Francie
Panhard EBR
Tento zakladatel velice úspěšné řady francouzských těžkých obrněných automobilů je zajímavý hned z několika úhlů pohledu. Po stránce historické spadá jeho konstrukce vlastně již do let těsně předcházejících druhou světovou válku, kdy tento stroj (s vývojovým označením Panhard model 201) vzbudil svými výkony nadšené reakce a vysoká očekávání. Nebylo mu ale souzeno dočkat se sériové výroby a zasáhnout tak proti hitlerovským vojskům, neboť francouzská armáda sice objednala 600 ks tohoto typu pod označením
AM 40P, ale to bylo asi tak vše, co stihla. V červenci 1945, tedy již krátce před koncem války, byl však vývoj obnoven a tak mohl počátkem 50tých let staronový typ (s vývojovým označením Panhard model 212) konečně ukázat své kvality. Samozřejmě bylo nutno zapracovat poznatky z války a stroj patřičně přizpůsobit době. Došlo tak nejen k nárůstu rozměrů (původní verze byla dvoumístná), ale například i ke značnému posílení výzbroje (místo 37mm kanónu nyní 75mm typ).
zřetelné porovnání dvou generací – prototypy AM 40P a EBR
Zde se naše vyprávění prolíná s technickou stránkou věci, neboť
EBR (Engin Blindé de Reconnaissance), jak byl typ značen, představoval originální konstrukci s několika atypickými prvky. I méně všímavému pozorovateli tak neujde především odlišné provedení prostředních dvou párů kol (vozidlo je konfigurace 8x8), která snižují měrný tlak na půdu a zlepšují jízdní vlastnosti v terénu, ale při jízdě po silnici mohou být zdvižena nahoru a dovolí tak EBR dosáhnout maximální rychlosti 100 km/h. Dalším atypickým prvkem (na poválečný stroj) je umístění stanoviště řidiče na oba konce vozidla. To má čtyřčlennou osádku, tj. dva řidiče a velitele se střelcem majícím své stanoviště ve věži (kyvného typu), kde ovládají hlavní výzbroj stroje představovanou nejdříve 75mm, později 90mm kanónem. Ten doplňovaly 3-4 7,5mm kulomety MAC 31E (po jednom u stanovišť řidičů, další dva byly umístěny ve/na věži – tj. koaxiální a protiletadlový, zásoba munice 2 250 ks ve 150ti ranných zásobnících). Dle typu hlavní výzbroje můžeme rozlišit celkem 3 varianty EBR:
EBR 75 FL 11 (modèle 1951) – Stroje opatřené věží FL 11 s kanónem CN 75 SA 49 (Canon de 75 mm semi automatique modèle 1949) (L/48, 600 m/s), výroba od roku 1951.
EBR 75 FL 10 (modèle 1954-10 a 1955-10) - Stroje opatřené věží FL 10 s kanónem CN 75 SA 50 (Canon de 75 mm semi automatique modèle 1950) (L/48, 1 000 m/s), výroba od roku 1954. Mohutnější věž přinesla zároveň i nárůst hmotnosti na 15 tun (z 13,5 na 15,3 tuny) a zvýšení siluety.
EBR 90 F1 (F2?) (modèle 1966) - Stroje opatřené modifikovanou věží FL 11 s kanónem CN 90 F2 (Canon de 90mm Modèle F2) (či DEFA D924) (750 m/s), který vznikl převrtáním CN 75 SA 49. Úpravy proběhly na počátku 60tých let, neboť výkony 75mm kanónů byly shledány jako nedostačující vůči pancíři současných sovětských tanků. Přezbrojení bylo primárně zacíleno na lehké tanky AMX 13 s věžemi FL 10, ale stejný postup byl ve velkém aplikován i na obrněné automobily EBR. Věží FL 11 bylo modifikováno 650 ks, ale netuším, zda-li to značí i počet upravených EBR. Strojům s věžemi FL 10 se patrně modernizace vyhnula (případně proběhla nějaká „rošáda“ věží, kterou jsem nebyl schopen vysledovat). Hmotnost opět klesla na 13,5 tuny.
Zde si dovolím menší obecnou vsuvku k této konverzi. Variant, jak reagovat na vzniklou situaci bylo více – vývoj nové podkaliberní munice pro 75mm kanóny (1 310 m/s) či preferovaný přechod na ráži 105mm (kanón DEFA D1504 ve věži FL 12, což byla modifikovaná věž FL 10). Leč preferované řešení nebývá vždy tím zrealizovaným a Francouzi byli nuceni z finančních důvodů přistoupit k třetí variantě, tj. převrtání hlavní (plus dalším adekvátním změnám). Konverze CN 75 SA 49 již byla popsána výše, z CN 75 SA 50 vznikl typ CN 90 F3 (Canon de 90mm Modèle F3, či DEFA D960) s úsťovou rychlostí 950 m/s. Celkem bylo pro francouzskou armádu v letech 1966 až 1970 modifikováno 860 věží FL 10, k čemuž je nutno připočítat 15 ks pro Tunisko. Upravené lehké tanky pak nesly označení AMX 13-90 F1.
francouzské EBR 75 s věží FL 11 v domácí i zámořské službě
francouzské EBR 75 s věží FL 10
EBR 90
Co se týká ochrany vozidla a posádky, maximální síla pancíře činila 40mm (korba – čelo/a 40mm, boky 16mm, vršek 20mm, spodek 16mm, věž – čelo 40mm, boky 16mm, vršek 20mm, spodek 10mm), k dispozici byla i čtveřice zadýmovacích granátometů.
Obrněné automobily EBR si kromě kladů přinesly i některé neduhy, které se točí především kolem pohonné jednotky. Motor Panhard 12H6000S byl dosti hlučný (to se ukázalo v průzkumných úlohách jako vážný handicap, například při nasazení v Alžíru dokázal tento hluk včas varovat povstalecké hlídky), navíc jeho umístění pod věží zásadním způsobem znesnadňovalo manipulaci. Obecně značná mechanická složitost komplikovala údržbu tohoto jinak revolučního a výkonného stroje a byla zároveň impulsem k vývoji provozně jednodušších typů, které by nahradily EBR přinejmenším v koloniální službě (kde si Francie nemohla dovolit stroj s tak náročnými požadavky na údržbu). Vzhledem k použití věží identického typu jako u AMX 13 se dají předpokládat i obdobné výhody a zároveň omezení spojená s hlavní výzbrojí. Poloautomatický kanón sice zajišťoval stroji značnou palebnou sílu, ale po vyčerpání munice v zásobnících bylo nutné opustit vozidlo a doplnit ji z vnějšku přes zadní část věže.
V letech 1950 až 1960 bylo vyrobeno přes 1 200 exemplářů EBR všech verzí (včetně obrněných transportérů EBR ETT o nichž bude řeč dále), které byly postupně částečně nahrazeny novějším typem AML, ale v souběžné službě vydržely až do příchodu další generace francouzských kolových obrněnců v 80tých letech (AMX 10RC). EBR se 75mm kanónem (věž FL 10) byl vyvezen do Portugalska (v roce 1959 odebráno okolo 100 kusů, místní značení -
Autometralhadora 8x8 Panhard EBR m/59), které jej (s nepříliš uspokojivými výsledky) použilo i ve svých zámořských koloniích. Mezi další odběratele mělo patřit Tunisko a Maroko.
portugalské EBR 75 FL 10 (1 až 4) a stroj stejného typu blíže neurčené armády zachycený na Západní Sahaře (5)
Na bázi EBR byl vyvinut i obrněný transportér
Panhard EBR ETT (kapacita cca 3+12-14 mužů), který ale ve Francii neuspěl a šel pouze na vývoz. Počátek jeho vývoje se datuje k roku 1956, kdy francouzští konstruktéři neodolali vidině obrněného transportéru s vrozenou vysokou mobilitou EBR a přešli od představ k činům. Jejich nový výtvor si se svým předchůdcem v originalitě rozhodně ničím nezadal. Systém zdvihu prostředních párů kol byl kvůli uvolnění vnitřních prostorů vypuštěn a dotyčná kola se změnila v klasický typ. Další zajímavostí byla dvojice kulometných věží (v každé po jednom kulometu ráže 7,5mm), z nichž se zadní neukázala jako příliš praktická, neboť střelec a vnitřní komponenty znesnadňovaly výsadek zadními dveřmi (kromě nich bylo možno použít i boční poklopy). Byl to jeden z důvodů nepřijetí typu ze strany francouzské armády a tak se jediným uživatelem stalo Portugalsko. To si vyžádalo variantu bez zadní věže a kupodivu opět se systémem zdvihu kol. Místní označení -
Auto Blindado TP14 E.T.T. Panhard 8x8 m/59. V roce 1959 odebráno 28 kusů, z nichž část sloužila i v Angole (zde zanechané kusy reznou dodnes v Luandě). Parametry: max. rychlost 105 km/h, trojčlenná posádka (velitel, střelec a radista), výzbroj tvořily dva 7,62mm kulomety (jeden v čelní stěně, druhý ve věži, zásoba munice 800 ks), pancéřování – 40mm čelo, 20mm boky, 10mm vršek korby.
EBR ETT v původní nepřijaté variantě s dvěma věžemi a klasickým podvozkem
portugalská verze EBR ETT (1 až 7), stroje detašované v Angole (3 až 7), zmíněné stroje rezivějící v Luandě (4 až 7)
Kromě toho měl údajně vzniknout jeden prototyp protiletadlové verze
EBR DCA s dvojicí 30mm kanónů HS 831.
http://www.youtube.com/watch?v=ax2UvSRy_vc EBR 90
http://www.youtube.com/watch?v=F4aXdDNLgUY
http://www.youtube.com/watch?v=mXxOqXGT ... re=related
Hotchkiss EBR (?)
Tento typ představoval neúspěšného konkurenta Panhardu EBR. Testován byl v letech 1948 až 1949, výzbroj tvořil 75mm kanón umístěný ve věži typu FL 3.
prototyp firmy Hotchkiss
Panhard AML
Panhard AML (AutoMitrailleuse Légère) je výsledkem naléhavých potřeb francouzské armády, jež vykrystalizovaly v polovině 50tých let na základě neutěšené situace v Alžírsku. Z vlastní produkce obrněných automobilů byly tehdy k dispozici pouze typy Panhard 178B (předválečná konstrukce ocitající se pomalu za zenitem) a Panhard EBR (hlučný a náročný na údržbu) a tak byla situace provizorně řešena nákupem britských obrněnců Ferret. Typ to ve své podstatě nebyl špatný, ale jeho slabá výzbroj a zahraniční původ dlouhodobé udržitelnosti příliš nenahrávaly. S vývojem vlastního typu tedy nebylo radno příliš otálet.
Jako adekvátní náhrada byl na základě propozic z roku 1956 (lehké vozidlo, přepravitelné vzduchem, maximální rychlost přes 80 km/h, dojezd 500 km, výzbroj v otočné věži, tříčlenná posádka) v roce 1957 z předložených studií vybrán typ společnosti Panhard (model 245). Po dopilování návrhu byl v roce 1959 postaven první prototyp, přičemž výroba typu s finálním označením Panhard AML začala krátce nato a první stroje (AML 60) byly přijaty do výzbroje již v roce 1960. S menším časovým odstupem následovala i silněji vyzbrojená varianta AML 90.
Panhardů AML vzniklo opravdu požehnaně a z typu se stal vděčný vývozní artikl (zájem vzbudil především u méně movitých států, kde se profiloval do nám již známé role role „tanku pro chudé“). Jedná se o cca 4 000+ ks, ale přesné číslo uvádět raději nebudu, neboť co zdroj, to jiný údaj a výroba je často míchána s typem Panhard M3, který s typem AML sdílí značnou část dílů. K tomu je nutno připočítat dalších více než tisíc strojů (cca 1 100 až 1 300 ks) z jihoafrické licenční výroby (značeny jako
Eland). Samotná Francie používala okolo 700 ks (udává se 425/70 AML 60-7 a 210/45 AML 90 u armády/policie), zbytek byl exportován do více jak 30ti zemí světa (včetně států zásobených Jižní Afrikou). Několik států sice své AML/Eland již vyřadilo nebo začalo nahrazovat (včetně obou výrobců, tj. Francie a JAR, kteří je v 90tých letech pomalu vytlačili perspektivními nástupci jako jsou ERC 90 a Rooikat), ale velké množství těchto nenáročných dříčů stále zůstává v provozu. Vzhledem ke svému rozšíření nikoho nepřekvapí, že se stroje AML/Eland v posledních několika desetiletích zúčastnily řady ozbrojených konfliktů, ať už to jsou francouzské a portugalské koloniální půtky, válka o Falklandy, občanská válka v Libanonu, střetnutí v Angole a Rhodésii či další konflikty v rozličných státech Afriky, Latinské Ameriky a Blízkého a Středního východu. Hodnocení Panhardu AML je veskrze pozitivní a tato nevelká vozidla prokázala svým uživatelům platné služby, ačkoli se lze ojediněle setkat i s jistými nectnostmi. Například Jihoafričané Eland veskrze uznávali jako účinný prostředek, ale označovali ho též jako výborné tažené dělo. Původ tohoto výrazu dlí ve značné poruchovosti, jež byla údajně taková, že bylo stroje téměř po každém cvičení nutno odtahovat jiným vozidlem domů. Zda-li se to týká jen určité verze či výrobní série se mi nepodařilo zatím zjistit (ostatně škála jihoafrických verzí Elandu zahrnuje modely Mk 2 až Mk 9, přičemž označení Mk 1 je vyhrazeno stovce původních francouzských strojů).
Co se týká technické stránky, tak Panhard AML patří k lehkým průzkumným/velitelským/podpůrným vozidlům kategorie 4x4 a obsluhu stroje zajišťuje tříčlenná posádka. Dieselový motor o výkonu 90 hp (Panhard 4HD) umožňuje AML dosáhnout maximální rychlosti 90 km/h, dojezd činí 600 km. Přístroje pro noční vidění a ochrana před ZHN nejsou v základní výbavě, ale lze je instalovat. Totéž se týká málo rozšířené sady zajišťující plovatelnost. Pancíř vozidla samozřejmě není příliš silný a ochrání posádku maximálně před střelbou z ručních zbraní, ale co ztrácí na ochraně, dohání stroj na poli výzbroje. Základními a nejrozšířenějšími variantami jsou
AML 60 a
AML 90, přičemž o složení výzbroje napovídá mnoho již samotná číslovka. U AML 60 tvoří jádro výzbroje 60mm minomet (neseno 53 ks minometných střel) doplněný dvojicí 7,5mm/7,62mm kulometů (verze AML 60-7, věž HE 60-7), případně jedním 12,7mm kulometem (AML 60-12, věž HE 60-12) nebo 20mm kanónem (AML 60-20, věž HE 60-20). Ještě silněji je vyzbrojena varianta AML 90 s 90mm kanónem CN 90 F1 (Canon de 90 mm Modèle F1) (nebo též DEFA D921A, případně CN 90 62 - Canon de 90 mm modèle 1962), pro nějž se nakládá 20 ks nábojů. Byly použity dva různé typy věží – starší H 90 a novější Lynx 90. Doplňkovou výzbroj představuje spřažený kulomet puškové ráže, případně další kulomet v protiletadlovém postavení na střeše věže (ráže 7,5/7,62mm či 12,7mm).
AML 60 (1 až 9) – ve službách Senegalu (1), Nigérie (2) Portugalska (Guinea) (3, 4) a Španělska (5 až 8)
AML 90 – Džibuti (1, 2), Keňa (3), Gabon (4), Maroko (5 až 7), Libanon (8), Španělsko (9 až 11), Irák (12, 13) a Argentina (první čtyři fotografie zachycují stroje nasazené na Falklandách, část byla odvezena jako válečná kořist, zbytek zde reziví dodnes) (14 až 18)
Jihoafrické Elandy se od svých bratříčků příliš nelišily, změny byly především interního charakteru, taktéž výzbroj byla obdobná – od ní se odvíjí i druhý způsob značení jihoafrických strojů, tj. jako
Eland 60 a
90. Taktéž se navyšoval podíl místně vyráběných komponentů a u finálních verzí již činil 95%.
http://www.youtube.com/watch?v=sMT_WqpKAhQ Eland 90
http://www.youtube.com/watch?v=rbg2-KVBvYE
Nabízena byla i řada modernizačních balíčků, změny se týkají především pohonné jednotky, výzbroje a elektronického vybavení. Jednou z prvních, ale nerealizovaných cest byla instalace věže Mars s automatickým nabíjecím systémem a výkonným 90mm kanónem (patrně CN 90 F4), která spadá do poloviny 80tých let (1984). Každopádně s vozidly AML (ať již modernizovanými nebo v původní podobě) se budeme ve výzbroji armád chudších států setkávat ještě dlouhou dobu.
Panhard AML s věží Mars
AMX 10RC
Typickým zástupcem nové generace francouzských kolových obrněnců je vizuálně líbivý typ
AMX 10RC, jehož vývoj probíhal od počátku 70tých let. Kromě ladných tvarů se vyznačuje i jistou zvláštností, kterou dostal do vínku patrně díky společným konstrukčním prvkům s pásovým vozidlem AMX 10P. AMX 10RC totiž mění směr jízdy pomocí smyku, tedy stejně jako pásové stroje. Po technické stránce jde o vozidlo konfigurace 6x6 o váze cca 16 tun, ovládané čtyřčlennou posádkou. Stroj dosahuje maximální rychlosti 85 km/h (dieselový motor Baudouin 6F 11 SRX o výkonu 280 hp) a dosahu 1 000 km (AMX 10RC byly původně poháněny motorem Hispano-Suiza HS-115 o výkonu 260 hp, rychlost dosahovala cca 80 km/h, dosah činil 800 km). Výzbroj je soustředěna v otočné věži (typ TK 105) a tvoří ji 105mm kanón CN 105 F2 (zásoba munice 38 ks, z toho 12 nábojů uloženo ve věži) a koaxiální 7,62mm kulomet. Další kulomet lze instalovat do klasického protiletadlového postavení na střechu věže. Čelní partie vozidla odolají průbojným projektilům ráže 23mm, k ochraně jsou přichystány i dvě dvojice zadýmovacích granátometů. Standardem je systém ochrany před ZHN a stroj je plně obojživelný. AMX 10RC je určen především k průzkumným akcím, ale jeho silná výzbroj a moderní systém řízení palby ho předurčují i k sekundární roli protitankového a podpůrného prostředku.
Vozidla AMX 10RC vstupovala do služby na přelomu 70tých a 80tých let, vyprodukováno bylo necelých 500 exemplářů, z nichž většinu odebrala Francie (337 ks), zatímco zbytek putoval do Maroka (108 ks, bez vodních trysek) a Kataru (12 ks). Francouzské stroje se mohou pochlubit několika bojovými akcemi v zámoří (operace v Čadu, Perském zálivu či Balkáně), ale aktivnější využití se dá předpokládat i v případě marockého zákazníka.
V průběhu let byly AMX 10RC průběžně vylepšovány a plánovány byly i výraznější modernizace, ale nikdy nedošlo k jejich uskutečnění v plném rozsahu (upuštěno bylo například od instalace zcela nové věže typu TML 105 s výkonnějším 105mm kanónem a dalších prvků). Poslední úpravy jsou tak spíše udržovacího charakteru. V letech 2005 až 2010 prošlo 256 francouzských strojů modernizačním programem, který je uvedl na standard značený jako
AMX 10RCR. Modernizace byla zaměřena na vylepšení ochrany (pomocí pasivních i aktivních prvků), komunikačních systémů, převodového ústrojí a instalaci moderního taktického systému. Takto upravená vozidla by měla vydržet ve službě přibližně do konce tohoto desetiletí.
http://www.youtube.com/watch?v=WLkcfkHW9lI
http://www.youtube.com/watch?v=UT1KRqedycg
AMX 10RC francouzské armády (přinejmenším na prvních dvou snímcích jsou zachyceny modernizované stroje AMX 10RCR) (1 až 8) a stroje sloužící v Maroku (9 až 12) a Kataru (13 až 15)
Panhard ERC 90
Souběžně s AMX 10RC slouží ve francouzské armádě i typ
ERC 90 (Engin de Reconnaissance Canon) a to i přesto, že jde o původně soukromý projekt společnosti Panhard určený především pro zahraniční trhy (jako potenciální nástupce velice úspěšného typu AML). Tedy ne že by společnost nezkusila své štěstí i u domácí armády, ale zprvu se svým duem ERC 90/VCR (přičemž VCR byl obrněný transportér na stejné bázi a sdílející tedy řadu konstrukčních dílů) neuspěla a byla nucena přenechat kolbiště konkurenci. V následném krátkém mezidobí se Panhard soustředil na objednávky ze zahraničí, ale ERC 90 byl nakonec domácí armádou ve vylepšené formě přeci jen pořízen. Za tuto příslovečnou (a patrně nečekanou) druhou šanci mohlo vozidlo poděkovat budování francouzských sil rychlé reakce a rozměrovému/hmotnostnímu handicapu typu AMX 10RC. Pro specifické potřeby expedičních jednotek byl AMX 10RC shledán jako nevhodný a tak došlo k objednávce lehčích ERC 90, jež od té doby slouží k plné spokojenosti. Primárním úkolem vozidel je průzkumná činnost se sekundárním protitankovým aspektem.
Obecně se jedná o vozidlo konfigurace 6x6 s tříčlennou posádkou a hmotností mírně přes 8 tun, jehož počátky sahají do poloviny 70tých let (první sériové exempláře pak začaly opouštět výrobní linky na přelomu 70tých a 80tých let). Zajímavý je prvek, který lze nalézt již u Panhardu EBR, tedy možnost zdvihnutí/spuštění u prostředního páru kol. Základní varianty ERC 90 jsou vybaveny benzínovým motorem Peugeot V-6 o výkonu 155 hp, který vozidlu umožňuje dosáhnout rychlosti 95 km/h a dojezdu 700 km. Svařovaná korba je odolná proti palbě ručních zbraní, volitelný je systém ochrany před ZHN a další doplňky (klimatizace, naviják atd.), vozidlo je obojživelné. Rozlišujeme tyto varianty ERC 90 (základním rozlišovacím znakem je typ použité věže a výzbroje):
ERC 90 F1 Lynx (či též
ERC-1 Lynx) – Verze vybavená starší věží Lynx 90 (či HS 90) firmy Hispano-Suiza, kterou můžeme nalézt již u obrněných automobilů Panhard AML. Kanón je typu CN 90 F1, zásoba munice činí 21 ks nábojů. Doplňkovou výzbroj představuje obligátní 7,62mm kulomet (plus volitelný protiletadlový kulomet). Výhodou je možnost značné elevace kanónu. Tato verze slouží pouze u zahraničních uživatelů. Nejvíce strojů odebralo Mexiko (120 ks), následované Argentinou (14 ks) a Čadem (4 ks). Mexiko je ideálním příkladem účelnosti těžce vyzbrojeného obrněného automobilu v případě specifické geopolitické situace. Tento stát nevlastní tanky (na čemž se s nějvětší pravděpodobností v brzké době nic nezmění) a ERC 90 tak představují nejsilnější zdejší obrněnec. Zdejší doktrína zdá se vychází z předpokladu, že takto složené pozemní síly stačí na jakéhokoli souseda kromě Spojených států, kterým by naopak nemohl být kladen efektivní odpor ani se silnější výzbrojí. Vysoce mobilní ERC 90 jsou tedy ideálním prostředkem, který je též o poznání vhodnější pro případné udržování vnitřní bezpečnosti.
ERC 90 F1 Lynx – mexické (1 až 3) a argentinské armády (4 až 8) a vozidlo provozované v Čadu (9)
ERC 90 F4 Sagaie (či též
ERC-1 Sagaie) – Verze odebraná francouzskou armádou (192 ks), jediným zahraničním uživatelem se stalo Pobřeží slonoviny (7 ks). Největším rozdílem je použití věže GIAT TS 90 vybavené výkonnějším kanónem CN 90 F4 ráže 90mm (pro nějž se nakládá 20 nábojů). Francouzské stroje byly průběžně vylepšovány (zesílení pancíře na čelních partiích věže, další boxy na vybavení atd.) a později dostaly dieselový motor MTU o výkonu 170 hp. Rychlost zůstala identická, ale narostl dojezd. Zkušenosti při modernizaci francouzských vozidel byly využity v novém exportním modelu ERC 90 NG (viz. níže). ERC 90 F4 francouzské armády byly nasazeny v Čadu, Pobřeží slonoviny a na Balkáně.
francouzské ERC 90 F4 Sagaie (1 až 9) a stroje používané Pobřežím slonoviny (na posledním snímku v pozadí, v popředí Panhard AML 90) (10 a 11)
ERC 90 F4 Sagaie 2 (či též
ERC-2 Sagaie nebo
ERC 90 F4 TTB 190) – Mírně zvětšená varianta s dvěma dieselovými motory Peugeot XD 3T (2x 98 hp), posunutým středním párem kol a většími pneumatikami. Po vizuální stránce je ale největší odlišností použití věže SAMM TTB 190 (ačkoli lze použít například i původní věž TS 90). Kanón je stejného typu, tedy CN 90 F4. Tato verze si našla jediného zákazníka, jímž se stal Gabon (odebráno 14 ks, často udáváno i podstatně menší množství). Ten provozuje ERC-2 spolu s několika málo kusy odvozené protiletadlové varianty ERC 20.
ERC 90 F4 Sagaie 2 – vlevo patrně jeden z prototypů, napravo vozidla gabonských ozbrojených sil
ERC 90 NG (nebo též
ERC 90 Mk 2) – Modernizovaná varianta nabízená v současnosti na zbrojních trzích. Je vybavena dieselovým motorem MTU o výkonu 170 hp a novým převodovým ústrojím (tedy stejně jako modernizované francouzské stroje), podstatně byla navýšena i pancéřová ochrana. Díky tomu ale stoupla hmotnost (9,5 tuny) a ERC 90 NG ztratil obojživelné schopnosti svého předchůdce (přepravitelnost vzduchem ale zůstala zachována ve stejném rozsahu). Stroj lze vybavit několika typy věží pro kanóny ráže 90mm (HS 90, TS 90 a CSE-90) či 40mm (CTAI).
ERC 90 NG/Mk 2
ERC 90 CMI – Verze nabízená s věží CME-90 (kanón Cockerill Mk 3), ale je možné, že jde o prolnutí s ERC 90 NG.
http://www.youtube.com/watch?v=KFsw_xgLkwM ERC 90 F4
http://www.youtube.com/watch?v=eRGA7pVVZlI ERC 90 F1 (Mexiko)
Paleta variant je ještě obsáhlejší, ale ty se již nacházejí mimo záběr tohoto článku (navíc sériová výroba byla minimální či zůstalo pouze u prototypů a plánů). Z těch nejzajímavějších lze uvést například verze
EMC 81 (81mm minomet),
ERC 60-20 Serval (60mm minomet + 20mm kanón),
ERC 60-12 Mangouste (60mm minomet),
ERC 25 Lanza (25mm kanón M242) či
ERC 20 Kriss (2x 20mm kanón). Do sériové výroby se dostala pouze poslední varianta a to ještě v minimálním množství (nejspíše 4 kusy).
EMC 81 (1), ERC 60-12 (2), ERC 25 (3) a ERC 20 gabonské armády (4)
Saviem/Renault VBC-90
Poněkud v pozadí stojí typ
VBC-90 (Véhicule Blindé de Combat) postavený v malé sérii pro francouzskou Gendarmerie nationale. Cesta k němu vedla přes obrněný transportér
VAB, který byl v roce 1973 vybaven věží z AML 90 a měl představovat lákavý artikl pro chudší státy naší milé modrozelené planety. Leč tento prototyp (a ani jeho vylepšený druh z roku 1975) očekávání nenaplnil. Stroj byl přetížený a při větším náklonu měl problémy se stabilitou. Konstruktéři se tedy rozhodli k přechodu na podvozek 6x6 a zde již začíná přímá historie typu VBC-90.
VAB s věží z obrněného automobilu AML 90
V roce 1977 se objevila první varianta označovaná jako
VCS (Vehicule Canon Saviem), ale o dva roky později byl představen prototyp finální varianty s označením VBC-90. Typ měl být určen na export a konstrukčně (jak již víme) vycházel z obrněného transportéru VAB. Jedná se o stroj konfigurace 6x6 o váze 13,5 tuny s tříčlennou posádkou (v klasickém složení řidič, velitel a střelec). I zde tvoří hlavní výzbroj 90mm kanón (typ raději neuvedu, neboť na tom se jaksi zdroje nemohou shodnout
, osobně to tipuji na CN 90 F4, věž je typu TS 90), doplněný 7,62mm kulometem (případně dalším protiletadlovým kulometem stejné ráže). Zásoba munice je vyšší než u jeho souputníků – kromě pohotovostní zásoby 20 ks ve věži je uloženo ještě dalších 25 ks v korbě. Jako pohonná jednotka slouží diesel Renault MIDS 06.20.45 o výkonu 220 hp, s nímž VBC-90 dosahuje rychlosti 95 km/h a dojezdu 1 000 km. Pancéřová ochrana je standardní, tudíž postačuje proti ručním zbraním, vozidlo není obojživelné.
Výroba začala v roce 1981, ale ani zde se žádné závratné obchody nekonaly. Paradoxně nejvíce kusů nakonec odebrala Francie, jež začala přebírat svých 28 exemplářů počínaje rokem 1983. Dalších 6-9 kusů (dle zdroje) zakoupil Omán.
VCS (1) a VBC-90 (2 až 6), na posledním snímku stroj testovaný s 90mm kanónem Cockerill Mk 3
Vextra 105
Průzkumné vozidlo konfigurace 8x8 z konce 90tých let. Čtyřčlenná posádka (řidič, velitel, střelec, nabíječ), maximální rychlost 120 km/h (dieselový motor Saab Scania 260 DaN.m), dojezd 800 km. Výzbroj tvoří 105mm kanón CN 105 G2 (35 ks munice) a spřažený 7,62mm kulomet (věž GIAT TML 105), další kulomet (protiletadlový) je volitelný, vozidlo v základní konfiguraci odolá 14,5mm střelám, k dispozici je i modulární přídavné pancéřování (s adekvátním navýšením hmotnosti ze základních 28 tun až na 34 tun). K ochranným prostředkům patří i 8 zadýmovacích granátometů. Část elektroniky a taktických systémů je totožná s typy užívanými na tancích Leclerc. Vozidlo i přes dobré výsledky provedených testů zatím nedosáhlo žádných objednávek a patrně se tak již ani nestane.
Vextra 105
Velká Británie
Alvis Saladin (FV601)
Stroj konfigurace 6x6, který měl posloužit jako náhrada druhoválečných obrněných automobilů Daimler Mk II a AEC Mk III. První prototyp spatřil světlo světa v roce 1953 a vyrobeno bylo celkem 1177 exemplářů, které si našly cestu do téměř dvaceti zemí světa. V řadě z nich se stále drží ve službě, ať již v původní či modernizované podobě. Výzbroj vozidla je soustředěna v otočné věži a tvoří ji 76mm kanón L5A1 a dva 7,62mm kulomety (jeden spřažený, druhý slouží jako protiletadlový). Max. rychlost 76 km/h, dojezd 400 km, nedisponuje systémem ochrany proti ZHN ani prostředky pro noční vidění.
Alvis Saladin byl zkoušen i s 90mm kanónem Mecar KEnerga v modifikované věži, ale dále se vývoj nedostal.
http://www.youtube.com/watch?v=j5VGtIkn ... re=related
Alvis Saladin (1 až 8) – Portugalsko (3), Honduras (4), Omán (5), Libanon (6), Kuvajt (7) a stroj pokusně vyzbrojený 90mm kanónem (8)
Simba
Lehké obrněné vozidlo
Simba konfigurace 4x4 bylo zkonstruováno jako prostředek vhodný pro udržování vnitřní bezpečnosti. Tento cca 12ti tunový typ byl zatím zakoupen pouze filipínskou armádou, která si objednala celkem 150 kusů, z převážné většiny montovaných ve vlastních závodech. Výzbroj filipínských strojů se omezuje pouze na lehčí výzbroj (většina strojů je vybavena 12,7mm kulomety, část pak 25mm kanóny, v úvahu připadají i 40mm automatické granátomety), ale mateřská firma prezentuje i další varianty, mezi nimi i podpůrnou verzi s 90mm kanónem (patrně typ Cockerill Mk 3 ve věži CSE 90). Ta se ale zatím žádných objednávek nedočkala.
Simba v podpůrné variantě
Vickers Mk 11
Majestátně vyhlížející vozidlo
Vickers Mk 11 (někdy též uváděno s bojovým jménem
Viper) konfigurace 6x6 bylo vyvinuto ve spolupráci s irskou společností Timoney (stroj tudíž částečně vychází z typů Timoney Mk 8 a Vickers Valkyr) pro australský tendr na průzkumné/hlídkové vozidlo s dlouhým dosahem a kapacitou pro přepravu pěšáků (projekt Bushranger). K dispozici měla být široká škála verzí, ale jakés takés (viz. dále) realizace se dočkala patrně pouze podpůrná/transportní varianta. Zdá se totiž, že jediný postavený exemplář z počátku 90tých let měl podobu demonstrátoru bez pohonného ústrojí (pro účely natáčení byl údajně tažen skrytým lanem
) a byl postaven z obyčejné oceli (plnohodnotné stroje měly být odolné proti ráži 7,62mm, čelo patrně až do ráže 12,7mm). Dominantou vozidla je odlehčená věž z lehkého tanku Vickers Mk 5 vybavená 105mm kanónem (zásoba munice měla patrně činit 36 ks nábojů). Vickers Mk 11 měl při svých 22 tunách dosahovat maximální rychlosti 100 km/h, dojezd je udáván na 1 000 km.
Typ v tendru neuspěl a nepojízdný prototyp byl později odprodán sběratelům, kteří se jej snaží uvést do provozuschopného stavu (což si vyžádá nejspíše menší vnitřní přestavbu, neboť konstrukce bezmotorového demonstrátoru tomu není plně uzpůsobena).
Vickers Mk 11
Rusko
Objekt 19
Ačkoli je toto vozidlo díky své hybridní koncepci poněkud diskutabilním představitelem kolové obrněné techniky, jistě nebude na škodu, když ho alespoň zběžně představím. Jedná se o jednoho z neúspěšných konkurentů pozdějšího BMP-1 a na svědomí ho má továrna v Rubcovsku. Již na první pohled zaujme svým smíšeným podvozkem se čtyřmi klasickými koly a pomocným pásovým prvkem umístěným ve středu vozidla mezi nápravami. Ten měl v případě potřeby zvyšovat průchodnost v těžkém terénu. Posádka tohoto 13,1 tunového vozidla byla dvoučlenná (plus 8 mužů výsadku), hybrid si to uháněl rychlostí maximálně 80 km/h (motor o výkonu 300 hp) a byl vyzbrojen jako standardní BMP-1, tj věží se 73mm kanónem 2A28, 7,62mm kulometem PKT a odpalovacím zařízením pro protitankové střely Maljutka (AT-3 Sagger).
http://www.youtube.com/watch?v=iSZAYcjHFyo
Objekt 19
GAZ-50
Prototyp z roku 1971 využívající modifikovanou korbu BTR-60 a kompletní věž z BMP-1.
GAZ-50
2S14
Stíhač tanků
2S14 byl vyvinut v 70tých letech na bázi obrněného transportéru BTR-70 konfigurace 8x8 a jako výzbroj byl zvolen nově vyvinutý a poměrně účinný 85mm kanón. Ten byl vyvíjen jak v tažené verzi (2A55 „Жало-Б“, či Zhalo-B, po našem Žihadlo-B), tak ve verzi určené pro instalaci do obrněných vozidel (2A62 „Жало-C“, či Zhalo-S/Žihadlo-S). Tento na první pohled poněkud zvláštní přechod na nižší ráži (ze standardních 100mm tažených kanónů a 115/125mm tankových zbraní) měl být ospravedlněn nižší hmotností a tím pádem lepší manipulací na bojišti. I přes slušné výkony a vysokou rychlost palby (20-25 ran/min) 85mm typ ve srovnání se souběžně vyvíjeným 125mm kanónem v protitankových možnostech výrazně pokulhával a byl by velice rychle deklasován silným pancířem nejmodernějších západních tanků. Za těchto okolností byl další vývoj samohybné i tažené varianty zrušen (2S14 byl testován v letech 1975 až 1980).
Technické parametry: Hmotnost 12,5 tuny, 3-4 členná posádka, maximální rychlost 80 km/h (2x benzínový motor ZМZ-4905 o výkonu 120 hp), dojezd cca 400-600 km, stroj si udržel obojživelné schopnosti. Výzbroj tvořil již zmíněný 85mm kanón 2A62 (zásoba munice činila cca 30-40 ks).
2S14
BTR-90
I nejnovější výhonek vývojové linie BTR-60 se dočkal své těžce vyzbrojené varianty. Počátkem nového tisíciletí byl představen typ
BTR-90M vybavený upravenou věží z BVP BMP-3 (výzbroj tak zahrnuje 100mm kanón 2A70, 30mm kanón 2A72 a 7,62mm kulomet PKT). K žádným objednávkám nedošlo.
BTR-90 se měl taktéž stát základem pro ještě silnější variantu se 125mm kanónem, ale ta nebyla zatím fyzicky realizována.
BTR-90 (s věží z BMP-3)
)
Ovšem riešenie podvozku so zdvihnutím vnútorných párov kolies na asfalte - paráda! Zaujímavý článok! 
