Poznámka na úvod:
Původně jsem hodlal napsat krátkou, stručnou stať o francouzské pušce Mle. 1936. Ale protože při vývoji vojenských zbraní často jedno souvisí s druhým, vyšla mi z toho spíše historie vývoje francouzských vojenských pušek v meziválečném období. Přijměte tudíž, prosím, moji omluvu. A nyní k věci:
Situace poválečná
Francie sice vyšla z 1. světové války jako vítězná mocnost, ale odpovědní činitelé si záhy uvědomili nutnost obnovy technických zdrojů francouzské armády. Zejména pěchotní výzbroj připomínala spíše vetešnictví, než vybavení úctyhodného vítězného vojska. Mezi podivuhodnou sbírkou všech možných kvérů, zahrnující i kořistní a nepředpisové vzory, stále (co do počtu) kralovaly beznadějně zastaralé pěchotní pušky Lebel a Berthier.
Obr. 1 - Puška a karabina Lebel Mle. 1916
Hlavní překážkou modernizace přitom byl standardní francouzský puškový náboj, 8x50 R Lebel Mle. 1886. Ten sice podstoupil v průběhu své letité služby četné inovace, hlavní problém ale zůstával: jeho dvojkuželová lahvičková nábojnice s okrajem a mírně vypouklým dnem se naprosto nehodila pro automatické zbraně. Došlo sice k vytvoření nebo adaptaci několika typů lehkých kulometů pro tuto ráži, ale výsledek zdaleka neodpovídal představám vojáků. Pásové zásobování se pro lehké kulomety (o samonabíjecích puškách nemluvě) nehodilo. Jednořadé zásobníky měly malou kapacitu a bizarní tvary (viz. nezaměnitelný půlkruhový zásobník kulometu Chauchat), dvojřadé zásobníky pro náboj 8x50 R Lebel jednoduše nefungovaly. A aby toho nebylo dost, vystupující okraj spolu s tvarem těla nábojnice představovaly poměrně častý zdroj závad.
Francouzi se celkem rozumně rozhodli začít od Adama – tedy vývojem nové pěchotní munice. Vyhodnotili válečné zkušenosti a jako nejlepší (nebo nejlépe vyhovující jejich požadavkům) shledali německý puškový náboj 7,92x57 IS. Z něj pak vycházeli francouzští konstruktéři při návrhu vlastní moderní ráže. Snad až příliš… Výsledek jejich snažení, náboj 7,5x58 Mle. 1924, spatřil světlo světa ve své definitivní podobě v roce 1920. Měl mosaznou lahvičkovou nábojnici s drážkou, osazenou biogivální celoplášťovou střelou o délce 27,3 mm a hmotnosti 9,00 g. Plášť střely byl ocelový, plátovaný mědiniklem. Náboj se své německé předloze podobal natolik, že se od ní na pohled téměř nedal odlišit. Tato zdánlivě bezvýznamná skutečnost nakonec ovlivnila celý meziválečný vývoj pěchotních zbraní ve Francii.
Jak napovídá vzorové označení, munice ráže 7,5x58 byla do armádní výzbroje zavedena roku 1924, a to především pro kulomety. Francouzská generalita nijak nepospíchala s plošným přechodem na nějaký modernější typ pušek, to z několika důvodů. Jedním, zřejmě nejdůležitějším, byly ohromné zásoby starých zbraní typu Lebel Mle. 1916, včetně k nim příslušné munice, z válečných let. A válkou vyčerpaná Francie neměla peněz nazbyt. Druhým důvodem byl právě probíhající výzkum a vývoj na poli samonabíjecích vojenských pušek, které se ve větších počtech objevily právě za 1. světové války a přestože vesměs ještě nedosahovaly kompaktnosti a spolehlivosti opakovaček, měly zjevně budoucnost a slibovaly zajímavé možnosti. Výzbrojní správa tedy doufala, že s určitou dávkou trpělivosti bude možno přeskočit jednu generaci výzbroje, a vyhnout se tak nákladům a problémům spojeným s opakovaným přezbrojováním.
Již v posledních letech první světové války se objevily ve výzbroji francouzských vojsk – spíše pokusně a v nevelkém počtu – samonabíjecí pušky Mle. 1917 a 1918, přes archaický vzhled celkem slibné a kvalitní konstrukce. Měly však některé nevýhody, vyplývající především ze skutečnosti, že obě střílely tímtéž zastaralým a nepříliš vhodným nábojem 8x50 R. Jejich zásobovací zařízení tedy tvořila jednořadá nábojová schránka plněná pomocí nábojových rámečků s pěti náboji, shodným jako u opakovaček.. Za války to bylo praktické, neboť tím odpadly problémy s logistikou, ale v důsledku toto řešení bránilo dalšímu technickému vývoji. Krátce po skončení války tedy byla jejich výroba zastavena, přestože výrobní dokumentace, nástroje a přípravky byly uskladněny pro případ mobilizace.
Obr. 2 - Samonabíjecí pušky Mle. 1917 (nahoře) a Mle. 1918 (dole)
Od počátku 20. let probíhal vývoj nové, modernější samonabíjecí pušky pro náboj 7,5x58, jež se měla stát základním vzorem střelecké zbraně jednotlivce. Vznikla slušná řádka slibně vypadajících prototypů, ale skutečně životaschopná zbraň byla v nedohlednu. Přitom ve výzbroji stále přetrvávaly zastaralé Lebely, používající stejně zastaralý náboj, ke všemu nezaměnitelný s kulometným.
Roku 1926 tedy velení armády rozhodlo vyvinout jako dočasné opatření moderní opakovačku, jež by umožnila překlenout období potřebné k dokončení a zavedení samonabíjecí pušky. Nová zbraň měla převzít maximum konstrukčních prvků ze systémů Mauser 98 a U.S. Pattern 1917, které Francouzi při dlouhotrvajících zkouškách a srovnávacích testech vyhodnotili jako nejlepší soudobé typy. Vývoj probíhal současně ve třech státních zbrojovkách: Manufacture National d´Armes Chattelerault, Manufacture National d´Armes Tulle, a v nejznámější - Manufacture d´Armes Saint Etienne. Samozřejmým požadavkem byla ráže 7,5x58.
Kudy cesta nevedla
První do výrobního stadia dotaženou pěchotní puškou v uvedené ráži se stala Fusil d´Infanterie Mle. 1934. Přestože konstrukčně vycházela z Lebelu, byly do ní zapracovány některé moderní prvky. Puška byla kratší než Lebel Mle. 1916, mířidla měla sektorové hledí místo do té doby obvyklého rámečkového, zásobovací zařízení tvořila dvouřadá nábojová schránka s kapacitou 5 nábojů, nevystupující z obrysu pažby a plněná prostřednictvím nábojových pásků. Francouzská armáda se totiž rozhodlo rezignovat na starší systém, používající nábojové rámečky. Na rozdíl od pásku, jenž slouží pouze k pohodlnému a rychlému naplnění schránky několika náboji současně, se totiž nábojový rámeček vkládá do schránky i s náboji, a po vyprázdnění je buď vyhozen otvorem v pouzdře závěru, nebo vypadne otvorem na spodku nábojové schránky. Teoreticky tedy rámečkové nabíjení zajišťuje vyšší rychlost palby, ale nepodstatný časový zisk při nabíjení je vykoupen výraznými nevýhodami. Nejenže zásoba střeliva v rámečcích obsahuje přibližně 3x větší hmotnost „mrtvého materiálu“ (rámeček je těžší než pásek), ale co hůř, nábojový rámeček je nedílnou součástí zásobovacího zařízení. Bez něj se puška stává jednorannou zbraní, protože nábojová schránka není k ničemu.
Obr. 3 - Puška Mle. 1934
Puška Mle. 1934 byla v omezeném množství zavedena do výzbroje, ale výzbrojní správa ji považovala za nevyhovující a neperspektivní. Hlavními důvody zřejmě byly zastaralá konstrukce závěrového mechanismu, převzatého z pušky Lebel, s ní spojená komplikovaná rozborka (u Lebelu je nutno při vyjímání závěru použít šroubovák a vyšroubovat příčný šroub, držící přední část závěru – ta by totiž neprošla pouzdrem), a dále výrobní náročnost a z ní vyplývající vysoká cena. Prostě, doba pokročila a na penězích záleželo čím dál víc. Mezitím se začaly objevovat problémy se střelivem.
Trable s náboji
Jak už jsme si řekli, nový francouzský vojenský náboj vycházel do značné míry z německého 7,92x57 IS, a na pohled se mu podobal natolik, že se nedaly od sebe odlišit bez bližšího zkoumání. Jakmile byly náboje vyjmuty z obalů, jejich rozlišení byl úkol hodný znalce pěchotní munice, nikoli průměrného odvedence. A protože francouzská armáda v meziválečném období používala ke střeleckému výcviku pěchoty kořistní německé pušky Mauser 98, k nimž bylo k dispozici značné množství střeliva, docházelo stále častěji k záměně nábojů u jednotek. Většinou s tragickými následky. Německý náboj měl totiž nepatrně kratší nábojnici než francouzský, ale takřka totožného tvaru. Bylo jej tedy možno vložit do komory pušky ráže 7,5x58 a uzamknout. Projektil náboje 7,92x57 byl ale naopak většího průměru než francouzský, a navíc německá munice vytvářela poněkud vyšší komorové tlaky. V okamžiku vtlačení střely do přechodového kuželu tedy došlo k prudkému, destruktivnímu nárůstu tlaku, vedoucímu k vydutí či roztržení hlavně (což by možná ještě nebylo to nejhorší), ale především k utržení závěru a jeho vymrštění proti střelcovu obličeji. Něco bylo zkrátka špatně a francouzské velení se rozhodlo věc radikálně řešit. Někdo si zřejmě uvědomil, že stažením německých zbraní od výcvikových útvarů by se vyřešila jen polovina problému. K podobným záměnám by totiž mohlo v případě válečného konfliktu velmi snadno dojít i v poli.
Řešení se našlo, a dokonce konstrukčně poměrně jednoduché. Nábojnice francouzského náboje byla zkrácena o 4 mm. Vznikl tak náboj 7,5x54 Mle. 1929, balisticky téměř totožný se svým předchůdcem, ale naprosto nezaměnitelný s německým. Do armádní výzbroje byl oficiálně zaveden, jak vzorové označení napovídá, v roce 1929, a v souvislosti s tím se začalo s výměnou hlavní u již sloužících vojenských pušek a kulometů.
Obr. 4 - Srovnání nábojů: 1) 7,92x57 (Německo), 2) 7,5x58, 3) 7,5x54, 4) 8x50 R Lebel
Technická data náboje 7,5x54 (francouzský):
Délka nábojnice: 54,0 mm
Průměr dna nábojnice: 12,3 mm
Průměr krčku nábojnice: 8,73 mm
Max. průměr střely: 7,82 mm
Délka střely: 27,3 mm
Hmotnost střely: 9,0 g
Úsťová rychlost: 790 m/s
Před druhou světovou válkou se tento náboj vyráběl pouze s mosaznou nábojnicí (CuZn 30), po válce s nábojnicí z hlubokotažné oceli, fosfátovanou a lakovanou. Střela má olověné jádro, plášť střely je ocelový, plátovaný mědiniklem nebo tombakem. Po válce byl plášť pouze z oceli, rovněž fosfátovaný a lakovaný.
Vojenská střela má hmotnost 9,00 g, lovecká a sportovní provedení náboje byla laborována různými typy střel o hmotnosti od 9,0 do 12,35 g.
Blýská se na lepší časy
Že by náhlý a víceméně neplánovaný přechod na nový náboj nějak prospěl vývoji nových pušek, se říci nedá. Pokud přičteme rozpočtové škrty (nezapomínejme, že Evropou a USA právě zmítala hospodářská krize) a obvyklé zákulisní politické tahanice, potom skutečnost, že nově vyvíjené prototypy opakovaček byly předloženy ke zkouškám až v první polovině roku 1932, lze považovat za slušný výsledek. V nich zvítězila puška ze St. Etienne, a v roce 1933 byla vyrobena omezená série pro vojskové zkoušky. Ty se táhly až do roku 1935, a teprve o rok později byla nová zbraň přijata do výzbroje jako Fusil d´Infanterie Modele 1936.
Současně se stále vlekl vývoj samonabíjecí pušky. Roku 1938 již byl k dispozici plně a spolehlivě fungující prototyp, ale dolaďování a úpravy trvaly další dvě léta, než se podařilo zbraň dotáhnout do finální podoby a armáda ji zařadila do výzbroje pod označením Fusil d´Infanterie Modele. 1940. Pak přišla německá okupace a celou francouzskou „samonabíjecí záležitost“ na několik let pohřbila. Sériová výroba pušky Mle. 1940 se nikdy nerozběhla.
Fusil d´Infanterie Mle. 1936
Největší brzdou zavádění pušem Mle. 1936 do činné služby byl pomalý náběh výroby nábojů Mle. 1929. Ta totiž stačila pokrýt jen nevelký zlomek plánované potřeby vojsk – nejčastěji ne uváděno 10 až 30 %. Přes všechny problémy se do kapitulace Francie podařilo vyrobit téměř 250 000 pušek, které přednostně obdržely jednotky mechanizované pěchoty, považované v té době za elitu francouzské armády.
Popis konstrukce
Fusil d´Infanterie Mle. 1936 (pěchotní puška vzor 1936) je opakovací zbraň, využívající osvědčené konstrukční prvky tehdy nejmodernějších systémů své kategorie. Válcový, odsuvný závěr je uložen v pouzdře, zhotoveném v celku s tělem zbraně. Do pouzdra je vpředu zašroubována 570 mm dlouhá hlaveň, opatřená čtyřdrážkovým pravotočivým vývrtem.
Obr. 5 - Puška Mle. 1936
Závěr má dva symetrické, vzadu umístěné uzamykací ozuby. Uzamyká tedy do pouzdra závěru, nikoli do hlavně – podobně jako u pušek Lee-Enfield. Pracovní úhel uzamčení závěru je 90 stupňů. V těle závěru je uložen bicí mechanismus se skrytým, přímoběžným úderníkem. Napínání úderníku je realizováno prostřednictvím šroubovité zešikmené plochy, vyfrézované na spodní straně těla závěru, do níž při odemykání (otáčení) závěru zabírá výstupek na zadním konci úderníku. K ovládání závěru slouží klika atypického tvaru, ohnutá dolů a dopředu. Je zakončena kuličkou. Největší raritou celé konstrukce však pravděpodobně zůstává to, že puška Mle. 1936, pravděpodobně jako jediná z vojenských opakovaček, nemá žádnou pojistku – ani samočinnou, ani ručně ovládanou. Do určité míry ji nahrazuje charakteristika spouště - s dlouhým chodem a dvojím výrazným odporem.
Obr. 6 - Mle. 1936, závěr vyjmutý z pouzdra. Je dobře vidět uzamykací ozuby, zadní část úderníku i zešikmenou plochu sloužící k jeho napínání
Zásobovací zařízení představuje dvouřadá nábojová schránka s kapacitou pěti nábojů, plněná pomocí nábojových pásků. Drážky pro nábojový pásek jsou vytvořeny přímo v pouzdře závěru, na zadním konci nabíjecího/výhozního okénka. Dno schránky lze odejmout po stisknutí dvou hmatníků, umístěných po stranách víčka schránky na jeho předním konci.
Obr. 7 - Mle. 1936: detail víčka nábojové schránky
Mířidla zbraně jsou tvořena muškou s perličkovým profilem v tunelovém chránítku, a stavitelným dioptrickým hledím, umístěným na zadním konci pouzdra závěru. Důvodem umístění je, že průhledík dioptru musí být při míření co nejblíže střelcovu oku. Zvláštností hledí je, že stavítko, sloužící k nastavování hledí na různé vzdálenosti, se neposunuje podél klapky s dioptrem, nýbrž v drážkách základny hledí. Maximální hlední dálka je 1200 m.
Obr. 8 - Závěrová část pušky Mle. 1936 z pravé strany. Je vidět tvar klapky dioptrického hledí i nezvyklé zakřivení kliky závěru
Dřevěné pažbení se skládá ze tří části: hlaviště pažby, předpažbí a nadpažbí, sahajících až k horní objímce hlavně. Hlaviště a předpažbí jsou konstruovány jako samostatné součásti, spojené s ocelovým tělem zbraně. Puška má dvě hlavňové objímky, lisované z plechu, přičemž horní objímka slouží současně jako základna hledí a záchyt bodáku. Z pravé strany je k ní přinýtována kuželka, sloužící ke stavění pušek do kozlů. Dolní objímka má na levé straně poutko pro ponosový řemen.
Dalším neobvyklým prvkem pušky Mle. 1936 je čtyřhranný jehlový bodák. Má místo rukojeti válcový trn s osazením uprostřed, skrývající dvojité odpružené tlačítko záchytu. V pochodové poloze je bodák zasunut čepelí napřed do dutiny v předpažbí. Pro umístění do bojové polohy je třeba stisknout tlačítko záchytu, bodák vytáhnout a pak jej nasadit do téhož otvoru opačným koncem.
Obr. 9 - Detail úsťové části, je vidět válcový trn bodáku (v pochodové poloze) a kuželku na boku horní objímky)
V roce 1939 se objevila varianta této pušky, označená jako Mle. 1936 CR 39 (CR = Crosse Rabattable), se sklopnou dutou pažbou, lisovanou z hliníkového plechu, a s hlavní zkrácenou na 450 mm. V odborné literatuře je často označována jako verze pro výsadkáře, ale Francie v letech 1939-40 žádné výsadkové jednotky neměla. Mle. 1936 CR 39 byla ve skutečnosti určena pro horskou pěchotu. Těchto pušek bylo vyrobeno velmi málo a dnes představují vzácnou sběratelskou raritu.
Obr. 10 - Puška Mle. 1936 CR 39
Výroba pušek Mle. 1936 pokračovala, byť nijak vysokým tempem, po celou dobu německé okupace. Zbraň převzala do své výzbroje Wehrmacht a vyzbrojila jimi pevnostní a strážní jednotky na atlantickém pobřeží. Puška dostala německé označení 7,5mm Gewehr 242 (f) (= französisch) a byl pro ni vydán provizorní služební předpis v němčině. Zbraně vyrobené během okupace a převzaté německou brannou mocí mají charakteristické přejímací značky s orlicí a se svastikou, exempláře ukořistěné v roce 1940 v bojích o Francii však dodatečně přeznačeny nebyly. Stejně tak postrádají jakékoli specifické značení pušky používané armádou vichystické Francie.
Zbraně předválečné výroby jsou černěné, mají na levé straně těla pod pouzdrem závěru vzorové označení (Mle. 1936) a pod ním alfanumerické výrobní číslo. V průběhu okupační výroby bylo černění nahrazeno fosfátováním, zmizelo vzorové označení a výrobní čísla jsou již pouze numerická. Současně byly zavedeny některé drobné změny, převážně technologického charakteru. Týkaly se především podávacího ústrojí, nábojové schránky (hmatníky víčka nejsou rýhované) a mířidel (klapka a stavítko hledí jsou vyráběny lisováním, průhledík tvoří samostatnou součástku a do otvoru v klapce je nalisován).
Produkce se ostatně nezastavila ani po osvobození Francie, přestože Francouzi ihned obnovili vývoj předválečné samonabíjecí pušky Mle. 1940 a zapracovávali do něj čerstvé zkušenosti z války. Francouzská armáda se brzy dostala do bojů v Indočíně a potřeba zbraní rostla. Francouzi si uvědomovali, že není možno přehnaně spoléhat na dodávky amerických válečných přebytků, a prozíravě hledali vlastní zdroje. Výrobu Mle. 1936, v té době již zastaralé, udržovali především pro případ, že by jejich program vývoje samonabíjecí pušky někde selhal. To se ale nestalo a do výzbroje zavedená samonabíjecí MAS 1949 se ukázala být vynikající zbraní. Výroba Mle. 1936 byla tedy roku 1953 definitivně zastavena, přestože tento krok zdaleka neznamenal konec její kariéry.
Obr. 11 - Pušky MAS 1949 a 1949/56
Pušky Mle. 1936 sloužily, po boku MAS 1949, v bojích v Alžírsku, velké množství jich obdržely armády bývalých francouzských kolonií (aby se za pár let opět vynořily v bojích v Kongu, Angole i jinde), a ještě v polovině 60. let je používalo francouzské četnictvo a policie. Robustní, spolehlivá a odolná puška vojáckého zevnějšku, vyvinutá jako „provizorní řešení na přechodnou dobu“, se tak nakonec udržela ve výzbroji po tři desetiletí. Z technického hlediska představovaly pozdní vrchol konstrukce vojenských opakovaček.
Martin Hessler
