Celý název je B-17 Flying Fortress což v v češtině znamená létající pevnost. Letoun byl navržen v letech 35 – 37 a to s mnoha úpravami. První verze které ještě nezasáhly do války (i když už v evropě válka byla) byly slaběji vyzbrojeny (takřka vůbec) a po představení tohoto letadla byla B-17 razantně odmítána jak veřejností tak částečně i vládou USA. Šlo o to že podle ucelených názorů takovýto letoun nebyl vůbec potřeba a navíc představoval cosi „zlověstného“ a řada lidí si použití tohoto letadla raději ani nechtěla připustit. Ale i přes tyto aspekty se první verze nevyzbrojené začali zařazovat do amerického letectva zprvu jako průzkumné a zásobovací letouny a později také ihned jako bombardéry.
Jako bombardéry se začaly používat ihned po zjištění jak dokáže toto letectvo působit v jiných armádách – konkrétně v německé armádě kde už tehdejší bombardéry byly pevnou součástí německé strategie. Je sice pravda že němci v té době neměli žádný bombardér který by se dal zařadit do skupiny s B-17 (a proto taky vznikly další dohady),ale měli střední bombardéry jako He-111,Do-17 a jiné.
Nicméně stejně po řadě dohadů okolo zavedeni SF do výzbroje si armáda prosadila svou a začala mohutně nakupovat nové verze B-17 a to verze F o kterých se často mluví jako o druhé generaci B-17tek. Jen pro informaci první verze, a to ještě verze D které se používali k tomu průzkumu a zásobování neměli dostatečnou obrannou výzbroj (i když pro ně už tehdy byla plánována mohutná výzbroj – podle toho taky ten název) a taky řadu technických nedostatků které musely být odstraněny vzhledem k jejich dalšímu použití jako bombardéru. Největším příkladem nedostatku u prvních verzí je asi chybějící zadní střeliště které bylo klíčové pro obranu letounu – to už posoudíte sami…
Takže nastoupila nová generace letounů které už byly vyzbrojeny mnoha kulomety a už měli i zadní střeliště a střílny celkově byly řešeny daleko lépe. Při navrhování střelišť postupovali technici také s poznatky bombardovacího letectva RAF a pak také částečně z poznatků vlastních při menších bojích v Pacifiku kde se také ukázala fatální chyba v plánované taktice použití B-17.
Ta chyba byla taková že už z názvu „létající pevnost“ bylo patrné že se letoun dokáže (prý)ubránit sám pomocí silné kulometné výzbroje a s tím také počítali plánovači kteří pro B-17 vytvořili vlastní formace které byly speciální a při letech v těchto sevřených formacích se letouny bránily navzájem – spíš bych měl napsat že se měli bránit navzájem = bez obrany stíhaček!!. Tato taktika byla hojně používána v Pacifiku, ale do té doby než na svazy bombardérů poprvé sině zaútočili japonští stíhači a B-17 utrpěly těžké ztráty. I přes to byla tato taktika ozkoušena i v Evropě v podání 8. letecké armády – a ti byli přesvědčeni (společně s nadějemi generálů z RAF) že mohutné svazy B-17 a potom i B-24 Liberator dokáží své cíle napadat bezpečně za dne a bez přílišného počtu stíhaček – jenže se taky zmýlili. Proto byla později posílána s Bombardéry mohutná ochrana stíhaček – jenže do doby než se objevil P-51 Mustang, létaly eskorty s bombardéry takřka jen k hranicím s Německem a pak se museli vrátit kvůli nedostatku paliva (P-47 Thunderbolt).
Později se z B-17 stal nejvíce početný bombardér spojenců v Evropě. Tyto letouny byly nasazeny takřka všude, v Evropě, i z Itálie, a samo že i v Pacifiku kde to ale po chvíli převzal mohutnější B-29.
Posádku B-17 tvořilo obvykle 10 osob: 2 piloti; střelec v horní věži; radista který obsluhoval další horní kulomet; navigátor a bombometčík oba obsluhovali kulomet na jedné straně přídě letounu; a zbytek už byli čistě střelci: střelec ve spodní věži, 2 boční střelci a střele v zadním kulometném stanovišti.
Základní zbraní byl 12,7 mm kulomet – celkem jich v letadle bylo 13. V pozdějších verzích např G byla do přídě instalována také otočná věž osazená 2 kulomety. Letoun dokázal unést 8 000 kg pum, jenže obvykle nosil 2 500 kg pum aby doletěl na vzdálenost 1 250 km a zase zpět. B-17 byl také vybaven velice účinným pumovým zaměřovačem a později také přístrojem H2S který zobrazoval krajinu přímo pod sebou takže bombardéry dokázaly útočit i přes mraky – což bylo v té době velice skvělé.
B-17 byl označován za první celokovový bombardér Us army. Vzhledem k počtu náletů učiněných tímto letadlem byly i ztráty velice vysoké a to nejen kvůli stíhačům Luftwaffe, ale i kvůli protiletadlovému dělostřelectvu které bylo velice úspěšné, o jeho účinnosti v koordinaci s radary a letectvem v oblasti kde byla tzv. „Kanhuberova linie“ nemluvě! Proto ztráty při náletech byly velice vysoké a cíle byly ničeny za velice vysokou cenu životů vojáků.
Základní turnus v americké armádě byl 25 letů a této hranice se podařilo dosáhnout jen několika posádkám – tohle číslo bylo velice proklínané, Jak už všichni určitě znají tak nejznámější posádkou která toho dosáhla byla posádka B-17 pojmenované „Memphis belle.“
Ty názvy a kresby na přídích bombardérů už jsou typické a myslím že o nich nemusím ani nic zmiňovat…
FF měla velice odolnou konstrukci a dokázala se vrátit i s velice těžkými poškozeními jak je to hodně často vidět na záběrech z válečných dokumentů kde jsou ukázány vracející se bombardéry s např. kompletně ustřelenou směrovkou a to až k trupu!!,nebo s naprosto zničeným podvozkem, i při zničení 2 motorů se FF dokázala vrátit na své základny a zachránit tak svou posádku.
Technické údaje: B-17F Flying Fortress
Motory: 4x hvězdicový motor Wright R-1820-97 Cyclone; výkon 895kW
Max. rychlost: 462 km/h
Dostup: 10 850 m
Dolet: 3 200 km s 2 725 kg pum
Rozměry:
Rozpětí: 31,62 m
Délka: 22,86 m
Výška: 5,82 m
B-17formation.
posádka "Memfiské krásky" po 25 bojových letech
B-17 padá po přímém zásahu flakem...bohužel častý případ
