Po Su-15 a Migu-25 se mrkneme na dalšího stíhacího přepadového kolegu. Je to letoun, který když jsem poprvé viděl, tak sem řek akorát divný...
Bylo ( myslím) to v roce 1982 když sem četl 5. díl Němečkových Vojenských letadel. Chtěl bych tímto připomenout tohoto propagátora letectví, výborného znalce problematiky, člověka s obrovským záběrem, historika a výborného autora, pana Václava Němečka. Bohužel už není mezi námi, ale kdo otevře staré číslo L+K a nebo některou jeho publikaci, musí ho obdivovat. Díky mu.
…. letadlo, Tupolevova stíhačka? Tenkrát byl označován Tu-28P, nebyla to pravda, ale to byl detail a taky to není jediný případ špatně odhadnutého značení Sovětských letadel. Z části jsou tyto zmatky způsobeny takovým tím ….Ruský způsob.., z části neznalostí přesných informací a jednak úmyslným matením. V tomhle případě asi šlo o první důvod.
Ale zpátky k letadlu. Takže konstrukční kancelář Andreje Nikolajeviče Tupoleva je jednou z nejznámějších konstrukčních kanceláří SSSR, ale přece jenom letouny poněkud jiné kategorie. Ať to byly bombardovací letouny TB-1, TB-3 předválečné doby, přes podíl na TB-7( Pe8) přes válečné Tu-2, poválečnou kopii B-29, Tu-4 po strategické bombardovací Tu-95 až k Tu-160. Dopravní letadla jsou kapitolou sami pro sebe, kdo by neznal první proudový Tu-104, monstrózní Tu-114, nadzvukový Tu-144…….. To co vyvrcholilo letounem Tu-128 ale má méně známého předchůdce. Byl jím letoun 98 (OKB 156, čili Tupolevova konstrukční kancelář označovala svoje stroje pouze číslem, až přijatý stroj dostal označení Tu)Letadlo mělo velmi moderní křídlo, velmi štíhlé a velmi šípovité. V listopadu 1953 započala stavba prototypů a první let proběhl v polovině roku 1956. Poháněli ho dva Ljulkovi AL-7 (ty známe z Su-7 a Su-9) a téměř 40ti tunový stroj s nimi dosahoval rychlosti 2138km/h při doletu 2440km. Dobré výsledky. Mimochodem v roce 1956 pozval Nulita Chruščov v rámci uvolňování vztahů na návštěvu vysokou delegaci USA, kterou vedl gen. Nathan Twining a mezi představenými letadly na Kubince byl i 98. Díky této návštěvě dostal kod NATO Backfin, i když nebylo známo jeho označení a konec konců ani určení. Ani on a ani jeho konkurent Il-54 se však do sériové výroby nedostaly. Bylo usouzeno, že Il-28, již zavedený podzvukový bombardér (ve výzbroji i našeho letectva ) dostačoval a armáda se zhlédla v letounu Su-7B, což byla bombardovací verze stíhací Su-7 (také létaly u nás).Již v době zkoušek 98 ale vznikl projekt 122. Vycházel z 98čky a měl se stát raketonosným bombardérem a právě on se stal předchůdcem 128čky, čili těžkého přepadového stíhacího letounu o velkém doletu a ŘS dalekého dosahu. Jeho potřebu je třeba vidět v problému ochrany dlouhé hranice SSSR. Díky dlouhým hranicím severního teritoria, dálného severu a východu musel VVS řešit vážný problém, SAC USAF rostl před očima a tak obrovskou délku hranic bylo třeba účinně střežit. Lehké přepadové stíhací letouny jako třeba Mig-17PF nebo třeba Mig-19PM nebyly na takový úkol vhodné, jednak dosahem radaru (RP-1 Izumrud), jednak dosahem raket (RS-2U) a jednak doletem. I letouny o větším doletu jako La-200, E-320 a Jak-120 (což je předchůdce Jaku 25 s radarem RP-6 Sokol a kanónovou výzbrojí) nebyly řešením. Nám již známý Su-9 s ŘS RS-2U a Jak-28P s ŘS R-8 byly sice dostatečně rychlé, ale doletem také nevyhovovaly. Prvním letounem který tuto „díru“ měl zacelit byl 30ti tunový La-250, letoun s dobrým doletem a rychlostí 1600km/h. Zalétán byl v roce 1956, ale v roce 1960 byl jeho vývoj ukončen. Jak jsme si řekli dříve, velkou část zodpovědnosti za to neslo rozhodnutí soustředit se na PLŘS (S-25 a hlavně S-75). Rozvoj letounu 122 ale nabízel kombinaci tak žádaného doletu a dosahu radaru i zbraní. Jako motor byl v úvahách Dobryninův VD-19, ale v záloze byly pořád Ljukovi AL-7 a na ty nakonec taky došlo. Radarem měl být Volkovův Smeršč s dosahem 50km a výzbroj měly tvořit ŘS R-80, s možností postřelovat cíle o rychlosti 2000km/h ve výškách 8000-21000m (s převýšením až 8km nad nosičem) Verze měly být dvě. Radiolokační R-80R (483kg těžká, dlouhá 5450mm a o průměru 315mm) o dosahu 12-16km a infračervená R-80T (478kg, 5210mm, 315mm) o dosahu 5-15km s 54kg těžkou bojovou částí.
Projekt dostal zelenou. Projekci vedl Dmitrij Markov, ale ten měl dost práce na Tu-22 a dopravních letounech, takže se konstruktérem projektu později stal Ivan Nezval. V červnu 1956 byl hotový návrh letounu. Vycházel z 122, dostal dvě střely pod každé křídlo (dvě R-80R a dvě R-80T) Rakety mohli postřelovat cíle ve vysokém rozsahu rychlostí a výšek, které oběma parametry mohli převyšovat vlastní nosič.Vytrvalost letouny měla být 3-3,5 hodiny a mohly zachycovat cíle 1100km před bráněným objektem. V srpnu 1958 započala stavba prvního prototypu, který se poprvé odlepil od dráhy až 18 března 1961 pilotovaný M. Kozlovem a K Malchasjanem. Důvodem zdržení byly technické potíže. 24.5.1961 poprvé překonal rychlost zvuku. 23.června (byl to jeho teprve dvacátý let), byl představen na Tušinu zahraničním pozorovatelům (měl dvě makety raket a velký zásobník s zkušební aparaturou pod trupem). Letoun poté dostal kod NATO Fiddler ( Houslista, tedy spíš šumař). Ještě předtím vzlétl první předsériový stroj, 13.5.1961. Letoun ale trpěl spoustou dětských nemocí, sem tam to nebrzdilo, praskali pneumatiky, podvozek se zavřel při pojíždění, max. rychlost byla nižší než požadovaná….. 20.března započaly státní zkoušky. Všimněte si, že se projekt dost táhl. 27.září dosáhl raketou R-80 prvního sestřelu (Il-28M), ale ani střely nesplnily očekávání. Tedy byly na ně kladeny větší požadavky jak na počátku vývoje. Byly modernizovány a dostaly označení R-4R (dosah 2-25km) a R-4T (dosah 2-15km) .
Za dobu firemních i státních zkoušek nalétaly letouny 799 letů a 18 září 1964 podepsal velitel letectva maršál K Vieržinin ukončení zkoušek a 30. května 1965 byl komplex Tu-128S-4 oficiálně přijat do výzbroje. Tady se vrátím ke značení. Vojáci předpokládali označení Tu-28, ale letoun dostal oficiální označení, poněkud nelogicky Tu-128. (Podobně to dopadlo s Tu-95, logicky měli mít označení Tu-20). Běžela sériová výroba a souběžně probíhaly práce na modernizaci stroje.
Sériová výroba se uzavřela na podzim 1970 a dala 188 jednomístných strojů a později jen 10ks dvoumístné verze Tu-128UT. Už od roku 1964 probíhal výcvik bojových pilotů a tu se zase objevil problém. Letoun byl spíš bombardér než stíhačka, a piloti přecházející z Migů 17, 19 a Su-9 s tím měli problémy. Trenažér, jak pilotní tak použití výzbroje nestačil. Bylo rozhodnuto o vývoji cvičné verze, dostal označení Tu-128UT a kabina pro instruktora byla umístněna do přídě trupu, místo radiolokátoru. Ostatní dvě místa jak pilota tak operátora zbraňových systémů zůstala zachována v plné výbavě. Na verzi UT, byly přestavěny čtyři sériové kusy a později postaveno zmíněných 10 nových.
Průběžně docházelo ke spoustě návrhů modernizace a rozšíření použití. Byly zkoušeny nové rakety (R-30, R-98, R-40), zkoušela se kanonová i neřízená raketová výzbroj, V neposlední řadě byl použitím rakety KSR-2 o dosahu 180-280km, změněn na úderný letoun. Nic z toho se ale nerealizovalo. Nejdál se v roce 1969 dostal projekt Tu-128B, což měla být bombardovací verze letounu, ale na ni, stejně jak na projekt Tu-138 se nedostalo, Tu-138 měla být modernizovaná verze Tu-128, s vyšší maximální rychlostí (2400km/h), novým radarem i střelami, ale toto místo dostal Mig-25P.
Pravdou ovšem bylo to, že letoun nějakou tu mouchu měl, především to byl malý dosah proti nízkoletícím cílům a malou max. rychlost. Díky rozvoji Migu-25 se přestalo tlačit na zcela nový letoun a vznikla modernizovaná verze komplexu Tu-128S-4M. Nový letoun Tu-128M dostal modernizovaný radar Smeršč-M a modernizované ŘS R-4M (R-4RM, R-4TM). Modernizované motory AL-7. Letoun kromě datalinku Vovzduch určenému k navádění letounu z pozemních radarů dostal také modernizovaný systém Liana. Datalink plnil podobný úkol, ale zdrojem informací mu byl radar letounu Tu-126 (což byl v roce 1965 přijatý letoun včasné výstrahy postavený na základě Tu-114 s radarem Liana v čočkovitém krytu nad trupem v konfiguraci podobný pozdějšímu E-3 USAF) Na letounu byl použit ještě jeden způsoby vyhledávání cílů a to spolupráce ve skupině, systém byl pak přiveden k dokonalosti až na nástupci, na Migu-31. Letoun této verze byl oficiálně přijat do výzbroje až 28 června 1979, ale v té době byly již všechny již vyrobené letadla na verzi Tu-128M přestavěna a staly se standardním provedením letounu. Průběžná modernizace především elektronického vybavení probíhala až do konce životnosti stroje. Letoun sloužil u pluků PVOS rozmístněných na severních mořských hranicích SSSR. Byl vlastně pohyblivou platformou pro odpálení ŘS v místech, kde nemohly být pozemní PLŘS rozmístněny. Není tak známy, ani možná tak atraktivní jako jeho součastníci. Vnikl také v podstatě jako z nouze ctnost, ale to co za úkol dostal, zacpat díry v ochraně vzdušného prostoru v místech bez pokrytí, splnil. Letoun se ukázal velmi svižný, rychle dosahoval operačních výšek a ve výškách 10000 – 11000m překračoval rychlost zvuku bez použití přídavného spalování (kdo říkal, že F-22 je první stíhač s touto vlastností „supercruise“ ? Nelze to ale srovnávat). Jeho maximální rychlost ho ale celou jeho službu omezovala. Rozvoj nevyšel a tak stíhací Tu-148-33, což bylo nové letadlo s radarem Zaslon a střelami R-33 nakonec zelenou nedostal. Toto vybavení dostal letoun vycházející z Migu-25 totiž Mig-31. Tu-128 sloužil celkem dlouho a posledních 52 kusů Tu-128 byl posláno na sešrotování v roce 1994. Je ale pravdou, že byl již nahrazován Migem-31 dlouho a letouny přestaly plnit úkoly v hotovostním systému už v roce 1989.
Letoun byl svou velikostí,
Rozpětí: 17,53m
Délka : 30,06m
Vz. Hmotnost: 43,26t
Max rychlost: 1665km/h
Dosah při M=0,85 2460km.
Je nejtěžší a největší stíhací letoun všech doby. Mohl se mu blížit jen Avro Canada CF-105 Arrow, ale ten nakonec v sérii neskončil a ještě blízko byly La-250 a sériový F-101 Voodoo, ale slovo blízko je dost relativní. Krom již letounů které jsem zmínil a letounů Jakovlevovi konstrukční kanceláře je to také stíhací přepadový letoun PVOS SSSR z doby šedesátých a sedmdesátých, čili období kdy byla studená válka nejstudenější.
"98" předchůdce Tu-128
Tu-128 v letu
Všiměte si výzbroje jde o rakety R-98, čili nějaký test, všechny střely jsou verze T.
Verze Tu-128UT
Výzbroj: R-4RM, R-4TM
Tu-126, důležitý zdroj informací nejen pro Tu-128
Díky za pozornost
redboy
