Američané 1942 - 43 Č 1,2,3 a 4.

[michan]

Američané 1942 – 43 Č 1,2,3 a 4.

Část 1.

Ještě než se budeme zabývat vyloděním Američanů a zákulisím vylodění, řekněme si ještě o ústupu Afrikakorpsu po II. bitvě u El Alameinu.
Zajímavý je osud tankových jednotek. 23. října 1942, když začala britská ofenzíva, měl DAK 285 tanků, 8 velitelských tanků a 1 útočné dělo. Do 2. 12. 1942 byly hlášené a potvrzené následující výpadky : 221 tanků, 8 velitelských tanků a 1 útočné dělo. 2.prosince 1942 měla tedy Tanková armáda ještě 64 tanků z toho 11 jich bylo v opravářských dílnách, takže dle seznamu 53 bylo bojeschopných. V hlášení hlavnímu zásobovači a také Rommelovi se uvádí : „ Vysoký celkový výpadek byl také způsobený Vůdcovým rozkazem, vydaným 4.11. již během ústupu, hájit pozice u El Alameinu. Jelikož na základě tohoto rozkazu tankové dílenské roty opět zahájili větší montážní práce, museli u 5.tp vyhodit do vzduchu asi 40 nepojízdných tanků. Kdo při popisu bojů v Africe u vojsk DAK zapomene na opravárenské týmy, nedělá dobře, neboť od týmů 21.td, 15.td a 548. opravárenského pluku se učily všechny armády světa a zvláště dobře se to od nich naučila Izraelská armáda.
Lidé od podplukovníků Eshenlohra ( velitel opravářů u 15.td ) ,Johannese ( velitel opravářů 21.td ) a majora Deuse ( velitel 548. opravářského pluku ), dokázali technické zázraky. Z rozstřílených a vyhořelých tanků vytvářeli nové a udržovali v chodu nejkomplikovanější válečné stroje.
Winston Churchill označil Rommelovy technické služby jako pilíř německých vítězství v Africe.
Nyní po kruté porážce U El Alameinu, byly poškozené tanky, nákladní automobily, obráběcí stroje a laboratoře vyhazovány do vzduchu, protože ústup se změnil v útěk.
Ke slovu přišla další kvalitní armáda Rommela ženisté. Když jednotky utekly nebo ustoupily, začali ženisté vytvářet ( samozřejmě i v průběhu ústupu ), „ Čertovské zahrádky „ na zdržení britské armády. Vytvářeli psychologicko - ďábelské triky. Šachovnicovitě vytvářeli zahrabané díry, které byly vidět, britští ženisté opatrně hrabali, našli jen staré plechovky a to až na délku 50 – 100 metrů, mysleli si že už němci nemají miny. Nasedli popojeli 100 metrů a letěli do vzduchu. Chvíli zastavovali před každou dírou a zase plechovky a tak se to stále opakovalo a nebo to bylo proloženo dvou až třívrstvovými minami.
Káhirský rozhlas hlásil: „ Postup 8. armády naráží na slabý odpor, silně ho však zdržuje činnost německých ženistů.

Když spojenci obklíčily Marsá Matrúh, stáhl se DAK k Sídí el Barrání. Nezdařil se pokus zorganizovat obranu Trigh Capuzzo ani průsmyku Halfája. Italský prapor, který měl průsmyk bránit, se vzdal bez boje. Do 13. listopadu 1942 ustoupil DAK téměř o 1 000 km.
13. listopadu 1942 padl Tobrúk, obrana Marsá el Brega ztroskotala na nedostatku paliva. Letecky bylo na frontu místo potřebných 250 tun dopraveno jen 60 tun.
24. listopadu na poradě v Arco dei Fileni za účasti Rommela a Kesselringa a italských Bastica a Cavallera, řekl Rommel, že je třeba se přes Tripolsko stáhnout do Tunisu a odtud zařídit evakuaci do Evropy. Italové však chtěli Libyi bránit.
Rommel 27. listopadu 1942 odletěl do Německa k Hitlerovi. Závěr této porady, kde byl Rommel velmi uražen Göringem za ztrátu zbraní při ústupu, zněl zlověstně, „ Severní Afrika musí být bráněna jako Stalingrad.“ Tato prorocká slova pronesl Hitler a jeho proroctví se mělo vyplnit.
8.listopadu 1942 se v ranních hodinách vylodil před Casablankou, Oranem a Alžírem první sled Amerických a Britských praporů. Začínala „ Operace Torch „.
O tom v Část 2.

[michan]

Američané 1942 – 43 č.2.

Část 2.

Vylodění Američanů a Britů připravovala tajná služba obou států, bylo to nutné neboť území Maroka, Alžírska a Tuniska patřilo Francii. Francie měla s Německem uzavřenou smlouvu o příměří. Na jehož základě Hitler neokupoval celou Francii, ale ponechal území spravované maršálem Pétainem. K výhodám tohoto příměří patřilo, že Francie měla ponechána nedotčená severoafrická koloniální území jako hospodářský zdroj a politické impérium. V posádkách Maroka, Alžírska a Tuniska byly kompletní francouzské divize. Spojenecké tajné služby získaly pro svou věc francouzského velitele Alžíru generála Juina. Stala se však náhodná věc, že vrchní velitel francouzských ozbrojených sil ve Vichy admirál Darlan, věrný pétainovec dlel ve dnech vylodění, od 5. listopadu 1942 v Alžíru a byl tím pádem vrchním velitelem francouzských sil v Africe. Aktéři Londýna a Washingtonu byly zděšeni. Darlan byl přítel Německa a nenáviděl Angličany a Američany také. Darlan nařídil vojenský odpor proti invazi. Generál Juin se marně snažil přetáhnout důstojnický sbor na svou stranu. Následovala ho jen hrstka důstojníků. Místo nadšeného přivítání, byly v Alžíru potopeny dva britské torpédoborce, v Oranu oddíly francouzského námořnictva rozstřílely prapor prvního sledu 1. americké tankové divize a obdobně také poslaly na dno moře dva torpédoborce se vším všudy. Teprve po 24 hodinách bojů byl francouzský odpor zlomený. V Casablance to měly Američané ještě horší.i když si pojistily francouzského vrchního velitele Béthouarta rezident generál Nogués věrný Petainovy vrchního velitele zatkl a nařídil odpor. Americké námořní síly musely nejdříve rozstřílet sedm francouzských lodí než se mohly vylodit jednotky prvního sledu. Smrt přitom našlo tisíc Francouzů. Tato situace hrozila, že se Francouzi přidají na stranu Němců. Musela nastoupit tajná služba. Generál Juin zavolal maršálu Darlanovi aby se neodkladně dostavil na velitelství, že s ním potřebuje projednat důležitou věc významnou pro celý národ. Maršál Dalan při cestě na velitelství vjel do pasti nastražené tajnými službami, které generála na den a noc uvěznily. Co se v noci dělo nestojí nikde v žádných spisech, jen u Winstona Churchilla se lze dočíst, Darlan když zpozoroval, že padl do pasti , s hněvem zarudlým obličejem řekl Murphymu: „ Vždycky jsem věděl, že Angličané jsou bez skrupulí; myslel jsem však , že Američané jsou lepší“. Druhý den přišly do francouzských posádek rozkazy které vyzývaly k ukončení francouzského odporu.
Hitler, protože neznal pozadí podezříval maršála Pétaina a rozzuřený nařídil okupaci dosud neobsazeného území Vichy. Hitler ještě naneštěstí donutil Pétaina, aby vynesl zatracovací rozsudek nad zrádcem Darlanem a zbavil ho úřadu, toto opatření zahnalo nyní admirála nuceně na stranu jeho včerejších nepřátel. Admirál Darlan hrál potom svou roli čestně protistrana však ne. 24. prosince na štědrý den byl admirál Darlan zavražděn za záhadných okolností. Jeho vrah byl o 48 hodin později spěšně a bez řádného soudu zastřelen podle stanného práva.
Winston Churchill chladně ve svých pamětech: „Zavraždění Darlana, jakkoli zločinné, osvobodilo spojence od dilematu, které vyrůstalo ze spolupráce s tímto mužem, na druhé straně nám zůstaly zachované všechny výhody, které nám poskytl v rozhodujících hodinách vylodění“.
Vylodění spojenců v Severní Africe značně zkomplikovalo situaci vojsk Osy na této frontě. Německo – italské armádě, ustupující po porážce u El Alameinu do Libye, hrozilo totální zničení úderem spojeneckých vojsk ze dvou stran, 8. armády od východu a anglo – amerických vojsk postupujících od západu z teritoria Alžírska.
Němci měly v začátcích jen kusé informace o „Operaci Torch“, ještě 6. a 7. listopadu 1942 se domnívaly, že invaze proběhne v Evropě. Až 6. listopadu 1942 dostaly německé ponorky rozkaz k útoku na spojenecké obchodní a válečné lodě. Hitler se o vylodění dozvěděl v noci ze 7. na 8. listopadu 1942 na malé železniční stanici cestou z Rastenburku do Mnichova kde se měl zúčastnit každoročních oslav nacistického pokusu o puč v roce 1923 a pronést projev v pivnici „Bürgerbräukeller“. Ráno 8. zavolal polního maršála Kesselringa a nařídil mu, aby vyslal do Afriky vše co má k dispozici. Kesselring však mohl první den poslat do Tuniska jen dva prapory 5. parašutistického pluku (FJR 5 ) a ochranný prapor vlastního štábu. Hitler dal Kesselringovy volnou ruku (stávalo se málo kdy) při organizování obrany Tuniska.
Začal závod do Tunisu kdo první se připraví nebo zaútočí.
Kdo tento závod vyhraje si řekneme v části č. 3

[michan]

Američané 1942 – 43 Č 3.

Část 3.

Z Italských letišť okolo Neapole 11. listopadu ráno vzlétal jeden Ju 52 za druhým, celkem 40kusů. To Kesselring posílal 5. pluk padákových myslivců do Tunisu, aby obsadili letiště a obsadili i oblast Džidejdy. Tito padákový myslivci měli zkušenosti již z Lutychu a Kréty.
V rámci sjednocení velení, byl zřízen nejprve XC. Sbor s působností na teritoriu Tuniska, jehož velitelem se stal po uzdravení ze zranění generál tankových vojsk Walter Nehring.Ten měl 16. listopadu 1942 v Tunisu k vytváření západní a jižní fronty tyto jednotky: 5. parašutistický pluk, parašutistický ženijní prapor, baterie protiletadlových děl ráže 88 mm přepravené transportními letouny Messerschmitt Me 323 „ Gigant „. Dále rotu obrněných aut SdKfz 234/1, dva prapory italské námořní pěchoty a dva prapory italské divize „ Superga „.
Všechny tyto jednotky dostaly rozkaz postupovat na západ a zabrat co největší území. Při svém pronikání na západ a jih narážely na francouzské jednotky, které buď dobrovolně nebo pod pohrůžkou bombardování od „Stuk „ své posice předávali Německé armádě.
Parašutistickému ženijnímu praporu majora Witziga, se podařilo po boji s britským 1. parašutistickým praporem udržet Džebel Abújúd před Bizertou a zabezpečit severní pozice budoucí fronty. Ráno 17.listopadu obsadila skupina FJR 5 v boji s francouzskými jednotkami letiště Gábis a města Sfákis a Súsa, kryjící ústupovou cestu Afrikakorpsu. Když do Gábis o dva dny později „ zavítaly „ americké tanky, město bylo obsazeno parašutisty poručíka Kempy. V příštích dnech byli parašutisté posíleni prvními jednotkami 10. tankové divize, které dorazily do Afriky. 10. tanková divize byla do Afriky přesunuta z jižní Francie.
Třetím pilířem obrany a budoucí fronty byla oblast „ Mateur „ tu převzal výsadkový pluk plukovníka Barenthina ( bojová skupina „ Mateur „ ). Okamžitě nechal vybudovat obranné objekty na výšinách okolo města. Tohle malé hnízdo a odtud jihovýchodně město Tebourba se brzo stalo důležitým bodem války. Tebourba se stala důležitá pro město a přístav Tunis. Zde se podařilo částem italské pěší divize „Superga“ 19. listopadu po úspěšném útoku zatlačit americké jednotky za Sídí bú Ásid a Sídí Belkání na západ.
Tvrdé boje byly vedeny o udržení Džidejdy. Během bojů o letiště zničily americké tanky přes 20 letadel Ju 52 a Bf 109.O 15 km dál za Džidejdou bránily cestu na Tunis (město a přístav) dvě 88 mm protiletadlová děla 20. divize protiletadlového dělostřelectva, která zničila šest amerických tanků a zbytek obrátila na ústup.
Týdny vedl takto Nehring se svými omezenými silami válku ve stylu „ z ruky do úst“. Konečně 29. listopadu 1942 dorazily do prostoru Bizerty a města Tunisu silné útvary 10. tankové divize pod vedením generálmajora Fischera, mezi nimi též tři tanky „Tiger“ s kanony ráže 88 mm. Bylo zřízeno první oddělení 501 – Tiger . Jednotky 10. tankové divize se přemístily po jednotlivých útvarech na ohrožené úseky.
Nehring chtěl především osvobodit u Tebourby obklíčené ženisty Barenthinových výsadkářů a proto ze severu a východu spustil útok na Anglo - američany. Ve čtyři dny trvající bitvě byla americká bojová skupina B a 11. britská brigáda úplně rozvrácena. 18. pěší pluk 1. americké tankové divize utrpěl těžké ztráty a byl též zničen jeden celý britský prapor. Německé jednotky poslaly do Tunisu 11 000 zajatců, na bojišti zůstalo 134 vyhořelých nepřátelských tanků a bylo ukořistěno 40 děl. Nad bojovým prostorem bylo sestřeleno 47 nepřátelských letadel. U Tebourby to sice nebyl El Alamein ani Stalingrad, ale rozhodovalo se o německém předmostí v Tunisu. V sérii improvizací generála tankových vojsk Walthera Nehringa se podařilo vytvořit celistvou frontu v Tunisu.
Zpráva amerického generálního štábu z listopadu 1944 o válce v Africe suše konstatuje: „Němci vyhráli závod do Tunisu“.
Počátkem prosince 1942 byla v Tunisku vytvořena 5. tanková armáda pod velením generálplukovníka Hans – Jürgena von Arnima a k němu přibyl trvale pověřený zástupce generálního štábu generálporučík Ziegler stažený z východní fronty.Hitler nechtěl, aby vše leželo na Rommelovi a aby maršál mohl jezdit na frontu za vojsky. Chtěl též, aby dva rovnocenní velitelé rozhodovali o situaci.
17. prosince měla 5. tanková armáda ve stavu přibližně sto tanků PzKpfw III a IV a 7 „Tigerů“. Od 9. do 26. prosince 1942 se vojska 5. tankové armády pokoušela dobýt výšinu v okolí Medžez el – Báb (tzv. Longstop Hill) až 26. prosince 1942 se jí zmocnila bojová skupina „Bürker“.
V Tunisku bojovala též diverzní jednotka útvaru „Brandenburg“, jejímiž úkoly bylo za frontou ničit objekty. Jedna skupina pod velením von Koenena byla přepravena kluzákem DFS 230 do Sídí bú Bákír poblíž mostu přes Wádí el – Kebír. Po výsadku ženisté most zničili. Menší štěstí měla jiná skupina, té se most u Kasserinu nepovedlo vyhodit do povětří, byla totiž zajata francouzskou hlídkou.
V prvních týdnech ledna 1943 bojová činnost utichla z důvodů prudkých lijáků. Cesty se změnily v neprůchodné mokřiny a bažiny.
Pokračování část č. 4.

[michan]

Američané 1942 – 43 č. 4.

Část 4.

V polovině ledna 1943 zahájil XIX. Sbor svobodných francouzů útok na jižním úseku fronty s cílem odříznout Tunisko od Libye dobytím Safákisu a Gábis. Vojska Osy podnikla protiútok operací „Kurýr I“ (operace „Einbote I“) z Pont du Fahs. Jádro sil tvořily 501. těžký tankový oddíl, 756. pluk horských myslivců a 10. td. Francouzské jednotky byly donuceny k ústupu, do zajetí padlo 4 000 vojáků. Na operaci „Kurýr I“ navázala operace „Kurýr II“, která měla za cíl dobýt Džebel Mansúr a Pichon.
23. ledna 1943 vyklidil Rommel se svou Tankovou armádou Tripolis a 12. února zaujal postavení v linii Mareth. Za tento ústup Rommel nikdy nedostal zlatou medaili za statečnost od Musoliniho, protože perla římského koloniálního impéria byla pryč. Pro vývoj situace však bylo důležité, že došlo k těsnému styku Německo - italské Tankové armády a 5. tankové armády. Rommel ponechal na Maretské linii (pásmo francouzských opevnění na hranicích s Libyí) italské divize „Pistoia“, „Trieste“, „Giovani Fascisti“ a „Spezia“. 164.motorizovaná pěší divize se nacházela u Madaninu, zatímco 3. průzkumný oddíl 21. td bránil oblast Rúmrasenu. Divize DAK a 90. lehká divize zůstaly na jihu.
30. ledna 1943 provedla 10. a 21. td útok na průsmyk Fajd (operace „Jarní vítr“ „Frühlingswind“). Podle Rommelova záměru se měl útok jakmile pronikne do hloubky k Tebésse, obrátit napravo ke Středozemnímu moři a zničit spojenecká vojska odříznutá ve výběžku fronty. Štáb 5. tankové armády však Rommelův plán odmítl (v Tunisku byla tehdy dvě samostatná velitelství, 5. tankové armády a tankové armády Afrika). Doporučila jen malé řešení bez obratu.
10. a 21. tanková divize útočila směrem na průsmyk Fajd. V čele útoku byly mohutné „Tigery“. Šikovateli Theo Augustinovi se povedl do té doby nevídaný kousek zničil na vzdálenost 2 700 metrů dva Schermeny. V tankové bitvě ztratila 1. americká obrněná divize 70 tanků, zatímco němci jen 6. Příštího dne se rozhořely boje kolem Subajtuly. I tentokrát utrpěli spojenci těžké ztráty. Americká 1. obrněná divize ztratila 14. a 15. února 1943 celkem 165 tanků a obrněných transportérů a 2 500 vojáků. 16. února 1943 se 10. tanková divize obrátila na Pichon. Elitní americké bojové skupiny A a C byly zničené. Jenom bojová skupina B zůstala neporušená. V Pentagonu ve Washingtonu byli rozhořčení a v Bílém domě se ptal Roosevelt svých vojenských expertů: „Nedovedou naši boys bojovat?“
17. února 1943 padla na jižním úseku Ferjána a 19. Tozér. Německo – italská vojska útočila na Kasserinský průsmyk dva dny. Teprve mohutné odstřelování raketami (71. raketometný pluk) spojené s útokem tanků I. oddílu 8. tp vedlo k úspěchu. 21. února 1943 padla Tala.
Odpor spojenců však narůstal. 21. td bojovala s britskou 6. obrněnou divizí a 10. td s 26. obrněnou brigádou. Z důvodů neshod ve velení byl polní maršál Rommel znovu jmenován vrchním velitelem skupiny armád Afrika (tanková armáda Afrika byla přejmenována na 1. italskou armádu).
Narůstající odpor spojeneckých vojsk a události na Maretské linii donutily Rommela přerušit ofenzívu.
Britská 8. armáda využila situace, že DAK bojoval u Kasserinského průsmyku a rušivými útoky ohmatávala Maretskou linii. Na jih se proto vrátila 21. td, jeden prapor 15. td a 334. pd.
Arnimova ofenziva na severním úseku fronty se vyvíjela příznivě jen zpočátku. 27. února 1943 byl 501. oddíl a 7. tp napaden soustředěným leteckým spojeneckým útokem. 28. února 1943 najelo 12 km od Bádži 7 „Tigerů“ 501. oddílu na britské minové pole. Jelikož nebylo možné je vyprostit musely se zničit. Jižně od Bádži ve směru na Bú Aradu a Gubelát útočil 5. parašutistický pluk a jednotky divize „Hermann Göring“. Zde došlo k dalšímu střetnutí elitních jednotek obou stran, německých „zelenými barety“ 6. commanda a 11. pěší brigádou. Navrch však měli britští commandos. Nejtěžší boje třídenní bitvy byly svedeny o kótu 351 ( el – Arúsa). Anglo – americká vojska ofenzivu vojsk Osy zastavila. A tím na chvíli utichly boje, polní maršál Rommel, který nyní velel všem vojskům skupiny armád Afrika připravoval poslední ofenzívu na březen 1943. o tom Kapitulace 1943 část 1, 2 a 3.




Použité podklady – Boje v Severní Africe.


Jaroslav Hrbek – Tobruk 1941.
Janusz Ledwoch – Afrikakorps.
Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 – 1945 – Letecká válka 1939 – 1945 – Námořní válka 1939 – 1945.
Janusz Piekalkiewicz – Rommel – Tajná válka v Africe.
Paul Carell – Lišky Pouště.