Fregata Constitution
Američané provozovali první válečné lodě už od roku 1775, kdy vzniklo Kontinentální námořnictvo, které se aktivně zapojilo do války za nezávislost a kapitán John Paul Jones si dokonce získal světovou proslulost. Jenomže sotva boje utichly, převládl v zemi nezdravý pacifismus a vládnoucí činitelé usoudili, že nový stát trpící finančními těžkostmi, nic tak nákladného nepotřebuje a všechna plavidla rozprodali. To se ukázalo jako hrubá chyba, neboť přímořská země bez válečného loďstva, je jako rytíř bez meče. Zdejší obchodníci měli své zájmy až ve vzdáleném Středomoří a americká plavidla se stále častěji stávala kořistí muslimských pirátů. Jako první se Arabové už v říjnu 1784 zmocnili brigy BETSEY a další koráby rychle následovaly. Tito lupiči, nazývaní „metla Středomoří, operovali z množství přístavů v širokém pobřežním pásu od Maroka až po dnešní Libyi, ale prim mezi nimi hráli alžírští piráti. Jejich řádění zesílilo poté, co se Evropa propadla do chaosu válek proti revoluční Francii, a alžírští kořistníci mohli od září 1793 volně proplouvat Gibraltarskou úžinou. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat a jenom do konce listopadu téhož roku přišli Američané o jedenáct plavidel. Zprávy o ztracených plachetnicích a námořnících držených v zajetí, vyvolaly na druhém břehu Atlantiku vlnu nevole, a protože veškerá předchozí vyjednávání skončila nezdarem, bylo rozhodnuto vybudoval válečné námořnictvo k ochraně zámořského obchodu.
John Paul Jones
Rodný list US Navy nese datum 27. března 1794, kdy Kongres schválil zákon o výstavbě válečného loďstva a zároveň uvolnil finanční prostředky na realizaci prvních jednotek, i když s podmínkou, že jejich stavba bude zastavena, pokud se spor s Berbery podaří vyřešit diplomatickou cestou. Protože jejich hlavním úkolem byla ochrana obchodních plavidel, rozhodli se Američané postavit šest fregat, přičemž čtyři větší nesly 44 kanónů a zbývající 36. Prezident sice později požadoval větší jednotky schopné svést souboj se standardními britskými řadovými loděmi, ale nakonec zvítězil zdravý rozum a USA začaly své válečné loďstvo budovat podle původního zadání, které lépe odpovídalo jejich potřebám. Pořízení fregaty vyšlo laciněji než stavba řadové lodě a přitom je bylo možné stavět rychleji.
Jejich projektováním byl pověřen filadelfský konstruktér Joshua Humphreys považovaný za otce US Navy. Tento samouk během války za nezávislost postavil několik úspěšných fregat (ale i nepodařenou řadovou loď AMERIKA), takže jeho volba byla logická a on potvrdil svoji dobrou pověst a navrhl lodě, jež se nesmazatelně zapsaly do historie námořního válčení. Jako první založili jednotky UNITED STATES (Spojené státy) a CONSTITUTION (Ústava), přičemž CONSTITUTION stavěli v bostonské Harttově loděnici od 1. listopadu 1794 a její jméno vybral sám George Washington. Tehdy se ještě mělo jednat o řadové lodě, ale konstruktér projekt brzy předělal a výsledkem byly neobyčejně velké, bytelně postavené fregaty se silnou výzbrojí, jež převyšovaly své britské, francouzské a španělské protějšky. Tím Humphreys navázal na předchozí americké konstrukce, jež svou velikostí a výzbrojí už tehdy překonávaly běžné evropské fregaty.
Protože Humphreys mohl osobně vést stavbu toliko ve Filadelfii realizované UNITED STATES, museli práce na ostatních plavidel řídit jiní mistři loďaři, takže na finální podobě CONSTITUTION se podíleli i majitel loděnice Edmund Hartt, konstruktér George Claghorn a kapitán Samuel Nicholson. Uvedení do služby zdrželo uzavření mírové smlouvy s Alžířany 5. září 1795, ale naštěstí převládl názor dokončit alespoň tři jednotky, jejichž stavba nejvíce pokročila. Proto byly práce na CONSTITUTION obnoveny, tudíž majestátní trup mohl být 21. října 1797 spuštěn na vodu a v červenci následujícího roku vyplula fregata na první plavbu.
Konstrukční plány americké těžké fregaty
Výsledkem několikaleté práce bylo plavidlo o výtlaku 2200 tun, jehož délka na vodorysce činila 53 m; největší šířka 13,3 m a ponor 7,2 m. Jako konstrukční materiál použili dub a dřevorubci museli pokácet přibližně 3000 stromů, takže na stavbu fregaty padl les o výměře 24 hektarů! V USA byl lesů dostatek, ale stavitelé museli dohlížet, aby použité dříví bylo dostatečně proschlé. Lodní žebra nechal Humphreys zhotovit z mimořádně odolného bílého dubu, zatímco na obšívku použil levnější dřevo z dubu evropského. Lodní žebra byla nezvykle masivní a mezery mezi nimi činily pouhých pět centimetrů, namísto obvyklých několika decimetrů. Na žebra se pokládala obšívka silná od 4 do 6 palců, takže lodní boky tvořilo někde i přes půl metru poctivého dubu, díky čemuž dokázaly odolávat palbě 18liberních kanónů a námořníci CONSTITUTION překřtili na „Old Ironsides.“ Bytelná konstrukce byla nezbytná i proto, aby zabránila deformování trupu a lukovitému prohýbání kýlu, což mohlo nekvalitně postavené plachetnice znehodnotit již po několikaleté službě.
Loď měla čtyři paluby označované (odspodu) jako orlop, ubytovací, dělová a krycí a tři stěžně (přední, hlavní, besan) vysoké 60, 67 a 52,6 m. Stěžně nebyly přitesané z jednoho kmene, neboť se skládaly z pně a několika čnělek. Horní palubu zhotovili z borových prken a při vyrobě dalších komponentů se v menší míře uplatnily i jiné dřeviny. Trup byl na ochranu před obrůstáním pokryt pod čarou ponoru drahými britskými měděnými pláty přibitými měděnými hřeby. Člunová výbava sestávala ze sedmi veslic o různé velikosti, zavěšenými většinou podél boků, a loď nesla i dvě hlavní kotvy o hmotnosti 2400 kg. K jejich zvedání sloužilo vratidlo, k jehož obsluze muselo spojit síly nejméně 70 mužů, takže není divu, že velitelé v případě nenadálého útoku raději nařídili kotevní lano odseknout. Pro tento případ vezla fregata ještě jednu záložní kotvu o stejné hmotnosti a dvě menší přenosné.
Fregata Constitution
K výrobě plachet se kromě obvyklého lněného plátna používala i lehčí, ale dražší bavlna. Na každém stožáru mohli rozvinout pět plachet (hlavní, košová, brámová, královská a oblohová) a další (kosatky a létavky) se upevňovaly i na čelenu, zatímco přídavné oplachtění (závětrovky) se napínalo mezi jednotlivými stěžni, takže celková plocha plachet dosahovala úctyhodných 3968 metrů čtverečných, což za příznivého větru umožňovalo plout rychlostí až třinácti uzlů. K ovládání lodě sloužilo kormidelní kolo, jež v 18. století nahradilo méně účinnou kormidelní páku. Fregaty obecně vynikaly nejen rychlostí, ale i manévrovatelností a schopností křižovat proti větru, přičemž ani americké jednotky nepředstavovaly žádnou výjimku. Souboje s řadovou lodí se přesto mohly odvážit pouze za horších povětrnostních podmínek, kdy nepřítel nemohl použít nejtěžší kanóny umístěné na spodní dělostřelecké palubě, a i tehdy se jednalo o přílišné riziko. Proto se předpokládalo, že raději využijí své rychlosti a před mohutnou a tudíž pomalou řadovou lodí jednoduše uprchnou. Ostatně Humphreys už dříve v dopise senátoru Morisovi napsal: „měli bychom stavět lodě, které budou za bouře lépe ovladatelné, než nepřátelské dvoupalubníky, a při slabším větru se od nich dokáží bezpečně vzdálit.“
Válečná loď musí mít odpovídající výzbroj a v tomto směru americké konstrukce překonávaly všechny konkurenční fregaty. CONSTITUTION dostala třicet dlouhých 24liberních kanónů, umístěných na kryté dělové palubě. Vyrobily je britské zbrojovky a každý vážil 2,5 tuny. Importované těžké kusy (stejně jako munice) převyšovaly americké, tudíž František Novotný mohl napsat, že „americké dělové koule často po zásahu pukaly nebo se tříštily na střepiny. Také prach byl o něco horší, takže koule měly nižší úsťovou rychlost a dělo menší dostřel. Častěji, než bylo zdrávo, se též vyskytovala špatně odlitá děla, která se trhala.“ Rozměry zdejších fregat nejenom umožnily instalovat na dělovou palubu neobvykle vysoký počet kanónů, ale dělostřelci měli k jejich obsluze i více místa, což přispívalo k větší rychlosti střelby. Doplňkovou výzbroj tvořilo čtrnáct amerických 12liberních děl, usazených na horní palubě a posádka měla i množství ručních palných (pušky, pistole) a chladných (sekery, píky, šavle) zbraní.
Karonáda
Obsluha těžkých kusů zaměstnala mnoho mužů, tudíž dělostřelci tvořili nejpočetnější část posádky. I při takřka dokonalé souhře se intervaly mezi jednotlivými výstřely často počítaly na minuty, neboť nabíjení představovalo zdlouhavou záležitost. Nejprve se hlavně musely vyčistit vytěrákem. Teprve poté do nich určení muži vložili prachovou náplň v pergamenové nebo plátěné kartuši, po ní nabijákem dorazili první ucpávku, načež následovala dělová kule a další ucpávka. Pak velitel děla prorazil kartuši a na pánvičku nasypat další dávku střelného prachu. Dělo na čtyřkolové lafetě bylo nutné pomocí kladkostrojů dopravit do palebné pozice, zamířit a teprve pak odpálit, k čemuž na zbraních britské provenience již sloužil primitivní křesadlový zámek. Zaměřování se provádělo v podstatě od oka a účinný dostřel nepřesahoval několik set metrů, i když boj byl často veden i na mnohem kratší distanci.
Skladiště projektilů a prachárny se nalézaly na spodní palubě a určení námořníci se starali o jejich plynulý přísun k jednotlivým zbraním. Střelný prach se neskladoval na jedné hromadě, ale v uzavřených sudech, a jeho zásobu nebylo na moři možné doplnit. Naopak výroba dělových kulí se mohla provádět i během plavby a k tomuto účelu loď vezla formy k jejich odlévání. Tehdejší kanóny vyhlížejí primitivně, ale ve své době se jednalo o účinné zbraně, které na kratší vzdálenost drtily lodní trupy a souboje mezi fregatami si obvykle vyžádaly životy 10 až 25 % členů posádek, takže známé rčení o „lodích ze dřeva a mužích ze železa“ je v tomto případě na místě. Boj byl krvavou záležitostí, kdy o vážná zranění nebyla nouze, takže srazy válečných veteránů často připomínaly spíše setkání klubu invalidů. Stevensonův románový pirát Silver s dřevěnou nohou, nebo zmrzačený admirál Nelson, rozhodně nepředstavovali žádnou výjimku. Ošklivá zranění způsobovaly i odlétající dřevěné třísky, jež dokázaly nejen otevřít břišní dutinu, ale dokonce i oddělit končetiny od trupu. V septických podmínkách panujících na tehdejších válečných lodích se rány často zanítily, a i proto chirurgové tak často sahali po amputační pile.
Pirát Silver
Výzbroj se postupně měnila a lehčí kusy stále častěji nahrazovaly tzv. karonády. Tato atypická děla zažala v 80. letech 18. století vyrábět skotská firma Carron Iron Company a postupně se rozšířila do většiny soudobých marín. Jiří Kovařík o nich napsal, že „šlo o zbraň velkého kalibru s poměrně krátkou hlavní, propracovaným systémem zaměřování, s možností rychlého nastavení náměru, navíc umístěnou na plošině, která absorbovala zpětný ráz mnohem lépe než kola klasické námořní lafety.“ Karonády sice měly podstatně menší prachovou náplň, a tedy i úsťovou rychlost, při boji na kratší distanci však přesto způsobovaly velké škody. Jejich největší výhodou byla vysoká kadence palby a nízká hmotnost, takže jich lodě unesly velké množství. Většina amerických kapitánů si je přímo zamilovala, tudíž všechny větší jednotky US Navy brzy dostaly desítky karonád, které se však do výzbroje oficiálně nezapočítávaly. Tím podstatně vzrostla jejich palebná síla a britský publicista James označil americké těžké fregaty za „maskované řadové lodě.“
Kompletní posádku tvořilo 450 námořníků a důstojníků, 30 plavčíků a 55 příslušníků námořní pěchoty, ale jedná se čistě o tabulkové počty, které se od reality často lišily. Velitelská místa zpočátku obsadili veteráni z války za nezávislost a zkušených námořníků, kormidelníků, tesařů a bednářů bylo ve všech zdejších přístavech jako máku. Důstojníci se rekrutovali z tzv. střední třídy a většinou šlo o rodilé Američany. Získat velení na některé 44dělové fregatě, představovalo v americkém námořnictvu dlouho nejprestižnější velitelský post obsazovaný vybranými kapitány. Prvním velitelem CONSTITUTION se stal panovačný Samuel Nicholson, jenž jí velel od července 1798 do června 1799. Všichni členové posádky byli profesionály, kteří podepsali roční kontrakt, jenž jim zaručoval nadstandardní platové podmínky a za války mohli získat i tzv. kořistné, protože posádka si mezi sebe rozdělovala odměnu vyplacenou za zajatá nebo potopená plavidla. Zdaleka se nejednalo pouze o bělochy, takže „barevný“ námořník nepředstavoval žádnou výjimku a na amerických lodích brzy sloužilo i množství cizinců, mezi nimiž převažovali dezertéři z Royal Navy.
Námořnická závěsná lůžka
Služba v US Navy sice nebyla tak tvrdá jako na britských válečných lodích, kde vládly mnohdy přímo drastické poměry, ale rozhodně se jednalo o namáhavé a riskantní zaměstnání. Námořníci při dálkových plavbách trpěli vlivem jednotvárné stravy a nevyhovujících hygienických podmínek nejrůznějšími nemocemi a také smrtelné úrazy nikoho nepřekvapovaly. Velitel a vyšší důstojníci měli kajuty na zádi, zatímco mužstvo spalo v závěsných hamakách na ubytovací palubě. Základ stravy tvořilo solené vepřové a hovězí maso, doplňované, rybami, chlebem, sýry, rýží, luštěninami, bramborami, máslem a dalšími pochutinami. Pitná voda se skladovala v sudech a její výdej byl přísně odměřován. Službu posádkám zpříjemňoval tabák a každý muž měl denně nárok na 0,284 litru pálenky nebo 1,135 litru piva. Dodržoval se předepsaný jídelníček a platilo ustanovení, že americký námořník má mít na stole maso šestkrát týdně, takže kupř. ve středu se vydávalo vepřové s hrachem, fazolemi a sýrem, kdežto v neděli hovězí a rýže.
Fregaty vynikaly ladnou konstrukcí a při pohledu na CONSTITUTION se lze ztotožnit s pozdějším názorem staromilců, žehrajících na ušpiněné parníky. Přes svůj elegantní vzhled se však primárně jednalo o smrtonosný nástroj a při pohledu do ústí početných 24liberních kanónů, musela nepřátele jímat hrůza. CONSTITUTION, UNITED STATES a pozdější PRESIDENT představovaly ve své kategorii unikátní jednotky převyšující hmotností boční salvy konkurenční fregaty. Pravda, i v Evropě znali těžké 44dělové jednotky, které Francouzi a Britové většinou získávali přestavbou menších řadových lodí, ze kterých jednoduše odstranili nástavby společně s horní dělovou palubou, čímž vznikly tzv „seříznuté“ fregaty. Jenomže ani ty se většinou počtem těžkých děl nemohly měřit s americkými typy a obě mocnosti jejich stavbu ještě před koncem 18. století zastavily.
Americký námořní pěšák (vlevo), námořník a důstojník z období poč. 19. st.
Humphreysovy fregaty mohly plnit širokou škálu úkolů a pravděpodobně se ve své době jednalo o nejlepší představitele této lodní kategorie. Kromě ostřelování pobřeží se hodily k boji s piráty, ochraně obchodních konvojů, jelikož se dokázaly vypořádat téměř s každým nepřátelským válečným plavidlem vyjma řadových lodí, a hlavně mohly samy destruovat protivníkův námořní obchod. Tomu odpovídala i konečná cena a Američané za CONSTITUTION zaplatili 302 719 tehdejších dolarů a provozní náklady činily ročně dalších 115 000, což pro chudý národ představovalo značnou částku. Našli se však i jejich odpůrci, mezi něž patřil hlavně Humphreysův rival Josiah Fox, jehož podporovali kapitán Thomas Truxtun a sekretář námořnictva Benjamin Stoddert. Ti unisono tvrdili, že potřebám Spojených států lépe vyhovují menší, rychlejší a lacinější fregaty na bázi 36dělové CONSTELLATION.
Proti Francouzům a berberským pirátům
Americké lodě nemusely na své první bojové nasazení čekat příliš dlouho a lze konstatovat, že vlastně putovaly z loděnic přímo do akce. Jejich protivníky se poněkud překvapivě staly lodě plavící se pod francouzskou trikolórou. USA od dob války za nezávislost dlužily Francii značnou částku, jenomže po svržení Bourbonů odmítaly dostát svým závazkům, což byl podle tehdejších zvyklostí dostatečný důvod k válce. Američany zase popouzelo jednání Francouzů, kteří začali zabavovat jejich lodě a olej do ohně přililo i přijetí zákona, podle nějž byli cizinci (včetně neutrálních Američanů), zajatí na britských válečných lodích, automaticky považováni za piráty, pro něž tehdejší právo znalo jediný trest. Napětí mezi oběma státy stále vzrůstalo a po přerušení diplomatických styků následovalo z americké strany na konci jara 1798 zahájení bojových operací. Nikdy oficiálně nevyhlášená námořní válka zuřila dva roky a jak Francii, tak USA přinesla víc škody než užitku. US Navy tehdy provozovala jenom fregaty UNITED STATES, CONSTITUTION a CONSTELLATION, ale Kongres rozhodl o urychlené dostavbě třech rozestavěných jednotek a uvolnil i prostředky na realizaci dalších lodí. Pomohly i peníze získané od soukromých osob, takže zdejší námořnictvo mělo v nejbližších letech prodělat bouřlivý rozvoj. Prozatím si však Američané museli vystačit se stávající trojicí, kterou doplnily ozbrojené obchodní lodě. Ani CONSTITUTION počátkem války ještě nebyla plně vyzbrojena a kapitán Nicholson musel vzít zavděk děly z pevnosti na Castle Island. Fregata nejprve hlídkovala u amerického pobřeží a pak se přesunula do Západní Indie, kde se Nicholson s velitelem britské fregaty SANTA MARGHARETTA dohodl na uskutečnění závodu mezi svými plavidly. CONSTITUTION v improvizované regatě zvítězila a posádka získala od poražených soudek vína. Ještě předtím si však Nicholson získal pozornost nadřízených zajetím plachetnice NIGER, jenomže ta musela být po britských protestech propuštěna a Londýn si vymohl odškodnění ve výši 11 000 dolarů.
Kapitán Silas Talbot
Proto si neoblíbený Nicholson musel sbalit svých pět švestek a do kapitánské kajuty se nastěhoval Silas Talbot. Ani pod jeho velením si CONSTITUTION žádnou slávu nevydobyla, zato způsobila další diplomatický incident. Talbot zjistil, že v Puerto Plata kotví francouzská korzárská loď SANDWICH a rozhodl se jí zajmout. Vše šlo jako na drátkách; přepadový oddíl se 11. května 1800 nalodil na malou šalupu SALLY, vplul do přístavu a bez odporu se zmocnil zaskočeného korzára. Posádka se těšila na kořistné, jenomže „slavné“ vítězství mělo jednu podstatnou vadu na kráse. Puerto Plata patřil Španělsku, takže Američané museli SANDWICH propustit a jejich omluvy nebraly konce. CONSTITUTION až do konce války pendlovala mezi amerických pobřežím a Karibikem, ale příležitost k boji se už nenaskytla. Mírová dohoda byla podepsána 30. září 1800 a o dva roky později Francie Spojeným státům dokonce odprodala obrovské teritorium zvané Louisiana, což pro ně znamenalo zdvojnásobení územní rozlohy.
Americké loďstvo v tomto konfliktu obstálo, ale Humphreysovy velké fregaty se příliš neosvědčily. UNITED STATES i CONSTITUTION zajaly každá jenom tři nepřátelské obchodní plachetnice a velitelé si stěžovali na jejich horší plavební vlastnosti. Zdálo se, že válka dala za pravdu Foxově frakci, protože lehké jednotky se naopak uplatnily znamenitě. Truxtunova CONSTELLATION nejprve přemohla fregatu INSURGENTE, načež později vážně poškodila i VENGEANCE, a sérii úspěchů završil zbrusu nový BOSTON, jenž porazil korvetu BERCEAU. Tento dojem byl však pouze zdánlivý. Francouzi se souboji s těžkými fregatami vyhýbaly jako čert kříži, takže ty nedostaly žádnou příležitost využít svou početnou artilérii. Po vylepšení takeláže se však v dalších konfliktech znamenitě uplatnily a po dlouhou dobu představovaly nejlepší jednotky plavící se pod vlajkou s hvězdami a pruhy.
Fregata Constellation
CONSTITUTION putovala počátkem roku 1801 do opravy, ale US Navy už se chystala na další zatěžkávací zkoušku, tentokrát až na vzdáleném Středozemním moři. Podle dohody z pol. 90. let 18. století platily USA severoafrickým vládcům každoročně tučné výpalné, aby je odradily od útoků na americké obchodní lodě. To byla tehdy běžná praxe a podobně si počínaly nejen menší státy (Dánsko, Benátky,...), ale i Velká Británie. Všeobecně převládal názor, že je lepší zaplatit „rozumnou“ sumu, než organizovat nákladné vojenské tažení. Lví podíl z této částky náležel Alžířanům, jenomže teď se o svůj díl koláče přihlásil i tripolský suverén Jusuf Karamanli.
Prezident Jefferson jeho požadavky odmítl, což se prakticky rovnalo vyhlášení války. Úkolem přivést Karamanliho k rozumu pověřil komodora Richarda Daleho, jenž vztyčil svoji zástavu na lodi PRESIDENT. Disponoval rovněž dvojicí lehkých fregat a několika malými plavidly a počítal i s podporou švédské eskadry vedené admirálem Cedeströmem. Tripolisané sice provozovali početné loďstvo, ale pouze 26dělová MESHUDA a 14dělový TRIPOLI vzbuzovaly určitý respekt, zatímco ostatní jednotky se hodily pouze k útokům na civilní plavidla. V čele Karamanliho válečného námořnictva stál americký odrodilec, jenž po konverzi k islámu přijal jméno Murad Reis a svým bývalým krajanům nadělal nemálo starostí
Komodor Richard Dale
Pravým důvodem, proč se USA poprvé ve svých dějinách rozhodly udělat pořádek mimo domovský kontinent, byla dozajista snaha jednou provždy vyřešit problém s berberskými piráty a zbavit se placení tíživého výpalného. Trestná expedice opustila rodné břehy 2. června 1801 a zamířila na Středozemní moře. Škuner ENTERPRISE zaskočil na rejdě neutrálního Gibraltaru nepřátelskou vlajkovou loď, ale Murad Ries dokázal i s posádkou uniknout na neutrální plachetnici. Rychlá ENTERPRISE 1. srpna dostihla a přemohla i brigu TRIPOLI a když Dale zablokoval tripolský přístav, zdálo se, že válka bude co nevidět u konce. Jenomže paša Jusuf neztratil nervy a nabídku na zahájení mírových rozhovorů ignoroval. Američanům docházely zásoby a jejich lodě potřebovaly opravit, takže většina plavidel odplula do USA.
Takto si Jefferson průběh kampaně nepředstavovat, tudíž Daleho nahradil Richard Morris, jenž, nehledě na náklady (900 000 dolarů), dostal eskadru pěti lodí a s úkolem dokončit dílo započaté jeho předchůdcem, odplul na Středozemní moře. Druhá výprava skončila fiaskem. Morris se odhodlal k jediné kloudné akci, když se u Tripolisu 10. června vylodilo několik desítek námořních pěšáků s rozkazem zničit nepřátelské lodě. Obránci však útok odrazili a nepopulární Morris dostal rozkaz k návratu do vlasti, kde jeho počínání vyšetřovala zvláštní komise a nakonec byl rád, že neskončil před vojenským tribunálem. V průběhu uplynulé kampaně zajali Američané plachetnici patřící marockému sultánovi, jenž jim následně vypověděl válku, takže se nyní museli vypořádat s dvojicí protivníků. Naopak Švédové své lodě ze Středozemí v r. 1802 stáhli, ale USA později podalo pomocnou ruku Neapolsko.
Komodor Edward Preble
Obtížný úkol odčinit dosavadní blamáž a navrátit čest americké vlajce, připadl Edwardu Prebleovi. Nový komodor se navzdory zdravotním potížím úkolu chopil s velkou energií. Svoji zástavu vyvěsil na opravené CONSTITUTION, k níž dostal nádavkem ještě fregaty PHILADELPHIA, JOHN ADAMS a NEW YORK, ke kterým se přidala ještě pětice menších plavidel. CONSTITUTION vyplula jako poslední (v srpnu 1803) a u marockého pobřeží se připojila ke zbytku eskadry. Ještě předtím však došlo k incidentu s britskou fregatou MAIDSTONE. Američané za soumraku spatřili neznámou válečnou loď a Preble jí v souladu s tradicí pozdravil dělovým výstřelem. „Angličan“ nereagoval, což hrdého komodora podráždilo natolik, že neznámé lodi pohrozil zahájením palby, pokud nesdělí svoji totožnost. MAIDSTONE se prohlásila za 84dělovou řadovou loď DONEGAL a její velitel se dožadoval vyslání delegace na svoji loď. Preble odmítl a nakonec museli člun spustit Britové a teprve pak se trapnou záležitost podařilo urovnat.
Komodor poté odeslal k Tripoli škuner VIXEN s fregatou PHILADELPHIA a sám se rozhodl nejprve zpacifikovat Maročany. Jeho lodě neohroženě vpluly do Tangeru a namířily děla na sultánův palác. To stačilo k uzavření mírové dohody a spokojený Preble následně odplul na Středozemní moře, aby přinutil usednout k jednacímu stolu i vzpurného Karamanliho, jenž však představoval tvrdší oříšek. Ještě předtím US Navy utrpěla citelnou ztrátu. Blokádu Tripolisu zatím prováděla fregata PHILADELPHIA a kapitán Bainbridge se 28. října 1803 nechal vyprovokovat k pronásledování arabské šebeky, přičemž kvůli nepřesné mapě narazil na útes a přes usilovnou snahu nedokázal loď vyprostit. Murad Reis využil příležitosti, vyplul na moře a Bainbridge neviděl jiné východisko, než kapitulaci. Fregaty se zmocnili Tripolisané, kteří ji stáhli z útesu, dopravili do přístavu a pustili se do opravárenských prací. Získání velké fregaty jim bohatě kompenzovalo dřívější ztrátu MESHUDY zajaté někdy v průběhu roku 1803 jednotkou JOHH ADAMS a následně prodané Maroku. Preble zuřil, ale k útoku na opevněný přístav se neodhodlal, protože už dříve odeslal dvě fregaty k opravám do USA.
Stephen Decatur
Zbývající americké lodě odpluly do Syrakus, kde se k nim připojila eskadra neapolských dělových člunů a zkušený španělský lodivod obeznámený se zrádnými vodami u Tripoli. To umožnilo následující odvážnou akci. ENTERPRISE zajala nepřátelskou plachetnici, na níž se nalodil Stephen Decatur se skupinou dobrovolníků, kteří v noci z 16. na 17. února vnikli do tripolského přístavu chráněného 115 děly, a PHILADELPHII zničili. Tento husarský kousek se stal předehrou k velkému útoku, jenž proběhl 3. srpna 1804.
Důležitou roli při něm sehrála CONSTITUTION, kryjící dělostřelbou neapolské lehké čluny, které díky malému ponoru mohly vplout přímo do přístavu. CONSTITUTION už tehdy nesla šest 32liberních karonád, ale hlavní úlohu sehrály 24liberní kusy s delším dostřelem. Fregata svedla souboj s pobřežními bateriemi, přičemž inkasovala zásah do stěžně, jeden muž přišel o život a samotný komodor vyvázl jen s notnou dávkou štěstí. Zatím malé jednotky pod vedením Decatura a Richarda Sommerse ostřelovaly město a Karamanliho palác. Nezahálel ani Murad Reis a na rejdě přístavu docházelo k zuřivým soubojům muže proti muži, při nichž na obou stranách tekla krev. Útok se zdařil jen částečně, neboť nepřítel sice přišel o šest plavidel, ale paša se necítil poražen a na mírové návrhy zpupně odpověděl: „Raději zemřu pod troskami svého paláce, než abych se sklonil před svými nepřáteli.“
Boj v tripoliském přístavu
Američané se mu rozhodli dát možnost padnout hrdinnou smrtí a 7. srpna zahájili další dělostřelecké bombardování, které poškodilo palác a ve městě způsobilo řadu požárů. Další útoky následovaly ještě koncem srpna a začátkem září. Aktivně se jich účastnila i CONSTITUTION, jež pouze 27. srpna vypálila na město přes 200 kulí, ale paša se zlomit nenechal. Proto Preble v noci ze 3. na 4. záři vyslal do přístavu zápalnou loď, která měla explodovat mezi zbytky nepřátelské flotily. Bohužel vše zhatil její předčasný výbuch, takže Arabové vyvázli beze ztrát, zatímco Američané napočítali 11 (?) mrtvých. Přesto se zdálo, že válka spěje k úspěšnému konci, jelikož Karamanli dal najevo ochotu vyjednávat, jenomže právě tehdy byl Preble z funkce velitele eskadry odvolán. Jakkoliv se tu může zdát nespravedlivé, komodor byl jakožto vrchní velitel odpovědný za ztrátu PHILADELPHIE, a Jefferson se jej rozhodl nahradit Samuelem Barronem.
Nový velitel postrádal bojové odhodlání, které zdobilo jeho předchůdce, takže se omezil pouze na pasivní blokádu nepřátelského pobřeží, což samo o sobě válku vyhrát nemohlo. Velení na CONSTITUTION převzal Stephen Decatur, jenž sice zajal dvě řecké bárky s kontrabandem, ale po kolizi s fregatou PRESIDENT musel odplout na Maltu k opravám. Snad právě proto Decatura 28. října vystřídal John Rodgers a opravená fregata se na jaře 1805 vrátila k Tripoli. Mezitím Američané změnili taktiku a rozhodli se vzpurného pašu nahradit jeho starším bratrem Hamatem. William Eaton dostal k dispozici hrstku amerických námořních pěšáků, jejichž řady rozmnožili najatí zahraniční žoldáci. Podivná armáda se z Egypta vydala na západ, a poté co se k ní připojilo několik set Tripolisanů, napadla 27. dubna malý přístav Derna. Útok podpořila palba z válečných lodí a město po několika hodinách padlo.
Bombardování Tripoli
Nečekaný vývoj vystrašil Jusufa Karamanliho natolik, že obratem zahájil vyjednávání a 10. června 1805 jeho zástupci na palubě CONSTITUTION podepsali mírovou smlouvu. Tripolisané za výkupné 60 000 dolarů propustili všechny zajatce a zavázali se neútočit na americká obchodní plavidla. Vítězové následně shromáždili všechny lodě, odpluli k Tunisu a přinutili k podepsání stejného závazku i zdejšího vladaře. Tím válka po dlouhých čtyřech letech konečně skončila, ale CONSTITUTION se do USA vrátila až na podzim 1807. Tento konflikt prestiži Spojených států příliš neprospěl a US Navy, kromě PHILADELPHIE, musela odepsat i několik dalších jednotek, jejichž trupy dlouhodobý pobyt ve Středomoří poškodil natolik, že byly prakticky na odpis.
I CONSTITUTION musela do doků a trvalo celé dva roky než náročné opravy v ceně 100 000 dolarů skončily, a loď se znovu vrátila do služby. Kapitána Rodgerse vystřídal 17. června 1810 Isaac Hull, pod jehož velením fregata následujícího roku překonala Atlantik, aby do Francie přepravila nového amerického vyslance. Zpět se vrátila v únoru 1812 a posádka se začala připravovat na očekávanou válku s Velkou Británií. Podvodní část trupu pokryly nové měděné desky a loď nyní nesla 32 24liberních děl a 22 32liberních karonád, čímž boční salva stoupla na úctyhodných 736 liber.
Proti vládkyni moří
Vztahy mezi Londýnem a Spojenými státy se v uplynulých letech postupně zhoršovaly a v Americe převládal názor, že nejlepším řešením bude válka. Téhož mínění byl i prezident Madison, jenž věřil, že dokud jsou britské armády vázané válkou proti Napoleonovi, bude možné obsadit část Kanady. Royal Navy se tehdy potýkala s nedostatkem námořníků a velitelé jednotlivých lodí tento problém často řešili na úkor Američanů. Stále častěji se stávalo, že Britové násilím nutili posádky amerických obchodních lodí ke službě v Royal Navy, což na druhém břehu Atlantiku vyvolávalo zlou krev, neboť počet odvlečených námořníků nakonec přesáhl číslo 5000. Množily se i ozbrojené incidenty. Poprvé se obě země ocitly na prahu války již v r. 1807, když britská válečná loď LEOPARD napadla poblíž Norfolku fregatu CHESAPEAKE a odvlekla několik členů její posádky. 
Americká vlajka z období 1794 až 1818
Další přestřelka se odehrála 16. května 1811. Nejprve počátkem května velitel fregaty GUERRIERE (ještě o ní bude řeč) „sebral“ několika americkým kapitánům část posádek (údajně pouze několik mužů), načež 12. května opustil Annapolis PRESIDENT, s rozkazem „chránit americké pobřeží a obchod“. O něco později získal jeho velitel zprávu o britské válečné lodi považované za GUERRIERE u pobřeží Severní Karolíny, a když zde v noci z 15. na 16. května spatřil šalupu LITTLE BELT, došlo k půlhodinové bitvě, při které Angličané přišli o devět mužů a dalších 23 námořníků utrpělo zranění.
Kongres vyhlásil 18. června 1812 Velké Británii válku, v níž měla mladá US Navy projít opravdovou zkouškou ohněm. Američané stále ještě provozovali pouze slabé válečné námořnictvo, jež v Londýně vzbuzovalo pobavené úsměvy. Royal Navy se od bitvy u Trafalgaru pokládala za nezpochybnitelného vládce moří a veřejnost očekávala, že miniaturní americké loďstvo bude smeteno z hladiny Atlantiku. Pod hvězdnatou vlajkou se totiž plavilo jenom devět fregat a osm menších jednotek, zatímco Albion měl jenom v západním Atlantiku kolem stovky válečných plavidel, včetně 11 řadových lodí.
Kapitán Isaac Hull
I přes nepříznivý poměr sil vyplul komodor Rodgers s pěti jednotkami k Západní Indii a brzy spatřil fregatu BELVIDERA, jejíž velitel okamžitě poznal kolik uhodilo, rozkázal napnout všechny plachty a podařilo se mu uniknout. Ještě předtím stačil poškodit PRESIDENT a vyřadit z boje šestnáct mužů. I kapitán Hull vyplul s CONSTITUTION 12. července na moře, aby se spojil s Rodgersem, ale o čtyři dny později jej zaskočila silná britská eskadra. Co se v následujících dnech odehrálo popsala Věra Broumová: „Pět britských fregat vyrazilo za osamocenou americkou lodí, jejíž zplihlé plachty slibovaly snadnou kořist. Když je kapitán CONSTITUTION zpozoroval, použil zoufalou, leč fungující taktiku. Část posádky odvelel k veslům do vlečných člunů a zbytek se střídal v hodu kotvy a přitahování korábu kupředu. Současně šlo přes palubu vše nepotřebné, včetně 9000 litrů pitné vody a rumu. Po 57 hodinách Britové hon vzdali.“
CONSTITUTION unikla do Bostonu, kam šťastně dorazila 27. července. Zde se Hull doslechl Jobovu zvěst, neboť se začaly šířit klevety, že jeho strýc vydal nepříteli Detroit, takže na nic nečekal a svévolně vyplul na moře a vydal se k pobřeží Kanady. Údajně stále hledal komodora Rodgerse, jenomže místo svého nadřízeného, se 18. srpna u mysu Race potkal s americkým korzárem, jenž jej informoval o nepřátelské fregatě pohybující se o něco jižněji. Jednalo se o GUERRIERE, která se pod vedením kapitána Dacrese plavila do Halifaxu k opravám. Nesla třicet 18liberními kanónů, dvojicí 12liberních děl a šestnáct 32liberních carronád. Američané svého protivníka spatřili v odpoledních hodinách 19. srpna několik set mil východně od ostrova Nové Skotsko. Zaduněly bubny, kapitán nařídil otevřít prachárnu i zbrojnici a všech 456 členů posádky se hrnulo na své stanoviště. K boji se hotovilo i nemálo britských zběhů, kteří měli o zvláštní motivaci postaráno, neboť jim v případě zajetí hrozila oprátka. Dělostřelci otvírali střílny, námořníci posypávali palubu pískem, do nějž se měla vsakovat prolitá krev, a své náčiní si chystal i lodní chirurg. CONSTITUTION plula na jih, kdežto její soupeř na jiho-jihozápad a vzdálenost mezi nimi se rychle zmenšovala.
Constitution bojující s Guerriere
GUERRIERE Britové před časem ukořistili na Francouzích, takže vynikala rychlostí a manévrovatelností, což bylo ovšem vykoupeno odlehčenou konstrukcí trupu. Navíc měla poškozené stěžně a nekompletní posádku. Dacrese přesto výzvu k boji přijal a nechal na stěžně vyvěsit válečné vlajky. Zpočátku nemohl tušit, že má před sebou těžkou fregatu, ale lze předpokládat, že by se zachoval stejně, i kdyby věděl s jak silným protivníkem má co do činění. Souboje osamělých fregat, řízené kapitány stojícími na nekryté zadní palubě, v sobě totiž nesly prvek nefalšovaného rytířství, jež hromadné souboje anonymních řadových lodí zcela postrádaly. Proto se tyto „gladiátorské duely“ těšily u veřejnosti značné oblibě a kapitán, jenž do domovského přístavu přivezl vlajku přemožené fregaty, byl oslavován jako hrdina. V Napoleonských válkách takto svedli britští velitelé nejeden úspěšný souboj s nominálně silnějším protivníkem a Dacres dozajista očekával, že dokáže zdolat i americkou těžkou fregatu.
Vítr vál severovýchodním směrem, takže CONSTITUTION měla určitou výhodu. Přibližně v 16:30 GUERRIERE vypálila první salvu z pravého boku, ale ta byla krátká. Oba velitelé zdlouhavě manévrovali, aby zaujali vhodnou pozici, přičemž Britové občas dostali příležitost k výstřelu. Jejich palba lehce poškodila takeláž a palubu, ale žádné větší škody nenapáchala. Obě protivníci nyní pluli paralelním kurzem a v 18:05 boj vzplál naplno. CONSTITUTION přečkala plnou nepřátelskou salvu a teprve tehdy vydal Hull dělmistrovi rozkaz k palbě. Vzápětí popojely všechny kanóny na pravém boku vzad a jejich hlavně opustily první kule následované hustým dýmem. Vzdálenost k cíli činila pouhých 30 yardů a přesná salva se neminula účinkem.
Kapitán Dacres
Angličané sice stříleli rychleji, jenomže jejich železné projektily nedokázaly probít masivní boky, zatímco americké 24liberní kule nepřítele doslova drtily. V 18:20 se zřítil zadní stěžeň, což Dacresemu ztížilo manévrování a jeho loď se přídí otřela o pravý bok CONSTITUTION. V té chvíli se na obou stranách uplatnili ostřelovači v lanoví, kteří měli své cíle jako na dlani. Britský velitel se pokusil zorganizovat abordážní komando, jenomže právě tehdy jej zasáhla střela z pušky, ale na druhé straně padl zase poručík Busch, velící oddílu námořní pěchoty. Obě lodě se od sebe sice brzy odpoutaly, ale vážně poškozená GUERRIERE se potácela jako opilý námořník po návratu z vycházky a bylo zřejmé, že její dny jsou sečteny. Britská palba rychle slábla zatímco Američané stříleli jako na cvičení. Brzy se zřítily i zbývající stěžně a jako řešeto proděravělý trup už ničím nepřipomínal pyšné válečné plavidlo. Hull boj v 18:30 přerušil, aby opravil utrpěné škody a dal bezmocnému protivníkovi možnost kapitulovat.
CONSTITUTION v boji příliš neutrpěla a i ztráty mezi posádkou byly překvapivě malé: sedm mrtvých a stejný počet zraněných. V lodních bocích uvízlo několik dělových kulí, což fregatě vyneslo její slavnou přezdívku „Old Ironsides“. Zato paluba GUERRIERE připomínala jatka a lodní lékař nevěděl kam dřív skočit. Angličané napočítali 23 mrtvých a 56 zraněných, což celkem představovalo zhruba 25 % posádky. Zraněný kapitán se pokoušel řídit záchranné práce; jeho muži shodili do moře padlé kamarády a na zbytku besanu vyvěsili vlajku, i když jim muselo být jasné, že bitvu prohráli. Kolem 19. hodiny se znovu přiblížila CONSTITUTION a Hull vyslal na palubu bezmocného protivníka poručíka Reada, jenž od Dacrese přijal kapitulaci a sám převzal velení na ukořistěné fregatě. Američané poskytli pomoc raněným, ale loď se zachránit nepodařilo, tudíž jí následujícího dne vyklidili a zapálili. Nešťastná GUERRIERE se po výbuchu prachárny potopila a její přemožitelka odplula do Bostonu, kde triumfálně zakotvila 30. srpna. Jako odměnu udělil Kongres Hullovi pamětní zlatou medaili, důstojníkům stříbrnou, zatímco posádka si rozdělila odměnu 50 000 dolarů!
Hullova pamětní medaile
Ukořistěná vlajka se stala ozdobou presidentského plesu konaného koncem roku 1812 ve Washingtonu na oslavu amerických námořních vítězství, kde jí společnost dělaly další dvě britské standarty. Fregata ESSEX totiž už 12. srpna přemohla šalupu ALERT a UNITED STATES ukořistil 25. října fregatu MACEDONIAN. Největší ohlas si ovšem vybojoval Isaac Hull, jenž tehdy řešil obtížnou životní situaci. Kapitánův strýc opravdu vydal Detroit a čekal jej vojenský soud a jako by toho nebylo málo, v srpnu zemřel i jeho bratr, takže Hull na své velitelské místo rezignoval a 15. září jej vystřídal William Bainbridge. Právě ten Bainbridge, jenž před časem u severoafrického pobřeží přišel o fregatu PHILADELPHIA, ale brzy měl své dávné selhání odčinit měrou vrchovatou. S Hullem odešlo i mnoho ostřílených veteránů, jež nahradili nezkušení nováčci a lodní výzbroj byla umenšena o dvě karonády, čímž boční salva poklesla na 704 liber.
CONSTITUTION a briga HORNET vypluly z Bostonu 26. října s úkolem destruovat nepřátelský námořní obchod v jižním Atlantiku a Indickém oceánu. V polovině prosince zastihly v brazilském přístavu Bahia šalupu BONNE COTOYENNE a Bainbridge zde zanechal HORNET a sám se vydal k jihu. Hlídka v koši ohlásila 29. prosince v devět hodin dvojici neznámých lodí, ze kterých se vyklubala britská fregata JAVA doprovázená ukořistěnou americkou plachetnicí WILLIAM. Rovněž JAVU postavili Francouzi, jenomže na rozdíl od GUERRIERE byla v dobrém technickém stavu a kromě kompletní posádky vezla i desítky námořníků určených ke službě ve Východní Indii, takže celkem mohla do boje nasadit 426 mužů. Třebaže její boční salva činila jenom 552 liber, kapitán Henry Lambert výzvu k boji přijal, zatímco WILLIAM zamířil do bezpečí. Na stěžně britské lodě vylétl „Union Jack“, zatímco Američané vyvěsili zástavu s patnácti hvězdami a stejným počtem pruhů.
Kapitán William Bainbridge
Protože se obě fregaty nalézaly poblíž brazilského (tj. portugalského) pobřeží, zamířil Bainbridge na východ, aby svedl bitvu v mezinárodních vodách. Lambert se pustil za ním, a jelikož anglická loď dokázala i za slabého větru vyvinout rychlost deseti uzlů, po dvou hodinách se přiblížil na dostřel a ve 14:00 vypálil první salvu z kanónů na pravém boků, na níž CONSTITUTION vzápětí odpověděla levobočními děly. Britové stříleli rychle a přesně, jenomže jejich kule ani tentokrát nedokázaly probít masivní dubový trup. Lambert využil své rychlostní převahy, předstihl CONSTITUTION a po obratu na jih hodlal přetnout její dráhu a bitvu rozhodnout „enfiládou“ vedenou na její příď. Pokud by se tento manévr podařil, mohla by JAVA svého protivníka ničit plnou boční salvou, zatímco CONSTITUTION by odpovídala pouze střelbou z dvojice předních děl.
Bainbridge jej naštěstí dokázal vymanévrovat a zuřivý boj pokračoval, aniž by někdo získal rozhodující výhodu. Lambert se ještě několikrát pokusil překřížit kurz CONSTITUTION, ale jeho protivník se nachytat nenechal. Američané využívali své dělostřelecké převahy a nepřátelskou fregatu ničili soustředěnou palbou jak z dlouhých 24liberek, tak z kratších karonád. Britové i přes značné ztráty zdatně odpovídali a ve 14:30 se jim podařilo zranit Bainbridge a poškodit kormidlo. Neovladatelná CONSTITUTION s poškozeným plachtovím sice vypadala jako snadná kořist, jenomže rozstřílená JAVA nebyla schopná svého soupeře dorazit. „Nasadila k obratu proti větru, avšak její takeláž byla natolik poškozená, že za slabého větru zůstala proti němu stát,“ napsal Novotný. Američané dokázali kormidlo opravit a karta se rázem obrátila. „Britská fregata přišla o čelen a její čelní stěhovky, které při obratech hrají rozhodující roli, volně visely do vody. Nicméně si zachovala tolik hybnosti, že roztříštěný konec čelenu utkvěl v lanoví CONSTITUTION, když kolem ní proplouvala.“
Boj Constitution s Javou
Lambert opět vycítil šanci a hnal své muže do zoufalého pokusu o abordáž, jenomže vzápětí jej srazila kulka z pušky, a než převzal velení první důstojník, fregaty se od sebe odpoutaly a poslední příležitost ke zvratu zůstala nevyužita. Britové sice pokračovali v boji, ale o jeho výsledku už nemohlo být pochyb. Jejich stěžně padaly jeden za druhým, a když na bezmocné lodi vypukl požár, nechal Bainbridge střelbu do statečného protivníka přerušit a v 16:35 odplul provést nejnutnější opravy takeláže. Bitva stála Američany tucet mrtvých a 22 zraněných; CONSTITUTION však měla plachty rozervané na cáry a zadní stěžeň akutně hrozil zřícením, což by mohlo mít osudové následky. Royal Navy totiž operovala po celém Atlantiku, takže Bainbridge musel počítat s možností, že narazí na dalšího protivníka.
Po provizorní opravě se CONSTITUTION v 17:30 vrátila na místo nedávného dramatu, přimanévrovala pravým bokem před příď zdemolované lodě a Bainbridge vyzval Brity ke kapitulaci. První důstojník Chalds nechal stáhnout vlajku a za chvíli už po palubě dupala kořistní posádka. Američané podle očekávání zjistili, že fregatu není možné zachránit a proto přemístili přeživší na CONSTITUTION a loď potopili. Posádka JAVY zaplatila bohu války krutou daň a na oltář vlasti položila 48 životů, kdežto počet zraněných se pohyboval kolem stovky. Bainbridge zajatce vysadil v Brazílií a odplul do Bostonu, kde jej nadšeně přivítali 27. února následujícího roku. Jen o tři dny dříve zajal HORNET ozbrojenou brigu PEACOCK a v USA měli další důvod k radosti, zatímco Britové mohli pouze vzteky zatínat pěsti.
Fregata Constitution
Takový průběh námořní války nikdo nečekal. Podceňovaná US Navy prožívala nejlepší období ve své krátké historii, zatímco šokovaní Angličané marně čekali na první vítězství. Na celkovém poměru sil se samozřejmě nic nezměnilo, protože pro Royal Navy nebyly dosavadní ztráty o nic nebezpečnější, než komáří bodnutí, jenomže tato bodnutí zasáhla hrdý Albion na nejcitlivějším místě a hluboce ranila jeho pýchu. V londýnské Admiralitě ovšem seděli racionálně uvažující lidé vyznávající zásadu „třikrát a dost“, kteří se dokázali z dosavadních nezdarů poučit a přijmout nepopulární, ale nezbytná opatření. Jestliže první dva neúspěchy bylo možné vysvětlit podceněním protivníka a souhrou nešťastných okolností, porážka JAVY je přinutila přestat schovávat hlavu do písku a přiznat si, že jejich lodě na Humphreysovy těžké fregaty prostě nestačí.
Velitelé dostali rozkaz utvořit stíhací skupiny složené vždy nejméně ze dvou standardních fregat a pro osamělé jednotky platil přísný zákaz souboje s jejich silnějšími protějšky. Současně začalo přezbrojování vybraných jednotek těžšími děly a urychleně se začalo pracovat na přestavbě vybraných řadových lodí na těžké fregaty. Prozatím alespoň Velká Británie přistoupila k blízké blokádě celého nepřátelského pobřeží, čímž mělo být nepříteli znemožněno vyplouvat na moře. To si vyžádalo posíleni eskadry v Halifaxu, kde nyní kotvilo mj. patnáct řadových lodí a stejný počet fregat.
Kapitán Charles Stewart
Americké válečné lodě teď opravdu většinou zůstávaly v přístavech a britský obchod narušovali hlavně korzáři. CONSTITUTION se po návratu do Bostonu musela podrobit opravě, zatímco posádka si rozdělila štědrou finanční odměnu a další sadu pamětních medailí. Velení slavné lodě převzal 18. července kapitán Charles Stewart, ale v prvních dvou letech příliš příležitostí k vyniknutí nedostal. Přesto se mu v únoru 1814 podařilo prorazit blokádu a zajmout nejen tři obchodní koráby ale i ozbrojený škuner PICTURES, s nimiž se následně probil do Portsmouthu. Své první úspěchy však slavili i Britové. SHANNON porazila před Bostonem 1. června 1813 CHESAPEAKE a 28. března 1814 rozstřílela dvojice anglických lodí u Valparaísa lehkou fregatu ESSEX. V beznadějné situaci se ocitl i poškozený ADAMS, jehož posádka jej 3. září 1814 spálila, aby napadl do rukou nepřátel.
Namále měla i CONSTITUTION. Při dalším výpadu v dubnu 1814 jen se štěstím unikla dvojici britských lodí a zůstala několik měsíců zablokovaná v Bostonu. Teprve když v prosinci Angličany odehnala silná bouře, nechal Stewart napnout plachty a podařilo se mu proniknout na Atlantik. Tehdy už byla v Gentu podepsána mírová smlouva, což ovšem na druhém břehu Atlantiku nikdo nevěděl. Válka tedy pokračovala s neztenčenou intenzitou a Američané 15. ledna 1815 přišli o fregatu PRESIDENT, kterou při pokusu opustit New York zaskočily čtyři nepřátelské jednotky a posádka musela po statečném odporu stáhnout vlajku.
Constitution bojuje s šalupami Cayne a Levant
CONSTITUTION nejprve zamířila k Bermudským ostrovům, načež Stewart přeplul Atlantik, aby rozvinul válečné operace v těchto vodách. Kongres zatím 17. února ratifikoval mírovou smlouvu, jenomže neexistoval způsob, jak o tom informovat kapitány na širém moři. Proto ještě 20. února 1815 došlo k námořní bitvě, ve které CONSTITUTION opět sehrála hlavní roli. Stewart toho dne křižoval zhruba 200 mil jihovýchodně od portugalského ostrova Madeira, když se na obzoru vynořily britské šalupy LEVANT a CAYNE, mající dohromady 42 děl. Jejich velitelé (kapitáni Falcon a Douglas) se chtěli na poslední chvíli ověnčit vítěznými vavříny, čehož měli brzy litovat. Američané několika přesnými salvami počastovali LEVANT a následně se obořili na CAYNE, jež musela brzy stáhnout vlajku. Na scéně se však znovu objevil LEVANT a boj pokračoval ještě několik hodin, než kapitulovala i druhá šalupa. Američané zúročili perfektní výcvik a dokázali zvítězit i nad dvojicí spolupracujících lodí. Stewart je osadil kořistními posádkami a odplul ke Kapverdským ostrovům. Později však narazil na silné fregaty NEWCASTLE a LEANDER, takže svoji miniflotilu rozpustil. Britové se následně zmocnili LEVANTE, ale CONSTITUTION i CAYNE unikly. Stewart obdržel zlatou pamětní medaili a posádka si mezi sebe rozdělila další peněžní odměnu.
Z konfliktu s největší námořní mocností vyšlo zdejší námořnictvo se ctí, čímž složilo zkoušku dospělosti a zařadilo se mezi loďstva, s nimiž je do budoucna nutné vážně počítat. Cena ovšem byla vysoká, jelikož z devíti předválečných fregat, jich US Navy zůstalo toliko pět. Samotná CONSTITUTION přemohla dvě fregaty, dvě šalupy a jeden škuner, díky čemuž se stala nejúspěšnější lodí v celém konfliktu. Potvrdila se správnost koncepce, kterou od počátku hlásal Joshua Humphreys, jehož těžké fregaty se staly dokonalým válečným strojem, na němž si vylámala zuby i slavná Royal Navy.
Kariéra napříč staletími
Válečné ztráty bylo nutné zacelit, takže 29. dubna 1816 Kongres schválil námořní program, v jehož intencích měly loděnice postavit devět těžkých fregat nesoucích 24liberní děla a 42liberní karonády. Jenomže pro nedostatek prostředků se jeho realizace vlekla několik desetiletí a poslední jednotky, SABINE a SANTEE, vstoupily do služby až v 50. letech! US Navy tedy zatím spoléhala hlavně na osvědčené CONSTITUTION a UNITED STATES. Sotva zaschl inkoust na podpisu mírové smlouvy s Velkou Británií, vypukla další válka se severoafrickými piráty. USA stále odváděly každoroční poplatek Alžířanům, jenomže ti využili situace a od roku 1812 opět útočili na americké obchodní lodě, načež jim Kongres 2. března 1815 vyhlásil válku. Na Středozemní moře se přesunuly dvě eskadry, jimž veleli osvědčení válečníci Decatur a Bainbridge. Decatur zajal dvě alžírské válečné lodě (MESHUDA a ESTEDIO), načež se Arabové podvolili a pod hrozbou použití síly podepsali mírovou smlouvu nadiktovanou Američany. Podle některých zdrojů se této války zúčastnila i CONSTITUTION, ale protože se v r. 1815 podrobila větší opravě, lze usuzovat, že se na Středozemním moři objevila až ve 20. letech. Lodě pod hvězdnatou vlajkou tu chránily zájmy své země a dohlížely na plnění dohod uzavřených s arabskými vladaři. Kapitán Patterson dovedl CONSTITUTION v r. 1828 do Bostonu, načež byla převedena do rezervy. Brzy se však rozšířily zvěsti (údajně ničím nepodložené), že má být vyřazena ze stavu US Navy a rozebrána na palivové dříví. To vyvolalo vlnu protestů a básník Holmes dokonce napsal patetickou báseň „Old Ironsides“, ve které lamentoval nad smutným koncem slavné lodi. Snad i proto padlo rozhodnutí o její nákladné rekonstrukci a v polovině 30. let se fregata vrátila do činné služby. Jejím velitelem se stal kapitán Elliott a příď CONSTITUTION nově ozdobila dřevěná socha Andrewa Jacksona.
Cvičení s veslovými čluny
První plavba vedla v r. 1835 do Francie, ale v následujících letech byla opět k vidění na Středozemním moři. Evropské státy se v uplynulých desetiletích rázně vypořádaly s muslimskými piráty a Alžírsko se dokonce stalo francouzskou kolonií. Proto se hlavními úkoly Středomořské eskadry stala prezentace americké vlajky a nejrůznější diplomatické mise. Do domovských vod se CONSTITUTION vrátila až v létě 1838 a v březnu následujícího roku byl jejím velitelem jmenován kapitán Daniel Turner, jenž s ní odplul na Tichý oceán a navštívil řadu jihoamerických přístavů. Spojené státy totiž začaly považovat celý Americký kontinent za svoji zájmovou sféru a už v r. 1823 vyhlásily tzv. Monroeovu doktrínu varující evropské mocnosti před vojenskou intervencí na tamto světadílu. V té době se sice jednalo o pouhé gestu, ale sílící USA postupně zvětšovaly nejenom územní rozlohu, ale i svůj vliv na dění v Severní, Střední a Jižní Americe. Ve 40. letech došlo k zformování Tichooceánské eskadry, kterou sice tvořilo pouze několik plavidel, ale přesto měla brzy sehrát významnou úlohu ve válce s Mexikem.
CONSTITUTION se při zpáteční plavbě zastavila v Rio de Janeiru, kde jí navštívil brazilský císař Pedro II., ale o něco později se srazila s britskou lodí QUEEN VICTORIA. Následky kolize naštěstí nebyly vážné a fregata v říjnu 1841 zakotvila v Norfolku. V té době už světová moře brázdily i lodě poháněné parním strojem, jenž v uplynulých desetiletích prošel překotným vývojem, a po vynálezu lodní vrtule se stále častěji uplatňoval i u válečných lodí. Názory tradicionalistů upřednostňujících plachetní lodě sice stále převládaly, ale bylo zřejmé, že nový slibný vynález čeká další rozvoj a že se blíží časy, kdy lodím poháněným výlučně plachtami odzvoní hrana. US Navy přesto tento trend ignorovala, ale např. její mexický rival provozoval silné paroplachetní fregaty MONTEZUMA a GUADALOUPE.
Parní fregata Guadaloupe
Po opravě se CONSTITUTION pod vedením kapitána Parkera vydala na jaře 1844 na plavbu kolem světa. Postupně navštívila desítky přístavů, v Západní Indii, Azorských ostrovech, Brazílii, Madagaskaru, Mosambiku, Nizozemské Východní Indii, Singapuru, Indočíně, Číně, Filipínách a Havajských ostrovech, kam doplula v listopadu 1845. V Honolulu tehdy kotvila americká Tichooceánská eskadra komodora Sloata, od něhož se Parker dozvěděl, že válka s Mexikem se očekává každým dnem. Přesto CONSTITUTION dostala rozkaz odplout do Mazatlánu a očekávat další instrukce.
Mexický přístav fregata opustila až po několika měsících a vydala se kolem obávaného mysu Horn na zpáteční plavbu. Teprve při mezipřistání v Rio de Janeiru se posádka dozvěděla o zahájení nepřátelství, takže při poslední etapě své dlouhé plavby eskortovala americký konvoj. V Bostonu zakotvila 27. září 1846; cesta kolem světa trvala přes dva roky a loď zdolala vzdálenost 52 370 námořních mil. Bohužel několik mužů se návratu nedožilo, neboť podlehli zákeřným nemocem, což tehdy stále patřilo k běžným rizikům námořnické profese.
Slavná loď musela opět do opravy, takže se vítězné války s Mexikem neúčastnila, a po návratu do služby znovu zamířila na Středozemní moře. Tehdy už kapitánskou kajutu obýval John Gwinn, pod jehož velením CONSTITUTION reprezentovala americkou vlajku kupř. v Tunisu a Itálii, kde jí navštívil neapolský král Ferdinand II. a dokonce i papež Pius IX. Další významnou událostí byl pohřeb kapitána Gwinna, jenž skonal v září 1849 a byl nahrazen Thomasem Conoverem. Nový velitel dostal za úkol dovést loď zpět do vlasti, jenomže v hloubi Atlantiku fregata „taranovala“ britskou obchodní loď CONFIDENCE, která se potopila, ale CONSTITUTION dokázala většinu posádky zachránit.
Merrimack taranuje Cumberland
Po nezbytné opravě vyplula koncem roku 1852 k pobřeží západní Afriky, kde pod patronátem USA vznikl v r. 1847 nezávislý stát Libérie, na jehož území byli hromadně přesídlováni osvobození američtí otroci. To vyvolávala spory z místními kmeny, jejichž odpor pomohly zpacifikovat i lodní kanóny CONSTITUTION, načež fregata odplula k pobřeží Portugalské západní Afriky, kde zajala otrokářskou loď H. N. GAMBRILL. Do USA se vrátila v létě 1855 a nikdo tehdy netušil, že se na dlouhou dobu jednalo o její poslední delší plavbu. Od jejího zařazení do US Navy uplynulo více než půl století a zastaralá fregata se už pro náročnou aktivní službu nehodila, takže byla v r. 1857 zbavena většiny děl a přestavěna na školní plavidlo pro výuku námořních kadetů.
V této úloze CONSTITUTION zastihl počátek bratrovražedné války Severu proti Jihu. Tehdy kotvila v Annapolisu, kde sídlila Námořní akademie a jejím velitelem byl kapitán Rodgers. Protože hrozilo, že se lodě zmocní Jižané, zorganizoval Rodgers skupinu dobrovolníků na její ochranu a rozhodl se loď dopravit do bezpečí. Parník BOSTON a dělový člun R. R. CUYLER jí odvlekly do Newportu, kde zůstala až do roku 1865, kdy se vrátila zpět do Annapolisu. Tato válka všem obdivovatelům plachetních lodí ukázala, že jejich dny jsou sečteny a budoucnost bude patřit obrněným jednotkám poháněných parním strojem. Zranitelnost plachetnic prokázal 8. března 1863 souboj obrněnce MERRIMACK s fregatami CONGRESS a CUMBERLAND. Jižanská obluda během několika hodin zničila obě seveřanské lodě, aniž by sama utrpěla větší škody, čímž jasně demonstrovala převahu pancířem chráněných jednotek.
Constitution jako ubytovací loď
I po válce sloužila CONSTITUTIUON jako školní loď, jenomže stav jejího trupu se neustále zhoršoval. Naštěstí se našly peníze na další rekonstrukci a opravená loď měla reprezentovat US Navy na oslavách stoletého výročí vyhlášení nezávislosti Spojených států amerických. Jenomže přestavba se protáhla na několik let a CONSTITUTION nakonec dostala za úkol dopravit do Francie americké exponáty na 7. světovou výstavu konanou roku 1878 v Paříži. Fregata pod velením kapitána Badgera překonala Atlantik, jenomže v Le Havru se srazila s paroplachetní řadovou lodí VILLE DE PARIS a šrámy utrpěné při kolizi s tímto veteránem museli opravit pracovníci zdejší loděnice. Smůla se Badgerovi lepila na paty i nadále a loď uvázla v lednu 1879 na mělčině u ostrova Wight. Američanům však podali pomocnou ruku jejich někdejší nepřátelé a Royal Navy na vlastní náklady zorganizovala záchrannou operaci i následnou opravu v Portsmouthu.
Po návratu do USA ještě několik let sloužila jako školní loď, jenomže záhy se opět začal zhoršovat stav trupu, tudíž byla počátkem 80. let přestavěna na ubytovací plavidlo a v této úloze dožívala až do konce 19. stol., kdy byla odvlečena do Bostonu na oslavy stoletého výročí založení US Navy. Tristní pohled na zchátralé plavidlo vyprovokoval několik osobností k předložení návrhu na uvedení slavné „Old Ironsides“ do plavbyschopného stavu, jenomže k tomu chyběly prostředky. V roce 1905 dokonce sekretář námořnictva navrhl její potopení při cvičných střelbách, což vyvolalo obrovskou vlnu nevole a v konečném důsledku vedlo k záchraně plavidla.
Loď byla alespoň částečně přestavěna a od roku 1907 využívána jako plovoucí muzeum, jenomže opravdu zásadní rekonstrukci prodělala až na konci 20. let. Z neznámých důvodů jí nebyl navrácen původní vzhled, takže se nyní plavila v podobě jakou dostala při první velké přestavbě ve 30. letech 19. století. V době velké hospodářské krize se potřebné peníze (zhruba milión dolarů) obstarávaly obtížně, ale nakonec se CONSTITUTION v r. 1931 vrátila do služby a to dokonce v úloze čestné vlajkové lodě Atlantického loďstva. Zároveň se vydala na dlouhou propagandistickou plavbu podél východního i západního pobřeží USA, přičemž navštívila 90 přístavů, zdolala 22 000 mil a prohlédly si jí přes 4 milióny návštěvníků. Poté znovu zakotvila v Bostonu a sloužila jako muzeální loď, kterou každoročně navštěvovaly desetitisíce lidí.
Současná posádka Constitution
Další větší přestavbě se podrobila v 70. letech a na samém konci 20. století jí Američané vrátili do podoby, jakou měla v roce 1812, kdy vybojovala svá nejslavnější vítězství. Podle Broumové „Rentgenové snímky odhalily sebemenší vady v konstrukci, architekti vytvořili novou kostru dle originálních plánů, lesníci dodali vzácné dřevo jižního dubu a veřejná sbírka zajistila tradiční oplachtění. Novodobí mariňáci odložili moderní příručky a vrhli se na studijní manuály z roku 1819.“ Díky tomu mohla CONSTITUTION 20. července 1997 oslavit dvousté jubileum plavbou pod plachtami. Formálně zůstává nadále v činné službě, má stálou posádku a každoročně vyplouvá na moře. Zájemci o plachetní válečné době tedy mají stále možnost obdivovat dílo Joshua Humphreyse a připomenout si i další slavná jména, jež stála na počátku amerického válečného námořnictva.
Použité zdroje:
Война на море č. 10. Американские фрегаты 1794 - 1826.
F. Novotný: Plachty v ohni. Vydalo nakladatelství Albatros 2009.
M. Lardas: CONSTITUTION vs GUERRIERE; Frigates during the War of 1812. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2009.
Морская война 2009/2.
M. Lardas: American Light and Medium Frigates 1794 - 1836. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2008.
Yachting revue 2009/7.
А. Г. Рагуншгейн: Пираты под знаменем ислама. Vydalo nakladatelství Вече 2012.
V. Hynek, P. Klučina: Válečné lodě (1). Vydalo nakladatelství Naše Vojsko 1985.
Citát z díla Jiřího Kovaříka je převzatý z knihy TRAFALGAR; Anatomie námořní bitvy.
http://www.internetwars.ru/HISTORY/Pira ... tesUSA.htm
http://www.history.navy.mil/ussconstitution/#
http://www.ussconstitutionmuseum.org/co ... s-history/
http://www.wikipedia.org/
A je to práce jak víno. Tomu se těžko konkuruje, my suchomzké krysy či po staru blátošlapové to máme těžké. No abych řekl pravdu, jsem z těch ráží podle váhy malinko podivočelý. Ale to je můj problém.
