Francouzské pomocné křižníky v letech 1939 až 1945
“aneb dobrodružné plavby s banány i děly“
Francouzské pomocné křižníky
Francouzské pomocné křižníky
U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)
“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming
Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Re: Francouzské pomocné křižníky
Francouzské pomocné křižníky (Croiseurs auxiliaires)
S pomocnými křižníky se sice ve francouzském námořnictvu můžeme setkat již v První světové válce, ale i v této oblasti celková organizace a technologie v následujících dvou desetiletích poněkud pokročily. Francouzi nehodlali opakovat chyby učiněné v právě skončeném konfliktu (což se týkalo vyzbrojování pomocných a obchodních plavidel a jejich provozu obecně) a vše mělo dostat svůj pevný řád. V roce 1939 tak příslušné organizace napřely veškeré síly k docílení co nejhladšího průběhu zrekvírovaní civilních plavidel do stavu námořnictva a jejich včasnému zajištění materiálem a posádkami.
Na počátku Druhé světové války bylo do námořnictva začleněno několik stovek plavidel, počínaje malými přístavními čluny a velkými pasažérskými parníky konče. Tato pomocná plavidla obdržela označení sestávající z písmena dle své kategorie (X, P, AD či VT) a příslušného čísla, přičemž pomocné křižníky spadaly do skupiny lodí s označením X (celkem připraveny kódy X 1 až X 84, ale patrně ne všechny byly přiřazeny). V jejím rámci pro ně byla vyčleněna označení X 1 až X 22.
Typickým plavidlem určeným pro alternativní roli pomocného křižníku byl ve 20tých let stále velký pasažérský parník, ale další roky přinesly postupný odklon od této praxe. Novým francouzským favoritem 30tých let bylo menší chladírenské plavidlo pro přepravu banánů, vyznačující se velkou rychlostí a značným dosahem. Do Druhé světové války tak francouzské námořnictvo vstupovalo s mixem lodí obou zmíněných kategorií. Jednalo se o plavidla dotovaná státem a již od počátku projektovaná pro svou druhotnou roli v případě ozbrojeného konfliktu. Příslušné části konstrukce byly zesíleny tak, aby umožnily budoucí montáž výzbroje a speciálního vybavení a lodě disponovaly i dalšími náležitostmi, jako jsou zvláštní prostory pro zásoby střeliva atd. V případě mobilizace byla loď stažena do některého z výzbrojních center A.M.B.C. (Armement Militaire des Bâtiments de Commerce), kde došlo k jejímu vyzbrojení a vystrojení, doplnění posádky o příslušné specialisty/velitelské kapacity a následně byla zařazena do struktury námořnictva a přidělena k plnění konkrétních úkolů.
Ne všechna vybraná plavidla byla ale na počátku Druhé světové války zrekvírována a ozbrojena (respektive alespoň ne jako pomocný křižník), protože k uspokojení aktuálních potřeb nebylo tolika pomocných křižníků třeba. Zároveň se tak ušetřily i kapacity loděnic a výzbrojních arzenálů, již tak v důsledku mobilizace poněkud rozhozené.
Seznam všech plánovaných francouzských pomocných křižníků (kód/jméno lodi):
X1 - Aramis
X 2 - Jean Laborde/Athos II (?) (neozbrojena)
X 3 - Ville d'Alger (neozbrojena)
X 4 - Koutoubia
X 5 - Ville d'Oran
X 6 - El Mansour
X 7 - Victor Schoelcher
X 8 – Massilia (neozbrojena)
X 9 - ??? (neozbrojena)
X 10 - Colombie
X 11 - Charles Plumier
X 12 – Chella (neozbrojena)
X 13 – Djenné (neozbrojena)
X 14 - ??? (neozbrojena)
X 15 - ??? (neozbrojena)
X 16 - El Kantara
X 17 - El Djezaïr
X 18 – Eridan (neozbrojena)
X 19 - Barfleur
X 20 - Quercy
X 21 - Estérel
X 22 – Mexique (neozbrojena)
Většina z 22ti plánovaných pomocných křižníků měla být rozdělena na 2 až 3 členné oddíly, některé jednotky zůstaly mimo tuto strukturu (cca 4 ks). Připraveno bylo 7 oddílů DCX (division des croiseurs auxiliaires), následně uvedený přehled je však spíše orientační a nekompletní (co se týká přiřazení jednotlivých plavidel):
1ère DCX - El Mansour, El Kantara, El Djezaïr
2ème DCX - Ville d'Alger, Ville d'Oran
3ème DCX - Koutoubia
4ème DCX - Barfleur, Quercy, Estérel
5ème DCX - Victor Schoelcher, Charles Plumier
6ème DCX - Athos II/Aramis, Mexique (?)
7ème DCX - ???
Šestá a sedmá divize měly působit na Dálném východě (v rámci FNEO - Forces Navales d'Extrême Orient), přičemž pro 5 přidělených křižníků (X 1, 2, 9, 14 a 15) bylo vedeno celkem 7 lodí (to mělo zajistit 5 dostupných plavidel, pokud by se některá z lodí vzhledem k vzdálenostem nacházela zrovna mimo bezprostřední dosah) - Aramis, Maréchal Joffre, Jean Laborde, Athos II, Félix Roussel, Président Doumer a d'Artagnan. Šestá divize měla být vyzbrojena přímo na místě (Saigon), zatímco sedmá v metropolitní Francii (Lorient a Brest). Nakonec byl ale zrekvírován a vyzbrojen pouze parník Aramis (X 1) a zbytek kódů tak nemá přiřazenu konkrétní loď (viz. přehled křižníků uvedený výše, snad pouze u X 2 jsem nalezl bližší údaj, měl být obsazen jednou z následující dvojice lodí - Jean Laborde či Athos II).
Výzbroj křižníků se ve většině případů skládala ze sedmi až osmi kanónů ráže 138mm (u některých plavidel byly použity 150mm kanóny z vyřazených ex-německých lehkých křižníků získaných jako součást reparací) a několika zbraní menší ráže (75mm kanóny, protiletadlové zbraně ráže 37 a 13,2mm a 8mm kulomety). Protiletadlová výzbroj byla později posilována. Některé zdroje uvádějí i jisté množství hlubinných pum o váze 35kg (cca 12-15 ks dle velikosti plavidla).
S pomocnými křižníky se sice ve francouzském námořnictvu můžeme setkat již v První světové válce, ale i v této oblasti celková organizace a technologie v následujících dvou desetiletích poněkud pokročily. Francouzi nehodlali opakovat chyby učiněné v právě skončeném konfliktu (což se týkalo vyzbrojování pomocných a obchodních plavidel a jejich provozu obecně) a vše mělo dostat svůj pevný řád. V roce 1939 tak příslušné organizace napřely veškeré síly k docílení co nejhladšího průběhu zrekvírovaní civilních plavidel do stavu námořnictva a jejich včasnému zajištění materiálem a posádkami.
Na počátku Druhé světové války bylo do námořnictva začleněno několik stovek plavidel, počínaje malými přístavními čluny a velkými pasažérskými parníky konče. Tato pomocná plavidla obdržela označení sestávající z písmena dle své kategorie (X, P, AD či VT) a příslušného čísla, přičemž pomocné křižníky spadaly do skupiny lodí s označením X (celkem připraveny kódy X 1 až X 84, ale patrně ne všechny byly přiřazeny). V jejím rámci pro ně byla vyčleněna označení X 1 až X 22.
Typickým plavidlem určeným pro alternativní roli pomocného křižníku byl ve 20tých let stále velký pasažérský parník, ale další roky přinesly postupný odklon od této praxe. Novým francouzským favoritem 30tých let bylo menší chladírenské plavidlo pro přepravu banánů, vyznačující se velkou rychlostí a značným dosahem. Do Druhé světové války tak francouzské námořnictvo vstupovalo s mixem lodí obou zmíněných kategorií. Jednalo se o plavidla dotovaná státem a již od počátku projektovaná pro svou druhotnou roli v případě ozbrojeného konfliktu. Příslušné části konstrukce byly zesíleny tak, aby umožnily budoucí montáž výzbroje a speciálního vybavení a lodě disponovaly i dalšími náležitostmi, jako jsou zvláštní prostory pro zásoby střeliva atd. V případě mobilizace byla loď stažena do některého z výzbrojních center A.M.B.C. (Armement Militaire des Bâtiments de Commerce), kde došlo k jejímu vyzbrojení a vystrojení, doplnění posádky o příslušné specialisty/velitelské kapacity a následně byla zařazena do struktury námořnictva a přidělena k plnění konkrétních úkolů.
Ne všechna vybraná plavidla byla ale na počátku Druhé světové války zrekvírována a ozbrojena (respektive alespoň ne jako pomocný křižník), protože k uspokojení aktuálních potřeb nebylo tolika pomocných křižníků třeba. Zároveň se tak ušetřily i kapacity loděnic a výzbrojních arzenálů, již tak v důsledku mobilizace poněkud rozhozené.
Seznam všech plánovaných francouzských pomocných křižníků (kód/jméno lodi):
X1 - Aramis
X 2 - Jean Laborde/Athos II (?) (neozbrojena)
X 3 - Ville d'Alger (neozbrojena)
X 4 - Koutoubia
X 5 - Ville d'Oran
X 6 - El Mansour
X 7 - Victor Schoelcher
X 8 – Massilia (neozbrojena)
X 9 - ??? (neozbrojena)
X 10 - Colombie
X 11 - Charles Plumier
X 12 – Chella (neozbrojena)
X 13 – Djenné (neozbrojena)
X 14 - ??? (neozbrojena)
X 15 - ??? (neozbrojena)
X 16 - El Kantara
X 17 - El Djezaïr
X 18 – Eridan (neozbrojena)
X 19 - Barfleur
X 20 - Quercy
X 21 - Estérel
X 22 – Mexique (neozbrojena)
Většina z 22ti plánovaných pomocných křižníků měla být rozdělena na 2 až 3 členné oddíly, některé jednotky zůstaly mimo tuto strukturu (cca 4 ks). Připraveno bylo 7 oddílů DCX (division des croiseurs auxiliaires), následně uvedený přehled je však spíše orientační a nekompletní (co se týká přiřazení jednotlivých plavidel):
1ère DCX - El Mansour, El Kantara, El Djezaïr
2ème DCX - Ville d'Alger, Ville d'Oran
3ème DCX - Koutoubia
4ème DCX - Barfleur, Quercy, Estérel
5ème DCX - Victor Schoelcher, Charles Plumier
6ème DCX - Athos II/Aramis, Mexique (?)
7ème DCX - ???
Šestá a sedmá divize měly působit na Dálném východě (v rámci FNEO - Forces Navales d'Extrême Orient), přičemž pro 5 přidělených křižníků (X 1, 2, 9, 14 a 15) bylo vedeno celkem 7 lodí (to mělo zajistit 5 dostupných plavidel, pokud by se některá z lodí vzhledem k vzdálenostem nacházela zrovna mimo bezprostřední dosah) - Aramis, Maréchal Joffre, Jean Laborde, Athos II, Félix Roussel, Président Doumer a d'Artagnan. Šestá divize měla být vyzbrojena přímo na místě (Saigon), zatímco sedmá v metropolitní Francii (Lorient a Brest). Nakonec byl ale zrekvírován a vyzbrojen pouze parník Aramis (X 1) a zbytek kódů tak nemá přiřazenu konkrétní loď (viz. přehled křižníků uvedený výše, snad pouze u X 2 jsem nalezl bližší údaj, měl být obsazen jednou z následující dvojice lodí - Jean Laborde či Athos II).
Výzbroj křižníků se ve většině případů skládala ze sedmi až osmi kanónů ráže 138mm (u některých plavidel byly použity 150mm kanóny z vyřazených ex-německých lehkých křižníků získaných jako součást reparací) a několika zbraní menší ráže (75mm kanóny, protiletadlové zbraně ráže 37 a 13,2mm a 8mm kulomety). Protiletadlová výzbroj byla později posilována. Některé zdroje uvádějí i jisté množství hlubinných pum o váze 35kg (cca 12-15 ks dle velikosti plavidla).
U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)
“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming
Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Re: Francouzské pomocné křižníky
Historie jednotlivých plavidel
X 1 Aramis
Kýl této pasažérské lodi s poněkud atypickými komíny čtvercového půdorysu byl položen na konci června 1931 (Forge et Chantiers et Ateliers de la Mediterranee, La Seyne) a první plavbu plavidlo absolvovalo v říjnu 1932. Spolu se sesterskými loděmi Félix Roussel a Georges Philippar byl určen pro dálněvýchodní linky a v této oblasti působil po celou svou kariéru. Jednalo se o plavidlo s tonáží 17 536 BRT a kapacitou 1 045 pasažérů. Dva dieselové motory o výkonu 11 000hp dovolovaly dosažení cca 15-16ti uzlové rychlosti. V roce 1935 byl výkon navýšen na 15 600hp a rychlost stoupla na 19 uzlů.
V září 1939 zakotvil Aramis v Saigonu a začala jeho konverze na pomocný křižník. V jejím rámci obdržel označení X 1 a výzbroj v podobě osmi 138mm kanónů (8x1), dvou 75mm kanónů (2x1), dvou 37mm kanónů (2x1) a osmi kulometů (8x1). V lednu 1940 vyrazil na svou první plavbu v podobě válečného plavidla, byť cílem byl Hong Kong, kam dorazil v únoru 1940 a kde strávil nějaký čas v suchém doku. Na moře se dostal počátkem března 1940 a až do června podnikal hlídkové plavby v okolí Hong Kongu a Singapuru (zabaveno jedno ruské plavidlo), v Sundské úžině či Jihočínském moři. Následovala kapitulace Francie a návrat do Saigonu (srpen 1940), kde byl odzbrojen a následně zcela demilitarizován.
V dubnu 1942 byl v Saigonu zabaven Japonci a převeden jako Teia Maru pod společnost Nippon Yusen K.K. (byť za jeho „pronájem“ dostávala vichistická Francie každý měsíc jistý finanční obnos) a později císařské námořnictvo. V následujících letech sloužil především k transportu válečných zajatců a repatriaci důležitých osob při vzájemných výměnách mezi Spojenci a státy Osy. Tyto výměny se uskutečňovaly na neutrálním území portugalských enkláv v Indii a nejdůležitější misi tohoto typu absolvoval Aramis/Teia Maru v říjnu 1943. V portugalském přístavu Mormugao (Goa) zakotvila Teia Maru s 1 525 civilisty na palubě (převážně Američany a Kanaďany) a švédská loď Gripsholm s 1 340 civilisty japonské národnosti. Následovala vzájemná výměna a doprava repatriovaných pasažérů zpět do Japonska. Svůj osud potkala Teia Maru v srpnu 1944 jako součást něšťastného konvoje HI-71 směřujícího ze Singapuru na Filipíny, který byl nelítostně zdecimován americkými ponorkami. Na její palubě se v té době nacházelo cca 5 500 pasažérů, v převážné většině vojáků. Krátce před půlnocí 18.8.1944 ji zasáhla dvě torpéda vypálená ponorkou USS Rasher, bývalý francouzský parník začal hořet a následně explodoval a klesl ke dnu. Počet obětí se udává na 2 665 osob, ačkoli značná část jde patrně na vrub bouřlivému počasí, které bránilo ostatním plavidlům v provádění záchranných prací.
Aramis – v době míru (1), po vystrojení na pomocný křižník (2) a jako japonská Teia Maru (3)
X 3 Ville d'Alger
Ville d'Alger patří k těm vyčleněným plavidlům, která nebyla nakonec zrekvírována v podobě pomocného křižníku, což ovšem neznamená, že se válečné službě vyhnula. Tato rychlá pasažérská loď byla dokončena v roce 1935 (loděnice Penhoët, Saint-Nazaire) a ve své době představoval jedno z největších plavidel své kategorie ve Středomoří. Tonáž činila 9 889 BRT a stroje o souhrnném výkonu 19 800hp umožňovaly dosáhnout rychlosti 21 uzlů. Trasu Marseille-Alžír tak byla schopna pokořit za 20 hodin. Konstrukční zajímavostí je přítomnost druhého falešného komínu, o který loď přišla až při rekonstrukci v poválečném období.
Spolu s plavidlem Ville d'Oran měla být Ville d'Alger zařazena do 2. divize pomocných křižníků, ale nakonec byla používána jako transportní plavidlo. Ačkoli nedošlo ke konverzi na pomocný křižník, tak alespoň nějakou výzbroj obdržela (v neznámém složení, na palubě byl dle fotografií přítomen přinejmenším jistý počet 138mm kanónů, z toho dva na zádi plavidla). Je dokonce možné, že nesl obdobnou výzbroj jako sesterská jednotka Ville d'Oran (uvedena níže). V dubnu 1940 se dosti neohrabaně zúčastnila norské kampaně. Nejdříve se v Brestu zdržela její nakládka, takže nestihla první konvoj směřující do norského Namsosu a když dorazila 21.4. na místo, nastaly pro změnu problémy s vykládkou. Loď byla pro zdejší přístav příliš dlouhá, k čemuž se přidaly i problémy s počasím. To zapříčinilo, že došlo k vykládce pouze části nákladu (na palubě se nacházelo 1 146 mužů, 19 automobilů, 162 mul, 4 protiletadlové kanóny, 10 tun munice, 125 tun užitkového materiálu pro ubytování, patrně stany, tábornické potřeby atd., 2 kuchyně, 80 tun topného oleje a 120 tun ostatního materiálu). Zoufale očekávané vybavení se tedy k jednotkám na břehu z valné většiny vůbec nedostalo (vyloženo bylo 775 mužů a trocha vybavení a zásob, jako byly například lyže, ale bez vázání, jež zůstalo na palubě) a transportní plavidlo se obrátilo na cestu zpět. Možná aktivita francouzských jednotek byla tímto debaklem značně podvázána a později bylo stejně nutno Namsos evakuovat. Ville d'Alger byla nadále užívána k transportním úlohám a později se snad měla podílet i na evakuaci z Dunkerque. Na svém kontě má ale i tragičtější příhodu, když se na jedné z těchto cest 28.5.1940 srazila s trawlerem Oona Hall a poslala ho ke dnu i s většinou mužů na palubě (zachráněn byl pouze jeden muž z 12ti členné posádky). V červnu 1940 bylo plavidlo součástí konvoje zajišťujícího evakuaci francouzského zlata – z Brestu vyplul 18.6. (kromě Ville d'Alger zde byly i pomocné křižníky El Mansour El Kantara, El Djezaïr a Ville d'Oran, taktéž naloženými zlatem) a svou cestu zakončil o deset dnů později v západoafrickém Dakaru. Loď se později dostala do rukou Němců (cca 1942/1943), kteří ji využívali jako plovoucí ubytovací zařízení zakotvené v kanálu Caronte (spojující Berre a Středozemní moře). Zde ji pak při svém ústupu v srpnu 1944 zapálili a potopili jako blokádní loď.
Na počátku roku 1945 byla Ville d'Alger vyzdvižena, v roce 1946 opravena a totálně rekonstruována (zmizel již zmíněný falešný komín, změn doznaly i nástavby) a v roce 1948 navrácena do provozu na severoafrických linkách. V roce 1966 změnila majitele (řecké rejdařství) a jméno (nově se plavila jako Poseidon) a pokračovala v plavbách ve Středomoří. Později ještě jednou vystřídala vlastníka (opět řecká společnost), ale po jeho krachu v roce 1968 bylo plavidlo sešrotováno (rok 1969, v La Spezia, Itálie).
Ville d'Alger na cestě do Norska (1), palubní kanón ráže 138mm (při nakládce na počátku norské kampaně) (2) a poválečné podoba po přestavbě (3)
X 4 Koutoubia
Pasažérský parník, jehož kýl byl položen v prosinci 1930 (Forge et Chantiers et Ateliers de la Mediterranee, La Seyne), byl zařazen do služby v roce 1931. Jednalo se o plavidlo o tonáži 8 790 BRT a dosahující rychlosti 16,5 uzlu (dvě parní turbíny o celkovém výkonu 8 870hp). Svou první zkušenost s válečným konfliktem absolvoval ještě za své mírové služby, když v září 1936 zachraňoval trosečníky ze španělského republikánského torpédoborce Almirante Ferrándiz, potopeného nacionalistickým těžkým křižníkem Canarias. O tři roky později nastal čas, aby se sám zapojil do bojů, a tak byl v září 1939 zrekvírován, obdržel označení X 4 a v Marseille byl vyzbrojen jako pomocný křižník. Výzbroj tvořilo osm kanónů ráže 138mm (8x1), jeden ráže 37mm a dva ráže 25mm (2x) (?).
Další informace jsou obecně skoupé. V akcích proti nepřátelské námořní plavbě dosáhnul přinejmenším jednoho úspěchu, když 14.11.1939 zajmul německý parník Trifels s nákladem uhlí (ten se pokusil neúspěšně prolomit blokádu zamaskovaný jako ruská loď Smolensk). Byl taktéž součástí alespoň jednoho či dvou menších konvojů a v květnu 1940 měl být použit k transportu vojáků pro norské tažení v rámci konvoje FP5 (lodě Koutoubia, Chantilly, Explorateur Grandidier a Compiègne). Ten se ale díky vývoji situace nedostal příliš daleko a svou plavbu ukončil v britském Greenocku (vyrážel z Brestu). V září 1940 byl demilitarizován a vrácen ke svému původnímu účelu. V listopadu 1942 se nacházel v severní Africe a přešel na stranu Spojenců, ale krátce nato ho v alžírském přístavu Bougie napadla německá letadla. Parník začal hořet a musel být potopen/potopil se (?). Později došlo k jeho vyzdvižení (1944?) a přinejmenším do 60tých let se spokojeně věnoval svému originálnímu poslání, tedy přepravě cestujících.
X 4 Koutoubia
X 5 Ville d'Oran
Pasažérská loď Ville d'Oran, neboli sesterská jednotka výše uvedeného plavidla Ville d'Alger, byla dokončena v roce 1936 (loděnice La Ciotat, Toulon) a představovala jednotku o tonáži 10 172 BRT a maximální rychlosti 23 uzlů (normálně cca 21 uzlů, stroje o výkonu 18 až 20 000hp, dle zdroje, rozdíly mohou být způsobeny i smícháním předválečných a poválečných výkonů). V předválečných mírových časech brázdila vody Středozemního moře na linkách do severní Afriky.
V září 1939 došlo k rekvizici plavidla a započala přestavba na pomocný křižník s označením X 5. V rámci této přestavby byl odstraněn druhý (falešný) komín. Výzbroj tvořilo patrně pět kanónů ráže 138mm, dva ráže 75mm a dva 13,2mm kulomety (v dubnu 1940 bylo 138mm dělo č.2 vyměněno za dva 37mm kanóny). Plavidlo bylo zařazeno k 2. divizi pomocných křižníků, operační oblastí mělo být Středomoří. Tam křižník zpočátku prováděl hlídkové plavby, než byl v dubnu 1940 předisponován k transportu vojska a materiálu určeného pro norskou kampaň. V rámci konvoje FP I zamířil do Namsosu (na palubě se nacházelo 1 111 vojáků, 14 automobilů, 110 tun jídla, 15 tun munice, 10 tun topiva, 5 kuchyní a 10 tun táborového vybavení), kde byl lehce poškozen německým náletem. V červnu 1940 byl jedním z plavidel, která prchala z hroutící se Francie se zlatými zásobami na palubě, konečnou zastávkou byl africký Dakar. V říjnu 1940 došlo k odzbrojení plavidla a následně návratu k původním úlohám, v kterých sloužil do září 1941, kdy došlo k jeho odstavení v Alžíru. Tam ho nalezli v listopadu 1942 Spojenci, kteří ho uvedli do provozu (prosinec 1942) a používali pod britskou vlajkou (v rámci společnosti Cunard, ale s francouzskou posádkou) k transportu vojska. V této staronové roli se zúčastnil vylodění na Sicílii a v Itálii. Vyškrtnut a převeden pod původního majitele byl v roce 1946.
Po válce absolvoval poměrně rozsáhlou údržbu/rekonstrukci (v letech 1948 až 1949) a opět se plavil na linkách do severní Afriky. Stejně jako Ville d'Alger, i Ville d'Oran nakonec skončil u řeckého majitele (1965), ale pod novým jménem Mount Olympos ho nečekala již nijak závratná kariéra. Po krachu společnosti v roce 1968 byl poslán do šrotu (1969/1970, Terst, Itálie).
Ville d'Oran – jako pomocný křižník, na druhém snímku při nakládání na počátku norské kampaně (1, 2) a patrně v poválečném období (3)
X 6 El Mansour
El Mansour je jedním ze tří plavidel (El Mansour, El Kantara a El Djezair), kterým bylo dáno v době Druhé světové války vytvořit 1. divizi pomocných křižníků, získat si ostruhy a uznání (toho se posádkám a jejich plavidlům dostalo z vyšších míst celkem dvakrát, přičemž přeživší El Mansour byl nádavkem dekorován za válečnou službu ještě v roce 1949) a stát se též námětem pro sepsání knihy. Tato trojice je zpravidla známa i jako „Trois El“ (neboli Tři El). Samotný El Mansour byl zařazen do služby v roce 1933 (Forges et Chantiers de la Mediterranée, La Seyne) a představoval menší, leč svižné pasažérské plavidlo určené pro severoafrické linky. Tonáž činila 5 818 BRT (někdy udáváno 5 835 BRT) a stroje o souhrnném výkonu 12 000hp mu umožňovaly dosáhnout rychlosti 20 uzlů (při zkouškách bylo naměřeno dokonce 22,6 uzlu). V roce 1937 se původně dvojkomínové uspořádání lodi mění na jednokomínové.
V září 1939 se stal El Mansour součástí 1. divize pomocných křižníků (1ère DCX) a obdržel označení X 6. Přestavba na vojenské plavidlo probíhala v jeho mateřské loděnici (La Seyne) a v jejím rámci obdržel kromě jiného i sedm 138mm kanónů (7x1), doplněných dvěma kanóny ráže 75mm (2x1) a čtyřmi 13,2mm kulomety (2x2) (někdy jsou udávány ještě dva kulomety ráže 8mm). Protiletadlová výzbroj byla později posílena (1940, před jeho nasazením v severských končinách) – dva přední 138mm kanóny byly sejmuty a nahrazeny dvěma dvojitými 37mm protiletadlovými kanóny.
Poněvadž jsou osudy jednotek 1. divize pomocných křižníků navzájem velmi úzce spjaty, budou následující řádky na čas hovořit za celou trojici. Konverze na pomocné křižníky byla dokončována v říjnu 1939, v listopadu byl na pořadu dne intenzivní výcvik posádek a pak již nic nebránilo vyslání křižníků do víru válečného konfliktu. Svých úkolů (doprovod konvojů a především hon na obchodní plavidla ve vodách Atlantiku, který provozovala až do února 1940) se divize pod vedením kontraadmirála Cadarta zhostila na výbornou a brzy pro ni byla připravena nová mise. Tři El měla zavítat na daleký sever – ponejprve se koketovalo s jejich nasazením v rámci finské otázky (nerealizovaná expedice do Petsama), ale nakonec byly křižníky přiděleny k lodím účastnícím se norské kampaně. Před odplutím na sever bylo ale třeba zajistit jisté úpravy – kromě již zmíněného posílení protiletadlové výzbroje šlo především o důkladné „obalení“ těchto jižanských lodí a jejich posádek. Byly instalovány dodatečné topné systémy, důkladně obaleny všemožné trubky a svůj příděl teplých vrstev obdržely samozřejmě i muži na jejich palubách. V polovině dubna 1940 zamířila francouzská plavidla do Narviku, ale cílem konvoje FP I, jehož součástí byla i 1. divize pomocných křižníků, se nakonec stal malý přístav Namsos (zakotvil tam 19.4.). Na palubách se nacházel následující náklad:
El Mansour (656 vojáků, 70 tun potravin, 15 tun munice, 10 tun topiva, 10 tun táborového vybavení, 1 polní kuchyně, 5 automobilů a 8 motocyklů)
El Kantara (599 vojáků, 70 tun potravin, 10 tun munice, 10 tun topiva, 10 tun táborového vybavení, 1 polní kuchyně, 6 automobilů, 3 motocykly a 2 protiletadlové kanóny malé ráže)
El Djezair (655 vojáků, 70 tun potravin, 10 tun munice, 10 tun topiva, 10 tun táborového vybavení, 1 polní kuchyně, 5 automobilů, 2 motocykly a 2 protiletadlové kanóny malé ráže)
Malý přístav s úzkým dřevěným molem a bez potřebného strojového vybavení (jako jsou jeřáby atd.) vylodění mužů a materiálu ani v nejmenším neusnadňoval, dalším zádrhelem pak byl brzký nástup noci a závislost na dobrém počasí (viz. neúspěch s vykládkou Ville d'Alger, jež dorazil o několik dnů později). Netrvalo však dlouho a Namsos musel být evakuován (počátek května 1940), k čemuž byla opět povolána i 1. DCX (je samotný El Mansour odvezl 1 350 francouzských a 323 britských vojáků). Zpáteční cesta byla o poznání dramatičtější, francouzská plavidla byla napadána německými letadly, ale trojici pomocných křižníků se naštěstí podařilo vyváznout bez úhony (což se nedá říci o některých plavidlech přiděleného doprovodu). Následovaly akce při evakuaci spojeneckých vojsk z Dunkerque. Poslední důležitý úkol jejich válečné kariéry absolvovala plavidla v červnu 1940, ale tato mise měla opět trpkou příchuť útěku a stylu „zachraň co můžeš“. Dne 18.6. vyrazila tři El z Brestu a se zlatými cihlami na palubě prchala do francouzských severoafrických držav. Po krátké zastávce v Casablance dorazil konvoj 28.6. do západoafrického Dakaru. Zatímco cenný náklad zmizel v úkrytech na pevnině, samotné pomocné křižníky již příliš povyražení nečekalo. Při útoku na Dakar v září 1940 nehrály žádnou roli a o měsíc později byly demilitarizovány.
Plavidla sloužila nějaký čas na linkách do severní Afriky, než byla na počátku roku 1943 všechna postoupena Němcům. Ti je kvůli nedostatku posádek předali svému italskému spojenci. Z El Mansour se stává Anagni, z El Kantara Aquino a z El Djezair Cassino. Aquino se stalo v dubnu 1943 obětí britských letadel (23.4.1943, při transportu vojáků z Livorna do Tuniska), zatímco zbylá dvě plavidla padla později téhož roku opětovně do rukou Němců. Anagni bylo potopeno vlastní posádkou v Marseille 20.8.1944, zatímco Cassinu pomohla ke dnu britská letadla (25.6.1944, laguna Thau na jihofrancouzském pobřeží).
Poválečná kariéra čekala pouze jediné plavidlo ze zasloužilé trojice. El Djezair byl sice vyzdvižen (1945), ale z vraku bylo pouze vyjmuto strojové vybavení (použito pro vystrojení stejnojmenného nástupce) a zbytek byl poslán do šrotu (Itálie, 1950). El Mansour, který sice odpočíval v 12ti metrové hloubce na dně marseilleského přístavu, ale byl jinak v dobrém stavu, se měl dočkat o poznání lepšího zacházení. Vyzdvižení probíhalo mezi listopadem 1945 až říjnem 1946, v listopadu téhož roku započaly renovační práce a do služby vstoupilo opravené a modernizované plavidlo v září 1948. Následovaly obnovené plavby na severoafrických linkách a to až do října 1963, kdy se společnost rozhodla lodi zbavit.
Nastala tak poslední etapa jeho života, kupodivu opět spojená s válečným námořnictvem. To se stalo jeho novým vlastníkem a pod jménem Maine (A-611) ho provozovalo ve Francouzské Polynésii (Tahiti) jako podpůrné/ubytovací plavidlo pro personál CEP (Centre d'expérimentation du Pacifique) mající na starost jaderné testy. K jeho vyřazení došlo v lednu 1974 a o necelé tři měsíce později (3.4.) klesá poslední ze „tří El“ ke dnu jako cvičný cíl. Jeho osud zpečetila svými děly fregata Doudart de Lagrée.
X 6 El Mansour (1), ocenění zásluh 1. divize pomocných křižníků (2), El Djezair po vyzdvižení (3) a El Mansour jako Maine (4 a 5)
X 7 Victor Schoelcher
Victor Schoelcher patří spolu se svou sesterskou lodí Charles Plumier k již zmíněným rychlým chladírenským lodím pro přepravu banánů (tato loď o tonáži 4 504 BRT mohla ale přepravovat i jisté množství ryb a 11 cestujících) a představovala dva největší a nejrychlejší exempláře francouzské „banánové flotily“ (při zkouškách docíleno rychlosti cca 17,5 uzlu, standardní rychlost se ale pohybovala kolem 15ti až 16ti uzlů, přičemž loď poháněly dva diesely o souhrnném výkonu 5 200hp, v případě navýšení pak maximálně 5 720hp). V rámci vojenského rekvizičního plánu pak nahradila starší plavidlo Providence z roku 1914. Kýl byl položen na konci února 1937 a do služby vstupovala v květnu 1938, takže z mírového života na lince do Karibiku (Antily) si toho nebohé plavidlo již příliš neužilo.
O to ale byla pestřejší jeho bojová kariéra. Na konci září 1939 bylo v Le Havru zabaveno a následně proběhla v Cherbourgu jeho konverze na pomocný křižník, kteroužto činnost mělo vykonávat pod označením X 7. Victor Schoelcher byl přiřazen (spolu se svou sesterskou lodí) k 5. divizi pomocných křižníků (5ème DCX). Pro válečné účely byl samozřejmě i patřičně vyzbrojen, přičemž obdržel sedm kanónů ráže 138mm (7x1), dva ráže 75mm (2x1) a protiletadlovou výzbroj v podobě dvou 37mm kanónů (2x1) a dvou 13,2mm kulometů (1x2 ??).
V lednu 1940 byl odeslán do Lorientu, odkud měl provádět hlídkování u španělského pobřeží. Dne 13.9. obdržel rozkaz vyhledat německou nákladní loď Albert Janus a již druhý den dotyčné plavidlo vypátral a nic nepomohlo, že se Němci snažili maskovat jako ruská loď Dvina. Německo-ruský chameleón se tak stal obětí ozbrojeného transportéru ovoce a po převzetí posádky byl tentýž den (tj. 14.1.1940) potopen. Na konci ledna byl pomocný křižník odvolán do Brestu, aby hned v březnu pokračoval v hlídkování. Do Brestu se pak vrátil na konci května. Mezi 1. a 6. červnem 1940 byl použit k přepravě vojáků mezi Britskými ostrovy a Francií (celkem 4 700 mužů, francouzští vojáci, kteří se byli nuceni evakuovat do Velké Británie). Nad Francií se ale pomalu stahovala mračna a jeho další transportní mise tak byla zcela jiného ražení. 16. června vyrazil z Lorientu napěchovaný bedýnkami s polským a belgickým zlatem (celkem 6 152 ks) a přidal se ke konvoji obdobně naložených plavidel, složeného převážně právě z pomocných křižníků. Po podepsání příměří nezbylo nic jiného než nasměrovat konvoj přes marockou Casablancu (zde zakotvil 23.6.) do západoafrického Dakaru, kam dorazil 28.6.1940. Zde křižník zůstal i po vyložení zlata, přečkal britský útok v září 1940 a v polovině října byl demobilizován. Ke komerčnímu využívání se vrátil v dubnu 1941, ale opět se v této roli dlouho neohřál. V říjnu 1941 byl opět zařazen do stavu námořnictva, v listopadu vyzbrojen (některé zdroje udávají shodnou výzbroj jako při posledním použití, tj. 7x138, 2x75, 2x37 plus blíže nespecifikovaný počet 13,2mm kulometů, jiné stanovují počet 138mm kanónů na pouhé 3 ks), pod falešným jménem Tamara propašován do Casablancy a následně přejmenován na Bouigainville. Pod tímto novým jménem se vydal zpět do Dakaru (kam připlul na začátku prosince), jen aby se vzápětí odebral na opačný konec Afriky.
Cílovou destinací byla základna Diego Suarez na vzdáleném Madagaskaru, kam doplul 5.2.1942. Vzápětí byl křižníku přidělen první úkol – zajištění transportu 1 200 tun potravin pro obyvatelstvo Džibuti (na zpáteční cestě převezl 100 pasažérů). Jako doprovod mu byla přidělena ponorka Héros. Obdobnou misi vykonal ještě v dubnu, tentokráte eskortován ponorkou Bévéziers. Na zpáteční cestě se povedlo zabavit jedno menší britské plavidlo, ale štěstena měla pomocný křižník brzy opustit. Při britském útoku na Diego Suarez (5.5.1942) se stal Bouigainville (kotvící v té době v zátoce Nièvre) cílem formace pěti či šesti torpédových bombardérů Swordfish a inkasoval dva zásahy torpédy, které se mu staly osudné (k finálnímu potopení lodi ale možná došlo až 6.5.). Nálet měl stát francouzskou stranu jednoho mrtvého a padesát zraněných. Velitel plavidla se měl zapřísáhnout, že nepřežije a 6.5. byl zastřelen při pozemní části operace, když se odmítnul vzdát.
Victor Schoelcher na počátku války (1) a jeho nešťastný konec (již jako Bouigainville) v Diego Suarez (2)
X 8 Massilia
Stavba této lodi byla sice zahájena již v roce 1914, ale První světová válka oddálila její vstup do služby, který se uskutečnil až v roce 1920. Předválečnou službu strávila na jihoamerických linkách.
Po zabavení v roce 1940 (?) byla používána jako transportní plavidlo (transporty vojáků z Afriky a snad i účast na norské kampani). V červnu 1940 se stala prostředkem pro kontroverzní plavbu části francouzské vlády do severní Afriky. 20.6.1940 odrazila s cca 100 civilisty a 500 vojáky/námořníky na palubě a zamířila do Casablanky (kam dorazila 24.6.). Mezi civilisty bylo 27 členů vlády (26 poslanců, jeden senátor), zastupujících převážně radikální křídlo a tato plavba je často označována i jako jistá forma pasti – nepřítomní činitelé nemohli zaprvé ovlivňovat aktuální dění (kdy bylo příměří s Německem na spadnutí) a zadruhé byla jejich cesta označována za zradu Francie a použita k jejich eliminaci (kromě politické je často v budoucnu čekala i fyzická). Jedním z důsledků této epizody, spadající do šedé až černé zóny turbulentních časů v období francouzské kapitulace (a následné kolaborace), je i rezignace Velké Británie na kooperaci s oficiální francouzskou vládou a příklon k organizaci vznikající kolem generála De Gaulla.
http://www.youtube.com/watch?v=En0SSF5J ... r_embedded#!
http://www.youtube.com/watch?v=FxDD5ZUaEic
Massilia byla později použita k repatriaci vojáků ze Sýrie a Libanonu (1941), v druhé polovině války se jí zmocnili Němci, kteří ji v srpnu 1944 využili k zablokování přístupu do přístavu v Marseille. Kvůli omezeným možnostem jejího odstranění bylo rozhodnuto o demolici pomocí výbušnin.
Massilia
X 10 Colombie
Pestrá historie této pasažérské lodi se začíná psát na přelomu 20tých a 30tých let (objednána v roce 1929, spuštěna na vodu v červenci 1931 a do služby vstoupila v září téhož roku). Loděnice, konkrétně Ateliers et Chantiers de France (Dunkerque), vypustily na světové oceány plavidlo o tonáži 13 391 BRT (dle některých zdrojů i více, ale tam půjde nejspíše o hodnotu vztahující se k poválečné přestavbě), dosahující rychlosti okolo 16ti uzlů. Loď byla sice původně určena pro karibské linky, ale v 30tých letech byla pravidelným návštěvníkem i na Baltu a v jiných destinacích (Portugalsko, USA, Kanada, Maroko, atd.) a Colombie se tak dá považovat za celkem zcestovalé plavidlo.
V listopadu 1939 je Colombie v Bordeaux zabavena a v prosinci se přesouvá do Cherbourgu, kde proběhla její konverze na pomocný křižník X 10. Výzbroj tvoří sedm kanónů ráže 150mm (7x1), dva ráže 75mm (2x1), dva ráže 37mm (2x1) a dva dvouhlavňové kulomety ráže 13,2mm. Po přestavbě a zacvičení posádky je v únoru 1940 připraven zhostit se svých nových úkolů. Nejprve se plaví ve Středomoří a v březnu 1940 přepravuje vojáky z Oranu do Marseille, později je využit v rámci norské kampaně. 21.4. tak vyplouvá z Brestu (na palubě je okolo jednoho tisíce vojáků, převážně Poláků, rota tanků, protitankový oddíl a jisté množství blíže nespecifikovaného materiálu) a po zastávce v britském Greenocku doráží 5.5. do Tromso. Náklad ale vykládá až 7.5. v Harstadu a zpět do Brestu se dostává 17.5. Zbytek května pak loď tráví opět ve Středomoří, přičemž nejdůležitějším zdejším úkolem byla doprava 1 418ti mužů 85. pěší divize z Bône do Marseille. Tento přístav ale začíná být nebezpečný a stává se cílem německých náletů. Zatímco při prvním náletu z 1.6.1940 se pomocný křižník ještě zúčastňuje bojů a přispívá k protiletecké obraně přístavu, tak druhý den náletů raději balí kufry a opouští metropolitní Francii. Cílovou destinací je severoafrický Oran, kam doráží 6.6. i s necelou tisícovkou evakuovaných vojáků na palubě. V Oranu se nacházel ještě v červenci 1940 a jeho posádka tak mohla spatřit na vlastní oči kontroverzní britský útok na zakotvenou francouzskou eskadru v Mers-el-Kebíru. Při prvním útoku z 3.7. vede palbu na britská plavidla (?) (bez podrobností) a 14.7. se snaží pro změnu zasáhnout torpédové bombardéry Swordfish snažící se vyřadit poškozený bitevník Dunkerque (vystříleno 36 nábojů ráže 75mm, 53 ráže 37mm a 144 kulometných střel ráže 13,2mm). V srpnu se přesouvá do Toulonu, kde je následující měsíc odzbrojen.
V lednu 1941 dochází k jeho znovuvyzbrojení a později téhož roku je použit k repatriaci vojáků ze Sýrie. Na trase Toulon-Bejrút-Marseille podnikl celkem dvě plavby (23.8. až 8.9. a 18.9. až 4.10.) a přepravil celkem 1 187 osob (z toho 975 vojáků). Při druhé plavbě se stal cílem italského letounu/ů, ale 5 svržených bomb naštěstí minulo. Po ukončení přepravy byl přesunut do Bône, kde došlo v lednu 1942 k opětovnému odzbrojení a vyřazení z vojenské služby.
Při spojeneckém vylodění v severní Africe v listopadu 1942 je Colombie poškozena leteckým útokem (jedna bomba způsobila značné škody na nástavbách plavidla a poničila jeden z komínů) a přesouvá se přes Alžír do západoafrického Dakaru k opravám (dokončeny v únoru 1943). Poté krátce slouží k přepravě u afrických břehů, ale již v březnu 1943 je dána k dispozici Američanům a upravena na transportér vojska dle tamějších standardů (Arthur Tickle Engineering, New York). V této podobě absolvovala mezi říjnem 1943 a prosincem 1944 celkem 22 konvojových plaveb (18 mezi USA a VB, 4 mezi USA a Itálií) a přepravila více než 50 000 vojáků, než byla mezi lednem až dubnem 1945 přeměněna na nemocniční loď se jménem Adela E. Lutz (a americkou posádkou).
V dubnu 1946 je Colombie navrácena Francii, krátce slouží jako nemocniční a transportní plavidlo (Indočína, Karibik, severní Afrika), než se navrací zpět ke své původní mírové službě a transportu obyčejných cestujících. V letech 1948 až 1949 došlo v Nizozemí k její modernizaci, v roce 1964 je prodána řecké společnosti a přejmenována postupně na Atlantic a Atlantica, než v roce 1968 tato společnost krachuje a plavidlo putuje o dva roky později na sešrotování, to je dokončeno v roce 1974 (Španělsko).
Colombie – na počátku války (1) a při přestavbě na nemocniční loď Adela E. Lutz (2)
X 1 Aramis
Kýl této pasažérské lodi s poněkud atypickými komíny čtvercového půdorysu byl položen na konci června 1931 (Forge et Chantiers et Ateliers de la Mediterranee, La Seyne) a první plavbu plavidlo absolvovalo v říjnu 1932. Spolu se sesterskými loděmi Félix Roussel a Georges Philippar byl určen pro dálněvýchodní linky a v této oblasti působil po celou svou kariéru. Jednalo se o plavidlo s tonáží 17 536 BRT a kapacitou 1 045 pasažérů. Dva dieselové motory o výkonu 11 000hp dovolovaly dosažení cca 15-16ti uzlové rychlosti. V roce 1935 byl výkon navýšen na 15 600hp a rychlost stoupla na 19 uzlů.
V září 1939 zakotvil Aramis v Saigonu a začala jeho konverze na pomocný křižník. V jejím rámci obdržel označení X 1 a výzbroj v podobě osmi 138mm kanónů (8x1), dvou 75mm kanónů (2x1), dvou 37mm kanónů (2x1) a osmi kulometů (8x1). V lednu 1940 vyrazil na svou první plavbu v podobě válečného plavidla, byť cílem byl Hong Kong, kam dorazil v únoru 1940 a kde strávil nějaký čas v suchém doku. Na moře se dostal počátkem března 1940 a až do června podnikal hlídkové plavby v okolí Hong Kongu a Singapuru (zabaveno jedno ruské plavidlo), v Sundské úžině či Jihočínském moři. Následovala kapitulace Francie a návrat do Saigonu (srpen 1940), kde byl odzbrojen a následně zcela demilitarizován.
V dubnu 1942 byl v Saigonu zabaven Japonci a převeden jako Teia Maru pod společnost Nippon Yusen K.K. (byť za jeho „pronájem“ dostávala vichistická Francie každý měsíc jistý finanční obnos) a později císařské námořnictvo. V následujících letech sloužil především k transportu válečných zajatců a repatriaci důležitých osob při vzájemných výměnách mezi Spojenci a státy Osy. Tyto výměny se uskutečňovaly na neutrálním území portugalských enkláv v Indii a nejdůležitější misi tohoto typu absolvoval Aramis/Teia Maru v říjnu 1943. V portugalském přístavu Mormugao (Goa) zakotvila Teia Maru s 1 525 civilisty na palubě (převážně Američany a Kanaďany) a švédská loď Gripsholm s 1 340 civilisty japonské národnosti. Následovala vzájemná výměna a doprava repatriovaných pasažérů zpět do Japonska. Svůj osud potkala Teia Maru v srpnu 1944 jako součást něšťastného konvoje HI-71 směřujícího ze Singapuru na Filipíny, který byl nelítostně zdecimován americkými ponorkami. Na její palubě se v té době nacházelo cca 5 500 pasažérů, v převážné většině vojáků. Krátce před půlnocí 18.8.1944 ji zasáhla dvě torpéda vypálená ponorkou USS Rasher, bývalý francouzský parník začal hořet a následně explodoval a klesl ke dnu. Počet obětí se udává na 2 665 osob, ačkoli značná část jde patrně na vrub bouřlivému počasí, které bránilo ostatním plavidlům v provádění záchranných prací.
Aramis – v době míru (1), po vystrojení na pomocný křižník (2) a jako japonská Teia Maru (3)
X 3 Ville d'Alger
Ville d'Alger patří k těm vyčleněným plavidlům, která nebyla nakonec zrekvírována v podobě pomocného křižníku, což ovšem neznamená, že se válečné službě vyhnula. Tato rychlá pasažérská loď byla dokončena v roce 1935 (loděnice Penhoët, Saint-Nazaire) a ve své době představoval jedno z největších plavidel své kategorie ve Středomoří. Tonáž činila 9 889 BRT a stroje o souhrnném výkonu 19 800hp umožňovaly dosáhnout rychlosti 21 uzlů. Trasu Marseille-Alžír tak byla schopna pokořit za 20 hodin. Konstrukční zajímavostí je přítomnost druhého falešného komínu, o který loď přišla až při rekonstrukci v poválečném období.
Spolu s plavidlem Ville d'Oran měla být Ville d'Alger zařazena do 2. divize pomocných křižníků, ale nakonec byla používána jako transportní plavidlo. Ačkoli nedošlo ke konverzi na pomocný křižník, tak alespoň nějakou výzbroj obdržela (v neznámém složení, na palubě byl dle fotografií přítomen přinejmenším jistý počet 138mm kanónů, z toho dva na zádi plavidla). Je dokonce možné, že nesl obdobnou výzbroj jako sesterská jednotka Ville d'Oran (uvedena níže). V dubnu 1940 se dosti neohrabaně zúčastnila norské kampaně. Nejdříve se v Brestu zdržela její nakládka, takže nestihla první konvoj směřující do norského Namsosu a když dorazila 21.4. na místo, nastaly pro změnu problémy s vykládkou. Loď byla pro zdejší přístav příliš dlouhá, k čemuž se přidaly i problémy s počasím. To zapříčinilo, že došlo k vykládce pouze části nákladu (na palubě se nacházelo 1 146 mužů, 19 automobilů, 162 mul, 4 protiletadlové kanóny, 10 tun munice, 125 tun užitkového materiálu pro ubytování, patrně stany, tábornické potřeby atd., 2 kuchyně, 80 tun topného oleje a 120 tun ostatního materiálu). Zoufale očekávané vybavení se tedy k jednotkám na břehu z valné většiny vůbec nedostalo (vyloženo bylo 775 mužů a trocha vybavení a zásob, jako byly například lyže, ale bez vázání, jež zůstalo na palubě) a transportní plavidlo se obrátilo na cestu zpět. Možná aktivita francouzských jednotek byla tímto debaklem značně podvázána a později bylo stejně nutno Namsos evakuovat. Ville d'Alger byla nadále užívána k transportním úlohám a později se snad měla podílet i na evakuaci z Dunkerque. Na svém kontě má ale i tragičtější příhodu, když se na jedné z těchto cest 28.5.1940 srazila s trawlerem Oona Hall a poslala ho ke dnu i s většinou mužů na palubě (zachráněn byl pouze jeden muž z 12ti členné posádky). V červnu 1940 bylo plavidlo součástí konvoje zajišťujícího evakuaci francouzského zlata – z Brestu vyplul 18.6. (kromě Ville d'Alger zde byly i pomocné křižníky El Mansour El Kantara, El Djezaïr a Ville d'Oran, taktéž naloženými zlatem) a svou cestu zakončil o deset dnů později v západoafrickém Dakaru. Loď se později dostala do rukou Němců (cca 1942/1943), kteří ji využívali jako plovoucí ubytovací zařízení zakotvené v kanálu Caronte (spojující Berre a Středozemní moře). Zde ji pak při svém ústupu v srpnu 1944 zapálili a potopili jako blokádní loď.
Na počátku roku 1945 byla Ville d'Alger vyzdvižena, v roce 1946 opravena a totálně rekonstruována (zmizel již zmíněný falešný komín, změn doznaly i nástavby) a v roce 1948 navrácena do provozu na severoafrických linkách. V roce 1966 změnila majitele (řecké rejdařství) a jméno (nově se plavila jako Poseidon) a pokračovala v plavbách ve Středomoří. Později ještě jednou vystřídala vlastníka (opět řecká společnost), ale po jeho krachu v roce 1968 bylo plavidlo sešrotováno (rok 1969, v La Spezia, Itálie).
Ville d'Alger na cestě do Norska (1), palubní kanón ráže 138mm (při nakládce na počátku norské kampaně) (2) a poválečné podoba po přestavbě (3)
X 4 Koutoubia
Pasažérský parník, jehož kýl byl položen v prosinci 1930 (Forge et Chantiers et Ateliers de la Mediterranee, La Seyne), byl zařazen do služby v roce 1931. Jednalo se o plavidlo o tonáži 8 790 BRT a dosahující rychlosti 16,5 uzlu (dvě parní turbíny o celkovém výkonu 8 870hp). Svou první zkušenost s válečným konfliktem absolvoval ještě za své mírové služby, když v září 1936 zachraňoval trosečníky ze španělského republikánského torpédoborce Almirante Ferrándiz, potopeného nacionalistickým těžkým křižníkem Canarias. O tři roky později nastal čas, aby se sám zapojil do bojů, a tak byl v září 1939 zrekvírován, obdržel označení X 4 a v Marseille byl vyzbrojen jako pomocný křižník. Výzbroj tvořilo osm kanónů ráže 138mm (8x1), jeden ráže 37mm a dva ráže 25mm (2x) (?).
Další informace jsou obecně skoupé. V akcích proti nepřátelské námořní plavbě dosáhnul přinejmenším jednoho úspěchu, když 14.11.1939 zajmul německý parník Trifels s nákladem uhlí (ten se pokusil neúspěšně prolomit blokádu zamaskovaný jako ruská loď Smolensk). Byl taktéž součástí alespoň jednoho či dvou menších konvojů a v květnu 1940 měl být použit k transportu vojáků pro norské tažení v rámci konvoje FP5 (lodě Koutoubia, Chantilly, Explorateur Grandidier a Compiègne). Ten se ale díky vývoji situace nedostal příliš daleko a svou plavbu ukončil v britském Greenocku (vyrážel z Brestu). V září 1940 byl demilitarizován a vrácen ke svému původnímu účelu. V listopadu 1942 se nacházel v severní Africe a přešel na stranu Spojenců, ale krátce nato ho v alžírském přístavu Bougie napadla německá letadla. Parník začal hořet a musel být potopen/potopil se (?). Později došlo k jeho vyzdvižení (1944?) a přinejmenším do 60tých let se spokojeně věnoval svému originálnímu poslání, tedy přepravě cestujících.
X 4 Koutoubia
X 5 Ville d'Oran
Pasažérská loď Ville d'Oran, neboli sesterská jednotka výše uvedeného plavidla Ville d'Alger, byla dokončena v roce 1936 (loděnice La Ciotat, Toulon) a představovala jednotku o tonáži 10 172 BRT a maximální rychlosti 23 uzlů (normálně cca 21 uzlů, stroje o výkonu 18 až 20 000hp, dle zdroje, rozdíly mohou být způsobeny i smícháním předválečných a poválečných výkonů). V předválečných mírových časech brázdila vody Středozemního moře na linkách do severní Afriky.
V září 1939 došlo k rekvizici plavidla a započala přestavba na pomocný křižník s označením X 5. V rámci této přestavby byl odstraněn druhý (falešný) komín. Výzbroj tvořilo patrně pět kanónů ráže 138mm, dva ráže 75mm a dva 13,2mm kulomety (v dubnu 1940 bylo 138mm dělo č.2 vyměněno za dva 37mm kanóny). Plavidlo bylo zařazeno k 2. divizi pomocných křižníků, operační oblastí mělo být Středomoří. Tam křižník zpočátku prováděl hlídkové plavby, než byl v dubnu 1940 předisponován k transportu vojska a materiálu určeného pro norskou kampaň. V rámci konvoje FP I zamířil do Namsosu (na palubě se nacházelo 1 111 vojáků, 14 automobilů, 110 tun jídla, 15 tun munice, 10 tun topiva, 5 kuchyní a 10 tun táborového vybavení), kde byl lehce poškozen německým náletem. V červnu 1940 byl jedním z plavidel, která prchala z hroutící se Francie se zlatými zásobami na palubě, konečnou zastávkou byl africký Dakar. V říjnu 1940 došlo k odzbrojení plavidla a následně návratu k původním úlohám, v kterých sloužil do září 1941, kdy došlo k jeho odstavení v Alžíru. Tam ho nalezli v listopadu 1942 Spojenci, kteří ho uvedli do provozu (prosinec 1942) a používali pod britskou vlajkou (v rámci společnosti Cunard, ale s francouzskou posádkou) k transportu vojska. V této staronové roli se zúčastnil vylodění na Sicílii a v Itálii. Vyškrtnut a převeden pod původního majitele byl v roce 1946.
Po válce absolvoval poměrně rozsáhlou údržbu/rekonstrukci (v letech 1948 až 1949) a opět se plavil na linkách do severní Afriky. Stejně jako Ville d'Alger, i Ville d'Oran nakonec skončil u řeckého majitele (1965), ale pod novým jménem Mount Olympos ho nečekala již nijak závratná kariéra. Po krachu společnosti v roce 1968 byl poslán do šrotu (1969/1970, Terst, Itálie).
Ville d'Oran – jako pomocný křižník, na druhém snímku při nakládání na počátku norské kampaně (1, 2) a patrně v poválečném období (3)
X 6 El Mansour
El Mansour je jedním ze tří plavidel (El Mansour, El Kantara a El Djezair), kterým bylo dáno v době Druhé světové války vytvořit 1. divizi pomocných křižníků, získat si ostruhy a uznání (toho se posádkám a jejich plavidlům dostalo z vyšších míst celkem dvakrát, přičemž přeživší El Mansour byl nádavkem dekorován za válečnou službu ještě v roce 1949) a stát se též námětem pro sepsání knihy. Tato trojice je zpravidla známa i jako „Trois El“ (neboli Tři El). Samotný El Mansour byl zařazen do služby v roce 1933 (Forges et Chantiers de la Mediterranée, La Seyne) a představoval menší, leč svižné pasažérské plavidlo určené pro severoafrické linky. Tonáž činila 5 818 BRT (někdy udáváno 5 835 BRT) a stroje o souhrnném výkonu 12 000hp mu umožňovaly dosáhnout rychlosti 20 uzlů (při zkouškách bylo naměřeno dokonce 22,6 uzlu). V roce 1937 se původně dvojkomínové uspořádání lodi mění na jednokomínové.
V září 1939 se stal El Mansour součástí 1. divize pomocných křižníků (1ère DCX) a obdržel označení X 6. Přestavba na vojenské plavidlo probíhala v jeho mateřské loděnici (La Seyne) a v jejím rámci obdržel kromě jiného i sedm 138mm kanónů (7x1), doplněných dvěma kanóny ráže 75mm (2x1) a čtyřmi 13,2mm kulomety (2x2) (někdy jsou udávány ještě dva kulomety ráže 8mm). Protiletadlová výzbroj byla později posílena (1940, před jeho nasazením v severských končinách) – dva přední 138mm kanóny byly sejmuty a nahrazeny dvěma dvojitými 37mm protiletadlovými kanóny.
Poněvadž jsou osudy jednotek 1. divize pomocných křižníků navzájem velmi úzce spjaty, budou následující řádky na čas hovořit za celou trojici. Konverze na pomocné křižníky byla dokončována v říjnu 1939, v listopadu byl na pořadu dne intenzivní výcvik posádek a pak již nic nebránilo vyslání křižníků do víru válečného konfliktu. Svých úkolů (doprovod konvojů a především hon na obchodní plavidla ve vodách Atlantiku, který provozovala až do února 1940) se divize pod vedením kontraadmirála Cadarta zhostila na výbornou a brzy pro ni byla připravena nová mise. Tři El měla zavítat na daleký sever – ponejprve se koketovalo s jejich nasazením v rámci finské otázky (nerealizovaná expedice do Petsama), ale nakonec byly křižníky přiděleny k lodím účastnícím se norské kampaně. Před odplutím na sever bylo ale třeba zajistit jisté úpravy – kromě již zmíněného posílení protiletadlové výzbroje šlo především o důkladné „obalení“ těchto jižanských lodí a jejich posádek. Byly instalovány dodatečné topné systémy, důkladně obaleny všemožné trubky a svůj příděl teplých vrstev obdržely samozřejmě i muži na jejich palubách. V polovině dubna 1940 zamířila francouzská plavidla do Narviku, ale cílem konvoje FP I, jehož součástí byla i 1. divize pomocných křižníků, se nakonec stal malý přístav Namsos (zakotvil tam 19.4.). Na palubách se nacházel následující náklad:
El Mansour (656 vojáků, 70 tun potravin, 15 tun munice, 10 tun topiva, 10 tun táborového vybavení, 1 polní kuchyně, 5 automobilů a 8 motocyklů)
El Kantara (599 vojáků, 70 tun potravin, 10 tun munice, 10 tun topiva, 10 tun táborového vybavení, 1 polní kuchyně, 6 automobilů, 3 motocykly a 2 protiletadlové kanóny malé ráže)
El Djezair (655 vojáků, 70 tun potravin, 10 tun munice, 10 tun topiva, 10 tun táborového vybavení, 1 polní kuchyně, 5 automobilů, 2 motocykly a 2 protiletadlové kanóny malé ráže)
Malý přístav s úzkým dřevěným molem a bez potřebného strojového vybavení (jako jsou jeřáby atd.) vylodění mužů a materiálu ani v nejmenším neusnadňoval, dalším zádrhelem pak byl brzký nástup noci a závislost na dobrém počasí (viz. neúspěch s vykládkou Ville d'Alger, jež dorazil o několik dnů později). Netrvalo však dlouho a Namsos musel být evakuován (počátek května 1940), k čemuž byla opět povolána i 1. DCX (je samotný El Mansour odvezl 1 350 francouzských a 323 britských vojáků). Zpáteční cesta byla o poznání dramatičtější, francouzská plavidla byla napadána německými letadly, ale trojici pomocných křižníků se naštěstí podařilo vyváznout bez úhony (což se nedá říci o některých plavidlech přiděleného doprovodu). Následovaly akce při evakuaci spojeneckých vojsk z Dunkerque. Poslední důležitý úkol jejich válečné kariéry absolvovala plavidla v červnu 1940, ale tato mise měla opět trpkou příchuť útěku a stylu „zachraň co můžeš“. Dne 18.6. vyrazila tři El z Brestu a se zlatými cihlami na palubě prchala do francouzských severoafrických držav. Po krátké zastávce v Casablance dorazil konvoj 28.6. do západoafrického Dakaru. Zatímco cenný náklad zmizel v úkrytech na pevnině, samotné pomocné křižníky již příliš povyražení nečekalo. Při útoku na Dakar v září 1940 nehrály žádnou roli a o měsíc později byly demilitarizovány.
Plavidla sloužila nějaký čas na linkách do severní Afriky, než byla na počátku roku 1943 všechna postoupena Němcům. Ti je kvůli nedostatku posádek předali svému italskému spojenci. Z El Mansour se stává Anagni, z El Kantara Aquino a z El Djezair Cassino. Aquino se stalo v dubnu 1943 obětí britských letadel (23.4.1943, při transportu vojáků z Livorna do Tuniska), zatímco zbylá dvě plavidla padla později téhož roku opětovně do rukou Němců. Anagni bylo potopeno vlastní posádkou v Marseille 20.8.1944, zatímco Cassinu pomohla ke dnu britská letadla (25.6.1944, laguna Thau na jihofrancouzském pobřeží).
Poválečná kariéra čekala pouze jediné plavidlo ze zasloužilé trojice. El Djezair byl sice vyzdvižen (1945), ale z vraku bylo pouze vyjmuto strojové vybavení (použito pro vystrojení stejnojmenného nástupce) a zbytek byl poslán do šrotu (Itálie, 1950). El Mansour, který sice odpočíval v 12ti metrové hloubce na dně marseilleského přístavu, ale byl jinak v dobrém stavu, se měl dočkat o poznání lepšího zacházení. Vyzdvižení probíhalo mezi listopadem 1945 až říjnem 1946, v listopadu téhož roku započaly renovační práce a do služby vstoupilo opravené a modernizované plavidlo v září 1948. Následovaly obnovené plavby na severoafrických linkách a to až do října 1963, kdy se společnost rozhodla lodi zbavit.
Nastala tak poslední etapa jeho života, kupodivu opět spojená s válečným námořnictvem. To se stalo jeho novým vlastníkem a pod jménem Maine (A-611) ho provozovalo ve Francouzské Polynésii (Tahiti) jako podpůrné/ubytovací plavidlo pro personál CEP (Centre d'expérimentation du Pacifique) mající na starost jaderné testy. K jeho vyřazení došlo v lednu 1974 a o necelé tři měsíce později (3.4.) klesá poslední ze „tří El“ ke dnu jako cvičný cíl. Jeho osud zpečetila svými děly fregata Doudart de Lagrée.
X 6 El Mansour (1), ocenění zásluh 1. divize pomocných křižníků (2), El Djezair po vyzdvižení (3) a El Mansour jako Maine (4 a 5)
X 7 Victor Schoelcher
Victor Schoelcher patří spolu se svou sesterskou lodí Charles Plumier k již zmíněným rychlým chladírenským lodím pro přepravu banánů (tato loď o tonáži 4 504 BRT mohla ale přepravovat i jisté množství ryb a 11 cestujících) a představovala dva největší a nejrychlejší exempláře francouzské „banánové flotily“ (při zkouškách docíleno rychlosti cca 17,5 uzlu, standardní rychlost se ale pohybovala kolem 15ti až 16ti uzlů, přičemž loď poháněly dva diesely o souhrnném výkonu 5 200hp, v případě navýšení pak maximálně 5 720hp). V rámci vojenského rekvizičního plánu pak nahradila starší plavidlo Providence z roku 1914. Kýl byl položen na konci února 1937 a do služby vstupovala v květnu 1938, takže z mírového života na lince do Karibiku (Antily) si toho nebohé plavidlo již příliš neužilo.
O to ale byla pestřejší jeho bojová kariéra. Na konci září 1939 bylo v Le Havru zabaveno a následně proběhla v Cherbourgu jeho konverze na pomocný křižník, kteroužto činnost mělo vykonávat pod označením X 7. Victor Schoelcher byl přiřazen (spolu se svou sesterskou lodí) k 5. divizi pomocných křižníků (5ème DCX). Pro válečné účely byl samozřejmě i patřičně vyzbrojen, přičemž obdržel sedm kanónů ráže 138mm (7x1), dva ráže 75mm (2x1) a protiletadlovou výzbroj v podobě dvou 37mm kanónů (2x1) a dvou 13,2mm kulometů (1x2 ??).
V lednu 1940 byl odeslán do Lorientu, odkud měl provádět hlídkování u španělského pobřeží. Dne 13.9. obdržel rozkaz vyhledat německou nákladní loď Albert Janus a již druhý den dotyčné plavidlo vypátral a nic nepomohlo, že se Němci snažili maskovat jako ruská loď Dvina. Německo-ruský chameleón se tak stal obětí ozbrojeného transportéru ovoce a po převzetí posádky byl tentýž den (tj. 14.1.1940) potopen. Na konci ledna byl pomocný křižník odvolán do Brestu, aby hned v březnu pokračoval v hlídkování. Do Brestu se pak vrátil na konci května. Mezi 1. a 6. červnem 1940 byl použit k přepravě vojáků mezi Britskými ostrovy a Francií (celkem 4 700 mužů, francouzští vojáci, kteří se byli nuceni evakuovat do Velké Británie). Nad Francií se ale pomalu stahovala mračna a jeho další transportní mise tak byla zcela jiného ražení. 16. června vyrazil z Lorientu napěchovaný bedýnkami s polským a belgickým zlatem (celkem 6 152 ks) a přidal se ke konvoji obdobně naložených plavidel, složeného převážně právě z pomocných křižníků. Po podepsání příměří nezbylo nic jiného než nasměrovat konvoj přes marockou Casablancu (zde zakotvil 23.6.) do západoafrického Dakaru, kam dorazil 28.6.1940. Zde křižník zůstal i po vyložení zlata, přečkal britský útok v září 1940 a v polovině října byl demobilizován. Ke komerčnímu využívání se vrátil v dubnu 1941, ale opět se v této roli dlouho neohřál. V říjnu 1941 byl opět zařazen do stavu námořnictva, v listopadu vyzbrojen (některé zdroje udávají shodnou výzbroj jako při posledním použití, tj. 7x138, 2x75, 2x37 plus blíže nespecifikovaný počet 13,2mm kulometů, jiné stanovují počet 138mm kanónů na pouhé 3 ks), pod falešným jménem Tamara propašován do Casablancy a následně přejmenován na Bouigainville. Pod tímto novým jménem se vydal zpět do Dakaru (kam připlul na začátku prosince), jen aby se vzápětí odebral na opačný konec Afriky.
Cílovou destinací byla základna Diego Suarez na vzdáleném Madagaskaru, kam doplul 5.2.1942. Vzápětí byl křižníku přidělen první úkol – zajištění transportu 1 200 tun potravin pro obyvatelstvo Džibuti (na zpáteční cestě převezl 100 pasažérů). Jako doprovod mu byla přidělena ponorka Héros. Obdobnou misi vykonal ještě v dubnu, tentokráte eskortován ponorkou Bévéziers. Na zpáteční cestě se povedlo zabavit jedno menší britské plavidlo, ale štěstena měla pomocný křižník brzy opustit. Při britském útoku na Diego Suarez (5.5.1942) se stal Bouigainville (kotvící v té době v zátoce Nièvre) cílem formace pěti či šesti torpédových bombardérů Swordfish a inkasoval dva zásahy torpédy, které se mu staly osudné (k finálnímu potopení lodi ale možná došlo až 6.5.). Nálet měl stát francouzskou stranu jednoho mrtvého a padesát zraněných. Velitel plavidla se měl zapřísáhnout, že nepřežije a 6.5. byl zastřelen při pozemní části operace, když se odmítnul vzdát.
Victor Schoelcher na počátku války (1) a jeho nešťastný konec (již jako Bouigainville) v Diego Suarez (2)
X 8 Massilia
Stavba této lodi byla sice zahájena již v roce 1914, ale První světová válka oddálila její vstup do služby, který se uskutečnil až v roce 1920. Předválečnou službu strávila na jihoamerických linkách.
Po zabavení v roce 1940 (?) byla používána jako transportní plavidlo (transporty vojáků z Afriky a snad i účast na norské kampani). V červnu 1940 se stala prostředkem pro kontroverzní plavbu části francouzské vlády do severní Afriky. 20.6.1940 odrazila s cca 100 civilisty a 500 vojáky/námořníky na palubě a zamířila do Casablanky (kam dorazila 24.6.). Mezi civilisty bylo 27 členů vlády (26 poslanců, jeden senátor), zastupujících převážně radikální křídlo a tato plavba je často označována i jako jistá forma pasti – nepřítomní činitelé nemohli zaprvé ovlivňovat aktuální dění (kdy bylo příměří s Německem na spadnutí) a zadruhé byla jejich cesta označována za zradu Francie a použita k jejich eliminaci (kromě politické je často v budoucnu čekala i fyzická). Jedním z důsledků této epizody, spadající do šedé až černé zóny turbulentních časů v období francouzské kapitulace (a následné kolaborace), je i rezignace Velké Británie na kooperaci s oficiální francouzskou vládou a příklon k organizaci vznikající kolem generála De Gaulla.
http://www.youtube.com/watch?v=En0SSF5J ... r_embedded#!
http://www.youtube.com/watch?v=FxDD5ZUaEic
Massilia byla později použita k repatriaci vojáků ze Sýrie a Libanonu (1941), v druhé polovině války se jí zmocnili Němci, kteří ji v srpnu 1944 využili k zablokování přístupu do přístavu v Marseille. Kvůli omezeným možnostem jejího odstranění bylo rozhodnuto o demolici pomocí výbušnin.
Massilia
X 10 Colombie
Pestrá historie této pasažérské lodi se začíná psát na přelomu 20tých a 30tých let (objednána v roce 1929, spuštěna na vodu v červenci 1931 a do služby vstoupila v září téhož roku). Loděnice, konkrétně Ateliers et Chantiers de France (Dunkerque), vypustily na světové oceány plavidlo o tonáži 13 391 BRT (dle některých zdrojů i více, ale tam půjde nejspíše o hodnotu vztahující se k poválečné přestavbě), dosahující rychlosti okolo 16ti uzlů. Loď byla sice původně určena pro karibské linky, ale v 30tých letech byla pravidelným návštěvníkem i na Baltu a v jiných destinacích (Portugalsko, USA, Kanada, Maroko, atd.) a Colombie se tak dá považovat za celkem zcestovalé plavidlo.
V listopadu 1939 je Colombie v Bordeaux zabavena a v prosinci se přesouvá do Cherbourgu, kde proběhla její konverze na pomocný křižník X 10. Výzbroj tvoří sedm kanónů ráže 150mm (7x1), dva ráže 75mm (2x1), dva ráže 37mm (2x1) a dva dvouhlavňové kulomety ráže 13,2mm. Po přestavbě a zacvičení posádky je v únoru 1940 připraven zhostit se svých nových úkolů. Nejprve se plaví ve Středomoří a v březnu 1940 přepravuje vojáky z Oranu do Marseille, později je využit v rámci norské kampaně. 21.4. tak vyplouvá z Brestu (na palubě je okolo jednoho tisíce vojáků, převážně Poláků, rota tanků, protitankový oddíl a jisté množství blíže nespecifikovaného materiálu) a po zastávce v britském Greenocku doráží 5.5. do Tromso. Náklad ale vykládá až 7.5. v Harstadu a zpět do Brestu se dostává 17.5. Zbytek května pak loď tráví opět ve Středomoří, přičemž nejdůležitějším zdejším úkolem byla doprava 1 418ti mužů 85. pěší divize z Bône do Marseille. Tento přístav ale začíná být nebezpečný a stává se cílem německých náletů. Zatímco při prvním náletu z 1.6.1940 se pomocný křižník ještě zúčastňuje bojů a přispívá k protiletecké obraně přístavu, tak druhý den náletů raději balí kufry a opouští metropolitní Francii. Cílovou destinací je severoafrický Oran, kam doráží 6.6. i s necelou tisícovkou evakuovaných vojáků na palubě. V Oranu se nacházel ještě v červenci 1940 a jeho posádka tak mohla spatřit na vlastní oči kontroverzní britský útok na zakotvenou francouzskou eskadru v Mers-el-Kebíru. Při prvním útoku z 3.7. vede palbu na britská plavidla (?) (bez podrobností) a 14.7. se snaží pro změnu zasáhnout torpédové bombardéry Swordfish snažící se vyřadit poškozený bitevník Dunkerque (vystříleno 36 nábojů ráže 75mm, 53 ráže 37mm a 144 kulometných střel ráže 13,2mm). V srpnu se přesouvá do Toulonu, kde je následující měsíc odzbrojen.
V lednu 1941 dochází k jeho znovuvyzbrojení a později téhož roku je použit k repatriaci vojáků ze Sýrie. Na trase Toulon-Bejrút-Marseille podnikl celkem dvě plavby (23.8. až 8.9. a 18.9. až 4.10.) a přepravil celkem 1 187 osob (z toho 975 vojáků). Při druhé plavbě se stal cílem italského letounu/ů, ale 5 svržených bomb naštěstí minulo. Po ukončení přepravy byl přesunut do Bône, kde došlo v lednu 1942 k opětovnému odzbrojení a vyřazení z vojenské služby.
Při spojeneckém vylodění v severní Africe v listopadu 1942 je Colombie poškozena leteckým útokem (jedna bomba způsobila značné škody na nástavbách plavidla a poničila jeden z komínů) a přesouvá se přes Alžír do západoafrického Dakaru k opravám (dokončeny v únoru 1943). Poté krátce slouží k přepravě u afrických břehů, ale již v březnu 1943 je dána k dispozici Američanům a upravena na transportér vojska dle tamějších standardů (Arthur Tickle Engineering, New York). V této podobě absolvovala mezi říjnem 1943 a prosincem 1944 celkem 22 konvojových plaveb (18 mezi USA a VB, 4 mezi USA a Itálií) a přepravila více než 50 000 vojáků, než byla mezi lednem až dubnem 1945 přeměněna na nemocniční loď se jménem Adela E. Lutz (a americkou posádkou).
V dubnu 1946 je Colombie navrácena Francii, krátce slouží jako nemocniční a transportní plavidlo (Indočína, Karibik, severní Afrika), než se navrací zpět ke své původní mírové službě a transportu obyčejných cestujících. V letech 1948 až 1949 došlo v Nizozemí k její modernizaci, v roce 1964 je prodána řecké společnosti a přejmenována postupně na Atlantic a Atlantica, než v roce 1968 tato společnost krachuje a plavidlo putuje o dva roky později na sešrotování, to je dokončeno v roce 1974 (Španělsko).
Colombie – na počátku války (1) a při přestavbě na nemocniční loď Adela E. Lutz (2)
U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)
“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming
Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Re: Francouzské pomocné křižníky
X 11 Charles Plumier
Nákladní loď Charles Plumier, sesterská jednotka plavidla Victor Schoelcher, patří k nejaktivněji využívaným francouzským pomocným křižníkům, byť většinu nejzajímavějších událostí prožila pod britskou vlajkou. Tato loď pro transport banánů vstoupila do služby v říjnu 1938 (konstruována v Chantiers et Ateliers de Provence à Port-de-Bouc) a nějaký čas si užívala mírových dob a poklidné přepravy ovoce. V září 1939 byla ale zrekvírována, vyzbrojena a zařazena do služby jako X 11. Neseno bylo sedm kanónů ráže 150mm (15cm SK C/06) (7x1), dva ráže 75mm (2x1), dva 37mm kanóny (2x1) a čtyři kulomety. Plavidlo bylo zařazeno do 5. divize pomocných křižníků (5ème DCX). Až do kapitulace Francie pak vykonával hlídkovou činnost:
13.11.1939 až 12.12.1939 – u pobřeží Španělska
16.12.1939 až 4.1.1940 – u Azor
18.1.1940 až 10.2.1940 – hlídkování na 10.rovnoběžce (26.1. francouzskému pomocnému křižníku unikla německá nákladní loď Santos, maskovaná za norské plavidlo Rygja)
7.3.1940 až 28.3.1940 – u brazilského souostroví Fernando de Noronha
3.5.1940 až 5.5.1940 – pátrání po portugalské lodi Ganda (jež nakonec ani nevyplula a zůstala zakotvena v angolském přístavu Lobito)
16.5.1940 až 21.5.1940 – hlídkování u ostrova Fogo (souostroví Kapverdy)
6.6.1940 až 18.6.1940 – opět v oblasti Kapverdských ostrovů (včetně pátrání po italských obchodních plavidlech v Atlantiku)
V době kapitulace se nacházel v Dakaru, kde zůstal i v dalších měsících a přečkal zde britské útoky. V polovině října 1940 byl demilitarizován a navrácen do role nákladního plavidla. V druhé polovině prosince (21.12.) vyplul z Casablanky do Marseille, doprovázen torpédoborcem Boulonnais. Ten se od něj oddělil druhého dne dopoledne (10:56, východně od poloostrova Almina) a obrátil se na cestu zpět. Charles Plumier pokračoval dále, ale večer (22:25) byl poblíž Mellily zadržen britským torpédoborcem Faulknor a eskortován do Gibraltaru.
Touto událostí se otevřela cesta pro nejaktivnější epizodu jeho dlouhé služby. Počátky byly skromné a plavidlo pokračovalo v přepravě nákladu, tentokráte pod patronací britského Ministerstva války a převážně ve vodách omývajících britské indické državy. Na začátku května 1941 ale došlo k jeho začlenění do Royal Navy, kde sloužilo jako HMS Largs ponejprve jako oceánské hlídkové plavidlo (OBV - Ocean Boarding Vessel, kontrola kontrabandu, doprovod konvojů atp.) a posléze velitelská loď výsadkových operací ((LSH(L) - Landing Ship Headquarters (Large)). V roli velitelského plavidla sloužila HMS Largs od podzimu 1942 a během zbytku války by se stěží našla nějaká důležitá operace, které by se nezúčastnila. Na jejím „kontě“ se tak nachází operace Torch (vylodění v severní Africe, listopad 1942), Corkscrew (Pantelleria, červen 1943), Husky (Sicílie, červenec 1943), Avalanche (Salerno, září 1943), Neptune/Overlord (Normandie, červen 1944), Dragoon (jižní Francie, srpen 1944), Dracula (Rangún, květen 1945) a Zipper (Malajsie, září 1945). Výzbroj zpočátku tvořily dva 152mm kanóny Mk XI a jeden kanón ráže 76mm, v roce 1944 to pak byl jeden 76mm kanón, dva ráže 40mm a čtrnáct ráže 20mm. U pobřeží Normandie se stala dvakrát cílem nepřátelského útoku – poprvé ze strany německých letounů (noc z 12. na 13.června) a podruhé palbou z pobřeží poblíž přístavu Honfleur.
V prosinci 1945 byla loď předána zpět Francii a obdržela své původní jméno. V roce 1946 byl Charles Plumier přebudován na smíšené nákladní plavidlo pro transport cestujících i materiálu a pokračoval v mírové službě až do poloviny 60tých let, kdy ještě jednou změnil majitele (1964) a svou kariéru tak ukončil pod řeckou vlajkou a se jménem Pleias. Na šrot byl rozebrán v italském Vado (1968).
Charles Plumier (1, 2) a pozdější podoba, kdy vystupoval jako HMS Largs – Greenock, leden 1942 (3) a Kolombo, říjen 1945 (4)
X 12 Chella
Mezi jednotky, které sice nebyly nakonec vyzbrojeny jako pomocný křižník, ale svému válečnému osudu i tak neunikly, patří i velká pasažérská loď Chella. Toto luxusní plavidlo o tonáži 8 921 BRT bylo určeno pro linku Marseille-Casablanca (případně Dakar) a dokončeno bylo v roce 1935 (stavba začala v roce 1934). Chella byla se svými 20ti uzly rychlou lodí (lze se dopátrat i hodnoty 21,5 uzlu, ale zde nejspíše půjde o rychlost dosaženou při zkouškách, souhrnný výkon strojů činil 15 300hp) a tak se nelze divit, že již v září 1935 pokořila rekord na zmíněné trase Marseille-Casablanca a do svého cíle doplula za 35 hodin. Na své palubě mohla přepravovat 556 pasažérů.
Po vypuknutí války se z plavidla nestal pomocný křižník (ale patrně byla dříve či později do jisté míry vyzbrojena, neboť snímky z doby potopení naznačují přítomnost děl na palubě), ale bylo využito k transportu vojska a materiálu (v rámci odboru námořní dopravy, neboli DTM - Direction des Transports Maritimes). Operační oblastí byly stále středomořské a západoafrické vody, přičemž při jedné z cest do Maroka se Chella v noci z 5. na 6. ledna 1940 poblíž Gibraltaru srazila s pomocnou minolovkou britského námořnictva Kingstone Cornelian. Ta šla ke dnu i se 17ti muži z její posádky a Chella po provizorních opravách v Gibraltaru vyrazila zpět do Marseille, kde strávila notný čas v suchém doku. Po opravách byla připravena k dalším úkolům, ale pobytu mimo suchý dok si neměla užít příliš dlouho. Krátce po jeho opuštění se totiž stala jednou z několika obětí německého náletu na Marseille ze dne 2.6.1940. Loď, naloženou vrchovatě municí určenou pro francouzské síly v Maroku, zasáhla již první vlna letounů Luftwaffe a na palubě vypuknul masivní požár (při útoku zahynulo nebo bylo pohřešováno 10 mužů, dalších 6 bylo zraněno). Kvůli akutnímu nebezpečí výbuchu uskladněné munice se remorkéry pokusily odvléci plavidlo z přístavu, ale to se podařilo jen do určité míry. Po nějaké době byly nuceny operaci přerušit a loď začala být unášena proudem. Bylo rozhodnuto urychlit potápění plavidla a tak hlídková loď Cyrnos (taktické označení P 2, taktéž původně civilní plavidlo zrekvírované na počátku války) vypálila na Chellu celkem 36 granátů. Ta se následně převrátila a potopila na místních mělčinách. Polozatopený vrak byl zlikvidován až po válce (kolem roku 1954). Trup byl sešrotován a motory vyjmuty a použity na jiných plavidlech (lodě pro dopravu banánů Volta a Foria).
Chella před válkou, na druhém snímku v době španělské občanské války (1, 2) a při osudném náletu na Marseille v červnu 1940 – hořící plavidlo, za povšimnutí stojí speciální kamufláž (3, 4), pod palbou hlídkové lodi Cyrnos (5) a následně se Chella převrací a klesá ke dnu (6)
X 13 Djenné
Djenné (dokončena v roce 1931, Forge et Chantiers et Ateliers de la Mediterranee, La Seyne, 8 790 BRT, rychlost 16,5 uzlu), sesterská loď jednotky Koutoubia, byla sice za války zrekvírována, ale od přestavby na pomocný křižník bylo nakonec upuštěno. Od roku 1940 tak sloužila k transportu vojska a materiálu (zúčastnila se například norské kampaně a v roce 1941 byla použita pro repatriaci vojáků ze Sýrie). V roce 1943 se dostala do rukou Němců, kteří ji přejmenovali na Freigeleit a využívali k výměnám zajatců (v rámci těchto plaveb navštívila severní Afriku a Španělsko). Plavidlo bylo potopeno při německém ústupu z okupovaných francouzských území, stalo se tak v srpnu 1944 v Marseille.
Po vyzdvižení, opravách (1946 až 1948) a navrácení původního jména se loď opět věnovala dopravě cestujících na severoafrických linkách. Po nehodě z roku 1952 byla rekonstruována (byl odstraněn i jeden komín), v roce 1962 přejmenována na Césarée a krátce nato vyřazena (1964, poslána do šrotu a rozebrána v jugoslávském Splitu v letech 1965 až 1966).
Djenné před válkou (1), před odplutím do Norska (2) a po potopení Němci v roce 1944 (3)
X 16 El Kantara
El Kantara je jakousi prototypovou lodí série „tří El“ a její původ je nutno hledat nikoli ve Francii, ale v britských loděnicích Swan Hunter. Parametry tohoto plavidla a jeho polosesterských jednotek se poněkud lišily – loď byla o něco menší (8 079 BRT) a nesla slabší stroje (8 000 či 8 500hp dle zdroje, rychlost cca 20 uzlů, při zkouškách 21,5 uzlu). Na vodu byla spuštěna v únoru 1932, již v dubnu absolvovala přejímací zkoušky a o měsíc později byla zařazena do služby (severoafrické linky, přesněji linka Port Vendres-Alžír-Oran).
V září 1939 byla El Kantara zrekvírována, byl jí přidělen kód X 16 a stala se součástí 1. divize pomocných křižníků. Výzbroj byla identická jako u jednotky X 6 (El Mansour), tj. sedm kanónů ráže 138mm (7x1), dva ráže 75mm (2x1), čtyři kulomety ráže 13,2mm (2x2) a dva 8mm kulomety (2x1). Osudy celé divize ve válečných časech jsou uvedeny v oddílu věnovanému lodi El Mansour (viz. výše).
X 17 El Djezair
El Djezair byla poslední postavenou jednotkou z celé série (El Kantara, El Mansour, El Djezair). Její stavba započala v květnu 1933 (Forges et Chantiers de la Méditerranée, La Seyne), v listopadu došlo ke spuštění na vodu a do služby vstoupila v dubnu 1934. Oblastí jejího působení byly opět, jak jinak, vody omývající sever Afriky. Parametry byly prakticky totožné se sesterskou El Mansour – tonáž 5 790 BRT, rychlost mírně přes 20 uzlů (při zkouškách 22,75, stroje o výkonu 12 000hp). Spolu s ní sdílela i provedené úpravy, tj. odstranění jednoho komínu v roce 1937.
K zrekvírování pro vojenskou službu došlo v září 1939, obdržela kód X 17 a zařazení k 1. divizi pomocných křižníků. Výzbroj byla stejná jako u jednotek X 6 a X 16. Další osudy plavidla jsou opět uvedeny v kapitolce věnující se plavidlu El Mansour.
X 18 Eridan
Pasažérská loď Eridan, jejíž služba byla bohatá spíše na mimořádné události, byla spuštěna na vodu v červnu 1928 (loděnice La Ciotat, Toulon) a již v listopadu 1929 vyrazila na svou první plavbu. Druhým domovem této lodi o tonáži 9 928 tun a rychlosti 15 uzlů se staly především teplé vody Indického oceánu a Pacifiku (linky do Austrálie, Nové Kaledonie, na Madagaskar či do Indočíny). V březnu 1939 se u Trinidadu srazila s lodí Empress of Australia, což si nejen vyžádalo rok v doku (zpestřený incidentem se žhářstvím), ale patrně tím pádem i zabránilo konverzi na pomocný křižník. Po podepsání příměří pokračovala v plavbách na Madagaskar, do Indočíny, ale třeba i na Filipíny.
V listopadu 1942 padla do rukou Spojencům (zadržena britskými plavidly po sabotáži motorů), kteří ji pod britskou vlajkou (ale s francouzskou posádkou) používali pro transport vojska. Ani tato služba, odehrávající se především ve středomořských a indických vodách, se neobešla bez malých „zpestření“. V červenci 1944 se na její palubě vzbouřil převážený kontingent řeckých vojáků a o něco později, při přepravě podstatně umírněnějších Indů, pro změnu najela v Rudém moři na mělčinu. V roce 1945 byla použita k transportu francouzských vojáků do Indočíny, ale ani to se neobešlo bez nehody. Na konci prosince 1945 totiž na palubě vypuknul požár (uhašen měl být za pomoci plavidla Arromanches, čímž je nejspíše míněna stejnojmenná letadlová loď). V roce 1946 je Eridan navrácena do civilní sféry a následujících 10 let opět brázdila své oblíbené vody v tropických dálavách, tj. až do roku 1956, kdy je ve své vlasti rozebrána do starého železa.
plavidlo Eridan upravené pro transport vojska
X 19 Barfleur
Transportér banánů objednaný původně jako norský Sigurd Herlofson v dánských loděnicích Burmeister & Wain (spolu se sesterskými jednotkami Quercy a Maurienne). Dokončen v roce 1938, ale již s francouzským majitelem a pod jménem Barfleur. Tonáž 3 259 BRT, rychlost 16 uzlů, přičemž plavidlo bylo určeno pro karibské vody.
V těch mělo pobývat i po vypuknutí války (v rámci 4. divize pomocných křižníků), ale nejdříve bylo nutno ho vystrojit jako válečné plavidlo. O to se postaral arzenál v Lorientu, kam se plavidlo přesunulo po svém zrekvírování v září 1939. Výzbroj tvořilo sedm kanónů ráže 150mm, dva ráže 75mm, dva ráže 37mm a několik kulometů. Podrobnosti o službě v prvních válečných letech jsem bohužel nenašel, takže se rovnou přesuneme do roku 1943, kdy se Barfleur, nacházející se v té době na Antilách, připojuje ke spojeneckým silám. Vzápětí podstupuje konverzi na ozbrojený transport s označením X 2 a redukovanou výzbrojí (patrně jen dva 150mm kanóny a šest jednohlavňových Oerlikonů ráže 20mm). V této podobě se kromě jiného zúčastňuje i vylodění v jižní Francii (1944). Posléze byl přesunut do Indočíny (1945) a v roce 1946 konečně navrácen do civilní služby. V té vydržel až do ledna 1967, kdy byl v Soluni zničen požárem a odprodán do šrotu (Itálie). Není bez zajímavosti, že v poválečném období vystřídal značné množství jmen – Boswell (1955), Crome (1959), Roman Star (1960), Bede (1961) a službu zakončil jako Victoria Elena (1964), tentokráte již pod řeckou vlajkou.
Barfleur
X 20 Quercy
Druhé ze série tří plavidel pro přepravu banánů stavěných v zahraničí. Původně objednáno jako norský Harry Borthen v dánských loděnicích Burmeister & Wain (Copenhagen), v průběhu stavby odkoupeno francouzskou společností. K položení kýlu došlo v roce 1937 (ke spuštění na vodu v prosinci téhož roku) a zařazení do služby v roce 1938. Jednalo se o plavidlo o tonáži 3 043 BRT, poháněné dvěma diesely o souhrnném výkonu 3 000hp a dosahující rychlosti 16ti uzlů. Nákladní loď byla určena pro karibskou oblast a později tam strávila i část své vojenské kariéry.
Ta započala v první polovině září 1939, kdy byla Quercy zrekvírována a započala její přestavba na pomocný křižník X 20 (v loděnicích Penhoët, Saint-Nazaire). V jejím průběhu novopečený křižník obdržel potřebnou výzbroj (sedm kanónů ráže 138mm, dva ráže 75mm, dva 37mm protiletadlové kanóny a jistý počet dvojitých kulometů ráže 13,2mm, 2 až 4 ks dle zdroje) a vybavení. Loděnice opustil v druhé polovině října 1939 a byl zařazen do 4. divize pomocných křižníků (4ème DCX), jež měla působit v Karibiku. Tam se přesunul hned po první akci, kterou byl doprovod konvoje do kanadského Halifaxu (14.11. až 25.11.) a strávil zde zbytek své první válečné inkarnace (až na intermezzo v podobě oprav v západoafrickém Dakaru, které proběhly mezi únorem a květnem 1940). Mezi hlavní činnosti patřilo hlídkování a přeprava osob. V době francouzské kapitulace se nacházel ve Fort-de-France a spolu s ostatními francouzskými válečnými a civilními plavidly zde očekával další vývoj situace. Ta byla všeobecně vyhrocená a francouzské síly na Martiniku se vyhnuly místní variaci na střetnutí v Mers-el-Kebíru jen díky americké intervenci. I tak byl červenec 1940 neklidným měsícem a křehký pomocný křižník strážící přístav mlčky poměřoval síly s okolo slídícími britskými křižníky. Naštěstí nedošlo k eskalaci situace a vše skončilo u vzájemně výhružně namířených hlavní děl. Ale i o ta pomocný křižník zanedlouho přišel, neboť v říjnu 1940 započaly práce na jeho demilitarizaci, jež byla ukončena v polovině listopadu 1940. Loď se pak navrátila k civilním úlohám (patrně působila ve Středomoří).
Druhý bojový turnus započal o rok později, kdy bylo rozhodnuto o znovuvyzbrojení plavidla. (přestavba započala v prosinci 1941 v toulounských loděnicích La Ciotat). Nesená výzbroj se od prvotní z roku 1940 lišila – šlo o tři kanóny ráže 138mm (3x1), dva ráže 37mm (2x1) (někdy uváděno až osm 37mm kanónů) a dva dvojkulomety ráže 13,2mm (někdy uváděno až 10 kulometů v konfiguraci 10x1). Menší byla i posádka, která čítala 120 mužů (v roce 1940 to bylo 177 mužů). V lednu 1942 vyplul křižník z Toulonu (spolu s ponorkami Le Centaure a Bévéziers) a zamířil k západním břehům Afriky. Úspěšně se prosmýkl kolem Gibraltaru a po mezipřistání v Casablance dorazil v polovině ledna 1942 do Dakaru (i s ponorkou Bévéziers). Tam se ale neohřál ani týden a 20.1.1942 vyplul na první ze svých nebezpečných dálkových misí (není bez zajímavosti, že později, tj. v září 1942, dostala posádka na základě těchto plaveb ocenění za vynikající službu). Cílovou destinací byl Madagaskar, kam dorazil 12.2., ale po krátkém pendlování mezi místními přístavy vyráží 22.3. na zpáteční cestu do Dakaru, kam doplul 20.4. Do Dakaru se trousila i další plavidla, ale tentokráte za o poznání nepříjemnějších okolností. Jednalo se totiž o uprchlíky, kteří na počátku května 1942 přežili střetnutí s britskými silami, konkrétně pak o ponorku Le Glorieux a aviso D'Iberville. Pomocný křižník jim vyplul vstříc a po doplnění paliva (5.6., na linii mezi angolským Mossamedes a ostrovem Svatá Helena) dorazila celá skupinka šťastně do Dakaru. Na podobnou akci vyplul Quercy v červenci 1942, kdy spolu s ponorkou Sidi-Ferruch očekával v jižním Atlantiku tanker Nivôse (ten vyrazil až z dalekého Saigonu). Po úspěšném setkání dorazila trojice na počátku srpna do Dakaru. V srpnu pak ještě eskortoval konvoj mezi Dakarem a Casablankou, ale to se již pomalu blížil čas jeho další přestavby a především jeho služby na straně Spojenců.
V lednu 1943 byl zadokován v Dakaru a na moře se vrátil již jako ozbrojená transportní loď s označením X 1 (Transport Armé X 1). Plavidlo sice přišlo o dva 138mm kanóny (ponecháno pouze postavení na zádi, na přídi se tak uvolnil prostor pro transport vojska), ale na druhou stranu se výzbroj rozhojnila o hlubinné pumy. V přední části plavidla byla dále instalována čtveřice velkých dřevěných vorů (po dvou na každém boku). Hlavním prostorem jeho dalších akcí byly především vody kolem západní Afriky a Středomoří (ale jako součást konvojů se dostal i do Velké Británie a v rámci své první plavby i do Francouzské Guyany) a stal se první lodí s francouzskou vlajkou, která zakotvila v osvobozeném Toulonu (7.9.1944). V jejich průběhu absolvoval i dvě údržby – v Sidi-Abdallah (prosinec 1943 až březen 1944, kromě jiného dochází i k demontáži kulometů a jejich nahrazení osmi jednohlavňovými 20mm kanóny) a Marseille (duben až září 1945) (ale zmínit lze i demagnetizaci, která proběhla v Portsmouthu v dubnu 1944 a instalaci radaru z října téhož roku, jež se uskutečnila pro změnu v Toulonu). Po té poslední, která skončila až po zastavení válečných akcí, odplouvá nejdříve do severní Afriky a poté do asijských vod (konec září 1945, návrat v lednu 1946). Po svém návratu z Vietnamu tráví celý zbytek roku 1946 cestami po Středomoří (127 plaveb, 26 843 mil).
V roce 1947 dochází k finálnímu navrácení lodi do civilní služby (operační oblastí se opět stává původní Karibik), v roce 1955 mění majitele a jméno (Artic Reefer) a v roce 1965 její kariéra končí sešrotováním v USA (po najetí na mělčinu u ostrova Providence severně od Panamského průplavu a následném požáru, který vypukl po jejím odtažení do suchého doku).
Quercy – na počátku války (1), v roce 1943 (druhý snímek je situován do Dakaru) (2, 3) a již jako ozbrojený transport s označením X 1 (4)
X 21 Estérel
Estérel je další z lodí pro přepravu banánů, objednaných původně norskou společností v zahraničních loděnicích (v tomto případě ve švédských Götaverken A/B, Göteborg). Dokončena byla v únoru 1938 a jednalo se o plavidlo o tonáži 3 184 BRT a rychlosti 15,5 uzlu (jeden diesel o výkonu 3 750hp).
K zrekvírování plavidla došlo v září 1939, načež bylo zařazeno jako X 21 do 4. divize pomocných křižníků (4ème DCX). O vystrojení se postaral arzenál v Lorientu, přičemž sestavu výzbroje tvořilo sedm kanónů ráže 138mm, dva ráže 75mm, dva ráže 37mm a několik kulometů (cca 8ks, v dvojitých montážích). O jeho službě v zámoří (Karibik) v letech 1939 až 1940 mi bohužel není nic známo, k deaktivaci a vyřazení z vojenské služby došlo v polovině října 1940 (patrně ve Fort-de-France na Martiniku). V roce 1941 se navrací do Francie, na konci roku 1942 je Estérel předána Němcům (ti ji využívali nadále pod stejným jménem, ale s vlastní posádkou). 11.3.1943 je na cestě do Tuniska torpédována britskou ponorkou Thunderbolt, ale těžce poškozené plavidlo se dokázalo odplížit na Sicílii a zakotvit v Trapani. Tam ho po spojeneckém vyloděni na Sicílii potopila 15.7.1943 vlastní posádka a válka pro něj definitivně skončila.
Po ukončení konfliktu byla loď vyzdvižena a poslána na opravy, ale ty neskončily dříve než v roce 1950. V mírové službě se cílovou destinací staly opět Antily, v letech 1951 až 1953 došlo k přeměně plavidla z transportéru banánů na klasickou nákladní loď a v roce 1964 byla odprodána řecké společnosti. Ta ji provozovala nejprve jako Dimitrios K. a později Dimitrios Kyriakos (1968). V únoru 1969 ztroskotala na západním pobřeží Afriky, byla odvlečena do Freetownu a v roce 1970 finálně odepsána.
X 22 Mexique
Mexique, jako poslední jednotka celé originální série francouzských pomocných křižníků z let 1939-1940, je zároveň nejstarším exemplářem. Ačkoli její druhoválečná služba byla kratičká, tak předchozí desetiletí strávila dosti aktivně. Na vodu byla spuštěna již v květnu 1914 (Chantiers et Ateliers de Provence, Port de Bouc) pod jménem Ile de Cuba, v roce 1915 došlo k jejímu dokončení a přejmenování na Lafayette. To mělo souvislost se změnou cílové destinace jejích plaveb – místo původního záměru provozovat ji na trasách do Karibiku a Střední Ameriky měla nyní obstarávat přepravu na lince do New Yorku. Tonáž činila 12 654 BRT (lze ale dohledat i jiné hodnoty) a stroje o souhrnném výkonu 14 400hp dovolovaly tomuto zámořskému drobečkovi dosáhnout rychlosti okolo 17ti uzlů (18,5 uzlu při zkouškách).
Na lince do Severní Ameriky byl provozován do roku 1917 (ale je možné, že již od roku 1916 byl používán k transportu vojska), na jehož počátku došlo k přeměně na nemocniční loď (v Ateliers et Chantiers de la Gironde, kapacita 1 400 lůžek). Operační oblastí se stalo Středomoří a v tomto prostoru nemocniční loď operovala i po uzavření příměří, přičemž byla používána k transportu vojska. V roce 1919 se Lafayette navrátila k mírové službě a obnovila své plavby na trase do New Yorku. Často tam ale zavítala i po svém přeřazení na mexickou linku v roce 1924. V roce 1928 obdržela jméno Mexique (své původní tak předala nové lodi určené pro newyorskou linku) a zbytek mírové služby strávila většinou na cestách mezi Francií a Mexikem (na konci španělské občanské války tam dopravila i řadu uprchlíků).
V září 1939 je plavidlo zabaveno a pod označením X 22 mělo být zařazeno do 6. divize pomocných křižníků. V listopadu 1939 byla ale konverze zastavena (ať již kvůli stáří či odlišné konstrukci) a bylo rozhodnuto ho provozovat jako transportní plavidlo (s výzbrojí tvořenou dvěma 138mm kanóny a čtyřmi 13,2mm kulomety v konfiguraci 2x2). V této roli absolvovalo norskou kampaň, na začátku června 1940 se nacházelo v Marseille a zažilo tak německé nálety. Jeho kariéru ale ukončila 19.6.1940 magnetická mina a Mexique klesla ke dnu nedaleko přístavu Verdon, naštěstí bez ztrát na životech.
Mexique – jako nemocniční loď pod starým jménem Lafayette
X 3 Cap des Palmes
Na závěr pojednání o francouzských pomocných křižnících je nutno zmínit ještě jedno plavidlo, které sice započalo svou válečnou kariéru později a poněkud odlišně, ale patří k nejaktivnějším jednotkám své kategorie. Řeč je o transportéru banánů Cap des Palmes, výtvoru dánských loděnic Helsingör Vaerft dokončeném v roce 1935. Toto plavidlo o tonáži 3 082 BRT a maximální rychlosti 18 uzlů (běžná rychlost 15 uzlů, pohon zajišťoval jeden dieselový motor) započalo svou cestu ke slávě v listopadu 1940. Na počátku tohoto měsíce si jej totiž v Libreville (Gabon) přivlastnili Svobodní Francouzi, kteří sice Cap des Calmes dali prozatímně k dispozici Britům, ale první krok byl učiněn a loď se nacházela přinejmenším na té správné straně. Až do července 1941 sloužila pod hlavičkou Cunard Line k přepravě rychle se kazícího zboží mezi Halifaxem a Liverpoolem, než si ji opět vymínili Svobodní Francouzi pro své skromné námořní síly (FNFL - Forces navales françaises libres). Úkolem Cap des Palmes bylo posílit nedostatečnou námořní přítomnost ve francouzských državách v Pacifiku, což bylo spojeno i s transportem vojenského i civilního personálu a potřebného materiálu (jako byla například čtyři děla ráže 100mm s příslušnou municí) pro upevnění místní pozice a zesílení obrany. V rámci přípravných prací dostalo plavidlo na konci srpna i svou první výzbroj, byť ji představovaly jen dva obstarožní kanóny ráže 90mm (Model 1877, zásoba munice – 24 ks na hlaveň). Do budoucna se počítalo s regulérním vyzbrojením ve Spojených státech (v případě, že by bylo došlo k brzkému dosažení dohody, mělo plavidlo navštívit americké loděnice již v rámci své první plavby do Francouzské Polynésie), ale jak uvidíme dále, otázka výzbroje byla v případě Cap des Palmes dosti vleklým problémem.
Na svou první plavbu v nové úloze vyplul Cap des Palmes 2.9.1941, první část cesty přes Atlantik absolvoval ve společnosti britského konvoje, ale do jamajského Kingstonu doplul již samostatně. Odtud pokračoval ve společnosti avisa Chevreuil, ale díky potížím s pohonnou jednotkou byla plavidla donucena se po proplutí panamským průplavem opět rozdělit. Cap des Palmes tak doráží do Francouzské Polynésie s přibližně týdenním zpožděním – 7.10. připlouvá do Taiohae (souostroví Markézy) a 9.10. konečně doráží do Papeete (Tahiti). Po vyložení osob a materiálu vyrazila loď do správního střediska Noumea na Nové Kaledonii (20.10. až 5.11.1941, po větší část cesty jí tvořil společnost supertorpédoborec Le Triomphant). Zde ji zastihly novinky ohledně jejího vyzbrojení. Britům, zastřešujícím francouzské snahy, se sice nejprve podařilo dosáhnout dohody s Američany a loď se měla vydat na cestu do Spojených států a absolvovat zde kýženou přestavbu na pomocný křižník, ale záhy došlo k anulování ujednání (patrně s ohledem na udržení vztahů s vichistickou vládou). Britové na základě toho připravili alternativní variantu a k vyzbrojení mělo nakonec dojít v Singapuru (kde by plavidlo obdrželo 6 děl ráže 102mm, snad americké provenience).
Francouzské orgány s cestou do Singapuru příliš nepospíchaly (namísto toho byla loď vyslána zpět na Tahiti, kam vezla 800 tun vojenského materiálu, 390 tun potravin a 120 kusů dobytka) a tak přišel prosinec 1941, s ním japonský útok na Malajsii a singapurskou variantu tak bylo možné odpískat. Pozornost Francouzů se obrátila na australské Sydney a v jejich představách by zde Cap des Palmes během tří měsíců absolvoval potřebnou přestavbu, jejíž součástí by byla instalace šesti 102mm kanónů, dvou 40mm pom-pomů, čtyř kanónů ráže 20mm a čtyř torpédometů. Chybět neměl ani palubní letoun a radarové vybavení. Celé to mělo jeden drobný háček, tuto představu totiž nesdílela britská admiralita a přes veškeré prosby a nátlak hodlala poskytnout maximálně dva 152mm kanóny demontované z jiného plavidla (plus mínus pár lehčích zbraní). Tváří v tvář omezenému výběru se Francouzi raději rozhodli obnovit jednání s Američany. Dohody se ale podařilo docílit až v říjnu 1942, v kterémžto mezidobí Cap des Palmes pilně putoval mezi místními destinacemi a převážel osoby a materiál/suroviny. V rámci těchto cest byl mimo jiné používán i k transportu internovaných občanů států Osy (Japonci, Italové) a osob sympatizujících s vichistickým režimem. V únoru 1942 byl dokonce v zárodku zadušen plán na únos plavidla a plavbu do Japonska (své soukmenovce takříkajíc „napráskal“ jeden Japonec pomáhající v kuchyni, načež došlo k zesílení bezpečnostních opatření). Kýžený okamžik nastal 20.10.1942, kdy Cap des Palmes opouští tahitské Papeete a odplouvá do Spojených států, konkrétně do San Francisca. Tam doráží 2.11. a započíná vykládku svého daru na uvítanou v podobě 900 tun kopry, 250 tun perleti a 50 tun vanilky. Hned poté se ho ujímají místní loděnice a konečně tak začíná jeho přestavba na pomocný křižník.
Plavidlo, které se v březnu 1943 vyprostilo ze spárů dělníků a techniků, bylo dosti odlišné, byť navenek nebyly změny tolik patrné (což byl do značné míry i účel). Důkladnou reorganizaci prodělaly vnitřní prostory (včetně ubytovacích), konstrukce byla zesílena a důležité body (můstek atd.) obdržely pancéřové prvky. Palubní vybavení zahrnovalo jak radar, tak i sonar a instalovaná výzbroj se skládala z jednoho 152mm kanónu na přídi (některé zdroje udávají dva kanóny této ráže), další kanón, tentokráte ráže 76mm, se nacházel v zadní části plavidla, zatímco protiletadlovou výzbroj představovalo osm kanónů ráže 20mm (8x1). Silná byla torpédová výzbroj v podobě dvou trojnásobných vypouštěcích zařízení ráže 533mm a celou sestavu uzavíraly vrhače hlubinných náloží. Všechny hlavňové zbraně byly důsledně kamuflovány. Dosti kuriózní byl osud původní improvizované výzbroje, tj. dvou letitých 90mm kanónů. Zbraně byly samozřejmě demontovány a o (dle jejich mínění) nechtěné a bezprizorní dělostřelecké kusy projevili zájem Američané, kteří je hodlali umístit v místním muzeu. Tento záměr ale neměl dlouhého trvání, neboť velitel plavidla si vymínil jejich navrácení (jako majetku francouzského námořnictva) a uložení do palubních skladů. Tito dva dělostřelečtí „důchodci“ později našli útočiště v přístavu Noumea na Nové Kaledonii.
Po absolvování zkoušek (22.3. až 22.4.1943) vyrazil pomocný křižník Cap des Palmes vstříc novým úkolům. Jako eskorta konvoje převážejícího vojáky do Austrálie (Brisbane) opouští 1.5.1943 San Francisco, do cíle doráží přesně o měsíc později. Cestou bylo zaznamenáno několik sonarových kontaktů, přičemž na jeden z nich byl 16.5. jižně od Samoy provedený útok hlubinnými náložemi. Poněvadž v dané oblasti byla postrádána japonská ponorka kategorie RO a na hladině byla spatřena ropná skvrna, dá se předpokládat, že si Cap des Palmes může nárokovat potopení této ponorky (ačkoli oficiálně nebylo nic uznáno).
Pomocný křižník pokračoval v operacích pod americkým velením (již v San Franciscu se nalodilo devět francouzsky mluvících Američanů působících jako styčný prvek) a v následujících měsících tvořilo náplň jeho práce především doprovázení konvojů. V listopadu 1943 byl předisponován k doprovodu amerických ponorek a pokud se zrovna nevěnoval této činnosti, tak brázdil svou operační oblast a pátral po japonských lodích. Pro tento účel byl zpravidla zamaskován jako vůči Japonsku neutrální ruské plavidlo a figuroval tak v roli lodní pasti. Díky poruše na pohonné jednotce se Cap des Palmes od konce prosince nacházel mimo službu. Provizorní opravy za asistence opravárenské lodi byly dokončeny v únoru 1944, ale křižník nutně potřeboval péči řádného opravárenského zařízení. V březnu tak opuští operační oblast a 6.4.1944 doráží do San Francisca. Opravy, spojené patrně s několika drobnými úpravami (neboť některé zdroje uvádějí výměnu 152mm kanónu/ů za variantu s delší hlavní, kterou již nebylo možné řádně zamaskovat), se protáhly do července 1944. V srpnu 1944 je Cap des Palmes už zase zpět ve své původní operační oblasti, která se ale mezitím dosti zklidnila a tak i intenzita jeho nasazení klesá. Tento trend se ještě zvýraznil na počátku roku 1945, v červnu absolvuje svou poslední eskontní misi a po ose Austrálie-Madagascar se skrze Suezský průplav navrací do evropských vod a 12.9.1945 doráží do Toulonu (cestu ukončuje 26.9. v Saint-Nazaire). V té době měl na kontě 984 dnů operačního nasazení a slova uznání od vrchního velení.
Po odzbrojení bylo plavidlo v září 1945 navráceno původnímu majiteli a k mírové službě. V té vydrželo ještě dalších 20 let, než se potopilo 19.11.1965 severovýchodně od Casablanky (ve vleku do Hamburku, po zhoršení průsaků zjištěných předchozího dne). Tehdy již nesl odlišné jméno Banora (od roku 1957) a naházel se ve vlastnictví marocké společnosti (od roku 1963).
Cap des Palmes (1) a zde již jako Banora (2)
Nákladní loď Charles Plumier, sesterská jednotka plavidla Victor Schoelcher, patří k nejaktivněji využívaným francouzským pomocným křižníkům, byť většinu nejzajímavějších událostí prožila pod britskou vlajkou. Tato loď pro transport banánů vstoupila do služby v říjnu 1938 (konstruována v Chantiers et Ateliers de Provence à Port-de-Bouc) a nějaký čas si užívala mírových dob a poklidné přepravy ovoce. V září 1939 byla ale zrekvírována, vyzbrojena a zařazena do služby jako X 11. Neseno bylo sedm kanónů ráže 150mm (15cm SK C/06) (7x1), dva ráže 75mm (2x1), dva 37mm kanóny (2x1) a čtyři kulomety. Plavidlo bylo zařazeno do 5. divize pomocných křižníků (5ème DCX). Až do kapitulace Francie pak vykonával hlídkovou činnost:
13.11.1939 až 12.12.1939 – u pobřeží Španělska
16.12.1939 až 4.1.1940 – u Azor
18.1.1940 až 10.2.1940 – hlídkování na 10.rovnoběžce (26.1. francouzskému pomocnému křižníku unikla německá nákladní loď Santos, maskovaná za norské plavidlo Rygja)
7.3.1940 až 28.3.1940 – u brazilského souostroví Fernando de Noronha
3.5.1940 až 5.5.1940 – pátrání po portugalské lodi Ganda (jež nakonec ani nevyplula a zůstala zakotvena v angolském přístavu Lobito)
16.5.1940 až 21.5.1940 – hlídkování u ostrova Fogo (souostroví Kapverdy)
6.6.1940 až 18.6.1940 – opět v oblasti Kapverdských ostrovů (včetně pátrání po italských obchodních plavidlech v Atlantiku)
V době kapitulace se nacházel v Dakaru, kde zůstal i v dalších měsících a přečkal zde britské útoky. V polovině října 1940 byl demilitarizován a navrácen do role nákladního plavidla. V druhé polovině prosince (21.12.) vyplul z Casablanky do Marseille, doprovázen torpédoborcem Boulonnais. Ten se od něj oddělil druhého dne dopoledne (10:56, východně od poloostrova Almina) a obrátil se na cestu zpět. Charles Plumier pokračoval dále, ale večer (22:25) byl poblíž Mellily zadržen britským torpédoborcem Faulknor a eskortován do Gibraltaru.
Touto událostí se otevřela cesta pro nejaktivnější epizodu jeho dlouhé služby. Počátky byly skromné a plavidlo pokračovalo v přepravě nákladu, tentokráte pod patronací britského Ministerstva války a převážně ve vodách omývajících britské indické državy. Na začátku května 1941 ale došlo k jeho začlenění do Royal Navy, kde sloužilo jako HMS Largs ponejprve jako oceánské hlídkové plavidlo (OBV - Ocean Boarding Vessel, kontrola kontrabandu, doprovod konvojů atp.) a posléze velitelská loď výsadkových operací ((LSH(L) - Landing Ship Headquarters (Large)). V roli velitelského plavidla sloužila HMS Largs od podzimu 1942 a během zbytku války by se stěží našla nějaká důležitá operace, které by se nezúčastnila. Na jejím „kontě“ se tak nachází operace Torch (vylodění v severní Africe, listopad 1942), Corkscrew (Pantelleria, červen 1943), Husky (Sicílie, červenec 1943), Avalanche (Salerno, září 1943), Neptune/Overlord (Normandie, červen 1944), Dragoon (jižní Francie, srpen 1944), Dracula (Rangún, květen 1945) a Zipper (Malajsie, září 1945). Výzbroj zpočátku tvořily dva 152mm kanóny Mk XI a jeden kanón ráže 76mm, v roce 1944 to pak byl jeden 76mm kanón, dva ráže 40mm a čtrnáct ráže 20mm. U pobřeží Normandie se stala dvakrát cílem nepřátelského útoku – poprvé ze strany německých letounů (noc z 12. na 13.června) a podruhé palbou z pobřeží poblíž přístavu Honfleur.
V prosinci 1945 byla loď předána zpět Francii a obdržela své původní jméno. V roce 1946 byl Charles Plumier přebudován na smíšené nákladní plavidlo pro transport cestujících i materiálu a pokračoval v mírové službě až do poloviny 60tých let, kdy ještě jednou změnil majitele (1964) a svou kariéru tak ukončil pod řeckou vlajkou a se jménem Pleias. Na šrot byl rozebrán v italském Vado (1968).
Charles Plumier (1, 2) a pozdější podoba, kdy vystupoval jako HMS Largs – Greenock, leden 1942 (3) a Kolombo, říjen 1945 (4)
X 12 Chella
Mezi jednotky, které sice nebyly nakonec vyzbrojeny jako pomocný křižník, ale svému válečnému osudu i tak neunikly, patří i velká pasažérská loď Chella. Toto luxusní plavidlo o tonáži 8 921 BRT bylo určeno pro linku Marseille-Casablanca (případně Dakar) a dokončeno bylo v roce 1935 (stavba začala v roce 1934). Chella byla se svými 20ti uzly rychlou lodí (lze se dopátrat i hodnoty 21,5 uzlu, ale zde nejspíše půjde o rychlost dosaženou při zkouškách, souhrnný výkon strojů činil 15 300hp) a tak se nelze divit, že již v září 1935 pokořila rekord na zmíněné trase Marseille-Casablanca a do svého cíle doplula za 35 hodin. Na své palubě mohla přepravovat 556 pasažérů.
Po vypuknutí války se z plavidla nestal pomocný křižník (ale patrně byla dříve či později do jisté míry vyzbrojena, neboť snímky z doby potopení naznačují přítomnost děl na palubě), ale bylo využito k transportu vojska a materiálu (v rámci odboru námořní dopravy, neboli DTM - Direction des Transports Maritimes). Operační oblastí byly stále středomořské a západoafrické vody, přičemž při jedné z cest do Maroka se Chella v noci z 5. na 6. ledna 1940 poblíž Gibraltaru srazila s pomocnou minolovkou britského námořnictva Kingstone Cornelian. Ta šla ke dnu i se 17ti muži z její posádky a Chella po provizorních opravách v Gibraltaru vyrazila zpět do Marseille, kde strávila notný čas v suchém doku. Po opravách byla připravena k dalším úkolům, ale pobytu mimo suchý dok si neměla užít příliš dlouho. Krátce po jeho opuštění se totiž stala jednou z několika obětí německého náletu na Marseille ze dne 2.6.1940. Loď, naloženou vrchovatě municí určenou pro francouzské síly v Maroku, zasáhla již první vlna letounů Luftwaffe a na palubě vypuknul masivní požár (při útoku zahynulo nebo bylo pohřešováno 10 mužů, dalších 6 bylo zraněno). Kvůli akutnímu nebezpečí výbuchu uskladněné munice se remorkéry pokusily odvléci plavidlo z přístavu, ale to se podařilo jen do určité míry. Po nějaké době byly nuceny operaci přerušit a loď začala být unášena proudem. Bylo rozhodnuto urychlit potápění plavidla a tak hlídková loď Cyrnos (taktické označení P 2, taktéž původně civilní plavidlo zrekvírované na počátku války) vypálila na Chellu celkem 36 granátů. Ta se následně převrátila a potopila na místních mělčinách. Polozatopený vrak byl zlikvidován až po válce (kolem roku 1954). Trup byl sešrotován a motory vyjmuty a použity na jiných plavidlech (lodě pro dopravu banánů Volta a Foria).
Chella před válkou, na druhém snímku v době španělské občanské války (1, 2) a při osudném náletu na Marseille v červnu 1940 – hořící plavidlo, za povšimnutí stojí speciální kamufláž (3, 4), pod palbou hlídkové lodi Cyrnos (5) a následně se Chella převrací a klesá ke dnu (6)
X 13 Djenné
Djenné (dokončena v roce 1931, Forge et Chantiers et Ateliers de la Mediterranee, La Seyne, 8 790 BRT, rychlost 16,5 uzlu), sesterská loď jednotky Koutoubia, byla sice za války zrekvírována, ale od přestavby na pomocný křižník bylo nakonec upuštěno. Od roku 1940 tak sloužila k transportu vojska a materiálu (zúčastnila se například norské kampaně a v roce 1941 byla použita pro repatriaci vojáků ze Sýrie). V roce 1943 se dostala do rukou Němců, kteří ji přejmenovali na Freigeleit a využívali k výměnám zajatců (v rámci těchto plaveb navštívila severní Afriku a Španělsko). Plavidlo bylo potopeno při německém ústupu z okupovaných francouzských území, stalo se tak v srpnu 1944 v Marseille.
Po vyzdvižení, opravách (1946 až 1948) a navrácení původního jména se loď opět věnovala dopravě cestujících na severoafrických linkách. Po nehodě z roku 1952 byla rekonstruována (byl odstraněn i jeden komín), v roce 1962 přejmenována na Césarée a krátce nato vyřazena (1964, poslána do šrotu a rozebrána v jugoslávském Splitu v letech 1965 až 1966).
Djenné před válkou (1), před odplutím do Norska (2) a po potopení Němci v roce 1944 (3)
X 16 El Kantara
El Kantara je jakousi prototypovou lodí série „tří El“ a její původ je nutno hledat nikoli ve Francii, ale v britských loděnicích Swan Hunter. Parametry tohoto plavidla a jeho polosesterských jednotek se poněkud lišily – loď byla o něco menší (8 079 BRT) a nesla slabší stroje (8 000 či 8 500hp dle zdroje, rychlost cca 20 uzlů, při zkouškách 21,5 uzlu). Na vodu byla spuštěna v únoru 1932, již v dubnu absolvovala přejímací zkoušky a o měsíc později byla zařazena do služby (severoafrické linky, přesněji linka Port Vendres-Alžír-Oran).
V září 1939 byla El Kantara zrekvírována, byl jí přidělen kód X 16 a stala se součástí 1. divize pomocných křižníků. Výzbroj byla identická jako u jednotky X 6 (El Mansour), tj. sedm kanónů ráže 138mm (7x1), dva ráže 75mm (2x1), čtyři kulomety ráže 13,2mm (2x2) a dva 8mm kulomety (2x1). Osudy celé divize ve válečných časech jsou uvedeny v oddílu věnovanému lodi El Mansour (viz. výše).
X 17 El Djezair
El Djezair byla poslední postavenou jednotkou z celé série (El Kantara, El Mansour, El Djezair). Její stavba započala v květnu 1933 (Forges et Chantiers de la Méditerranée, La Seyne), v listopadu došlo ke spuštění na vodu a do služby vstoupila v dubnu 1934. Oblastí jejího působení byly opět, jak jinak, vody omývající sever Afriky. Parametry byly prakticky totožné se sesterskou El Mansour – tonáž 5 790 BRT, rychlost mírně přes 20 uzlů (při zkouškách 22,75, stroje o výkonu 12 000hp). Spolu s ní sdílela i provedené úpravy, tj. odstranění jednoho komínu v roce 1937.
K zrekvírování pro vojenskou službu došlo v září 1939, obdržela kód X 17 a zařazení k 1. divizi pomocných křižníků. Výzbroj byla stejná jako u jednotek X 6 a X 16. Další osudy plavidla jsou opět uvedeny v kapitolce věnující se plavidlu El Mansour.
X 18 Eridan
Pasažérská loď Eridan, jejíž služba byla bohatá spíše na mimořádné události, byla spuštěna na vodu v červnu 1928 (loděnice La Ciotat, Toulon) a již v listopadu 1929 vyrazila na svou první plavbu. Druhým domovem této lodi o tonáži 9 928 tun a rychlosti 15 uzlů se staly především teplé vody Indického oceánu a Pacifiku (linky do Austrálie, Nové Kaledonie, na Madagaskar či do Indočíny). V březnu 1939 se u Trinidadu srazila s lodí Empress of Australia, což si nejen vyžádalo rok v doku (zpestřený incidentem se žhářstvím), ale patrně tím pádem i zabránilo konverzi na pomocný křižník. Po podepsání příměří pokračovala v plavbách na Madagaskar, do Indočíny, ale třeba i na Filipíny.
V listopadu 1942 padla do rukou Spojencům (zadržena britskými plavidly po sabotáži motorů), kteří ji pod britskou vlajkou (ale s francouzskou posádkou) používali pro transport vojska. Ani tato služba, odehrávající se především ve středomořských a indických vodách, se neobešla bez malých „zpestření“. V červenci 1944 se na její palubě vzbouřil převážený kontingent řeckých vojáků a o něco později, při přepravě podstatně umírněnějších Indů, pro změnu najela v Rudém moři na mělčinu. V roce 1945 byla použita k transportu francouzských vojáků do Indočíny, ale ani to se neobešlo bez nehody. Na konci prosince 1945 totiž na palubě vypuknul požár (uhašen měl být za pomoci plavidla Arromanches, čímž je nejspíše míněna stejnojmenná letadlová loď). V roce 1946 je Eridan navrácena do civilní sféry a následujících 10 let opět brázdila své oblíbené vody v tropických dálavách, tj. až do roku 1956, kdy je ve své vlasti rozebrána do starého železa.
plavidlo Eridan upravené pro transport vojska
X 19 Barfleur
Transportér banánů objednaný původně jako norský Sigurd Herlofson v dánských loděnicích Burmeister & Wain (spolu se sesterskými jednotkami Quercy a Maurienne). Dokončen v roce 1938, ale již s francouzským majitelem a pod jménem Barfleur. Tonáž 3 259 BRT, rychlost 16 uzlů, přičemž plavidlo bylo určeno pro karibské vody.
V těch mělo pobývat i po vypuknutí války (v rámci 4. divize pomocných křižníků), ale nejdříve bylo nutno ho vystrojit jako válečné plavidlo. O to se postaral arzenál v Lorientu, kam se plavidlo přesunulo po svém zrekvírování v září 1939. Výzbroj tvořilo sedm kanónů ráže 150mm, dva ráže 75mm, dva ráže 37mm a několik kulometů. Podrobnosti o službě v prvních válečných letech jsem bohužel nenašel, takže se rovnou přesuneme do roku 1943, kdy se Barfleur, nacházející se v té době na Antilách, připojuje ke spojeneckým silám. Vzápětí podstupuje konverzi na ozbrojený transport s označením X 2 a redukovanou výzbrojí (patrně jen dva 150mm kanóny a šest jednohlavňových Oerlikonů ráže 20mm). V této podobě se kromě jiného zúčastňuje i vylodění v jižní Francii (1944). Posléze byl přesunut do Indočíny (1945) a v roce 1946 konečně navrácen do civilní služby. V té vydržel až do ledna 1967, kdy byl v Soluni zničen požárem a odprodán do šrotu (Itálie). Není bez zajímavosti, že v poválečném období vystřídal značné množství jmen – Boswell (1955), Crome (1959), Roman Star (1960), Bede (1961) a službu zakončil jako Victoria Elena (1964), tentokráte již pod řeckou vlajkou.
Barfleur
X 20 Quercy
Druhé ze série tří plavidel pro přepravu banánů stavěných v zahraničí. Původně objednáno jako norský Harry Borthen v dánských loděnicích Burmeister & Wain (Copenhagen), v průběhu stavby odkoupeno francouzskou společností. K položení kýlu došlo v roce 1937 (ke spuštění na vodu v prosinci téhož roku) a zařazení do služby v roce 1938. Jednalo se o plavidlo o tonáži 3 043 BRT, poháněné dvěma diesely o souhrnném výkonu 3 000hp a dosahující rychlosti 16ti uzlů. Nákladní loď byla určena pro karibskou oblast a později tam strávila i část své vojenské kariéry.
Ta započala v první polovině září 1939, kdy byla Quercy zrekvírována a započala její přestavba na pomocný křižník X 20 (v loděnicích Penhoët, Saint-Nazaire). V jejím průběhu novopečený křižník obdržel potřebnou výzbroj (sedm kanónů ráže 138mm, dva ráže 75mm, dva 37mm protiletadlové kanóny a jistý počet dvojitých kulometů ráže 13,2mm, 2 až 4 ks dle zdroje) a vybavení. Loděnice opustil v druhé polovině října 1939 a byl zařazen do 4. divize pomocných křižníků (4ème DCX), jež měla působit v Karibiku. Tam se přesunul hned po první akci, kterou byl doprovod konvoje do kanadského Halifaxu (14.11. až 25.11.) a strávil zde zbytek své první válečné inkarnace (až na intermezzo v podobě oprav v západoafrickém Dakaru, které proběhly mezi únorem a květnem 1940). Mezi hlavní činnosti patřilo hlídkování a přeprava osob. V době francouzské kapitulace se nacházel ve Fort-de-France a spolu s ostatními francouzskými válečnými a civilními plavidly zde očekával další vývoj situace. Ta byla všeobecně vyhrocená a francouzské síly na Martiniku se vyhnuly místní variaci na střetnutí v Mers-el-Kebíru jen díky americké intervenci. I tak byl červenec 1940 neklidným měsícem a křehký pomocný křižník strážící přístav mlčky poměřoval síly s okolo slídícími britskými křižníky. Naštěstí nedošlo k eskalaci situace a vše skončilo u vzájemně výhružně namířených hlavní děl. Ale i o ta pomocný křižník zanedlouho přišel, neboť v říjnu 1940 započaly práce na jeho demilitarizaci, jež byla ukončena v polovině listopadu 1940. Loď se pak navrátila k civilním úlohám (patrně působila ve Středomoří).
Druhý bojový turnus započal o rok později, kdy bylo rozhodnuto o znovuvyzbrojení plavidla. (přestavba započala v prosinci 1941 v toulounských loděnicích La Ciotat). Nesená výzbroj se od prvotní z roku 1940 lišila – šlo o tři kanóny ráže 138mm (3x1), dva ráže 37mm (2x1) (někdy uváděno až osm 37mm kanónů) a dva dvojkulomety ráže 13,2mm (někdy uváděno až 10 kulometů v konfiguraci 10x1). Menší byla i posádka, která čítala 120 mužů (v roce 1940 to bylo 177 mužů). V lednu 1942 vyplul křižník z Toulonu (spolu s ponorkami Le Centaure a Bévéziers) a zamířil k západním břehům Afriky. Úspěšně se prosmýkl kolem Gibraltaru a po mezipřistání v Casablance dorazil v polovině ledna 1942 do Dakaru (i s ponorkou Bévéziers). Tam se ale neohřál ani týden a 20.1.1942 vyplul na první ze svých nebezpečných dálkových misí (není bez zajímavosti, že později, tj. v září 1942, dostala posádka na základě těchto plaveb ocenění za vynikající službu). Cílovou destinací byl Madagaskar, kam dorazil 12.2., ale po krátkém pendlování mezi místními přístavy vyráží 22.3. na zpáteční cestu do Dakaru, kam doplul 20.4. Do Dakaru se trousila i další plavidla, ale tentokráte za o poznání nepříjemnějších okolností. Jednalo se totiž o uprchlíky, kteří na počátku května 1942 přežili střetnutí s britskými silami, konkrétně pak o ponorku Le Glorieux a aviso D'Iberville. Pomocný křižník jim vyplul vstříc a po doplnění paliva (5.6., na linii mezi angolským Mossamedes a ostrovem Svatá Helena) dorazila celá skupinka šťastně do Dakaru. Na podobnou akci vyplul Quercy v červenci 1942, kdy spolu s ponorkou Sidi-Ferruch očekával v jižním Atlantiku tanker Nivôse (ten vyrazil až z dalekého Saigonu). Po úspěšném setkání dorazila trojice na počátku srpna do Dakaru. V srpnu pak ještě eskortoval konvoj mezi Dakarem a Casablankou, ale to se již pomalu blížil čas jeho další přestavby a především jeho služby na straně Spojenců.
V lednu 1943 byl zadokován v Dakaru a na moře se vrátil již jako ozbrojená transportní loď s označením X 1 (Transport Armé X 1). Plavidlo sice přišlo o dva 138mm kanóny (ponecháno pouze postavení na zádi, na přídi se tak uvolnil prostor pro transport vojska), ale na druhou stranu se výzbroj rozhojnila o hlubinné pumy. V přední části plavidla byla dále instalována čtveřice velkých dřevěných vorů (po dvou na každém boku). Hlavním prostorem jeho dalších akcí byly především vody kolem západní Afriky a Středomoří (ale jako součást konvojů se dostal i do Velké Británie a v rámci své první plavby i do Francouzské Guyany) a stal se první lodí s francouzskou vlajkou, která zakotvila v osvobozeném Toulonu (7.9.1944). V jejich průběhu absolvoval i dvě údržby – v Sidi-Abdallah (prosinec 1943 až březen 1944, kromě jiného dochází i k demontáži kulometů a jejich nahrazení osmi jednohlavňovými 20mm kanóny) a Marseille (duben až září 1945) (ale zmínit lze i demagnetizaci, která proběhla v Portsmouthu v dubnu 1944 a instalaci radaru z října téhož roku, jež se uskutečnila pro změnu v Toulonu). Po té poslední, která skončila až po zastavení válečných akcí, odplouvá nejdříve do severní Afriky a poté do asijských vod (konec září 1945, návrat v lednu 1946). Po svém návratu z Vietnamu tráví celý zbytek roku 1946 cestami po Středomoří (127 plaveb, 26 843 mil).
V roce 1947 dochází k finálnímu navrácení lodi do civilní služby (operační oblastí se opět stává původní Karibik), v roce 1955 mění majitele a jméno (Artic Reefer) a v roce 1965 její kariéra končí sešrotováním v USA (po najetí na mělčinu u ostrova Providence severně od Panamského průplavu a následném požáru, který vypukl po jejím odtažení do suchého doku).
Quercy – na počátku války (1), v roce 1943 (druhý snímek je situován do Dakaru) (2, 3) a již jako ozbrojený transport s označením X 1 (4)
X 21 Estérel
Estérel je další z lodí pro přepravu banánů, objednaných původně norskou společností v zahraničních loděnicích (v tomto případě ve švédských Götaverken A/B, Göteborg). Dokončena byla v únoru 1938 a jednalo se o plavidlo o tonáži 3 184 BRT a rychlosti 15,5 uzlu (jeden diesel o výkonu 3 750hp).
K zrekvírování plavidla došlo v září 1939, načež bylo zařazeno jako X 21 do 4. divize pomocných křižníků (4ème DCX). O vystrojení se postaral arzenál v Lorientu, přičemž sestavu výzbroje tvořilo sedm kanónů ráže 138mm, dva ráže 75mm, dva ráže 37mm a několik kulometů (cca 8ks, v dvojitých montážích). O jeho službě v zámoří (Karibik) v letech 1939 až 1940 mi bohužel není nic známo, k deaktivaci a vyřazení z vojenské služby došlo v polovině října 1940 (patrně ve Fort-de-France na Martiniku). V roce 1941 se navrací do Francie, na konci roku 1942 je Estérel předána Němcům (ti ji využívali nadále pod stejným jménem, ale s vlastní posádkou). 11.3.1943 je na cestě do Tuniska torpédována britskou ponorkou Thunderbolt, ale těžce poškozené plavidlo se dokázalo odplížit na Sicílii a zakotvit v Trapani. Tam ho po spojeneckém vyloděni na Sicílii potopila 15.7.1943 vlastní posádka a válka pro něj definitivně skončila.
Po ukončení konfliktu byla loď vyzdvižena a poslána na opravy, ale ty neskončily dříve než v roce 1950. V mírové službě se cílovou destinací staly opět Antily, v letech 1951 až 1953 došlo k přeměně plavidla z transportéru banánů na klasickou nákladní loď a v roce 1964 byla odprodána řecké společnosti. Ta ji provozovala nejprve jako Dimitrios K. a později Dimitrios Kyriakos (1968). V únoru 1969 ztroskotala na západním pobřeží Afriky, byla odvlečena do Freetownu a v roce 1970 finálně odepsána.
X 22 Mexique
Mexique, jako poslední jednotka celé originální série francouzských pomocných křižníků z let 1939-1940, je zároveň nejstarším exemplářem. Ačkoli její druhoválečná služba byla kratičká, tak předchozí desetiletí strávila dosti aktivně. Na vodu byla spuštěna již v květnu 1914 (Chantiers et Ateliers de Provence, Port de Bouc) pod jménem Ile de Cuba, v roce 1915 došlo k jejímu dokončení a přejmenování na Lafayette. To mělo souvislost se změnou cílové destinace jejích plaveb – místo původního záměru provozovat ji na trasách do Karibiku a Střední Ameriky měla nyní obstarávat přepravu na lince do New Yorku. Tonáž činila 12 654 BRT (lze ale dohledat i jiné hodnoty) a stroje o souhrnném výkonu 14 400hp dovolovaly tomuto zámořskému drobečkovi dosáhnout rychlosti okolo 17ti uzlů (18,5 uzlu při zkouškách).
Na lince do Severní Ameriky byl provozován do roku 1917 (ale je možné, že již od roku 1916 byl používán k transportu vojska), na jehož počátku došlo k přeměně na nemocniční loď (v Ateliers et Chantiers de la Gironde, kapacita 1 400 lůžek). Operační oblastí se stalo Středomoří a v tomto prostoru nemocniční loď operovala i po uzavření příměří, přičemž byla používána k transportu vojska. V roce 1919 se Lafayette navrátila k mírové službě a obnovila své plavby na trase do New Yorku. Často tam ale zavítala i po svém přeřazení na mexickou linku v roce 1924. V roce 1928 obdržela jméno Mexique (své původní tak předala nové lodi určené pro newyorskou linku) a zbytek mírové služby strávila většinou na cestách mezi Francií a Mexikem (na konci španělské občanské války tam dopravila i řadu uprchlíků).
V září 1939 je plavidlo zabaveno a pod označením X 22 mělo být zařazeno do 6. divize pomocných křižníků. V listopadu 1939 byla ale konverze zastavena (ať již kvůli stáří či odlišné konstrukci) a bylo rozhodnuto ho provozovat jako transportní plavidlo (s výzbrojí tvořenou dvěma 138mm kanóny a čtyřmi 13,2mm kulomety v konfiguraci 2x2). V této roli absolvovalo norskou kampaň, na začátku června 1940 se nacházelo v Marseille a zažilo tak německé nálety. Jeho kariéru ale ukončila 19.6.1940 magnetická mina a Mexique klesla ke dnu nedaleko přístavu Verdon, naštěstí bez ztrát na životech.
Mexique – jako nemocniční loď pod starým jménem Lafayette
X 3 Cap des Palmes
Na závěr pojednání o francouzských pomocných křižnících je nutno zmínit ještě jedno plavidlo, které sice započalo svou válečnou kariéru později a poněkud odlišně, ale patří k nejaktivnějším jednotkám své kategorie. Řeč je o transportéru banánů Cap des Palmes, výtvoru dánských loděnic Helsingör Vaerft dokončeném v roce 1935. Toto plavidlo o tonáži 3 082 BRT a maximální rychlosti 18 uzlů (běžná rychlost 15 uzlů, pohon zajišťoval jeden dieselový motor) započalo svou cestu ke slávě v listopadu 1940. Na počátku tohoto měsíce si jej totiž v Libreville (Gabon) přivlastnili Svobodní Francouzi, kteří sice Cap des Calmes dali prozatímně k dispozici Britům, ale první krok byl učiněn a loď se nacházela přinejmenším na té správné straně. Až do července 1941 sloužila pod hlavičkou Cunard Line k přepravě rychle se kazícího zboží mezi Halifaxem a Liverpoolem, než si ji opět vymínili Svobodní Francouzi pro své skromné námořní síly (FNFL - Forces navales françaises libres). Úkolem Cap des Palmes bylo posílit nedostatečnou námořní přítomnost ve francouzských državách v Pacifiku, což bylo spojeno i s transportem vojenského i civilního personálu a potřebného materiálu (jako byla například čtyři děla ráže 100mm s příslušnou municí) pro upevnění místní pozice a zesílení obrany. V rámci přípravných prací dostalo plavidlo na konci srpna i svou první výzbroj, byť ji představovaly jen dva obstarožní kanóny ráže 90mm (Model 1877, zásoba munice – 24 ks na hlaveň). Do budoucna se počítalo s regulérním vyzbrojením ve Spojených státech (v případě, že by bylo došlo k brzkému dosažení dohody, mělo plavidlo navštívit americké loděnice již v rámci své první plavby do Francouzské Polynésie), ale jak uvidíme dále, otázka výzbroje byla v případě Cap des Palmes dosti vleklým problémem.
Na svou první plavbu v nové úloze vyplul Cap des Palmes 2.9.1941, první část cesty přes Atlantik absolvoval ve společnosti britského konvoje, ale do jamajského Kingstonu doplul již samostatně. Odtud pokračoval ve společnosti avisa Chevreuil, ale díky potížím s pohonnou jednotkou byla plavidla donucena se po proplutí panamským průplavem opět rozdělit. Cap des Palmes tak doráží do Francouzské Polynésie s přibližně týdenním zpožděním – 7.10. připlouvá do Taiohae (souostroví Markézy) a 9.10. konečně doráží do Papeete (Tahiti). Po vyložení osob a materiálu vyrazila loď do správního střediska Noumea na Nové Kaledonii (20.10. až 5.11.1941, po větší část cesty jí tvořil společnost supertorpédoborec Le Triomphant). Zde ji zastihly novinky ohledně jejího vyzbrojení. Britům, zastřešujícím francouzské snahy, se sice nejprve podařilo dosáhnout dohody s Američany a loď se měla vydat na cestu do Spojených států a absolvovat zde kýženou přestavbu na pomocný křižník, ale záhy došlo k anulování ujednání (patrně s ohledem na udržení vztahů s vichistickou vládou). Britové na základě toho připravili alternativní variantu a k vyzbrojení mělo nakonec dojít v Singapuru (kde by plavidlo obdrželo 6 děl ráže 102mm, snad americké provenience).
Francouzské orgány s cestou do Singapuru příliš nepospíchaly (namísto toho byla loď vyslána zpět na Tahiti, kam vezla 800 tun vojenského materiálu, 390 tun potravin a 120 kusů dobytka) a tak přišel prosinec 1941, s ním japonský útok na Malajsii a singapurskou variantu tak bylo možné odpískat. Pozornost Francouzů se obrátila na australské Sydney a v jejich představách by zde Cap des Palmes během tří měsíců absolvoval potřebnou přestavbu, jejíž součástí by byla instalace šesti 102mm kanónů, dvou 40mm pom-pomů, čtyř kanónů ráže 20mm a čtyř torpédometů. Chybět neměl ani palubní letoun a radarové vybavení. Celé to mělo jeden drobný háček, tuto představu totiž nesdílela britská admiralita a přes veškeré prosby a nátlak hodlala poskytnout maximálně dva 152mm kanóny demontované z jiného plavidla (plus mínus pár lehčích zbraní). Tváří v tvář omezenému výběru se Francouzi raději rozhodli obnovit jednání s Američany. Dohody se ale podařilo docílit až v říjnu 1942, v kterémžto mezidobí Cap des Palmes pilně putoval mezi místními destinacemi a převážel osoby a materiál/suroviny. V rámci těchto cest byl mimo jiné používán i k transportu internovaných občanů států Osy (Japonci, Italové) a osob sympatizujících s vichistickým režimem. V únoru 1942 byl dokonce v zárodku zadušen plán na únos plavidla a plavbu do Japonska (své soukmenovce takříkajíc „napráskal“ jeden Japonec pomáhající v kuchyni, načež došlo k zesílení bezpečnostních opatření). Kýžený okamžik nastal 20.10.1942, kdy Cap des Palmes opouští tahitské Papeete a odplouvá do Spojených států, konkrétně do San Francisca. Tam doráží 2.11. a započíná vykládku svého daru na uvítanou v podobě 900 tun kopry, 250 tun perleti a 50 tun vanilky. Hned poté se ho ujímají místní loděnice a konečně tak začíná jeho přestavba na pomocný křižník.
Plavidlo, které se v březnu 1943 vyprostilo ze spárů dělníků a techniků, bylo dosti odlišné, byť navenek nebyly změny tolik patrné (což byl do značné míry i účel). Důkladnou reorganizaci prodělaly vnitřní prostory (včetně ubytovacích), konstrukce byla zesílena a důležité body (můstek atd.) obdržely pancéřové prvky. Palubní vybavení zahrnovalo jak radar, tak i sonar a instalovaná výzbroj se skládala z jednoho 152mm kanónu na přídi (některé zdroje udávají dva kanóny této ráže), další kanón, tentokráte ráže 76mm, se nacházel v zadní části plavidla, zatímco protiletadlovou výzbroj představovalo osm kanónů ráže 20mm (8x1). Silná byla torpédová výzbroj v podobě dvou trojnásobných vypouštěcích zařízení ráže 533mm a celou sestavu uzavíraly vrhače hlubinných náloží. Všechny hlavňové zbraně byly důsledně kamuflovány. Dosti kuriózní byl osud původní improvizované výzbroje, tj. dvou letitých 90mm kanónů. Zbraně byly samozřejmě demontovány a o (dle jejich mínění) nechtěné a bezprizorní dělostřelecké kusy projevili zájem Američané, kteří je hodlali umístit v místním muzeu. Tento záměr ale neměl dlouhého trvání, neboť velitel plavidla si vymínil jejich navrácení (jako majetku francouzského námořnictva) a uložení do palubních skladů. Tito dva dělostřelečtí „důchodci“ později našli útočiště v přístavu Noumea na Nové Kaledonii.
Po absolvování zkoušek (22.3. až 22.4.1943) vyrazil pomocný křižník Cap des Palmes vstříc novým úkolům. Jako eskorta konvoje převážejícího vojáky do Austrálie (Brisbane) opouští 1.5.1943 San Francisco, do cíle doráží přesně o měsíc později. Cestou bylo zaznamenáno několik sonarových kontaktů, přičemž na jeden z nich byl 16.5. jižně od Samoy provedený útok hlubinnými náložemi. Poněvadž v dané oblasti byla postrádána japonská ponorka kategorie RO a na hladině byla spatřena ropná skvrna, dá se předpokládat, že si Cap des Palmes může nárokovat potopení této ponorky (ačkoli oficiálně nebylo nic uznáno).
Pomocný křižník pokračoval v operacích pod americkým velením (již v San Franciscu se nalodilo devět francouzsky mluvících Američanů působících jako styčný prvek) a v následujících měsících tvořilo náplň jeho práce především doprovázení konvojů. V listopadu 1943 byl předisponován k doprovodu amerických ponorek a pokud se zrovna nevěnoval této činnosti, tak brázdil svou operační oblast a pátral po japonských lodích. Pro tento účel byl zpravidla zamaskován jako vůči Japonsku neutrální ruské plavidlo a figuroval tak v roli lodní pasti. Díky poruše na pohonné jednotce se Cap des Palmes od konce prosince nacházel mimo službu. Provizorní opravy za asistence opravárenské lodi byly dokončeny v únoru 1944, ale křižník nutně potřeboval péči řádného opravárenského zařízení. V březnu tak opuští operační oblast a 6.4.1944 doráží do San Francisca. Opravy, spojené patrně s několika drobnými úpravami (neboť některé zdroje uvádějí výměnu 152mm kanónu/ů za variantu s delší hlavní, kterou již nebylo možné řádně zamaskovat), se protáhly do července 1944. V srpnu 1944 je Cap des Palmes už zase zpět ve své původní operační oblasti, která se ale mezitím dosti zklidnila a tak i intenzita jeho nasazení klesá. Tento trend se ještě zvýraznil na počátku roku 1945, v červnu absolvuje svou poslední eskontní misi a po ose Austrálie-Madagascar se skrze Suezský průplav navrací do evropských vod a 12.9.1945 doráží do Toulonu (cestu ukončuje 26.9. v Saint-Nazaire). V té době měl na kontě 984 dnů operačního nasazení a slova uznání od vrchního velení.
Po odzbrojení bylo plavidlo v září 1945 navráceno původnímu majiteli a k mírové službě. V té vydrželo ještě dalších 20 let, než se potopilo 19.11.1965 severovýchodně od Casablanky (ve vleku do Hamburku, po zhoršení průsaků zjištěných předchozího dne). Tehdy již nesl odlišné jméno Banora (od roku 1957) a naházel se ve vlastnictví marocké společnosti (od roku 1963).
Cap des Palmes (1) a zde již jako Banora (2)
U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)
“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming
Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Re: Francouzské pomocné křižníky
Ostatní plavidla
V úvodu článku byla zmíněna i další plavidla, která nakonec neabsolvovala patřičné úpravy, konkrétněji pak jednotky určené pro sestavení 6. a 7. divize pomocných křižníků. Upřímně řečeno, nikde jsem nenarazil na seznam všech dostupných lodí vhodných/připravených pro přestavbu na pomocné křižníky a tak alespoň za všechny stručně zmíním osudy této šestice.
Maréchal Joffre
Spuštěn na vodu v květnu 1931 (loděnice La Ciotat), tonáž 11 500/12 063 BRT (1931/1937), rychlost 16/19 uzlů (1931/1937), dva diesely o výkonu 6 800/10 450hp (1931/1937). Provozován na dálněvýchodních linkách, v roce 1940 se nacházel v Saigonu, později plul pod vlajkou vichistické Francie. V prosinci 1941 se nacházel na Filipínách (Manila), kde je po vypuknutí nepřátelství mezi Spojenými státy a Japonskem zabaven (za společného úsilí Američanů a části posádky nesouhlasící s režimem ve Vichy) a přes Austrálii odeslán do Spojených států. Mezi dubnem až zářím 1942 byl v San Franciscu přestavěn na transportní plavidlo (kapacita 3 015 mužů, výzbroj 1x127, 4x76 a 8x28, 28mm kanóny později vyměněny za 20mm Oerlikony). Pod americkou vlajkou sloužil jako USS Rochambeau (AP 63) a zajišťoval transport vojáků a odvoz raněných v oblasti pacifického bojiště (říjen 1942 až leden 1945). V dubnu 1945 navrácen Francii, dostává zpět své původní jméno a až do roku 1950 je používán k transportu vojáků do Indočíny. Poté absolvuje rozsáhlou přestavbu a navrací se k civilní službě, která je zakončena v roce 1960 jeho sešrotováním v Japonsku.
Maréchal Joffre jako USS Rochambeau
Jean Laborde
Sesterská jednotka lodi Maréchal Joffre, spuštěna na vodu v září 1929 (loděnice La Ciotat), tonáž 11 414/11 591 BRT (1931/1936), rychlost 16/19 uzlů (1931/1936), dva diesely o výkonu 6 400/9 800hp (1931/1936). Provozován na dálněvýchodních linkách, v době příměří na cestě z Indočíny do Evropy, nakonec zakotvil ve francouzských afrických državách (Gabon). V září 1940 zůstává věrný vichistickému režimu a při obsazování Gabonu Svobodnými Francouzi uniká pod rouškou noci do Dakaru. Později se konečně přesouvá do Evropy a v říjnu 1940 doráží do Marseille. Použit jako školní plavidlo, v roce 1943 zakotven v laguně Berre, v srpnu 1944 zapálen a potopen ustupujícími Němci (Caronte). Po pokusu o vyzdvižení v roce 1946 byl shledán jako neopravitelný a o dva roky později sešrotován.
Athos II
Spuštěn na vodu v listopadu 1926 (A.G. Weser, Brémy, jako součást válečných reparací), tonáž 15 276 BRT, rychlost 16,5/18,5 uzlu (1927/1936), výkon pohonné soustavy 14 000/16 000hp (1927/1936). Provozován na dálněvýchodních linkách, v této oblasti se pak nachází ještě v červnu 1940. Od července 1940 používán k repatriaci francouzského personálu (jako například části posádek vojenských plavidel internovaných v Alexandrii a obchodních lodí zadržených v Suezském průplavu, atd.). Převážení vojáků všech možných národností se nakonec mělo stát životním osudem tohoto plavidla, leč nepředbíhejme. Mezi lety 1941 až 1942 zakotven v severní Africe (Alžír), po obsazení této oblasti spojeneckými vojsky je přes Casablanku odeslán do Dakaru (po cestě z lodi uprchlo několik důstojníků věrných režimu ve Vichy) a později do Spojených států, kde je přeměněn na transportér vojska (New York, 1943) s kapacitou 3 056 mužů a blíže neurčenou obrannou výzbrojí (dle fotografií patrně 1x127, 4x76 a neznámý počet lehčích zbraní). Od prosince 1943 tedy slouží Američanům jako transportér vojska, plavidlo převáželo vojáky nejen přes Atlantik, ale zavítalo opět i do exotičtějších destinací. Při jedné z těchto cest došlo k několikanásobné závadě na turbínách, což je přičítáno sabotáži ze strany důstojníků sympatizujících dříve s režimem ve Vichy (aneb v únoru 1943 se plavidlo očividně nezbavilo všech nespolehlivých živlů).
V lednu 1946 je Athos II navrácen zpět Francii, která jej nadále využívala k transportu vojáků a personálu. Po důkladné rekonstrukci (1949) se od roku 1950 vrhá do těchto úkolů s plnou silou a do svého vyřazení v roce 1959 si na své konto připisuje řadu transportních „zářezů“ (Indočína, Korea, Suezská krize v roce 1956, severní Afrika, ale například i poněkud nestandardní převoz severoafrických poutníků do Džiddy v letech 1950, 1953 a 1956). Jen například mezi léty 1957 až 1958 měl údajně přepravit mezi Francií a severní Afrikou 240 000 mužů francouzských ozbrojených sil. Poslední plavbu absolvoval v červenci 1959 a v srpnu téhož roku započalo v Itálii (La Spezia) jeho rozebírání do šrotu.
Athos II po přestavbě v USA
Félix Roussel
Spuštěn na vodu v prosinci 1929, první ze sesterské trojice jednotek zahrnující ještě lodě Aramis (viz. pomocný křižník X 1) a Georges Philippar (potopen v květnu 1932 v Adenském zálivu, paradoxně při návratu ze své první plavby, příčinou jeho zkázy byl rozsáhlý požár). Tonáž 16 774/17 084 BRT (1931/1935), rychlost 16/18,5 uzlu (1931/1935), dva dieselové motory o výkonu 14 700/16 000hp (1931/1935). Určen pro dálněvýchodní linky, v době příměří se nacházel v oblasti Suezského průplavu a v červenci 1940 byl zabaven Brity. Pod britskou patronací provozován Svobodnými Francouzi, přičemž byl používán k transportům vojska mezi Indií/Jižní Afrikou a Egyptem. Na konci ledna 1942 byl vyslán do Singapuru – cestou tam vezl vojáky, nazpět pak evakuoval na začátku února přibližně tisícovku civilistů. Při svém příjezdu do Singapuru byl napaden japonskými letouny, dva údajně sestřelil, ale na oplátku byl zasažen dvěma bombami (ty vyvolaly požár, ale loď nebyla vážněji poškozena). Poté pokračoval v transportních misích (opět především v Indickém oceánu, v roce 1943 prodělal i patřičnou přestavbu - kapacita 3 000 mužů, posílena výzbroj) a to až do konce války. V dubnu 1946 byl plně navrácen do francouzských rukou a vrátil se k civilní službě. Sešrotován byl v Portugalsku (Bilbao) roce 1974.
Félix Rousell ve své válečné podobě (1) a nešťastný závěr nedokončené první záoceánské plavby sesterské jednotky Georges Philippar (1932) (2)
Président Doumer
Spuštěn na vodu v lednu 1933 (La Ciotat), tonáž 11 500 BRT, rychlost 15-17 (dle zdroje)/19 uzlů (1933/1938), dva diesely o výkonu 8 100/10 200hp (1933/1938). Provozován na dálněvýchodních linkách, v dubnu 1940 použit v rámci norské kampaně (Brest-Scapa Flow-Harstadt-Scapa Flow), přinejmenším minimálně vyzbrojen (jeden kanón ráže 138mm na přídi), v době příměří zachycen v oblasti Suezského průplavu a internován Brity (část posádky byla repatriována pomocí pozdějšího zasloužilého transportéru Athos II, uvedeného výše). Pod britskou patronací se posléze plavidlo a posádka přidávají k Svobodným Francouzům a působí v Indickém oceánu. V říjnu 1942 je Président Doumer odeslán na opravy do Velké Británie, přičemž se 19.10.1942 přidává ke konvoji SL 125 (Freetown-Liverpool). Ten je od 26.10. soustavně napadán vlčí smečkou německých ponorek a 30.10.1942 podléhá i Président Doumer. Jeho katem se stala ponorka U 604 a ke dnu klesá mezi Kanárskými ostrovy a Madeirou spolu s 260 z 345 mužů na palubě.
Président Doumer v době norské kampaně (duben 1940)
d'Artagnan
Spuštěn na vodu v dubnu 1924 (Ateliers et Chantiers de la Gironde, Bordeaux), téměř identický s jednotkou Athos II (z vnějšku se plavidla nejvíce odlišovala komíny, hlavním vnitřním rozdílem je pohonná soustava). Tonáž 19 807 BRT, rychlost 16,5 uzlu, pohonná soustava o výkonu 11 600hp. Provozován na dálněvýchodních linkách, v září 1939 zrekvírován jako transportní plavidlo (ponejprve oblast Středomoří, v listopadu 1939 pak převoz cca 5 000 vojáků z Indočíny do metropolitní Francie), v době příměří se nacházel v Indočíně (Saigon) a posléze se pod hlavičkou Vichy navrátil k linkové službě. V říjnu 1941 poškozen požárem a na čas vyřazen ze služby, od dubna 1942 pronajat Japoncům a provozován jako Teiko Maru. Ponejvíce nasazován na trase Manila-Singapur, v prosinci 1943 je neúspěšně napaden americkou ponorkou USS Puffer, ale svůj nepříznivý osud tak pouze odkládá. 22.2.1944 totiž v Jihočínském moři inkasuje dva zásahy torpédy, paradoxně od též ponorky. Loď byla těžce poškozena, ale nepotápěla se, takže se o necelých 20 minut později stala cílem dalších dvou torpéd. Po této finální ráně se konečně převrátila a klesla ke dnu (i se 199 muži, z nichž většinu tvořili transportovaní vojáci, a 800 tunami materiálu).
Teiko Maru inkasující ránu z milosti
V úvodu článku byla zmíněna i další plavidla, která nakonec neabsolvovala patřičné úpravy, konkrétněji pak jednotky určené pro sestavení 6. a 7. divize pomocných křižníků. Upřímně řečeno, nikde jsem nenarazil na seznam všech dostupných lodí vhodných/připravených pro přestavbu na pomocné křižníky a tak alespoň za všechny stručně zmíním osudy této šestice.
Maréchal Joffre
Spuštěn na vodu v květnu 1931 (loděnice La Ciotat), tonáž 11 500/12 063 BRT (1931/1937), rychlost 16/19 uzlů (1931/1937), dva diesely o výkonu 6 800/10 450hp (1931/1937). Provozován na dálněvýchodních linkách, v roce 1940 se nacházel v Saigonu, později plul pod vlajkou vichistické Francie. V prosinci 1941 se nacházel na Filipínách (Manila), kde je po vypuknutí nepřátelství mezi Spojenými státy a Japonskem zabaven (za společného úsilí Američanů a části posádky nesouhlasící s režimem ve Vichy) a přes Austrálii odeslán do Spojených států. Mezi dubnem až zářím 1942 byl v San Franciscu přestavěn na transportní plavidlo (kapacita 3 015 mužů, výzbroj 1x127, 4x76 a 8x28, 28mm kanóny později vyměněny za 20mm Oerlikony). Pod americkou vlajkou sloužil jako USS Rochambeau (AP 63) a zajišťoval transport vojáků a odvoz raněných v oblasti pacifického bojiště (říjen 1942 až leden 1945). V dubnu 1945 navrácen Francii, dostává zpět své původní jméno a až do roku 1950 je používán k transportu vojáků do Indočíny. Poté absolvuje rozsáhlou přestavbu a navrací se k civilní službě, která je zakončena v roce 1960 jeho sešrotováním v Japonsku.
Maréchal Joffre jako USS Rochambeau
Jean Laborde
Sesterská jednotka lodi Maréchal Joffre, spuštěna na vodu v září 1929 (loděnice La Ciotat), tonáž 11 414/11 591 BRT (1931/1936), rychlost 16/19 uzlů (1931/1936), dva diesely o výkonu 6 400/9 800hp (1931/1936). Provozován na dálněvýchodních linkách, v době příměří na cestě z Indočíny do Evropy, nakonec zakotvil ve francouzských afrických državách (Gabon). V září 1940 zůstává věrný vichistickému režimu a při obsazování Gabonu Svobodnými Francouzi uniká pod rouškou noci do Dakaru. Později se konečně přesouvá do Evropy a v říjnu 1940 doráží do Marseille. Použit jako školní plavidlo, v roce 1943 zakotven v laguně Berre, v srpnu 1944 zapálen a potopen ustupujícími Němci (Caronte). Po pokusu o vyzdvižení v roce 1946 byl shledán jako neopravitelný a o dva roky později sešrotován.
Athos II
Spuštěn na vodu v listopadu 1926 (A.G. Weser, Brémy, jako součást válečných reparací), tonáž 15 276 BRT, rychlost 16,5/18,5 uzlu (1927/1936), výkon pohonné soustavy 14 000/16 000hp (1927/1936). Provozován na dálněvýchodních linkách, v této oblasti se pak nachází ještě v červnu 1940. Od července 1940 používán k repatriaci francouzského personálu (jako například části posádek vojenských plavidel internovaných v Alexandrii a obchodních lodí zadržených v Suezském průplavu, atd.). Převážení vojáků všech možných národností se nakonec mělo stát životním osudem tohoto plavidla, leč nepředbíhejme. Mezi lety 1941 až 1942 zakotven v severní Africe (Alžír), po obsazení této oblasti spojeneckými vojsky je přes Casablanku odeslán do Dakaru (po cestě z lodi uprchlo několik důstojníků věrných režimu ve Vichy) a později do Spojených států, kde je přeměněn na transportér vojska (New York, 1943) s kapacitou 3 056 mužů a blíže neurčenou obrannou výzbrojí (dle fotografií patrně 1x127, 4x76 a neznámý počet lehčích zbraní). Od prosince 1943 tedy slouží Američanům jako transportér vojska, plavidlo převáželo vojáky nejen přes Atlantik, ale zavítalo opět i do exotičtějších destinací. Při jedné z těchto cest došlo k několikanásobné závadě na turbínách, což je přičítáno sabotáži ze strany důstojníků sympatizujících dříve s režimem ve Vichy (aneb v únoru 1943 se plavidlo očividně nezbavilo všech nespolehlivých živlů).
V lednu 1946 je Athos II navrácen zpět Francii, která jej nadále využívala k transportu vojáků a personálu. Po důkladné rekonstrukci (1949) se od roku 1950 vrhá do těchto úkolů s plnou silou a do svého vyřazení v roce 1959 si na své konto připisuje řadu transportních „zářezů“ (Indočína, Korea, Suezská krize v roce 1956, severní Afrika, ale například i poněkud nestandardní převoz severoafrických poutníků do Džiddy v letech 1950, 1953 a 1956). Jen například mezi léty 1957 až 1958 měl údajně přepravit mezi Francií a severní Afrikou 240 000 mužů francouzských ozbrojených sil. Poslední plavbu absolvoval v červenci 1959 a v srpnu téhož roku započalo v Itálii (La Spezia) jeho rozebírání do šrotu.
Athos II po přestavbě v USA
Félix Roussel
Spuštěn na vodu v prosinci 1929, první ze sesterské trojice jednotek zahrnující ještě lodě Aramis (viz. pomocný křižník X 1) a Georges Philippar (potopen v květnu 1932 v Adenském zálivu, paradoxně při návratu ze své první plavby, příčinou jeho zkázy byl rozsáhlý požár). Tonáž 16 774/17 084 BRT (1931/1935), rychlost 16/18,5 uzlu (1931/1935), dva dieselové motory o výkonu 14 700/16 000hp (1931/1935). Určen pro dálněvýchodní linky, v době příměří se nacházel v oblasti Suezského průplavu a v červenci 1940 byl zabaven Brity. Pod britskou patronací provozován Svobodnými Francouzi, přičemž byl používán k transportům vojska mezi Indií/Jižní Afrikou a Egyptem. Na konci ledna 1942 byl vyslán do Singapuru – cestou tam vezl vojáky, nazpět pak evakuoval na začátku února přibližně tisícovku civilistů. Při svém příjezdu do Singapuru byl napaden japonskými letouny, dva údajně sestřelil, ale na oplátku byl zasažen dvěma bombami (ty vyvolaly požár, ale loď nebyla vážněji poškozena). Poté pokračoval v transportních misích (opět především v Indickém oceánu, v roce 1943 prodělal i patřičnou přestavbu - kapacita 3 000 mužů, posílena výzbroj) a to až do konce války. V dubnu 1946 byl plně navrácen do francouzských rukou a vrátil se k civilní službě. Sešrotován byl v Portugalsku (Bilbao) roce 1974.
Félix Rousell ve své válečné podobě (1) a nešťastný závěr nedokončené první záoceánské plavby sesterské jednotky Georges Philippar (1932) (2)
Président Doumer
Spuštěn na vodu v lednu 1933 (La Ciotat), tonáž 11 500 BRT, rychlost 15-17 (dle zdroje)/19 uzlů (1933/1938), dva diesely o výkonu 8 100/10 200hp (1933/1938). Provozován na dálněvýchodních linkách, v dubnu 1940 použit v rámci norské kampaně (Brest-Scapa Flow-Harstadt-Scapa Flow), přinejmenším minimálně vyzbrojen (jeden kanón ráže 138mm na přídi), v době příměří zachycen v oblasti Suezského průplavu a internován Brity (část posádky byla repatriována pomocí pozdějšího zasloužilého transportéru Athos II, uvedeného výše). Pod britskou patronací se posléze plavidlo a posádka přidávají k Svobodným Francouzům a působí v Indickém oceánu. V říjnu 1942 je Président Doumer odeslán na opravy do Velké Británie, přičemž se 19.10.1942 přidává ke konvoji SL 125 (Freetown-Liverpool). Ten je od 26.10. soustavně napadán vlčí smečkou německých ponorek a 30.10.1942 podléhá i Président Doumer. Jeho katem se stala ponorka U 604 a ke dnu klesá mezi Kanárskými ostrovy a Madeirou spolu s 260 z 345 mužů na palubě.
Président Doumer v době norské kampaně (duben 1940)
d'Artagnan
Spuštěn na vodu v dubnu 1924 (Ateliers et Chantiers de la Gironde, Bordeaux), téměř identický s jednotkou Athos II (z vnějšku se plavidla nejvíce odlišovala komíny, hlavním vnitřním rozdílem je pohonná soustava). Tonáž 19 807 BRT, rychlost 16,5 uzlu, pohonná soustava o výkonu 11 600hp. Provozován na dálněvýchodních linkách, v září 1939 zrekvírován jako transportní plavidlo (ponejprve oblast Středomoří, v listopadu 1939 pak převoz cca 5 000 vojáků z Indočíny do metropolitní Francie), v době příměří se nacházel v Indočíně (Saigon) a posléze se pod hlavičkou Vichy navrátil k linkové službě. V říjnu 1941 poškozen požárem a na čas vyřazen ze služby, od dubna 1942 pronajat Japoncům a provozován jako Teiko Maru. Ponejvíce nasazován na trase Manila-Singapur, v prosinci 1943 je neúspěšně napaden americkou ponorkou USS Puffer, ale svůj nepříznivý osud tak pouze odkládá. 22.2.1944 totiž v Jihočínském moři inkasuje dva zásahy torpédy, paradoxně od též ponorky. Loď byla těžce poškozena, ale nepotápěla se, takže se o necelých 20 minut později stala cílem dalších dvou torpéd. Po této finální ráně se konečně převrátila a klesla ke dnu (i se 199 muži, z nichž většinu tvořili transportovaní vojáci, a 800 tunami materiálu).
Teiko Maru inkasující ránu z milosti
U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)
“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming
Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
-
jarl
- 3. Generálmajor
- Příspěvky: 4273
- Registrován: 19/2/2009, 15:45
- Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic
Re: Francouzské pomocné křižníky
Pomocné křižníky jsou mé oblíbené téma, ale o ty francouzské jsem se zatím vůbec nezajímal, takže jsem se dozvěděl mnoho zajímavých informací. Docela mě překvapilo, že francouzské pomocné křižníky dokázaly zajmout několik lodí a předpokládám, že nějaká vydařená korzárská operace se skrývá i v následujícím citátu.
Polarfox píše: Svých úkolů (doprovod konvojů a především hon na obchodní plavidla ve vodách Atlantiku, který provozovala až do února 1940) se divize pod vedením kontraadmirála Cadarta zhostila na výbornou a brzy pro ni byla připravena nová mise.
Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Re: Francouzské pomocné křižníky
Bohužel toto nikde moc rozvedeno nebylo :/ Více by se určitě dalo najít zde:jarl píše:Docela mě překvapilo, že francouzské pomocné křižníky dokázaly zajmout několik lodí a předpokládám, že nějaká vydařená korzárská operace se skrývá i v následujícím citátu.
El Kantara et la division de fer : Histoire de la 1re division de croiseurs auxiliaires
http://www.amazon.fr/Kantara-division-f ... 2357430842
Ale žel k tomuhle zdroji jsem přístup neměl, jen slintal nad obálkou
U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)
“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming
Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs