Československá armáda v letech 1945 až 1956 - ruční zbraně

[Pátrač]

ČESKOSLOVENSKÁ ARMÁDA V LETECH 1945 AŽ 1956.

DÍL PÁTÝ: VYZBROJOVÁNÍ ARMÁDY DO ROKU 1956 - UNIFIKACE VÝZBROJE VNITŘNÍ A KOALIČNÍ.

ÚVOD

Kolegové palbáci, blížíme se ke kýžené metě a tou je závěr tohoto cyklu o naší armádě, do roku 1956. Probral jsem zde hodně a hodně věcí a tak zbývá to poslední. Jde o historický exkurs do toho, jak naše armáda po poválečném zbrojním chaosu dokázala do doby, kdy zaujala svoje pevné místo v koaličních ozbrojených silách Varšavské smlouvy projít procesem unifikace výzbroje a to jak v rozměru své vlastní organizace tak i sjednocením výzbroje s ostatními armádami našich spojenců.

Před válkou naše armáda byla dokonale unifikovaná a její sjednocenou výzbroj nám mohly závidět všechny okolní státy, včetně našich protivníků. A jak uvidíte, stačilo 11 let a naše armáda dosáhla podobného stavu. A do značné míry se to podařilo, tak jak za první republiky, vlastními silami našich konstruktérů, techniků a našeho průmyslu. Tak se na to podíváme.

Kapitola první: VÝCHODISKA MATERIÁLNĚ TECHNICKÉ VÝSTAVBY ARMÁDY V LETECH 1946 AŽ 1956

Na počátku roku 1946 přijalo ústavodárné národní shromáždění sérii rozhodnutí, které vedly k vyčlenění prostředků pro armádu i bezpečnost. Bylo to snad dost, možná málo ale bylo to vše, co bylo možno uvolnit, aniž by došlo k ohrožení vyváženého rozvoje ekonomiky jako celku.

Podíváme se na první tři roky:
1946, státní rozpočet 38 924 301 000 Kčs, z toho pro armádu 6 318 000 000 Kčs
1947, státní rozpočet 76 304 993 000 Kčs, z toho pro armádu 9 500 000 000 Kčs
1948, státní rozpočet 68 981 910 000 Kčs, z toho pro armádu 7 741 000 000 Kčs

Tyto sumy, vynaložené krátce po válce, kdy bylo potřeba co nejvíce investovat do poválečné obnovy, ukazují, že se to s obnovou armády myslelo opravdu vážně. Uvedené prostředky byly použity jak pro mírový život obnovované armády, tak i pro její rozvoj pro budoucnost a nákupy výzbroje.

MNO už na počátku roku 1946 přistoupilo k řešení otázek materiální a technické výstavby armády, kdy se současně s ujasňováním otázek okolo vojenské doktríny začaly vytvářet základní předpoklady pro vypracování reálných výzbrojních programů.

První výzbrojní program na léta 1946 až 1950 počítal s tím, že v průběhu těchto pěti let bude vyzbrojen novým materiálem celý první sled polní armády na válečných počtech. Druhé sledy měly zatím setrvat na výzbroji získané od našich spojenců v době druhé světové války a stále se počítalo s trofejním materiálem a to i z pokračující výroby tak jak ji u nás zavedlo Německo po nastolení protektorátu. Pro mě jako bývalého týlaře a logistika, je zajímavé, že bylo plánováno vytvořeno velkých zásob materiálu pro polní armádu.

U munice bylo určeno zajistit zásoby:
- pěchotní munice uložená na všech zásobovacích etapách měla zajistit bojovou činnost na dobu tří měsíců
- dělostřelecká munice měla dosáhnout velikosti zásob 10 palebných průměrů na každou hlaveň

Zásoba pohonných hmot a mazadel měla zajistit provoz tankové techniky na dobu 10 dnů a u ostatní techniky na 30 dní.

Zásoby proviantu měly zajistit výživu vojáků po dobu 30 dnů.

Tento program měl ve svém obsahu i zahájení rekonstrukcí systému lehkého a těžkého opevnění vybudovaného do roku 1938. Předpokládala se také výstavba nového těžkého opevnění tam, kde se před válkou nestačilo dokončit.

Na těchto 5 let bylo nakonec naplánováno použít pro armádu 55 miliard a tato suma měla být rozdělena takto:
1946…… 2 miliardy
1947…… 5 miliard
1948…… 12 miliard
1949…… 17 miliard
1950…… 19 miliard

Tyto peníze se měly rozdělit takto:
44% bylo určeno na nákup munice
25% bylo určeno na nákup pěchotních zbraní, dělostřeleckých prostředků, tanků a letadel
24% bylo určeno na výstavbu vojenských objektů - kasárenských objektů, skladů, letišť, a stálá opevnění
Zbytek byl určen na režijní zajištění chodu armády.

A nyní se podívejte na předpoklady nákupů:
1 008 středních a 25 těžkých tanků
156 samochodek
26 925 kusů automobilové techniky, kam spadaly automobily osobní, nákladní, tahače a přívěsy, obrněné, pásové a speciální automobily, například cisternové prostředky.
4 202 děl a minometů

Stačí pohled a je jasné, že to bylo naprosto mimo realitu. Nakonec na tento ambiciozní program bylo rezignováno a to včetně toho, že byl stornován plán věnovat více než půl miliardy na rozboj zbrojního průmyslu.

Proto bylo přistoupeno k vytvoření nového výzbrojního programu. Stalo se to v době, kdy se podařilo najít shodu v základních doktrinálních otázkách a byly zahájeny práce na konečné podobě mírové a válečné organizaci armády. A v roce 1947 předložil hlavní štáb novou verzi výzbrojního program, členěného na dvě části. Tedy podle tehdejší terminologie:

Primo: velký zbrojní program, který předpokládal, že v časovém horizontu by měla být naše armáda vyzbrojena, vystrojen a vybavena na úrovni požadavků soudobé války. I zde měl být celý první sled polní armády na válečných počtech vyzbrojen novou bojovou technikou a druhé sledy měly zůstat na výzbroji druhoválečného původu a to upravenou podle možností na vyšší kvalitu. Důraz se kladl na německý materiál – stále ho bylo možno vyrábět vlastními silami. Program předpokládal vytvoření zásob:

U munice bylo určeno zajistit zásoby:
- pěchotní munice uložená na všech zásobovacích etapách měla zajistit bojovou činnost na dobu tří měsíců
- dělostřelecká munice měla dosáhnout velikosti zásob 10 až 15 palebných průměrů na každou hlaveň, nebo na dobu až 60 dnů bojové činnosti, i když si nedokážu představit, jak se tomuto požadavku došlo a kolik granátů to mělo pro každou hlaveň znamenat.

Zásoba pohonných hmot a mazadel měla zajistit provoz tankové techniky a ostatní techniky na 60 až 90 dní bojové činnosti

Zásoby proviantu měly zajistit výživu vojsk po dobu také 60 až 90 dnů.

I tento program měl ve svém obsahu i zahájení rekonstrukcí systému lehkého a těžkého opevnění. Bylo upuštěno od výstavby nového těžkého opevnění a bylo to nahrazeno předpokladem budování opevnění polního typu zodolněného betonovými prefabrikáty, a bylo předpokládáno budování opevnění nástupových prostorů.

Své místo zde měly i stavební aktivity- kasárenských objektů, skladů a letišť.

Secundo: Malý výzbrojní program měl menší ambice. Byl zpracován za účelem rychlého překonání kritického stavu výzbroje a výstroje z prvních poválečných let. Popsal minimální úkoly pro vyzbrojen, vystrojení a vybavení armády na 11 let, tedy na roky 1948 až 1958. V době únosné pro ekonomiku měl dostat armádu do stavu schopnosti plnit základní úkoly v době války.

Divize a samostatné útvary prvního sledu měly dle něj být zabezpečeny přednostně jak novou nejmodernější výzbrojí a výstrojí, tak i materiálem z let druhé světové války, tedy upraveným kořistním materiálem. Dále měly být vytvořeny nezbytné zásoby munice, PHM a potravin a vybudovány nejnutnější ubytovací a skaldové kapacity. Minimum plán měl několik etap.

Etapa číslo 1: Zde mělo dojít k dokonalé inventuře všeho co je dispozici, v jakém stavu to je a mělo se rozhodnout, jak tento materiál dokonale využít a smysluplně rozdělit. K tomu patřilo i dokončení rozdělaných sérii výzbroje a výstroje, tak jak je na výrobních linkách našich zbrojovek nechala německá okupační moc.

Důraz se kladl také na některé výzbrojní výzkumy:
- vlastní kumulativní - tehdy průpalný - granát pro protitankové dělostřelectvo
- vyřešení raketových zbraní malé střední ráže pro potřeby pěchoty
- doplnění dělostřelectva a protiletadlových zbraní

Do konce roku 1948 se počítalo doplněním výzbroje 6 plánovaných rychlých divizí a tankového sboru a s vybavením dělostřelectva vojenských oblastí a divizí. Modernizací měla projít část spojovacího a ženijního materiálu, mělo být zdokonaleno bitevní letectvo a doplněno letectvo stíhací.

Etapa číslo 2: Týkal se let 1949 až 1958, tedy prvních dvou předpokládaných pětiletek. Mělo být dosaženo:
- plného vybavení dělostřelectva oblastí a zálohy hlavního velitelství
- posílení protiletadlového dělostřelectva
- konsolidování a vybavení bombardovacího letectva
- modernizace výzbroje a výstroje pěších divizí a tankového sboru
- výrazné posílení motorizace celé armády

Co se týká materiálního zabezpečení armády, mělo dojít k reorganizaci týlu a novému členění válečných zásob.

Zde se pro všechny jednotky pěších a rychlých divizí počítalo s vytvořením zásob ve výši 15 palebných průměrů a 10 palebných průměrů u samostatných dělostřeleckých svazků a útvarů.

PHM a proviant měl dosáhnout měsíční spotřeby.

Zatím se nepočítalo se zálohou materiálu ke krytí ztrát vzniklých v počátečním období války.
Potřeba motorových vozidel, vozů a postrojů měla být hrazena z 50 % mobilizací techniky z civilního sektoru.
Přidělené finance.
1948…… 1 071 milionů
1949…… 7 771 milionů
1950 až 1957 každý rok 5 333 milionů
1958…… 5 336 milionů
Suma sumárum to bylo 56 miliard a 842 milionů korun.

Etapa třetí: Není úplně jasná, ale zdá se, že z hlediska časového byla plánována na další jednu nebo dvě předpokládané pětiletky a měla skončit někdy v letech 1963 nebo až 1968. Její konec se měl krýt s ukončením očekávaného obnovení německého potenciálu. Já vím, že toto vymezení není nic moc, ale bohužel lepšího výsledku nejsem schopen.

Jejím obsahem mělo být plné vybavení všech mobilizovaných součástí podle jednotného typu a měla dokončit obnovu a nové budování stálých opevnění.

Tento dvoujedinný výzbrojní program byl dobrý v tom, že reflektoval poměrně reálně skutečné možnosti naší ekonomiky. Byl tedy reálnější, ale měl několik - z pohledu budoucnosti, která už byla asi někde v Moskvě naplánována - dalších chyb. Byly to:

- nevycházel z předpokládané unifikace naší výzbroje s výzbrojí našeho hlavního spojence – tedy sovětskou výzbrojí. Bylo to dáno tím, že si část lidí na naší straně neměla na této unifikaci zájem. Takže si naše armáda prozatím zachovávala vlastní vývojové směry v typech zbraní a k unifikaci mělo dojít jen v rážích a ve střelivu

- zatím ne všem došlo, že pokud dojde k válce, naše závislost na sovětské pomoci bude jak ve zbraních, tak ve střelivu zásadní. Bylo jasné, že pokud k válce dojde, je nutno předpokládat, že náš vlastní výrobní potenciál díky letecké převaze nepřítele rychle ztratí výkonnost. Bylo vypočítáno, že schopnost vyrábět:
+ pěchotní zbraně klesne na polovinu
+ pěchotní munice na jednu pětinu
+ dělostřelecké munice dokonce na jenu desetinu
Přesto se ukázalo, že tyto výpočty nikdo nebral v potaz a dále se plánovaly vlastní ráže i u nově vyvíjených zbraní.

- i nová, tedy mírová a válečná organizace armády platná od 1. října 1947, která vycházela z nastavení hlavních postulátů vojenské doktríny, nebyla bez nedostatků a tak na ni výzbrojní programy zrovna moc neseděly

- také úvahy o možném nepříteli a době možného ohrožení naší země byly vypočítány přenesením zkušeností s vývojem po Velké válce na dobu po Druhé větové válce a to nebylo reálné – svět byl někde úplně jinde.

Ale hlavní bylo, že naše země spěla k zásadnímu politickému kolotoči, který měl skončit tím, že se společenství demokraticky řízených států přejdeme do společenství států spějících k socialismu a komunismu a to mělo mít na krach i tohoto výzbrojního programu rozhodující vliv.

Jak to tedy bylo s výzbrojí naší armády v letech 1946 až 1950?

Napřed se podíváme na to, co do roku 1950 bylo dodáno ze Sovětského svazu.

Jako první nám SSSR dodal už v Březnu 1946 65 kusů tanků T-34/85. Byly to tanky nové, podle posledních válečných vylepšení a k tomu součástky náhradních dílů pro 8 plnokrevných tankových rot. Do konce roku bylo tanků dodáno už celkově 207 kusů.

9. května na letišti Tri Duby – jak symbolické - přistálo 35 letounů Pe-2, z toho 32 klasických bojových a 3 kusy cvičných. Současně byly dodány komplety náhradních dílů pro už provozované sovětské letouny z výzbroje letecké smíšené divize v SSSR. Další letadla následovala a do konce roku jich bylo 158 kusů.

Do konce roku 1946 bylo dodáno i celkově 861 automobilů různých typů a účelu.

Od konce války do poloviny roku 1946 byla dodána výzbroj technika pro 10 divizí. Pouze u dělostřeleckých zbraní to byla výzbroj jen pro 7 divizí. Ty další tři jsme potřebovaly dělostřelecky vyzbrojit jako horské, ale SSSR neměl speciální horskou dělostřeleckou výzbroj, jelikož horské divize neměl ve své organizační struktuře. Zde zůstala mezera a byla snaha ji rychle řešit zbraněmi vlastní konstrukce. Tuto výzbroj nám Sověti dodali bezplatně, ze svých válečných přebytků.

Munice:
16 milionů nábojů pro pušky a karabiny
2 miliony nábojů pro pistole
10 milionů nábojů pro kulomety
90 tisíc nábojů pro protitankové pušky

Dále nám bylo bezplatně dodáno velké množství výzbroje německého původu, kterou Rudá armáda ukořistila v boji s německou Wehrmacht. Tím lidumilnost Sovětského svazu skončila a začalo se normálně obchodovat.

Naše požadavky na další bezplatné dodávky byly veliké, dosáhly hodnoty 2,4 miliardy a zde už Sověti řekli „ó nikoliv“, přeloženo na normální řeči „leda tak hovno“. Tak to komentoval kdysi můj tatík, blahé paměti. Už je tři roky někde jinde a snad je tam spokojený.

To vedlo k vystřízlivění. Dlouhodobý úvěr byl řešením, ale nedalo se na jeho základě vyzbrojit celou armádu. Bylo stanoveno, že se na úvěr nakoupí dělostřelecká, tanková a letecká munice, náhradní díly a agregáty pro tanky a letadla jen málo zbraní a techniky.

V září 1946 byl schválen úvěr ve výši 5 milionů amerických dolarů na 2% úrok. Ten měl být splacen do 10 let dodávkami výrobků a surovin. Na jaře 1947 byl materiál dodán. Bylo to:
12 motorů a 12 převodovek pro tanky T-34/85
20 motorů VK-105 pro letadla Pe-2
12 motorů AM-38F pro letadla Il-2
5 motorů AŠ-82FN pro stíhací letadla La-7
Náhradní díly, soupravy pro opravy radiostanic. Bylo vyčerpáno celkově 3 274 774 dolarů z úvěru, ale tím to také skončilo.



Zde jsou fotografie dvou leteckých motorů, které byly součástí dodávek. První obrázek ukazuje letecký motor AM-38F pro letadla Il-2 a druhý potom letecký motor AŠ-82FN pro stíhací letadla La-7.

Tak se vyostřoval politický boj ve společnosti, stejně se vyostřovalo mnoho otázek kolem armády. Byla například napadena koncepce ražená komunisty na unifikaci naší armády s armádou Sovětského svazu. Bylo to položeno na tvrzení, že výzbroj a to zejména pěchotní je u Sovětů zastaralá. Došlo i k zákazu provozu sovětských letadel- měly se v letu rozpadat což byla asi fikce. Ale nějakou dobu jejich provoz stál. Ale jak se blížil únor 1948, tyto pokusy ustávaly. Nebylo koneckonců co moc řešit. Přes Evropu se už natahovala železná opona a naše možnosti cokoliv získat na západ od naší hranice byly stále horší.

A tak bylo na poradě komise ministra národní obrany v lednu 1948 rozhodnuto zahájit nové kolo jednání se sovětskou stranou. Cílem bylo dojednat jak unifikaci co v největší míře se sovětskou armádou ale i dodávky válečného materiálu všeho druhu v případě války a výstavbu nových zbrojovek nebo úpravu těch starých na novou předpokládanou výzbroj, zbraňové systémy a munici.

Současně byl dán jasný úkol- zahájit vývoj celé klece zbraní pro novou armádu a zajistit její vyzbrojení z co největší míry vlastními silami. A to i za cenu toho, že se vyráběly, jak už jsem uvedl i některé zbraně německého původu.Nakonec bylo považováno za normální, že se pokusíme co nejvíce výzbroje pro naši armádu zajistit na základě vlastních výrobních kapacit případně licenců.

A zde se podíváme na některé zbraně tak, jak byly vyvíjeny a zaváděny do výzbroje v letech 1945 až 1956. A celá tato práce je věnována ručním zbraním pro poválečnou československou pěchotu.

[Pátrač]

Kapitola druhá: JAK POVÁLEČNÁ ARMÁDA ZVLÁDLA KOMLETNÍ PŘEZBROJENÍ A VNITŘNÍ A VNĚJŠÍ UNIFIKACI SE SPOJENCI - ZBRANĚ PRO PĚCHOTU.

A/ RUČNÍ PROTITANKOVÉ ZBRANĚ

Jelikož je to nejjednodušší, jako první probereme ruční protitankové zbraně. Zde můžeme začít tím, že byl opuštěn koncept zavádění nebo spíše udržení ve výzbroji protitankových pušek. Bylo jasné, že jsou překonány a na bojiště se už nikdy nevrátí.

Jako první musíme jmenovat dva pozůstatky války. Byly to:

Pancéřovka 60N, chronicky známý panzerfaust byl zaveden do výzbroje některých pěších jednotek, ženijního vojska a dělostřelectva. Pro nespolehlivost a nebezpečnost, ale zůstaly ve skladech


Zde máme základní vyobrazení této kořistní zbraně.

Pancéřovka 44N, opět známý panzerschreck byl zaveden do výzbroje také u některých pěších jednotek, ženijního vojska a dělostřelectva. I tyto zbraně ale zůstaly ve skladech.


A zde máme velmi pěkné vyobrazené této kořistní zbraně.

Krok správným směrem byly ale tyto zbraně:

Pancéřovka P27 byla těžká 6,4 kilogramu, střela vážila 3,75 kilogramu ráže hlavně 45 mm, ráže nadkaliberní střely 112 mm, dostřel 100 metrů. Takto vypadala:



Byla vyvíjena na několika pracovištích v armádě průmyslu a po několika vyzkoušených prototypech byl zaveden v roce 1950 nejlepší výrobek. Ale i to byl výrobek nepovedený, protože střela byla sice rychlá a dostřel až 200 metrů nebyl špatný, ale vymetení projektilu z hlavně provedl jeden razantní výbuch v hlavni a zbraň byla díky tomu poměrně nebezpečná jak pro střelce, tak pro cokoliv až 40 metrů za ním.
Bohužel je pravda, že obrázků našich vojáků s touto zbraní moc není, jak jsem četl. Já osobně nenašel ani jeden. Ale mám něco zajímavého.


Zde je fotografie příslušníka Pohraniční stráže s touto zbraní při výcviku

To tarasnice T 21 byl něco jiného. Byla také produktem několika různých linií vývoje. První prototyp, který byl považován za zdařilý, byl vyzkoušen v roce 1948 a měl ráži 80 mm. Do výzbroje byla zavedena v roce 1949.


Zde je pěkný obrázek tarasnice i s popisem.

Do výzbroje byla, ale zaveden zbraň upravené ráže, tedy 82 mm. Účinný dostřel byl u zbraně uváděn dvojí. Na pevné cíle až 600 metrů a na cíle pohyblivé, tedy obrněnou techniku 300 metrů.
Tato zbraň byla velmi fotogenická a obrázků našich vojáků s ní je hodně. Já jsem vybral tyto dva.


A zde máme dva dobové obrázky z padesátých let. Na prvním je vidět jak tarasnicové družstvo cvičí za imitace použití zbraní hromadného ničení. Na druhém je potom jiné tarasnicové družstvo při výcviku běžném.

Zbraň se stala součástí pěších jednotek, výsadkových jednotek a jednotek bojového zabezpečení. Byla způsobilá pro vedení boje s lehce pancéřovanými a pancéřovanými cíly, k ničení objektů polního opevnění, pro ničení cílů v budovách při boji ve městech a osadách.

U pěších útvarů byla zařazena do pěších rot, a to do čety doprovodných zbraní.

V další části se podíváme na výzbroj pro pěchotu, tedy tu základní pěchotu, ty hlavní dělníky války.

Na úvod je potřeba připomenout, že naše pěchota prošla od roku 1945 a do roku 1956 velkými kolotoči vyzbrojování a přezbrojování. Naše pěchota, tedy pěchota československé armády a poslední dva roky zachycené tímto cyklem prací Československé lidové armády se dostala na úroveň, kdy její technické vybavení, týlové zabezpečení a bojové možnosti dosáhly úrovně do té doby nedosažené. Nebo pokud budu opatrnější, její bojové možnosti byli minimálně stejné jako naší pěchoty v roce 1938.

RUČNÍ GRANÁTY

Je zajímavé, že ruční granáty zavedené do naší armády v době kterou sledujeme, vydržely ve výzbroji do konce ČSLA. Jejich jednoduchost, levná výroba a velká spolehlivost z nich udělaly trvalého souputníka našich vojáků a staly se tak vojákovým kapesním dělostřelectvem na dlouhé desítky let. Byl to tyto dva.

Útočný ruční granát nárazový RG-4. Jde o granát užívaný jako útočný, který lze házet levou pravou rukou a při použití zesilovacího pláště jej lze použít i jako obranný. Pokud je správně hozený a odvine se pásková letová pojistka, vybuchne i při dopadu na vodní hladinu, při dopadu do husté trávy či vysokou vrstvu listí. Při výbuchu se granát trhá na velké množství malých střepin.



Technické údaje ručního granátu RG-4

Výška granátu 84mm
Průměr granátu: 53mm
Hmotnost granátu: 322 g
Hmotnost zesilovacího pouzdra: 125 g
Smrtící účinek střepin:
Bez pouzdra: 5 až 10 m
S pouzdrem: 15 m
Zranitelnost, tedy schopnost působení na živou sílu nepřítele: :
Bez pouzdra: 200 m
S pouzdrem: 200 m
Hmotnost plného truhlíku: 12 kg
Počet granátů v truhlíku: 25 ks

Ruční granát se používal při boji v zákopech, a při útoku na zákopy. Bylo to dáno tím že jej útočící voják vrhal na obránce při zakončení zteče před vniknutím do zákopu.

Obranný granát, časový, F-1. Jde o granát vyráběný na základě sovětské licence. Granát má ale svůj původ ve Francii v roce 1915. Pro Rudou a později Sovětskou armádu byl získán kořistí na bělogvardějcích, kterým je Francouzi dodávali v době občanské války. V roce 1939 prošel modernizací a v novém provedení zůstal v Sovětské a tedy i v naší armádě až do jejich zániku.



Technické údaje ručního granátu F-1

Výška vč. zapalovače UZRGM: 129 mm
Výška těla granátu: 88 mm
Průměr těla granátu: 55 mm
Délka samotného zapalovače: 100 mm
Hmotnost: 600 g (se zapalovačem)
Hmotnost trhaviny: 55 g (litý TNT)
Smrtící poloměr střepin: cca 50 m
Maximální dolet střepin: až 200 m
Princip činnosti: časový, zpoždění 3,5 - 4,2 s
Počet ručních granátů v truhlíku 20 ks (zapalovače uloženy odděleně, tělo granátu uzavřeno šroubovací zátkou)

Granát se používal výhradně k hodu z chráněného stanoviště. Smrtící účinek totiž v jiném případě mohl ohrozit i vojáka, který jej hodil. Před zahájením boje, pokud nebylo stanoveno jinak, měl každý voják u sebe DVA doruční granáty. Jeden byl RG-4 a druhý F-1.

PUŠKY

Napřed se podíváme na to, jaké zbraně pro pěchotu byly do roku 1950 pro naši armádu vyvíjeny a jak to dopadlo.

7,5 mm opakovačka typ P4, konstruktér ing. František Holek. Vážila 2,9 kilogramu, měla úsťovou rychlost 750 m/s, bojovou rychlost střelby 20 až 30 ran za minutu a dostřel 2 500 metrů. Byla nakonec navržena k zavedení do výzbroje s tím, že v roce 1950 bylo nařízeno její překonstruování na ráži 7,62 mm.

7,5 mm samonabíjecí puška typ ČZ 493, konstruktér Jan Kratochvíl. Vážila 2,95 kilogramu, měla úsťovou rychlost 750 m/s, bojovou rychlost střelby 12 ran za minutu a dostřel 2 500 metrů. Byla testována v SSSR v roce 1949. Vojskové zkoušky proběhly v roce 1950. Po nich bylo nařízeno její překonstruování na ráži 7,62 mm. Během testů prodělala zbraň různé úpravy a v roce 1950 byla, mj. díky své odolnosti, vybrána jako typ vhodný pro další vývoj, z něhož následně vzešla puška vzor 52.


Zde máte vyobrazení této zbraně Jana Kratochvíla a jeho bráchy.

A když už jsme u toho, tak zrovna probereme tuto zbraň, která nakonec skutečna naběhla do výzbroje naší pěchoty, aby po 9 letech začala být nahrazována novou zbraní, a to Samopalem vz.58.

Takže byla to zbraň zavedená do výzbroje armády v roce 1952 pod označením 7,62mm samonabíjecí puška vzor 52.

Technické údaje.
Ráže 7,62 mm
Náboj 7,62x45
Délka zbraně se vztyčeným bodákem 1205 mm
Váha zbraně s nabitým zásobníkem 4,33 kg
Úsťová rychlost 760 m/sec
Praktická rychlost střelby 25 ran/min
Maximální dostřel 2800 m
Efektivní dostřel 800 m
Kapacita zásobníku 10 nábojů

V roce 1957 byla puška vzor 52 v rámci standardizace zbraní a munice zemí Varšavské smlouvy překonstruována pro sovětský náboj 7,62x39 vzor 43. Puška pro tento náboj dostala označení samonabíjecí puška vzor 52/57. V našich ozbrojených složkách se ovšem udržela jen krátce, používala se v ČSLA jen do zavedení samopalu vzor 58 v roce 1961. A zde ji máme:

Technické údaje:

Ráže 7,62 mm
Náboj 7,62x39
Délka zbraně se vztyčeným bodákem 1205 mm
Váha zbraně s nabitým zásobníkem 4,30 kg
Úsťová rychlost 735 m/sec
Praktická rychlost střelby 25 ran/min
Maximální dostřel 2800 m
Efektivní dostřel 500 m
Kapacita zásobníku 10 nábojů

Tyto pušky se v aktivní službě v omezeném počtu zachovali ve výzbroji naší armády dodnes. Ale jako výzbroj hradní stráže, plní tedy funkci nikoliv bojovou ale reprezentační a přehlídkovou ale jsou zde.

ODSTŘELOVACÍ PUŠKY

Po Druhé světové válce bylo jasné, že armáda potřebuje dobrou a přesnou opakovací odstřelovačskou pušku. V padesátých letech se krom jiných zbraní pro ČS armádu řešil i problém odstřelovačské pušky, v armádě bylo několik typů jak německých tak sovětských a bylo nutno situaci řešit.

Vývoj probíhal od roku 1947 s svědčeným nábojem ráže 7,92 mm Mauser. Označení prototypu bylo ZG 49 Sn. Puška se vyvíjela v Projektě Brno pod vedením Otakara Galaše. Zbraň využila Mosinův půlený závěr. V roce 1951 až 1951 byly zahájeny vojskové zkoušky. Zdroje se shodují v tom, že to ve své podstatě byla československá úprava sovětské pušky Mosin 1891/30. Byla zavedena jako "Odstřelovačská puška vz. 54".


Zde je ten celkem vydařený kousek výzbroje vyobrazen.

Takticko-technická data odstřelovací pušky vz. 54

Ráže: 7.62 mm x 54R
Hmotnost bez puškohledu: 4.000 g
Hmotnost celková: 4.400 g
Celková délka zbraně: 1.148 mm
Stoupání závitu: 275 mm
Délka drážkované části hlavně: 612 mm
Odlehčení konce hlavně: 9.9 x 35 mm
Odpor spouště: 1.800 – 2.400 g
Záměrná: 597 mm
Dostřel: 4800 metrů

Byla to zbraň, která vydržela ve výzbroji do počátku sedmdesátých let, než byla nahrazena lepší zbraní SVD Dragunov.



KULOMETY

Nyní přijde to, co bylo před válkou naší pýchou. Kulomety. A opět se zdá, že jsme na tom díky invenci našich konstruktérů byli dobře. A řeknu, že to bylo stejně dobré jako za první republiky. Napřed nahlédneme na to, co zde bylo obsahem zbrojního vývoje.

Zde stojí za pozornost hlavně 7,5 mm kulomet typ ZB 491, konstruktér ing. František Holek. Měl dvě konstrukční verze.

Lehká verze vážila 7,74 kilogramu, měla úsťovou rychlost 750 m/s, bojovou rychlost střelby 90 až 120 ran za minutu a dostřel 2 500 metrů.

Těžká verze vážila 7,74 kilogramu + 8,9 kilogramu podstavec, měla úsťovou rychlost 750 m/s, bojovou rychlost střelby 250 ran za minutu a dostřel 2 500 metrů. Vývoj probíhal od roku 1946. Od roku se účastnil zkoušek v armádní soutěži a v roce 1950 byla nařízena rekonstrukce na ráži 7,62 mm.

Zde poprvé vystoupil na světlo světa požadavek na to, aby to byl kulomet univerzální. Ta univerzálnost byla dána tím, že se požadovalo:
- zásobování zbraně jak pomocí zásobníku, tak pomocí nábojového pásu
- měl být používán jak na dvojnožce tak i na podstavci
Dále bylo požadováno, aby do 1 500 metrů měl účinek ničivý a do 2 000 metrů účinek umlčující.

Dále se uvažovalo o kulometu, který by byl usazen a podvozku/podstavci kulometu Gorjunov. Tento pohled ale měl jen krátké trvání.

Byla nakonec navržena k zavedení do výzbroje s tím, že v roce 1950 bylo nařízeno její překonstruování na ráži 7,62 mm. Do výzbroje byl nakonec zaveden jako kulomet vzor 52. Ale jen v lehké verzi, těžké kulomety byly nakonec pro tuto dobu vyřešeny jinak.

Nový kulomet byl oficiálně zaveden do výzbroje československé armády 24. května 1952. Kulomet svou koncepcí vycházel z kulometů ZB vzor 26, ale byla na něm použita řada nových konstrukčních prvků. Kulomet vzor 52 fungoval na principu uzamčeného závěru s odběrem tlaku plynů na píst se čtyřstupňovou regulací. Měl vzduchem chlazenou, rychle vyměnitelnou hlaveň. Díky dvojité spoušti umožňovalo snadný přechod ze střelby jednotlivými ranami na střelbu dávkou. Zásobování náboji je řešeno dvojím způsobem:
- buďto ze zakřiveného schránkového zásobníku na 25 nábojů zasunutého do kulometu shora jako u kulometu vz. 26
- nebo nábojovým pásem na sto ran přivedeným do kulometu z pravé strany.

V této verzi vypadal takto:

Technické údaje:

Náboj: 7,62x45 mm
hmotnost: 8,03 kg
celková délka: 1045 mm
délka hlavně: 583 mm
zásobování náboji: 25 zásobník, nebo 100 ks pás/ 50 ks pás
kadence – ran za minutu: 950-1000
úsťová rychlost: 760 m/sec
max. dostřel: 2800 m
účinný dostřel: do 900

Byla to dobrá zbraň, která přes nesporné kvality plynoucí, mimo jiné, ze skvělého náboje, byla ve službě beze změn jen čtyři roky. Tyto změny asi nebyl k lepšímu, ale doba byla jaká byla a tak se nedalo nic dělat.

Následující kulomet vzor 52/57 vznikl v rámci unifikace se sovětskou municí překonstruováním několika tisíc kusů kulometů vzor 52 pro nově zavedený sovětský náboj 7,62x39 mm vzor 43. Oproti kulometu vzor 52 měl navíc možnost umístit nábojový pás s padesáti náboji do schránky zavěšené na pravé straně. Tento kulomet byl do výzbroje ČSLA oficiálně zaveden v dubnu 1959. Byl používán až do období 1963 - 1964, kdy byl vyřazován a následně nahrazen univerzálním kulometem vzor 59, který byl již konstruovaný pro plně výkonný puškový náboj. Vypadal takto:

Technické údaje:

Náboj: 7,62x39 mm
hmotnost: 8,03 kg
celková délka: 1045 mm
délka hlavně: 583 mm
zásobování náboji: 25 zásobník, nebo 100 ks pás/ 50 ks pás
kadence – ran za minutu: 800-900
úsťová rychlost: 735 m/sec
max. dostřel: 2800 m
účinný dostřel: do 800 m


Vojáci při nácviku střelby z kulometu vz.52/57

Jenže my víme, že součástí čety doprovodných zbraní každé pěší roty, byly i dvě družstva těžkých kulometů. A naše armáda skutečně do zavedení univerzálního kulometu vz.59 vystřídala dva těžké kulomety. Ale zde to byla zajímavá situace, nebylo zahájeno žádné plánované hledání nové konstrukce. V první řadě byl zaveden kulomet předválečný, který byl nahrazen kulometem sovětským, licenčně u nás vyráběným. Takže se na to podíváme.

Jako první to byl velmi vydařený těžký kulomet vyvinutý pro naši prvorepublikovou armádu. Nesl označení Těžký kulomet vz.37. Je to chronicky známá zbraň. Takže napřed obrázek.

Kulomet se v předválečném období vyráběl ve třech verzích:
- pěchotní (tato verze mohla být používána v lehkém opevnění),
- pro těžké opevnění s těžkou nežebrovanou hlavní (označení „O“) a
- pro útočnou vozbu (označení „ÚV“).


Pěchotní verze těžkého kulometu vz.37

Po válce zde bylo značné množství těchto kulometů nalezeno ve skladech a zdá se, že jich bylo určité množství vyrobeno v obnovené výrobě. Ale už šlo jen o pěchotní verzi. Ale snahy o unifikaci je rychle dostaly na úroveň problémové zbraně. Hlavně proto že používal náboj atypický a nedalo se s ním dlouhodobě počítat. Od roku 1952 byl proto nahrazován jiným těžkým kulometem.

Šlo těžký kulomet Gorjunov vzor 43, který v Československu od roku 1952 v licenci vyráběla Zbrojovka Brno. Tento těžký kulomet nahradil ve výzbroji československé armády těžký kulomet vzor 37, který československá armáda vyřazovala z výzbroje v polovině 50. let. Kulomet je také označován jako SG-43 (stankovyj Gorjunov). Těžký kulomet Gorjunov vzor 43 byl v československé armádě zaveden v 50. a 60. letech 20. století až do nahrazení univerzálním kulometem vzor 59.
Do výzbroje Rudé armády byl zaveden během druhé světové války, aby nahradil zastaralý těžký kulomet Maxim model 1910. Zásobován je puškovými náboji 7,62x54R z kovového článkového pásu pro 250 nábojů.


Těžký kulomet Vz.43 Gorjunov.

Zbraň byla lafetována na kolovém podvozku s ochranným štítem. Prostým otočením podstavce o 90 stupňů a uchycením zbraně do úchytu na konci ostruhy se dosáhlo protiletadlové verze.

Technické údaje:

Ráže 7,62 mm
Náboj 7,62x54R
Délka zbraně 1140 mm
Délka hlavně 719 mm
Váha prázdné zbraně 13,8 kg
Váha kulometu s lafetou 40,4 kg
Úsťová rychlost 855 m/s
Teoretická rychlost střelby 600-700 ran/min
Maximální dostřel 3800 m
Efektivní dostřel 1000 m
Kapacita nábojového pásu 250 nábojů


Kulometné družstvo při střelbě z těžkého kulometu vz.43 Gorjunov v noci

Byla to dobrá, vysoce účinná zbraň a nahradil ji až nově zavedený univerzální kulomet vzor 59. Tato změna je už mimo časový rozsah této práce a tak jen mohu říci, že to byl další skvělý kulomet na plnohodnotný puškový náboj a bylo ho možno užívat jako lehký, těžký, protiletadlový a dokonce i s dioptrem pro přesnější střelbu. No a já se podívám na další ruční zbraně, a to samopaly.

Je zajímavé, že všechny výše vyvíjené ruční zbraně byly konstrovány na základě nového, neunifikovaného náboje ráže 7,5 mm, který byl od roku 1949 zaveden pod označením Z-49. Není nutno zde bádat nad tím, proč byla opuštěna osvědčená ráže 7,92 mm, která byla základní ráží naší armády do roku 1939. Jisté je, že nikdy nebyl uveden do činné vojenské služby a byl nahrazen ráží 7,62 podle sovětského vzoru.

[Pátrač]

SAMOPALY

Tuto část této práce také zahájíme pár slovy o historii.

Faktem je a asi už málo známým, že samopal vlastní domácí konstrukce byl první zbraň skutečně ve velkém zavedenou do naší poválečné armády. Než se tak ale stalo, bylo ve výzbroji naší armády několik druhů samopalů německých, italských a logicky i sovětských. Je pravděpodobné, že zde byli i samopaly britské, ale nevím, jestli jejich množství bylo nějak statisticky významné.

Například ve skladu v Ořechovce zůstalo 2 800 nových samopalů Beretta vz. 38/42, sice bez zásobníků, ale pro ně Česká zbrojovka 16 000 zásobníků dodala v roce 1946.

Zbrojovka Brno složila a dodala 1 000 kusů zbraní StG 44 a další dodávala v dalším období.
Dále ve zbrojovce byly komponenty pro 22 000 kusů samopalů ZK 383 a ty se v roce 1945 stále montovaly. Jenže byla to zbraň natolik vyprecizovaná, že byl pro armádu řečeno tehdejším míněním „příliš luxusní“. Za své rychle vzaly i pokusy zbraň rekonstruovat na sovětskou munici, anebo zjednodušit konstrukci a upravit ji na zásobník vkládaný zespodu.


Samopal ZK 383 z poválečné produkce.

Vojáci si řekli, že potenciál obou zbrojovek je potřeba využít a tak dali možnost, aby se do všech soutěží na nový unifikovaný samopal pro armádu zapojily rovným dílem. Zadání z 1. dubna 1946 požadovalo ale souběžnou konstrukci na munici ráže 9 mm a 7,62 mm.

Přesto ale z důvodu velkých zkušeností s náboji ráže 9 mm, byly první nové konstrukce právě v této ráži.

Václav Holek přihlásil do soutěže v roce 1946 samopal na náboj ráže 9 mm, který byl nakonec označen jako ZB vz.47. Byla to pohledově velice zajímavá konstrukce.


Samopal vz.47 v pěchotní verzi

Dočkal se několika prototypů včetně verze s výsuvnou ramenní opěrkou pro výsadkové vojsko.


Samopal vz.47 ve výsadkové verzi

Holek se pokusil vyřešit několik běžných bolestí samopalů najednou a tak chtěl, aby jeho zbraň měla:
- velkou zásobu nábojů v zásobníku
- akční pohotovost ke střelbě
- velká bezpečnost proti nežádoucímu výstřelu
- vyšší schopnost krytí v terénu pro střelce
- snadná manipulace nabité zbraně v terénu
- spolehlivost

Více nebudu nosit dřevo do lesa, na Palbě máme od Sapíka 58 o této zbrani velmi dobrý článek: http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=174&t=3998

Současně se samopalem Václava Holka byly v roce 1946 objednány i dva prototypy samopalu pro výsadkové vojsko. Měly označení ZK 466, ráže 9 mm. A už na pohled nevypadaly vůbec špatně.


Samopal ZK 466 na náboj 9 mm Parabellum

Tak by bylo možno pokračovat, bylo použito nemálo zajímavých přístupů a naši konstruktéři ukazovali, že jejich technická invence je opravdu na špičkové úrovni. Já to ale zkrátím a půjdu už jen na přímý tah k finále.

Od jara 1946 Jaroslav Holeček vyvíjel samopal vz.48a, tovární označení projektu Z-447. Byl konstruován na náboj 9 mm Para. Toto označení ukrývalo pěchotní provedení s pevnou pažbou. Pro nás příznivce vojenství a zcela jistě hrdé patrioty je dobré vědět, že zde bylo poprvé u nás použito trubicovitého závěru kolem hlavně za účelem zkrácení pouzdra závěru a tím i celé zbraně. Konstrukční použití pažbičky jako vodiče zásobníku do závěru zbraně se stalo vzorem pro jiné výrobce v mnoha zemích světa.
Zaveden do výzbroje byl jako samopal vz.23, 9 mm

Technické údaje:

ráže: 9 mm při náboji 9x19 mm
délka zbraně: 686 mm
délka hlavně: 284 mm
kapacita zásobníku: 24/40
váha: 3240 gramů
kadence: 650 ran/min
rok výroby: 1949

Současně byl ve vývoji modifikovaný samopal pro výsadkové vojsko označený jako 48b, který byl primárně určen pro výsadkáře a dále pro posádky tanků, a některé druhy vojska. Zaveden do výzbroje byl jako samopal vz. 25, 9 mm

Technické údaje:

ráže: 9 mm při náboji 9x19 mm
délka zbraně: 445 mm složený a 686 mm se vztyčenou ramenní opěrkou
délka hlavně: 284 mm
kapacita zásobníku: 24/40
váha: 3500 gramů
kadence: 650 ran/min
rok výroby: 1949

Výsadkový typ, mimo sklopné ramení opěrky měl ve své podstatě shodnou konstrukci s pěchotním provedením. Zajímavostí bylo plnění zásobníků pomocí nábojových pásků položených na podpažbí, kde byla namontovaná kovovová drážka pro vedení zásobníku.


Vyobrazení samopalu vzor 23, ráže 9 mm pěchotní verze na prvním obrázku a vyobrazení samopalu vzor 25, ráže 9 mm ve výsadkové verzi.

Obě tyto zbraně měly ale v původním provedení velmi krátkou životnost. Napřed musíme vědět, že v roce 1950 byly z původního označení 48 a a 48 b přeznačeny na zde uvedené samopaly vz. 23 a 25.

To hlavní ale přišlo v roce 1951, kdy bylo nařízeno obě zbraně překonstruovat na sovětský pistolový náboj Tokarev, používaná Sovětskou armádou s označením TT 7,62 x 25 mm. Nová konstrukce poněkud poměnila jak samotnou konstrukci, tak i technické parametry zbraní.

Československá armáda měla v roce 1951 ve stavu až 136 000 samopalů vzor 23 a 25, které byly staženy a nahrazeny rekonstruovanými samopaly.


Kubánská vojanda se samopalem vz. 25

Velké množství vyřazených samopalů vzor 23 a 25 bylo později dodáno ozbrojeným silám našich „spojenců“ v rámci internacionální pomoci do světa, například na Kubu. I tyto zbraně pak 16. dubna 1961 pomohly kubánským ozbrojeným silám srazit do moře pokus exilové kubánské armády o změnu režimu na Kubě.

Zde je vyobrazení rekonstruovaných zbraní:

Vyobrazení samopalu vzor 24, ráže 7,62 mm pěchotní verze na prvním obrázku a vyobrazení samopalu vzor 26, ráže 7,62 mm ve výsadkové verzi.

Technické údaje samopalu vz. 24

Ráže: 7,62 mm
Náboj: 7,62x25 Tokarev
Celková délka: 690 mm
Délka hlavně 285 mm
Váha zbraně bez zásobníku: 3,26
Úsťová rychlost: 550 m/s
Teoretická rychlost střelby: 650 ran/min
Maximální dostřel: 1800 m
Efektivní dostřel: dávka / jednotlivé rány: 100 / 200 m
Kapacita zásobníku: 32


Voják se samopalem vz. 24 při výcviku

Výsadková verze byla trošku jiná z pohledu váhy a rozměrů. I tak to ale byla vydařená konstrukce a měla před sebou možnost dlouhého vývoje. Jenže naše snaha k unifikaci se Sovětskou armádou předurčila, že tyto velmi dobré zbraně budou v činné službě jen krátkou dobu.

Technické údaje samopalu vz. 26

Ráže: 7,62 mm
Náboj: 7,62x25 Tokarev
Celková délka samopalu 26: 690 mm
Délka se sklopenou ramenní opěrou: 454 mm
Délka hlavně: 285 mm
Váha zbraně bez zásobníku: 3,11 kg
Úsťová rychlost: 550 m/s
Teoretická rychlost střelby: 650 ran/min
Maximální dostřel: 1800 m
Efektivní dostřel dávka / jednotlivé rány: 100 / 200 m
Kapacita zásobníku: 32

Zbraním se říkalo hovorově „pumpička“, jejich tvar je k tomu tak nějak předurčoval a můj táta používal jiný hovorový název a to „koktavý železo“.

Po vyřazení z výzbroje armády jich část přešla k Lidovým milicím a ke Sboru národní bezpečnosti. Tam jich koneckonců šlo určité množství přímo z prvovýroby. byly používány na státních hranicích i ve vnitrozemí. Takže trochu propagandy:


Třicet případů majora Zemana- ve vedlejší roli samopal vz.24. Bohužel i k těmto účelům se zbraně této skvělé konstrukce používali.

Jak jsem uvedl, tyto zbraně měli rátá služební život. U utvarů ČSLA byly velmi brzy nahrazeny novou zbraní a to zbraní nazvané naprosto bizarně Samopal vz.58. A tak se zbraň, která zcela jistě byla, je a vždy bude útočnou puškou, stala samopalem. Ale zde bych se už dostal přes stanovený časový rámec práce. Tedy se dále nebudeme pouštět. Samopaly vz. 24 a vz.26 byly staženy z první linie a byly uloženy ve skladech výzbroje nedotknutelných zásob.

PISTOLE.

Cesta k unifikované pistoli pro československou armádu, která by svým nábojem byla unifikovaná se spojeneckými armádami, tedy hlavně se Sovětskou armádou, to by bylo na dlouhý příběh o vývoji a dlouhé činné službě zbraně, kterou mnozí velebili a stejně tak mnozí zatracovali.

Ale napřed trochu historie. Jako po Velké válce, i po té druhé ozbrojené síly naší země měly ve svých řadách velké množství pistolí mnoha druhů a ráží. Pro počáteční období bylo dobré, že zde bylo mnoho velmi cenných zkušeností s vývojem a výrobou kvalitních krátkých zbraní. Proto už v roce 1945 armáda objednala u České zbrojovky ve Strakonicích 45 000 pistolí ráže 7,65 mm a 10 000 pistolí ráže 6,35 mm.

Dále bylo ze zásob komponentů dodáno více než 22 000 pistolí vz.24 ráže 9 mm. Ty mnoho vojáků znalo a byli na ně zvyklí. Dodávky náhradních dílů pro pistole vz.24 byly armádě dodávány ještě v roce 1948.

Také se uvažovalo nad vývojem pistolí vz.38, ale rekonstruovaných na sovětský náboj 7,62 mm Tokarev. Ale tato pistole s neuzamčeným závěrem tento náboj nebyla schopna zvládnout. Takže tento plán rychle skončil. A zde začíná cesta k pistoli vz.52.

Po skončení Druhé světové války vznikly v naší armádě dva odlišné názorové proudy na provedení nové armádní pistole. První z nich (menšinový) předpokládal, že nová pistole vznikne překonstruováním válečného modelu pistole ČZ vz.38 na krátký náboj 9 mm Browning, na výkonný náboj 7,62 mm Tokarev. To bylo v době, kdy se ještě uvažovalo, že pokud budeme unifikovat, tak to nemusí být jen podle sovětských not.

Většina tehdejších zbraňových specialistů nepovažovala tento náboj pro novou pistoli za vhodný z důvodu zbytečně vysokého balistického výkonu a značné délky, která komplikovala nejen řešení rukojeti pistole. Neúspěch zkušeného konstruktéra Jaroslava Holečka při této konverzi jim dal koneckonců za pravdu.

Za TOP možnost, tedy nejvhodnější náboj pro novou armádní pistoli považovali odborníci všeobecně náboj 9 mm Parabellum. Koneckonců ráži 9 mm měla i řadová pistole Československé armády před rokem 1939 vz.24. Proto objednalo MNO u České zbrojovky ve Strakonicích v roce 1947 výrobu prototypů nové pistole právě v této ráži. Na základě této objednávky vznikly v oddělení Františka Myšky celkem tři prototypy pistolí.

- první dva prototypy označené ČZ 471 a ČZ 481 přivedl na svět byl Jiří Čermák.

- třetí prototyp zkonstruovali bratři Jan a Jaroslav Kratochvílové, kteří přišli s novým způsobem uzamčení nábojové komory pomocí dvojice uzamykacích válečků, který uplatnili v konstrukci a prototyp byl označen ČZ 482. Tento systém uzamčení přihlásil Jan Kratochvíl k patentování v lednu 1949 a autorství mu bylo přiznáno v březnu 1952. Odstranění výkyvného pohybu hlavně při uzamykání přineslo zlepšení přesnosti střelby.

Pistole ČZ 482 byla přepracována ve Vojenském technickém ústavu v Praze a tak vznikl model ČZ 491. Stalo se v roce 1949 a od roku 1950 do roku 1951 probíhaly vojskové zkoušky. I přes některá nepříznivá hodnocení byla u této zbraně zahájena příprava sériové výroby, která však byla v květnu 1950 definitivně zastavena v souvislosti s požadavky na unifikaci výzbroje naší armády se Sovětskou armádou a přechodem na ráži 7,62 mm. A bylo vymalováno.

Z požadavku Ministerstva národní obrany zavést do výzbroje Československou armády pro samopaly už zde mnohokrát jmenovaný sovětský náboj 7,62 x 25 Tokarev, bylo jasné, že armádní pistole nebude výjimkou. Tímto konstrukčním úkolem byl už jmenovaný Jiří Čermák. Už v květnu 1951 byly vyrobeny dva prototypy ráže 7,62 mm, označené ČZ 513, a v září 1951 proběhly zkoušky. Po úpravách a dalších zkouškách v dubnu 1952 byla 17. května 1952 na základě výnosu ministra národní obrany pistole ČZ 513 zavedena do výzbroje naší armády pod označením 7,62 mm pistole vz. 52.


Pistole vz.52. mnoho desítek let osobní zbraň mnoha vojáků z povolání i vojáků základní služby.

Její výroba probíhala v padesátých letech v České zbrojovce ve Strakonicích. Vyrobilo se více než 200 000 ks, což je z dnešního pohledu úctyhodné množství.

Technické údaje:

Ráže: 7,62 mm
Náboj: 7,62x25 Tokarev
Kapacita zásobníku: 8 nábojů
Délka zbraně: 211 mm
Délka hlavně: 120 mm
Hmotnost prázdné zbraně: 0,95 kg
Hmotnost nabité zbraně: 1,04 kg
Úsťová rychlost střely: 480 m/s
Účinný dostřel: 50 m
Maximální dostřel: 1800 m

Tuto pistoli jsem dlouhé roky používal i já. Po rozpačitých začátcích, kdy jsem nabyl dojem, že pro má hodnotu velkého šutru, který bude lepší po někom hodit nebo obušku který někoho lze dobře praštit, jsem si na ni zvykl a stal se ze mě slušný střelec. Ale je fakt, že jsem byl nejlepší z jiné zbraně a to z univerzálního kulometu vz. 59.

Je zajímavé, že i po zavedení pistole vz.52 jako hlavní krátké zbraně československé armády bylo pokračováno ve vývoji dalších zbraní, z nichž dvě považuji za pozoruhodné.
Byly to:

- pistole ČZ 531 z české zbrojovky na náboj 7,62 mm. Byla to zajímavá zbraň, ale její vyobrazení se mi nepodařilo zajistit. A že jsem se snažil.


A zde ji máte v plné kráse. Nový kolega Palbák mi její vyobrazení poslal.

- další byla pistole z Konstrukty Praha, označená ZK 524. Podle zadání VTÚ, cílem tohoto úkolu měla být zbraň s větší spolehlivostí, než do výzbroje zavedený vzor 52. Konstrukce byla dílem bratrů Kouckých a využívala systém Browning. V roce 1953 byla testována, její další vývoj však nepokračoval. Pistole, vzhledově připomínající Colt 1911, tak zůstala pouze v prototypu.


Zde je vyobrazení této zajímavé zbraně.

Bohužel bylo rozhodnuto a ani jedna z těchto pistolí už nedostala v naší armádě šanci. Tímto si myslím, že mohu s klidným svědomím celý tento díl ukončit.

Ve své dlouhé práci o tom, jak armáda První republiky ke své pěchotní výzbroji přišla, jsem dospěl k závěru, že První republika dokázala vlastními silami zajistit, že naše pěchota byla vyzbrojena velmi kvalitně a měla tedy předpoklady pro to, aby mohla dobře bránit vlast.

Tato práce je výrazně kratší - nebylo potřeba to rozepisovat podrobněji a navíc takto pracné články mají blbou vlastnost, že rychle upadnu do zapomnění. Ale její závěr je jasný: v roce 1956, limitním roku tohoto cyklu, byla naše pěchota opět vyzbrojena velmi dobře a zbraněmi vyráběnými u nás. To bylo více než dobré a dokazuje to, že změna režimu se v dané době ještě nestihla promítnout do našich schopností najít správná řešení a armádu kvalitně vyzbrojit.

Na závěr se tedy podíváme na jednotku, která měla k dispozici všechny zde popsané zbraně. Byla to

STŘELECKÁ ROTA

Pěší - po našem nově střelecká - rota byla organizována takto:

Velitelství, které tvořily tyto osoby
- velitel
- staršina, v té době tento termín ještě šel, já už znal název výkonný praporčík
- písař
- dva odstřelovači

Tři pěší čety - každá se třemi střeleckými družstvy

Četa doprovodných zbraní ve složení:
- velitel
- kulometné družstvo, které mělo dvě tříčlenné obsluhy jednotlivých zbraní - těžkých kulometů, tedy střelce - kulometníka, pomocníka - nabíječe a nosiče střeliva
- tarasnicové družstvo, které mělo dvě tříčlenné obsluhy jednotlivých zbraní - střelce, nabíječe a nosiče střeliva
Celkově měla 13 vojáků a tuto hlavní výzbroj.
- 2 kusy tarasnic vzor 21
- 2 kusy kulometu Gorjunov, uvidíme dále.

v roce 1956 střelecké družstvo tvořilo 8 osob.Byli to:
- velitel,
- kulometník s nabíječem,
- tři střelci,
- pancéřovník s pancéřovkou P-27 a poboční zbraní, pistolí vz. -52 a pomocník pancéřovníka, který ke své zbrani nesl zásobu munice pro danou těžkou zbraň.

Střelecká četa měla tři družstva a tvořil ji:
Velitel čety
- 3 střelecká družstva podle výše popsané organizace.

Měla celkově tedy 25 osob a byla přepravována na dvou obrněných transportérech.

Byla to silná a velmi dobře vyzbrojená pěší jednotka, která při kvalitním výcviku měla sílu a údernost v útoku a byla velmi odolná v obraně. Byla schopna boje s nepřátelskou pěchotou a nepřátelskou pancéřovanou technikou.

Byla to dobrá pěchota.

ZÁVĚR

Inu kolegové, tímto přehledem jak poválečná armáda přišla ke své nové pěchotní výzbroji, jsem asi ukončil tento celý cyklus. Možná se k tomu ještě někdy vrátím a podívám se na další kategorie zbraní, techniky a materiálu. Ale to ukáže čas.

[radecky]

Exelentní. Trochu mě zaráží složení roty. Chybí mi tam zdravotník a spojaři. To bylo až na úrovni praporu? Popisované počty jsou válečný stav?

[Pátrač]

Nevím kdy a jak byl institut zdravotníka do armády zaveden, v 80-tých letech byl na rotě voják - zdravotnický instruktor a každá četa měla dva vyškolené vojáky - ze svého stavu - jako zdravotníky-sběrače raněných. Domnívám se že podobný stav u čet byl i v této době, ale nevím to jistě.

Spojaři? Zlatý oči co by to viděly v této době. U čet určitě nic nebylo,a jestli bylo něco mezi rotou a praporem, nevím, podmínky už na to asi byly, jde jen o tom, jestli bylo dost potřebného spojovacího materiálu. JInak to byl spíš problém spojek. Ale je fakt že tento aspekt jsem až tak pečlivě nestudoval, můžu se na to podívat a třeba objevím něco zajímavého. Pokud ano, tak to sem doplním.

[radecky]

Ještě ke spojení. Pamatuji si, dnes již matně, že řády uváděly povinnost velitele při zaujetí postavení ( i záložního nebo řekněme " vyčkávacího postavení , marně pátrám v paměti po přesných termínech ) zajistit spojení s nadřízeným velitelem. Prakticky to znamenalo natáhnout dráty od polního telefonu.

[IgorT]

Výborný článok! Ale je tam malá nepresnosť ohľadom samopalov vzor 26(pumpičiek, výsadková verzia). Na ZVS som bol v rokoch 1974 - 76. Ako leteckí mechanici, záklaďaci sme mali vyfasované ako osobné zbrane práve zmieňované" pumpičky", čiže v letctve slúžili o niečo dlhšie! Technici už mali pištole!

[Pátrač]

IgorT- to je pro mě veskrze zajímavá informace. Já jich viděl tisíce a tisíce ve skladech výzbroje NZ, ale že by byly v aktivní službě i v roce 1974 je pro mě novinka a potvrzení, že ty zbraně měly něco do sebe.

[IgorT]

Tak absolvoval som s tým aj ostré streľby, na krátku vzdialenosť mali terče "po ptákach". Hlavnou výhodou bola skladnosť. Dosť ťažko si predstaviť, ako sa vojak trepe do kabíny stíhačky Mig 21, alebo Delfín pri príprave k letu s nejakým veľkým kvérom! :-)

[Flogger G]

Pokud se týká Sa-24/26, tak VSOŠL Prešov tyto zbraně vyřadila až v létě 1977, od srpna 77 studenti používánli úplně nové Sa-58.
Mechanici letectva používali vesměs samopaly se sklopkou, ať už pumpičky nebo osmapadesátky.

[Pátrač]

Může být a je dobré to vědět. Faktem ale je, že já ukončil datování celého cyklu prací rokem 1956 a pokud mi při dohledávání něco přímo neskočilo před oči, sám jsem osudy výzbroje po tomto roce nehledal.

CO se týká samopalů vz. 24 a 26 byl stav asi takový: Zavedení Sa58 vedlo k tomu, že začalo jejich stahování společně s puškami od prvosledových svazků a jejich převádění k druhosledovým a rámcovým a zcela jistě i k vojenským školám. U letectva to mělo svoji logiku také - letecký pozemní personál se asi těžko mohl dostat do boje s pozemními silami nepřítele. potom výzbroj této úrovně stačila a navíc si myslím, že pro potřebu letectva, logistiky, ženistů a podobně byly stejně vhodnější.

[Flogger G]

Samozřejmě, boj s pozemními silami protivníka nepředstavoval hlavní náplň činnosti technického personálu ILS. Sa-24/26 byla kvalitní, lehká, jednoduchá a velice skladná zbraň. Klidně mohla u letectva zůstat. Alespoň by letky potřebovaly jen jeden náboj (7,62 x 22). Ale, jak Pátrač píše, unifikace výzbroje je důležitá.

[Pátrač]

Flogger - půvab je v tom, že unifikace tím bylo dosaženo. Unifikace ručních zbraní proběhla takto:
1 náboj pistolovy- pro Pi-52 a Sa-24/26
1 náboj puškový zkrácený - Sa-58
1 náboj puškový pro kulomet vz.52 a kulomet Gorjunov a oba nahrazeny UK-59

Tyto tři náboje používala celá Varšavská smlouva. My jen byli dále a měli a to vlastní zbraně. Tehdy jsme to prostě ještě pořád uměli a režim v tom ještě nenapáchal tolik škod.

To bylo skoro stejně dobrý jako za prvorepublikové armády. I prot jsem tento cyklus prací o armádě do roku 1956 děla- aby bylo vidět že jsme byli fak dobří borci.

A stím o jsi písnul mohu úplně a s naprostým klidem souhlasit.

[certik]

Jen bych chtěl upozornit na drobnou nesrovnalost u vývoje odstřelovací pušky, nejdříve byla vyvíjena ve Zbrojovce Brno Z G 49 Sn v ráži 7.92 Mauser, od roku 1951 pak v Projektě Brno Z G 51 Sn, kterou konstruktér Otakar Galaš dovedl až k pušce vz. 54, s použitím některých dílů pušek Mosin z NZ skladů. V případě zájmu mohu autorovi dodat jejich foto na email, včetně pistole ČZ 531, kterou nemá - nevím, jak sem vložit fotografie, navíc by bylo možná lepší je vložit dovnitř článku přímo k popisu těch zbraní....

[Pátrač]

Do textu jsem vložil dodané fotografie od kolegy čertíka. Práci tím velmi pomohl vylepšit a má můj dík. Kdyby měl cokoliv dalšího k věci ale i k jiným tématům o ručních zbraní zde na Palbě, vše je více než jen vítáno.