ČESKOSLOVENSKÉ VÁLEČNÉ PLÁNOVÁNÍ A VÝVOJ VOJENSKÉ DOKTRINY OD ROKU 1918 PO ROK 1939.
ÚVOD.
ÚVOD.
Když v roce 1918 vzniklo Československo, nacházelo se v komplikované geopolitické situaci. Koneckonců, velitel francouzské vojenské mise, když poprvé promluvil k československým důstojníkům, při pohledu na mapu nového státu prohlásil, cituji:
„Pánové, vaši zemi může ubránit jen ministr zahraničí“!
Když se člověk podívá na mapu naší vlasti v té době, s jistou mírou smutku musí s tímto tvrzením souhlasit. Zde je:
Země Česká: 52 062 km²,
Moravskoslezská: 26 808 km²,
Slovenská: 49 021 km²
Podkarpatoruská: 12 617 km²
Průběh naší státní hranice stanovily mezinárodní smlouvy. Byl to složitý komplex několika smluv a delimitací, který skončil až v roce 1927. Naše země měla společné hranice s:
- Německem v délce 1545 km,
- Polskem v délce 984 km,
- Rumunskem v délce 201 km,
- Maďarskem v délce 832 km
- Rakouskem v délce 558 km.
Celková délka hranic naší země tak byla 4120 km. Z toho jen 201 kilometrů byly společné hranice se spojencem.
Naše území mělo protáhlý tvar, a někteří historikové tvrdí, že tento tvar nebyl příliš vhodný pro obranu, ale spíše pro případnou útočnou činnost. Nebudu s nimi polemizovat, ale mám obavu, že pokud to tak je vnímáno dnes, tehdy se to jevilo plánovačům úplně jinak. Navíc jsem se nikdy nesetkal s relevantním souborem dat, který by území jakéhokoliv státu dokázal vyhodnotit tak, aby bylo jasné, že je lepší z něj útočit nebo naopak je lepší ho bránit.
Československá republika sousedila celkem s pěti státy, z nichž:
- jeden byl smluvním spojencem, šlo o Rumunsko
- tři byly možnými protivníky, tedy Německo, Rakousko a Maďarsko, které bylo několik měsíců nepřítelem přímým a vedla se s ním ostrá válka
- zbývající pátý stát, Polsko představovalo zpočátku také přímého nepřítele, který s námi vedl válku, potom možného nepřítele, ale postupně se vzájemné napětí podařilo snížit a uvažovalo se dokonce o spolupráci.
Mimo Rumunska patřily mezi československé spojence ještě Jugoslávie, Francie a od poloviny 30. let také Sovětský svaz. Se žádným z těchto tří států Československo nemělo společné hranice. Od Jugoslávie i od Francie nás dokonce oddělovalo území možného nepřítele. Je tedy logické, že všechny tyto skutečnosti měly na československé válečné plánování velký, v určitých obdobích i zásadní vliv.
Už první plány použití našich vojáků v možném válečném konfliktu až na jednu výjimku byly koncipovány tak, že bude bojovat kádrová armáda posílená buď částečnou, nebo plnou mobilizací. Z toho plyne, že zásadní vliv na rozvoj naší obranyschopnosti měla Francouzská vojenská mise v čele s generálem Mauricem Pellé. Ten ihned po svém příjezdu do Prahy dne 13. února 1919 nastoupil na svěřený post a 17. února se stal náčelníkem Hlavního štábu branné moci, který byl schválen až příkazem ministra obrany v květnu téhož roku. Kvůli kritické situaci na východních hranicích nového státu, kde českoslovenští vojáci bojovali proti Maďarům, byl dne 4. června jmenován vrchním velitelem československé armády, kterým zůstal do října 1919. Podařilo se mu vybudovat struktury generálního štábu a podpořit zavedení všeobecné vojenské služby.
Generál Maurice Pellé
Počáteční struktura hlavního štábu byla jednoduchá. Měla pouhé čtyři sekce. Byly to:
- sekce organizační
- sekce zpravodajská
- sekce operační výcviková
- sekce dopravní.
Tento zárodek budoucího plnokrevného generálního štábu dokázal za krátkou dobu relativně hodně. Ale pořád se předpokládala přítomnost pravidelné armády. A tak jak bylo řečeno, mimo ten první plán který probereme za chvíli, všechny naše válečné plány a studie až do konce První republiky řešily dvě skupiny problémů.
Primo: Zajištění státní hranice a pozorování nepřítele po dobu naplňování rámcových útvarů a jednotek mobilizovaným mužstvem. Pro toto zajištění státní hranice se časem ustálily dva stupně a to:
První stupeň nazývaný ostraha
Druhý stupeň nazývaný kryt
Secundo: Manévrování soustředěných jednotek na vnitřních a vnějších liniích podle povahy cíle manévru. Tedy útočného nebo obranného.
Vývoj československých válečných plánů lze rozdělit do tří období.
Primo: První období trvající do poloviny 20. let bylo poznamenáno jak vlivem francouzské vojenské mise, jejíž příslušníci ovládali všechny vedoucí funkce ve velení armády, tak dosud nejasnou zahraničně politickou situací. V tomto období byly válečné plány směřovány proti Německu.
Sekundo: Ve druhém období, trvajícím od poloviny 20. let přibližně do roku 1933, již ve velení armády působili českoslovenští důstojníci a Československo mělo vybudovaný systém mezinárodních smluv, který ho měl chránit především proti revizionistickým snahám Maďarska. Následovaly další plány proti Německu, proti Maďarsku, ale také proti Polsku nebo pro případ plebiscitu v Horním Slezsku.
Tertio: Poslední období, datované počátkem přibližně od roku 1933, bylo charakteristické stále rostoucím ohrožením ze strany Německa a zaměřením všech sil proti tomuto nebezpečí. A tomu odpovídali i válečné plány.
Kapitola první: Plány prvního období - roky 1919 až 1920.
Ten úplně první plán si snad ani nezaslouží označení plán. Byla to spíše studie, na papír hozená úvaha, která se ale mohla v relevantní válečný plán přetvořit. Nachází se v dokumentaci francouzské vojenské mise a má datum 25. května 1919. Jejím cílem je doslova a do písmene nájezd na německé město Bayreuth. Ano je to tak. Studie řešila nevyprovokovaný ale francouzskou vojenskou misí nařízený útok jednou pěší divizí s posilovými prostředky do hloubky asi 60 kilometrů území Německa. Malá síla útoku se zdá být nepochopitelná, ale v dané době většina našich bojeschopných jednotek bojovala na Slovensku s Maďarskem.
Studie vytyčila osu postupu z prostoru Cheb-Aš do Bayreuthu. Hlavní síly tvořila posílená pěší brigáda, která měla být kryta severním a jižním bojovým zajištěním. Severní zajištění měly tvořit dva pluky a jižní dva prapory. Kalkulovalo se, že jižní směr, tedy Bavorsko není problém – mělo své potíže s bolševickým povstáním. Severní směr byl považován za rizikový a proto ta síla v zajištění. Naprosto klidně se kalkulovalo, že úderné uskupení lehce projde slabým jištěním německých státních hranic a obsazení samotného Bayreuth, kde byl posádkou jediný prapor s „trochou dělostřelectva“, mělo být snadné.
Základní idea nájezdu na Bayeruth v soudobé mapě.
Tato studie postrádá u všech dalších československých válečných plánů obvyklé vojenskopolitické zdůvodnění. Ani ho mít nemohla, Německo v té době nebylo hrozbou. Ale dějiny jsou spravedlivé a tak lze lehce dohledat, že vrchní velitel francouzské armády Weygand napsal veliteli francouzské mise Pellému 20. května 1919 dopis, ve kterém mu sděluje, že ve Francii panuje obava, že Německo odmítne podepsat mírovou smlouvu. Pokud by se tak stalo, dne 27. května by Francie vyhlásila Německu se svými spojenci nepřátelství. A Pellé měl s našimi vojáky udeřit do prostoru Bayreuth-Bamberg. Zde se měly naše jednotky spojit s francouzskými, které v té době měly operovat v údolí Mohanu.
Akce nakonec neproběhla. Němci se skřípáním zubů, které bylo slyšet přes celou Evropu, nakonec krajně ponižující mírovou smlouvu podepsali, a tím byl vytvořen počátek sledu událostí, které skončily likvidací našeho státu a Druhou světovou válkou. Naše politické velení bylo o tomto plánu informováno jen okrajově, ale vědělo, že zde francouzská vojenská mise zde je hlavně proto, aby připravila naši armádu tak, aby byla podle rozhodnutí v Paříži nasazena proti Německu. Minimálně Masaryk o tom byl plně informován. Že je to reálné a mohlo to klidně proběhnout je dáno i faktem, že na přímou žádost generála Pellého bylo Německu zakázáno budovat jakákoliv opevnění na hranicích s Československem.
Následně byly vypracovány dva další válečné plány označené jako „Plán N1“ a „Plán N2“ Tyto dokumenty nejsou datovány ale podle obsahu a použitých termínů je dovozováno, že tyto plány spatřili světlo světa koncem roku 1920.
Plán „Plán N1“ byl plánem útočným a byl vypracován v posledním kvartálu roku 1920. Byl to plán těžkého útoku podle parametrů výše popsaného nájezdu na město Bayreuth s pokračováním na Bamberk s cílem spojit se s francouzskými vojsky v údolí Mohanu a oddělit Bavorsko od severního Německa. Jenže na rozdíl od nájezdu podle studie z roku 1919 kde měla bojovat jedna divize, zde se plánovalo použití divizí čtyř. Plán je podrobný obsahuje:
- grafikony přesunů určených svazků do prostoru rozmístění,
- určuje tyto prostory
- způsob zajištění boje
- osy postupu německým územím a to jak pro hlavní útočné kolony tak pro pro jižní a severní boční zajištění.
- systém materiálního zajištění
Je zajímavé, že i v tomto plánu se počítalo na severu s výrazně větší silou bojového zajištění než na jihu.
Plán vzhledem k velmi nejisté situaci na Slovensku nepočítal s použitím čtyř divizí zde dislokovaných. Pro kryt území Čech a Moravy byly určeny další 4 divize.
Tyto divize krytu měly jasný úkol:
- zajistit klid na daném území,
- vyčlenit potřebné síly prostředky pro pevné obsazení prostoru kolem Chebu
- zajistit bojové stmelení úderných sil a vytvořit z prostoru Chebu bezpečnou výchozí základnu pro útočnou operaci.
Plán „Plán N2“ byl plánem už úplně jiným. Jeho vojensko-politické zdůvodnění je jednoduché. Bylo v něm stanoveno, že pokud by došlo k obnovení nepřátelství dohodových spojenců s Německem, může být naše armáda použita na dvou možných směrech.
Za prvé: buď podle plánu N1 a ten už v nutném rozsahu známe a nebo
Za druhé a to už je jiné kafe, ke všeobecnému útoku na Berlín.
Plán počítal s tím, že jeho realizace podle varianty za druhé, bude obtížná, ale výsledky by mohly být významné. Plán požadoval dva základní momenty:
- postupovat se mělo po obou stranách Labe.
- v prostoru Drážďany – Míšeň měla být vytvořena základna pro další postup. Mělo jít tedy o dvojitý skok.
Důvod postupu po obou březích Labe byla odůvodněna tím, že pokud by se postupovalo jen po levém nebo jen po pravém břehu této velké řeky, postup by brzy narazil na vážné přírodní překážky.
Kolony postupující po levém břehu by mohly být zastaveny při pokusu o násilný přechod na pravý břeh. A pokud se mělo pochodovat na Berlín, tento přechod nelze vynechat. Ale kolony postupující pouze po pravém břehu by pro změnu narazily na silně zalesněný a bažinatý terén bez možnosti využít kvalitní železnici.
Proto při oboupobřežním postupu s využitím dvoukolejné železnice Praha-Drážďany-Berlín pravobřežní pochodový proud měl umožnit nerušený přechod levobřežního proudu na pravý břeh. Jakmile by byla získána pevná základna v prostoru Drážďany- Míšeň, nebránilo by pochodu na Berlín - co se týká terénu - už nic významného. Z mého pohledu je poněkud zvláštní, že tento plán měl v sobě i ustanovení o masivním bombardování Berlína naším letectvem. To v roce 1920 považuji za naprosto mimo realitu. I když na druhou stranu při neexistenci německého letectva kdo ví….plán předpokládal, že by takové nálety vyvolaly ve městě velkou paniku. Tyto letecké údery na bezbranné město měly trochu nahradit slabost pozemních sil. Přece jen poslat pouhé čtyři pěší divize k útoku na obrovské město, to není jen tak.
Plán obsahuje i poměrně detailní určení prostoru soustředění útvarů v severních Čechách a po přechodu hranic do Saska prostor podpůrného prostoru. Pečlivě potom určuje i pochodové osy útočných kolon na Berlín.
K plánu je připojena i varianta označená jako N-3. Ta je vlastně jen jakýmsi doplňkem obou výše popsaných plánů. Jde o to, že pokud by se vývoj krize protáhl a nebylo by jasné, který plán bude použit, měla se vojska soustředit v severozápadních Čechách a to tak, aby stačilo malé úsilí a bylo možno je použít podle plánu N-1 a Nebo N-2.
Ovšem v letech 1918 až 1919 se nejvíce pracovalo na plánech ofenzivy proti Maďarsku. Tento plán nepočítal s tím, že by nám pomohl některý ze spojenců, a předpokládal, že to bude čistě naše válka. Hodně se na tom odrazila počáteční katastrofální porážka od maďarské revoluční armády. Plán byl označen jako „Plán H“. Vězme, že každý další plán proti Maďarsku měl stejné označení. Tento plán se stal základem pro plány:
P, tedy plán pro nástup proti našemu severnímu sousedovi, tedy Polsku
PH, tedy plán proti nepříteli na jihu i na severu tedy najednou proti Polsku a Německu
Nyní trochu předběhnu a uvedu, že se stal i podkladem pro plán s názvem B, což byl plán jak postupovat, pokud by bylo potřeba řešit vstup jednotek Rudé armády do Polska
Takže se podíváme podrobněji na reálný válečný plán nástupu proti Maďarsku. Co si budeme nakecávat, v této době nebylo možno Německo považovat za nepřítele. Mělo příliš mnoho potíží skrytých samo v sobě. Ale Maďarsko, to bylo jiné kafe či limonáda.
První náčrty plánu útoku na Maďarsko vznikly k 15. říjnu 1919. Tato studie uváděla, že tento plán i když řeší útok, je ve skutečnosti plánem obranným, jelikož bylo možno očekávat další maďarský útok proti naší zemi s cílem opět získat Slovensko.
Nyní je čas na trošku politiky a dějin. Již 26. července 1919 ministr zahraničí dr. Beneš nabídl naši armádu k dispozici maršálovi Fochovi k útoku do Maďarské republiky rad. V přípise, co mu odeslal, si stěžoval na neustálé útoky na naše území ze strany Maďarska a navázal, že rozhodný postup proti bolševikům je jediné správné řešení. Co se tohoto týká, nebylo to míněno vážně. Naše armáda takové ofenzivy nebyla schopná. Byl to pouze a jen diplomatický tah. V ten samý den totiž vítězové Velké války dospěli k jednotnému postoji a prohlášením které bylo spíše ultimátem, požadovali odstoupení vlády Bély Kuna. A právě neustálé útoky na spojeneckou vládu - kdo jiný by to byl, když ne naše vláda – byly jedním z důvodů proč Velká dohoda odmítala s vládou Bély Kuna podepsat mírovou smlouvu.
Zde musíme vidět, že podpůrným prvkem Versailleského systému se stala dohodová ujednání, která zde fungovala:
- nejprve mezi Francií a Velkou Británií
- následně mezi Francií a Československem
tato smluvní provázanost se nazývá Velká dohoda, a měla v dané době velkou váhu. Byla garantem toho, že se podaří prosadit požadovaný stav věcí.
30. července potom Beneš informoval ministerského předsedu Tusara o snaze mírové konference odstranit Kuna politickým jednání a požadoval, aby vláda byla připravena k okamžitému nástupu proti Maďarsku, jmenovitě k obsazení Budapešti. A korunu tomu nasadil výrokem, že pokud by se Rumunsko rozhodlo o své vůli zaútočit na Maďarsko, není nutno čekat na schválení Francií a Británií a naše armáda se může zapojit na základě našeho rozhodnutí.
Když se to stalo a Rumuni obsadili Budapešť, bylo to bez nás a to bylo jen dobře. Mezi Rumunskem a probíhající mírovou konferencí vznikl vleklý spor. I z toho lze dedukovat, že toto Benešovo válečnické zanícení bylo jen proklamací a ne reálným odrazem možností našich ozbrojených sil.
Plán H, tak jak se začal v říjnu 1919 rodit, neměl přímou souvislost s úmyslem obsadit veškerá území, které vyklizovala poražená maďarská rudá armáda. Spíše se v něm odrážely zkušenosti z porážek, které tato armáda naší armádě uštědřilas jaře tohoto roku.
Vojenskopolitické zdůvodnění tohoto útočného plánu vydávaného za obranný bylo toto, cituji:
„je nutno očekávat novou maďarskou agresi s cílem znovuzískání Slovenska. Tato agrese se dá očekávat z nacionalistických důvodů, jakmile se maďarská vojska vzpamatují z rumunského v pádu. Příhodným okamžikem by mohla být demobilizace československé armády“.
Z dalšího plyne, že odůvodnění maďarské agrese samotným Maďarskem bylo očekáváno ve skutečnosti, že doposud nebyly stanoveny pevné hranice mezi Maďarskem a Československem. A vhodný okamžik by mohl nastat, jakmile by došlo k zauzlení československého sporu s Polskem o Těšínsko.
Základem, ze kterého studie plánu H vycházela, byla skutečnost, že k 1. listopadu bude Slovensko obsazeno šesti divizemi:
- 12. pěší divize v Trnavě
- 2. pěší divize v Bánské Bystrici
- 11. pěší divize v Nových Zámcích
- 4. pěší divize v Košicích
- 3. pěší divize v Košicích
- 10. pěší divize v Chustu
Morava byla obsazena třemi divizemi a Čechy také třemi divizemi. Už z toho je jasně vidět, že obraně Slovenska byla dána priorita. Na možné frontě německé, polské, rumunské rakouské se předpokládal klid. Pokud by to tak nebylo, bylo by nutno plány revokovat.
Za těchto předpokladů, jakmile by se prokázalo, že hrozí maďarský útok, bylo stanoveno urychleně doplnit výše uvedené divize na válečný stav. Na Slovensko se měl podle stanovených harmonogramů poslat veškerý potřebný materiál:
- obrněné vlaky a obrněné automobily
- letadla
- kulomety
- ženijní materiál potřebný pro opevňovací práce.
Na vhodných místech se měly vybudovat sklady dělostřeleckého, ženijního a intendančního materiálu.
Před zahájením nepřátelství měla proběhnout všeobecná mobilizace. Zde je nutno připomenout, že i popsaná unifikace vojsk a jejich vybavení sjednocenou výzbrojí proběhlo jako první právě na Slovensku. Tedy popsaná v mé práci o pěchotních zbraních pro pěchotu prvorepublikové armády.
Hlavní síly měli zajistit kryt hranice systémem opěrných bodů – nikoliv souvislé obrany a síly určené pro vedení manévrové války se měla soustředit se v prostoru Trnavy. Na rozkaz potom tyto síly měly zahájit postup na Lučenec a následně udeřit po levém břehu Dunaje na Budapešť. Pomocné sbory dislokované na Podkarpatské Ukrajině měly pružně reagovat na dění na západě.
Studie předpokládala, že na Slovensku vzniknou velitelství dvou skupin vojsk. První skupina, západní měla podléhat velení generála Mittelhaussera a měla nést hlavní tíhu útočných operací. Skupině východní měl velet generál Hennocque, měla být v defenzivě, pokud by to bylo nutné byla připravena vyklidit území Podkarpatské Rusi.
Studii plánu H generál Pellé schválil a nařídil její převedení do praktické podoby. Podtrhl význam možnosti získat časový předstih útokem na Budapešť jako jediné možnosti obrany. Aby to bylo vše možno realizovat, bylo nutno v krátkém čase posílit divize na Slovensku a vybudovat potřebnou vojenskou infrastruktur. To mělo zajistit obranu Slovenska a zabránit možnému překvapení.
Vypukla horečná činnost všech oddělení hlavního štábu. Již 27. října 1919 zaslal hlavní štáb zemským velitelům rozkazy vyžadující zpracování a postoupení těchto dokumentů:
1) mapy s přesnou dislokací velitelství divizí, brigád, pluků, samostatných praporů, baterií a eskadron
2) nákresy svěřených úseků hranice přesnou dislokací oddílů plnící úkoly krytu hranice
3) organizaci služby oddílů v krytu hranice
4) zemská vojenská velitelství v Praze a v Brně měla vypracovat přehled minimálních sil potřebných k ostraze hranic, pokud by všechny jednotky měly být povolány na Slovensko.
Dne 29. října poslal Pellé podřízeným velitelům na Slovensku a Podkarpatské Ukrajině tajnou instrukci se stručným vysvětlením zámyslu plánu H. Jako první úkol bylo stanoveno vytvořit z divizí organicky dislokovanými na Slovensku kryt hranice. Ten měl tyto úkoly:
1. pozorovat nepřítele
2. krýt mobilizaci armády a její soustřeďování v týlu
3. zadržet první útoky nepřítele
4. udržet důležité body na hranici a pokud možno získat stejné body na území nepřítele, které by mohly pomoci splnit ofenzivní úkoly.
5. připravit ofenzivní akci hlavními silami
Kryt měl mít, jak už jsem uvedl ohniskovou strukturu a rozhodně se mělo velení vyvarovat budování souvislých pásem. Jen u významných prostorů měl mít vyšší hustotu. 7. listopadu 1919 byl plán krytu vytvořen. Velká pozornost byla věnována ostraze železničního spojení, hlavně trati Žilina-Košice, což byla hlavní komunikace spojující východní a západní skupiny. Stejný důraz byl položen na obranu předpolí Košic a obrany ústupových komunikací 10 pěší divize z Podkarpatské Rusi. Byl navržen i systém krytu dunajské fronty a plán soustřeďování hlavní zálohy v týlu západní skupiny.
V dalším období se pracovalo na plánech soustřeďování divizí z Čech a Moravy v prostoru Přerov – Kroměříž a jejich přesunu na západní Slovensko. A 26. prosince 1919 bylo schváleno složení štábů předpokládaných skupin na Slovensku. Byly to tyto skupiny:
A- východní Slovensko, která byla tvořena 3., 4. a 10. pěší divizí
B- západní Slovensko, která byla tvořena 12., 11., 2., 6., 7., 1. a 9. pěší divizí
Na celém Slovensku se začalo tvrdě pracovat na polním opevnění určených prostorů. Velmi pozitivně se na všem odrazila svižně probíhající unifikace organizace jednotlivých vojenských těles, tak jak jsem ji popsal výše. I proces sjednocování výzbroje a tomu odpovídající struktura zásobovacího systému se odrazil pozitivně ve stavu armády a její vycvičennost rychle rostla. Tak rychle, že 11. února 1920 se už začalo uvažovat nad novou verzí plánu tak, aby přinesl výsledky v krátké době. Podstata se týkala propracování razantního útočného manévru směrem na Budapešť. Byl podrobný a velmi sofistikovaný. Natolik že ho lze považovat za válečný plán v pravém slova smyslu. Mělo to svoji logiku – od hlavního shromaždiště sil na Slovensku byla Budapešť jen 90 kilometrů daleko. Terén je zde rovinatý bez přirozených přírodních překážek a manévru mohly napomoci čtyři komunikace, z nichž tři vedly podél železničních tahů.
Aby mohl plán být reálný, bylo zapotřebí zajistit obranu prostoru ve směru Detva- Zvolen v četně zde vedoucích železničních spojů. Plán obsahoval i podněty k zajištění obrany Podkarpatské Rusi. V květnu 1920 byl plán opět modifikován tím, že 3. pěší divize se měla vrátit divého mateřského prostoru, tedy Litoměřic. Plán už totiž počítal i s územními ztrátami jak na východním Slovensku a tak i možnost úplného vyklizení právě Podkarpatské Rusi.
Na celém Slovensku se začalo tvrdě pracovat na polním opevnění určených prostorů. Velmi pozitivně se na všem odrazila svižně probíhající unifikace organizace jednotlivých vojenských těles, tak jak jsem ji popsal výše. I proces sjednocování výzbroje a tomu odpovídající struktura zásobovacího systému se odrazil pozitivně ve stavu armády a její vycvičennost rychle rostla. Tak rychle, že 11. února 1920 se už začalo uvažovat nad novou verzí plánu tak, aby přinesl výsledky v krátké době. Podstata se týkala propracování razantního útočného manévru směrem na Budapešť. Byl podrobný a velmi sofistikovaný. Natolik, že ho lze považovat za válečný plán v pravém slova smyslu. Mělo to svoji logiku:
- od hlavního shromaždiště sil na Slovensku byla Budapešť jen 90 kilometrů daleko
- terén je zde rovinatý bez přirozených přírodních překážek
- manévru mohly napomoci čtyři komunikace, z nichž tři vedly podél železničních tahů.
A proč Budapešť? Cituji:
„Okupace hlavního města Maďarska nám mimo politických a morálních výhod zajistí střed železniční sítě sbíhajících se v Budapešti“
Aby mohl plán být reálný, bylo zapotřebí zajistit obranu prostoru ve směru Detva- Zvolen v četně zde vedoucích železničních spojů. Tyto bylo potřeba udržet za každou cenu a byl to úkol pro jednotky v krytu v prostoru Šahy-Filakovo.
Plán obsahoval i podněty k zajištění obrany Podkarpatské Rusi. V květnu 1920 byl plán opět modifikován tím, že 3. pěší divize se měla vrátit divého mateřského prostoru, tedy Litoměřic. Rozkaz byl podepsán 28. května 1920. Plán už totiž počítal i s územními ztrátami jak na východním Slovensku a tak i možnost úplného vyklizení právě Podkarpatské Rusi. Přesun 3. pěší divize domů do Čech se odehrál na pozadí vytváření mírové struktury dislokace naší armády a odehrál se na základě velmi vážné mezinárodní politické události.
Takže opět trochu politiky
Základ této události se skrýval ve výsledku francouzských voleb v listopadu předchozího roku a ve zvláštním vývoji ve střední Evropě v první polovině roku 1920. Osvědčený Clemenceau byl volbami odejit a do čela země se postavila ostrá pravice, vedená Alexandrem Millerandem. Tato pravice si pěla duet s britskými konzervativci a spolu měly jediný cíl: zorganizovat další protibolševické tažení. Předchozí vláda byla také protisovětská, ale měla jiné priority. Musela zajistit porážku Německa a jeho spojenců, což se jí podařilo a zajistit mír, na čemž pracovala až do svého pádu.
Jenže nová francouzská vláda toto břemeno neměla a tak měla jiné cíle. Boj proti bolševismu. Ale po děsivé válce si nemohla dovolit poslat vojáky na další možná jatka, a tak se rozhodla pro tyto své cíle použít vojáky ze států střední Evropy. Hlavní úderná síla byla jasná – polská armáda, která bojovala dobře a měla za cíl připojit k Polsku západní Ukrajinu. Další státy se podle Francouzských představ měly připojit pěkně postupně, jak byly rozloženy od Polska na jih a to včetně Československa. Tak měl vzniknout jakýsi sanitní kordon, a ten se měl přetvořit do úderné koalice, která by s francouzskou a britskou podporou zničila vznikající Sovětský svaz. Jenže to byl problém. Žádný středoevropský stát se do tohoto dobrodružství nechystal zapojit s výjimkou Maďarska, kde vládl tvrdou rukou admirál bez flotily Miklós Horthy. Ten nabídl pomoc již v lednu 1920. Ale bylo to něco za něco.
Žádal velké územní ústupky v návrhu podmínek, který mu byl přeložen mírovou konferencí 2. února 1920. A zde se začal ve Francouzské politice objevovat rys, který pro naši zemi mohl mít krajně neblahé důsledky. Francie rozjela politiku řízenou generálním sekretářem francouzského ministerstva zahraničních věcí George-Maurice Paléologue. Do Polska začala proudit kvanta zbraní. Jenže naše země s Polskem problém a ten by jeho rostoucí vojenská převaha Polska mohla opět vyhrotit a to v náš neprospěch. A to nebylo vše.
Paléologue dne 29. března 1920 osobně jednal s maďarským diplomatem Czákym kde si nechal upřesnit maďarské požadavky. A ty byly neuvěřitelné – Maďarsko požadovalo:
1. Celou Podkarpatskou Rus a východní Slovensko včetně Košic
2. Ještě větší drzost byl požadavek na vydání Bratislavy a celého Žitného Ostrova
A Francie byla v zájmu svého protibolševického tažení tyto touhy naplnit. George-Maurice Paléologue totiž přislíbil vydat Maďarsku všechny Maďary osídlené oblasti a bylo mu celkově jedno a čí úkor to bude. A tak se poprvé naše území stalo předmětem francouzských politicko – územních her.
George-Maurice Paléologue
Bylo to o to horší, že naše politická reprezentace a logicky i část armády byly zaneprázdněny sporem o Těšínsko. Logicky tedy Tomáš Gariqoue Masaryk a Edvard Beneš odmítli bok po boku s Poláky táhnout proti Sovětskému Rusku. Byla by to totiž schizofrenie: na jedné straně s Poláky válčit o Těšínko a na druhé straně být jejich spojenec v jejich válce proti bolševikům. Navíc Masaryk poukazoval na nejednotnost dohodových mocností v jejich postoji proti sovětům a dále poukazoval na neschopnost armád bělogvardějců si s Rudou armádou poradit samotným, byť s velkou materiální pomocí z venku. A že by Rudou armádu dokázali porazit Poláci tak, aby to mělo pro Sovětské Rusko osudový význam, nevěřil vůbec. A jako realista nevěřil ani na to, že by s Poláky spolupracovaly ukrajinské bělogvardějské síly. Ty by totiž musely akceptovat, že by Ukrajinci pomohli těm, co je chtěli zbavit velké části území a zde žijící Ukrajince tak učinit menšinou.
Navíc si naši politikové uvědomovali velkou rezistenci velké části našich občanů k jakýmkoliv protisovětským aktivitám. Došlo to tak daleko, že Masaryk musel Karlovi Kramářovi napsat, cituji:
„Kdo nechce přijmout socialismus malého, bude muset přijmout socialismus velký.“
Narážel tím na skutečnost, že se u nás vytvářeli podmínky na revoluční pohyb pod vedením levice.
V této době, která naším odmítnutím se na tomto dobrodružství podílet, vedla k propadu naší prestiže v očích dohodových politiků, se v nejlepším světle předvedl dr. Edvard Beneš. Tento politik bývá občas obviňován z ledasčeho, ale v této době prokázal naší zemi mimořádné služby. Zahájil celý sled jednání, kdy hrál s kartami obav z Maďarska a jeho ambicí.
Primo: Jugoslávie byla vyhraněně protimaďarská a tu v tomto postoji rozhodně podpořil
Secundo: Rumunsko, které žádalo od Poláků pomoc v zajištění od Ruska odtržené Besarábie přesvědčil, že Sovětské Rusko je nyní menší hrozbou než Maďarsko, které tak jako chtělo části našeho území, požadovalo i vrácení Sedmihradska, které Rumunsko získalo na úkor Maďarska v roce 1919.
Tertio: Podařilo se mu díky dobrou hrou s protimaďarskou kartou sblížit naše zájmy se zájmy Rakouska.
Kvarto: Málo se dnes už ví, že v této době Beneš zahájil kroky, které měly vést k narovnání našich vztahů se Sovětským Ruskem, jak v této práci nazývám pro zjednodušení Ruskou sovětskou federativní socialistickou republik. Jednání za Sověty vedl lidový komisař zahraničí Georgij Vasiljevič Čičerin. Sovětská vláda se pokoušela navázat kontakty s naší zemí už od roku 1918, od samého vzniku Československa, ale je logické, že dokud na jeho území působily naše legie, nebylo to možné. Když ale pod vlivem toho, že počátkem roku 1920 československé legie na Sibiři svým statečným bojem uvedly do chaosu obrovskou rozlohu Ruska a Sověti se rozhodli přestat bránit jejich odchodu, bylo možno jednat, a začalo se jednáním o výměnách zajatců. Ze strany Čičerina to byl pragmatismus hodný velkého státníka: Hrozila rusko-polská válka a navíc díky velkému množství ruských zajatců na našem území hrozilo, že z nich budou zformovány protibolševické jednotky a nasazeny na frontách občanské války.
Lidový komisař zahraničí Georgij Vasiljevič Čičerin.
Je totiž pravda, že v době počátečních úspěchů generálů Judeniče a Děnikina se tyto plány začaly pomalu měnit ve skutečnost. Ale tehdy je zastavil velitel francouzské mise generál Maurice Pellé. Jeho odůvodnění bylo jasné a logické.
Zbraně vydané těmto dobrovolnickým formacím, které považoval za velmi problematické, by nemohly být použity pro formování československé armády, kterou potřeboval dát do stavu, kdy bude schopna zasáhnout, pokud bude třeba proti Německu.
Jenže utekl rok, Německo podepsalo mírové smlouvy a francouzská politika si našla nový objekt – bolševické Rusko. Přes palubu tak byla hozena dosavadní francouzská středoevropská politika, založená na protiněmeckých postojích. A tak se terčem osočování stala naše země a její politická reprezentace, která dělala to, co měla- budoval tuto zemi a její armádu. Správně vedený francouzský a britský tisk na nás útočil sprostě a nevybíravě.
Když Polsko zahájilo útok na Sovětskou Ukrajinu, Beneš přestal jednat s Čičerinem a dal se do práce. Byla ideální doba. Jím vedená československá diplomacie se opřela o dopředu připravené Rumunsko, Rakousko a Jugoslávii a na mírových jednáních přešla do tvrdého protiútoku. Paléologue si dost věřil, ale jeho pozice nebyla tak silná jak doufal. V rozhodující diplomatické komisi seděli ti lidé, co připravili původní středoevropskou politiku a ti ze svého neslevili.
Dne 1. června 1920 vlády naše a výše zmíněných tří dalších států společně jednoznačně odmítli jakékoliv maďarské nároky. A když navíc Poláci právě vyhrávali, zdálo se, že maďarské divize nebudou potřeba. Paléologue si stál za svým a podařilo se mu do průvodního dopisu maďarské vládě propašovat nějaké motáky o budoucích možnostech změn, ale to už bylo pozdě. Dne 6. června 1920 Maďarsko v Trianonu podepsalo mírovou smlouvu a přestalo být problémem číslo jedna. Byl to Benešův diplomatický majstrštik a může o něm říkat kdo chce a co chce.
Ale zatím nebylo vyhráno. Naše vztahy s Polskem se vyhrotily natolik, že francouzská vláda nařídila Pellému a jeho lidem naši zemi opustit, pokud by došlo k válce. Bylo nemožné, aby jedna francouzská mise v Polsku a druhá v Československu bojovaly proti sobě a jelikož u francouzské vlády byli najednou top spojenci poláci, my měli smůlu. Do této doby potom spadá Pellého pokyn v případě maďarského v pádu vyklidit Podkarpatskou Rus a možná i východní Slovensko. A jelikož došlo k novému vyostření vztahů Francie s Německem, musela 3. pěší divize domů do Litoměřic.
Počátkem dubna 192 totiž došlo v Porůří k masovým nepokojům a německá vláda sem poslala skoro 20 000 vojáků. A to bylo porušení mírových dohod. Francouzská vláda nelenila. Poslala armádu a ta obsadilo ledacos, včetně měst Darmstat a Frankfurt nad Mohanem. A tak bez ohledu na francouzské pravicové touhy o boji proti bolševismu se začala obnovovat protiněmecká podstata středoevropské politiky. A třetí pěší divize byla předurčena pro případný útok ve směru Bayeruth – Bamberg.
Díky rozhodnému jednání naší diplomacie, bylo Maďarsko tak nějak vyšachováno. Když navíc rozvědka zjistila, že maďarská armáda má nedostatek munice, zbraní pro pěchotu a dělostřelectvo téměř k nepoužití, bylo jasné, že Horthy při nabídce svých divizí proti sovětům hrál va banque a prohrál. V celé nahotě se to ukázalo, když Rudá armáda Poláky odrazila, překročila polské hranice a směřoval k Varšavě a admirál nebyl schopen dostát svému slovu ani jedním plukem.
V té době se v belgickém lázeňském městečku Spa vedla jednání mezi našimi diplomaty a jejich polskými protějšky. Na pořadu dne bylo co s Těšínskem. Poláci si natolik byli jistí vítěznou válkou se Sovětským Ruskem, že se vzdali původních požadavků na referendum. Pokud by vyhráli, Francie s Británií by jim dala vše, co by chtěli. Beneš byl rád – o výsledku referenda neměl moc velké iluze.
Jenže Poláci do Spa dorazili v pozici porážené země, a spíše než tvrdě požadovat, dojeli prosit o pomoc. A tak 10. července 1920 náš ministr zahraničních věcí dokázal uzavřít s polským protějškem dohodu, potvrzující, že oba státy budou respektovat arbitrážní rozhraničení sporného území dohodovými mocnostmi. Na oplátku naše strana slíbila znovu zajistit transporty zbraní a materiálu přes naše území do urputně bojujícího Polska. To se podařilo ale za cenu velkých represí proti železničním zaměstnancům a některé úseky železnic musela provozovat armáda. Proti stávce na košicko-bohumínské železnici muselo být vyhlášeno dokonce stanné právo.
Na tomto základě potom naše diplomacie dosáhla významného úspěchu a to je další kus skvělé práce odvedené Edvardem Benešem. Ale tím se náš ministr ještě nevyčerpal. Byla obnovena jednání s Čičerinem o repatriaci našich zajatců a recipročně ruských zajatců domů. A co se týká války, která otřásala územím severně od našich hranic, trvala na naší neutralitě. A do toho se ozvali Maďaři s tím, že mohou poslat 4 divize na slovensko-polskou hranici ke společné obraně proti bolševikům. To bylo něco, na co naše diplomacie ani vojáci nemohli nikdy přistoupit. Naštěstí i šéf francouzské vojenské mise, nyní už generál Mittelhausser 28. července napsal, že ostraha hranic je zajištěna dostatečně.
Jenže dohodové politické špičky stále v zajetí antisovětismu na nás vyvíjeli tvrdý nátlak, abychom se zapojili do jedné linie protisovětské koalice. i když žádná neexistovala a když neviděli kladnou odezvu, opět na nás začal útočit dohodový tisk. Jenže dohodoví vojáci věděli o neschopnost maďarské armády své a stáli při nás.
A nevybíravé chování dohody vedlo pouze k jednomu- 9. srpna naše vláda vydala veřejné prohlášení o své neutralitě a zaměřila se na další formování protimaďarského spojenectví ve střední Evropě. Data:
- 14. srpna 1920 byla podepsána smlouva mezi Jugoslávií a naší zemí
- 17. srpna potom protokol, tedy zatím ne smlouva s Rumunskem
Tím byly položeny základy spojeneckého svazku zvaného Malá dohoda. Naše diplomacie nevěřila na úspěch dohodové aktivity proti bolševismu. Rumunsko a Jugoslávie zrovna řekly, že do takového dobrodružství nepůjdou a naše vláda trvala na neutralitě. Tato neutralita měla i vojenský rámec.
A zde se konečně po výše vytvořeném politickém exkursu vrátíme k vojenským plánům.
Pokud archivy nelžou, existovalo několik plánů, označených H, na obranu proti Polsku. Plán označený jako varianta P pojednával o možnosti vojenského střetnutí s Polskem a jiná varianta označená jako PH potom o možné válce s Polskem a Maďarskem současně. Varianty se lišily od plánu H pouze proti Maďarsku odlišnými prostory soustředění a přesuny na potenciální válčiště. Tyto studie byly zpracovávány už od prosince roku 1919.
Varianta P předpokládala, že část zmíněné skupiny divizí, tedy těch soustředěných v prostoru Kroměříž – Přerov, bude nasměrována do prostoru Ostravy a Oravy k podpoře krytu 8. pěší divize. Další část potom měla převzít obranu průsmyků a jejich okolí na sevru Slovenska. Tato varianta neměla ofenzivní charakter.
Varianta PH potom počítala s tím, že proti Maďarsku bude postupováno ofenzivně s tím rozdílem, že bude evakuována Podkarpatská Rus a částečně budou stažena vojska z východního Slovenska na střední Slovensko. I zde se počítalo s tím, že proti Polsku se bude postupovat defenzivně a rozhodnutí měla přinést ofenziva na Budapešť.
Je tedy naprosto jasné, že v dané době bylo těžiště našich obranných plánů položeno do obrany Slovenska. Plán operací východní skupiny z 12. července 1920 opět zdůraznil, že jejím hlavním úkolem je podpora západní skupiny při jejím útoku na Budapešť. Plány, tedy všechny co jsem zde uvedl, ale byli už v září 1920 upravovány v souvislosti s odchodem 2. pěší divize do Plzně, která se stala prostorem její trvalé destinace až do zániku První republiky. Oslabení sil vedlo k jistému zředění bojových sestav, ale na úkolech se nezměnilo nic zásadního. Generál Maurice Pellé to rozpracoval takto:
A- pro případ H se bude evakuovat pouze Podkarpatská Rus.
B- pro případ PH se bude evakuovat jak Podkarpatská Rus a košická oblast. Zároveň se měly na severní hranici Slovenska rozmístit dvě horské brigády.
Posily z Čech a Moravy měla obdržet západní skupina v síle pěti divizí a na Moravě zůstávaly dvě divize v prostoru Přerova jako záloha hlavního velitele. Takže Maďarsko bylo nadále považováno za hlavního protivníka a to jak příslušníky francouzské vojenské mise, tak i našimi důstojníky v hlavním štábu. Vztahy mezi těmito lidmi byly velmi dobré.
Generál Maurice Pellé měl plnou důvěru svých nadřízených ve Francii a náš prezident i jeho ministr zahraničních věcí mu věřili upřímně a s vděkem. Jeho popularitě mezi našimi lidmi velmi přispělo, že se u nás zamiloval a se svojí družkou přivedli na svět holčičku. Dne 23. dubna 1921, když už byl pověřen jinými úkoly, se vrátil do Prahy, aby se zde oženil s Jarmilou Braunerovou, matkou jeho dcery Maryšky. Tento 61-letý starý mládenec si tak vzal dceru významného pražského advokáta a politika, o 30 let mladší, a k tomu neteř významné české malířky Zdeňky Braunerové.
Ministr národní obrany v období 1919 až 1920, Václav Klofáč
Jen pár slov o této osobnosti. Byl to politik, který byl původní profesí novinář. Založil Českou stranu národně sociální a byl to dlouholetý šéfredaktor Českého slova. V letech 1901 až 1918 byl poslancem říšské rady ve Vídni. Po vypuknutí 1. světové války zatčen a vězněn až do léta 1917. Poté se opětně aktivně zapojil do politického dění. Od července 1918 místopředseda Čs. národního výboru. V říjnu se zúčastnil jednání zástupců československého zahraničního i domácího odboje v Ženevě. Od 14. listopadu 1918vykonával funkci ministra národní obrany v první domácí vládě. Dlouhé roky byl předsedou Čs. strany národně socialistické, a to v letech 1918 až 1938. Od roku 1920 byl také senátorem a místopředsedou senátu a v senátu předsedal brannému výboru.
A Millerand se svým maďarským kursem utrpěl vážný debakl, když se provalilo, že Horthy se svojí agresivní militaristickou klikou hledal spojence a našel je v uskupení podobných sil kolem německých generálů Hoffmanna a Ludendorffa. Tyto informace vedly k jistému vystřízlivění a Francie se přestala stavět proti našim aktivitám, které skončily vznikem Malé dohody. 1. října 1920 dokonce Francouzi vyzvali polskou vládu k tomu, aby se k Malé dohodě připojila. Ale zhledem k tomu, že v dané době mezi naší zemí a Polskem byly nesmiřitelné rozpory, k tomu ani nemohlo dojít. A tak se začaly rozpracovávat plány, které už známe a to plány N1 a N2.
Do druhé půle roku 1920 také spadá vznik studie, která byla označena jako Plán B. Jednalo se o studii, které měla eliminovat možnou přímou hrozbu ze strany Rudé armády, která v té době operoval podél naší hranice na Slovensku a také měla zabránit pronikání bolševismu jako ideové platformy na naše území. Spíše ale než o plán možného boje s Rudou armádou, šlo o řadu opatření k zesílení ostrahy státní hranice s Polskem. Dne 19. července 1920 vydal ministerstvo národní obrany spis s názvem: „Instrukce ke ochraně polské hranice“. Tato instrukce vycházela z plánu P.
V úvodu instrukce se píše, cituji:
„Následkem úspěchu bolševické armády na Ukrajině nutno počítat s příchodem Rudé armády do Karpat. Vláda Československé republiky rozhodla zachovati úplnou neutralitu vůči bojujícím stranám, udržovati pořádek uvnitř země a zameziti příchod cizincům i propagandu na území republiky“.
Dále jsou vypočítány prostředky jak tyto cíle dosáhnout. Jsou to:
1) setrvání stanného práva na území Slovenska a Podkarpatské Rusi
2) posílení vojsk na Slovensku o 14 praporů a to v rámci nové dislokace divizí
3) Zemské vojenské velitelství na Slovensku mělo rozestavit na hranicích stráže a tyto stráže měly být propojeny pomocí hlídek
4) vnitrozemí mělo být střeženo a pozorováno zesílenými posádkami a pohyblivými kolonami. Tyto kolny zároveň měly být zálohou pro rychlé posílení či vystřídání pohraničních stráží
5) úkoly všech oddílů spočívali v tom, aby se vyhnuly jakýmkoli provokacím bojujících stran a zadržovaly ozbrojené oddíly, dezertéry a uprchlíky
Součástí složky s obranným plánem B je francouzsky psaná studie nazvaná:
„Projekt obranného plánu proti ruským bolševikům“.
Nemá datum, ale z jistých náznaků lze podle našich historiků usoudit, že byla napsána o pár dní dříve než před chvilkou popisovaná „Instrukce ke ochraně polské hranice“, od které se poměrně výrazně liší. Například:
- předpokládá například s vysláním zvláštních oddílů ruských legionářů na vybrané úseky hranice
- požaduje bolševiky odehnat palbou nebo je zajmout a internovat
- považuje za nezbytné zahájit zpravodajskou činnost na Haliči
- obsahuje základní pokyny pro provádění protipropagandy v armádě a v řadách obyvatel
Pro vojáky potom určuje velmi podrobně tři hlavní sektory ostrahy odpovídající pásmům divizí rozmístěných na Slovensku. Bylo to takto:
1. první sektor držela 12. pěší divizen rumunských hranic po lupkovský průsmyk
2. druhý sektor měla v kompetenci 11. pěší divize a to v pásmu od Lupkova po Tatry
3. třetí sektor spravoval 9. pěší divize a to od Tater po Jablunkovo
Slezsko měla v krytu 8. pěší divize, která měla být v případě potřeby posílena. Projekt považoval za nejhorší pásma 12. a 11. pěší divize, jejich úseky měly být rozděleny do podúseků a velení se mělo svěřit energickým velitelům. Ty měli být vybráni z velitelského sboru ruských legií. Předpokládalo se, že znají dobře bolševiky a ruskou armádu.
Dokument také uvádí, že přesun 14 pěších praporů na Slovensko by mohl pozdržet eventuelní všeobecnou mobilizaci. Z ruských legionářů měla být vytvořena samostatná brigáda a měla být vyslána do prostoru Prešova.
Tento dokument asi byl prvotním souborem myšlenek, ze kterých vzešla instrukce. Ta už byla oproštěna od opatření nepřijatých nebo zajištěných jinak. Ale významné je, že se i zde počítalo s všeobecnou mobilizací.
Do vyhrocené situace na československo-polských hranicích nakonec vstoupila i francouzská vláda. 25. července 1920 dostal generál Pellé rozkaz z domova, který mu nařizoval se spojit s šéfem mezispojenecké komise pro plebiscit v Horním Slezsku generálem Henrim Edouardem Louisem Le Rondem. Ten měl k dispozici jednu kompletní divizi dohodového vojska. Tato divize se měla přesunout tak, aby byla v přímém dotyku s naší armádou. Ale rozhodující vliv na dění v tomto čase a tomto prostoru měla jednoznačně naše vláda a naše armáda. Důkaz je v archivní krabici obsahující plán B, a jde o sdělení určené Zemským vojenským velitelstvím V Brně, Bratislavě a Užhorodě. Zní takto, cituji:
„Vývoj událostí v Polsku může přivésti na naše hranice části náležející vládě Sovětského Ruska. Aby se vyhnula potížím, vláda si přeje, aby až do nového rozkazu byl vyloučen styk těchto částí se členy francouzské vojenské mise v ČSR. V případě jednání mezi dvěma zeměmi nesmí se jich účastnit žádný francouzský důstojník. Předpisy, které v té věci budou závazné, se budou vztahovat i na zástupce sovětské Polské republiky, jestliže bude ustavena“, konec citace.
Formulace zde citované jasně ukazují, že si naše vláda už odmítala po zkušenostech s chováním francouzské politické reprezentace kolem Maďarska do svých věcí nechat mluvit a to i přesto že chování francouzské vojenské mise bylo vnímáno jako naprosto bezúhonné. Jenže ku prospěchu všech, Poláci nakonec dokázali Rudou armádu od Varšavy odrazit a sérií tvrdých úderů ji dokázali ze svého území vyhnat. Začalo se znovu.
Český útok na Bayreuth dobrý tah, podle mě. Jen by mě zajímalo zda by při postupu dál, mohli dostatečně zajistit křídla?
