Jak již bylo v předchozím článku zmíněno, téměř souběžně se sérií člunů S-26, zařazovala Kreigsmarine do svého stavu také „S-booty“ Typu S-30. Za vznikem těchto poměrně atypických lodí můžeme především vidět objednávku Námořnictva Čínské republiky. Opětovný výběr německého dodavatele Číňany, byl zřejmě logickým vyústěním zkušeností z již delší dobu úspěšně provozovaných exportních lodí vycházejících z Typu S-7. Stupňující se válečné požadavky německého námořnictva byly ovšem příčinou toho, že o svých objednaných „S-bootech“ si mohla Čína nechat zdát. V této souvislosti je nutno zmínit tvrzení některých zdrojů, které mimo jiné zdůvodňují pokračující výrobu Typu S-30 nedostatkem 20-ti válcových motorů Daimler-Benz MB 501 a relativní dostupnost motorů MB 502.
Typ S-30
Jaký tedy byl Typ S-30? V porovnání s S-26 měl celkově menší rozměry, nižší výtlak a ponor. Vnitřním uspořádáním a pohonnou jednotkou, složenou ze tří 16-ti válcových dieselů Daimler-Benz MB 502 o celkovém výkonu 3 960 k, se pak spíše blížil starším člunům Typu S-7. Určité „anachronismy“ pak bylo možno spatřit i na vnější konstrukci. Umístěním velitelského můstku před kormidelnu počínaje a existencí okének na přídi konče. Ne vše, však bylo krokem zpět. Jako vůbec první z velké rodiny Schnellbootů, měl Typ S-30 zvýšenou příď a v trupu integrované torpédomety. Ochrana obsluhy hlavních zbraní před vnikem vodní tříště, byla řešena přidáním tvarovaných „přírub“, nad každým ze dvou nabíjecích ústrojí. Je pravděpodobné, že snaha o čím dál větší technologická zjednodušení v rámci nabíhající „masové“ produkce, stála za pozdější rezignací nad tímto, vcelku elegantním řešením.
Ony zmiňované "příruby" a okénka, jeden z hlavních markantů tohoto Typu
V „základu“ byly lodě vyzbrojeny nám již dobře známou kombinací dvou 53,3cm torpédometů s dotací 4 torpéd, jednoho 2 cm kanónu Rheimetall 65 C/38 situovaného na zadní palubě a kulometu MG 34. Nicméně průběh válečných operací a specifika bojového nasazení ukázala, že výše uvedená výzbroj je slušně řečeno nedostatečná. V pozdějším období se proto můžeme setkat s různorodými výzbrojními modifikacemi, zmíním ty nejzajímavější: instalace předního střeliště s 2 cm kanónem Rheimetall 65 C/38, které bylo poprvé použito u „S-bootů“ Typu S-38 (bude popsán později). Náhrada „zadního“ kanónu dvojčetem stejné ráže respektive 4 cm kanónem Bofors a dále pak vybudováním nového „palpostu“ ve středolodí, těsně za hlavní nástavbou. Na tomto místě pak bylo možno spatřit obligátní 2 cm „Rheimetall“, ale také „trojče“ původně leteckého kanónu Mauser MK 151/15 ráže 1,5 cm. Zároveň se zvyšováním počtu hlavňové výzbroje došlo v některých případech k instalaci dodatečného pancéřování horní části přídě, kormidelny a částečně paluby. Podstatné rozšíření bojových charakteristik těchto lodí pak umožňovala možnost nesení 4 min typu LMF/UMB nebo 6 min LMB/TMB. Posádka se pohybovala v rozmezí od 24 do 30 námořníků.
Zde Typ S-30 s rozšířenou výzbrojí
"Trojče MK 151/15"
Přední střeliště, zde na jednoduché lafetě Scarff
Jak již bylo výše uvedeno, Typ S-30 spíše vycházel ze starších Schnellbootů a zejména užití 16-ti válcových motorů o nižším výkonu v někom může vzbudit zdání, že se jednalo o pouze průměrná plavidla. Nicméně opak je pravdou. V porovnání s případnými protivníky neznamenal pokles maximální rychlosti na 36 uzlů, až tak vážný handicap, přičemž excelentní nautické vlastnosti zůstaly zachovány. Menší rozměry a hlavně nižší ponor se později ukázaly jako výhoda, která umožňovala člunům této série plavbu v transevropském kanálovém systému a která jim de facto předurčila hlavní místo bojového nasazení.
V druhé polovině roku 1940 vstoupilo do služby prvních šest člunů. Oblast bojového nasazení v rámci 1. SFltl respektive 2. SFltl zahrnovala postupně norské pobřeží, Baltské moře, Finský záliv, ale také kanál La Manche. Nicméně v průběhu roku 1941 došlo k předisponování všech existujících lodí tohoto Typu k 3. SFltl. Ony „škatulata“ nebyly jen tak samo sebou. Jelikož právě 3. Schnellbootflottille byla předurčena k působení v oblastech Středozemního moře a čluny Typu S-30 se přímo vybízely k bezpečnému přesunu pomocí řek a systémů západoevropských kanálů, došlo právě na ně. V rozmezí října 1941 až května 1942 byl tedy realizován přesun 3. SFltl na trase Rýn, kanál Rýn-Rhóna, Rhóna. Vody Středozemního moře lodě flotily poprvé okusily v oblasti Camarque západně od Marseille. V této souvislosti můžeme dnes konstatovat, že oblast středomoří obecně, byla pro „třicítky“ charakteristickým bojištěm a pro většinu z nich i mokrým hrobem. Konce války se dočkaly pouze tři čluny.
S-30 (S-30 až 37 a S-54 až 61))
TTD:
Výrobce: Fr. Lürssen Werft GmbH & Co. KG
Výroba: 16
Délka: 32,76 m
Šířka: 5,06 m
Ponor: 1,47 m
Výtlak: 100 tun
Pohon: 3 x Daimler-Benz MB 501 – 3 960 k
Rychlost: 36 uzlů
Dojezd: 700 n.mil
Posádka: 24 -30
Výzbroj: popsána v textu
S30 – 03.05.1945 předána Spojencům (Ancona)
S31 – 10.05.1942 potopena na mině u La Vallety
S32 – 21.06.1940 potopena na mině u Dungeness
S33 – 16.01.1945 ztroskotala u ostrova Unije, následně zničena HMS MTB 698
S34 – 17.05.1942 těžce poškozena u La Valetty pobřežním dělostřelectvem, vrak zničen Bf 109
S35 – 28.02.1943 potopena na mině sz. od Bizerty
S36 – 06.02.1945 těžce poškozena u Istrije srážkou se S-61, 03.05.1945 předána Spojencům (Ancona)
S37 - 12.10.1940 potopena na mině u Orfodness
S54 – 23.04.1944 poškozena minou, následně vyřazena a sešrotována 10.31.1944
S55 – 01.10.1944 potopena výbuchem vlastního torpéda způsobeným náletem letadla
S56 – 24.11.1943 potopena leteckými pumami v Toulonu
S57 – 19.08.1944 potopena vlastní posádkou po poškození v boji s britskými MTB
S58 – 17.01.1945 ztroskotala u ostrova Unije, následně zničena britskými loděmi
S59 – 06.07.1943 potopena leteckou bombou
S60 – 17.01.1943 ztroskotala u ostrova Unije, následně zničena britskými loděmi
S61 – poškozena u Istrije srážkou se S-36, 03.05.1945 předána Spojencům (Ancona)
Konec "S-padesátsedmičky"
Na popud Scrata a za účelem oživení stále "omílaného", opráším jeden příběh známý především vyznavačům hlubinného potápění a na jeho ději se pokusím zjednodušeně přiblížit běžnému čtenáři, jak také vypadala námořní válka na Jadranu ve druhé polovině II. světové války. Příběh je o to zajímavější, že se odehrál v místech pro českého člověka velmi dobře známých.
V polovině srpna 1944 byl v Jaderském přístavu Ploče vypravován německou přístavní správou konvoj šesti lodí, jejichž cílem měl být přístav v Dubrovníku. Náklad tohoto malého uskupení, skládajícího se z lodí: Dora, Vega, tankeru Helga a tří vyloďovacích člunů byl tvořen kromě tolik potřebných PHM také zbraněmi, municí a lékařským materiálem. Vyplutí konvoje v rámci operace „Hammer“, bylo z bezpečnostních důvodů stanoveno na večer 17.08.1944 tak, aby celá plavba proběhla pod rouškou tmy a tím se maximálně eliminovalo případné odhalení nepřítelem. Ovšem člověk soudí, život mění. Je otázkou jakým způsobem došlo k odhalení konvoje, zda-li to bylo díky prolomenému kódu Ultra, radiové nedisciplinovanosti či pouze dobře odvedenou prací přístavního informátora. Faktem tak zůstává, že po obeplutí severního cípu poloostrova Pelješac nabral konvoj jihovýchodní kurs a při plavbě Mljetským kanálem, byl v noci ze 17. na 18. srpna 1944 napaden skupinou rychlých motorových člunů britské Royal Navy. Dvojice motorových torpédových člunů MTB 653, 675 a motorový dělový člun MGB 658 (všechny typu Fairmile D) z blízké základny Komiža na ostrově Vis, neponechala nic náhodě a v nastalých „jatkách“ potopila pět lodí, přičemž pouze tankeru Helga se podařilo, byť s poškozením uniknout na blízkou Korčulu. Na ostrově pak posádka Helgy následně informovala velení v Dubrovníku o nastalé situaci.
Pro ilustraci jeden z mnoha MTB
Ihned po obdržení zprávy o tragickém osudu konvoje začalo námořní velení Kreigsmarine v Dubrovníku s organizací záchrany přeživších námořníků. U 3. Schnellbootflottille byl vyhlášen „alarm“ a ihned po západu slunce 18.08.1944 vyráží na záchranou akci z nedaleké Mokošice flotila pěti Schnellbootů ve složení S-30, 33, 57, 58 a 60. Ale ani britové nezaháleli a místo odpoledního čaje po dobře vykonané práci přichystali záchranné skupině nemilé překvapení. Ve 03:50 hod ráno past sklapla. Zhruba ve stejných místech kde došlo k prvnímu útoku byla „záchranná flotila“ napadena číhajícími MTB/MGB. S-57 inkasoval ve velmi kráteké době pár zásahů, začal hořet a nabírat vodu. Dva členové posádky padli, dalších devět bylo zraněno. Nicméně velitel lodi nadporučík námořnictva Hans-Georg Buschmann zachoval chladnou hlavu, během 10 minut byl požár uhašen a posádka začala připravovat poškozenou loď do vleku. Což se také za neustálého palabného krytí ostatních S-bootů stalo. Nicméně nabírání vody se zastavit nepodařilo a tak se celé toto „záchranné“ uskupení na plný plyn řítilo k pobřeží s nadějí, že těžce poškozenou S-51 dovlečnou na mělčinu. Ovšem, pobřeží poloostrova Pelješac jak je známo takovými příhodnými mělčinami zrovna neoplývá a tak s ohledem na Royal Navy v zádech, došlo k nezbytnému. Do podpalubí "S-padesátsedmičky" byly umístěny výbušné nálože a v cca půl páté ráno 19.08.1944, byl člun k nemalé radosti dnešních hlubinných potapěčů poslán ke dnu. Stalo se tak 2 míle východně od majáku Lirica na 42°512~N, 17°30E.
Zdroje:
http://www.german-navy.de
http://www.prinzeugen.com
http://www.valka.cz
http://www.boatdesign.net
http://www.paluba.info
http://www.warshipsww2.eu
http://www.s-boat.net
http://schnellboot.de
http://www.bmpt.co.uk
http://forum.valka.cz
http://www.collectrussia.com
http://www.warhistoryonline.com/
http://www.wlb-stuttgart.de
Magagon může odolávat vodě. 
, ale taky aby věděli čtenáři 
Tak zásoby na lodičky si dovedu představit. Mimo jiné je možný použít i teak, ne 
