xxx
Její prvopočátek je možno vidět v První válce v zálivu. Není potřeba tuto válku nějak moc studovat, ale po přímém napadení koaličními silami, Irák zareagoval odpálením raket Scud částečně na spojenecké základny v Saúdské Arábii, ale hlavně na území Izraele. Předpokládal, že Izrael vojensky zareaguje, a to by mohlo vést k rozbití koalice, neboť Arabové by mohli mít problém pokračovat v boji po boku Židů. Byl to chladný Saddámův kalkul, za kterým já osobně vidím velkého znalce izraelského vidění světa, jeho ministra zahraničí Taríka Azíze, křesťana chaldejské katolické církve ve službách muslima.
IZRAELSKÁ PROTIRAKETOVÁ OBRANA, ČÁST TŘETÍ
IZRAELSKÉ PROSTŘEDKY PROTIRAKETOVÉ OBRANY
ÚVOD
IZRAELSKÉ PROSTŘEDKY PROTIRAKETOVÉ OBRANY
ÚVOD
Irácký SCUD v plné kráse a v odpalovací poloze
Koalice byla velmi křehká a bylo v ní mnoho vojenských kontingentů,států které Stát Izrael neuznávají a některé s ním v dané době byly dokonce ve válečném stavu. Vzhledem k vysoké citlivosti izraelských vojáků a politiků k jakémukoliv napadení jejich země, Azíz očekával, že raketové ostřelování Izraele tento přivede k útoku na irácké cíle a to by vedlo k tomu, že by některé státy z koalice vystoupily - spolupráce s Izraelem byla a je pro ně nemožná.
To si uvědomila i Železná lady a prezident Busch. A tak Izrael od svých spojenců dostal de facto ultimátum, které ho donutilo tento stav strpět a nechat na jeho města dopadat rakety SCUD. A to značilo nepodnikat nic. To se příčilo celé dosavadní izraelské strategii takovým způsobem, že se část izraelský politiků a celá armáda postavily proti tomuto požadavku. Začala složitá a hodně hektická jednání, několikrát už se na vzletových a přistávacích dráhách izraelských letišť řadily letouny k útoku na Irák. Diplomatická jednání byla velmi složitá. Izrael přesvědčily až dodané americké baterie obranných protiraketových střel Patriot. Díky tomu Azízův plán nevyšel a Izrael si zachoval neutralitu.
Dnes Tárik Azíz, kterému bylo v dubnu 76 let, čeká na popravu oběšením, ke které byl odsouzen v roce 2010za zločiny proti šiítské populaci v jižním Iráku. V roce 2011 požádal tehdejšího premiéra Núrího Málikího, aby nechal uspíšit vykonání jeho popravy. Azíz svou žádost podle agentury AFP zdůvodnil tím, že mu jeho nemoci způsobují utrpení.
Také tehdejší prezident Džalál Talabání ale prohlásil, že rozsudek nad Taríkem Azízem nepodepíše, protože by podle něj nebylo správné popravit nemocného starého muže. O milost pro Azíze v minulosti požádal Vatikán. Připojilo se k němu i několik dalších západních zemí, které odmítají trest smrti.
Pro nás je ale důležité, že tento prohnaný lišák a věrný stoupenec už dávno mrtvého prezidenta Husajna, pomohl zahájit Státu Izrael budování opravdu kvalitní protiraketové obrany.
Jak ukazují tři následující fotky, škody způsobené dopadajícími raketami SCUD byly nemalé i když zdaleka ne takové, jako se očekávalo. Bylo to i tím, že irácké SCUD-y měly nějakou vadu a po vstupu do atmosféry se často rozlomily na několik kusů a místo drtivého dopadu hlavice rakety se zbytkem paliva na Izrael dopadal převážně déšť trosek.
xxx
Dům v Ramat Ganu po zásahu raketou SCUD, druhý snímek ukazuje detonaci hlavice SCUD - v Tel Vvivu, zajímavý noční snímek.
Kráter po dopadu rakety SCUD v Tel Avivu.
Raket SCUD na Izrael dopadlo celkově 42 kusů. Během 18. a 19. ledna 1991 dopadlo na oblast Haify a Tel Avivu celkem 14 raket. Izrael ale prezident Bush uklidnil tím, že slíbil, že irácké cíle budou zničeny americkým letectvem, Izraeli bude ze strany USA poskytnuta finanční kompenzace a také protiraketový systém Patriot. Samotný Tel Aviv zažil celkem 18 raketových útoků z Iráku, poslední pak 25. února 1991 a to byl také poslední zaznamenaný dopad na Izraelské území.
Odpalovací zóny iráckých raket proti Izraeli - Western SCUD launch area, a proti cílům v Saudské Arábii, to je ta menší Southern SCUD launch area. Jakmile se podařilo irácké raketčíky vytlačit mimo červený prostor v severní odpalovací zóně, už nemohli na Izrael dosáhnout.
Letecká fotografie iráckých průjezdných okopů pro odpalovací zařízení SCUD, pořízeno leteckým námořním průzkumem.
Do boje proti iráckým raketčíkům nasadily spojenci letectvo a Britové potom i malé skupiny speciálů od SAS. Ty projížděli pouští a Iráčany ničily pomocí protitankových řízených střel. Společně se jim dařilo irácké obsluhy raket tak terorizovat, že nakonec raketová palba ustala.
Hnízdo iráckých úkrytů pro odpalovací zařízení SCUD po náletu amerického námořního letectva.
A na konec úvodu mohu uvést, že protiletadlový a protiraketový systém Patriot se na tehdejší dobu převedl v to nejlepším světle. Až do roku 2012 také tvořil páteř izraelské protiraketové obrany ale o tom bude kapitola druhá tohoto dílu. Zde jen dvě fotografie.
xxx 
Na první z nich je ukázán noční start raket Patriot v Tel Avivu proti přilétajícím iráckým raketám SCUD. Na druhém je potom trup takto sestřelené irácké rakety.
Nejlepším prostředkem na obranu proti těmto podlým, ale velmi účinným zbraním je vrstvená obrana. Základním stupněm obrany jsou nepřetržité hlídky a sledování rizikových oblastí či pravidelné patroly a preventivní protiakce. Avšak jde jen o prostředky, které sice útočníkům stěžují odpalování rakety či granátů, ale nejsou schopny útokům zcela zabránit. V případě úspěšného provedení útoku musí nastoupit aktivní obrana.
Kapitola první: PRVNÍ VRSTVA IZRAELSKÉ PROTIRAKETOVÉ OBRANY.
Část první: IRON DOME tedy Železná kopule či Železná klenba
je mobilní systém protivzdušné a protiraketové obrany, který v této době díky nedostatku leteckých cílů byl vyladěn právě do podoby první základní části první vrstvy protiraketové obrany Státu Izrael.
Systém byl vyvinut izraelskou společností Rafael Advanced Defense Systems a byl částečně financován USA. USA dnes také částečně financují jeho provoz a nasazení v boji. Který je určený ke zneškodnění raket krátkého doletu a minometných granátů. Důvodem pro vytvoření systému byly neustálé raketové útoky z Pásma Gazy na jižní Izrael a ochrana civilního obyvatelstva jak na jihu, tak na severu země. V současnosti ale jeho palebné baterie jsou rozmístěny kolem Pásma Gazy, Hizballáh už tři roky severní území Izraele neostřeluje, je angažován v občanské válce v Sýrii, kde bojuje na straně Bašira Asáda.
Důvod proč bylo rozhodnuto v únoru 2007 tehdejším ministrem obrany Amirem Perecem, coby izraelské obranné řešení hrozby útoků raket krátkého doletu, minometných granátů a granátů ráže od 155 mm nahoru je jasný z kapitoly číslo dvě, kde jsem co nejpečlivěji probral raketové prostředky napadení území Izraele. Od té doby byl systém za téměř 210 do roku 2012 a 325 milionů dolarů polovině roku 2014 milionů dolarů vyvíjen ve spolupráci s Izraelskou armádou.
Zde jen něco málo, co jsem do druhého dílu nedal.
Během Druhé libanonské války v roce 2006 vypálil Hizballáh zhruba 4000 raket, kdy drtivá většina z nich byly rakety krátkého doletu Kasám, které dopadaly na území severního Izraele, včetně Haify, třetího největšího izraelského města. Při masivních raketových útocích zahynulo 44 izraelských civilistů a na 250 tisíc Izraelců se muselo evakuovat a přemístit do jiných částí Izraele. Zároveň se odhaduje, že téměř milion Izraelců bylo během konfliktu donuceno se zdržovat poblíž protiraketových krytů. To podtrhuje velikost hrozby, kterou raketový arzenál Hizballáhu vyvolává. Ale to jak víme, není všechno.
Na jihu země bylo od roku 2000 do roku 2008 vypáleno více než 4 tisíce raket a 4 tisíce minometných granátů. Za těmito útoky stál převážně Hamas. Naprostá většina vypálených raket byly rakety typu Kasám, avšak díky podzemním pašeráckým tunelům již Hamas rozšířil svůj arzenál i o rakety typu Grad, a my víme, že k letošnímu roku už jejich rejstřík bere dech. Téměř milion Izraelců, žijících na jihu země je v možném dostřelu raket palestinských teroristů, což je vážnou bezpečnostní hrozbou státu a jeho občanům. Od roku 2008 do poloviny do konce srpna 2014 bylo na Izrael z Pása Gazy odpáleno dalších 6 tisíc minometných projektilů a raket a to dlouhého dosahu.
Chronologie jeho zavedení do systému PRO Izraele je takováto:
1. v červenci 2008 prošla protiraketová střela Tamir, tedy antiraketa - samotný obranný prvek systému úspěšnými testy.
2. v březnu 2009 byl úspěšně otestován celý protiraketový obranný systém, i když zatím bez zasažení skutečné střely, tedy tak říkajíc na sucho.
3. v červenci 2009byl systém testován komisí ministerstva obrany a úspěšně zneškodnil několik raket napodobující rakety používané Hamásem i Hizballáhem.
4. v srpnu 2009 byl izraelskou armádou vytvořen 947. prapor protivzdušné obrany s názvem anglickém jazyce Stinger, po našem „Střelci“, který se tak stal první jednotkou, která bude systém obsluhovat. Prapor byl a je součástí izraelské sítě protivzdušné obrany v rámci Izraelského vojenského letectva. Bylo rozhodnuto, že nejprve bude systém rozmístěn podél hranice s Pásmem Gazy a poté podél hranice s Libanonem. Dále bylo rozhodnuto, že první protiraketové baterie by měly začít fungovat v polovině roku 2010.
5. v lednu 2010 systém úspěšně zneškodnil imitaci několikanásobného raketového útoku. Šéf kanceláře ministerstva obrany v této souvislost pronesl větu, cituji: „aktivování Železné kopule změní diplomatickou a bezpečnostní situaci Izraele na severní a jižní frontě.“
6. v dubnu 2011 byla poprvé tímto protiraketovým systémem sestřelena raketa Grad zacílená na Aškelon.
7. v listopadu 2012 došlo k prvnímu hromadnému nasazení systému proti raketám mířicím z Pásma Gazy do Izraele, několik stovek zneškodněných raket mířících na Izrael v souvislosti s operací Pilíř Obrany
Bylo rozhodnuto, že jednotlivé baterie budou pokud možno obsluhovány vojáky povolanými nejvíce raketami ohrožených míst - má to přinést vysokou osobní angažovanost obsluh, které tak budou bránit svá rodiště.
Systém je navržen tak, aby zneškodnil rakety krátkého doletu a 155mm dělostřelecké granáty o dostřelu 70 kilometrů. Želená kopule má být provozuschopná:
- ve dne i v noci,
- za nepříznivých povětrnostních podmínek
- a reagovat na několik cílů současně.
Systém IRON DOME je tvořen:
A/ Radarovou detekční a sledovací jednotkou systému, která je označován jako EL / M-2084. Detekuje spuštění rakety a sleduje její trajektorii. Zjištěná data kontinuálně předává pomocí kabelových rozvodů nebo zabezpečeným rádiovým spojení do BMC.
Radar dokáže sledovat raket, řízené střely, minometné granáty a dělostřelecké granáty, což v tomto případě dělá. Ale je schopen sledovat letadla, vrtulníky a bezpilotní létající prostředky. Účinný dosah:
do 100 kilometrů proti dělostřeleckým prostředkům
do 300 proti běžným vzdušným cílům.
xxx 
Zde jsou dvě fotografie radaru systému Iron Dome. První ho ukazuje na vozidle a druhá pěkně složený na své stanoviště. Vozidlo se umístí následně poblíž dokrytu a tím radar poskytuje menší cíl.
Při výpočtu bodu dopadu je dosahována kruhová odchylka 125 metrů, pokud byl vystřelen do 50 kilometrů od stanoviště radaru. To je více než dostatečné.
Schopnost sledovaní:
do 200 cílů proti dělostřeleckým prostředkům
do 1200 cílů při letadlech a řízených střelách
Doba svinutí a rozvinutí radaru je 20 minut.
B/ BMC, tedy Battle Management & Weapon Control, je řídící a kontrolní bojové stanoviště pro vedení sestřelů a kontrolu nad systémem a jeho úkolem je vypočítat bod dopadu podle údajů dodaných radarovou jednotkou. Výpočet přinese informace určující, zda je cílový bod hrozbou pro lidskou populaci a majetek v protru danou baterií pokrývaném. Pouze v případě, že je hrozba je potvrzena, je odpálena stíhací raketa, s cílem zničit přilétající raketu před jejím dopadem na cíl.
Fotografie řídícího a kontrolního stanoviště systému Iron Dome u Tel Avivu. Všimněte si, že v obsluze jsou i ženy, jak je u izraelské armády zvykem.
C/ Odpalovací zařízení s dvaceti antiraketami Tamir, jedna baterie má v sestavě 3 až 4 tato odpalovací zařízení a je schopna pokrýt až 600 kilometrů čtverečních obydlené plochy
xxx 
Dvojice odpalovacích zařízení systému Iron Dome a druhý obrázek ukazuje přepravník raket pro systém Iron Dome.
D/ Antiraketa Tamir, která je vybavena soustavou opto-elektronických senzorů a má soustavu řídících ploch pro vysokou manévrovatelnost. Raketa byla vyvinuta a také vyráběna společností Rafael. Známá je většinou pouze z maket, vyrobených velmi hrubě a bez detailů. Zdá se, že ideově vychází z letecké řízené střely Pyton-5.
xxx 
Raketa Tamir při testovacím odpalu hnedle vedle ostrá bojová raketa při zásahu proti raketám přilétajícím z Pásma Gazy
Technické údaje:
Hmotnost: 90 kilogramů
Délka : 3 metry
Průměr: 160 mm
Rychlost a dolet se mi nepodařilo nikde zjistit. Ale tak jak je raketa velká, pokud porovnáme podobné s podobným, dolet bude mezi 13 až 15 kilometry.
Je vybavena dvourežimovým raketovým motorem na kompozitní palivo. Po prvotním mocném startovacím rázu motor přechází na cestovní režim, a pohání raketu po celou dobu letu až do zásahu cíle. To střele zajišťuje dostatek energie i při finálním útoku na cíl.
Jako poslední k tomuto systému musíme uvést, jak vlastně funguje. Myslím, že už je to jasné, ale následující schéma udělá úplně jasno.
Více není potřeba se tímto systémem zabývat. Je prostě vydařený, ale má jednu zásadní nevýhodu. Jeho nasazení je neuvěřitelně drahé. Jeden výstřel stojí cca 40 00 dolarů což je příšerné. Při obnovení střelby raket tempem třeba 30 kusů na den, je to denní náklad 1,2 milionu denně. Proto se hledal i jiná řešení ale jak uvidíme dále, zatím nejsou.
Část o systému IRON DOME ukončíme pár obrázky.
Zde je vyobrazení představy výtvarníka o blízkém setkání raketového druhu. Je to propagační skica výrobce Rafael Advanced Defense Systems. Vypadá to hodně dobře a dokonce je to pravda.
xxx
Zde jsou vyobrazeny dva starty raket odpálených z městských částí v Pásmu Gazy
xxx
Zde jsou výsledky použití systému Iron Dome. Na prvním obrázku je vidět zničení útočící rakety antiraketou Tamir. A druhý obrázek ukazuje, že systém skutečně zvládne boj s několika cíly najednou.
Část druhá: Rychlopalný hlavňový protiraketový systém Mobile Centurion
Idea tohoto řešení boje s přilétajícími cíly vznikla potřebou chránit pozemní vojska a stabilní základny v Afanistanu a Iráku proti přilétajícím raketám s velmi krátkým doletem, minometným a dělostřeleckým granátům, které pro ně představují smrtelnou hrozbu. Jsou malé, rychlé a dokáží se smrticí účinností zasahovat místa mnoho kilometrů vzdálené. Takzvané hrozby RAM -Rocket, Artillery, Mortar, nebyly v posledních konfliktech tak ničivé jako improvizované nástražné systémy, přesto představují trvalou a smrtelnou hrozbu pro vojenské základny, pozemní jednotky a také civilní infrastrukturu. Jedním z bojovníků proti RAM útokům je i americký systém Mobile Centurion vybaven rotačním rychlopalným kanónem.
Povstalci rádi využívají minometné a raketové útoky, neboť se nemusí vystavovat přímému střetu s mnohem vyspělejším protivníkem. Neřízené rakety a minometné granáty jsou sice často nepřesné a zastaralé, ale mají neblahý dopad na morálku vojáků a civilistů žijících v cílové oblasti. Příkladem nechť jsou nám při této studii izraelští civilisté, kteří v posledních letech museli čelit více než 10 000 raketovým útokům z pásma Gazy. A už jsme „doma“, tedy v izraelské PRO. Systém Mobile Centurion byl vyvinut během 4 let v rámci programu C-RAM
Zde je celkové uspořádání celého zbraňového systému.
Systém Mobile Centurion je k tomuto protiraketovému boji vybaven dokonale. Hlavní výzbroj tvoří výkonný rychlopalný 20mm kanón M61A1 Vulcan. Kanón v případě potřeby dokáže na cíl vystřelit až 100 střel za sekundu. Mobile Centurion navíc používá vysoce výbušné střelivo M246 HEI-TSD, které exploduje těsně před cílem a zasypává ho oblakem střepin. Zásoba střeliva - 1550 nábojů uložených v zásobníku pod samotnou zbraní - však umožňuje vést palbu maximální kadencí pouze 16 sekund. Přebití prázdného zásobníku vycvičená obsluha zvládne za 30 minut.
Srostlice dvou souprav systému Mobile Centurion.
V praxi se však maximální rychlost střelby nepoužívá – není potřeba. V případě útoku se na cíl vystřelí zhruba 400 střel s kadencí 3000 – 4500 ran za minutu. Specialitou systému Mobile Centurion je i zmiňovaná explozivní munice, která dokáže, díky lepší aerodynamice, létat rychleji než klasická střela používaná na obdobných lodních systémech Phalanx. Na vzdálenost 2000 metrů dokáže doletět za 3,69 s. Dále se již nedostane, protože je navržena tak, aby se po 3,8 s sama zničila. Z tohoto textu je snad vidět, že Mobile Centurion de facto tvoří kompletně převzatý námořní systém Phalanx, přizpůsobený pro podmínky pozemního použití. Hlavní odlišností je nový řídící software schopný spolupracovat s řadou pozemních senzorů, jako jsou dělostřelecké nebo přehledové radary.
První Centurion byl poslán do Iráku na konci roku 2006, k ochraně Green Zone tedy velké americké základny v Bagdádu. Bylo zjištěno, že C-RAM by mohl optimálně zneškodnit až 70-80 procent raket a minometných střel vypálených z jednoho bodu a až 60% těchto cílů pokud je páleno z více míst. Od té doby americká armáda získala 22 kusů systému Centurion A Velká Británie jich obdržela deset. Armáda USA jejich nasazení hodnotí belmi pozitvně A cena je přijatelná, jeden systém stojí cca 15 milionů dolarů.
Mobilní platformu pro převážení vlastní zbraně a elektroniky tvoří těžké nákladní vozidlo HEMTT 8x8. V případě potřeby tak lze celý komplet vážící 24 tun přesunout rychle na požadované místo. Není třeba žádná speciální instalace, neboť kanón může operovat přímo z korby vozidla, v případě potřeby i proti pozemním cílům.
A takto celá sestava na vozidle HEMTT 8x8, základní provedení pro americkou armádu
Tento systém izraelská armáda nezavedla, hodně nad ním přemýšlela, ale nakonec dala přednost své raketové verzi ničení cílů RAM a to výše popsanému systému Iron Dome. Má k dispozici pouze dvě soupravy, které jsou usazeny jako součást proti raketové obrany Tel Avivu.
Souprava palebného prostředku Mobile Centurion na návěsovém přívěsu, tuto variantu údajně má k dispozici právě izraelská armáda.
Část třetí: Laserová cesta k první vrstvě protiraketové obrany
Dne 18. července 1996 Spojené státy a Izrael uzavřely dohodu o vzniku společného projektu pro vývoj bojé sestavy prostředku protiraketové obrany ve dvou variantách:
Tactical High-Energy Laser, nebo THEL, což byl laser vyvinutý pro vojenské použití, také známý jako laserový systém Nautilus ve stacionární verzi
Mobilní verze byla označena jako Mobile Tactical High-Energy Laser nebo MTHEL.
Prototyp zbraně byl zhruba o velikosti šesti běžných autobusů, kdy každý takový „autobus“ byl jeden modul celé sestavy:
- velitelské centrum,
- radar a optické prostředky pro sledování cílů,
- samotný chemický laser využívající deuterium fluorid chemické laserové technologii, ať už to znamená cokoliv, zde nejsem vůbec doma doplněný o rotující zrcadlo pro směřování paprsku.
- energetický zdroj s potřebným palivem
- nádrže s chemickým činidlem pro provoz laseru
Zde je prvotní sestava systému THEL - šest „autobusů“, a je to fakt monstrum
Mezi čtyřmi možnými dodavateli byla dne 30. září 1996 vybrána společnost Northrop Grumman. Soustava THEL provedla odpálení zkušebního výboje v roce 1998 a počáteční operační schopnost byla plánována na rok 1999. Nicméně, toto plánované datum bylo značně posunuto v důsledku přeorientování projektu do mobilní varianty, tedy do výše uvedeného Mobile Tactical High Energy Laser.
Hlavice chemického laseru
Původní pevná podoba sice eliminovala většinu omezení hmotnosti, velikosti a možného výkonu, ale nebyla kompatibilní s moderním, pohyblivým vedením boje. Prvoplánově bylo plánováno MTHEL zmenšit na tři velké návěsy. V ideálním případě by bylo dále zredukovat jediný přívěs a potom na jeden podvozek kolového nebo pásového vozidla.
Zde je tedy pro představu varianta jednoho přívěsu nesoucího celou soupravu systému THEL v bojovém nasazení.
Nicméně při požadavku zachování původní výkonové charakteristiky to bylo velmi obtížné. Izraelská vláda, která poskytuje celý projekt významně spolufinancovala,v roce 2004 snížila přísun peněz a oznámila, že předpokládá nový termín pohotovosti systému k operačnímu použití na rok 2010.
Testy nebyly úplně mimo:
- roce 2000 a 2001 THEL sestřelil 28 dělostřeleckých raket
- 4. listopadu 2002 THEL sestřelil přilétající dělostřelecký granát, zde už šlo o mobilní verzi a která zahájila takto své testování. Zkoušky byly poměrně úspěšné.
- během zkoušky provedené 24. srpna 2004 systém úspěšně sestřelil několik minometných nábojů. Test byl proveden v podmínkách reálného minometného napadení a byly testovány jak sestřely jednotlivých min tak i nasazení proti salvě min.
Schéma uspořádání palebné sestavy systému THEL při operačním nasazení.
Mnoho vojenských odborníků, jako je například bývalý šéf správy pro rozvoj zbraní a technologického průmyslu, Aluf Jicchak Ben Jisrael v tento moment považuje systém THEL za úspěšný a perspektivní a vyzval k jeho zavedení do výzbroje. Nicméně, v roce 2005, se USA a Izrael rozhodly po vzájemné dohodě tento společný projekt ukončit poté, co rozpočet projektu předčil 300 milionů dolarů. Rozhodnutí bylo zdůvodněno, cituji:
"jeho bytněnímí, vysokými náklady a malé očekávané výsledky v boji."
Během konfliktu v roce 2006 mezi Izraelem a Libanonem, Ben Jisrael, v té době předseda izraelské kosmické agentury, obnovil rozhovory se společností Northrop Grumman o dalších pracích na projektu THEL se zaměřením na použití systému proti dělostřeleckým raketám dalekého dosahu a balistickým střelám blízkého a středního dosahu. Zůstalo jen u rozhovorů.
V roce 2007, Ehud Barak požádal, aby se přehodnotil stav projektu Skyguard, což byla další fáze vývoje projektu THEL, nyní už v čistě v režii společnosti Northrop Grumman. Zde se řešilo, že by systém mohl být tak mobilní a výkonný, že by se stal součástí dělostřeleckých jednotek izraelského pozemního vojsk. Náklady na vývoj byly odhadnuty na cca 400 milionů dolarů.
Jestliže byla cena původního systému THEL odhadována na 50 milionů dolarů, cena systému Skyguard by dosáhla 150 milionů dolarů. Pokrytí hrozeb z Pásma Gazy by vyžadovalo systémy dva. Ovšem vše dohromady v četně instalace, výcviku obsluh by dokročilo na více než jednu miliardu dolarů.
Nakonec šel Izrael cestou systému levnějšího na vývoj a rychleji nasaditelného do operačního použití, kdy raketa jde po raketě, tedy Iron Dome.
Jenže ani to není úplně vše. v roce 2013 bylo v časopise VTM uvedeno, že Izrael dlouhodobě vkládal svoje naděje do laserových protiraketových prostředků. Nicméně jejich vývoj šel kupředu pomaleji, než se čekalo, proto se zatím rozhodl pro řešení v podstatě z nouze: sestřelovat raketu jinou raketou.
Nicméně v květnu absolvoval úspěšné zkoušky pozemní laser o výkonu 10 kW označovaný jako Area Defense Anti-Munitions, zkráceně ADAM. Jedná se o výrobek firmy Lockheed Martin, který během dvouměsíčního testování ničil cíle, simulující právě dělostřelecké rakety krátkého a středního dosahu.
Systém ADAM v plné kráse - přívěs s tahačem
Systém ADAM pro námořnictvo používá elektrooptické sledování, kdy cíl detekuje a zaměří až na vzdálenost pěti kilometrů. Cíl sleduje a po jeho přiblížení do zóny účinného dostřelu (okolo 1,2 km) jej zničí jediným výstřelem svého laserového děla.
Systém ADAM zaměřil cíl a uznal jej za korektní.
Systém je prototyp je prototyp laserového zbraňového systému, který je navržen tak, aby ničil blízko letící dělostřelecké rakety, řízené střely s plochou drahou letu, naváděné rakety a bezpilotní prostředky jakéhokoliv použití a tím zajistil ochranu jak plavidel, což byl prvotní cíl, tak aby v pozemní verzi zajistil blízkou ochranu důležitých prostorů a bodových objektů.
Pozemní systém ADAM je vybaven tak, aby sledoval cíle v dosahu nad 5 kilometrů a ničil cíle na vzdálenost až 2 km. Je plně soběstačný ale lze jej propojit i s dalšími prvky pozorovaní bojiště a dokáže provést samostatně detekci cíle, jeho trajektorii a určí záměrný bod. Když ADAM systém vyhodnotí jako platný cíl, ve vypočtený moment laser pálí a ničí cíl.
A zde cíl - raketa zničená laserovým paprskem.
Společnost Lockheed Martin vyvinula systém ADAM, jako vlastní projekt náklady nesla v plné míře sama.
Nu a nyní mohu považovat první vrstvu možných skutečně zavedených systémů boje proti raketovým dělostřeleckým a minometným útokům z Pásma Gazy a jižního Libanonu za vyčerpané.
A my půjdeme na druhou vrstvu.
