ČESKOSLOVENSKÉ VÁLEČNÉ PLÁNOVÁNÍ A VÝVOJ VOJENSKÉ DOKTRINY OD ROKU 1925 PO ROK 1936.
ÚVOD
ÚVOD
V prvních dvou kapitolách tohoto projektu, jsem vám, kolegové palbáci předložil pohled na válečné plánování v prvních šesti letech existence naší armády. Vzhledem k důležitosti probíhajících politických turbulencí v této době, které vytvářely různé problémové situace, jsem nemohl vynechat i základní politické informace. V této kapitole budu postupovat stejně, i když si myslím, že těch politických turbulencí je v tomto období méně. Každopádně mi je promiňte. Bez nich by práce ztratila podhoubí.
Kapitola třetí: Válečné plánování od roku 1926 do roku 1930.
V druhé kapitole jsem rámcově popsal výsledky konference v Locarnu. Zde jen zopakuji, že tyto výsledky a postupné uznávání Sovětského svazu „de jure“ většinou států Evropy včetně velmocí. Způsobily zásadní přestavbu poválečného evropské mezinárodní situace a dá se říci že politické uspořádání, které postupně od konce Velké války zrálo, se uzpůsobilo díky této konferenci vztahům ekonomickým.
Jako nový silový ekonomický prvek se objevila ekonomická expanze Spojených států amerických do Evropy. Tedy vojenské uskupení a dodávky výzbroje byly nahrazeny exportem kapitálu. Vzhledem k naprosté vyčerpanosti německé ekonomiky si američtí finančníci vyprali právě tuto ekonomiku. Na tomto se pracovalo v USA, které z války vyšly jako nejsilnější kapitalistická velmoc už od roku 1924.
Americký bankéř Charles Gates Dawes který se po zajímavé vojenské kariéře v roce 1919 nechal vyřadit z řad americké armády se dokonce v roce 1924 stal viceprezidentem své země, byl potomkem z tradiční vojenské rodiny.
Charles Gates Dawes
On se do dějin zapsal jinak, i když i jeho stopa zanechaná ve válečném úsilí vedoucí k porážce ústředních mocností není rozhodně malá. Mimo jiné na jeho doporučení a nekompromisní podporu byla schválena první půjčka pro zoufale bojující Francii a Velkou Británii ve výši půl miliardy dolarů. Pro jeho práci na plánu, který cestou snížení reparací měl vést k tomu, aby Německo rychleji obnovilo a stabilizovalo ekonomiku, se stal nositelem Nobelovu cenu za mír v roce 1925.
Výsledek byl jednoznačný. Ekonomická podpora řízená Bank of England vedla k politické stabilizaci vnitřních poměrů Německa a pomohla Německo postupně nasměrovat ekonomicky později i vojensky nasměrovat směrem na východ. To následně vedlo k nemalým pohybům mimo jiné i ve střední Evropě. A zde má pro naši zemi nesmírný význam, že zatímco si naši jakože spojenci smluvně v Locarnu zajistily svoje hranice, jakkoli se odmítli zasadit o stabilizaci hranic států na východ od Německa tedy hlavně našich a polských. Jde o mnou už popisovaný rýnský garanční pakt, který byl součástí locarnských dohod, uzavřených mezi Francií, Německem, Itálií a Belgií roku 1925, garantující nedotknutelnost francouzsko-německých a belgicko-německých hranic.
Beneš nebyl žádný trouba, ale jako vedoucí osobnost naší diplomacie tuto situaci plně nedocenil, stejně jako polští představitelé. Jako by přímo v Locarnu ztratil schopnost bojovat za Československo s rozhodností, kterou předváděl několik let před touto konferencí. Jakoby mu nedošlo, že tento politický stav se může v krátké době změnit v přímé vojenské ohrožení.
Když si uvědomil rizika, začal jednat s rozhodností a rozmyslem, jak u něj bylo zvykem. Ale možností už moc nebylo. Využil toho, že se Polsko cítilo ohroženo obdobně a začal jednat s tímto nedávným nepřítelem. A dne 23. dubna 1925 naše země s Polskem podepsala arbitrážní a obchodní smlouvu. Když se to tak vezme, bylo to už pozdě. Ale dřívější Benešův odpor k takovým smlouvám s Polskem byl dát tím, že Polsko bylo v konfliktu se Sovětským Ruskem a Beneš nechtěl naši zemi zatáhnout do tohoto konfliktu a porušit tak neutralitní smlouvu uzavřenou s tou velkou zemí na východ od Polska.
Smlouvy ve své podstatě byly obchodního charakteru, ale byly významné i z vojenského hlediska. Oba signatáři se zavazovaly k tomu, že v případě války umožní pro toho druhého tranzit válečného materiálu a nakonec toto ustanovení bylo rozšířeno i pro mírovou dobu. A tak byl přijat vojenský závazek, který byl protiněmecký a také protisovětský. Poláci potom pokračovali s podobnými smlouvami s Rumuny a Jugoslávci. Beneš ale podruhé zablokoval rozšíření Malé dohody o Polsko.
Tuto naši vzájemnou smlouvu velmi negativně vnímala jak Velká Británie, tak i Spojené státy. Beneš zahájil dlouhý tanec. Ten měl složité kroky. Šlo o snahu utlumit britsko-americkou nelibost nad dohodami s polskou stranou, respektovat francouzsko-britské spojenectví na Rýně, i když pro nás bylo hrozbou, co nejvíce udržet dobré vztahy s Francií a zároveň se snažit ke vstřícnosti k britským požadavkům a posilovat Malou dohodu. To byl tanec moc složitý na kroky, ale nějakou dobu se zdálo, že to půjde uválet.
Jenže postavení Francie bylo slabé. Musela akceptovat ekonomický nátlak a jediné co se jí podařilo ve prospěch nás a Polska ujednat, byla možnost poskytnout jakési záruky. Ale nešlo o zajištění našich hranic. Na to už neměla dost sil. Pokud by chtěla pomoci, musela jít cestou Společnosti národů. To znamenalo pro naši věc porážku a velmi lehce se naše země mohla dostat do mezinárodní izolace. A už o rok později, tedy v roce 1926 bylo jasně vidět, že se konstituují tendence, které nás nakonec k této izolaci přivedly. A ukázalo se, že Edvard Beneš honí moc zajíců najednou.
V únoru 1926 zkrachovala naše jednání se Sovětským Ruskem o jeho uznání de jure. Potíží bylo více, ale hlavní byly dvě:
Primo: nepřiměřené požadavky naší strany na odškodnění za ztracený majetek našich občanů v Rusku
Secundo: Benešovy obavy co na to jednání řeknou Britové, pokud dopadnou pozitivně.
A průšvih pokračoval. Beneš se pokusil zmařit jednání mezi Sovětským Ruskem a Německem. To vedlo k ochlazení našich vztahů s Velkou zemí a nakonec i Německem, kde tato aktivita vyvolala velmi negativní odezvu. Navíc mu Britové podtrhli stoličku pod nohama. Když jim poslal písemné memorandum, kde své výhrady k sovětsko-německému sblížení jasně a přesně popsal, zveřejnili ho a tím ho dostali do velmi složité situace. Beneš nepochopil- na to byl příliš čestný – že USA a Británie hrají vysokou hru, jejímž cílem je Sovětské Rusko přeměnit na surovinový a agrární přívěšek Německa. Přes našeho velvyslance potom byl Beneš ujištěn o naprosté a bezpodmínečné loajalitě Německa vůči Británii a USA. Beneš tuto loajalitu považoval za iluzi, ale nikdo to nechtěl slyšet a jeho kredit dále klesal.
Dne 24. dubna 1926 byla smlouva mezi Sovětským svazem a Německem podepsána a Francie, která z této smlouvy měla v minulosti skoro panickou hrůzu, mlčela.
Vliv Locarna pomalu rostl. Nakonec se infiltroval i do Malé dohody. Oslabení pozic Francie ve střední Evropě postupně začala využívat Itálie. Její podpora Maďarsku byla už dřívějšího data, ale nyní se Benito Mussoliny rozhodl pro vyšší úroveň hry a vyvolal roztržku přímo mezi Československem a Itálií. Popudem byla naše snaha potlačit fašistické hnutí a jeho ikonu v naší zemi, Radolu Gajdu. Mussoliny na Gajdu ve své podstatě kašlal, protože ho považoval za nulu, ale šlo mu o fašismus jako ideologii ostře napadanou napříč celým naším politickým spektrem. A tak Mussoliny zapomněl na své studie o našich husitech, na svůj obdiv k našim vojákům, kteří tak statečně bojovali proti Itálii na frontě v Alpách.
Mussoliny navíc ukázal jak je vnímavý politik. Zatímco u nás se na vnitřní politické frontě rozhořel boj o dovozní a vývozní cla na zemědělskou produkci a potraviny, která nakonec byla díky agrární straně přijata v takových výších, že přímo ohrozila ekonomickou spolupráci s Rumunskem a Jugoslávií, Mussoliny nabídl pravý opak. To položilo základ k politickému oslabení Malé dohody doposud kompaktní a loajální.
Dne 17. září 1926 došlo k průlomu. Itálie Rumunsko podepsali smlouvu o spolupráci a přátelství, což by nebyl až takový problém. Problém byl v tom, že tato smlouva obsahovala dva tajné protokoly.
Primo: první protokol byl o tom, že si obě země zaručily vzájemnou neutralitu v případě napadení třetí zemí. To byl přímí úder pod pás Jugoslávii, která v té době procházela obdobím naprosté destrukce vztahů s Itálií. Jugoslávie tím pádem nemohla počítat s Rumunskou pomocí, pokud by pod vlivem událostí přijala rozhodnutí k vojenské akci proti Itálii. A je otázka, jestli by ji od Rumunska dostala, pokud by byla Itálií sama napadena.
Secundo: druhý protokol stanovil, že pokud to situace bude vyžadovat, sejdou se k jednání generální štáby. To mohlo znamenat cokoliv, ale asi to mělo vazbu na potlačení snah Sovětského svazu získat zpět Besarábii.
Dalším zásahem bylo uzavření smlouvy s Albánií o dva měsíce, tedy v listopadu 1926. Tato úmluva byla namířena především proti Jugoslávii – dalšímu členu Malé dohody. Prakticky to znamenalo, že Itálie mohla z albánského území kdykoli napadnout Jugoslávii. Další narušovaní malodohodového svazku bylo dáno upevňováním italského a anglického vlivem v Maďarsku. Tyto tendence vyvrcholily roku 1927 uzavřením maďarsko - italské smlouvy. Náhodně bylo také odhaleno, že do Maďarska byly z Itálie tajně dopravovány zbraně, což svědčilo o tom, že porušování mírových smluv se dělo s vědomím a za přímé podpory Itálie a tím pravděpodobně i Anglie. Všemi těmito skutečnostmi byla narušena soudržnost a vlastní existence Malé dohody.
A když se Jugoslávie pokusila vylepšit své postavení uznání Sovětského svazu „de jure“ v prosinci 1926, zásah Velké Británie toto znemožnil. Tak už poněkolikáté od Locarna ukázala Velká Británie naprosto jasně, že nemá ke státům vzešlých ze zničené Rakousko - uherské monarchie naprosto žádný vztah a že jí budou sloužit jen k prosazování jejích vlastních plánů.
Já osobně si neumím představit, jak by v této nové situaci, kdy Německo bylo v Locarnu zrovnoprávněno s Francií a stalo se členem Společnosti národů, mohla Malá dohoda fungovat, pokud by měla splnit své vojenské závazky a v případě války s Maďarskem. Na této válce se měly podílet podle jednotné vojenské konvence platné pro všechny tři státy přijaté 14. září 1923, všechny státy Malé dohody. Podle ní měly proti Maďarsku nasadit jednotlivé státy tyto síly:
Rumunsko a Jugoslávie každý 72 pěších praporů, 90 baterií dělostřelectva, 16 eskadron jezdectva a 30 letadlech
Československo mělo poskytnout 66 praporů pěchoty, 90 baterií dělostřelectva, 16 eskadron jezdectva a 80 letadel.
Závěr je jednoduchý, tak pečlivě vybudovaný alianční systém obrany se začal hroutit. Naši spojenci v Malé dohodě nebyli naší novou hrozbou, tedy Německem přímo ohroženi. Ve své podstatě nás spojovala pouze obava z maďarského revizionismu. Francie, která potřebovala klid ve středomořské oblasti, Itálii uvolnila ruce a tvářila se, že se nic moc neděje.
Paříž ale i tak postupně uzavírala se státy Malé dohody zvláštní politické smlouvy:
- s Československem 25. ledna 1924,
- s Rumunskem 10. června 1926 a
- s Jugoslávií v roce 1927
Tyto dohody ale měly ve světle dění malý význam. Skutečná přímá pomoc nebyla od Francie možná a tak to byl spíš jen šum, který měl přehlušit jiné dění.
A když se uvědomíme, že v květnu 1927 došlo k vážné roztržce mezi Británií a Sovětským svazem, která vyvrcholila přerušením diplomatických styků a že opět Británie dokázala na úrovni komise velvyslanců zahájit jednání za zrušení vojenské kontroly na d Maďarskem, což vedlo k riziku zahájení otevřené militarizace této země, je jasné že se střední Evropa během krátké době neuvěřitelně změnila.
A to hlavní mělo ještě přijít. 29. března 1927 byla kontrola plnění vojenských článků mírových smluv s Maďarskem zrušena. Tři týdny před tímto krokem Itálie na radu Británie ratifikoval zabrání Besarábie k Rumunsku a tím si Rumunsko velmi zavázala. A 5. dubna 1927 byla podepsána s velkou slávou smlouva o přátelství mezi Itálií a Maďarskem. A jak bylo v té době zvykem, měla tato smlouva i tajný dodatek, který zajistil, že pokud Itálie povede válku s Jugoslávií, Maďarsko zabrání přesunu dodávek zbraní a materiálu z naší země našemu smluvnímu partnerovi, a ten tak zůstane v boji velmi znevýhodněn.
Po Rakousku a Německu tak prorazilo mezinárodní izolaci i Maďarsko a začalo okamžitě měnit rozložení sil jižně od našich hranic.
A tím to jsme probrali vše důležité, co se ve střední Evropě stalo a co se přímo odrazilo v československém válečném plánování. Budeme tedy řešit druhé období Československého válečného plánování, které trvalo od poloviny 20. let přibližně do roku 1933. Tak se na to podíváme.
Jak už jsem uvedl díky rekognoskacím a plánovacím pracím na plánech H a N, na kterých se usilovně makalo v době, kdy to vše organizoval generál Mittelhausser bylo dost podkladů, které umožnily kvalifikované válečné plánování, až do doby kdy naše země zanikla. Koncem roku 1925, konkrétně v říjnu byla vydána „Operační směrnice číslo 1“, která byla plánem obrany proti společnému útoku Německa a Maďarska. Později bylo rozhodnuto jinak a oba plány byly odděleny.
Plán označený jako Plán II byla plánem, kdy se většina sil měla použít proti Německu a plán označený jako Plán II/a byl variantou, kdy se většina sil použije proti Maďarsku. Tyto plány reagovaly se vší vážností na závěry porady mezi námi a Francií v lednu 1924. Zde jak už víme, byly řešeny tři alternativy, jak by válka, která se nás bude týkat, mohla vypadat.
1. Maďarsko kontra Československo, takže to máme variantu Plán II/a. Francie by pomohla vysláním leteckých posilových sil, uvažovalo se o jedné letecké bombardovací skupině a dvou skupinách pozorovacích.
2. Všeobecný konflikt, kdy na naši zemi zaútočí koalice tvořená Maďarskem a Německem, eventuálně se mohlo připojit i Rakousko. V tomto druhém případě mohlo Československo použít ke své obraně všechny síly, které je schopno dát dohromady. To by odpovídalo variantě Plán II. Francie měla jednat ofenzivně a následně, pokud by se dařilo francouzské armádě vítězit, měly přejít z obrany do útoku i naše divize. Zde bylo potřeba doladit směry pochodů hlavních sil obou armád.
3. Varianta kdy ke konfliktu dojde mezi Francií a Německem, ale ta už po Locarnu nebyla brána v potaz.
Pro pozadí těchto plánů je příznačné, že se o ně lidé v hlavním štábu rozhádaly až na krev. Oborníci zde byli na dobré úrovni a bylo jim jasné, že není v silách naší země vést úspěšnou válku proti oběma protivníkům najednou. Proto nakonec plány byly postaveny tak, že se síly nebudou tříštit, a buď se povede plnohodnotná válka buď s Němci, nebo s Maďary. Pokud by bylo potřeba bojovat s oběma, platilo, že hlavní síly se postaví Němcům, fronta s Maďary bude jen kryta a o pomoc budou požádány spojenci v Malé dohodě.
Aby to mohlo proběhnout podle plánů, bylo nutno tyto plány podpořit správnými mobilizačními kroky. Pro případ útoku Maďarska bez účasti Německa se počítalo s dvoufázovou mobilizací.
První fáze: mobilizace na Podkarpatské Rusi a Slovensku. Zde mobilizované jednotky měly být posíleny dělostřeleckými, jezdeckými a leteckými jednotkami od aktivní armády dislokovaných v českých oblastech.
Druhá fáze: celostátní mobilizace, která by při možném útoku Německa umožnila rychlý přesun 9., 11. a 12. pěší divize ze Slovenska.
Vyobrazení varianty označené Plán II
Plán II měl defenzivní charakter, i když obsahoval dílčí útočné akce. Jako hlavního protivníka viděl Německo vzhledem k jeho velikosti i k tomu, že bylo nejblíže prostorům, které měly pro naši zemi životní význam. Maďarsko představovalo druhořadého soupeře a Rakousko ještě podřadnějšího.
Maximum sil mělo být proto soustředěno proti Německu, celkově 10 divizí a 6 brigád, zatímco proti Maďarsku by zůstaly jen slabé síly, konkrétně šlo o 10. pěší divizi a 2. horskou brigádu. Hlavní útok německé armády autoři plánu očekávali variantně:
- z prostoru Zwickau – Chemnitz ve směru na Prahu
- z prostoru Regensburg dnes (Řezno) – Weiden ve směru na Plzeň a Prahu.
- nevylučoval se ani útok z prostoru Bautzen, dnes (Budišín) – Görlitz dnes (Zhořelec) ve směru na Český Brod,
- další varianta předpokládala úder z prostoru Landeshut – Reichenbach ve směru na Hradec Králové a Pardubice nebo ve směru na Letohrad. Poslední možnost se považovala za nejméně pravděpodobnou, ale současně za nejnebezpečnější, protože mohla odříznout Čechy od zbytku státu. Tato hrozba by byla o to silnější, pokud by se k útoku na naši zemi připojilo Rakousko útokem přes Břeclav na sever.
K pokrytí všech uvedených útočných směrů měla československá armáda soustředit své jádro v prostoru Praha – Kolín – Mladá Boleslav – Mělník – Slaný tak, aby mohla být použita co nejrychleji a hlavně bojovala co nejblíže státní hranice. Menší síly měly být připraveny k zásahu ve východních Čechách ve směru na sever a na Plzeňsku ve směru na jihozápad. Tyto síly měly být připraveny vést obranné operace a zajistit klid v zázemí bojujících hlavních sil.
K větší ochraně důležité železnice Pardubice – Česká Třebová a ostravské průmyslové oblasti navrhli autoři nástupového plánu dvě útočné operace.
- první představovala okupaci Kladska a
- druhou pak obsazení území na levém břehu Odry alespoň k železnici Oberglogau – Cosel
V obou těchto případech šlo o posunutí hranice o padesát kilometrů na sever. Obě útočné operace měla provést ihned po vypovězení války armáda složená ze tří divizí a dvou brigád a počítalo se na ně sedm až deset dní.
Politické zdůvodnění v plánu II automaticky spojovalo napadení Československa Německem se všeobecným konfliktem v Evropě. Tak nějak to předpokládaly i závěry z rozhovorů s Francií v roce 1924. Předpokládalo se, že povedeme válku s Německem a Maďarskem, cituji:
„v rámci koaliční války, kde na jedné straně stojí ČSR, Francie, Belgie, Polsko, Rumunsko a Království SHS a na druhé straně Německo a Maďarsko“.
Počítalo se i s účastí Rakouska, cituji:
„Rakousko vystoupí proti nám současně s Německem, které vyhlásí anšlus, nebo bude v nejlepším případě jeho tichým společníkem, aby později vstoupilo do jeho bloku“.
Zde se hlavní štáb rozhodl nebrat v úvahu německý závazek daný versailleskou smlouvou neuskutečnit anšlus ani podobný rakouský závazek daný článkem 88 smlouvy ze Saint Germanie. Zde se vojáci dostali do vážného rozporu s Benešem, který argumentoval hlavně tím že v sousední zemi je na vzestupu pozitivní vztah k naší zemi a že máme platnou arbitrážní smlouvu z roku 1926. Hlavní štáb se držel velkoněmeckých myšlenek v Rakousku a trval na svém.
Postoj Anglie, Itálie, Bulharska, Turecka a Řecka se v možné zmiňované koaliční válce hodnotil jako dosud nejasný,
Postoj Sovětského svazu díky jeho rostoucím vazbám na Německo byl předpokládán v lepším případě jako neutrální a v horším se očekávalo, že bude mít snahu Německu pomoci. Zde se Beneš a vojáci plně shodli.
Zvláštní byl postoj k Polsku. Zdůvodnění obsahuje i rozbor naší vzájemné situace s Polskem. Jakoby se více braly v potaz vztahy mezi Německem a Polskem než vztahy našeho souseda s námi. Hlavní štáb vnímal jako nosnou výhodu přednosti společného vojenského postupu našich zemí a pokládal ji za tak evidentní, že se vyšší politikou nezatěžoval. Asi se také bral v potaz vliv obou francouzských komisí, ale neviděli nebo nechtěli vidět, že mezi důstojníky francouzské vojenské mise a důstojníky polskými roste animozita. A asi to bylo vážné – když v červenci 1925 měla odjet do Varšavy naše vojenská delegace, byl z polské strany předložen jasný požadavek- v československé delegaci budou pouze a jen českoslovenští důstojníci. Kdokoliv z naší francouzské mise byl nežádoucí.
Přes všechny nejasnosti se náš Hlavní štáb snažil s velkou vytrvalostí o vojenskou spolupráci s Polskem. Jenže když do čela souseda vstoupil maršál Józef Klemens Piłsudski. K polsko-francouzské animozitě, kdy my naopak s Francií nadále úzce spolupracovali, přibyl problém protičeskoslovenských nálad, které maršál nesl. Navíc to co přineslo Locarno, nás také rozdělovalo. My se drželi Francie a snažili se vycházet vstříc Británii, ale Poláci se rozhodli stát na straně Itálie a ta přece dělala vše, co se dalo, aby nám ztížila život.
Maršál Józef Klemens Piłsudski
Takže pokud se vrátíme k válečnému plánu proti německému útoku, šlo o kompilát defenzivních postupů zaměřených k hájení všech možných přístupových cest do nitra naší země. Pouze k ochraně ostravského prostoru se plánovala útočná operace do Horního Slezska a Kladska, která měla být zahájena neprodleně po zahájení nepřátelství. To mělo zajistit předsunutou obranu Ostravy ale i železničního spojení Pardubice – Olomouc. Mělo se tak získat dalších 50 kilometrů operační hloubky na tomto směru. Navíc by to přineslo zkrácení hranice s Německem o 180 kilometrů. Počítalo se přitom s Polskou spoluprací, nebo alespoň s jeho neutralitou.
Podstata plánu byla v tom, že při obraně dalších úseku našich hranic se měly vytvořit zálohy a ty měly být nasazeny do protiútoků, až bude jasný směr hlavního útoku nepřítele. Už tehdy se realisticky předpokládalo, že je možno očekávat hromadný v pád až ze šesti směrů, a jeden až dva mohly být rozhodující. Aby se vše správně vyhodnocovalo, vyl zde předpoklad kvalitní zpravodajské práce, aby tam, kde budou zjištěny největší síly nepřítele, se vytvářely naše největší zálohy a pokud možno s předstihem.
Jelikož se našemu hlavnímu štábu zdálo pravděpodobné zapojení do agrese proti nám i ze strany Rakouska, nebo by přes ně mohla postupovat maďarská armáda do rovin jižní Moravy, bylo rozhodnuto vytvářet zálohy i v prostoru jihovýchodně od Brna.
Plán II počítal s tím, že do boje budou nasazeny celkově 4 armády každá v síle asi tří divizí a se zvláštním uskupením označeném POP v síle asi dvou pěších divizí v oblasti Plzně. Tedy Pohraniční oblast Plzeň.
Když se zamyslíme nad tím, co jsem zde sepsal, je jasné že plánování v letech 1925 až 1926 mělo svoji váhu. Jasně popsalo politická kritéria, na základě kterých se vytvořily, jasně určily nepřítele i způsoby jak mu čelit. Byly rozvrženy prostorové priority z hlediska obrany celého území. To byl výrazný pokrok a jak ukážu dále, naši štábové se v otázkách plánů vedení boje s protivníkem stále zlepšovali.
Nyní se podíváme na variantu Plán II/a, tedy jak na Maďara. Napřed vyobrazení:
Plán II/a měl na rozdíl od plánu II veskrze ofenzivní charakter. Většinu československé armády po mobilizaci by se zde sešlo celkově 7 pěších divizí a 7 brigád, by podle něj čekal útok do Maďarska s cílem proniknout co nejdále na jih, obsadit Budapešť a při dalším postupu na jih vejít do dotyku se silami našich spojenců a to rumunskými a jugoslávskými divizemi. Zbývající část armády v síle 5 pěších divizí a 4 brigád, měla podle plánu zůstat k dispozici hlavnímu velitelství jako záloha. To pro případ možného pozdějšího zásahu Německa, případně Rakouska do války.
Ale to není všechno. V této době se opět začala extrémně vyhrocovat situace kolem Maďarska. Hlavním momentem bylo zrušení vojenské kontroly nad touto zemí a tím další nárůst italských destrukčních vlivů na naši bezpečnost i na bezpečnost v celé střední Evropě.
Takže vězme, že sir Harold Sidney Harmsworth, 1. vikomt Rothermere, byl další Brit, který se velmi negativně zapojil do destrukce poměrů daných výsledky Velké války. Tento muž se v roce 1927 pustil do aktivit, které měly vést k revizi Trianonské smlouvy. Zde ho máme:
Harold Sidney Harmsworth, 1. vikomt Rothermere
Jeho snaha byla přijata v Maďarsku nadšení a dokonce zde vznikla liga pro revizi trianonského míru. Jako majitel významného deníku Daily Mail vydal dne 21. června 1927 článe který nesl název Maďarské místo na slunci, kde se snažil odůvodnit, proč by se Maďarsku měly vrátit po válce odebraná území a to i na úkor jeho sousedů. Za tyto své názory tvrdě bojoval a v Maďarsku se stal ikonou, dokonce má v Budapešti vlastní pomník. Zdá se že byl pro Británii nastrčenou figurou, která měla pomoci posílením Maďarska podpořit Britské imperiální zájmy.
Velkou aktivitu po celé Evropě a hlavně u nás vyvolala takzvaná svatogotharská aféra, kde šlo o odhalené pašování zbraní do Maďarska z Itálie. Ta byla ale velmocemi mimo pár rádoby odsudků ignorována. Beneš se pokusil alespoň něco napravit tím, že se pokusil sblížit s Rakouskem a Německem. Podařilo se mu v březnu 1928 dojednat bezvízový styk s Rakouskem, v květnu v Berlíně jednal o obchodních dohodách, což nejen mohlo vést ke sblížení, ale bylo navíc v duchu britských tužeb.
Pro nás bylo nedobré i to, že v létě 1928 se začaly uklidňovat i vášně mezi Rakouskem a Itálií. Podařilo se vyjednat pro obě strany přijatelné podmínky ohledně jihotyrolských menšin a Itálie se rozhodla získat větší vliv i v Rakousku. Francie se tvářila, že se jí střední Evropa najednou netýká. A nakonec se dostala do sporu i s Británií, která po ní chtěla, aby přerušila diplomatické styky se Sovětským svazem. A sama se snažila zbavit polských závazků. Díky tomu se Maďaři cítili na koni a napřeli veškeré své úsilí do revizionistických tlaků na naši zemi. Snažili se vymanit Rumunsko z Malé dohody, zahájili proces sbližování s Polskem a navíc aby toho nebylo málo Jugoslávií, která se jevila jako nespolehlivější spojenec, zmítali národnostní rozpory, které v ledu 1929 vedly k převratu krále Alexandra.
Slabost našich spojenců se odrazila v nárůstu agresivity Maďarska, která našla podobu dokonce v pohraničních incidentech. A to už bylo vážné. Odraz vážnosti situace logicky nastal i ve válečném plánování.
Jako první nastaly změny ve válečném plánu II/a. Rozvědka zjistila, že Maďarsko je schopno nasadit ve třech vlnách 21 divizí a z toho jich proti naší zemi bylo určeno 15. Snadný přístup maďarské armády k našim hranicím a složitý přesun divizí z Čech a Moravy na Slovensko, vytvářel najednou velmi nebezpečnou situaci. Zřejmě koncem roku 1927 nebo začátkem roku 1928 začaly platit nové nástupové plány III a III/a. Důvodem jejich vzniku byla jak nová situace okolo naší země, tak i nová válečná organizace československé armády rozběhnuté v květnu 1927. Úprava nástupového plánu ve verzi III/a, byla ve finální podobě předložena v listopadu 1929.
Vážnost hrozby vedla mimo jiné k opuštění projektu dvoufázové mobilizace a jeho nahrazením mobilizací všeobecnou, kdy se vypracovávaly grafikony co nejrychlejšího přesunu maxima sil na Slovensko tak, aby co nejdříve mohlo dojít k ráznému úderu do Maďarska. Plán byl tak akční, že se počítalo s nasazením některých částí armády do ofenzivních operací z chodu. Směrem na Gödöllö mělo útočit 7 divizí a 6 brigád, směrem na Miskolc 2 divize a 3 brigády, zbývající jednotky měly zajišťovat boky útočících skupin a tvořit zálohu hlavního velitelství a později se také zapojit do útoku.
Cílem bylo udeřit po levém břehu Dunaje na Budapěšť, která byla jen 40 kilometrů od hranic a po pravém břehu se měla útokem obsadit významná místa Magyarovár dnes Mosonmagyarovár, Ráb, nyní Györ, Tata a Dorog, ale také jižněji ležící průmyslová střediska Veszprém a Szekésféhérvár. Zbývající jednotky měly zajišťovat boky útočících skupin a tvořit zálohu hlavního velitelství a později se také zapojit do útoku.
Je logické, že takový plán, který byl nesmírně náročný na rychlost mobilizace a přesnost koncentračních přesunů, bylo potřeba postavit na reálných politických odhadech. Ale ministerstvo zahraničních věcí nebylo schopné nic rozumného dodat. A tak si vojáci museli poradit sami a v úvodní části plánu jsou pro Beneše nelichotivé věty, cituji:
„vyskytly-li by se v případě válečného konfliktu nějaké nedostatky v našem válečném plánu, které by vyplývaly z toho, že politická situace vzatá za jeho podklad byla špatně předvídána, padne odpovědnost za ně na hlavní štáb, poněvadž se nebude moci vykázat žádným dokumentem…od ministerstva zahraničních věcí, které je …povinné dáti nám všechny nezbytné direktivy“.
Proč se takto Beneš a Masaryk k vojákům chovaly je složité dedukovat. Několik možností zde ale je:
- je známá Masarykova averze k důstojníkům, zvláště hodně vysokým, kteří vyrostli v armádě rakousko-uherské monarchie. A v této době byl generálním inspektorem naší armády generál Podhájský, který jím byl jmenován v roce 1927
- podstatně vážnější důvod by mohl ale být ten, že se do čela hlavního štábu na krátkou dobu dostal generál Radola Gajda.
Ten se 1. prosince 1924 stal členem hlavního štábu československé armády a 20. března 1926 se stal jeho náčelníkem. V roce 1926 byl degradován a propuštěn z armády. Poté stal se předsedou Národní obce fašistické, hnutí organizovaného po vzoru italského fašismu s obdobným politickým programem až na výraznější antisemitismus. Takovému hlavnímu štábu bych měl problém důvěřovat i já. Jenže objektivně řečeno, je naprosto jasně doložitelné, že naše válečné plány se snad vždy stavěli tak nějak mimo politickou realitu. Prostě zde nebyl potřebný souběh. To ale pro zemi našeho geografického uspořádání není dobré.
Například předpokládat při našem konfliktu s Maďarskem německou neutralitu mohl jen Beneš. Vojáci díky zprávám rozvědky věděli že Německo masivně zbrojí a cvičí velké kontingenty důstojníků, leteckého létajícího a pozemního personálu a usilovně studuje možnosti použití obrněných prostředků vedení boje.
A tak důkladný a myslím si, že i velmi dobrý Plán III/a, kterému byl následně přizpůsoben Plán II označený následně Plán III. mezi sebou nesly velký problém. Nástupový plán III, na rozdíl od plánu III/a, žádné podstatné změny neprodělal a víceméně odpovídal nástupovému plánu II z roku 1925.
- větší část armády, tedy 8 divizí a 12 brigád byla určena proti Německu,
- menší část tedy 1 divize a 5 brigád proti Maďarsku.
Stejně jako u plánu II měla být většina sil nasazených proti Německu soustředěna severně od čáry Rakovník – Praha – Hradec Králové a počítalo se s útokem do Slezska a Kladska.
Ani jeden z obou popsaných válečných plánů platných na začátku 30. let nebyl bez problémů. Plán III vycházel ze situace v polovině 20. let a zvláště jím předvídané rozložení armády již neodpovídalo nové situaci. Plán III/a byl sice aktualizován, avšak jeho velkou slabinu představovala minimální ochrana českých zemí, což v případě zásahu Německa do války mohlo mít katastrofální následky. A to je ten problém který jsem naznačil. Tohoto problému si všiml už generál Mittelhausser. Ten toto řešení zpochybňoval a opakovaně předesílal potřebu kvalitnější obrany území Čech a Moravy. Ale jeho motivace byla spíše dána tím, že pořád měl na paměti zájmy Francie.
Bylo to asi těžké rozhodování čemu dát přednost. Jestli soustředit vše co je k dispozici k obraně Čech a proti Maďarsku se jen bránit za pomoci rumunských a jugoslávských posil, která navíc mohly společným náporem rozptýlit síly maďarské armády podél většiny maďarských hranic, nebo definitivně zlomit maďarskou snahu o revizionismus a vojensky opustit české země. Jenže po Locarnu bylo vše jinak a Francie se na své středoevropské spojence začala dívat jako na přítěž a Malá dohoda se začala postupně pod italským vlivem rozpadat.
Benešovy snahy stmelit Malou dohodu- a že tomu věnoval hodně úsilí - měla jen pomíjivé účinky. Přišla celosvětová krize a ta zamíchala evropskou i světovou politickou. v září 1930 nacionalistické síly v Německu získaly velkou sílu. Za dva roky – od posledních voleb v roce 1928 počet jejich mandátů vzrostl devětkrát. A od roku 1929 se z Německa začal ozývat silný hlas, který tvrdil, že Němci patří do jednoho Německa. A na našem území byla velká německá menšina, začalo být jasné, že zde se rodí hlavní problém.
Beneš asi už nemohl dělat zázraky. V listopadu 1930 se u něj nechal objednat k audienci náčelník hlavního štábu generál Jan Syrový. Tato osobnost by si zasloužila hodně slov, ale zde jen uvedu, že v lednu 1924 přijal funkci podnáčelníka Hlavního štábu a 1. ledna 1925 se pak stal jako první český důstojník náčelníkem Hlavního štábu československé branné moci. Roku 1927 byl povýšen na armádního generála. Od roku 1933 se jeho nástupcem stal v Hlavním štábu generál Ludvík Krejčí a Syrový byl namísto toho jmenován generálním inspektorem československé branné moci.
Zde je jedna z fotografií tohoto vojáka tělem i duší, který se nakonec stal obětí zvůle.
Ale pokračujme tím, že se snažil při této audienci přesvědčit Edvarda Beneše, že těsná spolupráce vojáků a zahraniční politiky je nezbytná, ba životně důležitá. Jako příklad lze uvést, že předložil tuto eventualitu. Pokud vrhneme vše, co máme proti Maďarsku, potom je potřeba počítat s dočasnou ztrátou Čech. A generál chtěl vědět, jestli dokáže zahraniční politika zajistit alespoň z počátku neutralitu Německa. Je příznačné, že odpověď našeho ministra zahraničních věcí neznáme.
, nejde o pochvaly, i když jsem chlap, tedy jsem ješitný, co si budeme nakecávat. 
). Ovšem na počátku třicátých let se začala situace měnit. Velká Británie vzhledem k britsko-francouzskému antagonismu ve velmocenské politice podporovala touhu Německa po znovunabytí velmocenských pozic. Za určitých podmínek, že protivníci budou slabší, ale když začala jejich moc růst, asi nám nezbývalo nic jiného než se částečně zakopat. Leč historie nám nedopřála, jestli bychom se dokázali bránit o něco lépe než Poláci. Ta poloha, kdy jsme obklopeni ze všech stran nepřítelem a nikdo nám nepřijde na pomoc, byla zoufalá. 
