Protiofenzíva Sever 42 II. Č 1-3

[michan]

Protiofenzíva Sever 42 II. Č 1-3.

Díl II.


Část 1.

V Díl I. jsme si řekli o protiofenzívě mezi Ilmeňským jezerem a Seligerským jezerem a ještě se tam několikrát vrátíme.
Jak to však vypadalo na začátku ledna mezi Ladožským jezerem a Ilmeňským jezerem u řeky Volchov mezi Novgorodem a Šlísselburgem.
Sověti zde prováděli průzkum bojem od začátku ledna 1942, někdy i s většími silami prováděli protiútoky. Sověti oťukávali volchovskou frontu, hledali slabá místa, aby zjistili kde jsou německá postavení a vojenské útvary. Hledali místo pro průlom. Rus měl totiž oblibu zaměřovat svoje útoky na spojnice mezi divizemi.
Bylo tomu tak i 3. ledna 1942 kdy Sověti pronikli na spojnici 61. pd a 21. pd. Vzniklý otvor se podařilo přisunuté 293. pd a z Finska přesunutého praporu SS pluku „Totenkopf“ zacelit a Rusy zahnat zpět za řeku Volchov. Do 5. ledna 1942 se u ústí řeky Tigody do řeky Volchov, ve 42 stupních mrazu – po prsa ve sněhu, daří po těžkých bojích frontu stabilizovat.
Nebyl to však ten velký očekávaný útok. Rusové mezi Kiriši a Novgorodem takto jen stále po Novém roce prohmatávali frontu. Dokonce 12. ledna 1942 naslouchací rota zachytí dekódovaný radiogram sovětské 52. armády pro podřízenou 327. střeleckou divizi: „Za všech okolností držet pozice, ofenzíva odložena, pokračovat v klamných útocích.“
Tato zpráva se rozšířila mezi štáby i jednotky.
Když potom 13. ledna 1942 v 8 hodin zahajují Sověti na široké frontě palbu na německá postavení, neberou to prostí vojáci vážně. Ale již v 9 hodin 30 minut, kryti palbou, pronikají střelecké a lyžařské jednotky přes led Volchova.
Radiogram byl prostě sovětský trik, který měl Němce oklamat.




Bitva na Volchově začala, a to severně od Novgorodu na místě styku 126. a 215. pd.
Již dopoledne u města Gorky vybojují Sověti první předmostí přes Volchov a vniknou do německé HBL (hlavní bojová linie). 13. ledna 1942 večer se ještě plukovníku Harry Hoppemu, dobyvateli Šlísselburgu podaří protiútokem uzavřít místo v lomu. HBL se však již získat zpět nepodaří.
14. ledna 1942 jsou tu Sověti zase, mnohem silnější útvary proniknou do hustě zasněžených lesů za německými postaveními. Večer již stojí čelní sovětské lyžařské prapory před palebnými postaveními divizního dělostřelectva Němců. Dělostřelci je v boji muže proti muži vytlačí zpět.
Divize a sbory si myslely, že toto je hlavní úder. Nebyl. Hlavní úder byl proveden na severu na místě styku 126. a 215. pd v prostoru Jamno - Arefino. V úseku 426. a 435. pp položili Sověti hlavní úder své operace.
Sovětská 327. elitní střelecká divize a skvěle vyzbrojená samostatná 57. úderná brigáda zaútočí přes Volchov proti třem slabým německým praporům 426. pp. Současně zaútočí proti levému sousedu 435. pp, aby nemohl poskytovat pomoc.
Jako přílivová vlna se mezerou valí hlavní síly sovětského 23. jezdeckého sboru 2. úderné armády do zázemí.
3 až 4 km širokou mezerou neustále pronikají další a další ruské jednotky. Směřují k silnici Novgorod – Čudovo.
Rozptýlené německé jednotky se v 50 stupňovém mraze zachytí na lesních průsecích a za návějemi a způsobují postupujícím Sovětům těžké ztráty. Sovětům trvá 4 dny než překonají 8 km dlouhou cestu k silnici. Tam narazí na tři německé opěrné body: Mostki, Spaskaja Polist a Semticy.
Tyto německé opěrné body, obklíčeny nepřítelem se brání v týlu po celé týdny. Stanou se ohnisky odporu v boji o důležitou silnici, která zabezpečuje severojižní spojení na volchovské frontě (Novgorod – Čudovo).
Do 24. ledna 1942 proudí kavalérie, tanky a lyžařské prapory skrz úzké – příliš úzké – hrdlo lahve na severozápad. Průlom se podařil. Jeho základna je však nebezpečně úzká.
Jaký úmysl mají vlomené jednotky? Směřují touto operací na Leningrad, nebo mají ještě jiné dalekosáhlé plány. Po 8 dnech jsou čela ruských úderných pluků 90 km za německou frontou.
Jestliže chtějí na Leningrad, mají polovinu cesty za sebou.
Ruské čelní jednotky napadnou 28. ledna 1942 Jeglinu. Útok tedy nyní směřuje na severozápad a míří jižně mimo Leningrad k sovětsko – estonské hranici. Jak vyplývá ze studií historiků, tento útok byl skutečně veden až ke Kingiseppu – příliš optimistický plán. Před Jeglinem se však Sověti zastavili a stočili se na severovýchod, na Ljuban, který ležel na silnici Čudovo – Leningrad. Tedy přeci Leningrad?


Kapsa Erika

[michan]

Protiofenzíva Sever 42 II. Č 2.


Díl II.

Část 2.

15. ledna 1942 převzal velení skupiny armád Sever polní maršál von Küchler a velitelem 18. armády se stal generál jezdectva Lindemann. Ti z mapy zjistili, že průlom v hrdle lahve je příliš úzký a boky Sovětů jsou na velkou vzdálenost nekryté. Proto by byl postup Sovětů na větší vzdálenost příliš riskantní a až šíleně odvážný.
54. sovětská armáda napadla jižně od Ladožského jezera u Pogostě 269. pd. A tím bylo jasné o co Rusové usilují.
Chtějí nejprve vzít do kleští a potom zničit 1. německý sbor.
Později po válce bylo 126. pd vyčítáno, že se u ní zdařil ruský průlom. Většina zápisů a historických pojednání však skutečně říká, že tomuto náporu Sovětů nešlo odolat. Naopak je vyzdvihnuto to, že se 126. pd elasticky zkroutila a zabránila rozšíření místa průlomu. Obsadila boky a nedovolila ruským protiútokům zvětšit a rozšířit tento průlom. Při protiútocích zanechali Rusové před postavením 126. pd 15 000 mrtvých.
Severní okraj držela 215. pd generálporučíka Kniesse, zde hrály významnou úlohu v obraně opěrné body Mostki, Spaskaja Polist a Semticy, které ležely uprostřed místa vlomu, který byl nyní široký 30 km. Celé týdny tam bránily své pozice „brigáda Köchling“, která byla složena z částí 15 divizí. Semticy bránil 3. prapor 422. pp pod velením kapitána Klosska. Obrana v místě vlomu – hrdle lahve – byla předpokladem pro pozdější bitvu na Valchově. Místu průlomu – hrdlu lahve – se říkalo „Erika“.
Útok Sovětů těžce otřásl německou skupinou armád Sever a bylo nutné udělat protiopatření.
Z 200 km vzdálené leningradské fronty, z předměstí Leningradu Urick byla stažena 58. pd. Tato divize se jako první dostala před pěti a půl měsíci k tramvajové zastávce před Leningradem a prakticky v Leningradu byla.
Štáb skupiny armád Sever přesunul 58. pd, které velel generál Dr. Altrichter k Volchovu. Byl vypracován plán na protiútok na Valchově. Již v únoru byla z 58. divize odeslána na Volchov 9. baterie 158. dělostřeleckého pluku s pohotovostním praporem Lörges. A dále bylo staženo ze severní fronty mnoho dalších dělostřeleckých baterií na Volchov.
Plán skupiny armád Sever byl, napadnout Rusy v základně jejich operace v průlomu „Erika“, uzavřít hrdlo lahve, a tím prolomené Rusy odříznout. Právě proto bylo důležité, že 126. a 215. pd držely okraje lahve. 58. pd měla zaútočit do mezery z jihu. Ze severu jí naproti měla postupovat policejní divize SS. Tento útok se měl setkat v průseku „Erika“. Po celou dobu příprav se pluky 126. pd a 215. pd a prapory španělské „Modré divize“ velmi dobře bránily. Bylo jasné jestli se operace podaří budou sedět dvě ruské armády v pasti.
Sověti to také velice dobře věděli, a proto místa průlomu – boky průlomu „Erika“ – značně posílili. Na silnici, kterou Sověti drželi umístili plamenomety a Kaťuše. Před schůdnými lesními průseky umístili minová pole. Do zálohy připravili tankové jednotky.
V té době bylo na Volchovu 50 stupňů mrazu. Všude ležel sníh do výše prsou mužů. Ve střední Evropě již začíná jaro, ale na Valchově byla nejkrutější zima.
15. března 1942 je vše připraveno. Vojska jsou shromážděna ve výchozích postaveních a dělostřelectvo zahajuje palebný přepad. Stuky 1. leteckého sboru útočí na sovětská postavení a bunkry. Avšak hluboký sníh střepiny pohlcuje. Účinek přípravy je nepatrný. V místě kde útočí 220. pp se průlom nepodaří, západně kde útočí 209. pp přes průseky v neproniknutelném zimním lese to jde. Samohybná děla a ženisté prorážejí cestu. V lese zuří nemilosrdná válka.
Ve velkém mrazu selhávají minomety. V hlavních se usazuje námraza, a tak tudy neprojdou granáty. Dělům se trhají hlavně, protože drážky jsou zledovatělé. Zamrzají kulomety. Nejjistější zbraní je ruční granát, lopatka a bajonet.
19. března 1942 se 2. prapor 209. pp pod velením majora Materneho probije přes úsek „Erika“, zaslechnou německé kulomety a brzo přijde bílá světlice. Naproti stojí čelní úderné jednotky policejní divize SS.
Je hotovo. Díra je ucpaná. V průseku „Erika“ Němci přeťali zásobovací cestu vlomené sovětské 2. úderné armády.
V pytli sedí dvě sovětské armády, je to jako u Rževa a Suchiniči. Odolnost a vytrvalost Němců pomohla zvrátit bezvýchodnou situaci. Ruské armády ukolébané pocitem vítězství propadly lehkomyslnosti. Němcům se podařilo vyrvat Sovětům iniciativu. Udělali z lovců štvance.
Takto se podařilo zastavit na Volchově pokus Rusů o osvobození Leningradu. Nic zde však ještě nekončilo.

[michan]

Protiofenzíva Sever 42 II. Č. 3.

Díl II.


Část 3.

Odříznutí sovětských jednotek způsobilo v sovětském vrchním velení zděšení. Stalinova naděje na osvobození Leningradu a zničení skupiny armád Sever se nekonalo. Stalin hledal obětního beránka. Sesadil vrchního velitele armády Sokolovského, protože zaútočil na příliš široké frontě a neprorazil. Své vině musel uvěřit generál Klykov a náčelník štábu, protože frontu prolomili na příliš úzkém prostoru.
Kdo bude nyní zachráncem?
Stalin ho nalezl, byl jím generál Andrej Andrejevič Vlasov – tenkrát patřil k hvězdám sovětské generality.
V pozdním létě 1941 dva měsíce statečně bránil Kyjev, potom jako velitel 20. armády zahnal u Solněčnogorska a Volokolamska severní křídlo německé útočné skupiny proti Moskvě.
Volchov měl být pro něho odměnou a dalším stupněm slávy.
Vlasov se narodil v rodině drobného rolníka v roce 1901. Leninova revoluce z něj udělala komunistu, rudoarmějce, důstojníka z povolání a nakonec generála. V třicátých letech byl v Číně poradcem Čangajška a v době čistek byl mimo hru. Když se vrátil z Číny nestálo jeho kariéře nic v cestě. Jeho sláva se šířila i v sovětských vojenských časopisech.
Z 99. střelecké divize, nejzpustlejší a s nejhorší pověstí v celé rudé armádě, udělal elitní svazek. Tento generál měl zachránit Volchovský kotel.
Do kotle byl dopraven letecky 21. března 1942. Zde převzal velení nad 17 divizemi a 8 brigádami v lesích mezi Čudovem a Ljubanem.
Na Volchov přišlo jaro, roztál sníh a led. V bunkrech a zákopech bylo po pás vody. Tam, kde se předtím proháněly saně stála nyní voda, byly zde hluboké bažiny a rozvodněné toky.
Již 27. března 1942 prorazily jednotky sovětské armády pod velením generála Vlasova se sibiřskými údernými brigádami od západu závoru u průseku „Erika“. Otvor byl jen 2 km široký, ale stačil k tomu, aby Rusové protlačili do kotle zásobování.
Šest týdnů se dařilo Sovětům držet průsek „Erika“ otevřený. Bahno a příliš bažinatý terén lesa po obou stranách průseku „Erika“ nedovoloval Němcům rychle přisunout dostatečné síly, aby průsek uzavřely. 58. pd a policejní divize SS při prvém útoku neuspěly.
Teprve druhý útok začátkem května 1942 po pečlivé přípravě uspěl. Došlo opět k pevnému spojení 58. pd a policejní divize SS. Průlom v úseku „Erika“ byl znovu a nyní již naposledy uzavřen.
Generál Vlasov se rozhodl z bažinatého pekla Volchova uniknout. Jeho pluky, ale musely na silnici a tudíž znovu do průseku „Erika“.
20. května 1942 vydává generál jezdectva Lindemann denní rozkaz 18. armádě: „Rus vyklízí Volchovský kotel“.
Od 20. května 1942 probíhají těžké boje v nejtěžších podmínkách, kterých se účastní všechny druhy vojsk německé armády. Boje probíhají až do konce května. Koncem května je na Volchovu dobojováno.
Co z Vlasovovy armády neodešlo, zůstalo v pasti. Bylo to 9 střeleckých divizí, 6 střeleckých brigád a části jedné tankové brigády. Byl to konec sovětské 2. úderné armády. 32 000 sovětských vojáků bylo zajato, desetitisíce leželo mrtvých v lesích a bažinách – utonuli, zemřeli hladem a na následky zranění. Lesy byly pokryté mrtvolami. Nad močály kroužila hejna much, nad těly mrtvých, která vyčnívala z bahny.
Generál Vlasov se snažil se svým štábem uniknout z kotle. Němci na jeho hlavu vypsali odměnu. Německá letadla rozhazovala nad oblastí Volchova letáky s jeho fotografií a výší odměny. Hlášení přicházela denně, že byl spatřen tam a tam.
11. července 1942 kapitán von Schweedtner od 38. sboru, prováděl identifikaci jedné mrtvoly, dlouhé postavy přikryté generálským pláštěm, nebyl to však Vlasov. Starosta vedlejší vesnice mu řekl, že má ve sklepě zavřeného jednoho partyzána se ženou, aby se šel podívat.
Ze sklepa skutečně vyšel generál Vlasov a lámanou němčinou řekl: „Nestřílet, jsem generál Vlasov“.
Po této bitvě se stal generál Vlasov největším nepřítelem Stalina, ale to je již jiná kapitola.
Ještě jednu pro Němce příznivou epizodu bitva o Volchov měla. Němci zajali jednoho sovětského štábního důstojníka, který je po výslechu přivedl k říčce. Když odvedli vodu do jiného koryta, objevili na dně řeky tři nákladní auta plná mapového materiálu. Sověti je zde ukryli v konci ofenzívy.
Byl to nejvýznamnější nález map, jaký německý Wehrmacht udělal za celou válku. Byly tam mapy od ruské západní hranice po Ural. Tuto kořist Němci odvezli do Berlína. Potom již byly německé frontové jednotky vybaveny ruskými mapami podle nejnovějšího stavu.
Jak to vypadalo mezi Ilmeňským a Seligerským jezerem u Demjanska a Cholmu, si řekneme v Protiofenzíva Sever Díl III.


Von Kuchler


Použité podklady pro celou Východní frontu:

Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Paul Carell – Operace Barbarossa a Spálená země.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Dějiny Velké vlastenecké války.
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Mé poznámky a mapy.

[Ralph Kerr]

Přihodim tohle


generál Georg Lindemann


generál Andrej Vlasov


mapa oblasti Leningrad - Pskov - Novgorod

[Ralph Kerr]

Sovětský novinář Ilja Erenburg ve své knize lidé, roky, život 3. (vydal Českosovenský spisovatel roku 1967) vzpomíná na setkání s generálem Vlasovem v březnu 1942.

1. část 2. část 3. část