Bojová kariéra torpédoborce S 90
Sérií dvanácti torpédových plavidel nesoucích označení S 90 - S 101 postavila v letech 1898 až 1899 německá loděnice Schichau v Elbingu. Byly to jednotky dlouhé 63 m, široké 7 m, jejichž ponor činil 2,83 m a plný výtlak dosahoval 394 tun. Pohon zajišťovaly dva trojčité parní stroje o celkovém výkonu 5900 koňských sil, pro něž vyráběly páru tři kotle typu Thornycroft. Běžnou zásobu paliva tvořilo 93 tun uhlí, ale lodě mohly naložit dalších 10 tun, což při plavbě rychlostí 15,5 uzlů stačilo k překonání vzdálenosti 1765 námořních mil, přičemž maximální rychlost činila 27 uzlů. Výzbroj sestávala ze tří vrhačů torpéd o průměru 450 mm a stejného počtu kanónů ráže 50 mm. Nad palubu čněl stožár s výložníkem a dva komíny, ale nejnápadnějším konstrukčním prvkem se staly vyvýšená příď a velitelský můstek s reflektorem. Ocelový trup dělily vodotěsné přepážky na deset sekcí a pod úrovní vodorysky jej pozinkovali na ochranu před obrůstáním mořskými živočichy. Posádku tvořili dva důstojníci a 55 námořníků.
Německá velká torpédovka z přelomu 19. a 20. století
S 90 založili v r. 1898, na vodu byl spuštěn 26. července 1899 a do služby vstoupil 24. října téhož roku. Tehdy se ještě oficiálně nepočítal mezi torpédoborce, neboť Němci tato plavidla označovali jako „velké torpédovky“ (Großes Torpedoboot). Takřka vzápětí vypuklo v Číně tzv. povstání boxerů, takže S 90 odplul na Dálný východ, kde zůstal až do konce své kariéry. Berlín si totiž pod hrozbou lodních děl v r. 1898 na 99 let pronajal přístav Čching-tao a jeho bezprostřední zázemí, kde vznikla kolonie Ťiao-čou o rozloze 552 kilometrů čtverečních. Němci přístav průběžně opevňovali, protože se z něj stala hlavní základna Východoasijské eskadry křižníků, takže jej v r. 1914 chránilo souvislé pásmo pozemních opevnění, a i ze strany moře hrozilo několik baterií. Pevnosti velel námořní kapitán Meyer-Waldeck, jenž měl po mobilizaci k dispozici několik tisíc vojáků, ale bojeschopných lodí tu kotvilo pomálu.
V červenci 1914 se situace v Evropě přiostřila a bylo zřejmé, že boje mohou začít každým dnem. Zpočátku se sice zdálo, že by vzdálené kolonie mohly válečnému běsnění uniknout, ale tyto naivní představy vzaly rychle zasvé a od počátku srpna musel guvernér Meyer-Waldeck najisto počítat s válkou proti Velké Británii, Francii a Rusku. Tato alternativa Němcům dávala reálné šance na obranu, jelikož dohodové lodě se v první řadě věnovaly honbě za Východoasijskou eskadrou křižníků a v oblasti nebyly ani dostatečné pozemní síly schopné útoku na Čching-tao. Do pevnosti se zatím sjížděli záložníci z celého Dálného východu, posilovala se pozemní opevnění a obránci doufali, že kolonie se při troše štěstí udrží až do vítězství německých zbraní v Evropě. Vždyť zásoby proviantu a munice byly propočítané na několik měsíců a v přístavních skladech spočívalo i 20 000 tun uhlí.
Torpédoborec S 90
Stranou nezůstávalo ani válečné loďstvo, třebaže Kaiserliche Marine měla v Čching-tau pouze několik druhořadých jednotek. Němci vystrojili dva pomocné křižníky, pro něž dodaly posádky a zbraně dělové čluny CORMORAN, ILTIS, LUCHS a TIGER, což na druhou stranu znamenalo, že ve službě zůstalo jen několik plavidel, mezi nimiž nechyběly ani torpédovky S 90 a TAKU, které právě tehdy překlasifikovali na torpédoborce. O důvodech můžeme pouze spekulovat, ale zdá se, že obránci chtěli alespoň na papíře zvýšit sílu zdejší flotily a odstrašit dohodové plánovače. Už od počátku srpna před přístavem hlídkoval rakousko-uherský křižník KAISERIN ELISABETH, dělový člun JAGUAR a torpédoborce S 90 a TAKU. Později obránci začali pokládat i minová pole, což kapitánporučíkovi Brunnerovi a jeho S 90 přineslo další úkoly, protože musel zajišťovat minonosku LAUTING.
Situace kolonie se podstatně změnila 15. srpna, kdy Japonci Němcům předali ultimátům nekompromisně požadující vyklizení Ťiao-čou. Berlín na neslýchané požadavky vůbec nereagoval a Meyer-Waldeck zaslal císaři depeši, že pevnost se bude držet až do vyčerpání všech možností obrany. 22. srpna opustil Tokio německý vyslanec a v poledne následujícího dne vypršela lhůta určená Japonci ke splnění jejich požadavků, načež se Německo ocitlo ve válce i s říší Vycházejícího slunce. Tou dobou už však u Čching-taa došlo k první šarvátce, jejímž hlavním aktérem byl právě S 90.
Guvernér Meyer-Waldeck
Torpédoborec hlídkoval v noci z 21. na 22. srpna před přístavem, když Brunner ráno dostal rozkaz krýt LAUTING. Ten během dopoledne položil dvě minová pole a vrátil se na základnu, kde jej znovu naložili a odpoledne vyplul na další misi. S 90 stále zůstával na moři, když se kolem 18. hodiny objevilo pět britských torpédoborců, které jej začaly pronásledovat. Brunner na nic nečekal a plnou parou zamířil k Čching-tau, ale nejrychlejší KENNET se brzy přiblížil na dostřel a zahájil boj. Angličané se prchající S 90 pokusili odříznout od základny, ale ten obeplul malý pobřežní ostrůvek a palbu opětoval.
Navzdory britské dělostřelecké převaze (čtyři kanóny kalibru 76 mm) však z přestřelky vyšli vítězně Němci. Na KENNET dopadlo několik projektilů, které sice vážily pouze 1,75 kg, ale přesto dokázaly vyřadit jedno dělo a poškodit komín a můstek, kde utrpěl smrtelné zranění velitel lodě. O život přišli ještě tři námořníci a šest dalších utržilo zranění. Naproti tomu S 90 neutrpěl ani škrábnutí, ale KENNET pokračoval v pronásledování a opakovaně dokázal prchající torpédoborec zarámovat. Navíc se obě lodě přiblížily k LAUTINGU, jenomže Britové zaujatí honičkou si jej naštěstí nevšímali a poté, co se dostali na dostřel baterie Hui-čüen-huk, přerušili boj a odpluli do Wei-hai-weije k opravám.
Torpédoborec Kennet
Výsledek potyčky německé námořníky povzbudil, ale už následující noc sami utrpěli první ztrátu. LAUTING vyplul znovu na moře doprovázený tentokrát jednotkami KAISERIN ELISABETH, JAGUAR a S 90, ale v 6:00 vybuchla za jeho zádí německá mina, a třebaže škody nebyly velké, musel torpédoborec poškozené plavidlo odtáhnout do přístavu. Navzdory guvernérovu očekávání se dohodové válečné lodě před Čching-taem v den vypršení ultimáta neobjevily a teprve 27. srpna připlul viceadmirál Kato a radiotelegraficky oznámil zahájení námořní blokády. Ta měla několik linií; první ležela ve vzdálenosti asi 10 mil od vjezdu do přístavu a střežily jí torpédoborce, kdežto na druhé patrolovaly křižníky a nalézala se 12 až 15 mil od břehu, zatímco ještě dále na moři křižovaly staré obrněnce.
Do konce srpna Japonci obsadili několik ostrůvků v zátoce Ťiao-čou a v průběhu září se společně s Brity začali vyloďovat i na pevnině. Obránci tomu nemohli zabránit, ale jakmile spojenci přikročili k přímému obléhání Čching-taa, začaly je ostřelovat válečné lodě. S 90 již 24. září bombardoval postupující japonské kolony a o tři dny později vyplul společně s KAISERIN ELISABETH a JAGUAREM znovu do akce. Tentokrát se však stal cílem pum svržených japonskými letci, ale ti nedokázali obratný torpédoborec zasáhnout. Dohoda využívala své námořní nadvlády k ostřelování přístavu a pobřežních opevnění a jenom během prvního bombardování uskutečněnému 28. září, dopadlo na pozice obránců 147 granátů kalibru 152 až 305 mm.
Proti ostřelování z moře byli Němci takřka bezmocní. Torpédoborec TAKU trpěl už od počátku srpna poruchami pohonné jednotky, a proto jej 29. záři (společně s dalšími nepotřebnými loděmi) raději sami potopili u vjezdu do přístavu, takže jediným plavidlem schopným napadnout dohodové těžké lodě, zůstal S 90. Velení pevnosti jej nejprve hodlalo použít k torpédování jednotek bombardujících přístav, ale naštěstí zvítězil zdravý rozum a tento rozkaz nikdy nepřišel. Kapitánporučík Brunner a jeho muži to přijali s úlevou, neboť pokus napadnout za denního světla nepřátelské obrněnce zajišťované lehkými plavidly, byl předem odsouzen k nezdaru a nikomu se nechtělo riskovat život při této v podstatě sebevražedné misi.
Nakládka torpéda na S 90
Situace pevnosti čelící ostřelování nejen z moře, ale i z pevniny, se však v první polovině října neustále zhoršovala a bylo zřejmé, že konec se neodvratně blíží. Vojáci sice zatím dokázali udržet vnitřní opevněnou linii, jenomže převaha nepřátel byla příliš velká, a protože vyčerpaným obráncům rychle docházelo střelivo a jelikož neměli z čeho nahrazovat rostoucí ztráty, začali se připravovat na nevyhnutelnou kapitulaci. Proto Němci 14. října potopili i uhelné parníky DURANDART a ELLEN RICKMERS, ale guvernér Meyer-Waldeck se chtěl ještě naposledy pokusit zasadit nepříteli citelný úder a nástrojem jeho pomsty se stal torpédoborec S 90.
Brunner obdržel podrobné instrukce, které mu nařizovaly vyplout pod rouškou tmy na moře, proniknout první linií blokády a napadnout některý z nepřátelských obrněnců. Po úspěšném ataku měl torpédoborec prorazit blokádu, ale po doplnění zásoby uhlí v neutrálním přístavu se plánoval jeho návrat k obleženému Čching-tau, aby z týlu znovu zaútočil na japonské lodě. Plán to byl samozřejmě riskantní, i když jak píše Jan Klíma měl v sobě cosi furiantského a při troše štěstí se mohl zdařit.
Dne 17. října se Brunner rozhodl využít nízké viditelnosti, takže topiči roztopili všechny kotle a zatemněný S 90 v 19. hodin opustil obležený přístav, protáhl se mezi dvojicí ostrůvků a zamířil na jih. Vál čerstvý vítr a vlny pohazovaly malým torpédoborcem, jako by jeho posádku chtěly odradit od splnění úkolu. Velitel stál s dalekohledem u očí a pečlivě sledoval okolní tmu, ve které se skrývala hlídkující plavidla. Od zahájení blokády se jí žádná německá loď nepokusila narušit a bylo tedy možné doufat, že dosavadní nečinnost ukolébala nepřátelskou bdělost, jenomže stačilo, aby z komína vylétla jedna zrádná jiskra a Japonci by se na drzého vetřelce vrhli jako lovečtí psi. Pravda, S 90 mohl v případném boji využít své obratnosti, jenomže jak známo „mnoho psů, zajícova smrt.“
Torpédoborec S 90
Netrvalo dlouho a hlídka ohlásila tři torpédoborce, které zepředu křížily kurz jejich lodě. Velitel nařídil provést obrat vpravo a S 90 opatrně proklouzl za zádí poslední nepřátelské jednotky. Každou chvíli mohly tmu prozářit vystřelené světlice a éterem zaznít poplašná zpráva, ale Japonci si ničeho nevšimli a zmizeli v temnotě. První linii blokády tedy měli úspěšně za sebou, načež S 90 zamířil na západ a Němci začali pátrat po vhodných cílech pro svá torpéda. Ať si však oči namáhali sebevíc, po lodích střežících druhou a třetí blokádní linii, jako by se slehlo moře. Ve 23:30 Brunner nařídil změnit kurz a vydat se na zpáteční plavbu, aby se ještě před rozedněním stihli ukrýt v některé zátoce, pokud se jim do té doby nepodaří najít žádný z nepřátelských obrněnců.
Štěstí se na ně usmálo v 0:15, kdy se ve vzdálenosti 20 kabelů vynořila mohutná lodní silueta. Konečně! Brunner přešel na paralelní kurz a opatrně se přibližoval k neznámému plavidlu udržujícímu rychlost deseti uzlů. Brzy rozeznal dva stožáry, mezi nimiž čněl k obloze jediný komín, načež usoudil, že má před sebou některý z japonských pobřežních obrněnců a rozhodl se zaútočit. Ve skutečnosti však natrefili na starý chráněný křižník TAKAČIHÓ, jenž společně s dělovým člunem SAGA střežil druhou linii blokády. Jak mohlo k této záměně dojít zůstává záhadou, neboť TAKAČIHÓ se dal díky charakteristickému mohutnému komínu snadno odlišit od všech japonských pancéřových lodí obrany pobřeží, které vesměs nesly nejméně dva komíny.
Velitelský můstek torpédoborce S 90
S 90 se nepozorovaně přiblížil na vzdálenost 900 m a teprve tehdy velitel nařídil strojovně přejít na plný výkon. Třílisté lodní vrtule se roztočily o poznání rychleji a za zádí vznikla zřetelná vodní brázda, zatímco k nebi se vyvalil hustý dým. Obsluhy torpédometů napjatě sledovaly rychle se blížící loď, a když vzdálenost klesla na 500 m, zazněl rozkaz „torpédo los!“, načež první smrtonosný doutník pleskl o hladinu a vydal se na krátkou plavbu k nic netušícímu cíli. O deset sekund později jej následovalo druhé a po uplynutí téhož časového intervalu i třetí torpédo. Na TAKAČIHÓ sice na poslední chvíli zaznamenali hrozící nebezpečí, ale úhybný manévr už provést nestačili, takže všichni tři „úhoři“ udeřili do levého boku křižníku.
První sloupec vody se zvedl poblíž přídě a další dva s patřičným zpožděním vyrostly ve středolodí. TAKAČIHÓ sloužil už od roku 1886, takže jeho zastaralá konstrukce nemohla explozím tří moderních torpéd odolat. V r. 1907 jej přestavěli na minonosku a po vypuknutí války s Německem nasadili k blokádě Čching-taa. Popravdě řečeno tato loď už dávno patřila do starého železa a to že jí Japonci ještě vyslali do bojové akce, lze přičíst jejich příslovečné neochotě vyřazovat jakákoliv válečná plavidla. Torpéda přivedla k výbuchu vezenou munici a snad i náklad min, načež se veterán několika válek proměnil v ohnivou kouli a zmizel pod hladinou.
Křižník Takačihó
Síla výbuchu byla taková, že na palubu S 90 dopadlo několik úlomků trupu, ale poškození nestála za řeč a námořníci vyvázli bez úhony. Protože se ze tmy kdykoliv mohly vynořit další nepřátelské lodě přilákané hromovou explozí, Brunner odplul na jih a ponechal trosečníky jejich osudu. TAKAČIHÓ se stal největší japonskou lodí potopenou během první světové války a tomu odpovídal i počet zmařených životů. Zahynul kapitán Itó, 22 důstojníků a 248 poddůstojníků a námořníků, takže z celé posádky se zachránili pouze tři muži. Inu, jak známo „na hrobě námořníka růže nekvetou.“
TAKAČIHÓ se potopit tak rychle, že radiotelegrafista ani nestačil odeslat SOS, ale ohromný sloupec plamenů neušel pozornosti Japonců, kteří se ale domnívali, že křižník narazil na minu a o německém torpédoborci neměli zatím ani ponětí. Brunner však s pronásledováním najisto počítal, takže změnil kurz na jihozápad a plnou rychlostí se vzdaloval od místa neštěstí. Později spatřili další křižník plující na sever, ale nepřátelé malý torpédoborec ani tentokrát neodhalili a S 90 nerušeně pokračoval v plavbě. Podle instrukcí měli vyhledat dočasné útočiště v některém čínském přístavu a později se pokusit zasadit nepříteli další úder, ale vše nakonec dopadlo úplně jinak.
Torpédoborec S 90
Němci sice disponovali ještě dvojicí záložních torpéd a S 90 netrpěl nedostatkem topiva ani technickými problémy, ale Brunner podle všeho usoudil, že toho již pro vítězství císařských zbraní učinili dost a rozhodl se k obleženému Čching-tau nevracet. Ve 4:40 se severně od Li-čou přiblížili k čínskému pobřeží, a třebaže žádní pronásledovatelé nebyli v dohledu, torpédoborec najel na pobřežní skaliska. Jeho poloha byla 35 stupňů 32 minut severní šířky a 119 stupňů a 36 minut východní délky. Velitel nařídil svrhnout do moře závěry děl a loď vyhodit do vzduchu. Radiotelegrafista zaslal na základnu zprávu o potopení japonského obrněnce, načež posádka spustila válečnou vlajku, třikrát provolala slávu císaři a s puškami v rukou se vylodila na břeh. Vrak zničil výbuch muničního skladu a hlavic zbývajících torpéd, načež Brunner své muže spořádaně odvedl do Nankingu, kde je internovali Číňané.
Velká válka pro ně tedy skončila a 7. listopadu kapitulovalo i Čching-tao, když obránci nejprve potopili poslední válečné lodě. Beze ztrát však nevyvázli ani Japonci. Kromě křižníku TAKAČIHÓ totiž muselo Spojené loďstvo odepsat ještě torpédoborec ŠIROTAJE, torpédovku č. 33 a čtyři minolovky.
Tento článek byl poprvé publikován na webu Vojna.net http://www.vojna.net/portal/portal.php? ... 3919358ff3
Použité zdroje:
И. С. Исаков: Операция Японцев против Циндао в 1914 году. Vydalo nakladatelství М. А. Леонов 2002.
А. Больных: На океанских просторах. Moskva 2000.
J. Klíma: Pod německou vlajkou; příběh jedné koloniální říše. Vydalo nakladatelství Libri 2005.
С. Б. Трубицын: Эскадренные миноносцы и миноносцы Германии (1871-1918).
Okrety Wojenne 2/2013.
Morze, Statki i Okrety 7-8/2112.
J. Hrbek: Velká válka na moři (1). Vydalo nakladatelství Libri 2001.
Дж. С. Корбетт: Операции английского флота в первую мировую войну. Minsk 2003.
http://lib.rus.ec/b/404437/read
http://www.kreuzergeschwader.de/station ... _daten.htm
http://www.wikipedia.org/
, inu odvážnému štěstí přeje a zrovna tak, nic by se nemělo přehánět. Kapitán se zachoval jako správný mořský vlk, všechna čest. Trochu mi to připomenulo rozdělanou práci, co zde mám 
. 
