmyky a úzké cestičky dostat do severní Itálie. Ne že by jejich role v bitvě byla tak klíčová, ale Hannibal je považoval za vynikající psychologickou zbraň. Do té doby totiž Římané s tímto „bojovým prostředkem“ mnoho zkušeností neměli.
Během celého pochodu utrpěli Kartáginci obrovské lidské i materiální ztráty v důsledku útoků nepřátel, při přechodu přes divoké horské bystřiny a řeky, na strmých svazích, ve sněhu atd. Na jedné straně vstupovalo do Alp vojsko, které čítalo kolem 40.000 – 50.000 mužů (podle Polybia měl Hannibal po přechodu Rhodanu k dispozici třicet osm tisíc pěšáků a více než osm tisíc jezdců). O patnáct dní později bylo vojsko prořídlé údajně až o dvacet tisíc mužů, velké množství koní, soumarů a většinu válečných slonů. Kartáginci tak přišli o téměř polovinu svých sil!!! Skutečně těžká oběť za cenu přechodu velehor. Když o deset let Alpy překračoval jeho bratr Hasdrubal Barkas, měl již přechod usnadněn, protože Keltové si uvědomili, že Kartáginci nejsou pro ně nebezpečím a že jejich zbraně se toužily napít římské krve, nikoliv jejich.
I přes tyto obrovské ztráty si Hannibal mohl říct, že se mu podařilo dosáhnout jednoho z rozhodujících kroků k dobytí římské Itálie. Jeho vojsko, ačkoliv unavené, prořídlé, dokázalo pět měsíců poté, co vyrazilo z Nového Kartága v Iberii (dnešní Španělsko) vstoupit na Apeninský poloostrov do Pádské nížiny obývané kmenem Insubrů. Podle Polybia měl nyní Hannibal k dispozici dvanáct tisíc pěšáků z Afriky, osm tisíc dalších pěšáků z Ibérie a celkem asi šest tisíc jezdců. Tento počet uvedl sám Hannibal na desce zanechané v Laciniu, která obsahovala výčet jeho vojska. Teď tedy jen šlo o to, jak rychle se muži dokážou vzpamatovat s útrap předchozích dvou týdnů a také, jak bude Hannibal úspěšný v získávání posil z řad římských nepřátel na Apeninském poloostrově, kteří by doplnili jeho prořídlé početní stavy.
Také samozřejmě záleželo na tom, kde se zrovna nacházejí Římané. Jak jsme se již výše řekli, Publius svého bratra s části vojska vyslal do Ibérie, aby tam blokoval vojsko Hannibalova bratra Hasdrubala. Sám se nalodil a s druhou částí vojska se vrátil zpět do Itálie do Pisy. Poté táhl skrz Etrurií, a když od praetorů převzal legie (původně byly určeny pro válku proti Bojům) na doplněný početního stavu svého vojska, pokračoval dále do Pádské nížiny odhodlán svést s Kartáginci bitvu, pokud se jim podaří zdolat Alpy.
Když přišel k Alpám, které oddělují Itálii od Galie a které před ním nikdo s vojskem nepřešel kromě Řeka Hérakla (podle něho se dnes to místo nazývá Řecký průsmyk), zahnal alpské kmeny, které se pokusily zabránit mu v přechodu, otevřel si průchody, vytvořil cesty a dokázal, že plně vystrojený slon mohl projít cestou, po níž dříve jeden člověk beze zbraně mohl stěží lézt. Tudy převedl vojsko a dostal se do Itálie.
(Zdroje: Kolektiv – Cornelius Nepos - Antické válečné umění – str. 135-136 - Praha 1977)
Po přechodu Alp se nejdříve Kartaginské vojsko utábořilo přímo na úpatí hor, aby si vojáci odpočinuli a nabrali síly z toho nejhoršího. Mnoho jich po tak těžké a neustálé námaze propadlo zoufalství. Navíc nebylo možno pro tak velké vojsko sehnat potřebný počet potravin, když velkou část soumarů se zásobami ztratili v horách. Když se podařilo alespoň částečně obnovit tělesné a duševní síly vojska, začal se Hannibal zajímat intenzivněji o dění kolem sebe. Zjistil, že místní Taurinové sídlící na úpatí hor vedli spor s Insubry a projevovali nedůvěru vůči nově příchozím Kartágincům. Vojevůdce se je snažil nejdříve usmířit, ale když viděl, že to k ničemu nevede, tak oblehl jejich nejmocnější město, které po třech dnech dobyl. Ti, kteří se proti jeho mužům postavili se zbraní v ruce, zabil. Tím si zjednal respekt u dalších kmenů, jejichž zástupci se Hannibalovi přišli poddat. Ostatní Keltové, kteří obývali Pádskou nížinu měli sice v úmyslu se přidat k Afričanům, ale protože přes jejich území prošly římské legie, tak zatím setrvávali v klidu. Někteří dokonce byli Římany donuceni bojovat v jejich řadách. Když to Hannibal viděl, byl rozhodnut se s Římany co nejdříve srazit v boji, aby v případě svého úspěchu povzbudil ty váhající kmeny. Ta příležitost měla nastat již za pár dní, v listopadu 218 př.Kr. v bitvě u Ticina.
Když se tím zabýval, doslech se, že Publius již se svým vojskem překročil Pád a je docela blízko. Nejprve té zprávě nechtěl věřit, protože měl na mysli, že ho teprve před několika dny zanechal u přechodu přes Rhodanos. Uvědomoval si, jak dlouhá a obtížná je plavba z Massalie (Marseille) do Etrurie a dozvěděl se, že cesta Itálií od Tyrrhenského moře k Alpám je rovněž dlouhá a pro vojsko těžce schůdná. Když však přicházely stále nové a spolehlivější zprávy, udivilo ho to a byl konzulovým záměrem a jeho provedením ohromen. Podobné pocity měl i Publius. Neočekával především, že se Hannibal vydá s vojskem z cizích zemí cestou přes Alpy, a když se toho i odváží, myslil si, že nepochybně zahyne. Jelikož takto uvažoval, byl, když se dozvěděl, že se zachránil a že již obléká nějaká města v Itálii, odvahou a smělostí toho muže ohromen. Stejné pocity měli i lidé v Římě, když se o těchto událostech dozvěděli. Sotva totiž dozněla poslední zpráva, že Kartágiňané dobyli Saguntum, a vzhledem k této situaci bylo rozhodnuto, že jeden konzul bude vyslán do Afriky, aby obléhal samotné Kartágo, a druhý konzul do Ibérie, aby tam vedl rozhodný boj s Hannibalem, dorazila zvěst, že Hannibal je se svým vojskem v Itálii a že již obléhá některá města. To, co se dělo, jim připadalo tak neuvěřitelné, že se polekali a ihned vyslali posly k Tiberiovi do Lilybaia se zprávou o přechodu nepřátel s výzvou, aby zanechal svého záměru a spěchal na pomoc své vlastní zemi. Tiberius ihned shromáždil muže ze svého loďstva a přikázal jim plout domů. Pěší vojsko muselo složit přísahu do rukou tribunů, že se všichni dostaví ve stanovený den kvečeru do Arimina. Toto město leží u Adriatiku na jižním okraji Pádské nížiny. Všude panovalo vzrušení, protože docházelo k událostem, které nikdo neočekával, a všichni žili v napětí z budoucího vývoje.
(Zdroj: Polybios – Dějiny II. – str. 58, 59 – Praha 2011)
Druhá punská válka mezi Kartágem a Římem tak mohla začít boji na vlastním římském území. S jakým výsledkem bude válka vedena, nemohl tušit ani jeden z účastníků. Nicméně Kartágincům se přechodem Alp podařilo velkou část bojů převést na vlastní římské území, což znamenalo zvyšování ztrát na straně nepřítele. A o to přesně Hannibalovi šlo.
Zdroje:
• Anglim Simon – Bojové techniky starověkého světa – Praha 2006
• Kolektiv – Antické válečné umění – Praha 1977
• Kolektiv – Encyklopedie antiky – Praha 1974
• Kolektiv – Slovník antické kultury – Praha 1974
• Kolektiv – Starověký Řím – Praha 1958
• Burián Jan – Hannibal – Praha 1967
• Huf Hans-Christian – Nejmocnější říše světa – Frýdek Místek 2007
• Livius – Dějiny II -III. – Praha 1972
• Livius – Dějiny IV. – Praha 1973
• Livius – Dějiny V. – Praha 1975
• Polybios – Dějiny I. – Praha 2007
• Polybios _ Dějiny II. – Praha 2010
• Richter Stanislav – Kartágo – Praha 1975
• History revue – Praha, červenec 2010
• History revue – Praha, srpen 2010
• http://antika.avonet.cz
• www.wikipedia.org
• www.palba.cz
Zvláštní poděkování Jersey.se za kontrolu textu:-)
