neboli
odhalení pravdy o tajné sektě
Na poněkud starší „společenskou poptávku“ se snažím odpovědět touto prací o tajemné a legendami opředené sektě asasínů. Moc se mi do toho nechtělo, nicméně v průběhu práce jsem zjistil řadu zajímavých věcí a nejméně pro mě překvapivých závěrů, o které se nyní dovoluji podělit.
Snažil jsem se popsat kompletní dějiny asasínů v době jejich největší slávy tedy v letech 1090 až 1256, což někdy může být až příliš popisné. Dalším problémem je teologická stránka věci, kdy jsem se pokoušel zorientovat v symbolice, významech a učení asasínů. Tady si vůbec nejsem jistý, zda jsem je dobře pochopil, natož interpretoval a výsledkem může být celkem „těžké čtení“.
Orientaci stěžuje i převážně cizojazyčná literatura, která uvádí své, zejména anglické, přepisy arabských a perských jmen. Snažím se co nejvíce používat české tvary, vycházející z arabských jmen, ale ne vždy se to daří. Nemluvě o snaze odlišit jméno od funkce, přezdívky, či titulu. Ale nyní k vlastním asasínům (které tedy budu ovšem ve většině práce označovat jako ismá´ílity nebo nizárijce).
Tomáš Hájek
Obecná představa
Pokusím se nastínit obecnou představu o asasínech. Do napsání tohoto článku se více méně shodovala i s mojí vlastní představou. Asasíni jsou tajemná radikální kacířská sekta úkladných vrahů. Pevně organizovaný řád fanatických vyznavačů tajného učení ochotných na příkaz Hasana, Rašída či jakéhokoli jiného vůdce obětovat svůj život. Byli cvičeni jako teroristé k zabíjení vyšších představitelů svých nepřátel, vyvoláním anarchie chtěli získat moc. Do transu se dostávali pomocí hašiše a odměnou za splnění jim uložených úkolů byl vstup do ráje. Jeho „kulisy“ byly vytvořeny na nejvýznamnějších sídlech asasínů a vůdci sekty zde omámeným „hašíšíjúnúm“ názorně ukazovali, jaká odměna je po splnění úkolu čeká.
Encyklopedické heslo
Asasíni jsou ismá´ílští šíité, kteří uznávají potomky imáma al-Nizára. Správné označení by tedy bylo nizárijští ismá´ílité. Uvádí se, že v oblastech svého působení tvořili destabilizující prvek a šířili teror. Tato skupina si velmi zakládala na své uzavřenosti a tajemnosti a jako obdobné esoterické skupiny (templáři, svobodní zednáři), byla opředena mýty a pověrami, prostě jen proto, že byla tajemná a jejich učení nebylo veřejně známo. Samozřejmě se objevily také spekulace o převzetí tajného asasínského myšlení templáři, aby z něj za pár desetiletí vznikly první tajné společnosti v Itálii a později svobodní zednáři.. Vzhledem ke své minoritě a odlišnosti jak v rámci ší´i tak ismá´íly byly nizárijci považováni zejména sunnity ale i šíity za kacíře a jejich literatura a propaganda je ostouzela, očerňovala a vymýšlela si to nejhorší, což často přešlo do legend a „pravdivého obrazu“.
Etymologie
Do Evropy vědomí o existenci asasínů přišlo především díky kontaktům s křižáky v severní Sýrii. Termín asasín se dostal v druhé polovině 12. století ze Zámoří několikerým prostřednictvím. Nejprve to byl španělský rabín Benjamin z Tudely, který byl jedním z prvních Evropanů cestujících až na hranice Číny. Navštívil i Sýrii a psal o syrských ismá´ílitech jako o Hashishinech. Ve zprávě vyslance císaře Barbarosy, Burcharda ze Štrasburku, z roku 1175 se pro ismá´ílity objevuje termín Heyssessini. Vilém z Tyru je popsal jako Assissini a doplnil, že nezná původ tohoto jména. Arnold z Lübecku v roce 1212 použil termín Heissessin, Jakub z Vitry, arcibiskup v Akkonu, je označil za Assasini. Vlámský františkán Vilém z Rubroeku cestující do Mongolska, vztáhl termín Axasins a Hacsasins i na perské ismá´ílity. Jean de Joinville označil syrské ismá´ílské velvyslance v Akkonu jako Assacis. Marco Polo použil ve svém cestopisu slovo Ashishin.
Byly vysloveny různé teorie o vzniku slova asasín. Abu Fida roku 1331 píše, že ismá´ílská pevnost Masjáf, se nacházela na hoře zvané Džabal Assikkin (Džabal al-Sikkin). Sikkin znamená nůž nebo dýku. Název „Hora nože“ pak podle něj dal název celé sektě.
Thomas Hyde v roce 1700 vyslovil názor, že slovo Assassin musí být odvozeno od slova hassas, ze základu hassa, ve smyslu zabít nebo vyhladit.
Simon Assemani, profesor v Padově, na počátku 19. století považoval termín assassin za zkomoleninu z assissath (al-Sisa ), což znamená, skálu. Termín by pak označoval ty, co obývají skály.
Další teorií je prosté označení příslušníků sekty jménem jejího zakladatele Hasana al-Hasanyija, jako Hasanových lidí nebo Sinana as-Sinanyija Z toho se stejně jednoduše mohlo vytvořit francouzské křižácké assassin.
Jeho součastník orientalista Silvestre de Sacy pak přišel s dodnes rozšířeným výkladem, kdy označil za originál termín „Hašahšin“, „hašíšíjún“. Z něj odvozoval zkomolené assassin. Označení hašíšíjún se objevovalo v muslimské literatuře a označovalo poživače hašiše. Bádání v druhé polovině 20. století identifikovalo původce tohoto označení a byl jím fátimovský chalífa al-Amir, který záměrně použil toto hanlivé označení v roce 1123. Nazval nizárijce prostě feťáky, „hašišáky“, což dnes v nás, stejně jako ve fátimovské a syrské společnosti ve 12. století, nebudí důvěru a označuje vyděděnce až lůzu.
Sekta nizárijců tedy vešla do obecného povědomí paradoxně pod pojmenováním svých nepřátel, asi jako kdyby o Němcích všichni hovořili jako o Skopčácích nebo o Češích jako o Čehúnech. Mezi sunnity byli označováni také jako Batinyija (následovníci esoterických doktrín) nebo Talimyija (následovníci Tálimu), často jako Malahída (úhlavní nepřátelé, kacíři). Qijáma (vysvětleno v článku) z roku 1164 se stala dalším implusem pro diskreditaci nizárijců. Sunnité začali propagandistickou ofenzivu a vše negativní se hodilo. Použili i původně šíitské fátimovské označení Hašíšíjún. Sunnitská literatura jim užívání hašiše přímo podsouvá, což je mělo pošpinit a zdiskreditovat v očích muslimské společnosti.
Ibn Muyassar v polovině 13. století uvádí zajímavé rozlišení. Nizárijce v Sýrii označuje jako Hašíšíjúny, v Alamútu jako Batiniyja a Malahída a v Chorasanu jako Talimiyja. To odpovídá tomu, jak nizárijce vnímali jejich nejbližší sousedé. Džuvajni (jinak velký odpůrce ismá´ílitů – vysvětleno v článku) termín hašíšíjún pro nizárijce nepoužívá, neboť v Persii nebyl mezi sunnity obecně znám. Používali jej překvapivě jen šíitští soupeři nizárijců z okolí Kaspického moře.
Jako nejpravděpodobnější původ názvu se nakonec přeci jen jeví zkomolenina ze slova hašíšíjún, která se v Sýrii stala synonymem pro nizárijce. Takové označení automaticky přejali i křižáci a evropští cestovatelé název přenesli i na perskou „mateřskou“ větev.
Díky zjednodušenému vnímání náboženských rozdílů větví a sekt v islámu Evropany, bylo velmi populární považovat asasíny za radikální sektu vrahů, procházejících dokonalých výcvikem a útočících pod vlivem drog. Příběhům z Levany to dodávalo ještě větší poutavost. Zjednodušený obraz přešel do obecného vnímání – byl velmi lákavý. Není divu, že na obou stranách Lamanšského průlivu termín assassin zdomácněl ve významu úkladného či profesionálního vraha.
Assassin Altaïr
Prameny a literatura
U asasínů existuje velký problém právě v jejich tajemnosti a je jím nedostatek pramenů a přebytek legend, které jsou se skutečností často směšovány nebo za ní vydávány. Okolní svět toho o nich moc nevěděl, sunnité, šíité i křižáci o nich psali jen zlomky často smíšené spíše s legendami. Jejich islámští nepřátelé navíc často záměrně s cílem je pošpinit. Zásadní postavou pro jejich dějiny se stal Ata-Malek Džuvajni.
Ala al-Din Ata-ullah zvaný Ata-Malek Džuvajni byl perský sunnita narozený ve městě Džuvajn. Působil u dvora chána Ögedeje a v mongolských službách obecně. Doprovázel chána Hülegü při jeho útoku na západ. Byl přítomen pádu Alamútu i Bagdádu, kde se posléze stal regentem. Ve své knize Historie dobývání světa popisuje situace, jichž se často osobně účastnil. Jako sunnita považoval nizárijce za kacíře a jako zapálený “antinizárijec” podle toho i jednal. Po obsazení Alamútu se svolením chána Hülegü osobně prohlédl celou pevnost. Popisuje skladiště plná zásob, všímá si opevnění, zásobování vodou i třeba obložení jednotlivých místností. Největší pozornost věnoval knihovně. Část knih odnesl (Korán, astronomická pojednání i zlomek ismá´ílitských prací) a zbytek nechal i s archivem zapálit. Na druhou stranu aspoň něco selektivně zachránil, spoustě dobyvatelů byly takové drobnosti naprosto lhostejné.
Právě od něj máme asi nejlepší popis tohoto společenství, otázka je do jaké míry je objektivní. Dalším pramenem jsou zápisy ze Sýrie a soubor vzpomínek a krátkých vyprávění o Rašíd ad Dínovi „Ctnosti našeho pána Rašída ad Dína“ od Abú Firáse, člena sekty v Sýrii. To by sice mohl být dobrý pramen, ale vznikl až roku 1324 a obsahuje zkreslený popis některých událostí. Stejně tak jsou pozdější i další prameny a díla týkající se nizárijců. A konečně Evropanům nejbližším a na dlouhou dobu pro Evropu hlavním pramenem je vyprávění Marca Pola, později přenesené do díla vzniklého na přelomu 16. a 17. století na dvoře francouzského krále Jindřicha IV. Navarského. Odtud se po Evropě rozšířilo obecné povědomí a stylizace asasínů, které v nedávné minulosti proniklo i do počítačových her (Assassin´s Creed) nebo filmu (Prince of Persia). Tento obecný negativní obraz se snažil 48. imám Sultan Muhammed Šah, Aga Chan III. změnit a nechal detailně prozkoumat dějiny nizárijců. V Evropě a na blízkém a středním východě vyšlo několik publikací, které se dívají na dějiny Alamútského státu střízlivýma očima. Za všechny uvádím tato v ČR nedostupná díla:
Saeed Dehlvi, Mirza Muhammad: Mazhab aur Batini Talim. Lahore 1935.
Hodgson, Marshall: The Order of the Assassins. Mouton 1955.
Nowell, Charle E.: The Old Man of the Mountain. In Speculum vol.12 no. 4. Massachusetts 1947.
Lewis, Bernard: The Assassins: A Radical Sect in Islam. London 1967.
Daftary, Farhad: The Assassin Legends. London 1994.
Přesto se na vnímání široké veřejnosti moc nezměnilo. V češtině jsem nezaznamenal žádnou seriózní práci na toto téma. Knihu badatele v oboru okultních věd a člena tajné společnosti Jamese Wassermana (Templáři a Asasinové. Praha 2004) jsem si přečetl až těsně před dokončením své práce. Musím uznat, že co se týče dějin, předkládá v zásadě nezkreslený pohled a zejména interpretace teologických problémů mi přes velkou počáteční nedůvěru k celé knize pomohla. Nicméně hojně vychází z Džuvahniho a odlišuje se od historie ismá´ílitů popsané na webu ismailiti.net, který se na výše uvedená díla odvolává.
Kaligrafie ismá´íly
Kořeny
Asasínská sekta vykrystalizovala po složitém vývoji ší´i na konci 11. století. Podívejme se tedy krátce do historie islámu, abychom si osvětlili vznik ší´i a její vývoj. Muslimové se již prakticky ihned po Mohamedově smrti roku 632 rozdělili na dvě základní větve islámu – sunnity a šíity. Chalífou, vládcem věřících, se stal Abú Bakr. Jeho odpůrci (původně ší´at Alí, strana Alího, zkráceně ší´a) ale prosazovali Alího ibn Abí Táliba, manžela Mohamedovy dcery Fátimy, a tvrdili, že jej Mohamed určil za svého nástupce. Zjednodušeně sunnité ve svém čele chtěli toho nejschopnějšího, šíité požadovali neomylného duchovního vůdce a Bohem inspirovaného prostředníka z Mohamedovi linie. Šíité kárali obrovské arabské impérium a jedinou cestou k návratu k pravému učení islámu bylo vedení společenství věřících jen imámem (vedoucím náboženské obce a nejvyšším duchovním vůdcem) Mohamedovi krve. Alí se nakonec stal chalífou roku 656, o pět let později byl zavražděn radikální sektou cháridžitů, neuznávajících žádnou autoritu a trvajících na volitelnosti chalífy.
Novým chalífou se nestal jeho syn, ale příslušník ummájovského rodu Mu´áwíja. Šíité naopak volali po obsazení nejvyššího úřadu „rodem Prorokova domu“ a Ummájovce považovali za uzurpátory. Alí byl svými přívrženci považován za prvního imáma po Muhammadově smrti. Titul imámů pak přešel v pokrevní linii na Hasana a od něj je odkoupil jeho mladší bratr Husajn. Roku 680 byl Husajn a jeho nejvěrnější přepadeni sunnity u Kerbelá. Doprovod byl povražděn a Husajn zajat a popraven. Jeho hlava pak ozdobila dvůr chalífů v Damašku. Odtud pramení šíitské povědomí mučednictví, nespravedlnosti a výlučnosti, posilované pocitem menšiny a následným dlouholetým pronásledováním ze strany sunnitů. Šíité stále žili v Arábii, v Mekce, Medíně, byli jen vystaveni útlaku většiny, což snášeli s tu větší tu menší nevolí. Šíité si v 8. století získali pevné pozice v Persii a Egyptě, když považovali všechny muslimy za rovné, zatímco sunnité pod vlivem arabské šlechty stavěli Peršany a další nearabské muslimy na nižší úroveň. Objevila se také důležitá doktrína taqíjja, podle které byli šíité nabádáni k obezřetnosti vůči nepřátelům. Tato doktrína jim dovolovala skrývat svou víru, aniž by se jednalo o hřích před Bohem. Naprosto ideální pro tajné spolky. Rod Abbásovců z širšího Mohamedova příbuzenstva použil šíitskou opozici na své cestě k moci, jakmile se však Abú al-Abbás stal roku 749 chalífou, začalo další pronásledování ší´i. Šíitům tato situace alespoň pomohla blíže definovat pravého imáma pouze jako potomka linie vzešlé od Alího a Fátimy.
Šestým imámem byl učený Dža'far as-Sádik, který zavrhl nutnost ozbrojeného boje proti chalífovi a doporučoval klidné převzetí moci, zejména s důrazem na přesvědčování sunnitů misjní a kazatelskou činností. Imám mohl podle něj svůj boj vést ve skrytu a svou velikost a pravdu mohl skrývat. Dža´far před svou smrtí roku 765 určil za nástupce svého mladšího syna Músu al-Kázima, s čímž nesouhlasila část náboženské obce a za „pravého“ sedmého imáma označovali Dža´farova staršího syna Ismá'íla (745-799). Odtud je tato část šíitů nazývána ismá'ílíja, ismá´ílovci nebo též sab'ija, sedmíci podle sedmého imáma. Většině šíitů, kteří uznávali za sedmého imáma Músu al-Kázima, se později začalo říkat dvanáctníci. Po smrti jedenáctého imáma Hasana al-Askarí roku 874 se jeho šestiletý syn, dvanáctý imám Muhammad al-Mahdí, údajně ztratil. Dvanáctníci věří, že byl ukryt bohem a že je to spasitel (mahdí). Očekávají jeho příchod v soudný den.
Ismá´ílité byli po svém vystoupení z hlavního proudu ší´i už z logiky věci považováni za kacířskou sektu a svým přístupem tuto legendu také naplňovali. Ismá´íla odmítá učení o reinkarnaci nebo přesunu duší a imáma chápe jako trvalou přítomnost božího slova na zemi. Imámové a jejich zástupci vládnou nadpřirozenou silou a mají božskou podstatu. Jen on zná nejvyšší pravdu, kterou může vyjevit zasvěceným. Je svou znalostí dokonce nadřazen Koránu neboť zná jeho vnitří význam. Po celá desetiletí se imámové ukrývali a příslušníci učení i duchovní byli z bezpečnostních důvodů navenek uzavřenější vůči okolní společnosti, ale přijímali například vnější podněty zprostředkované z antického učení nebo z Indie. Přesvědčeni o své pravdě a křivdě, která se stala, vystupovali ismá´ílité velmi radikálně proti ostatním šíitům, nikoli však v násilné rovině. Žádné pogromy a fyzické útoky proti běžné populaci se nekonaly. Jejich činnost byla agitační a kazatelská. Bylo hlásáno poselstsví věrnosti imámovi „dawa“ v čele s poslem dá´ím.
Po tlaku ze strany většinových sunnitů i ostatních šíitů se zaměřili na okrajové oblasti říše a po roce 870 úspěšně expandovali v Iráku, Persii, Jemenu. Jejich popularita rostla díky abbásovskému úpadku a nespokojenosti širokých vrstev jak v sociální tak duchovní rovině. Na počátku 10. století ismá´ílský imám ʻUbaydu l-Lāh al-Mahdī bil-Lāh, a část jeho podporovatelů přesídlil do Afriky, kde se zmocnili Tuniska a vznikl fátimovský chalífát. Postupně ismá´ílovci ovládli celou severní Afriku a imám Abū Tamīm Ma'add al-Mu'izz li-Dīn Allāh získal v roce 969 Egypt. Do nově založeného hlavního města Káhiry bylo přeneseno i sídlo chalífátu. V jeho čele stál chalífa a současně ismá´ílský imám. To byl mocenský vrchol ismá´íly. Odtud se vedly boje se sunnity jak v duchovní tak i reálné podobě. V Káhiře začaly vznikat náboženské školy včetně matky všech univerzit al-Azhar. Na počáku 11. století zde vunikla Dar al-Hikma, škola pro výuku misionářů, kteří měli myšlenky ismá´íli hlásat po celém světě. Ismá´ílistké “misie” da'wa byly tvořeny třemi úrovněmi. V jejím čele stál vedoucí misionář, učitel, dá´í, na nižší úrovni byli rafíci, označovaní jako přátelé nebo bratři. Nejníže byli pěšáci, fidá´í “fidájíni” (obětující se, věrní), kteří byli nejvíce vystaveni možným útokům ze strany místních vládců. Jedno z alegorických označení pro ismá´ílity bylo také Dárad dawa – dům mise (misie, poselstva). Všichni členové dawy uznávali jednotlivce a osobně se je snažili získat a přesvědčit o pravdě, ve kterou věřili. Jako odpověď na tyto školy a misie začaly později v Bagdádu a jiných městech vznikat první sunnitské náboženské školy, madrasy.
Šestnáctý ismá´ílitský imám Al-Ḥakīm bi-Amri 'l-llāh se ztratil roku 1021 a část ismá´ílitů zvaných Drúzové věřila v božský zásah vysvětlující Al-Hakimovo zmizení a očekávají jej jako spasitele. Jsou tedy obdobou dvanáctníků, ale z ismá´ílovské strany. Osmnáctý ismá´ílský imám a devátý chalífa al-Mustansir dosáhl v reálném boji proti sunnitům největších úspěchů. Abbásovský chalífát se otřásal pod náporem Seldžuků, kteří chalífu ponechali jako duchovní autoritu. Jejich cílem byla likvidace Fátimovců. Roku 1057 Mustansir podpořil vzbouřeného generála al-Busasírího proti Seldžukům a generál dokonce dobyl Bagdád, kde nechal během pátečí motlitby žehnat fátimovského imáma, což znamenalo formální podřízení Bagdádu Mustansirovi. Busasírí byl nakonec poražen a Mustansir se dále musel věnovat menší politice. I jemu se vzbouřila armáda a vše musel zachraňovat arménský velitel Akkonu Badr al-Džamali. Ten se záhy stal vezírem a svůj post uzákonil jako dědičný. Po imámově smrti dosadil Badrův syn Al Afdal do čela chalífátu mladšího al-Mustansirova syna al-Musta'liho, který měl shodou okolností.. za manželku al-Afdalovu dceru. Dříve designovaný imám, starší Mustansirův syn Nizár, proti tomu vystoupil, ale po krátkém boji byl Nizár poražen a zemřel násilnou smrtí v Alexandrijském vězení roku 1095. A došlo k dalšímu dělení - ismá´ílité, se rozdělili na podporovatele Mustalího a menšinové nizárijce. Geograficky Egypští a afričtí ismá´ílité uznávali Mustalího, sedmíci mimo fátimovské panství se přiklonili k Nizárímu díky silnému vlivu Hasana as Sabbáh. Prostřednictvím Nizárího syna a jeho potomků pokračuje linie uznávaná nizárijci až do dnešních dnů. Současným 49. imámem je šajch Karīmu-l-Ḥussaynī Āgā Chān IV., který se ujal vlády roku 1957.
Jeho výsost šajch Karīmu-l-Ḥussaynī Āgā Khān IV.
Ismá´íla byla nejdynamičtějším šíitským hnutí ve středověkém muslimském světě. Z Káhiry a později z Alamútu se snažila konkurovat jak po duchovní tak politické stránce vládě sunnitské ortodoxie. Zaznamenala menší úspěchy, ale ke konečnému vítězství a obecnému uznání se imámové zdaleka nepřiblížili. Definici uvedenou na webu ismá´ílitů, že asasíni byli poslední vážný šíitský pokus o svržení sunnitského chalífátu, je nutné brát opravdu s velkou rezervou.
Zakladatel Hasan
Hasan as Sabbáh se narodil v perském městě Qum v roce 1050 (někdy se uvádí též rok 1055 a v jednom z pramenů byl rok 1034) do rodiny dvanáctníků původem z Jemenu. Hasanův otec byl vzdělaný muž a poslytl synovi už v mladém věku dobrá základy vzdělání. Později se rodina přestěhovala do Rajje (dnes součást Teheránu). V rušném městě působila řada učenců, kazatelů, duchovních všech možných směrů islámu a mladý Hasan se o tyto podněty živě zajímal. Hasan projevoval velké nadání a toužil po dalším vzdělávání, zejména v náboženských otázkách.
Ve svých sedmnácti se seznámil se s rafíkem Amir Darrabem, členem misie vyslané z fátimovského Egypta k šíření ismá´ílitského učení. Pod jeho vlivem se s ismá´ílou blíže seznámil a nakonec ve svých 35 letech ji přijal za svou jako nejvyšší pravdu. Hasanovo nadání a zápal neunikly pozornosti dalších členů misie. Hlavní emisar v Iráku, dá´í Abdul-Malik ibn Ataš se za ním vypravil do Rajje a roku 1174 Hasan přesídlil do Isfahánu. V roce 1176 dá´í vybral Hasana k dalšímu vzdělání v káhirských školách. Hasan se vydal na cestu, která trvala téměř dva roky a vedla přes Azerbajdžán, Arménii, Irák, Mosul, Sýrii, Damašek do Palestiny a nakonec po moři a Nilu do Káhiry. Během cesty se několikrát dostal do disputací se sunnitskými duchovními a odmítal jejich názor, aby mohli interpretovat a rozhodovat o náboženských otázkách - to patří jen imámovi. Za to byl obvykle vypovězen z města.
Romantický obraz Hasana as Sabbah jako vojevůdce
V ismá´ílitské škole Dar al-Hikmah se Hasan snažil najít "pravdu o smyslu života" a učil se nejnovější poznatky o postupech misionářů. Studoval skvěle s obrovským zápalem rok a půl. Chalífa al-Mustanṣir mu poskytl audienci a zahrnul jej přízní. V rozhovoru chalífa prý Hasanovi sdělil, že jeho nástupcem bude jeho starší syn Nizár. Podle některých podání si jej chalífa oblíbil natolik, že na Hasana začal žárlit chalífův dvůr. Jeho nejvyšší představitel, původem arménský vezír Badr al-Džamali, jej podezíral z ambicí uplatnit svůj vliv u dvora a přešel k preventivní akci. Hasana nechal uvěznit v Dumjátu (Damiettě). Zřejmě v souvislosti se zemětřesením, byla budova, kde byl držen, pobořena a Hasan uprchl do Alexandrie. Dostal se na loď, která měla namířeno do Evropy, ale bouře jí zahnaly k Akkonu. Odlišná verze hovoří o tom, že Badr al-Džamali Hasana zajal poté, co se dověděl, že podporuje Nizára. Propuštěn byl prý až poté, co před jeho vězením spadl minaret, což v muslimské společnosti značilo zlé znamení či nespravedlnost. Tato příhoda buď zpětně obhajuje příklon Hasana k imámovi Nizárovi, přičemž se drží onoho šíitského mučednictví nebo již tehdy proradný vezír plánoval palácový převrat. Časově to ovšem moc nekoresponduje, Hasan odešel z Káhiry v roce 1080, al-Mustansir zemřel roku 1094 – tedy o nějakých 14 let později.
Hasan odcházel do Persie zcela oddán svému úkolu, tedy misii a osvětě ve jménu ismá´ílovských šíitů. Byl dobrý organizátor, vůdce a politik, zapálený pro svou věc. Celé své úsilí věnoval do služeb víry, nikoli pro své vlastní obohacení. Své cíle nepouštěl ze zřetele, byť by nebyly dosažitelné hned. Získání Alamútu je toho důkazem. Do Isfahánu se dostal roku 1081. Okamžitě začal v oblastech Džazd a Kirmam s činností ismá´ílistkého misionáře, tři měsíce ztrávil v Chuzistánu (Khuzistan) a následné tři roky v Damghanu. Po celé Persii se již delší dobu vzmáhal tu větší tu menší odpor proti seldžuckým pánům a jejich „pozemkové reformě“. Seldžuci, kteří zemi obsadili v první polovině 11. století, vytvořili léna iqtá´ a obyvatelstvo, které k nim náleželo, muselo platit velké daně. Jejich sunnitští majitelé se chovali velmi autoritativně a zejména v šíitské společnosti rostla nespokojenost. S touto situací se seznámil i Hasan a rozhodl se pro změnu současných poměrů. Ismá´ílité byli rozeseti po celé Persii, ale největší koncentrace byla na severu a východě v oblastech Daylaman (Deylaman), Chorasan a Kuhistán (přepisy se liší anglicky je to nejčastěji Quhestan nebo Quistan, oblast na východě současného Iránu u hranic s Afghánistánem, součást provincie jižní Chorasan). Hasan vyrazil roku 1088 na sever do oblasti pohoří Alborz (Elborz – neplést s Elbrusem), jižně od Kaspického moře. Zde sídlily šíitské horské kmeny velmi nelibě nesoucí zásahy seldžuckých vládců. Hasan se seznámil s představitelem rodu Mahmoudiánů Datyousem. Po mnoha rozpravách se Daytoun stal ismá´ílitou a přidávalo se k němu mnoho dalších obyvatel. Sílící aktivita ismá´ílitů se nezamlouvala seldžuckým pánům a oprávněně v sedmících a jejich kázáních viděli základy revolty. Velkovezír Nizám al Mulk vydal rozkaz vládci Rajje k dopadení Hasana, který se měl dle jeho informací ukrývat v provincii Daylaman. V souvislosti s touto zkušeností začalo být jasné, že je potřeba najít pevnou základnu odkud bude šířit víru, myšlenky ismá´íly a odpor proti Seldžukům. Hasan si vybral již tehdy opěvovanou pevnost Alamút v oblasti Rudbar. Alamút se zdál být ideálním místem, vojensky zatím nikdy nepokořený, obklopený úrodným údolím s šíitským obyvatelstvem.
Hasan nejprve do údolí vyslal své přívržence, kteří se zde začali usazovat. V létě 1090 velitel pevnosti Hussajn Mahdí (spasitel?) dorazil do Kazvínu, kde přijal rozkazy od velkovezíra k uvěznění Hasana. Ten zatím v přestrojení za učitele Dekhodu odešel do města Aškawar a později do Anžirudu a čekal na vhodný okamžik. Zatím jeho lidé prakticky ovládli vesnici Gazorkhan v sousedství pevnosti, řada z nich chodila pracovat dovnitř, část se dokonce stala součástí posádky. Nakonec se Hasan stále v přestrojení vydal do pevnosti rozmlouvaje s vojáky. Velmi opatrně a tajně agitoval pro svou věc a nakonec hradní posádka přísahala věrnost Hasanovi. Hussajn Mahdí si všiml mnoha nových tváří, ale byl ubezpečen, že je to jen náhrada za řadu nemocných. Nicméně se mu tento stav nezdál a nařídil uvěznit každého, kdo by byl spojován s ismá´ílity. Hussajnovo podezření se potvrdilo, když se Hasan přímo na hradě odhalil a prohlásil Alamút za svůj. Velitel okamžitě zavolal stráže, aby Hasana zatkl, ale nikdo jej neposlouchal. Všichni stáli za Hasanem, což pro Hussajna musel být celkem silný šok. Bylo mu umožněno svobodně opustit pevnost a navíc získal směnku na 3 000 zlatých dinárů, které mu měl vyplatit a posléze také vyplatil seldžucký důstojník sloužící ismá´ílitům Ra´is Muzaffar. Hasan as Sabbáh v září 1090 bez boje a jediné prolité kapky krve získal pevnost Alamút.
Alamút
Podle jedné z verzí této události byl sám Hussajn Hasanovým příznivcem. Další legenda nás odkazuje až k založení Kartága. Stejně jako tam i zde se praví že, Hasan nabídl veliteli pevnosti 3 000 dinárů za každou část země, kterou zakryje kravská kůže. Velitel souhlasil, načež následoval trik s rozřezáním kůže na tenké proužky, které obehnaly celý Alamút.
Hasanova dawa získala pevný opěrný bod, snadno hájitelný, odkud působit. Tento stav se velmi lišil od ostatních ismá´ílitských misií, které působily ve městech a na venkově mezi ostatními, tedy sunnity nebo šíity dvanáctníky.
Hasan byl velmi zbožný, bezúhonný a asketický muž. Byl přísným strážcem všech přikázání víry a trval na dodržování náboženských povinností (poroučet dobré, zakazovat zlé). Byl velmi nekompromisní ve svém strohém pojetí islámského životního stylu a dbal na jeho dodržování v ismá´ílském společenství zejména v oblasti Rudbar. Netoleroval opilství zapovězené všem ismá´ílitům. Za to byl popraven jeho starší syn Muhammad. Nebyl povolen ani tanec ani hudba. Kdokoli by v Alamútu hrál byť jen na flétnu, byl z pevnosti na věky vypovězen. Druhý syn Ustad Husajn byl zaplaten do spoluúčasti na vraždě dá´ího Husajna Qainiho v Chuzistánu a díky tomu také skončil na popravišti. Níkdo nebyl vyjmut z dodržování pravidel, nad kterými bděl dá´í Hasan.
Díky svému obrovskému vlivu a síle osobnosti na sebe mohl strhnout náboženské vedení nizárijců, ale vždy vystupoval jen jako služebník skrytého imáma. Několik jeho spolupracovníků se mu chtělo zavděčit a potěšit jej genealogiií, kde byl Hasan zachycen jako imámův potomek. Hasan vždy tato díla odmítal a nechal zničit s tím, že raději bude imámovým služebníkem než jeho nehodným synem. Byl tedy hudždža, zástupce imáma, který požadoval úplnou poslušnost v době skrytí imámů před zraky smrtelníků.
Jeho komnaty tvořila ložnice s knihovnou a neopustil prý svůj příbytek v Alamútu po celých 35 let. Jen dvakrát se byl projít po střeše. Odtud prý dohlížel na výuku svých odhodlaných mladých fidájínů. Znal Korán zpaměti, mnoho času trávil při modlení a rozjímání. Velmi dobře se vyznal též v matematice, astronomii, alchymii, medicíně, architektuře. Po zprávách o smrti chalífy al Mustansira, nástupu jeho syna Al-Musta'liho a vraždě Nizára se odštěpil od egyptských ismá´ílitů.
Podle nizárijské tradice v roce 1194 odešel z Egypta soudce Sa´idi a vzal sebou nejmladšího Nizárího syna al-Hadího ibn al Nizára. Přes Maghreb se devatenáctiletý imám dostal do Persie roku 1195 a zde žil pod ochranou Hasana na tajném místě, patrně na Lamassaru, jako skrytý imám. Podle ismá´ílovců je imám jedinou duchovní a světskou hlavou komunity a jen on dokáže správně a neomylně interpretovat Korán a šaríu. Hadí zemřel roku 1136 a imámem se stal jeho syn al-Mohtadí. Skrytí imámové byli ukryti nejen před zraky okolního světa, ale i před převážnou většinou nizárisjké společnosti. Hasan ke konci svého života kázal, že se blíží zjevení imáma. Prostí obyvatelé tak doufali, že čas kdy se imám vrátí ze svého úkrytu a znovu mezi ně přinese požehnání, není daleko.
Hasan as Sabbáh sestavil teologické pojednání, s názvem Fusul - i Arba'a ( Čtyři kapitoly), kde v plně rozvinuté formě vykládal doktrínu talim. Talim, znamená pokyny nebo učení (autoritativní učení), a nebylo to nic nového a zásadně radikálního, byť je to za „Nové učení“ často považováno. Jednalo se o přeformulování základních principů šíitského islámu zakotvených v doktríně ilm vytvořené šestým imámem Dža'farem as-Sádikem. Základem je víra v neschopnost běžných lidí poznat náboženskou pravdu. Proto Bůh seslal na zemi proroky, aby pravdu učili. V jejich stopách vedou lidstvo imámové. Zde je zásadní důležitost imáma, jako prostředníka mezi muslimy a Bohem. Mnozí sunnitští teologové napadli doktrínu talim, za všechny to byl na popud chalífy al–Ghazalli, který se pokusil vyvrátit Hasanovy teze.
Zasněžený Alamút
Alamút (Qal'ai Guzur Khan)
36°26′40.63″N 50°35′9.58″E
Hlavním a sídelním “městem” Hasana byl Alamút v provincii Daylaman, 35 km severovýchodně od města Kazvín a 100 km od Teheránu. Celé údolí s Alamútem v centru bylo velmi dobře hájitelné – velmi těžko přístupné. Na východě je ohraničeno skalním masivem Alamkuh (Šalamounův trůn) kterým protéká řeka Alamút. Na západní straně je vstup úzkou soutěskou lemovanou 350 m vysokými stěnami zvanými Širkúh. Vzhledem k blízkému soutoku řek Alamút, Taliqan a Šahrúd je tento vstup většinu roku neprůchozí. Nejbližší město Kazvín bylo s Alamútem spojené horskou stezkou dobrou maximálně pro mezky a muly. Jakýkoli pohyb po ní signalizovala strážím zvedající se mračna prachu.
Pevnost Alamut byla považována za nedobytnou ozbrojeným útokem již před jeho obsazením Hasanem. Podle Džuvajniho je Alamut hora, která se podobá klečícímu velbloudu s krkem opírajícím se o zem. Díky své poloze mohla být bráněna velmi snadno. Budovy a hradby, zaujali horní relativně úzké a téměř kompletně zastavěné plateau o největších rozměrech 125x40 metrů, které přecházelo ve velmi strmé prakticky nedostupné skalní stěny spadajících do hloubky až 180 metrů.
Čelo hradu s lešením
Jádro a jeho zástavba
Hrad byl založen Justanidovským vládcem Vahsudanem (Wah Sudan ibn Marzuban) roku 865 (860). O jeho založení se traduje následující pověst. Vahsudan byl na lovu a v jedné chvíli si všiml orla stoupajícího na vysokou skálu. Vládce si uvědomil výhody tohoto místa a nechal zde vybudovat pevnost, kterou nazval "Aluh āmūt". Tento termín má dvě verze překladu - v dialektu provincie Daylaman znamená Orlí hnízdo, obavatelé Kazvínu tento termín chápou jako Orlí poučení. Někteří historici si též všimli, že součet číselného záznamu arabsky napsaného termínu „Aluh amut“ je 483, což je v muslimském kalendáři rok obsazení pevnosti Hasanem (rok 1190 našeho letopočtu). Justanidové drželi Alamút až do roku 1090.
Vlastní Alamút byl v prvních letech Hasanovy vlády nově opevněn a byla vybudována řada zásobáren pro odolání případnému dlouhému obléhání, včetně nových cisteren a způsobu zásobování vodou. Na hradě byla vybudována knihovna, později proslulá svými unikátními knihami a svazky z nejrůznějších oborů lidské vědomosti a velmi dobře vybavená pro astronomická pozorování. Zde podle legend mohli studovat a diskutovat filozofové, vědci a teologové z „celého světa“.
Nizárijský stát
Literární polemiky mezi Hasanem a sunnitskými teology nebyly jedinými útoky na ismá´ílity. Po zprávách o obsazení Alamútu, seldžucký sultán Malikšáh a jeho velkovezír Nizám al Mulk odeslali na Alamút poselstvo žádající potvrzení Hasanovi podřízenosti. Audience skončila poté, co Hasan odpověděl, že je podřízen jen imámovi. A žádal posla, aby řekl svému králi, ať zde nechá ismá´ílity žít v míru. Zároveň jej varoval, že přijdou-li nepřátelé, jeho věrní je porazí. Velmi záhy promluvily zbraně. Emír Turuntaš, vládce Rudbaru, napadl zázemí Alamútu a vyplenil je. Oblehl i pevnost, kde bylo málo zásob a obránce sužoval hlad. Hasan přesvědčoval již váhající posádku k dalšímu odporu, a argumentoval výslovným a zvláštním poselství imáma Mustansira z Káhiry, který se mu zjevil a stojí při nich. Turuntaš brzy nato zemřel a vojsko se rozešlo. Malikšáh nebyl potěšen tímto výsledkem a se svým vezírem pečlivě plánoval porážku Hasana. Měly být vypravena dvě armády, jedna do Rudbaru, druhá do Kuhistánu. Tyto armády měly zničit ismá´ílity na počátku roku 1092. Zatím se vedla jen propagandistická válka. Roku 1092 byl Nizám al Mulk zavražděn. Tento čin je obecně přisuzován Hasanovým lidem. Jeho smrt je nyní považována za individuální čin s cílem omezit tlak proti ismá´ílitům a pomoci a podpořit tak celou komunitu. Možným iniciátorem ale mohl být i Nizámův nepřítel na Malikšahově dvoře Taj al-Mulk Abul Ghanaim al-Marzuban bin Chusaro Firuz, který byl okamžitě po Nizámově smrti jmenován vezírem. Další teorie hovoří o zájmu samotného sultána na smrti vezíra, jehož moc a bohatství příliš stouply. Sám sultán zemřel měsíc po Nizám al Mulkovi, patrně na otravu. Jeho smrt byla ovšem okamžitě připsána Hasanovým fídájínům.
Útok na Rudbar vedl v roce 1092 Arslantaš a Alamút byl obléhán 4 měsíce. Posádka o 70 mužích byla opět na pokraji svých sil, ale nakonec byla zachráněna tajným příchodem 300 bojovníků z Kazvínu se zásobami pod vedením da´í Didar Abu Ali Ardistaniho. Nečekaný noční útok obrátil obléhatele na ústup. I na zkušené seldžucké vojáky zapůsobila odhodlanost mladých fídájínů. Toto vítězství potvrdilo Hasanovi správný směr a všechny jeho následovníky velice morálně podpořilo. Z tohoto obléhání se traduje i legenda, že seldžuci po celou dobu neviděli na hradbách žádné vojáky. Jen jednou se objevil muž oblečený v bílých šatech, chvíli hleděl do údolí a zmizel. Výprava do Kuhistánu selhala a po zprávách o Malikšáhově smrti se rozpadla.
Po smrti sultána mezi Seldžuky vypukla dlouhá válka. Pro Hasana a ismá´ílity následovalo období rozvoje. Alamút byl přestavěn, aby lépe odolával obléhání. V údolí samém bylo zavedeno intenzivní zavlažování, pěstoval se zde ječmen, pšenice, rýže. Půda na svazích byla rozdělena na terasy, aby vzniklo co nejvíce úrodné půdy. Vše bylo podřízeno zásobování pevnosti a soběstačnosti obyvatel.
Mapa Persie
Ismá´ílité se zmocnili dalších pevností v Daylamanu a Kuhistánu, některé byly až 360 km vdálené. Byli to mj. Mansurakuh a Mihrin severně od Damghanu, Ustavand v Damavandu a také Girdkuh v Qumisu s bohatou oblastí Mansurabad a Maymundiz. V roce 1095 získal Kiya Buzrug Ummid pevnost Lamassar (Lummarssar, Lammasar, Lambasar, Lanbasar). Nevelkou pevnost přebudoval na největší ismá´ílitskou baštu, nechal zde osázet stromy a postavit dlouhý vodovod zásobující pevnost vodou.
Dá´í Ahmad bin Abdul Malik bin Ataš roku 1101 obsadil pevnost Šahdíz 8 km jižně od isfahánu a úspěšně obrátil široké okolí na pravou víru. V samotném Isfahánu se pak rozhořela agitační válka, ulicemi procházeli šíitští zpěváci manaqib – khwans a velebili Alího, proti nimž sunitští fada'il – khwans vychvalovali abú Bakra, Umara a uráželi šííty. Také se zde roznesly pověsti o tom, jak ismá´ílovci lákají sunnity do svého domu, kde je mučí. V reakci na to byla většina ismá´ílitů pochytána a upálena uprostřed města. Objevilo se i několik dalších incidentů s neradostným koncem pro nizárijce. Seldžučtí vládci se později snažili zveličit své úspěchy proti Alamútu. Většina Malikšáhových synů nechtěla pokračovat ve válce s Alamútem, ale zaměřovala se na vlastní získání moci. Nicméně veřejné mínění a výzvy duchovních je k tomu donutily. Barkiyaruq bin Malikšah měl prý ve vojsku 5 000 ismá´ílitských vojáků, které byl nucen pod nátlakem teologů propustit.
V roce 1105 z války vyšel vítězně velký seldžucký sultán Muhammad Tapar a následovala další ofenzíva proti nizárijským ismá´ílitům. Roku 1107 byla dobyta pevnost Šahdíz a ismá´lité byli zmasakrováni. 80 posledních obránců zničené pevnosti bylo zajato a zabito. Atašova žena, prý ozdobená šperky, skočila z hradeb. Zajatý dá´í Ahmad bin Abdul Malik bin Ataš byl veden s posměšky ulicemi Isfahánu, kamenován a nakonec stažen z kůže, která vycpaná senem spolu s jeho hlavou putovala do Bagdádu. Jeho syn byl předtím ubičován k smrti. Brzy poté padla další pevnost jižně od Isfahánu Chanlanjan. Roku 1108 byl veden neúspěšný útok vezírem Ahmadem na samotný Alamút. Sultán se po neúspěchu přímého útoku na centrum zaměřil na zničení zázemí a podpory obyvatel. V roce 1109 Anuštagin Širgir, guvernér Sawy, zničil úrodu v Rudbaru a obléhal Lamassar. Stejný scénář se opakoval každoročně až do roku 1117. Konečně v roce 1118 Anuštagin oblehl Alamút. Ještě před uzavřením obležení Hasan odeslal svou manželku a dcery i všechny ostatní ženy z pevnosti do Girdkuhu. Anuštagin byl blízko vítězství. Hasan as Sabbáh zavedl přídělový systém, každý muž dostal denně chléb a tři vlašské ořechy. Posádka byla vyčerpaná útoky a zásoby potravin již tak snížené, byly na tři dny. Nicméně zpráva o smrti sultána Muhammada Tapara opět odvolala seldžucké vojsko pryč. Hasan svou rodinu zpět nepovolal a do konce života je neviděl. Ženám obecně pak zakázal vstup do pevnosti.
A opět následovaly seldžucké boje o moc, z nichž vzešel vítězně dřívější vládce Chorasanu Sandžar. Nizárijci se zatím sotva vzpamatovali z Anuštaginových ofenziv a již zde byl další útok na Kuhistán a Alamút. Hasan as Sabbáh se tentokrát velice snažil odradit sultána od jeho zámerů přesvědčováním, nabídkami míru, ale vše bylo marné. Nakonec bylo prý přikročeno k varování. Sultán ve svých komnatách nalezl dýku s přibodnutým vzkazem: „Nechť vás neoklame, že jsem daleko od vás na Alamútu, protože ty, které jste si vybrali pro vaši službu, se na můj povel budou řídit mými rozkazy. Ten, kdo mohl zabodnout tuto dýku do vaší postele, jí stejně dobře může zabodnout do vašeho srdce. Ale vidím ve vás dobrého muže a ušetřím vás. Nechť je to po vás varování.“ Sandžar začal jednat o míru a roku 1123 uznal nezávislost nizárijců. Potvrdil jejich právo na daně z Qumisu a cla z karavan v Girdkuhu. Na oplátku ismá´ílité nesměli stavět hrady, kupovat zbraně a neměli získávat žádné nové konvertity.
Mapa jádra nizárijského státu
Postupně zde Hasan navzdory častým útokům nepřátel vytvořil vlastní panství s pevně organizovanou strukturou obyvatel. Nizárijský stát byl tvořený ve své vrcholné fázi až dvěma sty víceméně izolovanými pevnostmi obklopenými nepřátelským územím ve dvou hlavních oblastech. V Persii to byla zejména oblast Rudbar a velká část Kuhistánu, ale i jednotlivá místa v Iráku a Mezopotámii. V Sýrii to byli hory Nusayriah. Pevnosti měly poskytovat ochranu obyvatelstvu. Byla to jakási souostroví v moři nepřátel a jednotlivé pevnosti byly zvány obecně Dar al Hidžra – útočiště, stejně jako byla pro Mohameda azylem oáza Jathrib nebo pro ismá´ílovce Severní Afrika. Hasan a jeho nástupci těžili zejména z rozbrojů mezi sunnitskými vládci a využíval jejich oslabení k vlastnímu posilování. Jejich úspěchy v získávání nových přívrženců pramenili z lákavé představy akceptované především v nižších vrstvách společnosti a na venkově, že současná tíživá situace je důsledkem vlády sunnitské ortodoxie namísto víry v neomylnost imáma. V oblastech ovládaných ismá´ílity, ale stále žili i sunnité a šíité dvanáctníci. Nizárijský stát také navenek potvdil svou svrchovanost, když začal razit vlastní mince v mincovně Kursi al-Daylam.
Vlastní nizárijská společnost byla patrně dle zlomků kronikářů a legend rozdělena do devíti stupňů. Na nejnižším stupni byli prostí obyvatelé, zemědělci, řemeslníci, žijící podle Hasanova učení. V druhém kruhu byli lidé, kteří se seznámili s omyly sunny a byli oddáni vůdci dá´ímu, později imámovi. Ve třetím kruhu byly „agenti“ fidájíni, kteří věrni tradici dá´í hlásali nizárijské myšlenky. Na tomto stupni byly uvědomělí členové sekty, kteří byli pro její dobro ochotni vykonat i obětovat cokoli. Zde se naučili tajemství čísla sedm. Postupně se vnímání tohoto stupně posunulo a fídájín nabyl významu „oddaný“, „obětující se“, „mučedník“, „ten který přijímají smrt“ nebo „ti kdo, riskují život na cestě k božímu vítězství“. Zde se rekrutovali oni proslulí vrazi, kteří zabíjeli vysoce postavené nepřátele pro dobro svých souvěrců. Další kruhy byly díky své intelektuální náročnosti vyhrazeny spíše učitelům, duchovním až po špičky společnosti, které studovaly posvátné texty. Samozřejmě s vyšším významem okruhu se snižoval počet lidí, kteří v něm byli. Tato hierarchie a možný postup mezi jednotlivými kruhy dodával sektě na tajemnosti. V každém vyšším kruhu se nizárijec dověděl část tajemství, vědomostí určených výhradně pro úzký okruh zasvěcených, což bylo i motivačním prvkem pro postup dále a nakonec mohl vědět vše. Co vlastně? To bylo tajemství, slovo, které má u ismá´ílitů vůbec a Hasanových stoupenců konkrétně obrovskou moc. Ismá´ílité byli sjednoceni svou vírou a vědomím sounáležitosti. Každý se cítil odpovědný za celou společnost a byl její neoddělitelnou součástí.
Hasanových lidí bylo příliš málo na přímou vojenskou konfrontaci se sunnity. Posádky pevností byly připraveny k boji, ale nedaly dohromady větší armádu, zejména v čase a místě. Z toho vyústila jiná taktika obrany. Hasan a jeho nástupci vysílali své fidájíny do řady měst, paláců, na dvory, do družin, pevností. Tito nejuvědomělejší členové částečně fungovali jako spící agenti a po vlastním zvážení mohli sahat k likvidaci špiček nepřátelské strany, vezírů, generálů, lidí odpovědných za útlak či masakr nizárijců nebo duchovních a teologů ostře vystupujících proti nim. Nikdo něvěděl, kdo jsou a kde se objeví.
Exekuce se měla dít obvykle na veřejnosti, aby byl zajištěn dostatečný odstrašující efekt. Navíc takové akce se vyhýbali většímu krveprolití a ztrátám na nizárijské straně. Pro vykonavatele to znamenalo prakticky jisté zadržení a smrt. Fidájíni nebyli vždy přímo instruováni svými vůdci, co mají dělat, měli provést obecně jen to nejlepší pro společnost zejména v případě osnování plánů proti ismá´ílitům. Tato taktika přesně cílených zásahů, obvykle slavila úspěchy. Po zabití významného vládce se většinou rozpoutal boj o moc mezi jeho příbuznými a na útoky proti nizárijcům bylo rezignováno. Tento koncept ismá´ílité s úspěchem několikrát opakovali. Jedna vražda v týlu nepřítele nahradila vojenské střetnutí s nejistým výsledkem a vypleněným zázemím. V některých případech patrně došlo k tomu, že nizárijce jejich spojenci požádali o vraždu nějaké jim nepohodlné osoby. PK tomu, ale došlo jen pokud vyšší místa usoudila, že odstranění takového člověka je v souladu s věcí nizárijců. Nicméně to a skutečné nabízení služeb fidájínů za úplatu po roce 1273 rozšířili pověsti o nájemných zabijácích.
Kromě toho měl tento styl boje tu výhodu, že se vyhýbal zbytečnému krveprolití a nebyli zde vedlejší civilní oběti. To bylo dílem velmi ohlduplné, dílem to mohlo vyvolat sympatie u prostého obyvatelstva nebo alespoň neeskalovalo ještě větší antypatie. Tyto činy však většinou vyvolali reakci a napadení nizárijských území. Za Hasanova života je nizárijcům připisováno 50 zavražděných, dalších 25 mrtvých se objevilo za vlády jeho dvou nástupců v letech 1124-1260.
Vysloveně násilná expanze a nevyprovokované útoky byly výjimkou. Můžeme tak označit zřejmě získání řady pevností – určitě ne všechny se dostaly do jejich majetku tak nenásilně jako Alamút, byť máme ze Sýrie doklady také o jejich nákupech. Z dochovaných pramenů víme zejména o útocích na město Kazvín, které se několikrát stalo terčem nizárijského úderu. Obvykle šlo o odvetu za sunnitské útoky na ismá´ílity. V rámci mnoha bojů, které podstoupili však zachovávali převážně zdrženlivost a jejich protiakce se skutečně zaměřovali na vůdce nepřátel a ne na plenění zázemí neviného obyvatelstva.
