V polovině roku 1943 (již tak brzy!) někteří začali navrhovat pilotovanou versi Fi-103/ V-1 Ta by umožňovala reakce na problémy, třeba na protiletadlovou obranu, útok stíhače, balonové baráže a podobně. Zcela evidentní však bylo jednorázové použití pilota, a to i v případě, že by přežil, což přitom nebylo příliš pravděpodobné. To vzbudilo velký odpor u většiny důstojníků Luftwaffe, kteří se o tom dozvěděli. O tuto sebevražebnou zbraň se velmi zajímala Hana Reitschová a Erich Lange, někdy se i tvrdí, že idea byla přímo jejich. Chtěli ji prosadit u Erharda Milcha, ten ji však odmítl. 28. února 1944 však přesvědčili Hitlera.
Program pilotované sebevražebné letounové střely dostal název Reichenberg. Stavba prototypů probíhala u firmy Henschel Berlin-Schonefeld. Vycházelo se z Fi-103/ V-1. Křídlo dostalo křidélka, upravena byla příď a především byla vestavěna velmi primitivně vybavená kabina. Teoreticky sice byla umožněna pilotovi možnost záchrany, měl navést stroj na cíl pod úhlem cca 45° a poté opustit stroj. Vzhledem k rychlosti okolo 800 km/h však šance na přežití byla velmi malá. K útoku měla sloužit hlavice, tvořená Amatolem, o hmotnosti 745 kg, pro útoky na lodě se uvažovalo o modifikaci hlavice torpeda. Jsou popisovány čtyři verse Reichenbergu (Re).
Reichenberg 1: byl určen ke zkouškám, údajně nebyl vybaven motorem, pod trupem byla přistávací lyžina. Podle některý pramenů to je však standartní Fi-103/ V-1.
Reichenberg 2: mělo se jednat o dvoumístnou cvičnou versi bez motorové gondoly. Pravděpodobně však vůbec nebyla postavena, není znám žádný doklad o stavbě, pouze plánky. Podle některých jiných pramenů se však jedná o Fi-103/ V-1 upravenou pro vlek za Ar 234.
Reichenberg 3: dvoumístná cvičná varianta, vybavená motorem, skutečně existující.
Reichenberg 4: sériová bojová verse, jejíž výroba se ke konci války skutečně rozběhla. Kolik bylo vyrobeno není jisto.
První let s Re 1 proběhl na přelomu srpna a září 1944. Pilotován byl Rudolfem Zieglerem, stroj byl do vzduchu vynesen bombardérém He 111, odpoutal se ve výšce 4000 m a doklouzal na letiště. Stroj však dosedl příliš rychle na nerovný okraj přistávací plochy a havaroval. Pilot přežil, měl však poraněnou páteř. O několik dní později byl proveden další let, někdy se tvrdí, že s Re 2, pilotem byl jakýsi Pankratz. Na začátku září došlo k testu Re 4 se spuštěným motorem, přistání však skončilo těžkou havárií. K další došlo 5. listopadu, a to s Re 3. Po třech minutách letu došlo vinou vybrací k uvolnění šroubů držících levou polovinu křídla a ta odpadla. Pilot se zachránil na padáku a u křídel došlo k úpravě, kdy byl spoj zajíšťován lepením. Na dalších zkouškách se podílela i Raitschová, dále také Heinz Ketschke.
Reichenberg byl posouzen jako schopný pro bojové použití a rozběhla se jeho výroba v Dannenbergu (jihovýchodně od Hamburgu). Zde bylo nalezeno cca 175 kusů v různém stupni montáže. Dále byla připravována výroba v Pulverhofu u Magdeburgu.
Problém byl s piloty. Nábor dobrovolníků měl být hlavně mezi Hitlerjugend, těžko však bylo možno předpokládat větší počty. Proto se počítalo s pomocí Himmlera, který měl nechat adepty násilně verbovat mezi kriminálníky, kteří měli být brutálním způsobem k letu doslova přinuceni. Otázkou je, zda by takoví piloti skutečně plnili nařízené útoky. Výcvik budoucích pilotů začínal koncem února 1945. Nejdříve bylo potřeba zvládnout let na kluzáku Stummelhabicht, poté přejít na Reichenberg 3. Otto Skorzenny ve svých vzpomínkách uvedl, že z jeho jednotky se přihlásilo třicet mužů jako dobrovolníci, další byli násilně naverbováni z vězňů. Údajně výcvik zahájilo třicet čtyři mužů.
Počítalo se s operacemi v 5/KG 200, počítalo se s útoky na průmyslové cíle v SSSR, v Magnitogorsku, Kujbyševu a Čeljabinsku. Takový útok lze ovšem zařadit spíše do sci-fi než do reality, vzhledem k situaci Německa na konci války. Vzhledem k "síle" Luftwaffe v té době si lze těžko představit už samotný průnik nosičů, natož samotný útok, který by, aby bylo dosaženo dostatečného efektu, musel být proveden velkým počtem střel. Bojové nasazení Reichenbergu lze s jistotou vyloučit.
TECHNICKÉ ÚDAJE (Re 4)
ROZMĚRY
Rozpětí: 5,75 m
Délka: 7 m/ 7,78 m/ 8,2 m/ 8,38 m (dle různých pramenů)
Výška: 1,42 m
VÝKONY
Max. rychlost: cca 600 km/h
Dolet: 240 km
Dostup: 2600 m
Vytrvalost: 30 min
MOTOR
Argus 109-014 o tahu 3 kN, hmotnost motoru 153 kg, životnost cca 3 hodiny.
reichenberg.
) sem zaslechl nebo přečetl, že když Němci zjistili, že spojenci ničí V-1 tímto způsobem, tak dali na konce křídel detonátory, které odpálili střelu. Nedokážu však říct jestli je to pravda nebo ne.
