Pěchotní zbraně pro první republiku

Československá předválečná a současná výzbroj, tanky, letadla, děla.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7848
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Pěchotní zbraně pro první republiku

Příspěvek od Pátrač »

Obrázek
ZBRANĚ PRO PĚCHOTU PRVNÍ REPUBLIKY
CELKOVÝ PRŮŘEZ VYZBROJOVÁNÍM NAŠÍ ARMÁDY.

ÚVOD


Po rozpadu soustátí Rakouska-Uherska a vzniku naší Československé republiky v říjnu 1918 došlo zákonitě po jakýchsi tanečcích k formování nové československé armády. Tyto tanečky byly dány úvahami, že armáda bude v novém státě nahrazena milicí. Tyto prvotní pacifistické koncepty byly pod vlivem vojenských událostí poměrně brzy opuštěny a československá vláda převzala základní rakousko-uherské branné zákony. Mělo to logiku – jejich realizace byla vyzkoušená, stovky tisíc potenciálních vojáků podle nich sloužilo v rakousko-uherské armádě a většina z nich v ní dokonce podle nich bojovala ve Velké válce. První vznikly dobrovolnické organizace, které se prakticky formovaly z bývalých českých vojáků rakousko-uherské armády. Následně se k nim přiřazovaly jednotky československých legií přijíždějící z Itálie a Francie. Tyto jednotky ale podléhaly velení těchto zemí. Z důvodu nedostatku odborníků – ti kteří po celou válku bojovali v řadách rakousko - uherské armády byly pro nové vedení země zhusta nepřijatelní - byla uzavřena 20. ledna 1919 smlouva, ve které bylo stanoveno, že náčelník francouzské mise bude zároveň náčelníkem hlavního štábu Československé armády. Naše země se tak od samého počátku vzdala suverenity v obraně a nastoupila dlouhou cestu k Mnichovu. To ale nikdo v té době nemohl vědět a nelze tedy paušálně říci, že to byl špatný krok.

Vytváření československé armády probíhalo za chodu a výrazně se do něho promítly boje, které museli naši vojáci podstupovat. V listopadu a v prosinci roku 1918 probíhaly ostré boje s německými ozbrojenci, kteří chtěli připojit české pohraničí k Německu. Stálo to hodně úsilí, ale našim jednotkám se nakonec podařilo obsadit a zajistit veškeré území, které náleželo ke Koruně České. Jako druhý úkol musela armáda vyřešit zajištění československé moci v oblasti Těšínska. Výsledkem byla Sedmidenní válka v lednu 1919. Naše jednotky vedené ostrým velitelem podplukovníkem Šnejdárkem se do polských protivníků opřely s takovou vervou, že bylo po vojenské stránce rozhodnuto velmi rychle. Ale diplomacie byla pomalejší a československo-polský spor o Těšínsko se podařilo urovnat teprve v průběhu roku 1920.

Ale nejobtížnější situace nastala na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, kde se nechtěli Maďaři vzdát svých územních ambicí. Obsazování jižního Slovenska armádou probíhalo na počátku roku 1919 docela úspěšně. Ale když v Maďarsku vznikla v rámci bolševické revoluce Maďarská republika rad, její vojska obsadila velkou část vlastního území a bez velkých potíží rozvrátila československé jednotky všude, kde se s nimi střetla v boji. Dobře vyzbrojená maďarská armáda obsadila značnou část Slovenska. Hrozila katastrofa a aby k ní nedošlo, musel nastat zásadní obrat. Změna velení a příchod ostříleného veterána, již zmíněného Josefa Šnejdárka, jehož vojska v bitvě o Zvolen přivodila obrat a znovu zajistila oblasti obsazené Maďary, ustavila republiku i zde.

V roce 1920 došlo k rozpuštění posledních dobrovolnických sborů a byla přijata unifikace, při které byly dislokovány pravidelné pluky Československé armády. Zároveň došlo i k návratu našich legionářů z Ruska, čímž získala armáda další zkušené bojovníky. Tak jak došlo k sjednocení organizačních struktur nové československé armády, zatím hodně podobné zaniklé c. a k. armády, bylo potřeba zajistit i sjednocení její výzbroje.

Kapitola první: Stav zbrojní výroby na našem území do konce roku 1918.

Co se týká ručních palných zbraní a jejich používání na našem území je prokázáno už více než 600 let. Její podrobný popis by vydal sám o sobě za hodně dlouhé pojednání, ale není pro tuto práci zásadní. Ale opravdový rozmach je prokazatelně doložen v době husitského vojenství, kdy mimořádná palebná síla vojsk rozhodovala bitvy tak, jak to do této doby dějiny nezaznamenaly.

Husité používali odlehčených zbraní menších ráží, které bylo možno přenášet v rukou nebo převážet na vozech. Těchto zbraní měli u vojska velké množství a tím dosahovaly vysoké hustoty palby. Existuje i zpráva o nasazení 40 kusů houfnic, které pálily v šestimetrových rozestupech. Počty hákovnic a píšťal se ani neuvádí. Taková palebná síla podpořená střelbou z luků a kuší byla taktický prvek, se kterým se soudobí protivníci nedokázali vyrovnat. Koneckonců porážka 5 křížových výprava kdy dvě skončili jen tím, že křižáci uviděli či uslyšeli protivníka, hovoří jasně. Hlavní bylo, že tyto prostředky byly používány souběžně a s takovou rozhodností, že mnoho útoků na vozovou hradbu ani nedospělo k přímému kontaktu mezi útočníky a obránci.

Je obecně uznáváno, že samotné slovo pistole pochází z českého píšťala, tedy ruční palné zbraně masově používané právě husitskými vojáky. Slovo pistol se ve stejném významu používá i v jiných jazycích, ale existují dvě alternativní teorie o jeho vzniku. První praví, že pochází ze starofrancouzského pistallo, což je hruška u sedla, u níž byly pistole původně nošeny nebo podle toskánského města Pistoia.
V následujících stoletích se na našem území rozvinula puškařská výroba na řemeslném základě. Byla koncentrována ve velkých městech a potom v sídlech významné šlechty. Práce starých puškařů jsou dnes ozdobou mnoha sbírek v muzeích u nás i ve světě. Musíme ale vidět že tato výroba nikdy až do konce 19. století nepřesáhla charakter řemesla. Byl problém s materiálem, byl problém s nástroji. Pokusy překročit rámec řemesla byly i u nás ale vzniklé manufaktury byl často tvořeny několika puškařskými rodinami, které se spojily k zhotovení větší zakázky. Až v 17. století se objevily první centralizované manufaktury. Bylo to Jáchymově, Raspenavě, či Vrchlabí, o století později v Duchcově, Vernéřově a Spáleném Poříčí. Bohužel ale neměly dlouhého trvání.

Ve druhé polovině 19. století kdy se rozběhly skutečné zbrojní závody jako například ve Štýrském Hradci produkující později známé zbraně řady Manlicher, Mauserova zbrojovka v Oberndorfu, Coltova či Winchesterova ve Spojených státech, na našem území se nedělo nic.

Řemeslo, které přežívalo na úpravách dodaných zbraní od jiných výrobců nebo na sestavování strojně vyrobených součástek v jiných zemích se pokusilo založit výrobu většího rozsahu. Korunním prince v těchto aktivitách byl Anton Vincenz Lebeda.
Puškař Anton Lebeda pocházel ze selské rodiny z Černošic u Prahy. Na Smíchově se vyučil puškařem a odešel, podle tehdejšího zvyku, na zkušenou do světa. Jako tovaryš pracoval v několika puškařských dílnách v Německu a Rakousku a ve Vídni dokonce u vrchního cechmistra Johanna Contrinera. V roce 1820 se vrátil do Prahy, kde převzal dílnu po Matěji Brandejsovi. V roce 1821 se podrobil mistrovským zkouškám a předložil svůj mistrovský kus, kterým byl pár křesadlových zámků, které se zachovaly do dnešních dnů a dnes se nachází v depozitáři Národního muzea.

Lebeda se při výrobě zbraní soustředil na prvotřídní kvalitu za velmi přijatelnou cenu a navíc dbal na estetický vzhled zbraně. Jeho zbraně kromě skutečně výjimečně vysoké kvality, oplývaly i velmi estetickým řešením a patřily k nejelegantnějším zbraním své doby. Tento muž byl nezpochybnitelným králem českých puškařů a jeho dílna byla proslulá technicky precizní výrobou mechanizmu zbraní. Měl dva syny, Antona a Ferdinanda, kteří pokračovali v jeho obchodních aktivitách. Zámky jejich zbraní byly značeny A.V. LEBEDA – IN PRAG. Lebeda spolupracoval i s umělci jako kupříkladu s malířem Josefem Mánesem, který mu dodával kresby s výjevy z českých dějin pro ozdoby pažeb pušek či s Josefem Navrátilem a Václavem Sekalem.
Obrázek
Značka firmy Lebeda
Jejich zbraně nazývané slangově „Lebedovky" se staly pojmem mezi šlechtici a v roce 1835 dosáhl jmenování císařského a královského dvorního dodavatele s povolením používat spolu s označením firmy i rakousko- uherský znak dvouhlavého orla. V roce 1852 při příležitosti návštěvy císaře Františka Josefa I. byl tento muž osobně představen císaři a bylo mu umožněno předvedení své produkce. Císař byl technickou a krásou předvedených zbraní unesen objednávka tomu odpovídala. Firma potom dodávala zbraně i dalším významným členům Habsburského rodu.
Lebeda byl zdatný konstruktér a při výrobě svých zbraní používal často unikátní řešení. Dokonce vlastnil patent na originální skříňový perkusní zámek, který byl tak úspěšný, že řada konkurenčních dílen se snažila tuto konstrukci napodobit a po skončení tehdy běžné, pětileté patentové ochranné lhůty ho i úspěšně aplikovala na své zbraně. K nejtypičtějším výrobkům Lebedovy dílny patřily brokovnice s nádherně vzorovaným hlavňovým damaškem a kulové dvojáky. Byl tvůrcem i takových raritních zbraní jako čtyrák se dvěma brokovými a dvěma kulovými hlavněmi. Přesnost výroby a zejména přesné sestřelení hlavní bylo velkým Lebedovým uměním. Kromě loveckých zbraní Lebeda vyráběl také luxusní jednoranné pistole a perkusní revolvery.

Tak jako byl Lebeda senior průkopníkem v rozšíření perkusních zbraní, byl jeho syn Antonín, který spolu s bratrem Ferdinandem později převzal otcovu dílnu, propagátorem novinky. Tou novinkou byl jednotný náboj systému Lefaucheux. Synové pokračovali v otcově tradici a i jejich pušky na tyto jednotné náboje dosahovaly vysoké úrovně. V systému Lefaucheux vyráběli brokovnice, kulovnice s jednou hlavní i kulové dvojáky, které byly tradičně velmi dobře zpracovány a pokračovaly v "lebedovské" vysoké kvalitě zbraní. Z této doby existuje několik zbraní, kde byly použity hlavňové damaškové oceli s obzvláště krásnou kresbou.
Obrázek
Pistole „Lebedovka“ vyrobená se vší pravděpodobností pro Františka Ferdinanda d´Este
Poslední výrobky z Lebedovy dílny byly moderní konstrukce na jednotný náboj se středovým zápalem. Byly to brokovnice dvojky a zejména jednohlavňové kulovnice s lankasterovým zámkem a závěrem podobným typu Roux vlastní Lebedovy konstrukce. Některé z nich měly luxusní a velmi blahobytnou výzdobu rytinami, reliéfy a zlatem. Zajímavé jsou zachované brokovnice s damaškovými hlavněmi a kulové dvojáky různých ráží včetně nejsilnějších k lovu hodně velké zvěře, například slonů a nosorožců.

Lebedův závod se po všeobecné krizi a krachu na vídeňské burze v roce 1873 dostal, tak jako i jiní puškaři, do problémů. Firma stále orientovaná na řemeslnou ruční výrobu nestačila dostatečně čelit tlaku modernizované poloprůmyslové výroby zbraní domácích výrobců ani dováženým zbraním z Korutan a Německa, takže v roce 1888 podnik definitivně zaniká. Anton, se pokusil o založení výroby většího rozsahu ve Štěpánově, ale neuspěl.
Současníky Lebedovými byli v Praze zejména:
- František Novák,
- Antonín Kalivoda,
- Antonín Christian Kellner po něm firmu převzal synovec Petzold,
- František Burda,
- Matyáš Endel,
- Matěj Mach a mnozí další.

Mimo Prahu potom musím vyjmenovat
- Jindřicha Novotného v Litoměřicích,
- Dubina v Mladé Boleslavi,
- braty Čermákovi v Chocni.
Jeden z nich a to Dominik Brandejs v Třebechovicích je skutečným vynálezcem zúžených hlavní brokových zbraní. Tento konstrukční prvek je ta záležitost, která je pod názvem „Choke-bore“ vydávána za vynález objevený v Anglii. O co tedy jde?
„Choke-bore“ je konstrukční uspořádání, kdy ústí hlavně brokovnice má menší průměr než je ústí nábojové komory. Tento průměr se zmenšuje postupně v poslední třetině délky hlavně, nebo také v posledních cca 50 mm hlavně.
Obrázek
Takto nějak vypadá úprava zvaná „cooke bore“ na ústí brokovnicové hlavně.
Má to jedinou, ale současně jedinečnou funkci. Na rozdíl od pušek, které vystřelují jednotlivé projektily, brokovnicový výstřel je tvořen větším množstvím malých projektilů. Takže brokový náboj po opuštění hlavně vytváří kužel, který čím dál je od hlavně zkracuje a současně roste jeho průměr. Toto jiné uspořádání zajistí větší hustotu broků u ústí hlavně, kužel je potom po celu dobu letu menšího průměru a tím větší přesnost lze dosáhnout.
Obrázek
Takto vypadá podoba kužele vymetených broků z hlavně při obou provedeních ústí hlavně. Nahoře je to klasika a dole „choke bore“
Máme-li tedy věřit pracím na Informačním serveru přátel zbraní, byl to původně vynález našeho puškaře. http://www.guns-info.cz/modules.php?nam ... int&sid=65

Ale pojďme dále. Další neúspěšní podnikatelé v této oblasti byli Sylvestr a Karel Krnkové. Oba dva to byli skvělí konstruktéři a puškaři. Sylvestr Krnka už ve třinácti letech nastoupil do učení ke známému puškařskému mistru Novotnému ve Vídni. Z této díly později vznikla firma Springer. Později jako měšťan ve Volyni, kde založil v roku 1849 vlastní dílnu. V roce 1871 přesídlil do Michle, kde si zařídil puškařskou dílnu, která později vyrostla do velikosti továrny.
Obrázek
Sylvestr Krnka
Byl konstruktérem první moderní „zadovky“ a vynálezcem rychliče střelby („nábojnoše“). Doma se ale prorokem nestal, což bylo v té době v monarchii obvyklé. Rakouské vojenské úřady jej totiž neuznávaly. Ale jinde se mu dařilo. Například v Černé Hoře, Rusku - zde se jeho zbraň zvaná ruská krnovka prosadila v rusko-turecké válce. Dále měl značný úspěch v Rumunsku, Bulharsku, Švédsku, Norsku.
Jeho pokračovatelem byl jeho syn Karel Krnka. I to byl konstruktér s velkým potenciálem. Na Jubilejní zemské výstavě v roce 1891 vystavoval například svoji samonabíjecí vojenskou pušku, samonabíjecí brokovnici a samonabíjecí pistoli.
Obrázek
Karel Krnka
Později pracoval pro rakouskou firmu Roth, výsledkem jejich spolupráce byla pistole Roth-Steyr M1907, zařazená do výzbroje rakousko-uherské a po jejím zániku až do roku 1942 i rakouské) armády.
Obrázek
Jmenovaná pistole v plné kráse
Po vzniku Československa pracoval pro zbrojovku Praga a poslední rok svého života od jara 1925 do své smrti pro Zbrojovku Brno. Tak nakonec alespoň jeden z rodu Krnků dosáhl významný úspěch. Než ale takto mohl uplatnit, musel si hledat práci u firmy Gattling v Anglii a následně v hirtenbergském muničním závodě. Teprve potom zakotvil u již jmenovaného Rotha. Jak to bylo se zbrojní výrobou nás v té době složité snad doloží fakt, že i dílovedoucí Karla Krnky nakonec rezignoval na zbrojní výrobu a odešel k firmě Laurin a Klement do Mladé Boleslavi.

Před Velkou válkou se nakonec podařilo vyrábět větší množství zbraní pro armádu jen společenství puškařů ve Vejprtech. Vejprty jsou dodnes v dějinách puškařství pojem a tak pár slov o těchto šikovných lidech.

Puškařina ve Vejprtech měla jistou tradici, ale byla směrována na zbraně lovecké, dárkové soupravy a zbraně pro střelecký sport, pokud to tak lze nazvat. Ale počátkem sedmnáctého století, se uchytila ve Vejprtech výroba hlavní k puškám. Tedy sice řemeslná ale v počtech, které byly pro budoucnost jistým příslibem. První doložený hamr, který tyto zbrojní polotovary vyráběl, postavil ve Vejprtech v roce 1630 Hans Bittner. Netrvalo dlouho a už v obci pracovaly další čtyři kovárny hlavní. Železo výborné kvality se dováželo z Kovářské. Netrvalo dlouho a začaly se tu vyrábět i nabijáky a bajonety. Švédové sice za třicetileté války Vejprty vypálili, ale puškařská výroba se brzy obnovila a pracovala zde řada různých dílen dodávajících vojenské zbraně. Z prvních nesmělých počátků se výroba zvětšovala tak, že 21. července 1743 byl ve Vejprtech založen puškařský cech. Ustavení tohoto cechu je potřeba vidět ve vší jeho vážnosti – tu už nebylo jen tak něco. To byl punc schopností místních lidí.

Ale nebylo to jednoduché. Zpočátku se musely puškové hlavně posílat do Prahy ke zkušebnímu výstřelu a teprve potom se kompletovaly na hotové výrobky, a to v Karlových Varech, Falbrově huti nebo ve Vernéřově. Takže finální výroba vejprtským unikala atím i finální výnos. Navíc tento způsob finální výrobky značně zdržoval i zdražoval. Proto byla na žádost Vejprtských v roce 1790 zřízena zkušebna hlavní ve přímo městě a pušky byly kompletovány na místě. Od roku stejného byl do Vejprt přidělen inspekční zbrojní důstojník, který měl toto zkoušení hlavní na starosti. Byl to major Karel JelínekV roce 1798 byla dokonce přímo ve městě zřízena střelnice, kde se hlavně zkoušely. Tato střelnice byla zrušena až v roce 1877.
Výroba pušek ve Vejprtech stále stoupala:
v roce 1748 měli vejprtští puškaři dodat státu šestnáct set ručnic,
v roce 1758 již tři tisíce kusů a
od roku 1768 dokonce pět tisíc kusů ročně.
Výroba přinášela do Vejprt hodně peněz. Za ručnici platil stát osmnáct zlatých, takže při dodávce pěti tisíc kusů to bylo devadesát tisíc ročně. A to byl přínos více než pozoruhodný. Bohužel tato prosperita však netrvala věčně. S koncem napoleonských válek v roce 1816 skončily i vládní zakázky. Najednou byl nedostatek práce. Puškaři začali sice vyrábět lovecké pušky a pistole, ale poptávka nebyla tak veliká. Nastaly zlé časy. Tak zlé, že vláda s ohledem na vážnou situaci objednala v roce 1817 znovu ve Vejprtech tři tisíce pušek. I v dalších letech šly do Vejprt objednávky na určité množství zbraní, ale dřívějšího rozsahu již nikdy nedosáhly, mimo jiné i vlivem silné konkurence rakouských továren. Ve Vídni a Štýrsku vznikaly moderní zbrojovky pro hromadnou výrobu zbraní, zatímco ve Vejprtech se zbraně vyráběly stále ručně. Nakonec byly puškařům dodávány továrně vyrobené součástky a zde se z nich pušky kompletovaly. Ale také tato kooperace byla nakonec v roce 1864 zastavena. Ale nebyl to konec.

Vejprty v té době již nemohly konkurovat moderní výrobě vojenských zbraní ve Vídni a ve Štýru a staly se pouze subdodavatelem některých součástek. Ve Vejprtech se vyráběla mířidla a spoušťové mechanismy pro rakouské pušky Mannlicher, ale i pro německé pušky vzor 88. Po poklesu a ztrátě vojenských zakázek se zbrojní výroba ve Vejprtech v průběhu 19. století stále více orientovala na zbraně civilní. Město si i nadále udrželo postavení významného střediska zbrojní výroby, o čemž svědčí i to, že mezi čtyřmi zkušebnami zbraní zřízenými v roce 1889 v Rakousku byly vedle Vídně, Prahy a Ferlachu i Vejprty.
V druhé polovině 19. století patřil mezi nejvýznamnější výrobce zbraní ve Vejprtech Gustav Fükert. O této firmě je uvedeno v materiálech z počátku 20. století, že byla založena otcem dnešního majitele v roce 1830 a Gustav Fükert převzal vedení firmy v roce 1870. Zakladatelem firmy nejspíše byl Johann Fükert, s jehož signaturou se zachovala řada perkusních zbraní a v malém množství i lovecké pušky systému Lefaucheux a systému Werndl, tedy vesměs zbraně odpovídající dobou výroby období 1830-1870. Puškařství, stejně jako jiná řemesla, se v rodinách tradičně přenášelo z otce na syna a již zmínění rod Bittnerů ve Vejprtech působil nepřetržitě tři sta let. Johann byl zřejmě prvním puškařem z tohoto rodu.

V roce 1903 jsou ve Vejprtech mezi výrobci loveckých a luxusních pušek uváděni dokonce čtyři Fükertové - vedle Gustava, Ferdinand, Edmund a Johann. Vraťme se však k nejvýznamnější osobě tohoto rodu, ke Gustavu Fükertovi. Dílna založená v roce 1830 jeho otcem vyráběla zpočátku v nevelkém rozsahu lovecké a terčové pušky a pistole. Šlo o klasickou ruční výrobu bez použití strojů, ale svou vysokou kvalitou si dílna získala přízeň zákazníků a to i velmi významných. V této příznivé situaci převzal v roce 1870 vedení firmy Gustav Fükert, který činnost podniku dále povznesl.

Doba, v níž se Gustav Fükert ujal řízení firmy, byla přelomem v dějinách puškařské výroby. Končila éra perkusních předovek a objevovaly se nejrůznější konstrukce jednoranových zadovek a opakovaček. V činnosti firmy se to muselo projevit a se signaturou Gustava Fükerta se proto zachovaly lovecké i terčové zbraně různých systémů - Lefaucheux, Remington, Martini aj. Postupně se však prosazovalo nejvhodnější řešení - u loveckých pušek lankasterky a později hamerlesky, u terčových pušek zbraně s blokovým kývavým závěrem.

Gustav Fükert se též sám věnoval konstrukci zbraní a vyráběl i některé vlastní, patentované modely. Největší proslulost si však získala v roce 1886 patentovaná korunní ručnice (Kronengewehr). Šlo o pušku s malými, nízko položenými kohouty nevyčnívajícími z pažby, uloženými mezi zámkovou desku a pažbu. Kohouty se napínaly buď automaticky otevřením závěru, nebo mohly být nataženy ručně. Ručně též mohlo být natažení zrušeno. Výhodou zbraně měla být dobrá ochrana proti prachu a dešti, zámky měly zůstat čisté i při silném a mnohaletém používání. Mezi dalšími přednostmi zbraně byla zdůrazňována patentovaná pojistka a automatický vyhazovač nábojnic.

V roce 1903 se Gustav Fükert s roční výrobou 150 loveckých zbraní umístil ve Vejprtech na třetím místě (Gustav Bittner vyráběl ročně 650 a Wenzel Morgenstern 270 kusů). Ve Vejprtech tedy patřil k větším výrobcům, ale roční produkce nebyla příliš velká. Gustav Fükert se zaměřoval spíše na vysokou kvalitu svých zbraní a na náročné zákazníky. Jeho zbraně ocenil již v roce 1873 císař František Josef I.

Hlavním výrobním programem Fükertovy firmy byly zbraně civilní, ale majitel firmy samozřejmě usiloval i o vojenské zakázky. Když se vejprtským puškařům naskytla možnost podílet se na výrobě rakouských armádních pušek Mannlicher, utvořilo se zde výrobní konsorcium, jehož členy byli Gustav Fükert, Gustav Bittner, Wenzel Morgenstern, Eduard Schmidl a Elias Schwab. Ve Vejprtech se vyráběly spoušťové mechanismy k puškám Mannlicher, původně v továrnách Gustava Bittnera a Gustava Fükerta, kteří pro tento účel nakoupili řadu nových strojů, v roce 1889 pak konsorcium pro tuto výrobu postavilo novou továrnu.

Opakovací pušky Mannlicher s přímotažným závěrem se poprvé objevily v roce 1885. Jelikož u nich ergonomicky špatně vyřešen výhoz plnicího rámečku nábojů, nebyla verze z tohoto roku přijata do výzbroje. V roce 1886 byla konstrukce nábojové schránky změněna. Puška se nabíjela shora, ale nábojový rámeček po vystřílení všech nábojů vypadával dolů otvorem vytvořeným ve dně nábojové schránky. Takto upravená puška byla jako M 1886 zařazena do výzbroje. Další modifikace M 1886/90 vznikla úpravou pušky M 1886 výměnou hlavně s hledím. Další verze M 1888 a M 1888/90 už přecházely na slabě dýmavý prach a měly upravené hledí novou stupnicí vzdáleností. Stavitelné hledí, ale měly všechny modifikace.

Puška Mannlicher M 1888 používala náboje plněné černým prachem ráže 8 mm. Její varianta - Mannlicher M 1888/90 pro 8 mm náboje plněné slabě dýmavým prachem se lišila pouze přidáním stupnice pro střelbu novými náboji na boční stěnu hledí. Tyto pušky byly ve výzbroji pouze krátkou dobu. Závěr uzamčený pouze jedním ozubem trpěl brzkým opotřebením. V roce 1890 se objevila puška a karabina M 1890 a roku 1895 puška M 1895. Obě měly přímotažný závěr se zdokonaleným uzamykacím mechanizmem, tvořeným otočným závorníkem, vybaveným v přední části dvěma uzamykacími ozuby. Závěr této konstrukce byl kratší než starší typ a proto bylo možné nábojovou schránku přemístit o něco dozadu a spojit ji s lučíkem spouště. Pojistka ve tvaru jednoduché zasunovací závory při zajištění znehybnila všechny pohyblivé části závěru a to při nataženém i spuštěném úderníku. Puška M 1895 používala náboje ráže 8 mm plněné bezdýmným prachem a tvořila hlavní pěchotní výzbroj habsburské armády během první světové války. Vedle pušky M 1895 existovala rovněž jezdecká karabina M 1895 a krátká puška M 1895 pro pěchotu. A pro všechny tyto zbraně se zde ve Vejprtech vyráběly spoušťové mechanismy.

Vyráběly se zde i spoušťové mechanismy pro německé vojenské pušky vzor 88, ale vejprtští výrobci již nemohli konkurovat velkým zbrojovkám v Německu a v rakouském Štýru a zůstala jim pouze úloha dodavatele drobných součástek.

Gustav Fükert sice zemřel nedlouho před koncem první světové války a před rozpadem Rakousko-Uherska, jeho firma však ještě působila i v prvních letech Československé republiky. V Československu pracovaly i další velké vejprtské firmy Gustav Bittner a Wenzel Morgenstern. K jejich zániku a k ukončení zbrojní výroby ve Vejprtech došlo až po druhé světové válce. Firma Morgenstern přešla napřed pod národní správu zbrojovky ČZ Strakonice a ještě v roce 1948 zde pracovalo 19 puškařů, z toho 18 německých. Dílna pak přešla pod správu puškařského družstva Lověna Praha a počátkem 50. let zde byla výroba zbraní definitivně ukončena. Tak se novému režimu podařilo zlikvidovat jednu velkou a ctěnou tradici. Ale to není pro tuto práci důležité.

Pravda je, že jediný skutečný zbrojní závod té doby na území Koruny české bylo zbrojní oddělení Škodových závodů. Dějiny tohoto velmi úspěšného podniku začaly v roce 1859, kdy hrabě Valdštejn– Vartenberk založil v Plzni pobočku své slévárny a strojírny. Vyráběla se zde zařízení lehký i těžký průmysl i dopravní infrastrukturu. Tedy pro pivovary, cukrovary, povrchové i hlubinné doly, parní stroje, kotle, ocelové mostní konstrukce, zařízení pro železnice a další komodity. Roku 1869 továrnu odkoupil její hlavní inženýr, který tuto funkci zastával od roku 1866. Byl to významný český technik a velkopodnikatel Emil Škoda, jehož jméno firma později nesla. Emil Škoda pochopil, že má-li se plzeňská strojírna stát významným hráčem na tehdejším trhu a má-li obstát v konkurenci, bude třeba do podniku mohutně investovat, zavést nové obory a výrobu zmodernizovat. Jelikož hrabě Valdštejn-Vartenberk neměl do takových kroků dost motivace, prodal ji dne 12. června 1869 za 167 642 zlatých, Emilu Škodovi. Ten měl vitality a motivace naopak nadbytek a svůj závod začal ihned úspěšně rozvíjet.
Obrázek
Emil von Škoda
Koupil malou továrničku s 33 dělníky, ze které brzy vybudoval gigantický průmyslový komlex kde pracovalo více než 4000 dělníků a 200 techniků. Navíc události poslední doby – tedy myšleny válečné události, které se dotkly dokonce i jeho osobně, ho přivedly k poznání, že v neklidné Evropě bude stále zájem o zbraně a vsadil na tento směr vývoje a výroby. Mimo zbraní vyprodukovala jeho firma do roku 1878 mechanismy pro 36 cukrovarů, sladoven a pivovarů, dále strojní vybavení pro české doly a hutě a v neposlední řadě i válcovny železa, které byly dílem exportovány a to i do Uherska a Německa. V roce 1884 Emil Škoda zakládá na svou dobu mimořádně moderní ocelárnu, která je schopná dodávat odlitky o hmotnosti i desítek tun. Ocelové odlitky a později výkovky pro velké osobní a válečné lodě se staly vedle cukrovarů významnými exportními komoditami Škodovy továrny. V roce 1896 byla postavena nová zbrojní hala a továrna se stala jedním z největších evropských výrobců zbraní.
V roce 1899 se firma transformovala na akciovou společnost a orientovala se především na výrobu zbraní. V té době byla největším průmyslovým podnikem Rakousko-Uherska. Vyráběla dělostřeleckou výzbroj pro rakouské válečné námořnictvo a to včetně děl největších ráží. Vyvíjela a vyráběla polní i horská děla.
Obrázek
Hlavní kalibry přední dělové věže SMS Tegetthoff.
Prováděla se zde i laborace munice. V roce 1917 došlo v muničce na Bolevci k obrovskému výbuchu, který mimo jiné inspiroval Karla Čapka k napsání slavného románu Krakatit. Zfilmovaný v roce 1948 patří tento film s Karlem Högrem v hlavní roli do zlatého fondu naší kinematografie. V stejném roce, tedy v roce 1917, v této gigantické fabrice pracovalo na 21 000 lidí.
Obrázek
Podoba Škodových závodů v roce 1917
Jednou z nejznámějších a nejobávanějších dělostřeleckých škodováckých zbraní byla řada dělostřeleckých moždířů ráže 305 mm. Zbraň o velké ráži začala plzeňská zbrojovka vyvíjet na počátku 20. století. 305mm moždíř byl vyvinut v letech 1907-1911 pod vedením ing. Oswalda a Richarda Dirmoserových. Zaveden byl roku 1912 do výzbroje rakousko-uherské armády jako M.11 Mörser.
Obrázek
Muzejní kousek slavného dělostřeleckého moždíře Model 1911.
Do první světové války vstupovala R-U monarchie s 24 kusy moždířů M.11. Během Velké války byly tyto moždíře zapůjčeny i německé armádě, která je používala s velkým úspěchem pro dobývání betonových pevností v Belgii nebo při obléhání sestavy pevností u Verdunu. Rakousko-Uherská armáda je zase používala při obléhání pevností Osowiec a Přemyšl, později i na italské frontě, kde byly dopravovány i do vysoce položených pozic, protože se daly rozložit na tři části. Díky zkušenostem z bojů došlo k jejich modernizaci, kdy bylo zesíleno a upraveno ložiště moždíře a bylo již možno vést palbu v kruhovém rozsahu. Touto úpravou vznikl model M.11/16. Pokračovala i další modernizace, kterou vznikla prakticky nová zbraň, označená jako M.16. U tohoto typu byla prodloužena hlaveň, čímž byl zvětšen dostřel na 12 300 metrů. Bylo vyrobeno 72 kusů moždířů M.11 a 11/16 a 45 kusů moždířů M.16.
Obrázek
Transport škodováckého moždíře M.11 do palebného postavení
Po vzniku Československa v roce 1918 firma rozšířila svůj záběr např. o výrobu lokomotiv, automobilů, letadel, lodí, dělostřeleckých kolových i pásových tahačů a dalších výrobků. V té době pracovalo ve Škodovce více než 35 000 lidí. V roce 1925 do ní byla začleněna dosavadní samostatná firma Laurin & Klement. Ale zde skončíme a vrátíme se zpět k pěchotním zbraním.
Zbrojní oddělení tohoto průmyslového a zbrojařského gigantu zkusilo před velkou válkou štěstí s kulomety konstrukce Salvatore-Dormus. Od jejich prvního vzoru 93 vyvíjelo tyto zbraně k dokonalejším typům. Menší množství těchto zbraní dokonce prodalo armádě a exportovalo, ale celkově to byly výsledky velmi skromné. Tento kulomet zkonstruovaly dvě osobnosti. Byl to arcivévoda Karl Salvator a major George Ritter von Dormus, výrobu zbraně zajišťovala firma Škoda. Zbraň byla používána především na lodích a pevných stanovištích, Slabinou bylo zásobování náboji, které byly podávány ze zásobníkové schránky pouze vlastní vahou. Kulomet prodělal první bojové nasazení v Číně v roce 1900. Obecně je považován za první kulomet zavedený v rakousko-uherských ozbrojených silách.
Obrázek
Výkresová skica kulometu Salvatore-Dormus M1893
Měl tato základní takticko-technické data:
Ráže : 8 mm
Zásobník : gravitační schránka na 20 nebo 30 nábojů
Váha zbraně : 20kg kg včetně provozních kapalin, tedy vody a oleje
Rychlost palby : 180-250 ran/min praktická
Mířidla byla označena v krocích a to od 100 do 1600 kroků.
Obrázek
Fotografie kulometu Salvator-Dormus M1893
Je zajímavé, že několik těchto kulometů se dostalo i do výzbroje naší prvorepublikové armády. A když už jsme u Škodových závodů, vězme, že pro naši armádu v roce 1919 postavila tato továrna dva pancéřáky. Jeden měl číslo 5 a nesl název „Plzeň“ a druhý mněl číslo 6 a jmenoval se „Praha“. Oba vlaky měly toto složení:
- dvě lokomotivy typ 99 opancéřované 6 mm deskami z niklové oceli,
- dva dělové vozy,
- dva kulometné vozy,
- dva předběhové vozy a muniční vůz.
Dělový vůz byl ozbrojen dvěma 7 cm děly v otáčivých věžích s téměř kruhovým odměrem a dvěma kulomety Salvator-Dormus v čelní stěně. V bočních stěnách byly střílny pro pušky. Kulometný vůz byl ozbrojen pěti těžkými kulomety v bočních stěnách, kde bylo 10-12 střílen pro pušky, dvěma kulomety v čelní a dvěma v zadní stěně. Na střeše měl pozorovací věžičku-z ní mohl střílet 9 cm minomet nebo lehký kulomet. Všechny vozy byly pancéřovány 8 mm pancířem. Vlak bylo možno rozdělit na dva vlaky kratší, proto to zdvojení počtu lokomotiv a předběhových vozů. Tak i tyto archaické kulomety našli krátkodobé uplatnění v naší nové armádě.

V průběhu války se Škodovka dostala k dalším pracím na pěchotních zbraních. Od roku 1916 pracoval na základě požadavku vojenské správy na lehké samočinné zbrani a v roce 1917 přepracovala ukořistěný francouzský kulomet „Fusil mitrailleus“ vz. 15 na rakouské náboje vzor 93. Jednalo se o tuto zbraň:
Obrázek
Kulomet „Fusil mitrailleus“ vz. 15, Chauchat


Když se ale na to co tato fabrika celou válku produkovala v oblasti dělostřeleckého materiálu, šlo jen o málo významné epizody. Co se týká výroby ručních zbraní pro armádní složky, se tedy na našem území do konce Velké války nic významného nestalo. Ale tento závěr by asi byl příliš přísný. Je ale pravda, že státní zkušebny zbraní v Praze a ve Vejprtech neměly možnost dávat své cejchovní značky na zbraně opravdu domácí konstrukce a výroby.

Na našem území se ale nacházela jedna z nejstarších továren v Evropě na výrobu a laboraci munice, továrna Sellier a Bellot v Praze a jako další munička pobočka vídeňské muniční firmy G.Roth v Bratislavě.

Vše začalo vynálezem britského chemika Edwarda Charlese Howarda, který roku 1799 objevil třaskavou rtuť. To spolu s dalšími chemickými objevy umožnilo rekonstrukci puškového a pistolového křesadlového zámku v zámek perkusní. U něho k výstřelu dochází až poté, co kladívko udeří do zápalky nasazené na komínku, tzv. pistonu. Nový systém se objevil mezi lety 1810 - 1820 a mezi jmény řady vynálezců figuruje i Jean Maria Nicolaus Bellot, který pracoval v pařížské továrně na výrobu roznětek Tardy & Blancher. V Lipsku tehdy působil Louis Sellier, který byl hlavním akcionářem společnosti Sellier und Co. A ten se rozhodl pro výrobu perkusních zápalek. V rakouské monarchii totiž nebyl žádný jejich výrobce.

Dne 5. srpna roku 1825 získal tento francouzský obchodník od rakouského císaře Františka I. privilegium vyrábět ve své nově založené továrně v Praze nárazové zápalky pro pěchotní palné zbraně. Toto datum je považováno za datum vzniku této továrny. Tento továrník měl kapitál ale tak nějak nebyl dost vybaven organizačně a obchodně. Proto zanedlouho přizval do firmy svého krajana výše zmíněného Bellota. A bylo to dobré rozhodnutí. Pod jeho vedením se výroba rychle rozběhla a výrobky Sellier & Bellot se brzy pevně usadily na evropských i zámořských trzích. Už v roce 1830 přesáhla výroba nárazových zápalek 60 miliónů a svého vrcholu dosáhla v roce 1837, kdy bylo vyrobeno ohromné množství 156 miliónů zápalek. To jsou čísla, která i dnes berou dech. V roce 1829 byla založena pobočka v pruském Schőnebecku. Tato filiálka vznikla hlavně z pragmatických důvodů, kdy bylo potřeba pokrýt dlouhodobou zakázku pruské vlády na výrobu perkusních zápalek. Proto hlavně kvůli vysokým clům na dovážené zboží došlo k této aktivitě.
Obrázek
Vyobrazení zakladatelů světově proslulé a dodnes velmi uznávané továrny


Pár slov o těchto lidech s vizí a schopností ji uskutečnit.
Louis Sellier se narodil 25. července 1790 v Paříži. Jako mladík uprchl z Francie, aby se vyhnul vojenské službě. Žil v Hamburku a později pod jménem „Dell“ v Petrohradě.
Svou první obchodní společnost Sellier und Co., založil v Lipsku, kam se přestěhoval v roce 1815. Tento muž byl nadaný obchodník, jehož spektrum podnikání bylo opravdu široké.
Věnoval se výstavbě železnic v Německu, prodával porcelán, křišťálové sklo a později i lovecké zbraně. V roce 1826 se rozhodl pro změnu a udělal velmi dobře. Začal spolupracovat s Nicolausem Bellotem na projektu výroby střelných zápalek v Praze. Louis Sellier řídil prosperující společnost stále z Lipska, v roce 1865 odešel do důchodu a 7. února 1870 zemřel.

Nicolaus Bellot se narodil 17. února 1797 ve Fontainebleu. Ačkoli ho rodiče vedli ke studiu hotelnictví, Bellota fascinovala chemie, kterou vystudoval v Paříži pod vedením profesora Bertholleta. Musel to mít v sobě. Pracoval na zdokonalení perkusních zápalek, stejně jako Louis Sellier. Díky svým objevům začal v roce 1823 spolupracovat s francouzskou zbrojovkou Tardy & Blancher. Když začal v roce 1826 spolupracovat se Sellierem a založili si vlastní továrnu v Praze, se Bellot do Čech přestěhoval a v roce 1827 oženil s Alžbětou Vackovou. Zažádal si o rakouské občanství, aby podnikání nestálo nic v cestě.

V roce 1832 došlo k tragickému výbuchu, při kterém přišel o zrak a také částečně o sluch, přesto však zůstal ve vedení společnosti až do roku 1867. 24. května 1880 zemřel Nicolaus Bellot v Praze. A nyní zpět k fabrice.
Za přelom ve výrobě je považován krok uskutečněný v roce 1870, kdy byla zahájena výroba jednotných nábojů. Společně s Flobertovými náboji s okrajovou zápalkou a s Lefaucheuxovými úderníkovými zápalkami se ve výrobním programu poprvé objevily náboje se středovou zápalkou. Během několika let vzrostla roční produkce těchto nábojů na 10 miliónů kusů různých vzorů.

Roku 1870 umírá Louis Sellier a jeho podíl získávají dědicové. Ti v roce 1872 přesvědčují Jeana Bellota, který je již 40 let slepý, avšak stále se podílí na vedení továrny, aby svůj podíl prodal. Roku 1872 se tak majitelem stává pražský podnikatel Martin Hála, který firmu brzy přeměnil na akciovou společnost. Pod jeho vedení vzniká také pobočka v litevské Rize. Její rozjezd byl takový, že během dvou let její produkce pokryla potřeby nárazových zápalek v celém Rusku i ve skandinávských zemích.
Za přelom v právním zakořenění této společnosti na našem území je rok1893, kdy byla realizována první registrace obchodní značky Sellier & Bellot v Praze. O dva roky později potom do výrobního programu továrny byly začleněny nábojnice loveckých nábojů, po nichž rychle následovaly vlastní lovecké náboje. Tento program byl rozšířen také o měděné zápalky pro odpalovací práce a o výrobu střeliva ve Škodě Plzeň.
Obrázek
Vyobrazení továrny Sellior- Bellot z roku 1907
V průběhu Velké války se výroba komerčního střeliva zásadně omezila a celá výrobní kapacita se využila k produkci nábojů do armádních kulometů, pušek a pistolí. V tomto období byl vyvinut náboj Steyr 9 mm a uveden do sériové výroby. Po založení samostatného Československa v říjnu 1918 se společnost stala dominantním dodavatelem střeliva do pistolí užívaných československou armádou a policií. Došlo k dalšímu rozšíření výroby komerčního střeliva pro soutěžní střelbu a lov. Společnost expandovala na asijské a jihoamerické trhy, na nichž se s velkým úspěchem setkali pěchotní náboje Sellier & Bellot.
Na základě vynálezu výkonného ředitele pana Blechty se společnost stala jediným výrobcem azidu stříbrného na světě. V důsledku této výlučnosti se významně zvýšila výroba průmyslových roznětek. Azid stříbrný s chemickým vzorcem AgN3 se dnes vyrábí ve vodném roztoku působením azidu sodného na dusičnan stříbrný. Tato sloučenina je velmi brizantní třaskavina.

Posledním významným krokem majícím vztah k První republice bylo v roce 1936 přenesení společnosti z Prahy do Vlašimi. Toto přemístění bylo vynuceno potřebou zajistit bezpečnost okolního obyvatelstva. Kolem původní destinace se začala prudce rozvíjet stavební činnost a v dané době volba Vlašimy byla řešením. Po tomto přemístění následoval další růst. Ale k tomu se v dalším textu ještě dostaneme. Více se už v textu společnosti Sellier a Bellot nebudu věnovat, pro nedostatek dalších informací.

Tímto bych ukončil jakousi inventuru všeho, co se na území právě vzniklého Československa v minulosti v oblasti výroby zbraní dělo. Nebylo toho možná až tak moc, ale myslím si, že tradice a základ pro budoucnost zde zcela jistě byl. Další kapitoly ukáží, že tyto věty jsou pravdivé.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7848
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Pěchotní zbraně pro první republiku

Příspěvek od Pátrač »

Kapitola druhá: Stav armády a její výzbroje v letech 1919 až 1921.
Po skončení válečných událostí v Polsku a na Slovensku, a po eliminaci dvou povstání na území Čech a Moravy, tedy povstání v Železné Rudě z roku 1919 a známějšího oslavanského povstání z prosince 1920, začala konsolidace a reorganizace armády tak, aby z ní vznikl kvalitní a silný ozbrojený sbor. Předpoklady k tomu měla dát jednotná československá armáda, jejíž koncepce se rodila v letech bojů a následných období klidu. Vybojovaná střetnutí jednoznačně ukázala holý fakt, že je potřeba opustit utopistické teorie o armádě miličního typu a podobné extravagance. V našem prostoru to prostě nebylo možné. Jasně to ukázala první fáze války proti Maďarské republice rad, která skončila katastrofálně. Velký vliv na změnu myšlení měla francouzská vojenská mise, která vystřídala tu italskou, která měla velký podíl na debaklu ve výše zmíněné válce s Maďarskem. Bylo jasně stanoveno, že armáda musí stát na povinné prezenční vojenské službě, musí mít mobilizovatelné zálohy a musí mít jednotnou organizační strukturu. Proto bylo rozhodnuto o dvou zásadních krocích.

Primo: Provést unifikaci armády tak, aby do konce roku získala jednotnou organizační strukturu.

Secundo: Provést inventuru zásob zbraní, zbraňových systémů, materiálu a živého inventáře armády a vytvořit koncepci unifikace výzbroje armády tak, aby tato výzbroj byla efektivně využita a postupně nahrazena jednotnou výzbrojí.

Jako první byla vytvořena organizační struktura francouzské mise tak, aby z ní později mohla vzniknout obdobná struktura hlavního štábu armády. Měla čtyři sekce:
1. organizační, tedy tu která měla zpracovat koncepci unifikaci armády
2. zpravodajskou
3. operační a výcvikovou
4. dopravní

Nový branný zákon určil naprosto jednoznačně všeobecnou brannou povinnost pro všechny občany. To bylo zásadní právní rozhodnutí, které bylo pro vybudování armády naprosto nezbytné. Doba trvání pravidelné prezenční služby byla stanovena na 14 měsíců s přechodným prodloužením na dva roky. Přechodné období mělo skončit v roce 1922. Početní stav armády měl dosáhnout cca150 000 lidí. Dále byla zrušena zeměbrana a domobrana a tím vznikl předpoklad pro základní strukturu armády členěnou na:
A/ aktivní armádu jakožto mírový základ pro vytváření armády válečné kádrovým systémem,
B/ I. zálohu, tedy vojenské osoby do 40 let věku jako doplnění aktivní armády v době války
C/II. zálohu, tedy vojenské osoby od 40 do 50 let určenou pro strážní službu a úhradu případných velkých ztrát.

Doplňovací systém byl převzat z doby Rakousko- Uherska. Mělo to logiku. Bylo to dokonale funkční a bylo to vyzkoušeno čtyřmi léty kruté války

V roce 1920 byl přijat služební předpis Org-10 a ten určil základní organizační prvky československé armády. Obecně vymezil:
1. vyšší vojenské jednotky: armády, divize a brigády, jejichž velitelství byla současně vyššími velitelstvími. K vyšším vojenským velitelstvím patřila i Zemská vojenská velitelství a vybraná posádková velitelství s vyšší působností.
2. dělení vojskových těles, tedy u pěchoty pluků na oddíly, setniny, čety a družstva.
- oddíl – u pěchoty prapor- měl u dělostřelectva na stejné úrovni dělostřelecký oddíl, u jezdectva korouhev a u letectva peruť
- setniny- u pěchoty roty- se nazývaly u dělostřelectva baterie a u letectva letky

To dalo ve finále celou organizační strukturu armády. I po těch letech musím napsat, že se zde odvedla skvělá práce. Páteří mírové armády bylo dvanáct pěších divizí, ke kterým přináležely 4 Zemská vojenská velitelství, 12 divizních oblastí a 48 doplňovacích okresů, tedy jeden pro každý pěší pluk a 5 samostatných brigád, z toho 2 horské a 3 jezdecké.

Tyto divize byly silné a jejich struktura odpovídala v této době té, co byla používána.
Struktura divize byla takováto:

A/ velitelství

B/ dvě pěší brigády po dvou pěších plucích. Každý pluk měl tři pěší prapory a každý prapor měl tři roty a jednu kulometnou. Kulometná rota měla 3 kulometné čety po dvou těžkých kulometech. Pluk měl navíc pomocnou rotu tehdy zvanou štábní pododdíl, technickou rotu se dvěma četami zákopníků a jednou četou spojovací a plukovní hudbu.

C/ polní dělostřelecká brigáda tvořená:
- lehkým dělostřeleckým plukem, který pozůstával ze dvou oddílů kanónů ráže 8cm a jednoho oddílu houfnic ráže 10cm. Každý oddíl měl tři baterie po dvou palebných četách se dvěma děly.
- hrubým dělostřeleckým plukem, se třemi oddíly kanónů a houfnic nad 150mm
- horským dělostřeleckým oddílem o třech bateriích horských kanónů a třech bateriích horských houfnic

Co se týká dělostřelectva, bylo v zálohách, tedy mimo strukturu pěších divizí byl umístěny čtyři lehké dělostřelecké pluky, dva hrubě dělostřelecké pluky, jeden horský dělostřelecký pluk a pět těžkých dělostřeleckých pluků.

Jezdectvo také využilo vše, co bylo možné ze starých rakousko-uherských náhradních jezdeckých eskadron. Od října 1920 zde bylo zřízeno 10 jezdeckých pluků sjednocených do tří jezdeckých brigád spadajících pod určená Zemská vojenská velitelství. Tedy vlastně jen pod ta, která působila v Čechách a na Moravě. Naše jezdectvo bylo už tehdy organizováno velmi sofistikovaně.
Jezdecká brigáda měla 3 nebo 4 jezdecké pluky. Tento pluk byl složen z:
A- velitelství
B- dvou korouhví po třech eskadronách a náhradní eskadrony. Eskadrona měla čtyři čety a četa měla 35 jezdců ve dvou jezdeckých družstvech.
I. korouhev měla dvě jízdní eskadrony a jednu technickou eskadronu složenou z jedné zákopnické a jedné spojovací jezdecké čety
II. korouhev měla také dvě jezdecké eskadrony a jednu kulometnou eskadronu. Počet kulometných eskadron byl později navýšen na dvě.
Po unifikaci navíc byla ke třem jezdeckým plukům, přiřazena cyklistická eskadrona.

Horské útvary a jednotky:
Byly určeny pro působení v horském terénu a to zejména na Slovensku. Byly zřízeny celkově 4 horské pěší pluky a ty byly soustředěny do dvou horských pěších brigád. Každá měla mimo 2 pluky i 1 horský dělostřelecký pluk.
Dále potom bylo zřízeno na základě bývalých mysliveckých praporů 10 hraničářských praporů se zvláštním určením pro službu v pohraničí.

Letectvo prošlo podobným procesem, ale jelikož je poměrně daleko od toho co tato práce má řešit, nebudu se jím dále až tak moc zatěžovat. Jen uvedu že letectvo v této době představovaly 3 letecké pluky a to v Praze, Olomouci a Nitře

Polní zásobování mělo zajistit 5 vozatajských praporů

Technické části naší armády představovalo ženijní vojsko, které plnilo za míru i za války rozličné množství úkolů jak bojových, tak technických a to jak na zemi, tak i na vodě. Toto vojsko vzniklo z počátečních samostatných ženijních praporů, které se nejprve nazývaly „sapérskými“ a později „zákopnickými“. V daném roce bylo sjednoceno 5 těchto praporů se 3 technickými rotami ruských legií a 2 zákopnickými rotami italských legií. Takto vzniklo 5 ženijních pluků dislokovaných takto:
ženijní pluk č.1 v Terezíně
ženijní pluk č.2 v Kroměříži
ženijní pluk č.3 v Komárně
ženijní pluk č.4 v Bratislavě
ženijní pluk č.5 v Praze

Dále zde byl:

- železniční pluk, který vytvořil několik železničních stavebních a dopravních rot
- telegrafní pluk se 3 prapory po 4 telegrafních rotách

Ze služeb zde byly:
- automobilní služba, která se ale plnohodnotně začala ustavovat až od roku 1921
- zbrojní služba ustavená na bývalých R–U zbrojnicích
- ženijní služba
- veterinární služba
- remontní služba
- indentanční služba či hospodářsko-správní služba
- zdravotní služba
- letecká služba
- justiční služba a
- duchovní služba
O vzdělanost a operační taktickou způsobilost vojáků a důstojníku se staralo vojenské školství, vojenské, vědecké a výzkumné ústavy.

Z uvedeného vyplývá, že toto bylo něco, s čím se po realizaci, vyzbrojení a vycvičení muselo počítat. A zároveň bylo jasné, že tato unifikace organizační struktury armády musí jít ruku v ruce s unifikací výzbroje. A na to jak to ve skutečnosti vypadalo, se podíváme v druhé části této kapitoly.

Dne 11. dubna 1921 byla na ministerstvu obrany zorganizována porada, ze které podle zápisu vyplynulo, že naše armáda disponuje výzbrojí, která více než výzbroj připomíná velké muzeu. Armáda celkově disponovala 95 druhy zbraní a z toho bylo více než 40 procent zbraní ručních.

PUŠKY
Z celkového počtu 295 330 kusů pušek, bylo polovina rakouských opakovacích pušek 8x50R Steyr Mannlicher M95. Tato zbraň byla ve všech svých modifikacích počátkem 20. století základní dlouhou ruční palnou zbraní rakousko – uherské armády. V průběhu Velké války se osvědčila na všech frontách, kde tato armáda, tedy i naši vojáci, operovala.
Obrázek
Rakouská puška 8x50R Steyr Mannlicher M95
Po rozpadu monarchie převzaly pušky M95 do výzbroje prakticky všechny nástupnické státy. Naše armáda přijala pušky M95 do výzbroje samozřejmě také. Mělo to více důvodů, ale fakt je, že kromě zbraní legionářů zde byly k dispozici pouze zbraně nacházející se na československém území, což byly v drtivé míře právě M95 a jednak byly v Čechách zavedené a válkou nedotčené výrobní kapacity munice do těchto zbraní. Ve výzbroji vydržely až do přezbrojení puškami vzor. 98/22, následně vz.24. U některých ozbrojených složek vydržely pušky M95 až do třicátých let minulého století.

Dále zde bylo 64 000 kusů pušek Mauser vzor 98. Tyto zbraně armáda německého císařství přijala do výzbroje v roce 1898. Stala se základní pěchotní zbraní německé armády v průběhu Velké války. Při konstrukci této zbraně se využilo mnoho novinek a zdokonalení navržených výrobcem. Dlouhou dobu byla tato puška a její varianty ve výzbroji německé armády, vyvážela se do mnoha evropských, asijských i amerických zemí a rovněž byla napodobována při konstrukci nových pušek v jiných státech. Například – to uvidíme v další kapitole – naše československá puška vzor 24 a polská puška wz. 1929 byly sestrojeny na základě systému Mauser.
Obrázek
Německá puška Mauser vzor 98
Byla to zbraň velmi výkonná, spolehlivá a díky jednoduchosti minimálně poruchová a její údržba i v bojových podmínkách byla nenáročná. I proto se nakonec její konstrukce stala základem pro jednotnou zbraň naší prvorepublikové armády.

Díky našemu spojenectví s Francií zde bylo dále 35 000 kusů francouzských pušek systému Lebel a Berthier.
Pár slov o zbraních Lebel. Tvořily pěchotní výzbroj francouzské armády od konce 19. století, přes Velkou válku až do okupace Francie v roce 1940. Při svém zavedení do výzbroje roku 1886 byla tato zbraň první vojenskou opakovačkou se zmenšenou ráží, nábojem plněným bezdýmným prachem a olověnou střelou s měděným pláštěm. Byla označena Lebel Mle 1886 M93. Používala náboje ráže 8 mm, měla trubicový zásobník pod hlavní o kapacitě osmi nábojů, který byl plněn po jednom náboji. Tato puška byla nejpočetnějším modelem ve výzbroji francouzské armády během první světové války. Mimo rámec této práce lze sdělit, že V roce 1935 byla zavedena karabina Lebel Mle 1886 M93 R35 s trubicovým zásobníkem pod hlavní o kapacitě tří nábojů ráže 8 mm.
Obrázek
Francouzská puška Lebel vzor 1886
Puška Berthier vyráběná v několika modifikacích tvořila součást výzbroje francouzské armády od počátku 20. století až do okupace Francie roku 1940. Od roku 1890 se objevují karabiny o stejné konstrukci závěru a některých součástek jako pušky Lebel. Používají nově středovou nábojovou schránku o kapacitě tří nábojů ráže 8 mm, spojených rámečkem typu Mannlicher. Tato karabina byla přijata do výzbroje jako Mle 1890. Dále byly na základě tohoto systému zkonstruovány pušky Mle 1907, které byly vyrobeny jen v malém počtu, ale staly se základem modifikace této zbraně na typ Mle 1907/15. Později byly k puškám a karabinám Berthier zavedeny nábojové schránky plněné pomocí rámečku s pěti náboji. Odklopný kryt uzavíral dno nábojové schránky za pochodu a odklápěl se při střelbě.
Obrázek
Francouzská puška Berthier Mle1907/15
Jako jistou podivuhodnost založenou na působení našich legionářů v Rusku lze považovat skutečnost zde bylo velké množství japonských pušek. Japonskou opakovačku sestrojil tým vedený plukovníkem N. Arisakou v roce 1897 (vzor 30), zdokonalený model z roku 1905 má označení vzor 38 (38. rok panování japonského císaře). Tyto pušky, ale nepoužívala jen japonská armáda. Anglie zakoupila 500 000 kusů pro válečné námořnictvo a jako výcvikovou pušku, Rusko zakoupilo 753 000 kusů. A z Ruska se tyto zbraně dostaly i k nám.
Obrázek
Japonská puška Arisaka vzor 1905(38)
Jen jako raritu se pokusím ozřejmit zvláštní označení této japonské zbraně. Vzor 1905 je jasný, jde o rok zavedení do aktivní služby rozhodnutím odpovědných vojenských složek. Označení vzor 38 je dáno japonskou specialitou, kdy číslo 38 značí skutečnost, že právě tolik roků vládl v roce 1905 japonský císař.

Jako poslední početný model pušky se ve stavech naší armády objevila puška Mosin-Nagant. Bylo to a je označení pro dlouhou řadu typů opakovacích pušek vyráběných na území Ruska a později Sovětského svazu od roku 1890. Pušky a karabiny Mosin tvořily hlavní střeleckou výzbroj ruské a později sovětské armády v průběhu Velké války a Druhé světové války.
Obrázek
Ruská puška Mosin-Nagant M189, pěchotní verze.
Hlavním konstruktérem této velmi úspěšné zbraně byl ruský dělostřelecký důstojník Sergej Mosin, pracující jako zbrojní inženýr carského arsenalu v Tule. Kolem roku 1885 se zapojil do výzkumu, jehož cílem bylo vyvinout novou pušku pro carskou armádu. První zkoušky této zbraně se uskutečnily v roce 1890. K Mosinově jednoranové pušce se potom připojila schránka na pět nábojů bratří Nagantových, francouzských zbrojířů. Vojenské jednotky dostaly tuto zbraň poprvé v roce 1891, odtud tedy označení. .
Tak jako japonská Arisaka měla v dané době atypickou ráži 6,5 mm, tak tato zbraň měla ráži 0,3 palce tedy 7,62mm. Tak se poprvé nakrátkou dobu dostala tato ráže do naší armády, aby z ní na 20 let zmizela a potom se objevila jako základní ráže našich pěchotních zbraní a setrbala v armádě až do dnešní doby. První pušky pro ruskou armádu vyrobila francouzská zbrojovka Manufacture d Armes de Chatellerault a bylo jich 500 000kusů. Ruské zbrojovky se rozjely o pár let později, ale potom dokázaly do roku 1896 vyrobit 1,4 milionu těchto pušek.
Od roku 1907 se začaly vyrábět karabiny s hlavní zkrácenou na 510 mm (karabina Mosin-Nagant vzor 1907) pro jezdectvo a dělostřelectvo. V roce 1910 proběhla první modernizace pušek a karabin Mosin-Nagant (puška vzor 1891/10 a karabina vzor 1910). Hlavní změnou bylo zavedení nového rámečku hledí pro střelbu náboji se zahrocenou špičkou střely, které měly poněkud odlišné balistické vlastnosti.
Jako poslední bych uvedl takovou jakoby raritku. V našich skladech se nacházelo i cca 65 000 kusů pušek systému Werndl 1873/77. Tyto zbraně v nich vydrželi až do zániku naší země v roce 1939. Nepočítalo se s nimi pro armádu, ale uvažovalo se o nich jako s výzbrojí pro dobrovolníky- třeba příslušníky Sokola, bývalé legionáře podobně. Tato varianta staršího typu zadovky se stejným názvem zadovky Werndl se lišila hlavně zjednodušeným závěrem a zámkem, a použitím výkonnějších nábojů, označených 11x58R a 11x35R. U pozdějších variant, těsně před zavedením opakovaček Mannlicher, byl aplikován vyhazovač prázdných nábojnic. Tyto úpravy probíhaly i u dříve vyrobených zbraní. Takto vypadaly:
Obrázek
Zadovka Werndl vzor 1873
Byly to jednoduché a spolehlivé jednoranné zadovky s blokovým otočným závěrem systému Werndl, jejichž kariéra však byla již dávno za zenitem. Používaly 11 mm náboj Werndl M.77, karabiny a pušky pro zvláštní sbory pak 11 mm náboj pro karabiny M.82. Oba typy nábojů vyráběla firma Sellier a Bellot a plnila je zpočátku černým, později i bezdýmým střelným prachem. Střela byla olověná. Tyto zbraně zachránily v roce 1914 a začátkem roku 1915 východní frontu po utrpěných porážkách a ústupu rakousko-uherské armády do Karpat.

Více zde: http://www.landsturm8.com/werndl-1867-71/
Tím bych dokončil výčet hlavních typů pušek, které naše armáda měla v době unifikace organizačních struktur k dispozici. Bylo jich ještě několik dalších typů a díky tomu to byl pěkný chaos a je jasné že takto to nemohlo zůstat. A to budeme pokračovat dalším druhem výzbroje a to
KULOMETY
V kulometech, které měla naše armáda k dispozici, byl obdobný pestrý výběr jako v puškách. Bylo jich k dispozici něco přes 4 000 kusů. Více než polovina, tedy 2105 kusů byly rakouské kulomety Schwarzlose vzorů 07, 07/12 a 16 a další se dokupovaly přímo v Rakousku.
Těžký kulomet Schwarzlose vzro 1907 byl standardní kulomet rakousko-uherské armády, vyvinutý roku 1902 Andreasem Wilhelmem Schwarzlosem a následně vyráběný společností Steyr. Zbraň byla používaná za I. světové války a přes nezvyklou konstrukci se zpožděním otevíráním závěru se těšil oblibě pro svou spolehlivost. Jeho slabší stránkou byla naopak náročnost na kvalitu munice.
Obrázek
Rakouský těžký kulomet Schwarzlose, verze 1907/12.
Lehce modifikovaný kulomet Schwarzlose 1907 byl označen jako vzor 1907/12. Také on se používal za I. světové války a po jejím skončení v řadě nástupnických států rakousko-uherské monarchie. Logicky se tedy objevil i v naší armádě. K 1. lednu 1922 je ve výzbroji čs. armády uváděno 4773 kulometů typu Schwarzlose, mimo jiné nakoupených v Itálii – kořistní materiál. Zde ale časem vyvstalo několik problémů. Jednak s dodávkami náhradních dílů a postupně i celých nových kulometů, jelikož veškeré výrobní zařízení bylo pouze v Rakousku. Druhým problémem byla používaná ráže, jelikož se po zavedení pušky vz. 24 uvažovalo pouze s náboji 7,92 mm.

Dalším typem kulometu, který se v naší armádě v době velké inventury nacházel, byl německý těžký kulomet Maxim, vzor 1908. Byl to standardní německý těžký kulomet z období první světové války, po válce exportován do řady zemí. Vyznačoval se složitou konstrukcí (skládal se z 236 částí) a obtížnou údržbou, v rukou dobře vycvičené osádky, ale představoval přesnou a výkonnou zbraň. Tisíce mrtvých a desetitisíce raněných na všech frontách, kde se německá obrana stala cílem mohutných ofenziv, jsou toho důkazem.
Obrázek
Německý těžký kulomet Maxim vzor 08.
Lehký nebo spíše odlehčený kulomet na základě výše zobrazené a stručně popsané zbraně kulomet vznikl jako výsledek úsilí o vyřešení problémů příznačných pro zákopovou válku, která skončila nekonečným patem. Těžké kulomety na trojnožce se ukázaly jako zbraň sice dostatečně zkázonosná, ale na druhé straně málo mobilní. Z těchto poznatků vycházeli Němci při stanovení požadavků na novou zbraň. Představovali si snadno přenosný kulomet na dvojnožce, který by útočící vojska mohl provázet na postupu až do nepřátelských zákopů. Právě podle těchto zásad zkonstruovali v Německu roku 1915 lehký kulomet 7,92mm Maxim Maschinengewehr (MG) 08/15. Šlo vlastně o přestavbu standardního těžkého kulometu Maxim 08, jemuž přibyla pažba, jednoduchá dvojnožka, zmenšený chladící plášť (zbraň byla chlazena vodou, jako všechny podobné zbraně té doby) a pistolová rukojeť. I přes vysokou hmotnost se nová zbraň ukázala jako účinná, a tak si ji německá armáda meziválečného období ponechala ve velkém množství.
Obrázek
Německý odlehčený kulomet Maxim vzor 08/15
Z britské provenience se nacházely v naší výzbroji dva typy kulometu. Byl to kulomet Vickers, což byl vodou chlazený kulomet ráže 7,7 mm vyráběný firmou Vickers od roku 1912, pro britskou armádu. Byl to v podstatě zdokonalený kulomet systému Maxim, který se osvědčil na přelomu 19. a 20. století ve výzbroji britské armády.
Pěchotní verze kulometu plně dokazovala to, že to byl těžký kulomet. Vyžadovala obsluhu 6 - 8 mužů: střelce s nabíječem a ty ostatní k přenášení samotného kulometu, munice i náhradních dílů. Samotná zbraň totiž vážila přes 18 kg, trojnohý podstavec pak dalších 22,7 kg. Spolu se zaměřovačem, vodou do chladiče a několika tisíci náboji se i těch 8 vojáků nadřelo jak mezci. Kulomet byl ale velmi oblíbený pro jeho odolnost a spolehlivost. V dobách naprostých krizí byl schopen mnohahodinové palby ze stacionárního stanoviště.
Obrázek
Britský těžký kulomet Vickers.
Britský k Lewis byl vzduchem chlazená zbraň, používaný jednotkami britského impéria. Přesto ale do boje ho poprvé nasadili Belgičané. Díky tomu že se velmi osvědčil byl urychleně zaveden do výzbroje dalších armád, včetně britské. Používal se až do období druhé světové války. Díky svému širokému válcovitému chladicímu plášti hlavně a kulatému zásobníku se nedal na bojišti přehlédnout.
Zbraň vynalezl americký plukovník s úžasným jménem Isaac Newton Lewis v roce 1911 na základě předchozí práce Samuela McCleana. Americkou armádou však nebyl zpočátku přijat hlavně díky Lewisovu osobnímu sporu s důstojníkem, který měl jeho posouzení na starosti. Kulomet měl velkou praktickou rychlost střelby až 550 nábojů za minutu. Díky své váze pouhých 12,7 kg oproti kulometu Vickers byl původně určen pro použití pouze jedním vojákem. Stal se tak prvním opravdu masově používaným lehkým kulometem.
Obrázek
Britský lehký kulomet Lewis Mk1
Těžký kulomet M1914 "Hotchkiss" je asi nejznámější francouzský těžký kulomet. Kulomet byl konstruován na náboj 8 x 50 mm Lebel, tedy na klasický puškový náboj. Zbraň byla vzduchem chlazená a velice spolehlivá. Pro boje za Velké války však byla celkem nevhodná jeho váha 23 kilogramů a 40 kilogramů s příslušenstvím. Prostě byl to opět kulomet pro obranu, ale pro útočné operace byl krajně nevhodný. Za války jich bylo vyrobeno a dodáno jen francouzským vojákům na 47 000. Dalších tisíce jich byly dodány spojencům, například americké divize jich odebraly 7 000 kusů.
Tato zbraň byla založena na konstrukčních nápadech kapitána barona A. Odkolka von Augeza z Vídně. Jeho patenty, které rakouskou armádu nezaujaly byly zakoupeny firmou Benjamina Hotchkisse v Saint-Denis. Tak tyto kulomety, které část své historie započaly v naší monarchii, pomohly tuto monarchii porazit.
Obrázek
Francouzský těžký kulomet Hotchkiss model 1914.
Situace kdy francouzská armáda měla za potřebí lehkou rychlopalnou zbraň, tedy lehký kulomet měl vyřešit další typ, který se po válce objevil v naší výzbroji. Byl to lehký kulomet označený Fusil Mitrailleur Mle. 1915. Základem zbraně byla konstrukce Jaquese L. H. Chauchata a Charlese Suttera z roku 1911. Byla to zbraň konstrukčně jednoduchá a bylo možno ji vyrábět masově. Jenže když bylo nejhůře, vyrobit je měla fabrika Gladiator a to v počtu 50 000 kusů. Její výrobní program do té doby tvořily jízdní kola a automobily. Zbraň fungovala na principu uzamčeného závěru s dlouhým zpětným pohybem hlavně, což nebyl ten nejvhodnější princip už vzhledem k tomu, že při střelbě docházelo k pohybu velkých hmot na poměrně dlouhé dráze. Bojový křest prodělaly kulomety během ofenzívy na Sommě a v červenci 1916 byla objednávka zvýšena na 110 000 kusů. Objednávku na výrobu získaly ale také Železárny a ocelárny námořnictva v Homecourtu v St. Chamond. Do konce války ale vyrobily pouze 20 000 kulometů, zatímco firma Gladiator jich dodala více než 227 000 kusů. Pro některé státy se kulomety FM 1915 staly po válce jedním z východisek výzbrojní nouze, naši armádu nevyjímaje. Jak jsem uvedl v první kapitole. Škodovy závody v průběhu války dostaly za úkol tuto zbraň adaptovat na rakouské střelivo. Byly to kulomety špatné, poruchové a obtížně použitelné. Přesto svoji roli ve válce sehrály v plusových číslech. Já mohu jen uvést, že ještě v roce 1929 mělo MNO ve své evidenci 604 těchto značně problematických zbraní.
Obrázek
Francouzský lehký kulomet FM 15 „Chauchat“
PISTOLE
Jako první uvedu pistoli Steyr vzor 1912. Tuto velmi dobrou, zbraň napřed vlastní armáda odmítla, měla v té době zaveden revolver Rast-Gasser M. 98 a pistoli M.07 a nová konstrukce zatím nikoho odpovědného nezaujala. Tuto rakousko-uherskou armádní pistoli zkonstruoval v roce 1911 Konrád Murgthaler, vrchní inženýr známé rakouské zbrojovky Oesterreichische Waffenfabriks-Gesellschaft ve Štýru. Doma nebyl zájem, ale zájem projevila armáda Rumunského království, která ji zavedla v roce 1912 do výzbroje a objednala ve Štýru 56 000 pistolí. Rakousko-uherská armáda ji zavedla až na prahu první světové války, v roce 1914. Do své výzbroje zavedla pistoli Steyr model 1916 také bavorská armáda, jež nakoupila celkem 10 000 pistolí. Celkově bylo těchto pistolí vyrobeno více než jeden milion kusů
Obrázek
Rakousko-uherská armádní pistole Steyr vzor 1912.
Výroba ve Štýru pokračovala ještě v roce 1919, kdy již válka skončila. V rámci řešení výzbrojních nedostatků nakoupilo československé ministerstvo národní obrany kromě jiného zbrojního materiálu také 5000 těchto pistolí, jež byly ve výzbroji až do doby, kdy je nahradily armádní pistole vz. 24.

Ale nyní uvedu jejího předchůdce. Byla to pistole Roth-Steyr 1907. Tato pistole byla unikátní tím, že patřila mezi první plošně zavedené samonabíjecí pistole. Jako zásobník sloužila nábojová schránka plněná náboji 8 mm Roth-Steyr. Vývoj probíhal od roku 1904, výroba se rozběhla až v roce 1909, což bylo období, během kterého zbraň stihla zastarat, ale přesto byla díky těžkopádné armádní mašinérii zavedena do výzbroje. Bylo vyrobeno asi 100 000 kusů této zbraně, poté byla výroba ukončena ve prospěchu pistole Steyr M12.
Obrázek
Rakousko-uherská armádní pistole Steyr vzor 1907.
Souběžně s těmito zbraněmi celou dobu války armáda používala i revolver Rast-Gasser model 1898. Tato zbraň byla poslední zbraní s označením Gasser. Firma Gasser tento revolver dodávala armádě od roku 1898 až do konce WWI, i když byl po roce 1912 vytlačován samočinnými pistolemi. Byl to i poslední revolver zavedený do Rakousko-Uherské armády. Konstrukčně se jednalo o revolver se spoušťovým napínáním a kohout nemá úderník, ale udeří na úderník, který je uložen na pružině v rámu. Válec s osmi komorami je v rámu napevno a nabíjení je řešeno klapkou na pravém boku zbraně. Při jejím otevření je zároveň blokován úderník, takže nemůže dojít k výstřelu při nabíjení. Zbraň je známa svou dobře promyšlenou konstrukcí a výborným dílenským zpracováním. Po WWI byl dále užíván jak ve střední Evropě, tak na Balkáně a Itálie tyto revolvery užívala ještě na počátku WWII.
Obrázek
Rakousko-uherský armádní revolver Rast-Gasser vzor 1898
Další zbraní, která se v naší armádě objevila, byla maďarská pistole Frommer Stop. Tato pistole byla zavedená do výzbroje druholiniových útvarů rakousko-uherské armády, po vzniku samostatného Maďarska se stala tamní oficiální armádní služební zbraní pod názvem 19M.
Obrázek
Maďarská pistole Frommer
Z německých pistolí se objevily ve větším množství zbraně dvě. První byla pistole Parabellum P-08 Luger. Tato pistole byla zavedena do německé armády v roce 1908 a do roku 1945 bylo vyrobeno 250 000 kusů. Zajímavý byl způsob uzamčení kloubovým závěrem, avšak řešení nebylo tak spolehlivé jako stávající systémy. Existovalo mnoho provedení lišících se ráží a délkou hlavně, dále bylo možné použití nástavné pažby nebo bubnového zásobníku.
Obrázek
Pistole Parabellum P-08 Luger
Druhou zbraní byla pistole Mauser C96 která je považována za první spolehlivou samonabíjecí pistole na světě. Měla uzamčenou hlaveň, pevnou nábojovou schránku a na svou dobu revoluční, spolehlivé spoušťové ústrojí. Do první světové války bylo vyrobeno kolem 250 000 kusů, jako první jí zavedlo italské námořnictvo v počtu 5 000 kusů.
Obrázek
Pistole Mauser C96
Mimo tyto pistole se objevilo větší množství zbraní francouzského a španělského původu a nakonec opět díky návratu našich legionářů z Ruska se objevilo i větší množství ruských revolverů Nagant M1895.
Tato zbraň byla kvalitním revolverem belgické konstrukce široce používaným v ruské a později sovětské armádě od roku 1895 až do let druhé světové války, kdy byl postupně nahrazován pistolí TT-33. Zaveden byl ve dvou hlavních variantách - s jednočinným spoušťovým mechanizmem pro mužstvo a dvojčinným pro důstojníky. Revolver měl jako jeden z prvních vyřešen problém s únikem plynu ze spáry mezi válcem a hlavní při střelbě a to použitím přítlačného válce a zvláštních nábojnic, kde byla střela zcela zapuštěna do nábojnice a nábojnice se před výstřelem v délce cca 2 mm zasunovala do hlavně. Revolver používal náboje ráže 7,62 mm plněné bezdýmným prachem, válec obsahoval 7 nábojů.
Obrázek
Revolver Nagant M1895.
Je tedy více než logické, že náčelníka generálního štábu tento stav moc netěšil. Ale musím říci, že vojáci se k věci opět postavili iniciativně a v srpnu 1919 byla u velitelství armádní střelecké školy zřízena „dočasně stálá komise (nádherný protimluv) pro výstroj a výzbroj pěchoty“ . S vědomím, že přezbrojení celé armády novým jednotným materiálem je běh na dlouhou trať, mimo jiné i proto, že státní finance v dané době byly krajně neurovnané, hledala řešení pro nejbližší dobu tak, aby se vybavení armády přerozdělilo tak, aby se výzbroj unifikovala alespoň pojednotlivých druzích vojska.

Komise odvedla dobrou práci. V říjnu 1919 byl vydán výnos a začalo velké stěhování, přemisťování, přerozdělování a sjednocování. Po pár měsících bylo hotovo. Výsledek byl pro přechodné období přínosný a pomohl zajistit až nezvykle velkou úroveň rozumu.

Nejvíce materiálu bylo rakouského původu. Proto pušky a karabiny Mannlicher M95 byly dány pěchotě, jezdectvu, dělostřelectvu ženijnímu vojsku, strojním a etapním praporům. Těžké kulomety Schwarzloze dostala pěchota a jezdectvo.

Pušky a karabiny Mauser vzor 98 byly předány vozatajstvu, telegrafním plukům, železničnímu pluku, letectvu, automobilnímu vojsku, osádkám pancéřových vlaků a obrněných automobilů, strážním praporům a vojenské polici. Tyto jednotky obdržely i kulomety Maxim vzor 08 a 08/15. Tím se podařilo také sjednotit potřebnou munici.

Kulomety Maxim byly dodány také pro ochranu letišť, pozičním kulometným rotám, a pro obranu důležitých míst na Slovensku a v Zakarpatské Ukrajině.

Kulomety, tedy lehké kulomety francouzského původu FM 15 byly přiděleny jezdectvu.
Kulomety Hothkiss byly přiděleny pro obranu vojenských skladů.
Britské kulomety Vickers a Lewis byly všechny předány letectvu jako budoucí palubní výzbroj.

Uznejme tedy, že toto byl mistrovský kousek vojenské logistiky a jediné kde to prostě nešlo takto dobře, bylo rozdělení pistolí. Ale i zde se podařilo zajistit, že každá organická vyšší jednotka, tedy pluk, měla jeden typ.

Jenže kdyže podíváme na to, s čím armáda cvičila možná i měla bojovat, bylo jasné, že jde opravdu o provizorium. Velká válka zásadním způsobem změnila poměry na bojišti a to přineslo nové požadavky na pěchotní zbraně. Úloha starých zbraní se změnila a objevily se možnosti nových druhů zbraní.

Puška už nebyla v základních bojových jednotkách dominující. Její výkon byl využitelný jen omezeně. Střelba salvou v četě a rotě už byla jen výjimkou. Význam boje na bodák, tedy i výcvik v šermu bodákem, při kterém byla délka zbraně významnou veličinou, poklesl. Masovost bojových operací kladla obrovskou zátěž na výrobu a proto se jevilo jako potřebné, nahradit dosavadní dlouhé pušky a karabiny jednotnou zkrácenou zbraní. Když se to vše sečetlo a vyhodnotilo, začalo se vážně pochybovat o tom, zda je i v budoucnosti nutny velký výkon puškových nábojů.

Nesmírně stoupl význam samočinných zbraní. Nejde zde jen o těžké kulomety, ty byly na špici svého vývoje a o moc dále se posunout nemohly. Ale kvalitní lehký kulomet se mohl stát a nakonec také stal základem nových taktických koncepcí. Je pro připomínku – vemte si, jak zásadním způsobem se dokázaly prosadit na západní frontě v roce 1918 německé úderné skupiny vyzbrojené odlehčenými kulomety Maxim vzor 08/15. Tyto zbraně pomohly po úspěšném proražení fronty zastavit protiútoky a díky jejich výrazně menší váze, skutečně se stali významnou doprovodnou zbraní.

Velká budoucnost se dala tušit u samopalů.

Výzbroj a taktika pěchoty najednou musela brát v úvahu boj proti skrytému nepříteli, a jeho kulometům, bylo potřeba uvažovat nad bojem pěchoty s pancéřovými cíly a letadlům. Bylo jasné, že se ve výzbroji pěchoty a jejím rozčlenění už od nejmenších jednotek bude dít ledacos novátorského.

Aby toho nebylo málo, vytanula zde v roce 1919 reálná možnost, že naše armáda bude muset do války. Vše to je podle všeho aktivita francouzské vojenské mise. Byla zde sice prioritně proto, aby nám pomohla vybudovat naši armádu, ale zároveň se snažila o to, zajistit naši naprostou loajálnost Francii a tedy i naši schopnost posloužit francouzským zájmům.

Už první plány použití našich vojáků v možném válečném konfliktu až na jednu výjimku byly koncipovány tak, že bude bojovat kádrová armáda posílená buď částečnou, nebo plnou mobilizací. Proto všechny naše válečné plány a studie až do konce První republiky řešily dvě skupiny problémů.

Primo: Zajištění státní hranice a pozorování nepřítele po dobu naplňování rámcových útvarů a jednotek mobilizovaným mužstvem. Pro toto zajištění státní hranice se časem ustálily dva stupně a to ostraha kryt.

Secundo: Manévrování soustředěných jednotuna vnitřních a vnějších liniích podle povahy cíle manévru. Tedy útočného nebo obranného.

Jak to bylo od roku 1922, se možná podíváme později, ale pro tuto kapitolu je důležitý ten úplně první plán či spíše studie. Nachází se v dokumentaci francouzské vojenské mise a má datum 25. května 1919. Jejím cílem je doslova a do písmene nájezd na německé město Bayreuth. Ano je to tak. Studie řešila nevyprovokovaný ale francouzskou vojenskou misí nařízený útok jednou pěší divizí s posilovými prostředky do hloubky asi 60 kilometrů území Německa. Malá síla útoku se zdá být nepochopitelná, ale v dané době většina našich bojeschopných jednotek bojovala na Slovensku s Maďarskem.

Studie vytyčila osu postupu z prostoru Cheb-Aš do Bayreuthu. Hlavní síly tvořila posílená pěší brigáda, která měla být kryta severním a jižním bojovým zajištěním. Severní zajištění měly tvořit dva pluky a jižní dva prapory. Kalkulovalo se, že jižní směr, tedy Bavorsko není problém – mělo své potíže s bolševickým povstáním. Severní směr byl považován za rizikový a proto ta síla v zajištění. Naprosto klidně se kalkulovalo, že úderné uskupení lehce projde slabým jištěním německých státních hranic a obsazení samotného Bayreuth, kde byl posádkou jediný prapor s „trochou dělostřelectva“, mělo být snadné.

Tato studie postrádá u všech dalších československých válečných plánů obvyklé vojenskopolitické zdůvodnění. Ani ho mít nemohla, Německo v té době nebylo hrozbou. Ale dějiny jsou spravedlivé a tak lze lehce dohledat, že vrchní velitel francouzské armády Weygand napsal veliteli francouzské mise Pellému 20. května 1919 dopis, ve kterém mu sděluje, že ve Francii panuje obava, že Německo odmítne podepsat mírovou smlouvu. Pokud by se tak stalo, dne 27. května by Francie vyhlásila Německu se svými spojenci nepřátelství. A Pellé měl s našimi vojáky udeřit do Prostoru Bayreuth-Bamberg. Zde se měly naše jednotky spojit s francouzskými, které v té době měly operovat v údolí Mohanu.

Akce nakonec neproběhla. Němci se skřípáním zubů, které bylo slyšet přes celou Evropu, nakonec krajně ponižující mírovou smlouvu podepsali, a tím byl vytvořen počátek sledu událostí, které skončili likvidací našeho státu a Druhou světovou válkou. Naše politické velení bylo o tomto plánu informováno jen okrajově, ale vědělo, že zde francouzská vojenská mise zde je hlavně proto, aby připravila naši armádu tak, aby byla podle rozhodnutí v Paříži nasazena proti Německu. Minimálně Masaryk o tom byl plně informován. Že je to reálné a mohlo to klidně proběhnout je dáno i faktem, že na přímou žádost generála Pellého bylo Německu zakázáno budovat jakákoliv opevnění na hranicích s Československem.

Následně byly vypracovány dva další válečné plány označené jako „Plán N1“ a „Plán N2“

Plán „Plán N1“ byl plánem útočným a byl vypracován v posledním kvartálu roku 1920. Byl to plán těžkého útoku podle parametrů výše popsaného nájezdu na město Bayreuth. Cíl byl takový, že mělo být odděleno severní Německo od Bavorska a opět měl dojít ke spojení našich vojsk s Francouzskými. Jenže na rozdíl od nájezdu kde měla bojovat jedna divize, zde se plánovalo použití divizí čtyř. Plán je podrobný obsahuje grafikony přesunů uřčených svazků do prostoru rozmístění, určuje tyto prostoty a způsob zajištění boje.

Plán „Plán N2“ byl plánem už úplně jiným. Bylo v něm stanoveno, že pokud by došlo k obnovení nepřátelství spojenců s Německem, může být naše armáda použita buď podle plánu N1 a nebo a to už je jiné kafe, ke všeobecnému útoku na Berlín. Plán počítal s tím, že jeho realizace bude obtížná, ale výsledky by mohly být významné. Postupovat se mělo po obou březích Labe s využitím dvoukolejné železnice Praha-Drážďany-Berlín. Je poněkud zvláštní, že tento plán měl v sobě i ustanovení o masivním bombardování Berlína naším letectvem-to v roce 1920 považuji za naprosto mimo realitu. I když na druhou stranu při neexistenci německého letectva kdo ví….

Ovšem v letech 1918 až 1919 se nejvíce pracovalo na plánech ofenzivy proti Maďarsku. Hodně se na tom odrazila počáteční katastrofální porážka od maďarské revoluční armády. Plán byl označen jako „Plán H“.
První náčrty plánu útoku na Maďarsko vznikly k 15. říjnu 1919. Tato studie uváděla, že tento plán i když řeší útok, je ve skutečnosti plánem obranným, jelikož bylo možno očekávat další maďarský útok proti naší zemi s cílem opět získat Slovensko.

Bylo dáno, že k 1. listopadu bude Slovensko obsazeno šesti divizemi, Morava 3 divizemi a Čechy 3 divizemi. Už z toho je jasně vidět, že obraně Slovenska byla dána priorita. Proti i výše popsaná unifikace vojsk a jejich vybavení sjednocenou výzbrojí proběhlo jako první právě na Slovensku. Bylo také stanoveno, že pokud se objeví příznaky ohrožení, bude na Slovensko posláno vše, co bude možno uvolnit ve zbytku státu- obrněné vlaky, opevňovací materiál, letadla a veškerý dostupný materiál potřebný k opevnění terénu. Začaly se budovat ve vhodných destinacích dělostřelecké, ženijní a intendanční sklady. A bylo stanoveno, že než bude vypovězeno nepřátelství, musí proběhnout mobilizace.

Hlavní síly měli zajistit kryt hranice systémem opěrných bodů a soustředit se v prostoru Trnavy. Na rozkaz potom tyto síly měly zahájit postup na Lučenec a následně udeřit po levém břehu Dunaje na Budapešť. Pomocné sbory dislokované na Podkarpatské Ukrajině měli pružně reagovat na dění na západě.

Plán ale šel dále. Bylo stanoveno, že k 15. listopadu 1919 měli určení zemští velitelé doložit tyto dokumenty:
1) mapy s přesnou dislokací velitelství divizí, brigád, pluků, samostatných praporů, baterií a eskadron
2) nákresy svěřených úseků hranice přesnou dislokací oddílů plnící úkoly krytu hranice
3) organizaci služby oddílů v krytu hranice
4) zemská vojenská velitelství v Praze a v Brně měla vypracovat přehled minimálních sil potřebných k ostraze hranic, pokud by všechny jednotky měly být povolány na Slovensko.

Dne 29. října poslal Pellé podřízeným velitelům na Slovensku a Podkarpatské Ukrajině tajnou instrukci se stručným vysvětlením zámyslu plánu H. Jako první úkol bylo stanoveno vytvořit z divizí organicky dislokovanými na Slovensku kryt hranice. Ten měl tyto úkoly:
1. pozorovat nepřítele
2. krýt mobilizaci armády a její soustřeďování v týlu
3. zadržet první útoky nepřítele
4. udržet důležité body na hranici a pokud možno získat stejné body na území nepřítele, které by mohly pomoci splnit ofenzivní úkoly.
5. připravit ofenzivní akci hlavními silami
Kryt hranice měl mít charakter ohniskové obrany, nikoliv souvislé linie. Velká pozornost byla věnována ostraze železničního spojení, hlavně trati Žilina-Košice.

V dalším období se pracovalo na plánech soustřeďování divizí z Čech a Moravy v prostoru Přerov – Kroměříž a jejich přesunu na západní Slovensko. A 26. prosince 1919 bylo schváleno složení štábů předpokládaných skupin na Slovensku. Byly to tyto skupiny:
A- východní Slovensko, která byla tvořena 3., 4. a 10. pěší divizí
B- západní Slovensko, která byla tvořena 12., 11., 2., 6., 7., 1. a 9. pěší divizí

Na celém Slovensku se začalo tvrdě pracovat na polním opevnění určených prostorů. Velmi pozitivně se na všem odrazila svižně probíhající unifikace organizace jednotlivých vojenských těles, tak jak jsem ji popsal výše. I proces sjednocování výzbroje a tomu odpovídající struktura zásobovacího systému se odrazil pozitivně ve stavu armády a její vycvičennost rychle rostla. Tak rychle že 11. února 1920 se už začalo uvažovat nad novou verzí plánu tak, aby přinesl výsledky v krátké době. Podstata se týkala propracování razantního útočného manévru směrem na Budapešť. Byl podrobný a velmi sofistikovaný. Natolik že ho lze považovat za válečný plán v pravém slova smyslu. Mělo to svoji logiku – od hlavního shromaždiště sil na Slovensku byla Budapešť jen 90 kilometrů daleko. Terén je zde rovinatý bez přirozených přírodních překážek a manévru mohly napomoci čtyři komunikace, z nichž tři vedly podél železničních tahů.

Aby mohl plán být reálný, bylo zapotřebí zajistit obranu prostoru ve směru Detva- Zvolen v četně zde vedoucích železničních spojů. Plán obsahoval i podněty k zajištění obrany Podkarpatské Rusi. V květnu 1920 byl plán opět modifikován tím, že 3. pěší divize se měla vrátit divého mateřského prostoru, tedy Litoměřic. Plán už totiž počítal i s územními ztrátami jak na východním Slovensku a tak i možnost úplného vyklizení právě Podkarpatské Rusi.

Než se pustíme do další kapitoly a tedy opustíme válečné plánování v době zde popisované, musíme si říci, že tyto plány už měly strukturu, jakou měly všechny následné válečné plány až do zániku první republiky plány. Bylo to toto členění:
1. Stanovení cíle a jeho vojenskopolitické odůvodnění s odhadem možného chování sousedů naší země s pochopitelným důrazem na potenciální nepřítele.
2. Výchozí situaci naší armády, tedy rozmístění vojsk, stav výzbroje a další
3. Předvídaná širší vojenská a politická opatření pro přípravu vojsk na střetnutí
4. Všeobecná směrnice pro:
a) ostrahu a krytí hranic
b) soustředění vojsk na československém území po mobilizaci, tedy kde, kudy a k jakému úkolu
d) opatření k zjištění týlových prostorů vojsk
5) Systém organizace velení na válčišti, tedy stanoviště vrchního velitele, teritoriální hranice vyšších jednotek a uskupení vojsk a jejich velitelských stanovišť
6) Úkoly pro oddělení hlavního štábu vzhledem k detailnímu propracování všech rozkazů a k možným eventualitám vývoje na válčišti

Vše co jsem popsal, mohlo dobře fungovat. Ale limitující bylo, že roztříštěnost v typologii výzbroje vojsk omezoval taktickou a operační úroveň vojsk, zatěžovala logistiku a mnoho materiálu bylo v havarijním stavu. Nové řády vydávané v první polovině dvacátých let byly jen svazky papíru, které nebylo možno uvádět do života. Hlavní dvojúkol, tedy modernizace výzbroje podle válečných zkušeností a komplexní unifikace výzbroje zůstal nevyřešen.

Řešení tohoto úkolu souviselo s otázkou, která se stávala uhelným kamenem celého problému. Tato otázka zněla:

„BUDEME MODERNÍ VÝZBROJ PRO NAŠI ARMÁDU NAKUPOVAT V ZAHRANIČÍ NEBO VYBUDUJEME VLASTNÍ ZBROJNÍ MASOVOU VÝROBU CELÉHO SPEKTRA PĚCHOTNÍCH ZBRANÍ?“


Nakupování má své problémy. První je ten, od koho nakupovat. Logicky od spojenců. Jenže třeba naši spojenci sdružení třeba v Malé dohodě, tedy Rumunsko a Jugoslávie vlastní kapacity pro výrobu zbraní neměly a sami zbraně nakupovali ve Francii a Velké Británii. Francie, která by to dokázala, byla od nás velmi vzdálena a stačilo nepřátelství s Německem nebo Polskem a zbraně by se k nám dostávaly jen velmi obtížně. A v případě války by jejich tok ustal úplně.
Další sousedé naší země na tom byli stejně- třeba Polsko. Další dvě země, tedy Rakousko a Německo kapacity měly, ale nákup od potenciálního nepřítele je hloupost. A poslední soused Maďarsko byl nejen jasný nepřítel, ale navíc neměl co nabídnout.

Stačí těchto pár řádek a je jasné, že snaha vybudovat vlastní masovou výrobu zbraní byla logická a současně nevyhnutelná. Navíc to byla i příležitost. Poválečný svět vytvořil obrovské prostory, kam bylo možno kvalitní produkci pěchotních zbraní dodávat, protože mnoho nově vzniklých států a států navázaných na poražené mocnosti najednou zbraně potřebovaly a neměly je kde brát. Náš nově vzniklý československý kapitál zde viděl možnosti jak vydělat peníze a to hodně. To byl další impuls pro výstavbu zbrojních kapacit.

Vše co jsem v této kapitole o stavu našich ozbrojených sil, její výzbroji platilo až do roku 1922, kdy se začaly projevovat první výsledky práce našich průmyslníků, konstruktérů a dělníků a do armády začaly postupně proudit zbraně, které už lze považovat za naši vlastní produkci.

Zde ukončíme tuto kapitolu a v další probereme založení, výstavbu a rozvoj výzbrojního průmyslu v Československu do roku 1938.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7848
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Pěchotní zbraně pro první republiku

Příspěvek od Pátrač »

Kapitola třetí: Vybudování československého moderního zbrojního průmyslu.

Ještě než byly vyřešeny základní otázky výzbrojní koncepce, vznikaly rozhodnutím našich národních průmyslníků, konstruktérů, finančníků a vlastenců základy tohoto odvětví. Z první kapitoly víme, že zde byla tradice, schopnosti i vůle se na tomto poli prosadit. Je logické, že v počátku vzbuzovaly velké naděje Škodovy závody v Plzni.
Pravda je, že ve vedení tohoto výzbrojního gigantu byla skupina lidí, která o výrobě zbraní pro pěchotu vážně uvažovala. Pod jejich vlivem tato společnost už v roce 1919 podala armádě nabídku na pistole a na přímou výzvu ministerstva obrany v další nabídce i součástky pro kulomety Schwarzlose. Šly také informace, že Škodovka si opatřila ve Štýru licenci na výrobu těchto kulometů a jednala také o licenci na výrobu francouzských kulometů Darne.

Jenže brzy nastal zásadní zlom. V květnu 1920 oznámil ředitel Hásek usnesení správní rady, že se firma vývojem a výrobou ručních palných zbraní zabývat nebude. Následně na ministerstvo došly dopisy, které jasnou řečí oznámily, že objednávky pistolí a součástek na kulomety jsou už pro Škodovku bezpředmětné. Přes naléhání i vrcholných osob z ministerstva o změně postoje Škodovka odmítla byť jen uvažovat. Šla si svojí cestou a zůstala u těžké výzbroje. Ale na druhou stranu se trvale zajímala o dění v tomto oboru a její prsty se projevili ledaskde.

První opravdová zbrojovka se začala stavět už v roce 1918 v Praze, část Vršovice. V jejím čele stál Jan Nowotný, syn známého pražského puškaře vyrábějícího kvalitní lovecké zbraně.
Obrázek
Terčovnice z dílny Jan Nowotny
Ale skutečným majitelem této zbrojovky byla Česká průmyslová banka. Byla to Zbrojovka Praga. Původní cíl byla opět výroba loveckých zbraní ale závod se postil i do konstrukce a výroby pistolí a už v roce 1919 je nabízel vojenské správě. V roce 1920 byla továrna rozšířena ale i tak zde pracovalo 220 dělníků a 15 úředníků. A že by se nějak významně zapsala do povědomí odborné veřejnosti či vojáků rozhodně nelze v této době tvrdit. Ale ve spolupráci s Rudolfem Jelenem zde byly zahájeny práce na nových kulometech. Bohužel se nedařilo a nakonec majitel, tedy Česká průmyslová banka musel intervenovat na ministerstvu obrany ve prospěch závodu, tak byla jeho situace kritická.

Podařil se malý zázrak. V roce 1921 se podařilo zbrojovce Praga uvést na trh kapesní pistoli a od ministerstva získala větší objednávku na bodáky k puškám Mannlicher vz.95. Následně přijala i objednávky na subdodávky pro Zbrojovku Brno. Šlo o součástky pušek a cvičné hlavně pro kulomety Schwarzlose. To ji udrželo nad vodou a tak pokračovala ve vývoji kulometů Václava Holka a samostřílů Karla Krnky.

Pár slov o jedné z ikon našeho zbrojařského průmyslu.
Václav Holek se narodil dne 24 září 1866 v malých Nepodřicích. Vyučil puškařem a poté i studoval v Písku. Od roku 1905 pracoval u firmy Anton Mulacz ve Vídni. O pět let později už pracoval u pražské firmy Jan Nowotný a podílel se zde na zdokonalování a vývoji brokových zbraní systému Holland & Holland. Firma během Velké války vyráběla i děla pro rakouskou armádu.

V roce 1918 přešel do firmy Zbrojovka Praga nově založené synem Jana Nowotného. Zde podle jeho návrhu vznikla služební samonabíjecí pistole pro československou armádu a policii. Zde také zkonstruoval na jaře 1921 lehký kulomet, ze kterého vývojem vznikl kulomet do československé armády zavedený pod označením PRAGA vz. 24.. Z něj poté vznikl vnitrostátním prodejem licence Zbrojovce Brno kulomet ZB vz. 26. V prosinci 1924 odešel Václav Holek do Československé zbrojovky v Brně. Anglická zbrojovka Small Arms Factory v Enfieldu zakoupila na jednu z mutací tohoto úspěšného kulometu označenou ZGB-33, která byla přímo zbrojovkou v Brně upravena na britskou ráži 0.303 palce. Ta potom tento kulomet začala vyrábět a vyrobila 220 000 těchto kulometů pod označením BREN. To slavné slovo BREN tak vzniklo díky spojení jmen obou měst, kde se vyráběly: BRno – ENfield. V třicátých letech Václav Holek vyvinul těžký kulomet ZB vz. 35, kterrý byl následně modifikován do verze ZB vz. 37, který byl zaveden do naší armády, úspěšně exportován a ve Velké Británii pod označením BESA byl vyroben v sérii 60 000 kusů.

Během Druhé světové války a v období po ní vyvíjel Václav Holek řadu moderních automatických zbraní, které však až na lehký kulomet vz. 52 nebyly sériově vyráběny a tedy ani zařazeny do aktivní služby. Tento guru nejen československých kulometníků zemřel 13. prosince 1954 v Brně.

Zbrojovce Praga se ale nedařilo s kulomety ani jinou výzbrojí prosadit. V době kdy kulomet Praga prototypové číslo I-23, téměř vyhrál armádní kulometnou soutěž - mimo jiné snesl při výměně 4 hlavní a některých součástek vystřílení více než 35 000 ran – mezi přítomnými odborníky způsobil doslova pozdvižení a bylo rozhodnuto jej zavést do výzbroje jako kulomet Praga vz.24., se továrna opět dostala na hranu likvidace. Většina dělníků byla propuštěna, a stroje se půjčovaly i konkurenci a většina konstruktérů odešla. Je to paradox. Továrna, která položila základy naší kulometné výzbroje a pracovali v ní takoví konstruktéři jako Karel Krnka, František Myška, a tři bratři - Václav, Emanuel a František Holkové a kde se zrodila jdna z nejlepších konstrukcí kulometu na světě vůbec, skoro zanikla.

V listopadu 1924 posuzovala vojenská komise schopnosti Zbrojovky Praha a bylo to málo povzbudivé. Nejhorší bylo, že i dobré konstrukce se vyráběly dílenským způsobem a jejich připravenost na možnou hromadnou výrobu byla minimální. Ono jen dostat od továrny výkresy bylo obtížné a ještě byly nepřesné. Závěr byl tvrdý. Závod doporučila uzavřít nebo obrátit k civilní výrobě. K nejhoršímu potom došlo v roce 1926. Ale nikdo už této zbrojovce nemohl upřít skutečnost, že právě zde začal vývoj našich vlastních ručních palných zbraní.

Další nováček na pomyslném kolbišti zrodu zbrojního průmyslu a s podobnými cíly jako Zbrojovka Praga, se objeviln na jihu Čech. Strakonický rodák architekt Karel Bubla si už v roce 1919 nechal zaregistrovat v obchodním rejstříku pod číslem 508 ochrannou známku Jihočeská zbrojovka s.r.o. se sídlem ve Strakonicích a o rok později zahájil s třiceti zaměstnanci výrobu automatické pistole, ovšem ne ve Strakonicích, nýbrž v bývalém Holbmayerově mlýně v Plzni. Ve Strakonicích totiž v té době neexistovaly žádné vhodné prostory, a tak do doby, než budou dokončeny nové dílny, jejichž výstavba byla ve Strakonicích zahájena v září roku 1919, musel stačit i nevyhovující mlýn. Tento rozběh ale byl, jak se zdá umožněn i díky účasti představitelů Škodových závodů. Od roku 1921 se už vyrábělo v novém objektu

Úvahy architekta Bubly o tomto druhu podnikání určitě nebyly špatné, a tak už v roce 1920 do jeho firmy vstupují další společníci s vkladem 1 200 000 Kč a v roce 1921, po dokončení nových budov, byla ve Strakonicích zahájena výroba, na níž se podílelo padesát zaměstnanců. Nová společnost se rozvíjela opravdu dynamicky. Na výrobu dohlížel zkušený zbrojíři Alois Tomiška, k němu se brzy připojil František Myška. Z Vídně a z Budapešti byli pozváni odborníci, jejichž úkolem bylo zajistit špičkovou kvalitu vyráběných zbraní, a Jihočeská zbrojovka, s.r.o. se rozrostla o dalšího výrobce zbraní, firmu Hubertus z Vejprt. Odsud bylo do Strakonic přemístěno nejen výrobní zařízení, ale i část personálu, a současně byla dokončena další výrobní hala společně se správní budovou. Cíle si kladla menší než Praga, ale velké úsilí bylo věnováno vylepšování výrobního procesu a už v roce 1922 se zde vyrábělo moderním způsobem. Jihočeská zbrojovka měla už v roce 1922 mezi výrobci zbraní opravdu zvučné jméno. I tak ale platila daň nováčků a v tomto roce vykázala bilanční ztrátu přes tři miliony. Byl zde ale velký potenciál a armáda to viděla. Přednosta zbrojního odboru ministerstva obrany proto přikázal věnovat této fabrice pozornost a už během roku 1923 se sem začala převádět výroba pistolí z Brna. A v letech 1922 a 1923 se zde pracovalo na kulometech a samostřílech Josefa Netsche.

Dokončená fúze s firmou Hubertus vedla ke vzniku nové firmy se jménem „ Česká zbrojovka, akciová společnost v Praze s továrnou ve Strakonicích“.
Obrázek
Jihočeská, později Česká zbrojovka, akciová společnost v Praze s továrnou ve Strakonicích
Ještě v roce 1923 obdržela první větší zakázku na dodávku armádních pistolí a díky tomu už v roce 1925 vykázal první významný zisk. Ten ale nestál jen na pistolích, i když to byl hlavní výrobní program. Od roku 1921 se zde provádělo přepracování britských kulometů Vickers a Lewis pro potřeby československého letectva. Tato úprava spočívala v tom, že byly převáděny úpravy umožňující montáž na letadlech a v další fázi se několik set těchto kulometů přestavovalo na náboje Mauser 7,92 naší výroby, aby se vyloučila potřeba dovozu originální britské munice.

Tato zbrojovka dále pro armádu dodávala tento materiál:
- osvětlovací pistole vzor 28 a vzor 30, celkově dodáno okolo 25 000 kusů
- protiletadlové zaměřovače
- vytěráky
- tlakoměrné pistole
- výcvikové vzduchovky, do armády dodáno více než 10 000 kusů
- chránítka mušek zbraní
- lafetace kulometů pro letadla
- letecké kulomety vzor 28 a vzor 30 ve variacích věžní, křídlové, pilotní i pozorovatelské.

Zbrojovka vyráběla a dodávala další typy služebních i kapesních pistolí. Vyvíjela samočinné pušky a nechybělo mnoho a jedna z nich mohla být zavedena do armády. Zde vznikl první československý samopal a nechybělo mnoho a dostal by se do výzbroje naší armády.
Tento samopal byl konstrukcí Josefa a Františka Kouckých. Zbraň měla dvojnožku sklápěcí do předpažbí pro lepší stabilitu při střelbě v obraně. Střílel jednotlivými ranami i dávkou. Zásobník byl vodorovně zasouvaný z levé strany. Za války se prodalo několik tisíc kusů do Bulharska. Ve výzbroji se objevila u jednotek SS ve Slovenské armádě, dále v armádách Venezuely a Bolívie, ale to je mimo rámec tohoto pojednání
Obrázek
Samopal ZKZ 383. Měl ráži 9 mm, zásobník na 30 ran a vážil 4,25 kilogramu. Začal se vyrábět v roce 1939.
Jak šla doba, měnily se i podmínky výroby a hlavně se měnily priority v hodnocení hrozeb.
S rostoucím bezprostředním ohrožení Československé republiky nacistickým Německem vyvstal kolem roku 1934 naléhavý požadavek na urychlení mnohostranné modernizace armády. Úkolem zbrojního průmyslu se stalo rozšíření objemu výroby, změna výrobních programů vývojem nových zbraní a bojových prostředků a zároveň také zlepšení strategického rozmístění výrobních závodů v rámci území republiky.
ČSR se v této době řadilo ke světové špičce ve zbrojním průmyslu. Zvyšující se požadavky na potřebnou výzbroj nebylo možné pokrýt jen pouhým rozšiřováním dosavadních výrobních kapacit. Situaci bylo třeba urychleně řešit. Problematická byla hlavně nevyhovující dislokace zbrojní výroby. Hlavním úkolem bylo tedy přesunout zbrojní výrobu do strategicky výhodnějších oblastí. Ministerstvo národní obrany proto v roce 1934 vydává rozkaz k urychlené výstavbě strategických podniků, a to na východě země, co nejdál od německých hranic.

Doposud nejvýznamnější zbrojařské firmy měly výrobní podniky v prostoru Čech, tedy nebezpečně blízko v dosahu Německa. Lze mezi ně počítat např. Škodovy závody v Plzni, Česká zbrojovka ve Strakonicích, Explosia v Semtíně u Pardubic nebo Českomoravská Kolben Daněk v Praze. Po anšlusu Rakouska se v této prekérní situaci ocitla i Zbrojovka Brno.
Jelikož nyní řešíme strakonickou zbrojovku, budeme se i dále bavit o ní. O výstavbě zbrojního závodu v Uherském Brodě bylo rozhodnuto v polovině roku 1936. Po jednáních ministerstva národní obrany se zbrojařskými koncerny rozhodla Nejvyšší rada obrany státu o přemisťování průmyslu důležitého pro obranu státu daleko do vnitrozemí. Při složitých jednáních o přemísťování důležitých vojenských programů se také jednalo o České zbrojovce ve Strakonicích, kde se v této době vyráběl letecký kulomet vzor LK 30, raketová pistole, armádní pistole a další programy.

V roce 1935 Česká zbrojovka se souhlasem MNO zakoupila dvacetihektarový pozemek v Uherském Brodě a v červnu 1936 vybrala pro provedení stavby firmu plzeňského stavitele Karla Bubly. Uherskobrodská městská rada schvaluje dne 22. července 1936 stavbu nového závodu s podmínkami podle uzavřené kupní smlouvy pozemků mezi městem Uherský Brod a Českou zbrojovkou Strakonice. Dne 28. 7. 1936 je proveden první výkop a tím zahájena výstavba nového závodu v Uherském Brodě. Česká zbrojovka ve Strakonicích, od 1. 7. 1936 nakupuje stroje a zařízení domácí i zahraniční výroby pro nový závod v Uherském Brodě. A tak můžeme konstatovat, že nový závod pro dva tisíce zaměstnanců byl skutečně postaven a uveden do provozu za 16 týdnů, tedy dne 28. 11. 1936. Dnes se to zdá jako nemožné, ale tehdy to prstě naši stavbaři a průmyslníci dokázali.

Prvními výrobky byly letecké kulomety vzor 30 a následně i signální pistole vzor 30, armádní pistole a lehké kulovnice. Tato výroba sem byla natrvalo přemístěna ze Strakonic. V tomto stavu Českou zbrojovku Strakonice zastihly mnichovské události a následná okupace. Její osudy za války a po ní už jsou mimo rámec této práce.

Dalším gladiátorem, který vstoupil do arény zbrojařského průmyslu, byl zkušený odborník ing. František Janeček. Tento profesionál se zbrojním konstrukcím věnoval už hodně let.

František Janeček se narodil 23. ledna 1878v Klášteře nad Dědinou. Byl to jeden ze tří bratrů skvělých techniků a konstruktérů. Jeho starší bratr, Josef v době 1. světové války těžil uhlí v Mutějovích. Po roce 1925 když ukončil práce zde, přenesl svoje aktivity do Lhotic, kde těžil antracit. Mladší bratr, Rudolf zase působil v Praze, kde navrhoval a vyráběl elektrické ohřívače vody, tedy bojlery. Budoucí zbrojíř František vystudoval Vyšší průmyslovou školu v Praze. Po krátké praxi studoval jeden rok na vysoké škole v Berlíně elektrotechniku.
Po studiu v Berlíně nastoupil v roce 1898 do Kolbenových továren firmy Schuckert a spol. v Praze. V roce 1901 ho firma vyslala do Nizozemí, kde v Maarssenu postavil továrnu na dynamoelektrické stroje a jeho činnost při tomto díle snese ta nejpřísnější měřítka.
Obrázek
František Janeček
V Nizozemsku také Janeček studoval na vysoké škole polytechnické v Delftu. Během svého pobytu v Nizozemsku se z Janečka stal úspěšný vynálezce, který své patenty výhodně prodával v Nizozemí i v Anglii. První patent přihlásil v roce 1906.

Po návratu do Prahy v roce 1904 se František Janeček vrátil domů, do Kolbenky a byl zařazen jako ředitel dílen. V roce 1906 se vydal na dráhu soukromého podnikatele. Svůj patent na obloukovou lampu prodal do Německa a získané peníze použil v letech 1908 - 1909 na studijní cestu po Anglii, Belgii a Německu.

Po návratu domů založil František Janeček v Praze strojní laboratoř, ve které 13 zaměstnanců pracovalo na jeho vynálezech. Janeček se chtěl stát podnikatelem většího formátu, ale chyběl mu kapitál. Vynalezl reklamní stroj Pneumograf, který chtěl vyvézt do Berlína, Varšavy a Petrohradu. Jeho plány mu však překazila 1. světová válka.

František Janeček splnil svoji povinnost narukoval do c.a k. armády. Z Brixenu byl přeložen do Prahy k firmě Breitfeld & Daněk. V této firmě se Janeček zabýval vývojem náhrady pneumatik pro nákladní automobily a pokračoval ve vývoji odstředivého vrhače min. Velký úspěch získal jeho zapalovač k minám, který se také hodil do ručních granátů. V krátké době přihlásil František Janeček 60 patentů. Jeho nárazový ruční granát vyhrál soutěž, kterou vypsala rakousko-uherská armáda. Jeho vynálezy byl pro válečné úsilí monarchie důležité, ale nemohly odvrátit její vojenskou porážku a zánik.

Po skončení světové války obnovil František Janeček svoji strojní laboratoř a stal se subdodavatelem pro Zbrojovku Brno a firmu Breitfeld & Daněk. Volný kapitál vložil do založení firmy Kohoutek a spol. v Mnichově Hradišti. Poválečná hospodářská krize však znehodnotila vložené investice a František Janeček svého společníka Kohoutka opustil.

Jak se rozebíhalo budování zbrojního průmyslu v nové vlasti, František Janeček znovu našel cestu ke zbrojařině. Už v Mnichově Hradišti zkoušel své vlastní adaptace kulometu Schwarzlose, a k tomu i adaptace konstruktéra Jelena. Výsledky se dostavily rychle. Dodával součástky na svůj vrhač granátů i modernizovaný ruční granát a zúčastnil se soutěže o adaptaci rakouského těžkého kulometu Schwarzlose na střelivo Mauser. Díky těmto úspěchům získal mnohamiliónové zakázky pro armádu. Na jejich základě svoji továrnu v letech 1922 a 1923 za pomoci vojenské správy rozšířil. Bylo to na zásah státní regulační komise. Nakonec Janečkova zbrojovka prováděla již zmíněné adaptace rakouských kulometů, ale navíc dodávala součástky a nové těžké kulomety vzor 24.

Jako další úspěch lez uvézt, že se Františkovi Janečkovi podařilo zkonstruovat velmi rychle po válce kvalitní ruční granát, který byl vyráběn ve verzi obranné i útočné a dokázal jeho výrobu realizovat až do roku 1925. Původně byl zařazen jako granát zavedený na zkoušku. Ale jsme v Československu a tady provizoria mají dlouhou životnost.

Janečkova Zbrojovka stále vzkvétala a v roce 1922 se přestěhovala do Prahy-Nuslí. V té době již zaměstnával přes 1100 pracovníků. V roce 1927 vojenská správa zakázky ukončila a všechny své další zakázky zadala do Brna. Díky tomu že se do výzbroje začaly zavádět brněnské těžké kulomety vz.37, byl program výroby kulometů vzor 24 ukončen a byl ukončen i program adaptací kulometů Schwarzlose. Dobíhala jen činnost zaměřená na jejich opravy a kompletace kulometů z již vyrobených dílů, tedy skladových zásob. Zbrojovka Ing. F. Janečka musela hledat jiný výrobní program.

V letech 1927 - 1928 chtěl František Janeček vyrábět šicí stroje a tak měl v úmyslu nechat postavit v Týnci na Sázavou velkou továrnu. Pod Janečkovým vedením se měl stát Týnec nad Sázavou druhým Zlínem s asi 30 000 obyvateli. O rok později se Janeček rozhodl pro výrobu motocyklů. Zakoupil licenci na výrobu motocyklu Wanderer 500 OHV a založil firmu JAWA.
V roce 1931 postavil František Janeček v Týnci nad Sázavou moderní slévárnu hliníku a šedé litiny. V roce 1933 koupil licenci na výrobu magnetů a v roce 1936 jich jeho firma vyrobila tolik, že téměř ovládla jejich domácí spotřebu. Slévárna v Týnci vyráběla mnoho druhů ocelolitin, slitin na bázi mědi, niklu, hliníku, mosazi i bronzu. Znovu svoji výrobu rozšířila Janečkova Zbrojovka v roce 1937, kdy František Janeček zakoupil bývalou přádelnu v Brodcích. V roce 1938 získal Ing. František Janeček ke svým šedesátým narozeninám čestný doktorát ČVUT.

František Janeček se nemohl smířit s německou okupací Československa. Na jeho pokyn bylo v pronajatých stodolách v okolí Prahy, ale i v areálech závodů v Praze, Týnci nad Jizerou, Brodcích a Kvasinách ukryto 8 500 rozpracovaných motocyklů, 706 automobilů a asi 200 tun dalšího materiálu.
Ing. František Janeček zemřel 4. června 1941 ve svém pražském závodu.

Nosným prvkem československého zbrojního průmyslu se ale stal zbrojní gigant a to nástupní organizace po pobočce rakouského státního arzenálu, zřízeného v roce 1916 až 1918. Za Velké války se zde montovaly a opravovaly poškozené dělostřelecké kusy ze všech front. Od ledna podnik nesl název „Čs. státní zbrojovka“. Následně od roku 1923 podnik nesl název „ Čs. závody na výrobu zbraní“ a roku 1924 byl se zpětnou platností akcionizován na firmu:
Čs. zbrojovka a.s. Brno“


Během dvaceti let se z tohoto podniku stal největší závod na výrobu ručních palných zbraní a kulometů v Československu a jedním z neznámějších ve světě zbrojního průmyslu vůbec. Od oprav vagónů a vojenských pušek postupně přešla k výrobě součástí telegrafní a telefonní výstroje, pomůcek pro železniční opravny a nářadí.

Od počátku dostával velmi rozmanité úkoly výrobní, opravářské i vývojové. Už od roku 1919 si v Rakousku opatřil stroje a zařízení pro výrobu součástek pro pušky Mannlicher. Nakonec zde bylo určité množství těchto zbraní složeno jako montáž, byť nazvat to přímo výrobou by bylo odvážné. Ze Štýrského Hradce do Brna přešlo nemálo českých pracovníků, kteří se stali základem toho správného, jak bychom dnes řekli „Know-how“. Tato iniciativa a erudice vedly odpovědné osoby na ministerstvu obrany k rozhodnutí, které možná bylo až vizionářské. Rozhodli, že tato firma bude hlavním výrobcem pušek pro československou armádu. Tuto montáž rakouských pušek Mannlicher vystřídala výroba německých pušek Mauser. Na tuto výrobu se v Brně připravili velmi důkladně. Aby založili solidní základnu pro jejich výrobu, v roce 1920 a 1921 byli za finanční pomoci Ministerstva obrany zakoupeny stroje pro linkovou výrobu pušek i pistolí od Německých firem Mauser v Oberndorfu, L. Löwe v Berlíně, Hahn a Kolb a A. H. Schütte v Kolíně nad Rýnem. K výrobě pušek Mauser byly získány v Německu i výkresy, výrobní pomůcky a součástky. Opatřila si i licenci na pistoli Mauser-Nickel, jejíž konstruktér, ing. Josef Nickel působil v Brně.

V letech 1924 -1925 byly postaveny budovy pro výrobu pušek, kulometů, automobilů, ale i pro potřeby strojírny a nářaďovny. Rozšířila se i produkce civilní - automobilů, jízdních kol, průmyslových vah, nářezových strojů, leteckých motorů, obráběcích strojů a speciálního nářadí. Zbrojovka se stala vzorem dokonale organizovaného podniku s moderní sériovou a přesnou výrobou, s originálním tolerančním systémem pro vlastní výrobu a užívání měřidel, čímž se stala jedním z průkopníků normalizace v Československu. V druhé polovině 20. let se Zbrojovka stala jedním z největších výrobců pušek na světě.
Hromadná výroba zbraní v Brně byla započata výrobou pistolí Nickel, které byly zkonstruovány již jmenovaným inženýrem Josefem Nickelem, ještě v době jeho působení u firmy Mauser v Oberndorfu a na strojovém zařízení dovezeném z německého Oberndorfu. Ministerstvo národní obrany si objednalo 1000 ks pro armádní zkoušky. Spolehlivost zbraní a nábojů však nebyla uspokojivá. Následoval model armádní pistole vz. 22, který vycházel z výše uvedeného modelu NICKEL. Pistole prošla několika proměnami, první dvě se liší pouze délkou a váhou. Třetí varianta už patřila k vydařeným konstrukcím a od původního vzoru se lišila optiky už poměrně výrazně. Ubyla jedna hmatníková drážka a pistole se na výšku zvětšila a po schválení a zkouškách byla zavedena do armády jako pistole vzor 22. První a druhá varianta se používala po zavedení jednotné pistole vz. 24 v četnictvu, kam byla armádou předána. A aby to nebylo ohledně pistolí vše, od roku 1923 jejich výrobu v plném rozsahu předala Brněnská zbrojovka do Strakonic včetně strojního vybavení.

V tomto roce také byla odbourána výroba a opravy rakouského materiálu. Závod se od roku 1922 už začal zaměřovat na výrobu pušek a nakonec se stal jejich monopolním dodavatel pro všechny ozbrojené složky našeho státu. A jelikož zde bylo více než ambicí podložených schopnostmi, začal se zde profilovat další výrobní program a to výroba lehkých kulometů. Zde zbrojovka od samého počátku kupovala licence na výrobu lehkých kulometů, kde se dalo, ale nakonec se stalo něco, co změnilo tvář naší armády. V roce 1925 koupila licenci domácí od upadající zbrojovky Praga na kulomet Praga prototypové číslo I-23 a za pomoci plzeňských Škodových závodů tento kulomet uvedla do výroby. Když začalo přezbrojení armády na nové jednotné typy zbraní, Brňáci byl dokonale připraveni a nejen na to. Jejich zbraně si už našli cestu do zahraničí k uživatelům v blízkém i vzdáleném světě.

V letech 1922 až 1924 byly schváleny nové vzory těch druhů pěchotních zbraní, které byly považovány za podstatné. Byly to:
pistole
jednotná puška
lehký kulomet
těžký kulomet
Tyto zbraně byly zvoleny tak, aby byly potřeba jen dva druhy nábojů tedy jeden náboj pro pistole a jeden pro všechny dlouhé zbraně. To je více než skvělý výsledek.

Nyní je potřeba na chvilku opustit rozvoj našeho zbrojního průmyslu a myslím si, že se toho u nás na tomto poli dělo ledacos zajímavého. A tyto aktivity nesly své ovoce. Do konce roku 1925 armáda převzal cca 18 000 kusů pistolí Nickel a pistolí Nickel vz. 22. z brněnské výroby a první dva tisíce ze Strakonic. Co se týká pušek, byly dodány desítky tisíc pušek vz.23, což byl pušky Mauser vyráběné ještě způsobem co kus to originál. Bylo jich asi 105 000. Ale současně se rozběhla výroba pušek vz. 24 a tyto už byly vyráběné s pověstným brněnským lícováním rozměrů. Výroba těchto pušek byla tak dokonalá, že bylo možno měnit součástky libovolně mezi zbraněmi takto vyrobenými a v odborných kruzích dodnes panuje názor, že tyto zbraně byly ze všech zbraní Mauser ty nejlepší, co kdy kdo vyrobil. Do konce roku jich bylo dodáno asi 75 000.
Současně vojenská správa převzala od Janečkovy zbrojovky 1 300 kusů adaptovaných kulometů Schwarzlose označených vz.7/24. A zbrojovka Brno dokončila přípravu výroby lehkých kulometů Praga a měla na stole první objednávku na první 4 000 kusů.

A jak utíkaly roky a Velká válka byla stále více minulostí. Nespokojenost s rakouským materiálem byla stále větší a bylo potřeba to řešit. Proto bylo přistoupeno v druhé polovině roku 1925 k přezbrojení určených jednotek naší armády podle varianty, která vzbudila nemálo diskusí, řevnivosti a uražené ješitnosti.
Rozdělila totiž naši armádu na dvě různě vyzbrojené části. Na východní a západní. Na východě republiky přezbrojování začalo a postupně se výzbroj vyměňovala směrem na západ. Mělo to svoji logiku- v dané době byl hlavní nepřítel viděn v Maďarsku. Koneckonců popsané válečné plány to ukazují více než jasně. V minulosti nedávné byl tento proces často interpretován jako militaristický krok zaměřený proti Sovětskému svazu, ale dnes můžeme s klidem říci, že tento výklad je naprostá blbost.

Stručně řečeno, šlo o výměnu starých lehkých a těžkých kulometů za opravené a adaptované, starých pušek za pušky vz. 23 a vz. 24 a starých pistolí nepřeberné typové pestrosti za pistole vz. 22 a vz. 24. Stará výzbroj se spotřebovávala při výcviku a šlo třeba o to, miliony nábojů 8 mm Mannlicher spotřebovat stejným způsobem.

V červenci roku 1925 vydal zbrojní odbor směrnici pro výměnu kulometů a v říjnu téhož roku pro přezbrojení pušek, pistolí a bodáků a pušek u útvarů a mobilizačních skladů na Slovensku a Zakarpatské Ukrajině.
V roce 1926 byly obdobným dvojkrokem přezbrojeny útvary v oblasti zemského vojenského velitelství v Brně a částečně se podařilo přezbrojit i některé útvary v Čechách.
Proces přezbrojení vyvrcholil začátkem roku 1929, kdy byly přezbrojeny rámcové pluky v západních Čechách.
Aby si čtenář dokázal představit, o jaký proces z hlediska kvantity šlo, uvedu pár ilustračních údajů. Aby toto vše bylo možné bylo do armády dodáno:
- 400 000 pušek vzor 23 a vzor 24
- 70 000 pistolí
- 5 000 adaptovaných kulometů vzor 7/24 a 1 000 nových kulometů vzor 24

V létě 1928 potom brněnská Zbrojovka dodala první 4 000 kusů lehkých kulometů vzor 26 a pracovala na další ještě větší objednávce. Tím bylo možno stejným způsobem, tedy od východu na západ, zahájit výměnu adaptovaných kulometů vzor 7/24, které byly používány jako lehké a postupně tak začaly z armády mizet. Brňáci se činili a tak se koncem roku 1929 začaly objevovat první lehké kulomety i v západních Čechách.

Proto tento rok lze považovat za rok, kdy v naší armádě převládla pěchotní výzbroj nového typu, sjednocená co do ráží a munice, typů a byla - to je možno považovat za skvělou práci našich zbrojařů - českého původu. A hrdě můžeme říci, že šlo o zbraně ve světovém měřítku na dobré úrovni, v evropském na výtečné úrovni a co se týká lehkých kulometů, šlo o kvalitu světové špičky.

I když tato čísla jsou impozantní, pravda je, že potřeby armády ještě pokryty nebyly. A dodávky zbraní pokračovaly rychlým tempem dále. Ke konci roku 1932 tak po vyřízení zadaných objednávek počty dodaných zbraní dosáhly těchto stavů:
- 600 000 pušek vzor 23 a vzor 24
- 100 000 pistolí
- 7 000 adaptovaných kulometů vzor 7/24 a nových kulometů vzor 24
- 18 300 kusů lehkých kulometů vzor 26
Ke všem zbraním bylo dodáno velké množství záložních součástek.

Od roku 1928 si armáda zajistila trvalou schopnost získávat další zbraně zavedených druhů a to celým systémem smluv, které jednotlivé zbrojařské podniky zavazovaly udržet si trvalou schopnost výroby v míru i za války ve stanovených kvótách. I zde si pro ilustraci ukážeme některé z nich:
- roku 1928 byla uzavřena smlouva se zbrojovkou Brno, o vybudování kapacity 1 200 kusů pušek bodáků denně a to diverzifikovaně ve dvou závodech.
- roku 1931 opět se zbrojovkou Brno byla uzavřena smlouva zajišťující měsíční výrobu 665 kusů kulometů vzor 26 včetně předepsané kvóty náhradních dílů- zásobníků, hlavní apod.
- roku 1931 byla uzavřena smlouva s Janečkovou zbrojovkou o zajištění výrobní kapacity 600 kusů těžkých kulometů vzor 24 měsíčně
- od roku 1930 byla Strakonická zbrojovka zavázána k udržování výrobní kapacity 6 000 kusů pistolí vzor 24. 90 kusů osvětlovacích pistolí vzor 28 a 1 500 kusů pistolí vzor 30 a to opět měsíčně
- od roku 1932 k tomu přibylo i 160 kusů leteckých kulometů vzor 30, i když zde nejde o pěchotní zbraň
- roku 1929 uzavřela velkou smlouvu na výrobu bodáků a pochev na ně firma Ing. K. Schultz v Komořanech. Později tyto závazky převzala brněnská Zbrojovka.
- roku 1935 brněnská Zbrojovka převzala závazky na výrobu bodáků a pochev a uzavřela další smlouvu na výrobu 300 kusů těžkých kulometů vzor 37

Po této exkurzi do dění v naší armádě ve které se velmi pozitivně odrazilo vše, co naši zbrojaři dokázali, se vrátíme k samotným zbrojařům a to tím, že než se budeme věnovat dalším, dokončíme dění kolem brněnské Zbrojovky.
V letech 1934 -1938 se ze Zbrojovky stal koncern světového významu. Zbrojovka Brno rozšířila svůj vliv i nákupem akcií a získala tak kapitálovou účast v podnicích s obdobnou výrobou nejen v Čechách, ale i na Slovensku, v Rumunsku a Jugoslávii. V době své konjunktury měla Zbrojovka přes sedmdesát závodů a provozů.
Jako druhý závod brněnské Zbrojovky s pořadovým číslem II. byl vybudován počátkem třicátých let na Slovensku v Povážské Bystrici. Byla to dobrá volba z několika důvodů. Umístění v Povážském údolí zajistilo solidní přirozenou ochranu nových objektů. Byla zde kvalitní dopravní infrastruktura. V do té doby nepříliš bohatém kraji byl položen základ pro zaměstnání velkého množství lidí.

Vznikla zde druhá továrna vyrábějící stejně kvalitně jako brněnská. První objednávka sem od armády směřovala v roce 1936 a od roku 1937 zde už běžela plnohodnotná sériová výroba. Následně sem byla převedena výroba munice z bratislavských „Muničních a kovodělných závodů“, které Zbrojovka plně ovládla. Pravda je, že dne 31. prosince 1934 se tyto dva podniky sloučili pod společným názvem „Československá zbrojovka, úč. spol. Brno, závody v Povážské Bystrici„ (později označeno jako závod II). Po Mnichovu se v chodu této části Zbrojovky nic moc nezměnilo. Zásadní změna nastalo až se vznikem Samostatného Slovenského štátu, kdy se stala základním dodavatelem munice a pušek pro armádu tohoto nového státu. Ale to už je mimo rámec této práce.

Zbrojovka Vsetín byla založena v roce 1937 jako závod III tehdejší Čs. Zbrojovky, a.s. Brno. Továrna byla určena pro výrobu kulometů všech ráží a zároveň měla vyřešit stejně naléhavou potřebu výroby příslušného střeliva. Výstavba závodu byla kryta navýšením akciového kapitálu brněnské zbrojovky. Bylo velkým úspěchem, že výstavba vsetínské zbrojovky proběhla tak rychlým tempem a že se nový závod mohl podílet ještě na posledních přípravách čs. armády před mobilizací v roce 1938. Výroba byla zahájena dříve, než bylo stanoveno, již v první polovině roku 1938.
Hlavní náplní byla výroba kulometů vzor 37 ráže 7,92 mm, což byla další úspěšná konstrukce Václava Holka a 20mm střelivo pro protiletadlový kulomet vz. 36 soustavy Oerlikon. Tato druhá zbraň byla naší vojenskou správou nazvána velký kulomet proti letadlům, a byla to velmi dobrá zbraň.
Na závěr části kapitoly věnované brněnské Zbrojovky musím u vést, že tato firma se stala dominantní při dodávkách pro naši armádu. Ale to není vše. Zbraně vyráběla i pro export a ten byl neuvěřitelný.
Bylo vyvezeno:
- něco přes 840 000 pušek vzor 23 a vzor 24
- více než 75 000 lehkých kulometů vzor 26 a jeho dalších mutací
- necelých 5 000 kulometů ZB-37
- více než 200 000 kusů zbraní odvozených od zde uvedených modelů.
K tomu veškeré příslušenství, sady náhradních dílů a obalový materiál a kvanta munice.
Na fabriku, která před 20 lety začínala tím, že opustila opravy kanónové výzbroje to není špatný výsledek.

Tato fabrika ale nestála jen na této výrobě. Byly zde vyvíjeny a vyráběny samočinné pušky, samopaly, velkorážové kulomety a protitankové pušky. Dále se zde vyráběly adodávaly zájemcům:
- tlakoměrné pušky
- protiletadlové zaměřovače
- nástroje,
- měřidla
- stroje pro zbrojní výrobu
- lafetatace pro obrněnou techniku,
- lafetace pro stálá opevnění

Výroba munice.
Z inventury stavu výroby munice za dob monarchie víme, že na našem území se nacházely dvě muniční továrny. První a zdaleka nejvýznamnější byla továrna Sellier –Bellot. O té už víme vše potřebné.

Druhá továrna byly bratislavské „Muniční a kovodělné závody“, jako nástupní závod po rakouskouherské zbrojní fabrice a muničce Gustava Rotha. Původní název firmy byl Gustav Roth, Metallwaren- und Munitionfabrik, Wien. Od roku 1903 potom nesla název Gustav Roth, Metallwaren- und Munitionfabrik A.G., Wien. Pobočky měla v Budapešti a nakonec i v Bratislavě.
Továrna se zaobírala hlavně výrobou pistolí, ale i munice.
V roce 1898 získal Gustav Roth jako svého hlavního konstruktéra českého puškaře-vynálezce nám už známého Karla Krnku, se kterým se znal už několik let. Krnka konstruoval zprvu poloautomatické pistole, ale nebylo to moc vidět. Všechny Krnkovy vynálezy totiž nesly Rothovo jméno.
V roce 1895 prodal Roth licenci na výrobu Krnkovy pistole M1895 německé zbrojovce Sauer&Sohn v Suhlu a v roce 1907 pak veškerá práva na výrobu pistole Roth Repetierpistole M07 štýrské zbrojovce OEWG.
Rothova zbrojovka vyráběla ve svém hlavním vídeňském a filiálním prešpurském závodě také pistolové a revolverové náboje ráží 7,65 mm a 8 mm. Od roku 1914 byla u v továrnách zavedena i výroba puškových nábojů ráže 8 mm a pistolových nábojů ráže 9 mm. Tato munice se vyráběla také v Bratislavě a stala se základem pro vznik „Muničních a kovodělných závodů“. Byl to druhý československý muniční závod. Bohužel se nacházel pár kilometrů od státní hranice a tím byl velmi zranitelný. V roce 1928 byl tento podnik koupí většiny akcií připoután k brněnské zbrojovce a v roce 1934 došlo k úplné fúzi. Tak zanikl jako samostatný závod a stal se součástí obrovského konsorcia. Nakonec zde právě z důvodu blízkosti státní hranice byla výroba munice ukončena a byla postupně převedena do Povážské Bystrice.

Muniční zajištění armády bylo nesmírně náročné. Existující dvě továrny na výrobu munice nedokázaly zajistit potřebné kvóty a navíc by vyřazení jedné z nich a to bylo reálné, by vedlo k vážné muniční krizi. Důvody pro výstavbu nových továren na munici přímo pod správou továrny tedy byly jasné. Vývoj politických událostí směřoval k tomu, že bude válka a že náš hlavní protivník bude Německo, které na tomto top místě vystřídalo v třetině třicátých let Maďarsko.

Rostoucí potřeba munice nebyla pokryta tak, jak by bylo třeba a navíc na území Čech a Moravy bylo málo výrobních kapacit pro tuto komoditu. Rostoucí požadavky nebylo možno pokrýt pouhým rozšiřováním dosavadních výrobních kapacit. Situaci bylo třeba řešit. Problematická byla hlavně nevyhovující dislokace zbrojní výroby. Hlavním úkolem bylo tedy přesunout zbrojní výrobu do strategicky výhodnějších destinací. Rozhodlo se, že vojenská správa vybuduje dvě nové muniční továrny, tak řečeno na zelené louce, které budou sloužit výhradně Ministerstvu národní obrany.

Vojenské muniční továrny číslo 1 a 2.

Jako první byla zahájena výstavba Vojenské muniční továrny 1 a to v městečku Polička, místní část Bořiny. Celý komplex včetně železniční vlečky byl dokončen v roce 1924 Tento závod pod názvem "První vojenská muniční továrna" byl založen již roku 1920, jako přímá reakce na potřebu zvýšení obranyschopnosti ve složitém období po I. světové válce. V této době se výroba orientovala především na produkci ručních granátů systému Janeček a dělostřeleckého střeliva. Nejsem si jistý, jestli byla továrna tak významná jak se zdá, ale není to až tak důležité. Asi byla jak ukázaly další události.

Říjen a listopad 1938 se staly pro Poličku tíživějšími než pro jiná česká města - německá armáda, obsazující na základě mnichovského diktátu československé pohraničí, totiž 10. října 1938 okupovala i ryze českou Poličku. Byl to zlovolný krok. Na 5891zde žijících Čechů připadalo pouze 149 Němců, navíc většinou státních zaměstnanců, kteří byli do Poličky přiděleni. Stejně dopadlo i několik okolních obcí dokonce s čistě českým obyvatelstvem. Důvod je jasný – nebo si to alespoň myslím. Hranice probíhala blízko a proč nezabrat město s významným zbrojním závodem. Dne 6. 10. 1938 byl MNO vydán rozkaz, aby továrna byla do neděle 9. 10. evakuována. Během tri dnu bylo z Poličky odesláno na 53 vagonu různých strojů a výbušnin do Bohuslavic. Více se nepodařilo.
Obrázek
Vlečka a nákladní nádraží Vojenské muniční továrny I
Dne 10. října 1938 přijely do města jednotky německé armády a obsadily celé historické jádro města i Horní předměstí. Po dvoudenních jednáních se sice podařilo dosáhnout uvolnění středu města, Horní předměstí však v záboru zůstávalo. Důvod byl zjevný: udržet si kontrolu nad strategickou silnicí z Limberka - dnes se obec jmenuje Pomezí - na Jedlovou, do Vojenské muniční továrny a Korouhve. Němci z okolních vesnic plně využili období, kdy muniční továrna nebyla pod kontrolou československé armády, a továrnu kompletně vyrabovali - co nemohli odvézt, zničili. Následně se dříve a evakuované zařízení z Moravy vrátilo zpět, ale než továrna mohla zahájit alespoň omezenou výrobu trvalo více než 4 měsíce.

Po řadě složitých jednání, při nichž se městskému zastupitelstvu podařilo zaangažovat i některé cizí vlády například byl odeslán telegram americkému prezidentovi Rooseveltovi s žádostí o pomoc a opakovaná memoranda německému, italskému, francouzskému i anglickému velvyslanectví, se konečně podařilo 24. listopadu 1938 dosáhnout stažení německé armády i z Horního předměstí.

Nová státní hranice nyní přicházela od severu od Vysokého Lesa, v prostoru křižovatky na Svitavy oddělovala dnešní obec Pomezí od Poličky a pokračovala na Modřec. Polička se tak stala pohraničním městem okleštěné republiky. Jakou měla pro okleštěnou republiku hodnotu muniční továrna v dostřelu nepřítelovi pušky, si udělejte sami. Vše ale vyřešilo Německo za nás. 15. března 1939 německá armáda město i s celým zbytkem státu obsadila znovu a bylo dokonáno.

Na Moravě se vybírala místa dvě.

Místa se vybírala dvě:
- první pro továrnu a
- druhé pro sklad munice.
Prostor dnešního umístění továrny vybrala ministerská komise z přibližně deseti vytipovaných lokalit v blízkosti Valašských Klobouk. Nacházela se zde tři údolí, která vyhovovala jak po stránce strategické díky přirozenému krytí objektů v lesním porostu, tak také po stránce praktické, v blízkosti byla solidní dopravní infrastruktura složená jak ze silnic tak i železnice.

Původní projekty předpokládaly stavbu jedenačtyřiceti objektů. Z toho jich mělo být:
12 obslužných,
21 výrobních a
8 skladišť.
Tato Vojenská muniční továrna číslo 2, zkratkou VMT-2, se později nazývala v dokumentech jen VT-2 v Bohuslavicích nad Vláří byla určena k výrobě dělostřelecké a ženijní munice.
Stavba byla mimo jiné velkým přínosem pro celý, tehdy velmi chudý kraj. Nejen že doznívala hospodářská krize z let 1929 - 1933, ale také bylo v okolí jen velmi málo pracovních příležitostí.
Obrázek
Dislokace obou vojenských muničních továren, stav po odtržení Sudet.
Dříve, než byla továrna dostavěna, přišel v mnichovský diktát a následně odstoupeni Sudet Německu. Při obsazování došlo také k záboru města Poličky, kde již fungovala Vojenská muniční továrna číslo 1. Dne 6. 10. 1938 byl MNO vydán rozkaz, aby továrna byla do neděle 9. 10. evakuována. Během tri dnu bylo z Poličky odesláno na 53 vagonu různých strojů a výbušnin do Bohuslavic. Do areálu továrny byla také evakuována munice a vojensky materiál z ostatních území obsazených německou armádou.

Mezitím, 24. října 1938, byla část Poličky, kde ležela vojenská továrna, uvolněna německou okupační armádou a opětovně obsazena naší armádou. Pod tlakem opětovného zahájeni výroby v co nejkratší době, bylo rozhodnuto znovu obnovit továrnu v Poličce, protože díky obrovským návozům materiálu a snahou o jeho alespoň improvizovanou ochranu nebyla továrna v Bohuslavicích stale dokončena. A na pokyn ministerstva k dalšímu kolu hry „Stroje a zařízení hejbejte se“, následoval přesun četného vybavení zpět.

Továrna byla dostavěna v únoru 1939 a ihned byla zahájena pokusná výroba. Ale tu přerušila okupace zbytků rozbité republiky dne 15. března 1939. Samotná továrna byla obsazena dne 23. března a byla zde ubytována strážní četa německé armády, později vystřídaná německou policií. V září 1939 byla činnost továrny úplně ukončena
.
Koncem října byla tato továrna předána jako pobočný závod firmě „Vítězslav Kyšer a spol. Zbrojní a chemické závody Bojkovice“. O této továrně píšu níže. Roku 1942 přešla správa bohuslavického závodu na DETONU GmbH, čímž začala výroba na 3 směny. Celou další válku zde pracovalo na 1500 dělníku a 82 úředníků. Hlavním programem byla výroba leteckých bomb. Šlo o bomby o váze 1, 50, 70, 250 a 500 kg.

Na závěr kapitoly o vývoji průmyslu pro výrobu pěchotních zbraních pro československou pěchotu, nesmíme zapomenout na výrobu ručních granátů a osvětlovací munice do raketových pistolí.

Československá vojenská správa přijala v polovině 30. let nabídku podnikatele, majitele velkoobchodu se stroji v Praze, Vítězslava Kyšera, že založí novou výrobní firmu, která se bude věnovat zbrojní produkci podle požadavků armády.
Koncesi k tovární výrobě a prodeji „látek a předmětů ohňostrojných“ získal v červnu roku 1936 a ihned začal se stavbou továrních provozů. Na pozemku Osičí sv. od města vyrostlo celkem 15 dřevěných baráků (šest dílen, tři sklady, šatna, umývárna, kotelna, administrativní domek a dva pomocné objekty). V areálu pracovalo několik desítek lidí, neopatrným zacházením s výbušninami však došlo brzy k požáru, který většinu budov zničil.
Kyšer se ale nevzdal, Byl to houževnatý a cílevědomý člověk. Zakoupil další pozemky a již v červnu 1938 proběhla kolaudace nového, tentokrát již zděného závodu. Tak vznikl významný zbrojařský závod s názvem „Kyšer a spol., chemické a zbrojní závody Praha–Bojkovice“

O výrobky firmy měla mimořádný zájem československá armáda, Bojkovice proto osobně navštívil generál Syrový, který slíbil pomoc při dokončení stavby. Koncem roku měl závod již pět set zaměstnanců a pracoval na dvousměnný provoz.
Obrázek
Vítězslav Kyšer
Do programu byly zařazeny v první řadě ruční granáty, kde po odpadnutí zbrojovky Janeček existovala v kapacitách vážná mezera a kde bylo také třeba zajistit konečnou montáž a laboraci granátů vyráběných u mozaikových firem. Do září 1938 dosáhl závod plného chodu a jeho kapacity odpovídaly požadavkům armády. Práce závodu byla natolik úspěšná, že své výrobky také exportoval, např. do Rumunska. Kyšer jako bývalý legionář měl plnou podporu vojenské správy a také ji nezklamal — jako podnikatel a jako účastník odboje. Po nacistické okupaci se stal členem ilegální odbojové organizace Obrana národa. V březnu 1940 byla toto firma arizována a ze společnosti musel její a majitel Vitezslav Kyšer odejít pro svůj židovský původ. Následně byl zatčen gestapem. Po válce se zjistilo, ze byl později německým soudem v Berlíně odsouzen k trestu smrti za poskytnuti částky 100 000 korun českému odboji a 16. 6. 1943 v Plötzensee popraven.

Chemicko – pyrotechnická továrna Ing. Jaroslava Velinského v Jablůnce u Vsetína
Ke zřízení chemicko – pyrotechnické továrny v Jablůnce nad Bečvou došlo v souvislosti s vládním nařízením o budování závodů důležitých pro obranu státu ve vnitrozemí a mimo obytné oblasti. Opět zde vidíme snahu dostat základnu naší bojeschopnosti v případě vypuknutí války mimo rychlý dosah potenciálního nepřítele.

Ing. Jaroslav Velinský, majitel a zakladatel této továrny měl v té době značné zkušenosti se zbrojní výrobou. Původně totiž pracoval jako generální ředitel Janečkovy Zbrojovky v Praze, odkud odešel v roce 1935 po několikatýdenní stávce dělníků. Od továrníka Janečka převzal pyrotechnické oddělení továrny v Zámcích u Prahy spolu s výrobní dokumentací a některými patenty. Živnostenské povolení k provozování výroby látek ohněstrojných obdržel od Magistrátu hlavního města Prahy v lednu 1934. V roce 1935 byl vyzván Ministerstvem národní obrany v Praze k vybudování nového zbrojního závodu na Moravě. K vybrané lokalitě patřila oblast Valašska a rozhodovalo se mezi městem Vsetínem a obcí Jablůnkou n ad Bečvou.

Tak jako i dnes rozhodnutí napomohly dobré osobní vztahy ing. Velinského s tehdejším starostou obce panem Beránkem. Továrna bude zde. Starosta Beránek zde viděl možnost budoucí prosperity obce zajištěním práce pro mnoho místních občanů a nabídl Velinskému řadu výhod pro úspěšný start. Zejména šlo o stavbu silnice vedoucí k závodu vybudovanou na náklady obce a levný výkup pozemků. Po řadě jednání s majiteli pozemků a Českobratrskou církvi evangelickou obec odprodala Velinskému pozemky včetně lesů za 37 000,- Kč. Skutečná hodnota odprodaného pozemkového vlastnictví a zalesněné plochy však činila 2,5 mil. korun. Také náklady na stavbu silnice dosáhly částky 150 000,- Kč. Tyto nevýhodné podmínky pro obec byly touto podstoupeny za předpokladu, že místní obyvatelé získají stálé zaměstnání a část peněz ze zisku podniku se zpět vrátí do obecní pokladny. Dnes by se o to zajímala policie, ale v té době to byla gentlemanská dohoda, která měla svoji váhu a byla bohatě naplněna.

Oprávněnost výstavby zbrojní továrny potvrdilo Ministerstvo národní obrany v Praze, které uzavřelo s Ing. Velinským dne 18. 11. 1935 tajnou smlouvu. Podle této smlouvy se Velinský zavázal, že nejpozději do konce roku 1936 na svůj náklad vybuduje a zařídí všemi potřebnými stroji i výrobními prostředky závod na výrobu ručních granátů a pistolových raket s takovou výrobní kapacitou, aby mohl při třech pracovních směnách vyrábět:
2 500 úplných souprav ostrého útočného granátu vz.34
15 000 ručních granátů
11 000 kusů pistolových raket ráže 26.5 mm
2 000 ks pistolových raket ráže 34.5 mm a to vše měsíčně.
Ministerstvo národní obrany v Praze se naopak zavázalo, že do konce roku 1937 zadá firmě zakázku nejméně za 9 mil. Kč. Zbrojní výroba pokračovala nadále v závodě v Zámcích u Prahy, který se po vybudování závodu v Jablůnce nad Bečvou stal jeho filiálkou. Vyráběla se zde shazovací letecká munice, myšleno dýmovničky s červeným dýmem. Později zde byly zřízeny dílny pro práce montážní, kde se sestavovala různá letecká munice vyrobená v hlavním závodě.

Ministerstvo národní obrany v Praze se naopak zavázalo, že do konce roku 1937 zadá firmě zakázku nejméně za 9 mil. Kč. Výměrem Okresního úřadu ve Vsetíně ze dne 18. 3. 1936 získal Velinský oficiální povolení k výstavbě pyrotechnické továrny v Jablůnce nad Bečvou. Výstavbu továrny realizovala soukromá firma Jana Netrvala.
Závod byl situován v katastrálním území obce Jablůnky nad Bečvou a dotýkal se svojí východní hranicí katastru obce Růžďky. Jednotlivé objekty byly od sebe dostatečně vzdáleny a umístěny v silně kopcovitém a hustě zalesněném terénu stranou od veřejných komunikací i obytných budov. Stavební práce zahájila firma počátkem roku 1936.

Do konce tohoto roku bylo postaveno oddělení pro adjustaci ručních granátů se všemi pomocnými budovami, také sklad surovin a hotového zboží, šatny a umývárny pro dělníky, kotelna. Kolaudace těchto objektů se uskutečnila v září roku 1936. Z pyrotechnického oddělení zbývalo dostavět mísírnu a sušárnu. Ostatní budovy tohoto oddělení byly ve stavu dokončení.
Dne 9. 3. 1936 udělil Okresní úřad ve Vsetíně firmě Velinský koncesi k provozování živnosti „Tovární výroby a prodeje látek ohněstrojných a všech v Československé republice povolených trhadel“. Povolení se vztahovalo na plnění ručních granátů a střel trhavinou, dále na zpracování chemických složí pro náboje světelné a signalizační všeho druhu, pochodně, osvětlovače, dýmovničky a další materiál podobné povahy.

V roce 1936 již továrna zahájila naplno výrobu zbrojní a pyrotechnické munice a prováděla adjustaci ručních granátů. V závodě pracovalo 260 zaměstnanců. Většinou se jednalo o obyvatele místní a blízkého okolí. Koncem roku 1936 stoupl jejich počet až na 755 osob. Pracovalo se na dvě směny a továrna využívala výrobní kapacitu na sto procent. To, k čemu se ing. Velinký závazal, když dostal skvělé podmínky pro rozjezd svého podnikání, bylo splněno.
Od roku 1937 byla zbrojovka v Jablůnce nad Bečvou zařazena na seznam podniků důležitých pro obranu státu. Ve stejném roce získal Velinský od ministerstva národní obrany objednávku na 3 000 000 nárazových granátů vz. 34 pro československou armádu. Rozsáhlá zbrojní zakázka vedla majitele ke snaze kapacitně zvětšit objem výroby. Dne 27. 4. 1938 se Velinský obrátil dopisem na Ministerstvo národní obrany v Praze a žádal o povolení rozšířit výrobu o 10 000 mechanických souprav pro ruční časované granáty vz. 38 vlastní konstrukce při ponechání stávající kapacity 20 000 kusů granátů vz. 34 měsíčně. Objednáno bylo 900 000 kusů s tím, že první měly být dodány už v červnu 1938.

Bohužel to, co se stalo v Mnichově 29. září 1938, bylo pro tuto slibnou zbrojní fabriku zničující. Ministerstvo národní obrany už dne 12. 10. 1938 zrušilo u firmy Velinský veškerou objednávku ručních granátů. Sdělilo majiteli, že stát ruší zakázku bez náhrady a že zbrojní firmy se mají pokusit samostatně umístit své výrobky v zahraničí. Vzhledem k nastalé situaci se Velinský obrátil na západní spojence, ale neúspěšně. Od počátku roku 1939 proto firma omezovala zbrojní výrobu a začala se orientovat na mírovou výrobu. Ta zahrnovala produkci lisovaného kovového zboží, potřeby pro fotografický průmysl jako fotostojánky a fotorámečky, popelníčky a kuřácké soupravy, malé ozdobné předměty, pouzdra na hodiny a budíky, kovové ozdoby, osvětlovací tělesa aj. Výroba tohoto zboží byla povolena Okresním úřadem ve Vsetíně dne 1. 7. 1939. Počet zaměstnanců klesl v tomto období na 269.

Další osudy této továrny už nebudu sledovat. Jen uvedu, že zde byla rozběhnuta rozsáhlá výroba osvětlovací munice, ručních granátů a ocelových dělostřeleckých nábojnic, vše řádově ve stovkách tisíc až milionech kusů. Nebo že bych dodal i pár čísel? Inu proč ne. Takže výroba světelných patron dosáhla např. v roce 1943 výše 600 000 kusů v porovnání s rokem 1941, kdy se jich vyexpedovalo 364 890 kusů. V letech 1943 – 1944 vyprodukovala firma měsíčně v průměru:
- 400 000 kusů světelných raket s krátkou nábojnicí,
- 150 000 kusů dýmovnic,
- 5000 kusů odvrhovací letecké signální munice a
- 200 000 kusů železných nábojnic pro dělostřelecké granáty

Pro německé ozbrojené síly tato továrna byla mimořádně užitečná. Natolik že po válce ing. Velinského československé orgány zatkli, obvinili ze všeho možného a strčili do Vazby. Zde za nejasných okolností v srpnu 1945 zemřel.
Československé zbraně se prodávaly do celého světa. Mezi jejich odběrateli byly Velká Británie, Afgánistán, Bolívie, Brazílie, Bulharsko, Kolumbii, některé části Číny, Ekvádor, Egypt, Estonsko, Etiopie, Chile, Irák, Írán, Jugoslávie, Litva, Sovětský svaz, Lotyšsko, Polsko, Guatemala, Nikaragua, Rumunsko, Řecko, Salvator, Turecko, Uruguay, Venezuela.
Byly prodány i licence na výrobu významného množství zbraní. Zde zcela jistě vede kulomet vz. 26. Jeho mutace pro Jugoslávii označenou jako ZB-30J kterou se podařilo doslova a do písmene vymazlit do nejlepších provozních parametrů s označením ZGB-33, se stal základem pro licenční výrobu těchto kulometů ve Velké Británii. Zde byla zahájena jejich výroba v obrovských počtech. Stal se páteřním lehkým kulometem všech zemí bojujících na západní frontě ve spojení s armádou Velké Británie. Díky tomu se stal legendou Druhé světové války. Do konce války jich bylo v Enfieldu vyrobeno více než 220 000 kusů.
Obrázek
Legenda druhé světové války, britský kulomet Československého původu BREN
Byl vyráběn jako lehký pro pěší družstva, jako palubní zbraň pro různou obrněnou i nepancéřovanou techniku, byl k němu vyvinut protiletadlový podstavec i podstavec pro stabilní palbu pomocí rozsevných zařízení. Bojoval na většině front a ve službě u mnoha armád vydržel až do konce šedesátých let.
Další prodanou licencí a opět do Velké Británie byla licence na těžký kulomet označený jako ZB-53, později přejmenovaný na ZB-35.
Obrázek
Těžký kulomet vzor 35
Byla to zbraň konstrukce Václava Holka, vyvinutá a vyráběná brněnskou Zbrojovkou. Kulomet využíval tlaku plynů při výstřelu, které byly odebírány ze středu délky hlavně regulovatelným otvorem a tlačily na píst spojený se závěrem. Na přelomu let 1934 a 1935 vzniklo 17 kusů prototypové série, které úspěšně a rychle prošly armádními zkouškami, na nátlak branné moci bylo ještě v roce 1935 vyrobeno 420 kusů, jež byly zkoušeny jako výzbroj:
- lehkého tanku vz. 35, o
- objektů lehkého a těžkého opevnění
- kulometných jednotek pěchoty.
Zkušenosti získané s provozem vedly k modifikaci zbraně, jež byla schválena do výzbroje pod označením těžký kulomet vz. 37 ráže 7,92 mm. Téměř polovina ze série 420 kusů byla armádou vyměněna za novou modifikaci a vrácena firmě, která je použila pro export (hlavně jako výzbroj obrněné techniky). V létě 1936 došlo k uzavření smlouvy se Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska o výrobě 15 000 kulometů firmou BSA Guns (pod značkou BESA), jejich výroba probíhala i v letech druhé světové války, přičemž licenční platby byly využity vedením československého zahraničního odboje. Počet skutečně vyrobených kulometů dosáhl necelých 60 000 kusů. I tento kulomet se do dějin války zapsal jako skvělá zbraň.

Co závěrem k této kapitole?

Pár slov se najde. Československá zbrojní výroba nastartovaná v roce 1918 a přerušená - tedy jen ve prospěch naší vlastní armády – v roce 1938 či 1939, se stala odvětvím, kde se naplno projevily schopnosti našich průmyslníků, bankéřů, konstruktérů u dělníků ve výrobě v tom nejlepším světle.
Naučila je nové věci, naučila se je pohybovat na trzích celého světa a dala práci velkému množství lidí přímo ve zbrojovkách a dalším tisícům lidí kooperacích. Získané zkušenosti potom vedly k tomu, že zbrojní výroba podnítila vývoj a výrobu v mnoha dalších komoditách jako byly dopravní prostředky, kancelářská technika, vážící technika a mnoho dalšího.

Jak na tom profitovaly kooperace, si ukážeme na příkladu výroby jedné menší objednávky, která obsahoval požadavek na dodání 2 000 kusů kulometů vz. 26 se záložními součástkami, 2 000 úplnými a 4 500 holými hlavněmi. Aby ji mohla brněnská Zbrojovka realizovat, spotřebovala od subdodavatelů:
40 tun hlavňových výkovků z vanadiové ocele Poldi-CVK
60 tun chromniklové oceli ZTEM a Poldi-Vistrix-Special
26 tun martinských ocelí různých druhů
17 tun nerez ocelí
20 tun železného plechu
62 000 nýtů
36 metrů krychlových ořechového dřeva na pažbení
122 metrů krychlových dřeva na bednění
Dále potom tuny pomocných materiálů jako byly guma, brusiva i brusné papíry, popruhy, kalicí a obráběcí emulze, strojní oleje a strojní vazelíny, stovky kilogramů zvířecích kůží a další materiál. Zdá se tedy, že zbrojní výroba, která měla zajistit naši plnou soběstačnost v zabezpečení mírových i válečných potřeb naší armády, se stala významným ekonomickým fenoménem, který se pozitivně odrazil v ekonomické situaci celé československé republiky.

Ale to hlavní se dá říci jednou či dvěma větami.
V době mnichovské krize byla naše pěchota vyzbrojena potřebným množstvím jednotných zbraní, s jednotným nábojem a s kvalitou na světové úrovni. A všechny tyto zbraně byly vyrobeny našimi lidmi v našich továrnách.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7848
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Pěchotní zbraně pro první republiku

Příspěvek od Pátrač »

Kapitola čtvrtá: Osvětlovací pistole a ruční granáty.


Osvětlovací - signální či raketové pistole.

Přenášení povelů a signálů v průběhu boje, a to i na velkou vzdálenost bylo a je možno mnoha způsoby. Od třetí čtvrtiny 19. století se v armádním vybavení objevil nový prostředek – signální pistole. Jak šla doba, přibývalo různých typů nábojů a tím pádem rostly i možnosti signalizace. Různé barevné koule, deště, dýmy a zvukové efekty, které bylo možno různě kombinovat, vytvářely širokou paletu možností. Je logické, že i naše armáda nemohla bez tohoto prostředku existovat.

Ve 30. letech byla do výzbroje naší armády zavedena signální pistole vzor 30 ráže 26,5 mm, která se používala jak k signalizaci, tak k osvětlení bojiště.
Pistole byla dílem konstruktéra Františka Myšky a byla vyráběna Československou zbrojovkou ve Strakonicích, od roku 1937 v Uherském Hradišti. Konstrukce se skládala z pevné hlavně a závěru odklopného do strany.
Tato pistole vycházela z předchozího modelu signální pistole vzor 28. Důvody proč se na ní začalo, pracovat bylo povícero ale tři byly hlavní. Tedy aby bylo jasno, nyní pomlouvám signální pistoli vzor 28, která bude v dalším textu následovat.
a) velká ráže, která vedla k velké hmotnosti a jejímu špatnému držení a o i v případě že se držela oběma rukama
b) extrémní zpětný ráz
c) její rozborka nebyla možná bez nářadí.

Nová pistole byla výrazně lepší.
Pistole byla součástí výzbroje velitelů čet a rot (baterií) pěchoty, dělostřelectva a jezdectva, později se stala součástí výzbroje obrněných automobilů, lehkých tanků a objektů lehkého a těžkého opevnění. Raketovou pistoli mělo také k dispozici každé družstvo SOS.
Obrázek
Raketová pistole vz.30
Pro signální pistoli vzor 30 se užívaly náboje vzor 23 a vzor 24, vyvinuté původně pro osvětlovačku vz. 1904. Škála variant nábojů je ještě širší než u nábojů vzor 28, protože potřeby pozemních sil byly mnohem různorodější.
- světlice s jedním světlem bílá, červená a zelená
- se třemi světly opět barva bílá, červená a zelená
- déšť bílý, červeny a zelený
- střela dýmová s barvami žlutá, červená, fialová a černá s padákem
- střela s pískavým signálem
- střela oboustranným chvostem

Tato zbraň se skvěle osvědčila, byla jednoduchá, střelec ji rozebíral jen k údržbě po použití a ke kontrolám, bez nástrojů. Zbraň byla tvořena pouhými 36 jednoduchými součástkami. Pistole byla v soudobých dokumentech a služebních předpisech označena jako raketová pistole

Když jsem nadšeně znectil raketovou pistoli vzor 28, musíme se podívat i na ni. Signální („raketová“) pistole vzor 28 byla vyvinuta v České zbrojovce ve Strakonicích Václavem Pavlíčkem a Josefem Dobřemyslem. Sporadické prameny praví, že „byla určena ke střílení z letadel a jako taková byla u leteckých sil české armády zavedena“.
Zbraň na první pohled vypadá velmi bojově, ale byl to nepovedený exemplář. Byla těžká 1,4 kilogramu a při ráži 34,5 mm a délce 330 mm to byl obtížně ovladatelný kanón.
Obrázek
Raketová pistole vzor 28, letecká
Pro signální pistoli vzor 28 se vyráběly signální náboje vzor 25, a to v široké škále druhů podle účelu. Náboje byly nesprávně nazývány „raketami“, stejně jako signálky „raketovými pistolemi“. Jejich seznam je asi tento:
- světlice bílá, jedno světlo bez padáku
- světlice bílá, zelená a červená se třemi světly
- světlice s deštěm, tedy se 16 až 20 světly
- střela dýmová s barvami žlutá, červená, fialová a černá s padákem
- střela s oboustranným chvostem
- šrapnel

Jak už jsem uvedl, pistole vzor 28 nebylo pro pozemní vojsko to, co potřebovalo. Navíc v zemi byla zavedena výroba osvětlovacích nábojů ráže 26,5 mm pro starší model osvětlovací pistole, kterou naše armáda používala od doby svého vzniku a pocházela ze zaniklé rakousko-uherské armády. A když už byly náboje a pistole vzor 28 pozemnímu vojsku nevyhovovala, padlo rozhodnutí tyto náboje využít. A tak se na tu třetí osvětlovací či nesprávně raketovou pistoli podíváme.

Osvětlovací nebo dnes signální pistole Steyr 1894, v naší literatuře značená jako vzor 1904 byla první osvětlovací pistole svého druhu zavedená do rakousko-uherské armády. Konstrukce zbraně vznikla začátkem posledního desetiletí 19. století v Německu v Ingenieur-Komitee des Heerespio-nier-Corps (inženýrský výbor sboru zákopníků). Zbraň byla určena přede¬ vším pro osvětlování pozic v bojovém předpolí. Vyráběla ji řada německých firem. První oficiální návod k obsluze byl vydán pruským ministerstvem války 30. dubna 1894. Po srovnávacích zkouškách Vídni byla 21. června 1894 a po oddílových zkouškách byla německá konstrukce pravděpodobně v roce 1901 zařazena do oficiální výzbroje c. a k. rakousko-uherské armády. O tři roky později k ní byl vydán první rakouský služební předpis, návod k obsluze.
Obrázek
Osvětlovací pistole Steyr1894 označená jako vzor 1904
V Rakousko-Uhersku se výrobou zbraně zabývala řada firem, mezi nimi i vídeň¬ský Arzenál. Pistole vzor 1904 po skončení války převzala do výzbroje i naše armáda. Převzaté zbraně byly rakouské i německé provenience a v Německu bylo zakoupeno i mě neznámé množství pistolí pistole určených k doplnění tabulkových počtů armády po roce 1922. V roce 1923 činila plánovaná potřeba naší armády 16 240. Zbraně dodával kde kdo. Výčet není úplný, ale má velkou vypovídací hodnotu. Takže to byly například Čsl. státní zbrojovka Brno, firma Falco Praha a Strojírna a slévárna Pozemkové banky v Kosmonosech.

Osvětlovačka vzor 1904 měla sklápěcí hlaveň ráže 26,5 mm se závěrovým systémem Roux. Délka pistole byla 354 mm a vážila 1,32 kilogramu. Za sebe osobně navíc musím říci, že to byla zbraň velmi hezká.

Munice tedy osvětlovací náboje označované nesprávně jako rakety, což nakonec vydrželo do dnešní doby, byla velmi pestrá a vlastně to byla ta, která je uvedena u pistole vz. 30. Koneckonců tato osvědčená munice se stala základem pro tuto novou signální pistoli. Tak se dá říci, že dříve než pistole byly náboje.

Ke dni 1. říjnu 1938 měla naše armáda, policie, finanční stráž a jednotky Stráže obrany státu k dispozici tyto počty osvětlovacích- raketových pistolí.

24 353 x Pistole raketová vzor 30

1 200 x Pistole raketová vzor 28

10 571 x Pistole osvětlovací vzor 1904

Tyto pistole potom spolu s 813 394 kusy munice pro tyto pistole převážně ráže 26.5 mm, tedy signálních raket převzala použila okupační správa ve prospěch německé armády a jejích spojenců.

Ruční granáty – kapesní dělostřelectvo

Ruční granát, se ve velkém v novodobém válečnictvím objevil v Rusko – japonské válce. Několikrát jejich masové použití japonskými vojáky způsobilo lokální porážku tvrdě se bránících ruských vojáků. Přitom v předchozích staletích tyto zbraně byly běžnou součástí jednotek. Používali se v útoku i obraně a velkou roli sehrávaly v obraně pevností. Původně to byly duté předměty ze skla, keramiky a nakonec z kovů, naplněné střelným prachem a odpalované doutnákem.

Již roku 1427 byly používány skleněné láhve, které byly házeny hradeb měst a pevností do útočících řad protivníků. V 16. století už je materiál rozličný a odpal se provádí tlící hubkou. Ovšem tento způsob byl nebezpečný často stejně jako cílům i granátníkovi. Napřed to byla zbraň pro obranu pevností i prostředek jejich dobývání. Třeba při druhé obraně Vídně v roce 1668 proti Turkům, jich obránci použily údajně kolem 80 000 tisíc. V roce 1692 při obléhání Namuru jich Francouzi spotřebovalo více než 20 000. Století 17. je přeneslo do polních operací. Původně je vybraní dobrovolníci používali k metání proti útočící jízdě. A Francouzi je převedli do služebního předpisu, kdy v každé setnině – rotě měli být čtyři granátníci. A královský pluk měl organickou jednotku, setninu – rotu granátníků. Rakouská armáda jen o tři roky později zavedla v rotě granátníků dokonce osm.

Rakouský granátník té doby nosil 4 až 6 granátů o váze šest liber. Toto nadělení nosil navíc k běžné mušketýrské výzbroji. Takže se na tuto práci vybírali velcí a silní chlapi. Kolem roku 1700 se už objevují samostatné granátnické jednotky a dokonce útvary a později dokonce jezdecké granátnické útvary. I zde na špici vývoje byla Francie. Kolem roku 1760 granátníci z knotek mizí. Mnoho útvarů nadále neslo označení granátníci, ale šlo o označení jejich elitnosti. Pro boj o pevnosti se ale granáty používali nadále. V Krymské válce se jejich zde v různé podobě používalo opět velké množství hlavně improvizovaných. Použity byly i v americké válce Severu proti Jihu. O používání granátů v bitvách napoleonských válek není žádná relevantní informace.

Také prusko-rakouská válka svedená v roce 1866 mezi Pruským královstvím, Italským královstvím a jejich spojenci na straně jedné a Rakouským císařstvím a jeho spojenci na straně druhé o převahu v Německém spolku. Která skončila Bitvou Hradce Králové se vybojovala bez granátů a stejně tak válka Prusko - francouzská, která vyvrcholila bitvou u Sedanu.

Až válka v roce 1905 o Port Artur přinesla jejich úplnou renesanci. Tyto granáty už ale byly ocelové a plněné vysoce brizantními výbušninami. Tak po jejich krátkodobém ne vymizení, ale omezeném používání ve Velké válce díky ustrnutí bojišť v zákopovém boji nastal jejich nebývalý rozmach. Také naši vojáci na všech frontách a na všech různých stranách front s nimi setkávaly, používali je a byli jimi zabíjeni a mrzačeni. Nelze asi už dohledat kolik jich bylo spotřebováno, ale byly to jistě desítky milionů kusů. Byly rozličných tvarů a velikostí a bylo jich mnoho typů.

Rakousko-uherská armáda používala 4 typy nasádkových granátů, jeden typ plynového granátu a dva typy granátů odpalovaných z pušky.

Francouzi používali tři typy granátů vejčitých jeden typ zápalný, jeden plynový, jeden typ tavicího granátu, jeden typ puškového a ke konci války dokonce i granát protitankový.

Tak bych mohl pokračovat dalšími armádami, ale není to až tak důležité, jde spíše o představu, že Velká válka do ručních granátů promluvila hodně hlasitě a na jejím konci se objevily vlastně všechny typy granátů, jaké se používali i v druhé válce, na kterou se naše armáda s takovým úsilím připravovala. Takže napřed si je rozdělíme:

A/ podle funkce, nebo chcete-li podle účelu:
- útočné
- obranné
- chemické
- protitankové
- vrhače granátů

B/ podle použitého způsobu iniciace:
- zapalovače časové
- zapalovače nárazové
- zapalovače nárazové s autodestrukcí


Ve výzbroji předválečné čs. armády byly zavedeny čtyři typy ručních granátů, z toho tři typy s akční nárazovou inicia¬cí. Tedy zdaleka ne vše co by bylo žádoucí ale i tak se toho stihlo dost. A my se v této kapitola na československé granáty.

Granát bez určení vzoru.
Byl to starší granát konstruktéra ing. Františka Janečka, který musel být vržen tak, aby během letu rotoval, tím se odjistil a po dopadu vybuchnul. Tato potřeba jej limitovala v tom směru, že špatně vržený granát nevybuchnul a přitom stačil jen lehký dotek, když už mrtvě ležel na zemi a byl problém- okamžitě reagoval. Přesto to byl granát dobrý a při dobrém výcviku vybuchnul i při dopadu na hustou trávu, do větví stromů i na vodní hladině. Při zkouškách bylo zjištěno, že se při výbuchu roztrhne na 250 – 300 drobných střepin

Jelikož Janeček nebyl jen tak někdo, jeho konstrukční erudovanost vedla k tomu, že se jednalo o granáty ve třech verzích:
- granát útočný, užívaný při zteči obrany protivníka a při boji v zákopech
- granát obranný, užívaný pro ničení protivníka, který se přibližoval otevřeným terénem a byl skvělý pro užití v zastavěných prostorech
- granát cvičný

Tělo ručního granátu útočného provedení mělo válcovitý tvar. Bylo vyrobeno z železného plechu a laborováno lisovaným TNT. V horní ploše se nachází centrální jímka, do které byl zasunutý zapalovač, jehož plechové pouzdro bylo nalisováno na tělo granátu. Ve dně těla zapalovače byla zašroubována převlečná matice se zážehovou rozbuškou, nad ní pouzdro s roznětkou, pojistným a vodícím kolíčkem.
Obrázek
Útočná verze granátu Janeček
Základní takticko-technická data útočného granátu
Celková hmotnost 500 g
hmotnost trhaviny 80 g
výška 173 mm
průměr 42 mm
poloměr ranivého účinku cca 15 m

Tělo ručního granátu obranného provedení mělo válcovitý tvar se zaobleným dnem. Bylo vyrobeno z litiny a mělo výrazné vnější rýhování pro lepší fragmentaci. Zapalovač byl na těle granátu upevněn nalisováním převlečného prstence.
Obrázek
Obranná verze granátu Janeček
Základní takticko-technická data obranného granátu
Celková hmotnost 615 g
hmotnost trhaviny 80 g
výška 173 mm
průměr 42 mm
poloměr ranivého účinku cca 200 m

V těle cvičného granátu byla trhavina nahrazena dřevěnou vložkou a zátěžovými kroužky na dně s centrálním výšlehovým otvorem. Jediný výbušný element tvořila cvičná roznětka v roznětkovém pouzdru, která pokud byl granát správně vržen při dopadu vybuchla, a dala tím najevo, že voják používá granát správně. Školní granát byl dutý odlitek z litiny.
Granáty byly expedovány po 18 ks v dřevěných truhlících s rozměry 370 x 135 x 220 mm.

Granát vzor 21
Granát konstrukce Ing. Františka Janečka vyráběný firmou Janeček a společníci, Mnichovo Hradiště, v letech 1921-1925 a firmou Zbrojovka Ing. František Janeček, Praha-Nusle, v letech 1925-1933. Měl vejčitý tvar, jeho tělo bylo tvořeno 2 mm silným výliskem z ocelového plechu a naplněno tritolem, horní uzávěr tvořil zapalovač s pohyblivým mechanismem, zapalovačem (úderka s roznětkou a rozbuškou) a pojistkami.
Obrázek
Granát vzor 21.
Základní takticko-technická data:
Celková hmotnost 450 g
hmotnost trhaviny 120 g
výška 105 mm
průměr 42 mm
poloměr ranivého účinku cca 30 m

Ing. Janeček si asi rotační pohyb oblíbil, takže i tento jeho granát se musel házet tak, aby rotoval kolem osy. Tato rotace zajistila potřebnou odstředivou sílu, která úderky odhodila od sebe. Po dopadu se rotace zastaví a granát exploduje. Tato konstrukce zajistila, že vybuchl vždy, tedy i při dopadu na měkkou půdu, vodní hladinu, sníh nebo slámu a také tehdy, pokud narazí při letu na větve stromů.

Pro výcvikové účely existovala cvičná verze o vyšší hmotnosti 540 gramů, odlitá podle ostrého vzoru z litiny. Granáty byly expedovány po 18 ks v dřevěných truhlících nastojato fixovány perforovanou deskou.

Celkem bylo vyrobeno asi 600 000 kusů této munice, z nichž více než polovina byla k dispozici až do září 1938.

Granát vzor 34
Granát navrhlo konstrukční oddělení Akciové společností, dříve Škodovými závody v Plzni, a po vojskových zkouškách zahájilo na jaře 1935 jeho velkosériovou výrobu. Měl válcový tvar, jeho tělo bylo tvořeno 2 mm silným výliskem z ocelového plechu a naplněno tritolem, hlavní uzávěr tvořil zapalovač se zážehovým mechanismem a pojistkou, exploze nastala po odvinutí pásky a iniciování zážehového mechanismu. Jeho konstruktérem byl ing. Pantoflíček
Obrázek
Granát vzor 34
Základní takticko-technická data:
Celková hmotnost 350 g
hmotnost trhaviny 100 g
výška 100 mm
průměr 50 mm
poloměr ranivého účinku cca 25 m

Tento granát byl velmi spolehlivý a selhával málokdy. Jeho pojistný systém byl vychytaný a pro vojáka velmi bezpečný. Měl jediný problém- nedal se házet na malou vzdálenost, protože pokud se neodvinula páska vrhové pojistky do doby dopadu, nebyl schopný exploze.
Kdo prošel službou v ČSLA zná granát RG-4. Jejich podoba je neuvěřitelná a konstrukce de facto totožná.

Bohužel i tento granát nebyl natolik univerzální, aby splnil všechny požadavky naší armády. Byl stejně jako granát vzor 21 nevhodný pro použití granátových skluzů stálého opevnění, kde měl zajistit působení na protivníka, který by se dostal do hluchých míst. I když se v místech dopadů vytvářely nárazové betonové plošiny, pokud by je překryla zemina po dělostřeleckém ostřelování, objekty stálého opevnění by zůstaly bez blízké ochrany. Bylo potřeba to řešit.

Pro výcvikové účely existovala cvičná verze vylitá asfaltem nebo litinou místo tritolové náplně. Celkem bylo do podzimu 1938 vyrobeno více než 1 500 000 kusů, z nichž asi 1 200 000 bylo k dispozici v září 1938.

Ostrý časovaný ruční granát vzor 38
Potřeba zajistit blízkou ochranu hluchých míst stálého opevnění byla naléhavá a byla proto pociťována potřeba časovaného ručního granátu.

Úkolu se chopila chemicko-pyrotechnická továrna Ing. Jaroslava Velinského z Jablůnky u Vsetína, která počátkem roku 1938 předložila vojenské správě vzorky k odzkoušení. Zkoušky byly úspěšné, granát spolehlivě vybuchoval ve vodě i ve skluzech pevnůstek. Po zkušebním odpálení granátu, zavěšeného dnem vzhůru do krychle o hraně 2 metry, bylo počítáno něco přes dva tisíce střepin, z nich bylo 92% malých a 8% velkých. To zaručovalo dobré působení na živou sílu protivníka.
Od vytržení pojistky a opuštění ruky explodoval za 3 vteřiny. Vybuchl tedy klidně i za letu nebo i pod vodou. Pro granátové skluzy byl naprosto dokonalým řešením.

Takticko-technické údaje granátu:
Celková hmotnost granátu 356 gramů
náplň tritolu 115 gramů
Délka granátu 92 mm
Průměr granátu 47,2 mm
Aktivace 3 vteřiny
Doba pádu granát skluzem 1,3 - 1,5 s
Účinek střepin 20 m


Protože především Ředitelství opevňovacích prací silně naléhalo na urychlené zahájení výroby, schválil náčelník hlavního štábu 9. dubna 1938 zavedení ostrého časovaného ručního granátu vzor 38 do výzbroje armády. Objednáno bylo 900 tisíc kusů, z nich bylo 217 385 kusů určeno pro stálá opevnění. Mimo to požadovalo ŘOP ještě 500 granátů školních pro nácvik ovládání granátových skluzů. Cena jednoho ost¬rého granátu vzor 38 činila 30,40 korun.

Byl naprosto bezpečný, protože dokud jej voják držel v ruce, nebyl iniciovatelný. Bylo ho možno opět zajistit a pokud při dopadu nevybuchl, byl naprosto bezpečný a nemohl likvidujícího pyrotechnika nijak ohrozit. Mimo stálá opevnění byl použitelný při obraně i útoku.

Expedován měl být v truhlících po 25 kusech o rozměrech 320x320x130 mm

Optimisté jsou špatně informovaní pesimisté a tedy naši vojáci věřili, že prvních deset tisíc granátů přijde do opevnění už v červnu a dodávky se pak budou zvyšovat až na 40 tisíc kusů měsíčné. Ve skutečnosti se ovšem až do mobilizace nepodařilo žádné dodávky realizovat a po Mnichovu vojen¬ská správa svou objednávku zrušila.
Ruční granáty se tedy v armádě hodně rozšířili ale i tak jich bylo málo. Naše armáda nezavedla ani jeden typ puškových granátů, neviděla v nich rozumný potenciál. Rezignovala i na vrhače granátů, rozvoj polního dělostřelectva a bojové podmínky na našem území si jich nežádaly.

Ke dni mnichova naše armáda disponovala celkově 1 536 308 kusy ručních granátů různých vzorů. Staly vítaným vylepšením bilance tohoto druhu zbraně pro armádu Slovenského štátu a okupační mocnosti.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7848
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Pěchotní zbraně pro první republiku

Příspěvek od Pátrač »

Kapitola pátá: Pistole
Jak jsem uvedl v druhé kapitole, kde jsem provedl inventuru stavu pistolové výzbroje, bylo to v době vzniku nové armády s její skladbou divoké. Mimo v dané kapitole uvedených sedmi typů pistolí armáda měla v menších a malých počtech i pistole Ortgies vyráběné jako civilní pistole od roku 1916 ráže 7,65 mm, Dreyse 1907 ráže 7,65 mm, Beholla vyráběné od roku 1907 ráže 7,65 mm, Menta a španělské pistole Star 1908 ze španělského Eibaru ráže 6,35. Ale se vším co jsem zde vyjmenoval, bylo pistolí málo. A druhovost munice pro pistole dosáhla 7 druhů nábojů.
Nákupy v cizině by byly východisko z nouze, ale nebyly řešením z mnoha důvodů. Domácí firmy v tomto směru nezaváhaly a velmi rychle připravily první nabídky. Jako první se ozvala zbrojovka Praga ve Vršovicích, kde na konstrukcích pistolí pracoval inženýr Václav Holek. Už na jaře roku 1919 nabídla armádě pistoli ráže 7,65 mm. Ta sice byla spíše vhodná pro civilní použití, ale byla lepší než touto firmou nabízený další model ráže 6,35 mm.
Armáda moc dlouho neváhala a v červnu téhož roku objednala 5 000 kusů pistolí Praga 7,65mm a to i přesto, že tyto zbraně se zatím jen zkoušely a technická správa měla k jejich kvalitám podstatné námitky.
Obrázek
Pistole Praga 7,65 mm

Základní takticko- technické údaje
Ráže:7,65 mm, náboj Browning Br
Celková délka: 164 mm
Délka hlavně: 95 mm
Hmotnost: 645 g
Zásobník: 7 nábojů
Obrázek jsem mrzce zcizil zde: http://forum.valka.cz/viewtopic.php/t/96227, tedy u konkurence, ale jiný slušný obrázek prostě není k mání.
Další návrh podala Škodovka Plzeň. Jak jsem uvedl, krátkou dobu po válce došlo k úvahám zahájit i zde výrobu pěchotních zbraní, tedy právě pistolí. Po válce začal v této společnosti působit konstruktér Alois Tomiška, jehož pistole zbraně „Litte Tom“ už před válkou vyráběli ve Vídni.
Alois Tomiška se narodil 12. února 1867 se v Pardubicích. Možná byl nějakým způsobem spřízněn s puškaři z Heřmanova Městce. O životních osudech Aloise Tomišky do roku 1918 není mnoho známo. Ze šetření policejního ředitelství v Plzni z roku 1924 vyplývá, že Tomiška byl po dobu deseti let zaměstnán u první vídeňské puškařské firmy, následujících 16 let byl samostatným výrobcem a obchodníkem se zbraněmi v Merlingu u Vídně. Další 4 roky byl zaměstnán u firmy Wiener Waffenfabrik ve Vídni, kde byly vyráběny pistole "Little Tom" se spoušťovým napínáním podle jeho patentu z roku 1909. Po 1. světové válce působil v Jihočeské zbrojovce v Plzni a v České zbrojovce ve Strakonicích to do roku do 1923, v letech 1924 až 1931 měl vlastní firmu v Plzni, od 1930 byl zaměstnán u firmy Košař v Praze. Zemřel 29. prosince 1946 v Praze.
Pistole Little Tom,
Obrázek
Základní takticko-technická data:
Ráže:6,35 mm, náboj 15 nebo 17 mm- tedy dvě verze této zbraně podle používané munice
Celková délka: 113 mm nebo 140 mm
Délka hlavně: 59 mm nebo 80 mm
Hmotnost: 370 g nebo 570 g
Po válce se menší typ objevil i u nás ale o jeho zavedení do armády se rozhodně neuvažovalo.
Jenže faktem je, že v prosinci 1919 Škodovka potvrdila vojákům objednávku na výrobu a dodávku 10 000 kusů pistolí ráže 7,65 mm, ale nepodařilo se mi zjistit nic podrobnějšího. Naopak se mi podařilo nade vší pochybnost potvrdit, že armáda nikdy žádnou pistoli z Plzně nedostala.
Pár dní po této zatím pro mě záhadné objednávce dostalo ministerstvo národní obrany nabídku od Státní zbrojovky v Brně na novou samočinnou pistoli. Patent a licenci na její výrobu jak zbrojovka uvedla, získala pro republiku a její konstruktér ing. Josef Nickel je připraven ji předvést.
Tato pistole nesla původně označení Mauser, ale tvůrce byl právě tento český inženýr. V době, kterou řešíme, už v Brně pomáhal instalovat stroje a zařízení pro výrobu této zbraně v nové pistolárně. A to nebylo, co se týká Brňáků vše. Konstruktéři Kadlec a Rolčík předložili modifikovanou pistoli Browning ráže 6,35 mmm, ale tato možnost pro armádu nepřipadala v úvahu.
Dne 3. ledna 1920 posuzoval vojenská komise tři vzory pistolí.
- Praga 7,65,
- Tomiška ze škodových závodů ráže 9 mm- zde se mi to nějak rozchází s předešlou informací o ráži 7,65 mm, ale nevím kde je chyba.
- pistoli Nickel ráže 9 mm
Nejlépe díky dobré funkčnosti, kvalitě provedení a účinku dopadla právě ta poslední tedy pistole Nickel a bylo rozhodnuto objednat zkušební sérii 10 kusů pro náboj vzor 08 a dalších 10 kusů pro náboj 9 mm Browning.
Obrázek
Pistole Nickel

Hlavní takticko-technická data
Ráže: 9 mm, náboj 9x19
Celková délka: 179 mm
Délka hlavně: 101 mm
Hmotnost: 820 g
Zásobník: 8 nábojů
Jenže chaos kolem vzniku nové armády vedl k chaosu v mnoha situacích a rozhodnutích. Takže se dále zkoušelo vše, co bylo nabídnuto z domácích zdrojů a také ledacos ze zahraničí. Jak to vypadalo, ukáže pár slov o průběhu a konci plnění objednávky na 5 000 pistolí Praga. Tato zbrojovka prokázala velkou vytrvalost a dokonce i drzost. Původní objednávku nepotvrdila, ale bombardovala ministerstvo dalšími nabídkami a žádal objednávky větší co do počtu a požadovala stále vyšší cenu. Drzé čelo nese úspěch a mírně upravená pistole opět získala přízeň přišla objednávka na 5 000 pistol s tím, že starší objednávka neplatí, ale Praga dostala co chtěla – více peněz za jeden kus. Zbrojovka nedodala ani kus, ale do konce roku poslala další kalkulaci a chtěla ještě více peněz.
Dále Pragovka napadla objednávku na pistole Nickel v počtu 1 000 kusů s tím, že je to mrhání když ona dodá schválené pistole za lepší cenu a napadla i počet – 1 000 pistolí jako zkušební vzorek. Měla vlastně pravdu. V objednávce bylo skutečně uvedeno, že tato pistole schválená pro armádní použití je. To že Praga zatím nedodala ani kus odmítla komentovat a jen tak pro změnu požádala o schválení – už počtvrté – vyšší ceny. MNO nakonec ztratilo trpělivost a oznámilo, že pistole Praga je řešení nouzové s výhradou že nebude zavedena jako jednotná postole naší armády. Dva a půl roku trvalo Pragovce dodat oněch 5 000 pistolí. A byla to katastrofa. Co pistole to unikát, náhradní díly se musely dodávat na míru každému kusu zvláště a vojáci od útvarů kde je vyfasovali, z nich lezli po zdi. Jaké to byly kvalitní kusy ukazuje fakt, že v roce 1924 musela Praga plných 427 kusů těchto pistolí na vlastní náklady opravit.
V době kdy se Pragovka dokonale znemožňoval svojí pistolí, armáda přebírala pistole Nickel dokonce už ze dvou objednávek. Ale nakonec je předala policii a sama si ponechala jen zkušební vzorky a s nimi laborovala. Mezitím ve stavu krajní nouze byly zakoupeny za tři miliony pistole Ortgies a Dreise přes pražskou firmu Hubertus.

Mezitím policie převzala vše, co bylo původně určeno pro armádu, ale Brňáci dodaly už potřetí modernizovanou pistoli Nickel, kdy už byl velmi kvalitně vyřešen kalibr s tolerancemi a použit nový československý pistolový náboj 9 mm vzor 22. Dne 20. dubna 1922 byla schválena objednávka na 19 000 pistolí podle schváleného vzoru. Po další ověřovací sérii došlo k průlomu a pistole byla schválena pod názvem „armádní pistole vzor 22“, a to se stalo 19. června 1922. Jak tato pistole vypadal, ukazuje další obrázek.
Obrázek
Pistole vzor 22.

Hlavní takticko-technická data:
Ráže: 9 mm, náboj 9 mm vz. 22
Celková délka: 155 mm
Délka hlavně: 87 mm
Hmotnost: 640 g
Zásobník: 8 nábojů
Bohužel ani tyto zbraně nebyly v pořádku. Ale na vině tentokrát nebyla jen samotná pistole, ale také používané náboje. Ty vykazovaly špatné kalibrování a proto byla jejich výroba do odstranění závad zastavena.
Samotné pistole ale také nebyly bez závad a bylo to dáno podobným důvodem jako u neúspěšných Pragovek. I zde byly pistole vyráběny více-méně kusově. Armáda trvala na plné sériovosti, ale to už bylo nad síly brněnské Zbrojovky. Ta právě prováděla obrovské instalace pro sériovou výrobu pušek a nakonec přiznala, že oboje nezvládne. Ministerstvo tedy udělalo zásadní rozhodnutí a oslovilo objednávkou Jihočeskou zbrojovku ve Strakonicích. Už první požadavek na posouzení možnosti dodávky 20 000 kusů pistolí vzor 22 byla vysoce lukrativní, ale příslib na celkový počet 100 000 kusů to už bylo slovo do rvačky. Stalo se v roce 1923. Jenže ve Strakonicích se zrovna neroztancovali. Ale nakonec se podařilo najít cestu a domluvit se. První objednávka na 20 000 kusů byla schválena 3. prosince 1923 za cenu 560 korun za jeden kus a složení třetiny celkové částky předem.
Nebylo vyhráno, ale dalo se dělat. Bylo potřeba dořešit technické problémy, licenční požadavky Zbrojovky Brno a zbrojovky Mauser, přestěhovat z Brna strojní zařízení a dokoupit nové včetně etalonů a zajistit tak konečně u pistolí vysokou kvalitu možnou jen u precizní sériovosti.
A tak se stalo, že pět let od prvních nabídek tuzemských výrobců chybělo armádě více než 100 000 pistolí a ze zavedených 35 000 kusů jich bylo více než 50% zahraničního původu. Prostě cirkus opica. A tak bylo objednáno dalších 6 150 pistolí Ortgies a tyto zbraně byly předány Zemskému vojenskému velitelství Praha. Bylo opět konstatováno, že jde o řešení nouzové do doby, kdy bude dostatek vlastních armádních pistolí.

Začátkem roku 1924 Zbrojovka Brno předala do Strakonic výkresovou dokumentaci, část výrobních zařízení, zkušenosti z výroby a vše pozitivní co se jí podařilo s těmito pistolemi realizovat. Problémy byly s licencemi, ale ty se podařilo vyřešit až k začátku roku 1925.
V letdnu téhož roku armádní komise konstatovala, že je vše připraveno pro měsíční výrobu 3 000 kusů pistolí kteráže procházela dalšími a dalšími vylepšeními, až nakonec šlo o pistoli v zásadě novou.
Tato nová pistole byla ministerstvem nazvána „armádní pistolí vzor 24“. Takto vypadala a stala se jednotnou pistolí naší armády až do zániku Československa.
Obrázek
Pistole vzor 24
Hlavní takticko-technická data:
Ráže: 9 mm, náboj 9 mm Browning
Celková délka: 162 mm
Délka hlavně: 90 mm
Hmotnost: 690 g
Zásobník: 8 nábojů
Konečně zde byla technicky dobře propracovaná pistole, která ve zprávě datované 31. října 1925 získala velmi pozitivní hodnocení. Byla hodnocena jako lehká, precizní, z kvalitního materiálu a velmi odolná. Dále se komisi líbilo, že dobře funguje i za ztížených podmínek a bez mazání. Závěr zprávy potom konstatuje, že jde o zbraň dobře ošetřovatelnou a plně způsobilou k plnění svého úkolu- stát se zbraní pro boj zblízka.
Do prosince 1926 bylo dodáno prvních 20 000 pistolí a k 20. prosinci 1931 bylo dodáno potřebných 100 000 pistolí. Ale to nebylo vše. V roce 1930 si armáda zajistila smluvní cestou schopnost strakonické zbrojovky ve výrobě pokračovat v případě válečných událostí. Poslední objednávkou z roku 1935 – šlo o 1 400 kusů - odkoupila armáda část pistolí vyrobených na sklad v době krize, zbytek před ní odkoupilo četnictvo. Měla to být poslední objednávka, ale nakonec nebyla. V roce 1936 přišla další, na neuvěřitelné množství přes 70 000 kusů a jelikož v té době už to ve Strakonicích uměli na světové úrovni, za dva roky byla dodána poslední zbraň z této série. Armáda jich odebrala více než 180 000 a k tomu velké množství náhradních dílů a náhradního příslušenství.
Nyní je čas se podívat na cenové otázky.

Zbrojovka Brno za tyto pistole chtěla 518,-korun. Už to bylo pro vojáky nepříjemné překvapení, ale Jihočeši si natvrdo řekli o 560 korun a to už bylo na vyskočení z okna. Ale finální cena byla u prvních sérií dokonce 673 korun. Ale bylo to dáno tím, že bylo do nákladů potřeba promítnout počáteční náklady- licenční poplatky, cenu nakoupených technologií a odkoupení strojů od Brňáků.
V sériích vyráběných od roku 1930 už klesla cena na 545 a 540 korun a nakonec klesla na konečných 320 korun u poslední série 70 tisíc kusů.
Subdodavatelé, kteří se na této velké produkci podíleli, se měli také co ohánět.
- zásobníky dodávala firma K. Schulz z Komořan u Prahy a firma Hornsteiner přímo v Praze
- Škodovka dodávala vzpruhy podavače a výkovky pouzdra a těla pistole
- Poldina huť dodávala většinu ocelí, ale plechy na zásobníky byly z Vítkovic
- do osazení pažbičky umělou hmotou, dodávala ořechové polotovary opět Zbrojovka Brno
A další firmy se svezli při kalení, niklování, hnědění, dodávkách speciálních vrtáků na drážkování hlavně a dalších nástrojů.
Jak ale přicházela válka, začalo naše vojsko remcat. Přece jen pistole vzor 24 měla svoje mouchy, které v době, kdy bylo potřeba jednotnou zbraň prostě rychle zavést nevadila, ale jak si vojáci zvykali na vysokou kvalitu výzbroje, dvacetčtyřka jim už moc neseděla. Co vadilo nejvíce podle zprávy komise z března 1937?
- malá pohotovost k boji
- nebezpečí náhodného výstřelu z nezajištěné pistole
- zdlouhavé odstranění selhaných nábojů
- složitá zborka a rozborka
- chouloustivost při znečistění
- možnost ztráty malých součástek
Návrh byl jasný. Nová pistole a to pistole účelnější konstrukčně jednodušší. Proto do Strakonic směřovalo zadání na zbraň co nejjednodušší při dosažení maximální pohotovosti a jistoty.
Zbraň používala opět nyní už velmi kvalitní náboj 9 m vzor 22. Měla neuzamčený dynamický závěr a revolverovou spoušť, která nahrazovala pojistku. Zkušební série 25 kusů šla k vojskovým zkouškám u 12 různých útvarů, jež vybralo 5. oddělení generálního štábu MNO. Jednalo se o 21., 22., 23., 24., 26., 28. a 39. pěší pluk, 6. hraničářský prapor, 2. dragounský pluk, instrukční prapor, 1. ženijní pluk, a konečně pěchotní učiliště v Milovicích. Přidělené pistole absolvovaly u útvarů zkušební střelby a připomínky získané od jednotlivých útvarů byly shrnuty v "Relaci o vyzkoušení nového vzoru pistole" z 28. března 1938. Většina jednotek vysoce hodnotila snadný a rychlý způsob rozborky, velkou pohotovost ke střelbě danou pouze dvojčinným mechanismem spouště, absenci nutnosti zbraň zajišťovat při přerušení střelby, a dále vyšší přesnost než u pistole vz. 24. Na druhou stranu 7 z 12 útvarů si stěžovalo na vysoký odpor a dlouhý chod spouště.
Závěrečné hodnocení výsledků zkoušek bylo označeno za velmi dobré a VTLÚ s tím předložil novou pistoli výzbrojní komisi MNO s návrhem, aby byla zavedena do výzbroje jako náhrada za pistoli vz. 24 a označena "pistole vz. 37".Výzbrojní komise jednala o nové zbrani 9. a 30. dubna 1938 a jednoznačně nový typ pistole schválila. A dal zbrani konečný název „pistole vzor 38“.
Už 14. června 1938 vydalo ministerstvo objednávku na 41 000 kusů nových pistolí. Že šlo o zbraň jednoduchou, ukazuje i smluvní cena – 270 korun za jeden kus. Bohužel tato pistole se do výzbroje naší armády už nedostala a tuto sérii převzali už zástupci wehrmachtu.
Takto vypadala.
Obrázek
Pistole vzor 38

Hlavní takticko-technická data:
Ráže: 9 mm, náboj 9 mm náboj vzor 22
Celková délka: 207 mm
Délka hlavně: 127 mm
Hmotnost: 940 g
Zásobník: 9 nábojů
Zbraň se rozebírala na tři celky a zásobník, žádná jiná vojenská pistole toto nedokázala překonat. Během války se pokračovalo ve výrobě pro wehrmacht, luftwaffe a pracovní organizaci TODT. Tato pistole se do výzbroje naší armády už nevrátila. Její skvělý potenciál tak nebyl využit na správné- tedy z našeho pohledu - straně. Nejméně 1000 kusů se vyvezlo do Bulharska a 1731 pistolí používala finská armáda pod označením M/39.
Ale můžeme říci, že její konstruktér František myška odvedl zatraceně dobrou práci.
Přestože tato práce je zaměřena na zbraně pro armádu, nemůžu zde neuvést, že ve stínu těchto velkých zbrojních aktivit se vyráběly kvalitní pistole i jinde. Ale omezím se pouze na jejich vyjmenování.
Továrna na zbraně F. Dušek v Opočně vyráběla vzduchovky, malorážky v dlouhé i krátké verzi a na trh dodávala pistole ráže 6,35 označené jako „DUO“ či „IDEAL“ a pistole stejné ráže zvané „IDEAL“.

Šumavská zbrojovka v Kdyni, která patřila Antonínovi Vilímcovi, vyráběla a dodávala na trh pouze samonabíjecí pistole Slavia ráže 6,35 mm Browning podle návrhu Karla Nováka. Od roku 1930 firmu vedl Augustin Kohout, který ji vedl až do roku 1948. Mimo uvedené zbraně vyráběla později i pistole „NIVA“ ráže 6,35 mm, „PZK“ ráže 6,35 mm a nakonec i „MARS“ ve dvou verzích a to 6,35 a 7,65 mm.
Na úplný závěr této kapitoly bych měl uvést inventární stavy všech pistolí revolverů v naší armádě dni 1. říjnu 1938. Bylo to:
171 756 pistolí vzor 24
16 444 pistolí vzor 22
3 748 x revolverů vzor 98
2 458 pistolí Ortgies 9 mm
2 000 pistolí Steyer vzor 12
1 508 pistolí Eibar 7.65 mm
97 pistolí Frommer 7.65 mm
75 pistolí Steyer vzor 7
54 pistolí Frommer 9 mm
K těmto pistolím okupační správa převzala 7 200 000 kusů munice ráže 9 mm.

Všechny tyto zbraně s výjimkou ukrytých v rámci odporu proti okupační moci se dostaly do rukou okupantů nebo armády Slovenského štátu.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7848
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Pěchotní zbraně pro první republiku

Příspěvek od Pátrač »

Kapitola šestá: Samopaly

Kdybych dodržel původní plán, musel bych nyní tuto kapitolu věnovat puškám. Ale po dokončení pistolí jsem se rozhodl pokračovat právě samopaly, jelikož mi to začalo z důvodů nevím jakých jako správnější.

Napřed něco málo definování. Samopal je ruční samočinná zbraň střílející zpravidla dávkou a používající pistolové náboje. První samopaly se objevují již na konci první světové války, ale jejich největší rozmach přišel až v období druhé světové války.
Jako jeho nevýhoda je udáváno právě použití pistolového náboje, protože má malý účinný dostřel od 100–350 m. Také nízký účinek pistolové munice se v boji může výrazně projevit. Jeho výhodou je naopak vysoká rychlost střelby a u zbraní dobře ergonomicky zvládnutých malé rozměry.

Naši vojáci, kteří po zajetí nebo zběhnutí vstoupili do legií v Itálii, se dostali ke zvláštní zbrani a to samopalu Villar Perosa vz.15. Ten byl určen pro podporu horské pěchoty v členitém terénu, kde daleký dostřel nebyl potřebný, ale vysoká hustota palby měla svou roli.
Obrázek
Samopal Villar Perosa vz15, základní dvouhlavňová verze
Ale jeho zdvojená konstrukce jej limitovala spíše do postavení obranného prostředku a proto byla vyvinuta i verze s jednou hlavní a potom zbraň vypadala jako poněkud divná karabina.
Obrázek
Samopal Villar Perosa OVP 1918, jednohlavňová verze.
Tyto velmi zvláštní zbraně se po válce v malém počtu nacházely i v našich zbrojních skladech. Ale je pravda, že se o jejich použití se nijak neuvažovalo. Vojáci prostě nevěděli co s touto podivuhodností dělat.

V Německu na to šli stejně ale z jiných důvodů. V průběhu zákopových bojů nastala potřeba nového typu lehké automatické zbraně pro boj zblízka. Opakovací pušky nevyhovovaly pro nízkou rychlost střelby a přílišnou délku. Zavedené kulomety byly zase příliš těžké a nepohyblivé. V Německu byl zadán problém firmě Bergmann provozující výzbrojní dílny v Suhlu. Firemní konstruktér Hugo Schmeisser vytvořil novou zbraň dnes považovanou za první skutečně moderní samopal. Zbraň obdržela název Maschinenpistole, česky strojní pistole a číselné označení podle roku zavedení – MP 18.
Obrázek
Samopal Bergmann MP18
Obrázek jej ukazuje ve verzi s bubnovým zásobníkem, ale byl vyráběn i se zásobníkem schránkovým.

Když válka skončila, samopaly se staly okrajovou záležitostí. Ne že by se o ně vojáci nezajímali, ale dojem z války byl takový, že si svět myslel, že něco takového se už nemůže stát. Armády se spíše soustředily na získání lehkých kulometů a uvažovaly po samočinných puškách. Ale ani samopaly se nestaly zapomenutými. Švýcarsko vyrábělo licenční MP18, Německo je mělo zakázány, ale stejně na zdokonalení této zbraně pracovalo, Finsko vyvinulo a vyrábělo známý samopal Suomi. USA uvedly na trh samopal Thompson a licenčně jej vyráběla britská firma BSA. Tři různé konstrukce samopalů vznikly v SSSR.

Třicátá léta ale přinesla zásadní změnu. O samopaly se začalo ucházet povícero armád a zbrojaři zde viděli možnosti dalších zisků. Hlavní podíl na náhlé potřebě těchto zbraní má prudký rozvoj motorizovaných a mechanizovaných vojenských formací, výsadkového vojska. Zde by dlouhé pušky byly spíše na obtíž a třeba u výsadkářů se předpokládala potřeba rychlé a husté palby za účelem ovládnutí prostoru v krátké době.

Když se shodnu s prameny, že naše armáda začala o těchto zbraních uvažovat od roku 1937, je to odraz doby a není to známkou nějaké zpozdilosti. Je zajímavé, že u nás se s touto zbraní uvažovalo hlavně jako s výzbrojí lehkých objektů stálého opevnění. Na mnoha úsecích kde byly usazeny objekty vzor 37 s bočními střílnami, byly tyto objekty jen pár stovek metrů od sebe. Navíc v členitém a porostem krytém terénu. Výstřelová plocha byla tak malá, že se usoudilo, že dávat sem kulomety vz.26 je plýtvání a že by zbraň tohoto typů s patřičnou kapacitu zásobníků- zde šla řeč až o 96 ranách. Ale pojďme trošku popořádku.

I když samopaly byly tak nějak mimo hru, je zajímavé, že to byla právě tato zbraň, kterou posuzovalo naše ministerstvo obrany jako jednu z prvních. V archivem ministerstva se o ní píše jako o automatické pušce, ale byla na pistolové náboje a tedy to klasická puška nebyla.
Obrázek
„Samopal“ otce a syna Netschů, rok 1919.
Konstruktér byl slovenský puškař Josef Netsch a jeho syn František. Ty těchto zbraní vyrobili dokonce několik v různém provedení. Odmítavé stanovisko vojenské zprávy je ale zbavilo elánu a přešli na konstrukci samočinných zbraní na puškové náboje, tedy samostřílů, jak se těmto zbraním tehdy říkalo. Dnes se jim říká automatické pušky.

V druhé polovině roku 1919 totiž bylo písemně zdůvodněno vyřazení této rozhodně zajímavé zbraně z dalších zkoušek. Byla podle něj málo výkonná, technicky nedokonalá a měla malý dostřel.

Zdá se že podobně dopadl i Václav Holek, který v Pragovce pracoval útočné pistoli, ale více se mi nepodařilo zjistit.

Ale nebyli jediní. Naše vojenské orgány odmítly ve dvacátých letech všechny zakoupené zahraniční samopaly.

Až ve druhé polovině třicátých let se situace začala měnit. Ve Strakonicích se takovou zbraní zabýval František Myška. Také ve Vojenském technickém a leteckém ústavu se nad takovou zbraní vážně zamýšleli, i když stanovisko hlavního štábu bylo odmítavé.

V prosinci roku 1937 nakonec Strakoničtí dodali k vyzkoušení vzorek kulometné pistole konstruované na československý pistolový náboj vzor 22. Zbraň měla pevnou hlaveň s ochranným pláštěm, schránkový zásobník na 24 a 36 ran. Mohla střílet jednotlivě i dávkou. V Milovicích došlo v březnu 1938 ke zkouškám, ale zbraň se při prvních testech poškodila a musela do opravy. Když se tyto zkoušky opakovaly, došla komise k závěru, že při střelbě na vzdálenost do 300 metrů je samopal zde předložený rovnocenný s kulometem vzor 26. Bylo řečeno, že po odstranění některých nedostatků bude zbraň vhodná k použití. Zásobník na 36 ran se jevil jako vhodnější. A přímo bylo řečeno, že pro ředitelství obranných prací bude vodný až po zavedení se zásobníkem na 96 ran, jak už jsem uvedl výše.

Zbraň zaujala natolik, že zájem projevilo dělostřelectvo, jezdectvo a nakonec i pěchota. To bylo zamítnuto, ale byl vydán pokyn na zbrani pro tyto druhy vojsk dále pracovat. A tak v polovině července 1938 se pokračovalo a zbraň už vypadala úplně jinak. Hlaveň byla zesílena, postrádala ochranný kryt. Byla adaptovatelná do lafety v opevnění. Střílela už jen dávkou a velký bubnový zásobník měl požadovaných 96 ran. Zkoušelo se trojmo:
- na pokusném objektu stálého opevnění v Brdech
- při jezdeckém cvičení v Plaveckém Podhradí
- v Praze

Jak to dopadlo?
Bylo konstatováno, že při zkouškách v opevnění je zbraň při střelbě do 300 metrů stejně rychlá jako kulomet vzor 26 a má i stejný výkon. Ale:
- je lehčí,
- má větší kapacitu zásobníku,
- zabírá méně místa,
- produkuje méně prachových plynů
- je výrazně levnější
U těžkých opevnění se jevila jako ideální pro osazení střílen pro ochranu vchodů.
Takto zbraň vypadala, verze s bubnovým zásobníkem
Obrázek

Základní taktiko-technická data

Ráže 9 mm
Hmotnost 3,2 kg
Kapacita zásobníku - buben 96 nábojů
Praktická rychlost střelby 200 ran / min

Pro pěchotu a jízdu měla mít jedinou změnu a to schránkový zásobník místo bubnového. Pěchota sice mrčela že by ráda aby zbraň střílela i jednotlivými ranami ale nebyla vyslyšena a zbraň se pod názvem „Kulometná pistole vzor 38“ dočkal zavedení do výzbroje. Cena byla skvělá: 560 korun za kus a pro opevnění bylo objednáno 3500 kusů zbraní. Jenže Mnichov následné odstoupení Sudet objednávku pro opevnění učinily mrtvou. Ale ani pěchota a jezdci nové zbraně neviděli. Vyrobených 15 kusů, je dnes vzácnou položkou několika málo muzeí.

Ale to nebylo, co se týká samopalů vše. V konkurenční zbrojovce bráchové Koučtí v roce 1938 ukončily dlouholetý vývoj a ukázali světu svoji zbraň. Označili ji jako ZK383 a naše armáda se k ní už nedostala ani cestou zkoušek. Ale do tohoto období patří. Byl postupně adaptován na několik druhů nábojů. Tedy na:
- 9 mm Para
- 9 mm Steyr a
- .45 ACP

Takto ten solidní kousek potenciální výzbroje pro naši armádu vypadal.
Obrázek
Základní takticko-technická data:
ráže 9 mm,
délka 875 mm,
hmotnost 4250 g,
kapacita zásobníku 30 nábojů

Zbraň měla několik vychytávek. Měla sklopnou dvounožku pro přesnější střelbu v pevných postaveních, vzduchem chlazenou hlaveň a zařízení pro změnu rychlosti střelby. Samopal byl velmi pečlivě zpracován, což ovšem nepříznivé ovlivnilo jeho výrobní pracnost a cenu. Počátkem druhé světové války zakoupila v Brně 4000 samopalů ZK 383 bulharská armáda, 190 kusů dostala armáda Slovenska, kde byl zaveden jako vzor 1942. Údajně byl používán i v jednotkách SS.

Na Válce.cz jsem narazil na velmi zajímavou informaci opírající se o paměti generála Čatloše. Ta praví, že mimo uvedených 190 kusů získala Slovenská armáda dalších 800 kusů z výrobní dávky určené pro Bulharsko. Údajně díky dobrým osobním vztahům uvedeného generála a vedení zbrojovky.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7848
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Pěchotní zbraně pro první republiku

Příspěvek od Pátrač »

Kapitola sedmá – Pušky a karabiny

Co dělat. V roce 1918 kdy naše první národní armáda po více než 400 letech začala hledat svoji sjednocenou výzbroj, byly pušky nejpočetnějším prostředkem všech armáda na světě. Vývoj těchto zbraní dospěl ke konci 19. a začátkem 20. století co se týká konstrukční jednoduchosti, spolehlivosti a balistické výkonnosti k vrcholu. Jejich dokonalost se stala částečně jejich limitem – zavedení rychlopalných zbraní zajistilo, že jejich absolutní dominance na bojišti začala být minulostí.

Ale i tak bylo jasné, že bez kvalitní, dokonale technicky funkční a spolehlivé jednotné pušky naše armáda nemůže pokračovat ve svém rozvoji. V druhé kapitole jsem provedl něco jako inventuru stavu výzbroje. Z toho budeme vycházet a platí to i pro začátek této kapitoly. Když jsem se zabýval puškami Mauser, moc jsem to nepitval a zůstal jsem u základního vzoru. Nyní když jsme v kapitole, kde budeme studovat cestu naší armády ke kvalitní jednotné pušce, musím uvést, že ve skladech se nacházelo i pět tisíc takzvaných mexických mauserovek vzor 12, ráže 7 mm vyrobených ve Štýrském Hradci. Dal jsem si dost práce nalézt její vyobrazení, ale v tomto případě jsem neuspěl.

Naše armáda tyto pušky poměrně rychle prodala, ale než se tak stalo, stačily sehrát zajímavou roli ve vývoji naší nové jednotné zbraně. Od roku 1919 se snažil pušku podle svých úprav prosadit u vojenské správy nadporučík v záloze Rudolf Jelen. Tento agilní záložák se narodil v roce 1876 a zemřel 10. 3. 1938.

Jejím základem byla právě tato mauserovka ráže 7 mm původně určená pro export do střední Ameriky vyráběná rakouskou zbrojovkou ve Štýru pro Mexiko. Úpravy pana Jelena, dokonale patentově chráněné, včetně konstrukce bodáku ji vzhledově podle mnoha známek přibližovaly anglickým puškám Lee-Enfield. Ministerstvo národní obrany se puškami Jelen začalo vážněji zabývat na jaře 1920 a po objednání tří zkušebních vzorků se rozhodlo nechat v brněnské zbrojovce vyrobit celkem 150 kusů ke zkouškám. Zde je potřeba uvést, že tyto zbraně podle jeho návrhů adaptovala tehdejší Státní zbrojovka v Brně, a to včetně bodáku. Zbraň byla popsána jako zkrácená puška Mauser s několika adaptacemi okopírovaných z několika jiných vzvod různých výrobců. Tím vojáci přímo řekli, že tuto zbraň nepovažují za novou zbraň vynalezenou přímo konstruktérem.
Obrázek
Pokusná puška zkoušená armádou, puška Mauser-Jelen s kosočtvercovým bodákem.
Ale pravda je, že 8. září 1919, když se porovnávala Jelenova adaptace s puškou systému Mannlicher-Schönauer, bylo rozhodnuto ve prospěch právě systému Mauser. Následně bylo objednáno 150 kompletních zbraní pro další zkoušky. A zde se stalo, že o novou, i když nevyzkoušenou zbraň projevila zájem i cizina, v tomto případě Království Srbska, Chorvatska a Slovinska, jak se do roku 1929 Jugoslávie nazývala. Armáda této země na tom byla stejně jak ta naše a v Jelenové konstrukci viděla jistý potenciál. Tento zájem potom zvýšil objednávku o dalších 150 pušek. Výroba se neskutečně táhla a trvala až do února 1922, kdy je armáda začala zkoušet. Zbraně vyrobené pro Jugoslávii zbrojovka odeslala dokonce o dva měsíce později. Tyto zbraně byly dodány kompletní včetně bodíků s kosočtvercovým průřezem, dvojí délky a to 500 a 400 mm.

K útvarům tyto zbraně dorazily v únoru 1922. Byly ve dvou rážích. Tedy 7 mm a 7,92mm což byla standardní ráže. Každá ráže byla ve třech alternativách. Společné znaky byly zkrácená hlaveň, Mauserůn závěr s bajonetovým závěrem matice a upevnění bodáku mimo hlaveň. Do Milovic došly i zbraně pro Jugoslávii, ale jejich nastřelení trvalo dlouho a tedy jak jsem uvedl, na Balkán vyrazily až v dubnu 1922.

Závěry zkoušek, formulované v září 1922, nevyzněly ve prospěch Jelenovy konstrukce a MNO je pustilo ze zřetele. Šlo o to, že výsledky byly neuspokojivé, rozporné a marně se čekalo, co zjistili při zkouškách Jugoslávci. Poměrně komplikovaná a výrobně nákladná puška Rudolfa Jelena se neprosadila. Ale toto jméno si zapamatujme. V kapitole o lehkých kulometech se s ním ještě jednou setkáme a v této kapitole také, ale už to nebude moc hezké čtení

Ono je pravda, že armáda v této době nevěděla, co vlastně chce. Pěchota chtěla pušku ne dlouhou jako Mauser. Jak dlouhou ale netušila. Jezdectvo a dělostřelectvo zase chtělo pušku co nejkratší, ale jak moc krátkou také nevěděli. Nakonec se toho ujal 2. října 1922 náčelník generálního štábu sám. Stanovil minimální požadavky na budoucí typ pušky. Ty zněly:
- puška bude jednotná, tedy jeden typ pro všechny, lišit se budou způsoby nošení u jednotlivých vojsk a musí vyhovět všem praktickým požadavkům. To se toho ale nikdo moc nedověděl, zatím to bylo jak od chytré horákyně. Ale naštěstí dotyčný s požadavky pokračoval:
- přesnost pro střelbu jednotlivce minimálně do 500 metrů
- hledí do 2 000 metrů
- délku zbraně tak, aby s bodákem dosáhla 150 cm
- průbojnost obyčejnými ochrannými štíty do 500 metrů a další

To už bylo něco, od čeho se dalo odpíchnout a když bylo dáno, že závěs bajonetu bude mít záchytný kroužek na příčce a ne na hlaveň, jeho ostří bude směrem k hlavni a pochvu jako bodák Mannlicher vzor 95, bylo skoro jasno. A bylo dáno, že deset pušek ke zkouškám musí být co nejdříve. Ale než se podíváme, jak to s touto fešandou jednotnou puškou dopadlo, musíme probrat vše, co jejímu zavedení předcházelo.

Armáda byla, jak už jsem uvedl díky podmínkám svého vzniku spíše než vyzbrojeným celkem, velkým základem budoucího muzea. Koncem roku 1920 bylo k dispozici:
- 335 692 kusů pušek Mannlicher různých verzí, původu zbytkového a potom jich bylo hodně nakoupeno v Rakousku a Itálii
- více 77 000 Mauser, pušek i karabin pocházelo z nákupu z Francie – kořistní materiál a z bavorského bloku
- 35 000 francouzských pušek a karabin od legií ale i z dodávek které jsme sice nechtěli, ale museli jsme je odebrat a zaplatit
- 45 000 pušek karabin ruského a italského původu – opět díky legionářům
- 16 000 pušek a karabin japonských
- 65 000 werndlovek
O mexických Mauserech ráže 7 mm vzor 12 už jsem psal.

Jak s těmito zbraněmi bylo naloženo, jsem už psal, ale bylo to řešení u vojsk velmi kritizované a bylo jasné, že je to pouze nouzový stav. Státní správa ale měla jasno, a už v listopadu 1919 rozhodla, že pušky pro celou armádu bude vyrábět tehdejší státní zbrojovka v Brně. Ta už v té době nakupovala, kde se dalo a přetahoval si potřebné odborníky ze Štýrského Hradce, vídeňského Arzenálu i Mauserovky. V únoru 1920 se Zbrojovka velmi optimisticky ohlásila, že je připravena vyrábět pušky Mannlicher a požádala o formální objednávku na dodávku 60 000 kusů těchto zbraní. Cena měla být 320,-korun a je asi jen dobře že armáda tuto nabídku odmítla. Asi už zde někdo věděl, že tudy cesta nevede. Ale kapacity nabídnuté na výrobu, která by asi nedopadla dobře, bylo možno využít a tak Zbrojovka dostala objednávku na opravu cca 100 000 kusů pušek Mannlicher vz.95 a další objednávky na opravy následovaly. Bylo potřeba dodat 10 000 mušek na tyto pušky a v září 1920 byla objednávka na opravu 40 000 karabin Mannlicher vz.95.

A tak v době kdy zbrojovka byla nasycena velkými objednávkami na opravy starého materiálu, probíhal zde současně převratný proces, který měl v budoucnosti Zbrojovku Brno vynést na špičku evropské a asi i světové výroby pušek. Ale nešlo zde o systém rakouský, ale o systém Mauser. Na jaře 1920 zde totiž byla postavena hala nové puškárny a současně do Brna začaly docházet stroje pro jejich výrobu, pomůcky k výrobě, měřidla, součástky a polotovary a to vše k puškám Mauser vzor 98. Stroje se okamžitě usazovaly a rozbíhal se zkušební provoz. Ale na opravdovou objednávku se čekalo ještě skoro dva roky.

A tak se zde zatím jen opravovaly a kompletovaly pušky Mannlicher ze součástek a dílců koupených v cizině, ze zásob armády a od válečných subdodavatelů na našem území. Dále bylo koupeno – v květnu 1921- další velké množství manlicherovek v Itálii a ty byly repasovány z našich zásob dílců v procesu pseudovýroby na 40 000 kusů karabin pro armádu a 5 500 pro četnictvo. Zbrojovka dokázala vyrobit na tyto pušky jen hlavně, mušku a hledí, pažbu a nadpažbí a poutko na řemen. A armáda si stále hlasitěji stěžoval na bídný stav těchto zbraní, které už své možnosti vyčerpaly.

Stav výzbroje se dále horšil. Dne 24. června 1921 zbrojní odbor informoval generální štáb o stavu vybavení armády puškami. Bylo k dispozici:
- 364 198 zbraní typu Mannlicher všech mutací
- 70 500 zbraní Mauser
- 13 000 adaptovaných ruských zbraní prioritně určených pro strážní jednotky
Do válečných počtů chybělo plných 100 000 kusů pušek a to ještě 11 000 Mnnlicherů bylo určeno k likvidaci. Ale i když se zdálo, že se budou Manlicherovky vyrábět alespoň na úhradu vyřazených zbraní byla to ve skutečnosti jejich labutí píseň. 22. června 1921 bylo Zbrojovkou v Brně jasně řečeno, že na výrobu těchto pušek není zařízena tak, aby to mělo nějaký význam, ale že je schopna ihned přikročit k výrobě pušek typu Mauser. A vojáci řekli – tak tedy ano.

Ale to neznačí, že by husa byla v troubě. Ještě dva až tři roky probíhaly dodávky objednaných oprav a kompletací Mannlicherů a nadále se vyráběly potřebné náhradní díly a třeba počet vyrobených a dodaných bodáků dosáhl počtu skoro 100 000 kusů. Poslední dodávky repasovaných zbraní a kompletů náhradních dílů byly s konečnou platností ukončeny v roce 1924.

A nyní se tedy můžeme pustit do procesu, který z naší armády udělal, co se týká pušek, jednu z nejlépe vyzbrojených armád na světě. 12. července 1921 bylo na základě výše uvedeného postoje Zbrojovky, na generálním štábu jasně řečeno, že puška Mannlicher je už v počtu jaký armáda potřebuje a není tedy třeba, aby armáda dále investovala do zbraní, které jsou určeny k postupnému vymizení. A bylo řečeno, že se zavedou zbraně systému Mauser a od toho se budou lišit jen zevně a kvalitou. Ono co si budeme něco nakecávat, bylo to dáno i tím, že na výrobu těchto zbraní byla Zbrojovka už nyní jakž-takž vybavena a mělo se to dále lepšit. Ale na druhou stranu ani v závěru tohoto roku nebylo jasně řečeno nic.

Přesto se ale ministerstvo chopilo oferty, se kterou přišla německá firma IHAG. nabídka byla velmi zajímavá_ dodávka zbrojního materiálu německých jednotek odzbrojených v Nizozemí. Mimo jiné to bylo necelých 60 000 pušek a karabin Mauser vzor 98 s bodáky. Oferta byla složitá sama o sobě a promítlo se v ní mnoho finančních a politických komplikací. Ale podařilo se a na jaře roku 1922 byly zbraně doručeny do Brna k profylaktickým prohlídkám, k opravám a potom k nástřelu do Milovic. Toto bylo podpořeno objednávkou na 1 000 kusů mauserovek už vlastní československé výroby na podzim 1921 a to i přesto že nebylo o jejím zavedení oficiálně rozhodnuto.
Obrázek
Jedna historická fotografie – továrna na výrobu pušek Mauser v roce 1910
Proto padl jasný a zásadní požadavek. 27. února 1921 žádal zbrojní odbor náčelníka generálního štábu o konečné rozhodnutí, má-li být celá armáda vyzbrojena puškou Mauser vzor 98. Ale i zde se objevila klausule, že by to mohla být i puška Jelen, Mělo to logiku. Stejně to byla jen dobře maskovaná Mauserovka. Generál Eugene Mittelhauser se k věci postavil čelem a řekl ano. Ministr obrany František Udržal podpis připojil a dne 22. dubna 1922 zbrojní odbor výnosem oznámil, že ministr obrany rozhodl, aby cituji:

„puška vzor Mauser zavedena byla v čs. armádě jako nosná puška v náhradu za pušku vzor Manlicher“.

Už dva dny před tímto výnosem bylo vyžádáno plných 39 milionů na výrobu a dodávku 39 000 pušek a současně v tentýž den, tedy 20. dubna 1922 tato objednávka byla dopravena kurýrem do Brna. Když v říjnu 1922 probíhalo přejímání těchto zbraní orgány vojenské správy, nebyla to ani z daleka skutečná vlastní výroba. Byl to mix součástí vlastní výroby a dovezených z Německa, nebyly vyrobeny bodáky a prvních asi 10 000 pušek mělo ještě původní hledí německého provedení a zbytek už hledí z mexických mauserovek vzor 12. To ale už našim puškám zůstalo až do zániku první republiky. Tyto pušky dostaly označení vzor 98/22. Dodávka těchto zbraní se protáhla až do konce roku 1923 a do této doby také armáda dostala potřebný počet bodáků. Od původních zbraní Mauser vzor 98 se lišily i upraveným nadpažbím.

Základní takticko-technická data
délka zbraně: 1 250 mm
délka hlavně: 740 mm
ráže: 7,92 mm
kapacita zásobníku: 5 ran
úsťová rychlost: 860m/s

Toto množství zbraní se zdá velké, ale pro armádu to bylo hození hrsti kamínků možnosti do jezera potřeby. Hlavní štáb naléhal na rychlou výměnu pušek alespoň u jednotek první linie. To zatím v možnostech vlastního průmyslu nebylo – těch 40 000 kusů bylo skládaných kus po kuse a každá zbraň byla více-méně unikát. Proto se armáda opět pokusila koupit tyto pušky v zahraničí prostřednictvím firmy Kruliš a Buldra. Cena byla příznivá- 499 korun za jeden kus ale firma toho víc slíbila, než dokázala a celé to dokonale zkrachovalo. A hrozilo, že uložené peníze na tuto akci se budou muset vrátit. Vojáci zaveleli zpět, ale bylo skoro pozdě. Část pušek se přece jen podařilo takto získat a opět jely do Brna na repas, ale v hodině skutečně dodané pušky byly zaplaceny 27. prosince večer roku 1922. Dne 30. prosince potom bylo v Brně objednáno:
- 90 000 kusů ukrácených pušek Mauser vz.98 a
- 50 000 souprav součástek těchto pušek bez hlavní a pažeb.
Byla složena záloha 57 milionů korun a po zániku hrozby - z pohledu našich výrobců - že by se část těchto peněz mohla použít pro nákup v zahraničí, se výroba konečně mohla rozběhnout. Ale zároveň to znamenalo, že přezbrojení se musí odložit až do doby, kdy bude v silách našich výrobců toto zajistit.

Prvních šest měsíců roku 1923 probíhala v Milovicích a u vybraných pluků celá soustava zkoušek. Potíží se objevilo dost, ale byly to běžné dětské choroby. Pušky například při střelbě s bodákem měly horší přesnost. Zkoušely se dlouhé pušky i karabiny a zbrojní odbor oznamoval vojskům, že jde už o zbraň budoucnosti. Lišily se mířidly, délkou, upevněním řemenu, bodákem a jeho uchycením na zbraň od původního vzoru. Dodány byly dva typy bodáku. Mimo bodák kde nebylo jasno, jaká bude jeho konečná verze, se zkoušené zbraně už od toho co armáda nakonec používala, lišily jen málo.

Vojska se vyjádřila ve své podstatě pozitivně. Jako vždy nejvíce mrčeli jezdci, kteří chtěli dokonce sklopné bodáky, jak to viděli u italských zbraní, chtěli je kratší, nelíbil se jim závěs na řemen a další už méně zásadní věci. Všechny tyto připomínky prezentoval budoucí generál tehdy plukovník Bohumil Binko. Jeho obrázek následuje – on a jeho lidé ty zkoušky opravdu brali vážně. Ještě dříve než ale komise na základě těchto zkoušek rozhodla o definitivní podobě zbraní, stalo se, že celý tento proces byl nečekaně ale velmi sofistikovaně podroben těžké kritice. Hlavně se útok zaměřil na už dodané zbraně vzor 98/22.
Obrázek
Generál jezdectva, v době zkoušek plukovník Bohumil Binko, největší kritik ale i propagátor nové jednotné pušky pro armádu.
O co šlo? V polovině května 1923 napsal major Kindl z 5. oddělení ministerstva národní obrany kritické hodnocení pušek jak z holandské dodávky tak kompletovaných v Brně. Jako důkaz o jak nekvalitní zbraně jde, dokonce dva nefunkční kusy osobně dodal. Než se v situaci zbrojní odbor zorientoval, byl zde falší útok. 1. června 1923 napsal přímo ministrovi nám už známý Rudolf Jelen. Ten se měl možnost seznámit jak s mauserovkou vzor 98/22 a s novou kratší verzí. Obě zbraně ostře odsoudil. O krátké pušce napsal, že jde o nedochůdče a varoval pře zavedení této technicky nedokonalé pušky a varoval před možným neštěstím. Neopomněl napsat, že on jediný zná recept a to jeho vlastní zbraň.

Přitom před touto aférou byla provedena hloubková kontrola přímo lidmi zbrojního odboru přímo ve Zbrojovce a bylo shledáno, že špatné kusy vznikají díky tomu, že jde o kusovou výrobu a dochází při jejich dalších kontrolách k občasné záměně součástí a to potom logicky není to pravé ořechové. Práci zbrojovky nejen hájili, ale dokonce hlásili, že vše je na dobré cestě.
Zbrojní odbor se naštval a šel do akce. Provedl kontrolu v hlavním zbrojním skladu a kontroloval všechny typy, co byly k dispozici. A výsledek byl jasný. Nelze říci nic zásadně špatného. Bylo zjištěno, že major Kindl si jako prezentaci závad vybral zbraně určené k opravě i když na to byl výslovně upozorněn a že Jelen jednu mauserovku zatracuje a jinou - tu svoji - vynáší na piedestal. Jen díky tomu že ministr to vzal sportovně, si major Kindl uchoval místo a Rudolf Jelen se vyhnul kárnému řízení.

Bouře pominula a od poloviny roku 1923 byly dodávány nové zkrácené pušky tak, jak byly schváleny. Tyto pušky byly prvotně označeny jako „krátké pušky vz. 98“, potom jako vzor 98/23 a konečně podle návrhu zbrojně technického oddělení jako „pušky vzor 23“. Posledních deset tisíc kusů už měly nový typ hledí a dostal označení „puška vzor 23a“.

Výroba probíhala již kompletně u firmy Československá státní zbrojovka Brno. Od prvního typu 98/22 se lišila odlišně řešenými poutky pro řemen a zejména kratší hlavní. Oba vzory ale neumožňovaly vzájemnou zaměnitelnost součástek mezi jednotlivými kusy i stejného vzoru, protože bylo stále velké množství součástek, které vyžadovaly ruční dopracování. Ale musí být jasně řečeno, že zaměnitelnost nebyla v prvních objednávkách ze strany MNO požadována. Zbraň je vyobrazena zde.
Obrázek
Druhý model jednotné pušky, puška Mauser vzor 23
Základní takticko-technická data:
délka zbraně: 1 100 mm
délka hlavně: 590 mm
ráže: 7,92 mm
kapacita zásobníku: 5 ran
úsťová rychlost: 860m/s
dostřel: 2 000 metrů

K pušce náležel i bodák vz. 23, který byl dle požadavku MNO konstruován na základě rakousko-uherského bodáku Mannlicher vz. 95. Vyráběl se ve více provedeních:
Bodák dlouhý - ve variantách s čepelí směrem od hlavně i směrem k hlavni, jinak byly shodného provedení, celková délka 537 mm, délka čepele 403 mm,
Bodák krátký - vyráběný pouze v provedení s ostřím směrem k hlavni, délka 384 mm, délka čepele 250 mm.

Ale ani puška vzoru 23 a 23a nebyly konečným typem pro naši armádu. Pořád nebyl dořešen jednotný charakter pušky, a bylo potřeba reflektovat požadavky jezdectva. Bylo rozhodnuto umístit boční poutko na krk pažby 7. února 1924 byl konečně schválen definitivní vzhled a technické provedení jednotné pušky a byl schválen i bodák s čepelí dlouhou 300 mm.
Tyto požadavky byly už vztaženy na objednávku, která v Brně ležela už od 30. prosince 1923 a požadovala 40 000 pušek a 50 000 bodáků.
Obrázek
Ministr národní obrany františek Udržal, který rozhodl o zavedení pušky Mauser vzor 24 do armády jako jednotné základní zbraně.
Ovšem to hlavní se odehrálo na jiném poli. Zbrojovka dostala pokyn tyto zbraně označit jako „puška vzor 24“. Než se tyto nové zbraně začaly vyrábět, Zbrojovka dokončila vše potřebné k naprosté zaměnitelnosti součástek. Dalo to hodně práce. Bylo potřeba vyrobit nové výkresy, nové výrobní etalony, pomůcky, měřidla.
Jediné co nemuselo být plně zaměnitelné, byly součásti pažby, botky pažby a závěs bodáku. Zbrojovka sama vlastními silami zvládla to, co jinde trvalo mnoho let za 26 měsíců.
Bylo to drahé – jen MNO poskytlo na tuto normalizaci 19 milionů. Bylo to skvělé – už v roce 1925 byla dosažena zaměnitelnost 90 až 95%.

Při výrobě se ještě vyskytly nedostatky- bylo potřeba vylepšit rozptyl a bylo potřeba doladit kvalitu materiálu na výrobu hlavní, která s přesností přímo souvisela. Výsledky byl stále lepší a do konce roku byla dána už třetí objednávka na dalších 50 000 kusů.
Vyobrazení této zbraně:
Obrázek
Jednotná puška naší prvorepublikové armády, puška Mauser vzor 24

Základní takticko-technická data:
délka zbraně: 1100mm nebo 1 400mm s bodákem
délka hlavně: 589,3 mm
délka ostří bodáku vz.24 300 mm
délka a šířka řemene u vz.24 : 110cm,šířka 3,5 cm
ráže: 7,92 mm
kapacita zásobníku: 5 ran
dostřel: 2 000 m
úsťová rychlost: 860 m/s
hmotnost: 4,08 kg s bodákem má 4,484 kg

Koncem roku 1925 bylo už ve skladech 180 000 nových pušek a bylo jasné, že lze zahájit přezbrojení armády.
Byla to už nutnost z nejvyšších. Špatný stav pušek Mannlicher už je dostal na limit bezpečné použitelnosti. Nebylo je z čeho opravovat a vzájemná kanibalizace byla jen velmi krajním řešením.
Na podzim roku 1925, dne 7. října bylo konečně vydáno nařízení a bylo zahájeno přezbrojení na nové pušky vz.23 a 24 u útvarů:
- 9., 10., 11. a 12. pěší divize s velitelstvím v Trnavě, Bánské Bystrici, Košicích a Užhorodě
- 1. a 2. horské brigády a
- 3. jezdecké brigády
Tedy u vojsk na Slovensku – zde byla, jak jsem probral výše v této době viděna hlavní vojenská hrozba. Přezbrojovaní měli odevzdat všechny dlouhé pušky Mauser vzor 98, Mannlichery všech typů a pušky vzor 98/22. Ze staré výzbroje zde zůstalo:
- menší množství adaptovaných pušek ruského původu vzor 91 pro asistenční službu
- kombinované karabiny Mannlicher pro střelbu granáty a
- puška Mannlicher vzor 95 pro zápalkovou střelbu.

Druhé kolo proběhlo na základě pokynů vydaných 24. srpna 1926 a přezbrojení se týkalo
- 6., 7. a 12. pěší divize s velitelstvím v Brně, Olomouci a Opavě
- 2. jezdecké brigády
Bylo vyčleněno 10 000 pušek vzor 23 a 68 000 pušek vzor 24.

Součástí smlouvy z roku 1928 o závazku Zbrojovky zajistit válečnou výrobu těchto skvělých zbraní byla objednávka na dalších 200 000 kusů a to bylo pro Zbrojovku tolik potřebné sladidlo. Do konce roku 1929 armáda převzala už 460 000 kusů pušek a po dokončení té top objednávky jich armáda měla 570 000 tisíc. Dále bylo dodáno přes700 000 bodáků s pochvami, chránítka mušek- přes 300 000. A další stejné množství se už vyrábělo. Vyřazované zbraně se dílem odprodávaly a dílem ukládaly. Jednalo se hlavně o Mannlichery. Ty v našich skladech přežily celou éru první republiky.

Tyto pušky a mnoho jejich mutací se prodávaly do celého světa a než začala Druhá světová válka, byly nasazeny v několika válečných konfliktech. Celkově bylo prodáno asi 1 765 000 kusů pušek. Vyráběly se v rážích 7 mm, 7,65 mm, 7,70 mm a 7,92 mm.

Z exportních verzí se podle celkového souhlasného názoru nejlépe vyvedly pušky vzor 12/33, tedy musketon ráže 7 mm pro Brazílii. Obrázek co následuje, ji ukazuje.
Obrázek
„Brazilský“ musketon Mauser vzor 12/33. Byla to nejen velmi kvalitní, ale i elegantní zbraň. Do Brazílie jich bylo dodáno 100 500 kusů.
Zákazníci si dokázali ledaco vymínit. Třeba Írán trval na tom, že všechny pažby musí mít jednotný, hodně tmavý odstín. Čína zase chtěla odlehčené hlavně a duté pažby a puška potom vážila pouhých 3,9 kilogramů. Různé byly požadavky na tvar ohnutí kliky závěru, uchycení řemenu nebo bodáku. Nejkratší typ, co byl kdy vyroben, byl musketon vzor 98/29 pro Írán. Měl hlaveň dlouhou jen 455 milimetrů, ale na druhou stranu bodák o délce 4000 mm, mluvíme o čepeli. Byla to typický zbraň pro jezdectvo.
Zbrojovka vše vyřešila - každé přání bylo splněno.

Poslední zbraní, kterou vyráběla Zbrojovka Brno pro československou ozbrojenou složku byla karabina vzor 33. Tato krátká puška s továrním označením vz.16/33 byla vyvinuta pro čs. četnický sbor, jako náhrada za zastaralou rakouskou karabinu Manlicher vz.1895. Vyráběla se v brněnské Zbrojovce od roku 1934. Celkem bylo vyrobeno 25 300 zbraní vz.33.
Konstrukce vycházela z musketonu vzor 12/33, vyráběného pro Brazílii. Jedná se o opakovací pušku s odsuvným válcovým závěrem systému Mauser, se třemi uzamykacími ozuby. Náboje jsou podávány z centrální, dvouřadé, neodnímatelné schránky, plněné pomocí nábojového pásku. Mechanismus zbraně je prakticky totožný s armádní puškou vz.24 se zaměnitelnými některými díly, závěr je dokonce zaměnitelný celý. Její obrázek je zde:
Obrázek
Československá puška pro četnictvo a finanční stráž Mauser vzor 33
Za sebe osobně opět budu tvrdit, že je to zbraň velmi elegantní a jelikož vychází z brazilského modelu je stejně kvalitně propracovaná a tím pádem velmi spolehlivá. Byla to fešanda.

Základní takticko-technická data
délka zbraně: 955 mm
délka hlavně: 490 mm
délka ostří bodáku vz.24 300 mm
ráže: 7,92 mm
kapacita zásobníku: 5 ran
dostřel: 1350 m
úsťová rychlost: 860 m/s
hmotnost: 3,35 kg nebo 3,75 kg s bodákem

Tato skvělá puška způsobila nejedno velmi nepříjemné překvapení útočícím bojůvkám sudeťáků v našem pohraničí. Dobrý výcvik našeho četnictva a finanční stráže, jejich vysoká motivace a vlastenectví, podpořené kvalitní zbraní, zajistil mnoho drobných i velkých vítězství našich lidí jak v organizačních celcích, tak v družstvech Stáže obrany státu, nad těmito bandami.

Výroba této pušky obsazením naší země zdaleka neskončil, naopak v roce 1941 na základě této pušky vznikla puška G 33/40, určená pro horskou pěchotu německého Wehrmachtu. Pro tyto jednotky jich bylo vyrobeno více než 131 000 kusů. Zde je vyobrazení této bezesporu zajímavé a velmi kvalitní zbraně.
Obrázek
Puška pro elitní horské jednotky německé branné moci, puška Mauser G33/40
Co ještě dodat k jednotné pušce naší armády?

Byl to nesporný úspěch našich lidí v konstrukci, výrobě, u vojsk při zkouškách a u kooperací. Země, která v roce 1919 nebyla schopna vyrobit kvalitní pušku se za 15 let stala jejich významným vývozcem a to ve špičkové kvalitě. Vlastní armáda byla v první i druhé linii vyzbrojena co se týká pušek na velmi dobré úrovni a jednotnost náboje pro tuto pušku, lehké a těžké kulomety jak uvidíme dále, výrazně zjednodušila logistiku.

Skvělou práci odvedli ocelárny škodových závodů s ocelí Škoda WO 1 a Kladeňáci s ocelí Poldi WO 1. Zkoušeli se i jiné oceli a standart byl vytrvalost hlavně 9 500 až 9 750 výstřelů. Ale třeba při zkouškách oceli CKV ze které se jinak dělaly kulometné hlavně, vydržely i 14 500 ran.

Řešil se problém s pažbením- na taková kvanta pušek nebylo možno zajistit dostatek ořechového dřeva. Vyzkoušelo se a bylo používáno dřevo jilmového, dováženého z Jugoslávie.

Firmy vyrábějící některé drobné dílce, bodáky, pochvy bodáků řešení, soupravy čištění a další materiál také odvedli skvělou práci.

Obrovskou práci odvedli lidé na Slovensku. Po výstavbě nového závodu v Povážské Bystrici se velké série pušek vyráběly právě zde. Masová výroba a rychlá návratovost investic i díky exportu vedla k postupnému snižování ceny pušek. V letech 1922 až 1926 stála jedna puška kolem 1 000 korun. První objednávka realizovaná v Povážské Bystrici v roce 193 přinesla cenu pušky s bodákem 667 korun a puška vyrobená ve stejné době v Brně stála dokonce jen 540 korun za kus.

Nová zbraň, spolehlivá, přesná, jednoduchá na údržbu a přitom velmi výkonná, výrazně pomohla nárůstu sebevědomí vojáků, kteří ji měli pokud bude třeba, použít proti nepříteli.
Mnichov rozbil všechny koncepce a snahy. Najednou nebylo pušek potřeba tolik, co se myslelo. Díky tomu se jich podařilo více vyvézt a dobře prodat v zahraničí. Následná okupace způsobila, že tyto kvalitní zbraně získal nepřítel. Jejich další osudy už tedy sledovat nebudeme.

Pušky převzaté okupační správou:

762 000 kusů pušek Mauser vzor.24
296 600 kusů pušek Manlicher vzor 95, pozůstatek z dob rakousko-uherské monarchie
84 634 kusů pušek Mauser vzor 23
31.801 pušek vzor Mauser 88/90
25 311 karabin vzor 33
20 625 karabin vzor 88/95
K tomu dalších 125 000 pušek jiných typů modelů.

Munice převzatá okupační správou, počty.

348 000 000 kusů munice ráže 7,92 mm vzor 23
15 500 000 kusů munice ráže 7,92 mm vzor 28
93 000 000 kusů munice ráže 7.92 mm vzor 31
160 500 000 kusů munice ráže 7.92 mm vzor 34

A nyní se podíváme na problémy kolem zavedení jednotného lehkého kulometu.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7848
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Pěchotní zbraně pro první republiku

Příspěvek od Pátrač »

Kapitola osmá: Lehký kulomet - opěrný pilíř palebné síly československé pěchoty.

První světová válka přinesla masové nasazení těžkých kulometů, které byl odpovědné za zmasakrování možná i milionů vojáků. Mimo tyto robustní zbraně těžké desítky kilogramů se objevilo mnoho kulometů odlehčených, odvozených od těžkých a kulomety, které by bylo lze nazvat kulomety lehkými.
Do konce války tyto lehké zbraně výrazně přečíslily své starší mohutné bratry. A jak těžké, tak i tyto lehké samočinné zbraně byly jednou z nosných příčin rozpadu starých taktických koncepcí a zároveň předpokladem taktických zásad nových.

Pěchota se v boji musela rozloučit se střeleckými řetězy, které kulometná palba dokázala vybít do posledního muže. Pěší rota najednou nebyla skupina stejně vyzbrojených stejně bojujících vojáků. Byla to skupina různě vyzbrojených mužů se specifickými úkoly.

Jako první to dali dohromady asi Francouzi zavedením čety jako základní bojové akvizice, později to byla poločeta a nakonec bojová skupina- „GROUPE DE COMBAT“. Bojová skupina byla skupina vojáků soustředěných kolem lehké samočinné zbraně a mimo její obsluhu to byli střelci, úderníci a granátníci.

Tyto lehké zbraně nevzniklys v průběhu Velké války. Pracovalos e na nich a používali se v omezené míře už před ní. První takovou zbraní byl dánský kulomet Madsen. Některé prameny jej označují za první skutečně moderní lehký kulomet.
Obrázek
Zde ho máme – dánský kulomet Madsen
Měl ráži 7,62 mm a vážil 8,9 kilogramů. První nasazení si odbyl v rusko-japonské válce roku 1905 a poté zasáhl do většiny významných konfliktů první poloviny 20. století. Přes značnou výrobní a součástkovou složitost se jednalo o účinnou a spolehlivou zbraň. Kulomet se postupně vyráběl v mnoha rážích, s různými délkami hlavně a sloužil ve více než 30 zemích po celém světě.

Americký kulomet Lewis jsem už jmenoval v druhé kapitole. Armáda USA už v roce 1909 zavedla přenosný kulomet Hotchkiss ve variantě Benet-Mercié.
Obrázek
Zde ho máme v plné kráse.


Odlišnosti od francouzského vzoru byly pažba a dvojnožka, zbraň rovněž využívala jiný náboj. Celkově vzniklo 700 těchto kulometů, kterým se dostalo označení Machine rifle. Američané ještě stihli zavést kulomet Colt M1914 těžký 16,1 kilogramu ráže 7,62 mm a byl nasazen za Velké války jako výzbroj amerického expedičního sboru v Evropě, i když pouze v malém množství. Ovšem větší oblibu si u amerických vojáků získala jiná zbraň. Byla zavedena pod označením M1918 BAR, tedy Browning Automatic Rifle.
Obrázek
Zde je vyobrazení zbraně Browning Automatic Rifle, tedy M1918 BAR
Byla to zbraň stojící na pomezí mezi lehkým kulometem a samočinnou puškou, navržená Johnem Browningem. Byla určena pro americké jednotky v Evropě jako náhrada za rozšířené, ale nespolehlivé kulomety Chauchat. Stihla ještě konec I. světové války a i když měla poměrně malý zásobník a byla těžká 7,26 kilogramy nebo 8,85 kilogramu ve verzi A2 s dvounožkou, získala si u vojáků oblibu. Měla ráži 7,62 mm. Byla nasazena i v druhé světové válce s jistými vylepšeními a odvedla skvělou práci.

Francouzi měli svůj Chauchat, tedy FM vzor 15, Němci odlehčili Maxim vzor 08 na variantu vzor 08/15.

Naše armáda díky tomu, že naši vojáci bojovali na vícero frontách, a to jak na straně centrálních mocností tak i jejich protivníků měla unikátní možnost zúročit mnohé válečné zkušenosti. Naši vojáci ledacos viděli a nebyli to žádní tupouni. Velmi rychle se zrodila jasná představa, jak by naše armáda měla svoji pěchotu organizovat a vyzbrojit a potom i vycvičit.

A než podíváme, jak to s tímto jednotným lehkým kulometem bylo, musíme se podívat, jak to bylo s představou a potom i skutečností při tvorbě organizační struktury armády. Bude to působit trochu rozházeně, ale dá to dokonalou představu, jak naše armáda měla, alespoň co se týká pěchoty vypadat. O bojové skupině, která měla nakonec podobu družstva, se v armádě i v odborné civilní veřejnosti hodně diskutovalo.

V prvorepublikové armádě pěší družstvo tvořilo 13 osob. Složení:
- velitel družstva
- střelec z lehkého kulometu,
- tři pomocníky, tedy nosiče střeliva – nabíječe, a dva nosiče střeliva – střelce, určené k obraně samotného kulometu a podpoře úderníků přesnou střelbou z pušek
- pět úderníků kulomet chránících a naopak kulometem podporovaných
- dva granátníky - střelce z puškových granátometů

Pěší četa byla tvořena 43 vojáky. Složení.
- velitele čety,
- zástupce velitele čety,
- pozorovatele s osvětlovací pistolí
- spojky,
- tří družstev,

Pěší rota byla tvořena:
- velitelem roty
- čtyřmi pěšími četami
- pomocným družstvem, složeným z velitelského roje a hospodářského roje.

Zde se zastavíme, a spočítáme lehké kulomety u pěší roty. Tři družstva v četě, čtyři čety v rotě, to je 12 družstev, tedy 12 lehkých kulometů. Takový tedy plyn plánovaný stav u jedné jediné roty.

Nyní uděláme skok a podíváme se na pěší pluk.

Pěší pluk se skládal z:
A/- velitelství pluku, tvořené velitelem pluku a pomocnými orgány, což byly:
- dva pobočníci,
- zpravodajský důstojník
- zbrojní důstojník
- plynový důstojník
- ordonanční důstojník
- velitel tělesového trénu,
- lékař, veterinář a důstojníci hospodářské služby
B/- pomocné roty složené z velitelské čety která měla velitelské a hospodářské družstvo a plukovní hudbu.
C/- technické roty složené z pomocného družstva s rojem velitelským a hospodářským, několika zákopnických čet a čety děl malé ráže
D/- spojovací roty, která měla:
+ jednu četu plukovní, tvořenou telefonním, radiotelegrafním a pomocným družstvem a sloužilo a pro spojení v rámci velitelství pluku a plukovních jednotek a ke spojení směrem k praporům
+ tři čety praporní, které měly telefonní družstvo, roj zemní telegrafie a roj pomocný a sloužily ke spojení v rámci praporu
E/- ze tří polních praporů
F/- náhradního praporu.
Od podzimu 1935 se četa děl vydělila z technické roty a změnila na rotu doprovodných zbraní s minometnou a kanonovou četou.

Zajímavá a hlavně nosná vyšší bojová jednotka byl polní prapor. Ten se skládal z:
1/- velitelství praporu tvořeného:
- velitelem a pomocnými orgány,
- pomocnou četou obsahující velitelské a hospodářské družstvo,
- tří pěších rot, jejichž sestavu už známe
2/- jedné kulometné roty, v jejíž sestavě byl velitel, pomocné družstvo a tři kulometné čety. Kulometnou četu tvořila dvě kulometná družstva, kterým velel velitel kulometného družstva a dva kulometné roje. Kulometný roj tvořili velitel, střelec, nabíječ, nosič potřeb a 3 nosiči střeliva a ti všichni obsluhovali jeden těžký kulomet.
3/- náhradního praporu, který se skládal ze tří náhradních rot, pomocné čety a augmentačního skladu.

A když jsme si to takto probrali, můžeme dopočítat, že jeden pěší pluk měl:
36 kusů těžkých kulometů
108 kusů lehkých kulometů u pěších praporů a dalších 14 jich bylo umístěno v plukovních jednotkách, tedy celkově jich u pluku bylo 122. Tedy opět pokud mluvíme o plánovaných počtech.


Skutečnost byla na hony vzdálená tomuto předpokládanému stavu. Praxe se podobala spíše rakousko-uherské armádě než francouzské či nyní už naší československé teorii. Prostě lehké kulomety nebyly.
Jen něco málo opakování:
- u jezdectva hrály dlouhé roky roli lehkých kulometů zbraně FM15
- pěchota měla předepsány jakože lehké kulomety Schwarzlose vzor 07/12
- pro dělostřelectvo byly určeny kulomety Maxim vzor 08/15, které byly určeny i pro protiletadlové roty

Kulomet Schwarzlose vzor 07/12 jsem zde ještě neprezentoval. Byl to kulomet zkonstruovaný Andreasem Wilhelmem Schwarzlosem v roce 1902, v roce 1907 byl přijat do výzbroje Rakouska-Uherska. Byl standardním kulometem rakousko-uherské armády ve Velké válce, po ní se poměrně dost rozšířil jak v nástupnických státech po rozpadu monarchie, tak v dalších zemích kam se dostal v rámci reparací nebo jako kořistní. Například Italové ho užívali ještě v době druhé světové války na bojištích v Africe. V meziválečném období byl i ve výzbroji naší armády, šlo o zbraně přepracované na náboj 7,92x57 stejný jako do pušky vzor 24. Jeho velkou nevýhodou byla nutnost mazání nábojů a tím i citlivost zbraně na znečištění.
Takže zde je jeho vyobrazení:
Obrázek
Základní takticko-technická data
Ráže : původně 8 mm, v naší armádě po přestavbě 7,92 mm
Zásobník : 250 nábojů v pásu plněném v továrně
Délka : 1066 mm
Délka hlavně : 526 mm
Váha: 19,9 kg zbraň, 19,8 kg podstavec celkem necelých 40 kilogramů
Úsťová rychlost : 620 m/s
Rychlost střelby : 400 – 500 ran/min

Podle těchto TTD je jasné, že mluvit zde o nějakém lehkém kulometu je značně velký eufemismus. Z počátku měla naše pěchota u každé pěší roty lehkou kulometnou četu se dvěma těmito kulomety, které každá jeden vážil půl metráku. Od roku 1921 už ty kulomety byly tři. Když mělo pěší družstvo cvičit, s touto zbraní to bylo nemožné. Když tyto kulomety hodnotili vojáci, jejich vyjadřování by bylo na censuru. Výcvik byl díky tomu nekvalitní a vojáci s kulomety zacházet neuměli a to platí i pro granátníky, kteří pro změnu neuměli odpalovat puškové granáty.

Stejně v těchto hodnoceních dopadly i ostatní zbraně. Bylo jasné, že tudy cesta nevede.
Začal šest roků dlouhý proces hledání, který byl ukončen zavedením zbraně, která ohromila svět a naši pěchotu vyzvedla mezi jeho nejšpičkovější pěší sbory.

Bohužel po nabití samostatnosti naše země a armáda nebyl v lehké situaci. Na nic nebyl dostatek peněz, armáda si z počátku nebyla jistá, co vlastně chce a navíc se zdá, že chtěla zavést lehké rychlopalné zbraně, které by stály někde mezi těžkým kulometem a opakovačkou dokonce dvě. V dubnu 1920 konečně bylo stanoveno, že i nejmenší taktická jednotka by měla mít kvalitní pušku a lehký kulomet o váze okolo 8 kilogramů. A byl vydán pokyn sledovat vše, co se v této oblasti v našem dosahu šustne. A šustělo toho dost.

Jako první ze zahraničních možností se objevil kulomet vyráběný francouzskou továrnou Darne a šlo o modifikovaný letecký kulomet. Byl předveden už v roce 1920. V dubnu 1927 už se dokonce o této zbrani vážně uvažovalo. Jenže bohužel pro naše pojetí výzbroje pěchoty se zdálo, že to není to pravé ořechové. Belgická továrna FN se odmítla u nás realizovat. Italové nabídli svůj kulomet Brixia, ale ten zase neoslovil naše vojáky. A tak se začalo uvažovat o kulometu Madsen, známého z úvodu této kapitoly ale v tento moment nám naši francouzští poradci sdělili že“Ó Nikoliv“ tedy po našem „leda tak h…o“, bude to náš kulomet Darne. A začínalo se znovu.
Tak se tyto zbraně objednali v ráži 8 mm i 7,92 ráži, s vodním i vzduchovým chlazením, s lehkými třínožkami a s úpravou a podstavec kulometu Schwarzlose. Tak jsme tedy naše francouzské přátele poslouchali. Ale i objednávka ukazuje, že až tak moc jasno, jak by měl lehký kulomet vypadat.

Tyto kulomety se potom začali zkoušet v Milovicích od jara 1921. Ale jelikož dodané vzorky přestaly velmi rychle fungovat, vše se přibrzdilo. V červenci došlo dalších 21 kusů tohoto kulometu, a ještě byly v jiné verzi, než bylo objednáno. Komise podmítla akceptovat a navrhla od dalších dodávek odstoupit, ale to nebylo povoleno. A aby to bylo ještě zajímavější, naši vojáci dostali nápad vyzkoušet i kulomet pařížské firmy Vickers dobově ve zdrojích označený jako Vickers-Berthier.

A Francouzi tvrdě pokračovali za svým cílem, stát se našimi dodavateli této zbraně. Nyní se toho ujal sám generál Mittelhauser. Jasně řekl, že stav kulometné výzbroje neodpovídá potřebám a brání zavádění nových taktických metod. Přímo řekl, že stav je takový že československá pěchota se stává méněcennou a trval na tom, že toto provizorium je potřeba ukončit. A šel dále. Domácí produkci označil za nedokonalou a později uvidíme, že v dané době měl pravdu a dánské Madseny za drahé. A dodal, že je potřeba urychleně začít doplňovat armádu těmi nepovedenými kulomety DARNE. Ale - aby to nevypadalo tak úplně blbě, dodal, že tímto názorem otázku kulometů nepovažuje za ukončenou, že se bude hledat dál. Mělo jít pouze a jen o zahájení moderního výcviku. Ukončení výběru kulometu mělo podle něj skončit v daném termínu zvoleném ministerstvem- on sám navrhnul 1. březen 1923

Ministerstvo tedy podlehlo a sdělilo francouzskému výrobci, že tedy jeho kulomety koupí, ale jen tehdy, pokud budou dodrženy všechny naše požadavky. A začalo se zkoušet. Ale zde je na místě se podívat k nám domů.

S řešením konstrukce kulometů se totiž začalo u nás už brzo po válce. Prvním, kdo přihlásil ke zkouškám zbraň, kterou by bylo, lze označit za první československý kulomet byl nám už známý Rudolf Jelen. Jeho velké ambice se projevily i zde. Vše začalo v pražské Zbrojovce Praga, kde v počátcích vznikly dva Jelenovi pokusné kulomety. Práce na nich probíhaly ve vršovické zbrojovce od října roku 1920 do poloviny dubna 1922, ale nebyly natolik úspěšné, aby se staly východiskem pro další konstrukce, na nichž pak pracoval legendární Václav Holek. První z Jelenových konstrukcí vykazovala natolik závažné nedostatky, že práce na ní zastavilo až zranění samotného konstruktéra. Pro dokreslení uvedu, že první přihlášku konstruktér podal koncem roku 1921 a byl tak přesvědčení o svých šancích, že nedodal kulomet ale pouze návrh a nákresy.
Obrázek
Kulomet Rudolfa Jelena, druhá varianta
Přesto Zbrojovka Praga vyrobila na jeho popud další kulomet, který dnes můžeme považovat za druhou zbraň tohoto typu vyrobenou na území naší republiky. Bohužel i zde komplikovaný mechanismus s uzamčeným závěrem a otočnou hlavní neměl předpoklady pro zajištění spolehlivé funkce a v průběhu pokusů došlo k několika zraněním v důsledku předčasné iniciace náboje. Václav Holek později vzpomínal, že se z kulometu podařilo v továrně vystřelit nepřetržitě pouze 18 ran. Agilní Rudolf Jelen ještě přesvědčil výzbrojní komisi ministerstva k vyzkoušení své zbraně v Milovicích. Druhá zkouška, provedená na střelnici Alexandrov 13. dubna 1922, při níž vystřelil kulomet v dávce pouze osm ran a potom se rozpadly jeho vnitřní prvky, zpečetila jeho osud v očích vojenské správy.

Podobně dopadly i návrhy Josefa Netshe. Něco málo jsem už o tomto konstruktérovi a jeho zbraních psal, více zde není potřeba plevelit. Snad jen uvedu, že předložil dvě zbraně, kdy jednu lze označit za automatickou pušku na náboj 7,92 a něco jako kulomet. I když nebyl přímo odmítnut, jeho konstrukce neměly perspektivu a v dalším se už s nimi nesetkáme, mimo hodnocení při zkouškách, které bude dále.

Jinak tomu bylo s kulomety Praga, s pohyblivou hlavní pohybem v před, které byly předvedeny na jaře roku 1922. Byly označeny jako Kulomet Praga I. Tento vzorek vojáky zaujal. Objednali celkově šest kusů kulometu ke zkouškám s hlavní dlouhou 740 mm, jako měla dlouhá puška Mauser. To byl problém, pan Holek později uvedl, že požadavek na tak dlouhou hlaveň vedl k tomu, že bylo potřeba kulomet překonstruovat na systém s nepohyblivou hlavní.
Obrázek
Zde je vyobrazení kulometu Praga I se sklopenou dvounožkou.


Nakonec byly objednány vzorky kulometů Praga označené jako Praga I, s hlavní dlouhou 520 mm v původní verzi as kulomety Praga II s pevnou hlavní dlouhou 600 a 740 mm. Model s číslem I se ale do zkoušek nakonec nedostal.
Dalším konstruktérem, který se přihlásil o místo na slunci, byl ing. Karel Krnka. Jeho zbraň nazvaná samostříl byla na náboje 7,92 mm, a byl vyroben také v Pragovce v Praze. I jeho zbraň skončila v poli poražených, jak uvidíme dále.

Koncem roku se vyskytla další možnost a to kulomet Browning. Bylo to dáno tím, že nad ním vážně uvažoval i francouzská armáda. Ale pokus získat touto cestou 40 kusů kulometů pro přezbrojení jednoho praporu se nesetkalo s úspěchem a bylo potřeba jednat přímo s výrobcem. Bylo zjištěno, že výrobce by zájem měl a tak se uvažovalo nad objednávkou vzorků těchto zbraní v ráži 7,92 mm.

A tak se zkoušelo a zkoušelo. Za nejlepší výsledky byly považovány výsledky kulometů Hotchkiss a Madsen s Browningem 7,92 mm byly hned za nimi. Darne se moc dobře nepředvedl. Ale to hlavní co toto kolo zkoušek přineslo, bylo první psané slovo s takticko-technickými požadavky na lehké kulomety.
Byly velmi podrobné, vyberu ty, které považuji za nejdůležitější:
- ráže 7,92 mm
- zařízení pro střelbu jednotlivými ranami i dávkou
- chlazení vzduchem
- možnost střelby cvičnou municí
- schopnost hladké funkce při velkém rozsahu elevace- zde se uvažovalo o střelbě na vzdušné cíle
- jednoduchou a snadnou výrobu součástek
- hladký provoz bez mazání a při znečistění
- váha i s podstavcem do 12 kg
- nabíjení zásobníkem na 20 až 30 ran nebo pásem na 50 až 100 nábojů
- rychlost střelby od 250 do 450 ran za minutu
- měl umožnit snadné nošení i při horké hlavni
- mělo být co nejjednodušší měnit hlavně
- samosebou se mělo střílet i v leže

Pro naši úplnou informaci musím uvést, že tento dokument uvažoval i nad samostříly, které už zde vycházeli jako zbraň odlišná od kulometu a měla mít i v organizaci družstva své specifické místo. Dokonce se uvažovalo nad pěším družstvem s jedním rojem střeleckým s kulometem a jedním rojem úderným se samostřílem. Požadavky na samostříly byli podobné jen v první části:
- ráže 7,92 mm
- zařízení pro střelbu jednotlivými ranami i dávkou
- chlazení vzduchem
- možnost střelby cvičnou municí
- schopnost hladké funkce při velkém rozsahu elevace- zde se uvažovalo o střelbě na vzdušné cíle
- jednoduchou a snadnou výrobu součástek
- hladký provoz bez mazání a při znečistění
- váha i s podstavcem do 6,5 kg
- nabíjení zásobníkem na max. 10
- rychlost střelby od 100 do 300 ran za minutu
- měl umožnit snadné nošení na rameni jako obyčejná puška, schopnost střelby v chůzi a od ramene,
- mělo být co nejjednodušší měnit hlavně
- opět střelba v leže a zde také možnost nasadit bodák

A díky tomu tedy víme více než před chvílí. Jen soutěž v Milovicích začala, opět se do věci vložil generál Mittelhausser. Vyjádřil pochybnosti nad tím, jak zkoušky dopadnou, a vyjádřil přesvědčení, že by ze soutěže měly bít vyřazeni uchazeči kteří nejsou schopni sériové výroby. A to bylo pro potenciální domácí vítěze likvidační. Ale zároveň pokud by t vyhráli cizí uchazeči, měla být jasná podmínka odprodeje licence českému výrobci. Jelikož nevěřil v úspěch a bohužel měl pravdu, navrhl vybrat tak jako tak dva nejlepší typy a ty podrobit vojskovým zkouškám.
Ministr byl opatrný, ale trval na tom, že nová lehká rychlopalná zbraň by měla být naší konstrukce a vyráběná u nás. Proto se nepočítalo s tím, že by vše co generál navrhnul, bylo schváleno. Co kdyby to vyhrál kulomet Praga?

Soutěž probíhala v rychlém tempu, a probíhala důkladná selekce. Brzy odpadly samostříl Krnka, kulomety Netsch a Darne. Dorazily kulomety Browning a Vickers-Berthier. Praga dorazila s novým kulometem a to 11. dubna 1923 s novým kulometem s krátkou hlavní. Nová zbraň překvapila svojí kvalitou. Za 4 hodin ze dvou hlavní bez závad vystřílela 7 500 ran.
Obrázek
Obrázek kulometu Praga IIA, získal jsem ho u kolegů z Válka cz. a na tomto vláknu http://forum.valka.cz/viewtopic.php/t/96334 je těch fotografií více. Bohužel bez nějakých podrobností.
Tímto výkonem se dostal na druhé místo za první, které si držel velmi spolehlivý Madsen.
Jenže jsme v Československu a u nás se vše vykecá a najednou noviny o této kulometné soutěži přinesly rozsáhlou reportáž. Zkušební oddělení bylo okamžitě rozpuštěno. A to nebylo zdaleka vše vyzkoušeno. Díky tomu se nedostalo na italské Brixie a Browningy. Ta druhá zbraň ještě ale měla do vývoje kulometné otázky pro naši armádu hodně hlasitě promluvit.

Kulomet Praga obstál na jedničku a to přitom prošel velkými změnami. Zkušební oddělení mu dalo šanci jako perspektivní zbrani. Ale zde se to začalo sukovat. Pragovka zbraně vyráběla jako unikáty a předpokládat u ní sériovou výrobu nebylo možné. Nanejvýš se byla ochotna zavázat k realizaci ručně strojové výroby a na 300 objednaných kulometů potřebovala šest měsíců při dvou směnách. Navíc oznámila cenu 22 000 korun, za což se tehdy daly koupit dva automobily. Ovšem při objednávce 2 000 kusů bylo možno slevit na 9 600 korun, ale k tomu by bylo nutno uhradit předem na výrobní zařízení 5 600 000 korun. Když jsem si to sesumíroval, přiznám se, že se ještě pořád divím, že se s těmito zbrojaři ještě vůbec ministerstvo bavilo.

Výsledkem tohoto kola soutěže bylo, že bylo rozhodnuto dát do zkoušek kulomety Madsen a tímto jich 300 kusů objednat v Dánsku. Dále se mělo 2 000 kusů nechat vyrobit ve Zbrojovce Brno. Dále bylo objednáno 40 kusů kulometů Praga. Jenže když armáda 3. května 1923 požádala o výkresy, pragováci pokrčily rameny – žádné neměli a jejich kulomet byl jeden jediný. Ale aby to vyvážili, doplnili svoji dubnovou nabídku, která zohledňoval poslední připomínky ze soutěže a kulomet zdražila na 23 800 korun. To bych já osobně Pragovku nechal srovnat se zemí. Ale vojáci zaťali zuby a pokračovali. Ovšem tyto ceny měnili rozhodnutí- v Dánsku se Madsenů objednalo jen 160 a v Brně jen polovina tedy 1 000. Vždyť 40 kulometů Praga mělo stát 952 000.

Na druhou stranu se v pragovce podařilo všechny změny neuvěřitelně rychle přitom sofistikovaně vyřešit a bratři Holkové složili kulomet Praga I-23. Ihned byl odeslán do milovic a tak jako Praga IIA překvapil a hlavně - evidentně se vyrovnal spolehlivostí a celkovým projevem Madsenům.

Jenže z ničeho nic šéf zkušebního oddělení, nyní už zrušeného, zapracoval a ministr obrany vydal přípis, aby se objednalo 1 000 kulometů Hotchkiss a 1 000 kulometů Praga. Dále měly být uvolněny Pragovkou požadované miliony. Ale rozum tehdy ještě vládl. 5. července přednosta dělostřeleckého a zbrojního odboru ohlásil ministrovy, že je to všechno moc pochybné. Přímo uvedl, že kulomety Hotchkiss se neobjednají, pokud je nezavede do armády i Francie. 1 000 Madsenů také neobjedná. Potvrdil objednávku na 40 kulometů Praga, ale dalších 1 000 opět odmítl objednat, dokud výrobce nedodá kvalitní výkresovou a výrobní dokumentaci a kulomet verze I-23 nebude důkladně přezkoušen. Věděl o čem píše – když v Milovicích stříleli z kulometem I-23 praskl mu píst. To se stává. A co ta nešťastná firma udělala? Požádala, aby jí byl vrácen celý kulomet k opravě. Neměla totiž další stejný kulomet k dispozici a neměla ani náhradní díly. Dokonalá ukázka výrobní kapacity. Byl jí poslán jen zlomený píst.

A znovu se do toho vložil náčelník generálního štábu generál Mittelhauser. Napadl postoje a závěry svých podřízených a vydal rozkaz k 27. červenci ukončit zkoušky a k 1. lednu 1924 objednat po tisícovce kulometů Praga a Hotchkiss. Na podzim dostaly továrny v Dánsku i Francii požadavky na úpravy zbraní na základě zkoušek v Milovicích. A byly potvrzeny objednávky na již uvedených 160 Madsenů a 1 000 Hotchkissů. A ty nakonec byly dodány.

Hotchkiss Mle 1922/26 byl lehký kulomet, vyráběný na konci Velké války. Zásobník se zakládal vertikálně z horní strany těla závěru, případně se používal nábojový pás. Po válce se dočkal pouze omezeného rozšíření v Británii, Řecko odkoupilo asi 5000 kusů a zhruba 1000 kusů se krátce používalo i v Československu. U nás byl označen jako lehký kulomet Hotchkiss vzor 24. Vypadal takto:
Obrázek
Základní takticko-technická data
Ráže : 7,92 mm, tedy mutace pro náš běžný náboj
Zásobník : 20 nábojů v zásobníku, nebo 15, 24 či 30 nábojů v tuhém pásu
Délka : 1215 mm
Délka hlavně : 577 mm
Váha: 8,7 kg

Stejně tak vojáci provětrali játra Zbrojovce Praga. Té fabrice nemohlo pomoci nic, ani svěcená voda ve vlastní studni. Dotaz, který byl nosný zněl: za kolik Praga prodá licenci Zbrojovce Brno?

Jejím řečem o masové výrobě kulometů už nikdo vně nevěřil. I když si vyprosila zvýšení objednávky na 150 kusů nikdy jich nedodala více než 20. Ale ještě nebyl konec. Byla stanovena nová zkušební komise a v únoru 1924 začal další kolo kulometné soutěže. A bylo to opět velké. Praga s dvěma kusy kulometu I-23, belgická FN s Browningy, Francouzi s kulomety Darne a Hotchkiss a licenčními Lewis a Vickers. Praga I-23 měla bubnovou schránku a v ní tkaný pás s náboji, což bylo řešení velmi problematické, ale fungovalo to.
Zbrojovka Brno navíc měla dojednané licence s Madsenem, Hotchkissem a dalšími možnými výherci. A kulomet I-23 a možnosti jeho sériové výroby studovala jak Zbrojovka tak i Škodovy závody.
Obrázek
Kulomet Praga I-23 s bubnovým zásobníkem, tak jak prošel s ctí zkouškami na jaře a v létě 1924.
Jenže hlavní problém který kulomet I-23 měl, byl onen právě buben s textilním nábojovým pásem. Ale ing. Holek, který toto řešení od počátku neměl za moudré, v době kdy to měl být jeden z nosných problémů přišel s tím, že už to má vyřešeno, a po třech týdnech zde byl kulomet vzor I-23 se schránkovým zásobníkem nasazovaným shora. Soutěž skončila v srpnu a bylo dáno, že půjde o kulomet Browning. Ale bylo rozhodnuto počkat na poslední úpravy kulometu I-23. Když se stalo, došlo k šoku – ten kulomet šlapal jak švýcarské hodinky a sám generál Mittelhauser nemohl jinak, než smeknout klobouk. Na konci roku1924 vše došlo do finále. Bylo rozhodnuto, že jednotným lehkým kulometem bude právě kulomet Praga vzor 24, tedy modifikace kulometu I-23.

Zbrojovka Brno a Škodovy závody byl pověřeny ve spolupráci připravit sériovou výrobu. Pánové Rolčík a ing. Siegert zahájili okamžitě práce na výkresové dokumentaci. Všichni účastníci soutěže a vojenští přidělenci byli o tomto rozhodnutí oficiálně vyrozuměni.

Zatím se ale musela naše pěchota spokojit s tím, co bylo. S kulomety Madsen, Hotchkiss a Darne. Zde jsou dva obrázky ke kulometu Darne.
Obrázek Obrázek
První jej ukazuje ve francouzské surové verzi, ráže 7,5 mm, těžký tak jak vypadá 8,4 kilogramů. Druhý obrázek už jej ukazuje v plnokrevné pěchotní verzi a ráži 8 mm se složitým podstavcem. Takto to vypadá jako celkově podařená zbraň. Ale bylo to jinak.

První kus kulometu byl v Brně vyroben v červnu 1925. Vypadal asi takto, zde jde o kulomet výrobní číslo 12, předaný vojenské správě v dubnu 1926.
Obrázek
Kulomet vzor 24.
V září 1925 byl kulomet Praga vyrobený Zbrojovkou Brno předveden ministrovi a generálům Syrovému, novodobému Žižkovi a Mittelhauserovi. V listopadu pak Zbrojovka dostala první velkou objednávku na 4 000 kulometů Praga vzor 24. Na jaře příštího roku šli na zkoušku útvarům jen vzorky. Stále se cvičilo, na čem se dalo a zbrojní odbor mohl opět jen zaplakat, že, cituji:

„stížnosti na lehké kulomety Hotchkiss jsou oprávněny a známy" a že je též známa nepo-hyblivost kulometů Schwarzlose. Jejich použití bylo podle poznámek „dočasné až do roku 1928, kdy budou k dispozici již kulomety Praga..."

Ale to hlavní se stalo. Sériová výroba dílů na první opravdu velkou objednávku, tedy na zmíněné 4 000 kusů začala. Jenže jak se stále ještě zkoušelo a dolaďovalo, tak se soupravy dílů postupně lišily. Tedy řečeno přesně první kulomety byly poněkud jiné než ty dodané v závěru dodávky této série.
Teprve na jaře 1927 Ministerstvo národní obrany objednalo tři kulomety „definitivního vzoru" pro zkoušky trvanlivosti Toto konečné provedení výrazně odlišné od prvních zbraní vzor 24 vyrobených v Brně, dostalo potom název:
„lehký kulomet ZB vz. 26".

Tak se zrodila legenda. První objednávku brněnská Zbrojovka realizovala až do léta 1928. Jako první přišly nové kulomety do vojenských škol, v dalším roku potom lehké kulomety vzor 26 postupně nahradily v mírovém použití všechny starší typy. A Zbrojovka dostala v letech 1928 a 1929 další objednávky na celkově 6 600 kusů. V květnu 1931 pak armáda s firmou uzavřela smlouvu o výstavbě a udržování výrobní kapacity pro případ války. Zbrojovka se jak už víme, zavázala k měsíční výrobě 665 kulometů a souprav záložních součástí a 1500 holých hlavní.
Armáda naopak přijal závazek zaplatit náhradu za udržování dílen, skladů materiálu a polotovarů a další nákladové položky. A aby to Zbrojovka podepsala s větším nadšením, byla na stůl položena objednávka na 7 700 kulometů a na součástky. Jak to už Zbrojovka uměla, plyne z faktu, že do jara roku 1932 bylo hotovo. Počet kulometů, dodaných čs. vojenské správě, tím dosáhl 18 323 kusů. To bylo množství, se kterým velení v uplynulých letech počítalo jako s mobilizační potřebou.
Obrázek
Kulomet vzor 26 s obsluhou při výcviku.
Tento úspěch byl spojen s velkým úsilím i četných subdodavatelů. Většinu ocelí dodávala Poldina huť na Kladně, ale další materiál a detaily kupovala brněnská Zbrojovka od firem:
- Vítkovické železárny
- Karel Schulte v Komořanech,
- Till a Dubský v Brně,
- Bartoš v Hedvíkově,
- Vichr v Praze,
- Uher v Židenicích a mnoha dalších a asi 30 podniků

Od původního vzorku Praga vzor 24 k „definitivnímu" vzoru 26 prošla zbraň znatelným vývojem, patrným na první pohled. Důležitý však byl i materiálový vývoj, kterým se odstraňovaly počáteční nedostatky a zvyšovala odolnost součástek. Od roku 1927 prováděl zbrojně technický úřad v Brně trvanlivostní střelby s různým hlavňovým materiálem. Jaké byly výsledky?

První série kulometů vzor 26 měla hlavně z materiálu Poldi WO 2, které vydržely 11 000 až 12 000 ran běžným stelivem.

Později byl na výrobu hlavní použit materiálu Poldi CKV s trvanlivostí 13 000 až 14 000 ran.

Pouzdro závěru mělo v roce 1929 trvanlivost asi 250 000 ran a závorník 60 000. Zlepšila se i trvanlivost zpruh, se kterými byly na začátku potíže. Trvanlivost pouzdra se zlepšila zejména partiálním kalením těch míst, která při střelbě nejvíce trpěla. Konstrukční vývoj záhy postihl i „definitivní" lehký kulomet vz. 26. Týkal se především:
- regulátoru,
- pístového mechanismu,
- hlavňové spojky
- závěrového mechanismu.
Tím byl de facto uveden do výroby nový odlišný typ kulometu ZB, vzor 27.

Pro export i pro vlastní armádu byly zahájeny pokusy zvýšit stabilitu zbraně pomocí „třetí nožky" v pažbě, rozšířit tak pole působnosti lehkého kulometu směrem k těžkému kulometu a pro protiletadlovou střelbu zkonstruovat lehký podstavec.

Než tuto kapitolu věnovanou lehkému kulometu pro naši prvorepublikovou pěchotu ukončíme, je potřeba ještě projít pár větami další vývoj této zbraně. Jak šla doba, kulomet se dále měnil. Na poslední verzi kulometu označenou jako ZB 30J která je skutečně poslední předválečnou verzí této zbraně je vidět i nevidět velké změny.
Lehký kulomet ZB 30J, označovaný také jako vzor 30/37, byl posledním vývojovým stupněm této zbraně. To že vznikl bylo dáno našimi spojeneckými vazbami na Jugoslávii a také snahou tento perspektivní zbrojní trh využít k dalším obchodům. První pokusy s lehkým kulometem vzor 26 byl neúspěšný díky silné zahraniční konkurenci. Šlo o ceny jak zbraní, tak i licencí a nakonec i strojního vybavení pro licenční výrobu. Při pozdějších zkouškách kulometů vzor 30 a vzor 34 což byly další vývojové mutace kulometu vzor 26, se nepříjemně projevila odlišná kvalita místní munice a to vyžadovalo nemálo rekonstrukcí a další úpravy vyžadovala i jugoslávská armáda. A právě díky tomu vzniknul další typ z řady ZB - kulometu pro Jugoslávii ZB 30J, který byl necitlivý na rozmary střeliva. Jelikož se k ZB 30 J se mohla užívat trojnožka ZB 206, mohl pomocí těžké oválné hlavně plnit částečně úkoly pro těžký kulomet. Na této trojnožce se dal také přestavit do polohy pro protiletadlovou střelbu.

Dodáno a vyrobeno bylo cca 15 000 kusů ale byl to mizerný obchod a spíše než o obchod šlo o prestiž a udržení trhu. Po splnění první části kontraktu, výrobě v Brně, pak další kulomety vznikaly licenčně v Jugoslávii ve zbrojovce v Kragujevaci. Jugoslávská armáda zavedla zbraň v roce 1937 do výzbroje jako standardní lehký kulomet s označením Puska-Mitralez M.37. Takto zbraň vypadala:
Obrázek
Hlavní takticko-technická data
Ráže : 7,92x57
Zásobník : 20 nábojů
Délka : 1200 mm
Délka hlavně : 600 mm
Váha: 9,5 kg
Úsťová rychlost : 762 m/s
Rychlost střelby : 500 až 550 ran/min

Dalšími státy, do kterých se ZB 30J prodal, byly např. Bolívie, Afghánistán nebo Venezuela. Vývoj zbrojováckých kulometů ukazuje postupný ústup od žebrované hlavně. Původně se vycházelo z předpokladu, že vroubkování zvětší plochu pro chlazení. V praxi, zejména v opevnění, se ukázalo, že žebrování účinněji chladí, když je zbraň v pohybu. Pokud kulomet nebyl při střelbě delší čas v pohybu, rychleji se ohříval, protože se v okolí žeber vytvořil tepelný „polštář“.

Posledním typem, který zmíním je už dříve maličko popsaný typ kulometu a to kulomet nazvaný ZGB 33. Ať se to stane všeobecně známou skutečností, TOP zahraničním úspěchem Československé zbrojovky Brno byl prodej licence lehkého kulometu do Velké Británie. Zbrojovka nejprve předvedla v Anglii novější verzi kulometu - vzor 27 v původní ráži 7,92x57 mm Mauser. Britské střelivo ale ráže 7,7×56 mm, došlo tedy k rekonstrukci zbraně a jejímu odzkoušení v červnu 193. Zkoušky nebyly úspěšné. Hlavní problém přinesly plynoucí z odlišné konstrukce anglického střeliva a nejvíce vadilo nadměrné zanášení plynového mechanismu.

Následující vzorek kulometu s označením vzor 30 doprovázel v létě roku 1932 ke zkouškám i samotný konstruktér Václav Holek, a bylo to dobře. Na místě provedl některé další drobné úpravy. Na tomto vzorku již byly patrné výrazné změny v konstrukci:
- například nežebrovaná kratší hlaveň,
- posunutí začátku plynové trubice dále od ústí hlavně z důvodu omezení zanášení nespálenými zbytky střelného prachu,
- zvětšení zásobníku na 30 nábojů a změna jeho tvaru na zahnutý, opět díky tvaru britských nábojů s okrajem.
Od října 1932 byl v Brně kulomet dále upraven dle požadavků a vznikl tak kulomet s továrním označením ZGB 33, ten byl v květnu 1933 dodán do Británie a právě jeho se týkala licenční smlouva.
Obrázek
Kulomet ZGB 33.
Dnes časté tvrzení, že kulomet BREN je licencí kulometu vzor 26 se tak vůbec nezakládá na pravdě. Šlo ve své podstatě o jinou zbraň, jen podoba zůstala rámcově zachovaná.

Na úplný závěr této kapitoly uvedu počty lehkých kulometů, které byly ve výzbroji naší armády k 1. říjnu 1938. Všechny zde uvedené zbraně se opět staly vítaným příspěvkem pro vyzbrojení německých ozbrojených sil mimo zbraně, které obdržela armáda Slovenského štátu.

34.557 kusů lehkého kulometu vzor 26
77 kusů lehkého kulometu vzor Darne 8 mm
929 kusů lehkého kulometu Hotschkis vzor 14
769 kusů lehkého kulometu Hotschkis vzor 24
171 kusů lehkého kulometu Madsen vzor 24
19 kusů lehkého kulometu Praga vzor I/23
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7848
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Pěchotní zbraně pro první republiku

Příspěvek od Pátrač »

Kapitola devátá: Těžký kulomet, podpůrná zbraň pěchoty vyšší úrovně.

Těžký kulomet byl jednoznačně první samočinnou zbraní, která v širší míře pronikla do vojenské výzbroje. Od těžkých kulometů, které některé armády používají do dnešní doby, se až tak moc nelišil, i když dnes spíše vedou kulomety označované jako univerzální. Když vznikl, označení těžký nepotřeboval - ta přerostlá miminka vážila běžně přes 40 kilo. První dva opravdu použitelné kulomety zkonstruovali dva Američané.

Prvním byl doktor Richard Jordan Gatling, vynálezce, který se proslavil vynálezem dnes takzvaného Gatlingova kulometu s rotujícím svazkem hlavní. Byl vyvinut v letech Americké občanské války. Kvůli manuálnímu pohonu zbraně tento kulomet současná odborná literatura paradoxně nezařazuje mezi automatické zbraně - nabíjení zbraně a odhoz nábojnice nepracoval na principu tlaku plynů, ale díky ručnímu pohonu střelce. Dnes tento pohon zajišťuje pohon elektrický a tyto zbraně i ve větších rážích patří k nejužívanějším rychlopalným zbraním v celém světě.
Obrázek
Doktor Richard Jordan Gatling
Gatlingův kulomet je tvořen několika hlavněmi s vlastní nábojovou komorou. Hlavně byly uspořádány symetricky kolem středové hřídele. Náboje se podávaly shora trychtýřem nebo pomocí zásobníku, při pootočení svazku hlavní se náboj zasunul do prázdné nábojové komory, poté se vystřelil, vystřelená nábojnice se vytáhla a vyhodila. Střelec jenom otáčel klikou a pomocníci přisypávali další střelivo. Kulomet Gatling dosahoval kadence až 300 ran za minutu, záleželo to ovšem na rychlosti otáčení klikou.

Tyto zbraně zasáhly do velkého vojenského střetnutí dříve než kterékoliv jiné. Byla to Španělsko-americká válka, která začala 25. dubna 1998 a skončila 12. srpna 1898. Při pozemních bojích na hřebenu San Juan byla americká pěchota drcena rychlopalbou španělských pušek Mauser ráže 7 mm. Navíc bezdýmá munice, kterou požívali je činila v hustě porostlém terénu obtížně identifikovatelné. Boj se pro Američany vyvíjel tak špatně, že byli od porážky snad jen dvě salvy z děl. V nouzi nejvyšší, když se někteří velitelé rozhodli k útoku na španělská postavení i za cenu decimace vlastních jednotek, které do těchto útoků osobně vedli, se na bojišti objevil poručík John Parker. Tento nadšenec pro kulomety dokázal za cenu velkého úsilí nalodit pouhé 4 kusy těchto kulometů na kolových lafetách. Prostě velitelé celé války na americké straně kulomety neuznávali. Na Kubě se jeho i jeho kulometníků všichni zřekli a tak se staral sám o sebe a čekal na příležitost.
Obrázek
Kulomet Gatling při přesunu, americká armáda, rok 1876
Na základě vlastního rozhodnutí dopravil do výhodných postavení své zbraně a právě v době kdy se americký útok zhroutil v palbě pušek a děl protivníka snesl se na španělské linie příval děsivě husté a přesné palby. Stačilo několik minut a morálka obránců se zhroutila. Další útok americké pěchoty i přes to, že část Španělů vytrvala a bojovala zarputile, dál přinesl vítězství. O zásadním vlivu kulometů na výsledek toho boje nikdo nepochyboval, ale nazírání amerických velitelů na tyto zbraně to nezměnilo.

Druhý konstruktér byl sir Hiram Stevens Maxim, který se stal vynálezcem prvního přenosného kulometu a pastičky na myši. Druhý vynález lze považovat za stejně významný jako ten první.
Narodil se v Sangerville ve státě Maine. V roce 1881 emigroval do Velké Británie, v roce 1899 získal britské občanství a o dva roky později ho královna Viktorie povýšila do šlechtického stavu. Zemřel v Londýně.
Obrázek
Richard Steven Maxim a jeho kulomet.
V červnu roku 1890 na malém návrší nad jezerem Wasookeag občané amerického městečka Dexter sledovali, jak se rodí historie rychlostí 666 výstřelů za minutu. Jejich slavný krajan se na skok vrátil a předvedl svůj nejnovější vynález. O 24 let později začala válka kde jeho kulomety a kulomety z nich odvozené zabily několik milionů vojáků a další miliony vyřadily z boje. A to nemluvím o desítkách tisíc mrtvých japonských a ruských vojáků ve válce v roce 1905 a dalších zabitých ve dvou balkánských válkách.

I v bitvě svedené 2. září 1898 u Omdurmánu kulomety rozhodly to, kdo bude poražen. Bitvu zahájil frontální útok zfanatizované chalífovy armády. Proti postupujícím sevřeným řadám nepřátel zahájily palbu elitní jednotky britské armády - královského pluku z Warwickshire, gardových granátníků i Skotů z Vysočiny. K tomu se přidala palba kulometů, jež se ukázala pro sevřené řady chalífových válečníků zdrcující. Nové a nové vlny útočníků na koních a velbloudech kosila strojově přesná kulometná palba. Nebyl to boj, ale masakr. Proti minimálně 10 000 mrtvých mahdistů padlo na britské straně jen 47 mužů, převážně příslušníků 21. pluku lehké kavalerie, který se dal strhnout k útoku do sevřených řad nepřítel. Bitva trvala necelé dvě hodiny.

Je tedy logické, že i naše armáda s kulomety organicky počítala. Bez nich to nešlo. Jak složitá cesta byla k lehkému kulometu vzor 26, který naši pěchotu učinil takticky nejlépe vyzbrojenou a vycvičenou ve střední Evropě už víme. Nyní nazrál čas podívat se, jak to bylo s jeho velkým a straším bráchou, kulometem těžkým.

Něco o stavu těžkých kulometů už jsem psal v druhé kapitole. Takže trocha opakování a doplnění informací, než projdeme celou cestu, kterou naše armáda urazila, než i ve vybavení zbraní této kategorie dospěla na pomyslný vrchol.
Po převratu se na našem území nacházelo asi 1000 kusů těžkých kulometů. Z toho jich bylo cca 900 kusů typu Schwarzlose různých verzí. Další typy byly, jak jsem uvedl všelijaké a vzniklo z toho pěkné muzeum. Takže jen seznam s počty k prvnímu lednu 1922:
- 4773 kusů kulometu Schwarzlose všech vzorů
- 1986 kulometů Maxim vzor 08 a 08/15
- 950 kulometů Hotchkiss vzor 14
- několik set kulometů Maxim vzor 10 a amerických Browning-Colt
- 58 italských kulometů Fiat.

Kulomety Schwarzlose byly nejpočetnější, ale část jich byla vedena jako lehké. Počty těžkých kulometů díky tomu byly v naší armádě výrazně nižší než v armádách kdekoliv v Evropě.
Ve skladech se nacházelo i velké množství náhradních dílů a skupin na kulomety Schwarzlose a tak se zdálo, že nějakou dobu tyto kulomety ve výzbroji vydrží, navíc se jich dařilo velké množství solidně nakoupit v Rakousku a Itálii. Navíc díky jejich stáří a válečnému opotřebení i běžný výcvik tyto zbraně vyřazoval po desítkách měsíčně do kategorie šrot. Proto armáda požádala Škodovy závody a Státní zbrojovku v Brně aby dodaly nabídky na dodávky náhradních dílů pro tyto kulomety a stalo se tak už v březnu 1920. Obě společnosti své nabídky dodaly. Vojáci byli rádi. Hlavně do Škodových závodů vkládali velké naděje. Tato společnost totiž už kulomety vyráběla. Jenomže už červnu 1920 společnost Škoda oznámila, že kulomety vyrábět nebude a basta fidli.

A tak než budu pokračovat dále, pár slov i výrobě kulometů v této společnosti.
Prvním modelem vodou chlazeného kulometu, vyráběný pro potřeby rakousko-uherské armády ve Škodových závodech v Plzni, byl kulomet Škoda 1907. Oproti ve stejné době používaným zbraním Schwarzlose měl menší spolehlivost, a byl proto používán především u domobrany nebo jednotek druhé linie. Zaveden do výzbroje byl v roce 1907, proto toto označení.
Vypadal takto:
Obrázek
Kulomet Škoda 1907, někdy označovaný jako M1909
Hlavní takticko-technická data:
Ráže 8 mm
Délka zbraně 945 mm
Délka hlavně 530 mm
Hmotnost 41,4 kilogramu
Pás 250 ran
Kadence 425 ran za minutu

Tato zbraň měla neuvěřitelně zajímavou historii svého vývoje. Původně to totiž byl kulomet Salvator- Dormus. O té zbrani jsem už psal v druhé kapitole. Byla vyráběna ve Škodových závodech v letech 1895 až 1918 v různých postupných modifikacích.

Základní takticko-technická data první verze:
Ráže: 8 mm
Hmotnost 20 kg platí pro samotnou zbraň s olejem pro blokovací mechanismus
Obsah chladiče 30 litrů
Délka 1070 mm
Délka hlavně: 525 mm
Podávání nábojů.gravitačně ze zásobníku o kapacitě 20 nebo 30 nábojů
Úsťová rychlost 618 m
Aktuální nastavitelná kadence: 150-350 ran za minutu pomocí kyvadlového mechanismu spojeného se spouští

Konstruktéři byli Arcivévoda Karl Salvator a armádní major George Ritter von Dormus, který v roce 1890 patentovali nový kulomet. Ten byl přijat v roce 1893 rakousko-uherské armády a v roce 1894 u námořnictva.
Při porovnání s kulomety systému Maxim, zavedenými tehdy do výzbroje pevných palebných postavení, se osvědčily a byly pod označením Mitrailleuse M.93 zavedeny právě do výzbroje těchto postavení, tedy hlavně do pevností a na paluby válečných lodí. Prakticky byl tento kulomet využit k ochraně rakousko-uherského vyslanectví v Pekingu za Boxerského povstání v letech 1899 -1900. Armáda odebrala celkem 210 ks.

Zbraň měla pevnou hlaveň, blokovací mechanismus potřeboval 0,5 l oleje na mazání. Kulomet M1893 byl jednodušší a levnější než kulometu Maxim. Při instalaci na lodích byl střelec s nabíječem kryt velkou pancéřovou deskou.
V letech 1901 a 1902 škodováčtí inženýři tento kulomet přepracovali. Vodní chlazení bylo zvětšeno o tři litry vody. To bylo spíše horší, ale u stacionární zbraně to bylo celkem jedno. Ovšem gravitační podávání nábojů zůstalo zachováno. Kyvadlový systém kulometu, který reguloval rychlost střelby byl rekonstruován a zbraň získala kadenci 300 ran za minutu. Bohužel hmotnost zbraně byla taková, že bez koňských potahů a přepravní káry to nešlo. Označena byla jako M1902.

Základní takticko-technická data druhé verze:
Ráže: 8 mm
Hmotnost 24 kg platí pro samotnou zbraň s olejem pro blokovací mechanismus
Obsah chladiče 33 litrů
Délka 1170 mm
Délka hlavně: 765 mm
Podávání nábojů pásem o kapacitě 150 nábojů
Úsťová rychlost 620 m
Aktuální nastavitelná kadence: 300-650 ran za minutu pomocí kyvadlového mechanismu spojeného se spouští.
Tato zbraň ale rakousko-uherskou armádu nenadchla. Jestli byla vůbec do armády zavedena nevím jistě, ale myslím si, že ne.

V roce 1909 Škoda naznala, že zaměstnává schopné lidi a její konstruktéři tuto zbraň opět kompletně přepracovali a pokusili se soutěžit s kulometem s Schwarzlose, který byl přijat armádou monarchie v roce 1905. V novém modelu označeném M1909 byl rekonstruován závěr a to natolik razantně, že byl pro podávání nábojů použit nábojový pás o 250 nábojů. Přidáním další mazací hlavice byla dosažena rychlost střelby až 425 ran za minutu. Byl odstavně kyvadlový mechanismu pro regulaci rychlosti střelby. Obsah chladiče byl snížen na 3 liry, což představovalo zásadní směnu mobility. Jenže i tak se tento kulomet v konkurenci s kulometem Schwarzlose neprosadil.
V roce 1913, krátce před začátkem Velké války došlo u této zbraně ke změně designu. Byla posazena na nižší lafetu, byl zmenšen ochranný štít a bylo ji možno přenášet. Jen málo kusů bylo nakonec vyrobeno pro potřebu druhosledových jednotek a teritoriální obranu.

Když Škodovka hodila možnost vyrábět kulomety pod stůl, bylo rozhodnuto, že se musí najít jiný dodavatel. Ale bylo potřeba získat výkresy, přípravky a strojní vybavení a metrologický manuál. Zbrojovka Brno se o to pokusila, ale neuspěla. Prostě to nešlo - i když něco dokázala vyrobit, bylo to spíše na nic. Zbrojovka Praga se tak jako v jiných typech zbraní pokusila získat co nejvíce pro sebe. Zbrojovka Brno nakonec ještě pro armádu dokázala nakoupit pro armádu 105 kulometů Schwarzlose i se soupravami dílů ale tím skončila i ona. Koncem roku Rudolf Jelen předvedl svůj kulomet, ale jeho osudy jsem popsal v předchozí kapitole.

V roce 1923 Pragovka došla s další zbraní – byl to těžký kulomet označený jako improvizovaný a byl to lehký kulomet vybavený chladičem, ale jelikož to byl skutečně maskovaný lehký kulomet, neobstál při zátěžových střelbách.
V roce 1924 to Pragovka zkusila znovu. Opět to byl těžký kulomet postavený na základě lehkého. Ale tím, že na tuto skutečnost upozornila vojenskou kancelář prezidenta republiky se zbrojní odbor cítil obejitý a vystavený tlaku od nejvyšších míst. To není dobrý postup. Byl to skutečně kulomet Praga I-23 se silnější hlavní a pístem a na těžkém podstavci o celkové váze asi 36 kilogramů.

Kulomet byl vojáky odmítnut s tím, že armáda 5 000 kulometů už má a věc není tak naléhavá, aby bylo z pohledu spravedlnosti potřeba zkoušet další lehké kulomety s vyřešenou konverzí na těžké. Přesto ale jeden kus objednali, ale při zkouškách zkolaboval a jeho oprava trvala dva měsíce. Stalo se v lednu 1924 a to už byla otázka těžkého kulometu vyřešena jinak a to na dlouhou dobu. Asi není dostupná jeho fotografie. Mám ji v jedné staré knize, ale jinde jsem ji nenašel.
V době kdy Brno rezignovalo na výrobu kulometů Schwarzlose bylo jasné, že armáda bude přezbrojena na pušku Mauser ráže 7,92 mm. A to byl pro tyto kulomety umíráček, alespoň v takové podobě, jak je naše armáda doposud znala. Bylo nemyslitelné, aby byla pro zbraně dvojí munice. A když se i řešení lehkého kulometu stočilo na tuto ráži, bylo jasné, že kulomety Schwarzlose jsou na rozcestí. Musely se přizpůsobit této ráži. A to bylo už vyzkoušeno. Rakouská vojenská zpráva tuto konverzi vyzkoušela a výsledek byl dobrý. Na dotaz přímo v Rakousku bylo sděleno, že to lze realizovat. Koneckonců Turecko používalo kulomety Schwarzlose v ráži 7,65 mm.

Adaptací kulometu na nový druh střeliva se v milovicích zabýval zbrojíř rotmistr Hamerník. A podařilo se, což s jistým uspokojením konstatoval zkušební komise. v březnu 1922. Ale to už se ustavovala hvězda naší předválečné kulometné novovýroby a adaptací, Zbrojovka Janeček, ing. Františka Janečka. Tento zkušený konstruktér a strojař obdržel dva kulomety v ráži 8 mm a na jejich základě zahájil výrobu vysoce kvalitních součástek pro tyto zbraně.
Ale opět se vynořil fenomén této splašené doby Rudolf Jelen. Přihlásil se s vynálezem zdvojeného vytahovače na závorníku dotyčného kulometu. Myšlenka to byla dobrá. V běžném uspořádání totiž vytahovač nábojnici vytahoval za končícího výstřelu, kdy byl v nábojové komoře velký tlak. To vedlo k potřebě náboje mazat a tedy kulomet musel mít nádržku na olej a systém pro toto mazání. Jelen tvrdil, že jeho vynález mazání učiní zbytečným a tím ubude dýmových efektů, demaskujících kulomet při střelbě. Dne 3. července toto sdělil ministerstvu, přihlásil patent a jelikož měl podporu Hamerníka a dalšího zbrojíře majora Ottomanského, bylo rozhodnuto to zkusit, což se stalo 30. srpna. Nevypadalo to zle. A tak bylo dáno takto upravit 4 kulomety. Měla to realizovat Janečkova továrna, která už měla v práci dva kulomety z dřívějška. Úpravy byly tyto:
- dva kulomety měly zůstat jen přebudované na ráži 7,92 náboj Mauser
- dva měly být přebudovány na náboj Mauser a současně usazeny zdvojeným závorníkem podle Jelena
- dva kulomety měly zůstat v ráži 8 mm a současně usazeny zdvojeným závorníkem podle Jelena

Na ministerstvu už ale Jelenovi moc nevěřili a obeslali dotazem Vídeň. Odpověď nikoho nepotěšila. Tento patent si Jelen už přihlásil pro armádu monarchie a zkoušky proběhly v roce 1916. Výsledek byl špatný. Bez mazání se vždy po 60 až 80 ranách při vytahování náboj přetrhl a kulomet byl do odstranění závady vyřazen z boje. Na dotaz přímo u Jelena tento vše popřel a zapřel i starý patent. Zkoušky potom proběhly o to pečlivěji. Výsledek byl tristní:

Kulomety přebudované na ráži 7,92 mm šlapaly jak hodinky, jen se do ruda žhavilo ústí hlavně, které vyčnívalo 100 mm před vodní chladič. Oba kulomety s úpravou Jelen ale bez mazání nechtěly fungovat. Pokračovalo se a 13. června se potvrdily rakousko-uherské zkušenosti. Náboje se trhaly a bylo konstatováno, že tudy cesta nevede.
Mezitím se opět ozvala Zbrojovka Praga. Oznámila, že pokud armáda uvolní cca 18 milionů, bylo by možno ve Štýru koupit pozůstatky po výrobě kulometů a to by mohlo stačit na cca:
- 7 000 kusů nových kulometům polotovarů a hotových přesných dílů
- rozpracované součástky na dalších 5 000 kusů kulometů
- 1 000 kulometů de facto pře konečným sestavením.
K tomu i úplné strojní zařízení. S rezolutností této továrně vlastní tvrdila, že pokud budou peníze, do půl roku bude armáda zasypána kulomety. A tak se prověřovala způsobilost obou zbrojovek – Janečkovi i Praga. A Praga si nestála dobře. Ale Janeček prokázal nade vší pochybnost, že si výrobní zařízení připraví sám a to do 7 měsíců. Zavázal se k výrobě 50 kulometů měsíčně při jedné směně a když bude zájem, tak už v ráži 7,92 mm. Cena by byla 38 000 korun. Praga kontrovala cenou 41 000 kusů, 10 kulomety týdně, ale podmínka byla jasná: 10 milionů na koupi výrobního zařízení. Ale zároveň napadla předělávku kulometů na ráži 7,92 mm s tím, že je to omyl a nemá to budoucnost. A ministerstvo se – čertví proč - přiklonilo k Pragovákům.

Naštěstí se objevil na scéně štábní kapitán Štádler. Předal Josefovi Svatoplukovi Macharovi, generálnímu inspektorovi naší armády hlášení kde tvrzení Pragováků věrohodně zpochybnil. Přímo uvedl, že ministerstvo a Pragovka zamlčely skutečnosti zásadního charakteru, tedy skutečnost, že se už ve Štýru jedná bez schválení odpovědnými lidmi. Dále zpochybnil schopnost Pragovky rozjet sériovou výrobu – doposud to nikdy nedokázala. Pokračoval, že na nákupy ve Štýru je pozdě – vše co za něco stálo, už koupili jiní a dříve. Dopis došel díky Macharovi do správných rukou. Tomuto nesmyslnému obchodu bylo zabráněno. Pragovka objednávku neobdržela. Oba konkurenti měli vypracovat nové nabídky.

Praga podala nabídku jako první. Slíbila, že za 15 měsíců bude zavedena sériová výroba, ceny zachovány a počty také. Chtěla objednávku na 1200 kulometů po dobu 4 let a zálohu 10 milionů.

Janeček se zavázal k tomu, kulomety vyrobí nově a provede i adaptace. Cena 40 000 kus, zálohu nechtěl a slíbil, že pokud dostane objednávku na 4 200 kulometů ihned, bude cena jen 30 000 korun. Zásadní ale bylo, že sliboval vyměnitelnost normovaných součástek, měřidla podle nových norem zdarma a výkresy. A bylo vymalováno. Pomohlo i to, že Janeček bezvadně vyřídil předchozí objednávky na opravy kulometů, výrobu některých dílů a dokončil úpravy rozpracovaných součástek, které Brno předalo armádě jako polotovary.

Do konečné fáze také došla i adaptace kulometů Schwarzlose na nový náboj. Nebylo to sice nic nového, ale přece jen to nebylo nic jednoduchého. Navíc armáda trvala na adaptaci tak, aby kulomet měl zachovanou schopnost střelby oběma druhy munice a aby přestavbu zvládl vojskový zbrojařský sbor. A to byl oříšek. Náboj Mannlicher a Mauser se lišily ráží, délkou, hmotností střely ale také tlakem a v hlavni a výkonem. Ale podařilo se a Janečkova zbrojovka to vyřešila hlavní o délce 630 mm a závěrovým mechanismem zvýšeným o jeden milimetr. Dne 13. června 1923 bylo hotovo a schváleno. A bylo objednáno prvních 24 kusů adaptovaných kulometů pro zkoušky u vojsk. Po zkouškách bylo zvýšení závěru opuštěno, hlaveň si uchovala délku 630 mm a samosebou menší ráži. Adaptované kulomety dostaly název „Těžký kulomet vzor 7/24“ a nově vyrobené kulomety potom „Těžký kulomet vzor 24“. Vyobrazení:
Obrázek
Těžký kulomet československé výroby vzor 24.
Základní takticko-technická data
Ráže: 7,92 mm
Délka hlavně: 630 mm
Úsťová rychlost: 835 m/s
Dostřel: 3500 m
Kadence: 520 ran za minutu
Hmotnost: 24,5 kg
Hmotnost podstavce: 19,7 kg
Druh munice: látkový pás s 250 náboji

Jakmile se vše rozběhlo, byla zahájena výměna starých kulometů za adaptované. Byl to složitý proces. Kulomety u pluků i z divizních augmentačních skladů se musely stáhnout a poslat k Janečkovi a současně se museli nahradit adaptovanými. Začalo se u 12. pěší divize a bylo to spojeno s přezbrojením novými puškami. S tím byla spojena i obměna munice. Byl to náročný logistický proces, ale armáda ho zvládala.
Adaptace byly složité. Kulomety válečné produkce byly velmi opotřebené, z nekvalitního materiálu. Často bylo potřeba měnit většinu pohyblivých částí. Do konce roku 1925 bylo dodáno celkově 1335 adaptovaných kulometů a z toho jich bylo 1145 odesláno k útvarům. Počet kulometů se zároveň zvyšoval na válečný stav. Ten byl:
- pěší pluk 34 těžkých kulometů
- horský prapor 16 těžkých kulometů
- janičářský prapor 16 těžkých kulometů
- jezdecký pluk 14 těžkých kulometů.

Výměna kulometů probíhala jako u pušek od východu na západ. Vše staré mizelo a vojska dostával novou výzbroj. Naše pěchota šla nahoru. Nová výzbroj v plných počtech umožnila kvalitní výcvik podle nových předpisů.

V polovině roku 1928 byly ukončeny adaptace a od roku 1927 už byly dodávány nové kulomety vyrobené pouze a jen našimi lidmi, v naší továrně. Šlo o kulomety vzor 24. V červnu 1929 bylo adaptováno více než 5 000 kulometů a dodáno prvních 220 nových.
Přes všechny nedostatky, které tyto zbraně měly, vydržely v naší výzbroji až do zániku republiky. Přitom ale byly spolehlivé natolik, že se mnoho let jejich náhrada nějak vážně neřešila.
Obrázek
Těžký kulomet vzor 24 s obsluhou
Svět se ale nezastavil. Bylo vykonáno mnoho proto, aby vznikly nové těžké kulomety, které By se zbavily těžkých vodních chladičů, což mělo zajistit, že při stejných a lepších palebných parametrech by zbraně byly výrazně lehčí. Stejně to vypadalo i u nás. První nová konstrukce vyšla ze Zbrojovky Brno. Vývoj začal už v roce 1928. Pracoval na tom tým, který vedl Václav Holek a Miroslav Rolčík. Byla to zbraň, která používala běžné puškové střelivo, což její použití zlevnilo.

Kulomet měl záběžnou hlaveň chlazenou vodou, pouzdro zvláštní konstrukce, které se rozevíralo do stran a ocelový nábojový pás který se po vystřelení nábojů rozpadal. Už v roce 1930 chladič zmizel, a pouzdro se otevíralo nahoru. Kulomet dostal označení ZB-50 a zaujal jak zahraniční pozorovatele, tak i naši armádu. Pěchotu nové možnosti nezajímaly. Spíše se hledala nová zbraň pro útočnou vozbu.

Zbraň byla podrobena zásadním zkouškám. Útočné vozbě stačil, ale pěchota nebyla moc nadšená. Naznala, že vykazuje malou rychlost střelby, a že se nehodí ke střelbě na vzdušné cíle. Malá kadence se resultovala z velkých pohybových hmot. Při nižší kadenci byl přesný, při vyšší vykazoval velký rozptyl. Bylo jasné, že samotný princip je špatný a že je potřeba jít na kulomet s pístovým mechanismem. To mělo snížit kinetické rázy a zlepšit rychlost střelby, přesnost, snížit rozptyl a vylepšit komfort obsluhy při střelbě.

A tak se na jaře 1933 prezentoval nový kulomet. Továrna jej označila jako ZB-52. Jeho princip samočinné funkce byl dán tlakem plynů odebraných z hlavně na píst. Měl vzduchové chlazení a dvojí kadenci. A od počátku se pro něj konstruoval nový podstavec s rámem, dvěma předníma nohama a dvojitou nohou zadní. Kulomet byl dokončen do podzimu a v zimě byl zahájen závodní zkouškový proces.

Armáda, jak už to v armádách bývá, zatím rokovala o tom, jaký má vlastně nový kulomet být. A řešili se i takové hnidopichoviny jako třeba to, že pokud bude chlazený vzduchem, bude chvění horkého vzduchu kolem hlavně překážet při míření. Ale obecná shoda se našla:
- ráže a náboj stejné jako doposud, tedy 7,92 mm x57 Mauser
- hmotnost neměla být vyšší než u kulometu vzor 24
- pokud možno menší obsluhu
- pokud bude chlazení vzduchem, tak je třeba zajistit rychlou a bezpečnou výměnu hlavní.
Brňáci tyto informace dostali a v době kdy je četli, už měli kulomet třetí verze, označený jako ZB-53.

To už byla zbraň, která byla na úrovni, kterou doposud u nás nikdo nepředvedl. Opět to byl pístový mechanismus, ale neměl už nespolehlivé cylindrické vedení hlavně v přední části, ale uprostřed v kalených lištách a drážkách. Zkoušku dopadly velmi dobře. Od samého počátku se s touto zbraní počítalo jako se zbraní lafetovanou do obrněných prostředků. Například se s ním počítalo do tanku P-II, zaveden do výzbroje jako LTvz.34. Ve věži bylo lafetováno jedno protitankové dělo ráže 37,2 mm a s ním spřažený kulomet ráže 7,92 mm v kulové lafetě. Druhý kulomet byl uložen vprostřed předního pancíře korby v kulové lafetě. Tento kulomet obsluhoval radista, ale nouzově ho mohl obsluhovat i řidič pomocí bovdenového lanka. Všechny zbraně byly zaměřovány pomocí záměrných dalekohledů s 1,25 násobným zvětšením a zorným úhlem 55°, kdy nouzově se daly použít normální mířidla. Munice pro dělo bylo 72 nábojů a pro kulomety 2400 nábojů. Dále byly osazeny v prototypu označeném P-II-a, ale tento tank nakonec nebyl vyráběn, ale pokus to byl celkem dobrý.
Fotografie nevyráběného tanku následuje, Lt vz. 34. je chronicky znám, tedy jsem jeho obrázek nevložil.
Obrázek
Potenciální nosič dvou kulometů ZB-53, armádou nepřijatý typ P-II-a
A více o tomto vozidle naleznete zde: http://forum.valka.cz/viewtopic.php/t/105463

Odpovědné osoby nakonec kulomet akceptovaly a daly pokyn, aby se zahájily širší zkoušky u pěchoty, jezdectva a útočné vozby. Naznaly že kulomety starého typu už své možnosti vyčerpaly. Bylo řečeno, že s masivním přezbrojením nelze zatím počítat, ale útočná vozba na něm stojí a později nezavede i jinde.

Od 12. do 14. listopadu 1934 proběhla třetí fáze zkoušek. Kulomet předaný ke zkouškám ve verzích ZB-53I a ZB-53II se zkoušel na třech různých podstavcích. Kulomety obstály a oproti kulometu vzor 24 byly přesnější. Výtky se týkaly detailů a hlavně podstavcům. Bylo tedy objednáno 17 kulometů a 10 podstavců. Byly rozděleny takto:
- 1. pěší pluk 3 kusy
- 3. horský pluk 3 kusy
- 1. cyklistický prapor 2 kusy
- 12. jezdecký pluk 2 kusy
- pluk útočné vozby, 7 kusů bez podstavců.

takže suma sumárum, hlavním impulsem pro tvrdý postup za touto zbraní byly potřeby rodícího se obrněného vojska. Ostatní druhy vojsk byly až další v pořadí. Ale Objevil se nový potřebný. Bylo to Ředitelství opevňovacích prací.

Dne 12. prosince 1935 byl schválen první program výstavby opevnění, který počítal s výstavbou dvousledového těžkého opevnění od řeky Odry po Labe na severní hranici republiky. Zámysl byl promyšlený a opevnění vybudovaná podle něj mělo ze severu krýt taktický ústup armády, která by ustupovala od západu na východ po jednotlivých ústupových příčkách. Na pomezí Čech a Moravy by se opřela o zatím nedotčené síly z Moravy a Slovenska a přešla do protiútoku. Tento plán předpokládal, že Rakousko zůstane neutrální a Polsko přátelské.

5. června 1936 byl schválen druhý program, který počítal s těžkým opevněním po celém obvodu hranic. Nevýhodou bylo, že veškeré finanční prostředky by se vložily do opevnění a na polní vojsko by zbylo jen málo. Byla to složitá situace a ve své podstatě neměla řešení.

Třetí program byl schválen 9. listopadu 1937. Ředitel Ředitelství opevňovacích prací Karel Husárek prosadil plán, který počítal s výstavbou dvousledových lehkých objektů vzor 37 po celé délce hranic a na ústupových příčkách a na nejohroženějších úsecích posílenou linií těžkého opevnění. Celkově tedy mělo být postaveno 1 276 těžkých a 15 463 lehkých objektů. Z důvodu nákladné investice, kterou si předválečné Československo nemohlo dovolit, byl projekt rozpracován na více jak 10 let. Tedy ukončení prací se předpokládalo v roce 1946. Náklady by dosáhly částky 10 miliard, 900 milionů korun. Do odstoupení pohraničí se stihlo proinvestovat asi jednu pětinu částky. Více najdete na odkazu:
http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cesko ... %9Bn%C3%AD

Uvedené počty objektů jasně dávají představu, kolik kulometů lehkých a těžkých bylo zapotřebí. To byla čísla, která ještě dnes překvapují. A potřeba byla aktuální hned. Proto armáda přesto, že vývoj ještě nebyl zcela dokončen, objednala 500 kusů kulometů ZB-53. Bylo stanoveno, že tyto kulomety už musí být upraveny podle dokončených zkoušek. Zbrojovku to dostalo do složité situace. Na hromadnou výrobu tohoto kulometu nebyla zatím zařízena. Vše se dělalo na rozšířeném strojním vybavení pokusné dílny a tedy práce byla zhusta ruční. Ale zbrojovka prokázala schopnost jít do risku. Nakoupila potřebné stroje a zařízení za 8 milionů a i když nemohla mít jistotu, že armáda další kulomety objedná, dalších 500 kusů vyrobila na sklad. A když dostala svolení novou zbraň prezentovat v zahraničí, slavila úspěch ve Velké Británii.

Kulomet v této době už nesl označení „těžký kulomet vzor 35“. Fortifikátoři měli spoustu nápadů a myslím si, že jejich požadavky se rozešli s realitou. Mimo kulomety jednohlavňové požadovali i kulometná dvojčata do párových střílen. A to by z nich jeden dostal záchvat malomyslnosti. Chtěli, aby se zkonstruovaly tyto varianty kulometného dvojčete, tedy zbraně „M“:
- pouhé spojení dvou pěchotních kulometů
- spojení dvou kulometů odlišného provedení tedy levého a pravého
- úplně novou zbraň se dvěma hlavněmi v jednom pouzdře
Dalo hodně práce Ředitelství opevňovacích prací přesvědčit, že jediné rozumné řešení je první varianta.
Mezitím skončily zkoušky. Jeden kulomet náhodně vybraný při nich vystřílel z různých hlavní neuvěřitelných 600 000 ran. Pak se sedlo a na jedné straně stolu seděli vojáci a to zkušení zbrojíři a střelci. Na druhé stála elita našeho zbrojního konstrukčního a podnikatelského nebe. Bratři Holkové, a Miroslav Holčík, S nimi ředitelé Zbrojovky Langer a ing. Karel Staller.

Ten druhý člověk si zaslouží svým neobyčejným životem pár řádek.

Ing. Karel Jan Staller, rodák z Velké Bíteše, nastoupil v roce 1923 do brněnské Zbrojovky jako konstruktér. Brzy postoupil na funkci šéfa konstrukční kanceláře, potom náměstka ředitele a v roce 1930 se stal technickým ředitelem továrny. Zasloužil se mj. o zdokonalení kulometu Bren a o vývoj a výrobu dalších zbraní a zbraňových systémů.
Obrázek
Fotografie inženýra Karla Jana Stallera

V roce 1939 postoupil na místo generálního ředitele, brzy byl však služebně přeložen do Prahy, kam se i s rodinou z Brna přestěhoval. Měl dlouholeté kontakty s československou zpravodajskou službou. Jako vlastenec neváhal a v květnu 1939 během své služební cesty do Bukurešti navázal spojení se zástupcem naší zahraniční odbojové akce a přivezl domů pokyny dr. Edvarda Beneše. Na Západ se mu podařilo vyvézt několik beden tovární technické dokumentace a prostřednictvím sítě zahraničních poboček Zbrojovky převést nemalé peněžní částky na financování našeho zahraničního odboje a vznikající čs. exilové vlády. Už toto by stačilo na zatčení, proces a popravu. Ale tento člověk hrál dál svou hru, ze které by neměl radost žádný anděl strážný. Během okupace zůstal pod maskou loajality ve vedoucích pozicích protektorátního zbrojního průmyslu a současně byl významně zapojen do domácí rezistence.

Od počátku okupace byl ve spojení s předsedou protektorátní vlády generálem Aloisem Eliášem, své služební cesty do zahraničí a své vysoké postavení využíval ve prospěch odboje, fungoval jako sponzor, spojka, kurýr a ceněný informátor. V závěru války byl už sledován gestapem, podařilo se mu však vyváznout. V roce 1945 byl navzdory svým zásluhám z vedení Zbrojovky odstraněn a byl vyšetřován pro podezření z kolaborace s okupanty. V letech 1946–1947 byl členem Spojenecké kontrolní komise v Německu a v letech 1947–1949 ředitelem kovoprůmyslu v Bratislavě.

V poúnorovém režimu mu hrozila perzekuce, a proto v prosinci 1949 s celou rodinou ilegálně odešel do Rakouska. Zpočátku žil v Solnohradu, pak v západoněmeckém Erbachu a v květnu 1951 odjel do USA. Zde až do odchodu na odpočinek v roce 1968 využíval svých odborných znalostí pro firmy ITT a Wright Air Force ve státě New Jersey. V roce 1975 se odstěhoval z USA do Anglie a zde 23. září 1975 v Cheam zemřel. Je pochován na tamním hřbitově společně s čs. zahraničními letci.

Tato komise využila vše, co bylo ze zkoušek známo, a navrhla definitivní úpravy 7,92 mm kulometu vzor 30. Bylo jich celkově 27 a měnily tento kulomet tak, že da facto vznikla nová zbraň. Tato nová zbraň následně dostala označení „těžký kulomet vzor 37“. Zbrojovka souhlasila s tím, že armáda odebere 510 kulometů ve verzi vzor 35 a všechny ostatní už měly být nová varianta. Obě verze, ale musely být použitelné pro veškeré laktace pro Ředitelství opevňovacích prací. Toto ředitelství oznámilo, že potřebuje do roku 1939 celkově 4 500 kusů kulometů bez podstavců a počítalo s tím, že 310 kusů bude ještě vzoru 35. Dalších cca 1 200 kusů požadovala v první vlně útočná vozba.

Nakonec vznikly tři varianty těžkého kulometu vzor 37:

- pěchotní
Obrázek

- varianta“O“ pro opevnění
Obrázek

V opevnění byl kulomet vzor 37 používán ve střílnách lehkého i těžkého opevnění. V lehkých objektech vzor 37 – jaká příhodná shoda označení byl kulomet lafetován v pěchotní podobě, protože osádky si jej do objektů přinesly až v době jejich obsazení. V těžkém opevnění se montoval zpravidla ve zdvojeném provedení tato varianta, jak už víme, byla označena jako zbraň "M", samostatně použitý kulomet vzor 37 byl označován jako zbraň "D". Osazován byl:
- ve střílnách "pod betonem"
- v pancéřových kopulích, zvonech zde jen jako jednohlavňový
- v otočné věži "OR"
- jako součást smíšené zbraně (L1), kterou tvořil 4cm pevnostní kanón vzor 36 a kulomet vzor. 37.

- varianta“ÚV“ pro útočnou vozbu

V listopadu 1936 dostala Zbrojovka objednávku na 500 kusů kulometu vzor 35, šlo o ty kusy, co už byly na skladech pro útočnou vozbu. Dále pak 6 200 kulometů vzor 37. Většina byla určena pro Ředitelství opevňovacích prací. Obě varianty byly dodávány částečně z těžkými hlavněmi.
Armáda tak dostala cca 1000 kusů kulometů vzor 35, ale brzy se jich většinou zbavila. Předala je zpět Zbrojovce, která je odprodala do zahraničí. Například 287 kusů jich bylo odprodáno do Rumunska., asi 80 jich jelo do Číny. Další odběratelé kulometů obou verzí byly Afghanistan, Bulharsko, Chile, Írán, Litva, Peru a Jugoslávie.

Všude odkud byly kulomety vzor 35 odeslány k odprodeji, byly nahrazeny vzorem 37. Do 15. října 1938 bylo armádě dodáno necelých 6 000 kulometů těchto typů. Většina jich skončila u Ředitelství opevňovacích prací a útočné vozby. Pěchota stále měla jako základní typ těžkého kulometu vzor 24.

V den Mnichova bylo ve stavech naší armády evidováno:
7 144 kusů těžkých kulometů vzor 7/24
5 174 kusů těžkých kulometů vzor 37
420 kusů těžkých kulometů vzor 35
O tolik zbraní se německé ozbrojené složky posílily, aniž by je to stálo jedinou korunu či marku.

Jistou útěchou může být jen to, že díky prodané licenci a výrobní dokumentaci jich britská zbrojovka The Birmingham Small Arms Company Limited vyrobila více než 60 000 kusů a na rozdíl od kulometů BREN zůstaly v naší armádní ráži 7,62 mm Mauser. Staly se palubními zbraněmi mnoha typů tanků a obrněných automobilů. Jeden z nich se mi strašně líbí:
Obrázek
Je to lehký tank v protiletadlové verzi MK VI se čtyřmi kulomety BESA.
V tankové technice, kterou byla vyzbrojena i naše tanková brigáda ve Velké Británii, se tyto zbraně vrátili k nám domů. Tak se i tyto skvělé zbraně podíleli na porážce Německa a jeho spojenců.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7848
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Pěchotní zbraně pro první republiku

Příspěvek od Pátrač »

ZÁVĚR

Kolegové Palbáci. Jistě jste si všimli, že Československo, tedy První republika, státní útvar který byl vytvořen v roce 1918 pro mě není významnější součástí našich dějin než kterýkoliv jiný jejich úsek. Ale neznamená to, že bych ji a vše co v ní dělo a priory zavrhoval nebo znevažoval. Naopak. Považuji ji za důležitou součást našich dějin, jen mi na ní vadí glorifikace jedné skupiny lidí a zatracování jiné skupiny lidí. Byly zde položeny základy překrucování našich dějin, které potom do dokonalosti přivedl režim, co se zde usadil po roce 1948 a ten další po roce 1989 v tom pokračuje.

Ale pravda je, naše Československo vytvořilo jeden úžasný fenomén složený ze dvou prvků. Pokusím se tedy v tomto závěru myšlenky formulovat tak, aby byly srozumitelné a bylo jasné co se snažím zachytit.

Musíme vidět, že naše armáda během prvních dvou let své existence prošla složitým vývojem. Od pacifistických vizí o její nepotřebnosti přes vizi jakési milice a nakonec pod vlivem dvou lokálních válek - s Polskem a Maďarskou republik rad – po konstituování standardní pravidelné armády. Armáda byla budována v duchu glorifikace francouzských, italských a zatím nepřítomných ruských legií a legionářů souběžně s jasně formulovanou nenávistí proti všem důstojníkům staré rakouské armády, kteří byli v lepším případě trpěni na velitelskýcha štábních postech, v horším odstaveni do penze, v nejhorším na ně bylo vytrvale útočeno. Jenže bez nich to prostě nešlo a to jaká československá armáda byla v dalších dvaceti letech je z velké části jejich zásluha. Bylo to tak i proto, že legie vytvořené z dezertérů a zajatců měli opravdu zkušených a schopných důstojníků a praporčíků málo.

Máme-li se zabývat vyzbrojováním prvorepublikové armády, musíme si říci po pravdě, že málo zemí v Evropě po Velké válce mělo tak špatné podmínky pro budování ozbrojených sil jako nová Československá republika. Nebylo to o ochotě obyvatel se na tom podílet. Nebylo to o nedostatku vizí jak to dělat, jak jste viděli. Nebylo to o nedostatku politické vůle.

Bylo to o tom, že po rozpadu monarchie na našem území zbylo jen málo výrobních závodů pro výrobu zbraní k tomu postavených od samého počátku. A i když se mnoho závodů s původně civilní výrobou podílelo na výrobě zbraní a válečného materiálu pro válku, po jejím skončení na nic nečekaly a vrátily se opět k mírové výrobě. Nevýhodné dále bylo, že ani jeden podnik pro zbrojní výrobu nebyl pod přímým řízením státu. Český kapitál během krátké doby ovládl vše co se dalo a převzal nad veškerou zbrojní výrobou přímou kontrolu.

Od roku 1920 tak stát, potažmo armáda vždy jen žádaly o vývoj, výrobu a dodávky všeho potřebného pro obranu země a za vše se museli platit tržní, občas nevýhodné ceny. Na druhou stranu tím vznikla volná soutěž konstruktérů, která umožnila vývoj zbraní, které se staly legendárními. A díky této volné soutěži potom za pouhých 18 let naše Československo dosáhlo ve zbrojní produkci takové kvality ale i kvantity, že dokázalo vším potřebným vybavit naši armádu, a obrovské objemy zbraní prodat do celého světa. Tím se naše země zařadila mezi největší producenty exportéry zbraní na světě. To byl rozbor prvního prvku fenoménu, který v poslední větě vyslovím.

Ale pokračujme. Je potřeba vidět že tento materiální podklad spolu s několik staletí u nás nevídanou vůlí většiny národa, aktivně se podílet na obraně znovu získané samostatné vlasti, byl skvělý základ pro obranu naší země. Vůle - to byl druhý prvek, který bývá málokdy brán v potaz. Jako by se opakovala situace, kdy se rozvinulo husitské hnutí. V té době bylo české království velmi bohaté a vládl mu neschopný panovník. Mělo tedy být snadnou kořistí. I tenkrát se Němci, kteří se vždy považovali za předurčené k roli hegemona ve středoevropském prostoru, hodlali za vytvoření vhodné záminky okamžitě zaútočit. Nebylo by to poprvé, a jak ukázala další staletí ani naposledy. Je na nás, jak se na tyto věci díváme. Buď budeme sami sebe demoralizovat nářkem nad tím, že jsme se stále znovu a znovu stávali obětí agresivnějších sousedů, a nebo to akceptujeme jako fakt, a uvědomíme si, že ne vždy ti agresivnější měli navrch.

Kolegové, náš národ je racionální, nemá zapotřebí si cokoliv nalhávat a dokáže unést pravdu. Každý národ má období, kdy prohrává a kdy je na koni. Chybou našeho národa je, že si opakovaně volí do svého čela neschopné nuly a tu neschopnost, kterou potom vidí u nich, vztahuje i na sebe.

Husitská doba přinesla jednu z našich nejsvětlejších dějinných chvil. Pod vnější hrozbou se náš národ sjednotil napříč všemi společenskými vrstvami a ve jménu práva na svobodu vyznání se stal vojensky neporazitelný. Pět křížových výprav bylo proti naší zemi vystrojeno. Pět jich bylo zničeno, dvě dokonce bez boje, jen když křižáci uviděli či uslyšeli protivníka – naše bojovníky. Hnutí nebylo jednotné a dokonce se dostalo do stavu občanské války. Ale jakákoliv další vnější hrozba je opět na dobu nezbytnou sjednotila k dalšímu vítězství.

Nakonec se náš národ dostal do stavu, kdy musel porazit sám sebe, jinak by se uvítězil k možnému zániku. Bitva u Lipan byla spásou toho, co z naší země zbylo. Mnohaletá válka vedla ke zničení ekonomiky, zahynulo v ní skoro 40% populace a země se stala z velmoci prvního řádu málo významnou zemí ve středu Evropy.

Náš národ ví, že morálka je nesmírně důležitá. Ale neméně důležitá je iniciativa, schopnost improvizovat a schopnost věřit své věci. A to je potenciál, který náš národ má v sobě v nebývalé míře.

V době, kterou řešíme, opět nastala obdobná historická paralela. Po několika staletích, kdy země Koruny české byly významnou, ale nerovnoprávnou součástí velké říše, náš národ měl opět svoji vlastní zemi. Měla hodně potíží, hodně bolestí ale byla to zase naše země a neuteklo ani 20 let, a už zase starý nepřítel vedl své kroky směrem k tomu, abychom o ni přišli. Naše země byla opět relativně bohatá, žilo v ní mnoho statečných a schopných lidí. Za oněch 20 let náš národ a národ Slováků, který s námi sdílel jeden stát, dokázal hodně a opět jsme byli respektovaný a silný hráč ve střední Evropě. A jak rostla hrozba, napříč politickým spektrem se tvořila osa, sjednocující zásadní většinu národa kolem jediné myšlenky.
Ta zněla: „Ať přijdou, my se nedáme“. Jako na bojištích ve Španělsku republikáni umírali v zákopech s heslem „No pasaran“ v myslích, naši lidé byli ochotni přinést jakoukoliv oběť, by si zachovali to, co získali. A to španělské republikánské heslo psali na vagony, které je dopravovali tam, kde měli převzít odpovědnost za svoji zemi v boji. To je druhý prvek toho fenoménu, který hledám. A snad jsem jej našel. O co jde?

Myslím si, že od dob husitských válek, náš národ nebyl ve svém úsilí a myšlení tak jednotný jako v době narůstající krize, která směřovala k válce. A tato jednota a ochota bojovat a za případné vítězství nebo porážku přinést potřebnou oběť v krvi, byla naší největší devizou v možné budoucí válce. Navíc tato duchovní deviza byla podložena velmi dobrým materiálním zabezpečením a výzbrojí, kterou nám mnoho jiných národů a jejich armád mohlo jen závidět. Možná se blížila další naše nejsvětlejších chvíle, která tu husitskou mohla předčít. Že se tak nestalo, není chybou našeho národa, ale chybou politiků, které si do svého čela zvolil.

Snad jsem to zformuloval dostatečně jasně.

Doufám, že tato práce svým obsahem a obsaženými fakty bude pro Palbu přínosem.

S úctou Pátrač

ZDROJE A LITERATURA

Popelínský Lubomír - Československé automatické zbraně a jejich tvůrci, Naše vojsko 1999
Plk. dr. Šáda Miroslav - Československé ruční palné zbraně a kulomety, Praha, Naše vojsko 1971
ŽUK Alexandr Borisovič, Pušky a samopaly, Praha, Naše Vojsko, 1992.
ŽUK Alexandr Borisovič, Revolvery a pistole, Praha, Naše Vojsko, 1988.
Bílek, Jiří; il. Hladký, Milan; il. Major, Pavel; il. Petráček, Jiří,
Vojenské dějiny Československa, díl 3. 1918-1939, Praha, Naše vojsko 1987
Jindřich Klůna, Vojtěch Hrubý, Technika a Vojenství včera, dnes a zítra, Praha, Naše Vojsko 1989
Josef Frais, Slavné prohry, slavná vítězství Koruny české, československý spisovatel, s.r.o., Praha 2012
Josef Prchal, Ruční a puškové granáty, rukověť pyrotechnika, Praha, Naše Vojsko 2010
Nadporučík Ladislav Hübelbauer, Zbraně pěchoty, díl III, Ruční a puškové granáty, Československý vědecký ústav vojenský, Praha 1921
Petr Klučina, Andrej Romaňák, Karel Richter, Člověk, zbraň a zbroj v obraze doby. 17.-20.
století, Praha, Naše vojsko 1984
ing. Jiří Fencl, Čs, signální pistole mezi válkami, Střelecká revue, číslo 1,2,3,4,5, rok 2001
Hýkel, J.; Karlický, V. Dějiny firmy Sellier a Bellot, Praha, Naše vojsko, 2005 3
Vojenské muzeum Armypark Slavičín
Profit.cz | Vítězslav Kyšer: za první republiky průmyslník a odbojář.
Mobilizace předválečné armády v roce 1938
Armáda a okupace v březnu 1939
Inventáře a katalogy Zemského archivu v Opavě
Zabezpečení válečné armády výzbrojí,technikou a válečným materiálem.
Geocaching | Vojenská muniční továrna
API | Česká zbrojovka Uherský Brod

Internet:

http://technet.idnes.cz/mobilizace-pech ... enstvi_kuz
http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?a ... load=15544
http://en.wikipedia.org/wiki/Besa_machine_gun
http://brannamoc1938garda.webnode.cz/
http://www.encyklopediezbrani.cz/
http://www.sellier-bellot.cz/cesky/sell ... storie.php
http://moravske-karpaty.cz/clanky/zbrojni_prumysl.htm
http://brannamoc1938garda.webnode.cz/
http://www.vojenstvi.cz/
http://www.fronta.cz/fotogalerie/tk37
http://www.bunkry.cz/clanek.aspx?id=1198
http://www.bunkry.cz/clanek.aspx?id=1210
http://www.bunkry.cz/clanek.aspx?id=1197
http://www.fronta.cz/fotogalerie/puska-vz-24
http://www.financnici.cz/frantisek-janecek
http://www.guns-info.cz/modules.php?nam ... le&sid=244
http://www.vejprty.cz/index.php?option= ... &Itemid=54
http://www.pyro-csol.cz/files/archiv/08 ... anecek.pdf
http://wehrmachtvsbrannamoc.blog.cz/1201/seznam-zbrani
http://www.landsturm8.com/
http://www.fotohistorie.cz/Praha/Praha- ... fault.aspx
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
kopapaka
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 3837
Registrován: 26/1/2008, 21:47
Bydliště: kósek od Prostějova

Re: Pěchotní zbraně pro první republiku

Příspěvek od kopapaka »

Pátrač píše:Myslím si, že od dob husitských válek, náš národ nebyl ve svém úsilí a myšlení tak jednotný jako v době narůstající krize, která směřovala k válce. A tato jednota a ochota bojovat a za případné vítězství nebo porážku přinést potřebnou oběť v krvi, byla naší největší devizou v možné budoucí válce. Navíc tato duchovní deviza byla podložena velmi dobrým materiálním zabezpečením a výzbrojí, kterou nám mnoho jiných národů a jejich armád mohlo jen závidět. Možná se blížila další naše nejsvětlejších chvíle, která tu husitskou mohla předčít. Že se tak nestalo, není chybou našeho národa, ale chybou politiků, které si do svého čela zvolil.
Tohle tesat do kamene...

Článek jsem zatím nečetl, nějak není čas. Ovšem z krátkého mrknutí a po přečtení těch minulých si počkám na opravdu klidnou chvilku...
ObrázekObrázek Obrázek
"Válka je Mír, Svoboda je Otroctví a Nevědomost je Síla!"
Uživatelský avatar
VGR_j4ck41
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 448
Registrován: 1/9/2010, 10:23

Re: Pěchotní zbraně pro první republiku

Příspěvek od VGR_j4ck41 »

tak zatim jsem to prolitnul jenom zbezne a uz koukam ... jsem tak nejak furt mel dojem ze Samopal vz.24/26 byl prvorepublikovej a ejhle nebyl
Uživatelský avatar
Ramon
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 432
Registrován: 18/9/2007, 17:30
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Pěchotní zbraně pro první republiku

Příspěvek od Ramon »

Taky jsem to zatím prolítl jen tak zběžně a už se těším jak si to večer v klidu pročtu. Na konci osmé kapitoly jsem si ale všiml malé nepřesnosti - ty počty lehkých kulometů odpovídají březnu 1939 a ne říjnu 1938. U těch Hotschkisů a Madsenů se sice asi počty za půl roku moc nezměnily, ale kulometů vz.26 bylo za mobilizace méně - viz. Příloha 3 zde: Zabezpečení válečné armády výzbrojí, technikou a materiálem
Obrázek
Uživatelský avatar
Tunac
podporučík
podporučík
Příspěvky: 678
Registrován: 29/5/2006, 22:23
Bydliště: Brno
Kontaktovat uživatele:

Re: Pěchotní zbraně pro první republiku

Příspěvek od Tunac »

Pátrači, díky. Zatím zběžně prolítnuté, ale přečtu si to pořádně po etapách, až bude čas.
Vojáci!!!!
Jste vojáci smrtí!!! A já jsem ten, co Vás bude posílat tam, kde se umírá!!!
johny_g
svobodník
svobodník
Příspěvky: 27
Registrován: 18/12/2010, 23:38

Re: Pěchotní zbraně pro první republiku

Příspěvek od johny_g »

Velice pěkný článek. Trochu úsměvně asi zafungovala automatická kontrola pravopisu, pod obrázkem zahrdlení brokové hlavně.

"Takto nějak vypadá úprava zvaná „cooke bore“ na ústí brokolicové hlavně."

Ne že by to vadilo, ale já nemám brokolici rád. :D
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7848
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Pěchotní zbraně pro první republiku

Příspěvek od Pátrač »

Děkuji za informaci - opraveno. Pravda, z brokolice jsem ještě nestřílel. Jednou jsem jí dostal do hlavy. Jinak pár chyb jsem už objevil sám, jak to člověk smolí tak po nějaké době chyby nevidí.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Martin Hessler
poručík
poručík
Příspěvky: 715
Registrován: 12/5/2009, 16:49
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Pěchotní zbraně pro první republiku

Příspěvek od Martin Hessler »

Krásná souhrnná studie. Ještě se k ní vrátím a budu ji procházet podrobněji.

Jen pár drobných poznámek:

Pušky Mannlicher M88/90 a M90 se od ostatních zbraní této typové řady lišily nejen hledím, ale především ráží - respektive použitým nábojem. Po přechodu z černého na slabě dýmavý prach se zjistilo, že nová střelivina má větší měrný objem a spalovací prostor nábojnice rakouského náboje 8x50 R je příliš malý. Proto byla nábojnice prodloužena z 50,5 mm na 52,5 mm. V souvislosti s tím byla provedena úprava (prodloužení a vystružení) nábojových komor u sloužících pušek a karabin M88 (tím vznikl vzor M88/90), nově vyráběné pušky již byly dodávány s prodlouženou nábojovou komorou a označovány pouze jako M90. Se zavedením výkonnějšího bezdýmného prachu byla nábojnice opět zkrácena na 50,5 mm, výměna hlavní starších zbraní se však již neprováděla. Dosloužily u četnictva a finanční stráže, do výzbroje armády přišel modernější vzor M95.

Na obrázku pušky Mauser 98 je její pozdější a nejrozšířenější varianta, karabina K.98k, standardní model z výzbroje Wehrmachtu v letech 2. sv. války. Závěrový systém je obdobný jako u prvoválečné Gewehr 98, avšak mírně modernizovaný. Do výzbroje v Německu byla zavedena až roku 1935.
Neexistují žádné zoufalé situace. Existují pouze zoufalí lidé. /Heinz W. Guderian/
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7848
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Pěchotní zbraně pro první republiku

Příspěvek od Pátrač »

Marti Hessler: Děkuji za cenou informaci. Tedy u pušky Mauser. Pokud bys měl dobrý obrázek té verze, kterou by tam bylo záhodno dát, tak mi jej pošli a já to vyměním či spíše doplním s uvedením proč k tomu došlo. Já bohužel tyto rozdíly nevidím, hlavně mi šlo o ilustraci a soustředil jsem se na proces vyzbrojování, který je fascinující svým výsledkem.

Zároveň jsem uvedl mnoho organizačních věcí ale zdaleka ne všechny, to by bylo ještě tak na další tři kapitoly, asi to zpracuji samostatně tak nějak v tématu proměny organizační struktury naší armády. To by mohlo být další flák, který by ledacos ukázal.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6603
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Pěchotní zbraně pro první republiku

Příspěvek od michan »

Jsem rád, když je zde opět člověk, který píše o ručních zbraních.
Navíc Ty Pátrači umíš.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7848
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Pěchotní zbraně pro první republiku

Příspěvek od Pátrač »

Michane, děkuji. Pravda je že hodně práce o zbraních pro první republiku zde uděla sapík, který ve svých pracech ledacos naznačil i o vývoji zbrojního průmyslu a peripetiích které k zavedení toho kterého typu vedly. Já to pojal globálně a vzniklo tohleto monstrum.

Já prostě naznal, že mám vůči první republice něco jako dluh- mnohokrát jsem zde vystoupil jako její nelítostný kritik. A to není úplně korektní. Takže v průběhu doby mám v plánu ještě dvě práce - už je mám rozpracované a v nich potvrdím ten poslední modrý odstavec.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Odpovědět

Zpět na „Pozemní vojsko“