Jedna kariéra na pozadí konce vlády Normanů na Sicílii
Úplně původně to měl být článek o jednom z významných mužů Středomoří konce 12. století, který začínal svou kariéru jako pirát a dotáhl to opravdu vysoko. Jenomže v průběhu práce jsem zjistil, že Margaritus z Brindisi sice ve své době byl vysoce postavený a mocný, ale tolik toho o něm zase nevíme. Jeho životní příběh jsem tak zasadil do širších souvislostí posledních dvou desetiletí 12. století.
Margaritus z Brindisi
Zřejmě jen málokdo o Margaritovi ví a snad jen zběžně si o něm přečetli v turistickém průvodci někteří návštěvníci Korfu, Zakyntu nebo dalších Iónských ostrovů. Z toho se dá lehce usoudit, že pro Řeky to byl nájezdník, pirát, vrah, prostě jedním slovem „Frank“. Naopak pro západní svět se Margaritus z Brindisi honosil poměrně slušnou sbírkou titulů, amiratus amiratorum (volně přeloženo jako velkoadmirál sicilský), falckrabě z Kefalonie a Zakynthu, kníže Tarantský, vévoda z Drače, hrabě z Malty a přezdívkami Král moře, Nový Neptun od svých obdivovatelů a též Arcipirát, od těch druhých.
Mládí Margarita je obestřeno mlčením pramenů. Jako datum jeho narození se obvykle uvádí rok 1149 a co víme zcela jistě, byl to Řek a byl nazýván jako Margaritis, Megareites či Margaritoni. Zda se narodil někde na západním pobřeží Řecka nebo přímo na některém z Iónských ostrovů nebo zda pocházel z početné řecké komunity v jižní Itálii, se můžeme jen dohadovat. Nicméně pravděpodobnější je zřejmě druhá možnost, už kvůli svému přídomku „de Brindisi.“ Začal jako „soukromý“ pirát, ale brzy zjistil, že je mnohem výhodnější pirátství provozovat pod záštitou některého z Normanských šlechticů. Díky svým námořním, válečným a organizačním schopnostem začala jeho hvězda stoupat velmi vysoko. Margaritis se usadil ve strategickém přístavu Brindisi, kde kotvily jeho lodě. Zde si také vybudoval luxusní sídlo se zahradami a širokým hospodářským zázemím zvané Domus Margariti. Palác se bohužel nedochoval, později byl na jeho místě postaven kostel sv. Pavla. Margaritis si své značné bohatství získané na námořních výpravách nenechával jen pro sebe. Roku 1180 věnoval velké finanční prostředky na stavbu kostela Panny Marie na Malém mostě a přilehlého kláštera. Díky jeho nadání vznikly i další kostely Svaté Markéty a Svatého Demetria. Jeho postup po společenském žebříčku kromě schopností a bohatství potvrdila i svatba s Marinou, nelegitimní dcerou krále Rogera II. Měl s ní dvě dcery, přičemž jedna z nich se provdala za Janovana Leona Vetrana, druhá si vzala za manžela Matěje Orsiniho.
Roku 1184 dosáhla Margaritova kariéra vrcholu. Králem Vilémem II. byl jmenován do vysoké funkce amiratus amiratorum a stal se nejvyšším hodnostářem státu. Téhož roku došlo v Sicilském království k zásadní politické události. Bezdětný Vilém II. nechal zasnoubit svou tetu Konstancii (1154-1198), pohrobka Rogera II. a první dědičku trůnu, s Jindřichem VI. (1165-1197), synem Fridricha Barbarosy. Svatba se odehrála o dva roky později. Pokud by Vilém nezanechal dědice, mělo Sicilské království přejít z Normanských rukou rodu Hauteville pod vládu Štaufů z říše, římských králů a císařů.
Vlastnoruční podpis Margarita z Brindisi
Amiratus amiratorum
Jako pozůstatek arabské minulosti na Sicílii zdomácněla řada arabských termínů. Jedním z nich byl amiratus, zkomolené slovo z původního emir. Nejčastějším překládaným významem je asi kníže. Nicméně na Sicílii byl amiratus „předsedou vlády“. Pro Rogera II. to byl Jiří z Antiochie, který byl označován jako amiratus amiratorum či magnus amiratus (emír emírů, velkoemír). Tento titul se neuděloval pravidelně ale jen opravdu významných osobnostem. Po smrti Jiřího nebyl několik let udělen než jej získal Matyáš z Bari, který jej opět držel až do svého zavraždění roku 1160. Posledním velkým amirátem na Sicílii byl Margarito, který titul obdržel roku 1185. Tedy titul nebyl 25 let používán. Zejména díky velké námořní moci nositele začal být titul amiratus vztahován na velitele loďstva a stejně se začali nazývat i janovští, benátští a další velitelé námořnictva. Obecné používání termínu amiratus původní arabské slovo ještě více upravilo a ve 13. století se ve středomoří setkáváme s prvními opravdovými admirály.
Margaritis měl jako velitel loďstva velký podíl na dlouho plánovaném rozsáhlém normanském útoku na Byzantské državy v roce 1185. Oslabená Byzanc neměla být schopná vzdorovat. Podle kronikářů se do útoku zapojilo na 200 lodí a 80 000 mužů (údaj o lodích by mohl být reálný, počet vojáků je silně nadnesený). 11. června byla dobyta Drač (Dyrrachion, Durazzo, dnes Dürrez v Albánii), do konce července byly Margaritem obsazeny Iónské ostrovy Korfu, Kefalonie, Ithaka, Zakynthos, Lefkada a v srpnu byla rychlým útokem dobyta a vydrancována Soluň.
Vylodění
Své akce proti Byzanci král Vilém II. koordinoval s překvapivě se objevivším spojencem. Jeden z byzantských vysoce urozených odpadlíků s císařskými předky, Izák Komnénos si chtěl vybudovat vlastní stát. Vybral si ostrov Kypr, kde se prokázal falešnými jmenovacími listinami coby nový guvernér. Zbytek zařídilo jeho vojsko, které se chovalo jako na dobytém území a zlomilo jakýkoli odpor. Byzantský císař Andronikos I. Komnenos se začal jeho moci obávat, ale zanedlouho byl svržen a na trůn dosedl Izák II. Angelos. Izák Komnenos zatím na Kypru vytvořil nový patriarchát a kyperským patriarchou se nechal korunovat kyperským císařem.
Tato pro Byzanc poměrně vyhrocená situace se uklidnila po bitvě u Mosinopolu (Demetritzes, dnes Sidirokastro na severovýchodě řecké Thrákie) 7.listopadu 1185, kde byzantské vojsko vedené Alexiem Branasem náhlým útokem porazilo Normany a pronásledovalo je až do Soluně. Odtud zbytky vojska Margaritovy lodě přepravily do Drače, čímž skončila poslední velká Normanská ofenziva proti Byzanci. Za své služby získal Margaritus ostrovy Kefalonii, Ithaku, Zakynthos a Lefkadu, ze kterých bylo vytvořeno falckrabství (častěji je používán pozdější termín hrabství).
Méně úspěšný byl byzantský útok na Izákův Kypr na jaře 1187. Sedmdesát lodí vedených neschopnými veliteli Janem Kontostefanosem a Alexiem Komnenem vysadilo invazní vojsko. Na to již čekal Margaritus z Brindisi se svou flotilou. Překvapivě zaútočil na nepřipravené lodě a drtivá většina byzantských lodí tak posílila námořní moc Sicilského království. Zajatí kapitáni pak byli drženi v Palermu, zatímco většina vojáků na břehu do boje vůbec nezasáhla a buď byla následně pobita nebo přešla do služeb kyperského císaře. Izák vládl na Kypru do roku 1192, kdy jej zajal Richard Lví srdce a předal johanitům, kteří jej drželi ve stříbrných okovech na hradě Margat.
Margaritus se do východního Středomoří v roce 1187 ještě vrátil. Po porážce Franků u Hattínu v červenci 1187, volalo celé Zámoří po posilách z Evropy proti nezadržitelnému Saladinovi. Jako první výzvu vyslyšel Vilém II. a vyslal do Palestiny Margarita s 60 loděmi, na kterých bylo 200 rytířů a neupřesněný počet dalších vojáků. Svou silou zamezil egyptské flotile zapojit se do válečných akcí, navíc výrazně podporoval obležená města Tyros a Tripolis. Právě v zámoří se zrodily příběhy o Novém Neptunovi a Králi moří z Brindisi. Dvouleté působení v Zámoří skončilo na podzim 1189. 11. listopadu 1189 zemřel Vilém II. bez potomků a v Sicilském království se rozhodovalo o nástupnictví. Jeden z nejvyšších představitelů státu u toho nemohl chybět.
Smrti Viléma II. využil hrabě Tankred z Lecce (1138-1194), vnuk prvního sicilského krále Rogera II. a nemanželský syn Rogera III. Vévody z Apulie. V tendenční obrázkové kronice Liber ad honorem Augusti Petra z Eboli nebo též z Ebulo sepsané roku 1196 v Palermu, je popisován jako malý ošklivý bastard, který vypadal jako opice s korunou na hlavě. Již v roce 1161 se Tankred účastnil neúspěšného povstání proti Vilémovi I. a byl nucen odejít do vyhnanství, zřejmě na 20 let. Již roku 1185 se podílel na námořních útocích proti Byzanci a patrně sídlil v Puglii. Po smrti Viléma se okamžitě vydal do Palerma a s podporou kancléře Matěje z Ajela se na začátku roku 1190 stal králem, byť část šlechty podporovala legitimní následnici trůnu Konstancii a jejího manžela Jindřicha VI. Margaritus se rozhodl sloužit dál rodu Hauteville a svou mocí se důrazně postavil za nového krále. Normané se mohli chystat na nepřátelské akce Jindřicha a jeho spojenců. Jindřich ale momentálně Tankredovi starosti nedělal.
Část oddílů třetí křížové výpravy se rozhodla cestovat do zámoří po moři a zvolila si cestu přes Sicílii. V září se zde objevilo vojsko Richarda Lví srdce. Protože dějiny píší vítězové je otázka, zda se následující události opravdu staly nebo sloužili pouze jako záminka a ospravedlnění Richardova počínání. Richard téměř vzápětí po přistání požadoval po Tankredovi propuštění své uvězněné sestry Johany, vdovy po Vilémovi II. a také vyplacení důchodů, které jí náleží a které Tankred zabavil. Současně požadoval i vyplacení sumy přislíbené Vilémem II. na křížovou výpravu. Aby svůj nárok podpořil, obsadil několik hradů a klášterů. Po přistání francouzské části výpravy se Tankred neodvážil vojenské konfrontace, ale mezi prostým lidem narůstala nespokojenost s pobytem tolika vojáků a jejich ne zrovna bohulibým chováním. V říjnu v Messině došla místním trpělivost a křižákům se postavili. Richard odpověděl útokem na město, odkud na poslední chvíli prchl nejen stratég Jordan du Pin, ale také Margaritus. Messina byla vydrancována a stala se zimním ležením pro anglické i francouzské vojsko. Tankred nepospíchal a podmínky plnil postupně. Nejprve k Richardovi poslal jeho sestru Johanu a čekal, zda snad příbuzenské setkání nebude Richardovi stačit. Nestačilo a v březnu 1191 byla podepsána dohoda, kde Johana získala dědictví ve výši svého věna, 20 000 uncí zlata, které bylo obratem použito na válečné účely. Na oplátku Richard a Filip II. uznali Tankreda králem a konečně odpluli. Sicílii opustila také královna vdova Johana, bez věna, a vstříc dalším dobrodružstvím svého bratra. Plánované svatbě se Salah ad Dínem a té skutečné s Raimondem VI. z Toulouse To už byl ale na cestě do jižní Itálie další problém.
Obléhání Neapole, Češi (Boemii) ovládají prak
Syn Fridricha Barbarossy, římský král a právoplatný dědic Sicílie, Jindřich VI. se ujal vlády po smrti svého otce v roce 1190. Uspořádal poměry v Říši a v zimě se vydal na římskou jízdu. Jeho vojsko zahrnovalo poměrně početně zastoupené české oddíly Konráda II. Oty. O velikonocích 1191 jej nepříliš nadšený papež Celestýn III. korunoval na císaře a Jindřich pokračoval na jih, vzít si silou dědictví své manželky. Po prvotním úspěchu u Salerna, Capuy a Aversa se vojsko rozložilo kolem Neapole. Pokud můžeme věřit obrazovému zpravodajství Petra z Eboli, počínali si Češi velmi aktivně. Pasivní nezůstali ani Normané a Margaritus se chopil iniciativy, kde jinde než na moři. Zle poškodil pisánské loďstvo a téměř zničil pozdě příchozí janovské posily. Podle Petra z Eboli se mohl při jednom z výpadů střetnout i s českými oddíly.
Boemii vs. Tancredini
Hlavními osvoboditeli obležených ale byla epidemie zřejmě malárie, těžce řádící v táboře obléhatelů, v současných pramenech označované jako mor. Kromě mnoha prostých vojáků zde svou smrt na konci obléhání našel i český kníže. Měkké části Konrádova těla byly pochovány na zpáteční cestě v benediktinském klášteře Monte Cassino, kosti byly převezeny až do Čech a uloženy v Praze.
Druhým neméně důležitým činitelem byly nepokoje v Říši. Jindřich se rozhodl tažení přerušit a vrátil se za Alpy urovnat místní poměry. Na dobytém území ponechal posádky a v Salernu i svou manželku Konstancii. Místní však po jeho odchodu Němce vypudili a zajatou Konstancii poslali Tankredovi. Papež Celestýn se přimlouval za její propuštění k čemuž i došlo, výměnou za potvrzení Tankredova královského titulu. Konstancii nakonec osvobodili Jindřichovi muži a Celestýn se nemohl pochlubit svým diplomatickým úspěchem. Za své činy obdržel Margaritus od krále Tankreda v roce 1192 titul hraběte z Malty. V letech 1192 a 1193 se podílel na Tankredových útocích proti straníkům císaře Jindřicha v Apůlii.
Na scénu se ale dostal jiný vznešený zajatec, se kterým se Tankred i Margaritus již setkali. V zimě 1192 lidé Leopolda V. Babenberského zajali nedaleko Vídně Richarda Lví srdce, vracejícího se z Palestiny, když si to mířil patrně do Českých zemí. Jindřich za jeho propuštění požadoval a nakonec i inkasoval pěknou sumu 80 000 hřiven stříbra (dalších 70 000 šlo Leopoldovi). Součástí smlouvy bylo i propuštění kyperského císaře Izáka Komnéna z Margatu. Izák odešel do Ikonyjského sultanátu, kde se snažil podnítit boj proti Byzanci, ale nejpozději roku 1196 byl otráven. Z inkasovaných peněz financoval Jindřich novou výpravu na Sicílii, kde zatím král Tankred v únoru 1194 zemřel. Vlády se ujala vdova Sibylla z Acerra jako regentka devítiletého Viléma III.
Jindřichovo vojsko
V létě se císařská armáda dala na pochod směrem k jihu. Pisánské a janovské loďstvo pod vedením Markvarta z Anweileru bylo posíleno o dalších 50 lodí, které poskytl Richard Lví srdce jako část úhrady výkupného. 25. srpna 1194 se Jindřichovi jednotky vylodily u Neapole a město brzy kapitulovalo, zanedlouho prakticky bez odporu padla i Messina, Katánie, Syrakusy a další města. Na řadě bylo Palermo, hlavní město Sicilského království. Margaritus organizoval obranu, ale obyvatelé byli proti. 20. listopadu 1194 se vzdalo celé město a posádka s podmínkou zachování života královny vdovy a mladého krále Viléma III. s nárokem na knížectví Taranto a rodové hrabství Lecce. O vánocích 25. prosince 1194 přihlížela Jindřichově korunovaci v palermské katedrále elita normanského panství na Sicílii. Kromě Margarita, zde byli přítomni členové královské rodiny, vdova po králi Tankredovi Sibylla z Acerry i její syn Vilém III., arcibiskup Mikuláš ze Salerna, kancléř Matěj z Ajela a řada nejvýznamnějších normanských pánů.
Katedrála v Palermu
Tyto mozaiky viděly první štaufskou korunovaci
Jindřichovi úspěchy pokračovaly i na jiném poli. 26. prosince 1194 v Jesi u Ancony spatřil světlo světa jeho prvorozený syn Fridrich Roger, který do dějin vstoupil jako Fridrich II. nebo též Stupor Mundi (Div světa). Fridrich se narodil opravdu nestandardně. Jeho matka Konstancie byla v pokročilém věku téměř i na dnešní poměry (bylo jí 40 let), a aby byly vyvráceny všechny možné dohady o eventuální nelegitimnosti syna, porod se odehrál ve stanu uprostřed městského tržiště za přítomnosti mnoha městských paní.
Možná i v návaznosti na svého dědice se Jindřich rozhodl radikálně dokončit převzetí moci na Sicílii. 28. prosince bylo „překvapivě“ odhaleno tajné spiknutí. Všichni významní Normané v Palermu byli zadrženi a odvezeni do Říše, kde dožili své životy. Jindřich se tak velmi brzy a radikálně zbavil nejsilnější možné opozice a podhoubí budoucí revolty. Vzhledem k tomu, že nebyl požadován jejich návrat, nebyli drženi v žádné zlaté kleci, ale užili si opravdové vězení. Margaritus z Brindisi byl podle Ansberta odvezen na hrad Trifels. Podle tradičního podání byl ještě před odjezdem ze Sicílie oslepen. Ve svém vězení patrně také roku 1197 zemřel.
Zajatí Normané
Dílo anglonormanského kronikáře Rogera de Hoveden hovoří ale o tom, že před rokem 1200 byl téměř slepý Margaritus ve službách francouzského krále Filipa II. Augusta. To by naznačovalo možnost, že po smrti Jindřicha byli někteří přežívající zajatci propuštěni. Margaritus se odebral do svého milovaného Brindisi, kde organizoval loďstvo, zřejmě na podporu povstání proti Štaufům. Záhy byl ale v Římě zavražděn vlastním sluhou.
Nejhorší chvíle Viléma III., miniatura z 15. Století
Také ostatním zajatcům se nevedlo o mnoho lépe a snad nejhůře dopadl mladý nekorunovaný král Vilém III., který byl se svou matkou a sestrami odeslán místo do Lecce do Německa. Vilém byl držen na hradě Alt-Ems (dnes vorarlberský Hohenems, nejdelší zřícenina v Rakousku). Zde byl údajně oslepen a vykastrován. Zemřel snad násilnou smrtí roku 1198. Sibyla a její dcery byly internovány v alsaském klášteře Hohenburg (Odilienberg), odkud byly v roce 1198 na přímluvu papeže Inocence III. propuštěny a odešly do Francie.
Štaufská vláda na jihu Itálie se ale nesetkala s pochopením, Jindřich sídlil za Alpami a normanská šlechta opět začala snovat povstání, které propuklo roku 1197. Revolta byla krvavě potlačena babenberskými oddíly pod vedením říšského maršálka Jindřicha z Kaldenu a regenta Sicílie Markvarta z Anweileru. Následoval doslova hon na spiklence, kteří i na poměry 12. století skončili neskutečně krutě (nabodnutí na kůl, upálení, rozřezání pilou..) Podle kronikáře Ansberta v té době byli oslepeni i zajatci odvezení do říše v roce 1194. Zbylí Normané od té doby nerevoltovali a loajálně stáli za svým králem i jeho dědici. Jindřich VI. zemřel v září 1197 v Messině na malárii, uprostřed příprav na křížovou výpravu.
Dědictví Margarita de Brindisi
Margaritus měl v roce 1194 plné ruce práce s obranou království a o jeho falkrabství Kafalonie a Zakynthos se staral jeho zeť Matěj Orsini. Po převzetí moci Štaufy se Matěj osamostatnil a během své požehnané, 44 let dlouhé vlády, skvěle manévroval mezi zájmy Benátek, Janova, Byzance, Štaufů a Achájského knížectví. Neváhal přijmout svrchovanost kohokoli, ale udržoval si velkou míru samostatnosti, narozdíl od svého švagra Janovana Leona Vetrana. Ten s další Margaritovou dcerou sídlil na Korfu, ale roku 1206 byl ostrov obsazen Benátčany a Vetrano skončil na popravišti. Poslední Margaritovo dědictví, hrabství Malta bylo Jindřichem VI. uděleno janovskému pirátu Vilému Tlustému, byť je Vilém někdy uváděn jako Margaritův levoboček.
Falckrabství Kefalonie a Zante zůstalo v rodě Orsini do roku 1325, kdy se jej zmocnili Neapolští Anjouovci a stalo se lénem Achájského knížectví. Od roku 1357 zde vládl Leonard Tocco, vnuk posledního falckraběte z rodu Orsini, Jana I. Konec hrabství znamenal turecký útok roku 1479.
Námořní bitva
Námořní válka 12. století
Na čem vlastně Margaritus a jeho muži pluli? Normané, potomci vikingů, byli stále velmi dobří mořeplavci a měli velké znalosti ve stavbě lodí. Vycházeli ze starých osvědčených drakkarů a normanských lodí 11. století, ale jejich tvar postupem času přestal vyhovovat. Vyvinul se typ lodi označované jako nef, dlouhý cca 25 x 7 metrů o výtlaku až 100 tun. Na přídi a zádi vyrostly dřevěné nástavby zvané kastely opatřené dřevěným cimbuřím, na které se často umísťovaly štíty a pavézy s heraldickými symboly. Centrální stěžeň s čtverhrannou plachtou zůstal, ale postupně se systém ovládání plachet vylepšil a vesla byla odstraněna. Na původní drakary se stále odkazovalo kormidelní veslo, někdy umístěné na obou stranách lodi, stejně tak zaoblená záď, která se ale mění v rovnou. Postupně bylo oplachtění dále vylepšováno a přibyl přední stěžeň, výrazně nakloněn dopředu. U největších lodí označovaných jako hulk se objevil i třetí stěžeň na zádi. Plachty byly většinou čtverhranné, jejich zmenšování se ještě neprovádělo zkasáním, ale odstraněním bonetů, širokých pruhů plachtoviny na spodní čísti plachty. U hlavní plachty byly dva, přední eventuálně zadní jeden. Pod arabským vlivem se začíná objevovat jako vedlejší latinská plachta, někdy měla loď pouze latinské plachty. Vedle plachetních lodí byly ve Středomoří používány původně byzantské dromóny, lodě silně podobné nefu, ale využívající i vesla. Koneckonců v obrazové kronice Petra z Eboli jsou prakticky všechny lodě opatřeny vesly.
Starší anglické provedení nefu
Novější francouzská verze nefu s vazovým kormidlem
Dromón v anglických službách
Středověké lodě neměly žádné prostředky jak potopit protivníka na dálku. Jedinou možností bylo loď zapálit nebo poškodit velkými torzními stroji, kušemi, balistami. Hlavní tíha boje na dálku ale spočívala na střelcích, ať už lučištnících nebo střelcích z kuše, kteří měli maximálně oslabit posádku protivníka. Někdy se používalo i nehašené vápno, které mělo za úkol oslepit nepřátele, nicméně jeho vypouštění po větru mělo někdy stejné následky jako vypouštění chloru za 1. světové války, tedy ztráty ve vlastních řadách. Po oslabení protivníka k sobě lodě přirazili a vojáci se klasickou abordáží pokoušeli dobýt druhou loď.
POUŽITÁ LITERATURA
Hroch, M.; Hrochová, V.: Křižáci v Levantě. Praha 1975.
Hynek, V.; Klučina, P.: Válečné lodě 1. Praha 1985
Runciman, Steve: A history of the crusaders I-III. Cambridge 1950-1954.
Setton, K.M. (ed.): A history of crusades I-VI. University of Pennsylvania press 1955-1962.
http://rpgforum.cz
http://wikipedia.org
.
