K realizaci byla vybrána firma Nakajima, kde pod vedením konstruktérů Yasuo Fukudy a Yošizo Yamamota 30. 6. 1942 začaly práce na stroji s továrním označením N-50. Původně bylo uvažováno velmi neortodoxní řešení, stroj se dvěma motory o výkonu 735 kW v trupu, které by pomocí převodů poháněly vrtule umístěné na křídle. Takové řešení, zvolené pro nedostatek dostatečně výkonného motoru pro dosažení požadovaných výkonů, by zcela jistě přineslo obrovské problémy. Naštěstí, vzhledem k možnosti použít nový vysoce výkonný motor Nakajima Homare, bylo možno tuto koncepci opustit ve prospěch konvenčněji řešeného stroje. Při jeho vývoji byla využita mnohá řešení, použitá u palubního bombardéru B6N Tenzan, tomu byl výsledný stroj i dosti podobný.
Pohon tedy obstarával motor Nakajima NK9B Homare 11 o výkonu 1323 kW s čtyřlistou licenční německou vrtulí VDM C6 P10. Typický byl chladič oleje, posunutý asymetricky vlevo, podobně jako u B6N. Stejně tak byla z B6N použita i typicky tvarovaná a pro kompenzaci reakčního momentu vrtule výrazně vlevo vyosená SOP. Křídlo s laminárním profilem NACA 63 mělo dosti malou plochu, což kolidovalo s požadavkem na přistávací rychlost maximálně 130 km/h. Aby jí bylo i přes to dosaženo, byla použita kombinace fowlerových klapek, výsuvných slotů na náběžné hraně křídla, změny úhlu náběhu stabilizátoru a úprava výchylky křidélek při přistání tak, že levé sa pohybovalo jen směrem dolu, zatímco pravé nahoru i dolu (toto řešení bylo převzato z B6N, umožňovalo zapojit křidélka do role klapek a zároveň-omezeně-zachovat jejich základní funkci). V křídle bylo neseno 1356 l paliva v deseti nádržích, šest z nich bylo chráněných, čtyři v náběžné hraně nikoli. Dalších 726 l paliva bylo možno nést v přídavné nádrži pod trupem. Osádku tvořil pilot, navigátor (to byl většinou i velitel stroje) a střelec, který také obsluhoval rádiostanici a především fotografické přístroje. Šlo o pevnou kameru F-8 a menší ručně ovládanou K-8. Obrannou výzbroj tvořil pouze jeden kulomet Typ 1 ráže 7,92 mm (licenční německý MG 15), umístěný v zadní části kokpitu. Ten byl ovšem spíše symbolickou obrannou, hlavní měly být co nejvyšší výkony.
První prototyp byl dokončen 26. 3. 1943, k zalétání došlo 15. 5. Motor se bohužel ukázal být prozatím značně nespolehlivý a ani nedával udávané výkony. Přesto stroj dosahoval maximální rychlosti až 640 km/h, což nebylo daleko za požadavky. Dolet s přídavnou nádrží dokonce požadavky překročil, když dosahoval až 5550 km (3000 mil). Do dubna 1944 byly postaveny dalších dva prototypy a 16 předsériových strojů. Na prvním, druhém, čtvrtém a pátém byly zkoušeny motory NK9K Homare 22 o výkonu 1470 kW, na třetím zase NK9H Homare 21 o výkonu 1484 kW. Ten se stal od čtrnáctého předsériového stroje standardem spolu s vrtulí Sumitomo KL38C a také se zkráceným chladičem.
Třetí prototypV této podobě byl stroj přijat do výzbroje jako námořní palubní průzkumný letoun model 11 čili C6N1 model 11 Saiun. Sériová výroba běžela od června 1944 a celkem dala 443 stroje. Zatímco prototypy a předsériové stroje byly vyrobeny v továrně v Koizumi, sériová výroba běžela v Handské továrně (379 strojů) a v licenci u Nihon Hikoki (65 kusů). Ač byl Saiun vyvinut pro slubu na palubách letadlových lodí, operoval již jen z pozemních základen. Jeho výkony byly natolik vysoké, že mu umožňovaly provádět velmi efektivní průzkumné akce i navzdory drtivé americké vzdušné převaze. Ironií osudu se však stalo, že posledním sestřeleným japonským strojem byl právě C6N. Sestřelen byl 15. 8. 1945 v 05:40, tedy pět minut před ukončením nepřátelských akcí mezi USA a Japonskem.
Výtečné výkony stroje také vedly k úvaze o jeho palubní torpédové/bombardovací versi, označené C6N1-B. Projekt však již nebyl realizován.
Improvizovaně však vznikla u 302 Kokutai noční stíhací verse, označená C6N1-S. Jistá je přestavba stroje YoD-292, který měl šikmo pod úhlem 30° do prostoru pozorovatele vestavěnu dvojici kanonů typ 99 model 1 ráže 20 mm, a stroje YoD-295, který zde měl jeden kanon typ 5 ráže 30 mm. Pravděpobně však bylo přestavěno více strojů. Jedna přestavba (s kanonem typ 5) vznikla také u Yokosuka Kokutai. Výkony se nelišily od standardních Saiunů, avšak příliš se neosvědčily, vzhledem k nedostatečné stoupavosti a absenci nočního vybavení.
YoD-295
30 mm kanon typ 5Pro zlepšení vlastností ve velkých výškách vznikl stroj C6N2, poháněný motorem NK9K-L Homare 24, což byl Homare 22 vybavený turbokompresorem Ru 212 (Hitači model 92). Opět byla použita vrtule VDM C6 P10. V únoru 1945 vznikl prototyp, zalétaný byl ale až v červenci, neboť se dlouho nedařilo zbavit turbokompresor potíží. Výškové vlastnosti se výrazně zlepšily, ale vzhledem k stálým problémům s turbokompresorem již žádný další stroj nevznikl.
Ru 212Projektována byla noční stíhací verse, odvozená od C6N2, označená C6N3 Saiun KAI 1. Motor Mitsubishi MK9A o výkonu 1620 kW, vybavený turbokompresorem Hitači model 10, měl pohánět bombardovací versi C6N4 Saiun KAI 2. Počítalo se také s přepracováním konstrukce na dřevěnou, ale nic z toho již nebylo realizováno.
TECHNICKÉ ÚDAJE (C6N1 / C6N2)
ROZMĚRY
Rozpětí: 12,5 m
Délka: 11,15 m
Výška: 3,96 m
Nosná plocha: 25,5 m2
HMOTNOST
Prázdná: 2875 kg / 3100 kg
Vzletová: 4500 kg / 4725 kg
Maximální: 5260 kg / -
VÝKONY
Maximální rychlost: 610 km/h (v 6000 m) / 640 km/h (v 8500 m)
Cestovní rychlost: 390 km/h / -
Dostup: 10500 m / 12500 m
Dolet: 5300 km / -
