První řízené střely
První řízené střely
Řízená střela Ruhrstahl/Kramer X-4 byla jedna ze sérií po drátu naváděných střel navržené Německem během druhé světové války. X-4 byla raketa typu vzduch-vzduch, ale existovaly i protitankové verze rakety X-7. Žádný z modelů se již neúčastnil aktivní služby a je proto velmi pochybné jak účinné by verze vzduch-vzduch mohly být, avšak protitankové verze se staly základem a inspirací pro poválečný vývoj těchto raket ve světě.
V roce 1943 bylo pro Luftwaffe těžké zmírnit rostoucí tempo operací americké 8. letecké armády. Ačkoli němečtí piloti stále dokázali vážné poškodit americké bombardéry, tak bojová hodnota jejich letadel klesala s tím jak velká byla palebná síla bombardérů. Nastalo proto masivní rozvojové úsilí vybavit německá letadla mnohem silnějšími zbraněmi.
Na střele X-4 začal pracovat v červnu 1943 Dr. Max Kramer u firmy Ruhrstahl. Měl nápad postavit raketu s relativně velkým doletem, aby toto umožnilo pilotovi ji odpálit v bezpečí mimo dostřel zbraní nepřátelských bombardérů.
X-4 měla být vybavena motorem BMW 109-448, který by dokázal raketu pohánět rychlostí přes 1152 km a který by vydržel let dlouhý 4 km (ačkoli 1,5 km až 3,5 km bylo více typické) – kvůli dostřelu obranných zbraní amerických bombardéru.
Raketa byla stabilizována tím, že za letu otáčela (asi 60 otáček za minutu). Řídící signály byly posílány k raketě přes dva dráty, které byly natočeny na cívkách na těle rakety a řídily směr letu pomocí křidélek na ocasu.
Gyroskop držel dráhu “nahoru”, zatímco džoistikem v letadle pilot korigoval směr letu.
Jelikož bylo obtížné, aby pilot v závěrečné fázi letu raketu navedl přesně na cíl. Tak z tohoto důvodu raketa nesla přibližovací mechanismus známý jako Kranich, akustický systém, který byl naladěn na zvuk bombardéru B-17, na jeho motory.
Na začátku roku 1945 byla schopna firma Ruhrstahl produkovat přes stovky koster střel X-4, ovšem čekalo se na motory, které produkovala firma BMW, ta však byla bombardována. Je možné, že některé X-4 byly testovány a použity v prvních týdnech před kapitulací Německa, avšak Luftwaffe to nebylo doporučeno.
V roce 1943 bylo pro Luftwaffe těžké zmírnit rostoucí tempo operací americké 8. letecké armády. Ačkoli němečtí piloti stále dokázali vážné poškodit americké bombardéry, tak bojová hodnota jejich letadel klesala s tím jak velká byla palebná síla bombardérů. Nastalo proto masivní rozvojové úsilí vybavit německá letadla mnohem silnějšími zbraněmi.
Na střele X-4 začal pracovat v červnu 1943 Dr. Max Kramer u firmy Ruhrstahl. Měl nápad postavit raketu s relativně velkým doletem, aby toto umožnilo pilotovi ji odpálit v bezpečí mimo dostřel zbraní nepřátelských bombardérů.
X-4 měla být vybavena motorem BMW 109-448, který by dokázal raketu pohánět rychlostí přes 1152 km a který by vydržel let dlouhý 4 km (ačkoli 1,5 km až 3,5 km bylo více typické) – kvůli dostřelu obranných zbraní amerických bombardéru.
Raketa byla stabilizována tím, že za letu otáčela (asi 60 otáček za minutu). Řídící signály byly posílány k raketě přes dva dráty, které byly natočeny na cívkách na těle rakety a řídily směr letu pomocí křidélek na ocasu.
Gyroskop držel dráhu “nahoru”, zatímco džoistikem v letadle pilot korigoval směr letu.
Jelikož bylo obtížné, aby pilot v závěrečné fázi letu raketu navedl přesně na cíl. Tak z tohoto důvodu raketa nesla přibližovací mechanismus známý jako Kranich, akustický systém, který byl naladěn na zvuk bombardéru B-17, na jeho motory.
Na začátku roku 1945 byla schopna firma Ruhrstahl produkovat přes stovky koster střel X-4, ovšem čekalo se na motory, které produkovala firma BMW, ta však byla bombardována. Je možné, že některé X-4 byly testovány a použity v prvních týdnech před kapitulací Německa, avšak Luftwaffe to nebylo doporučeno.
Ještě k raketám X-4....
Byly testovány v II. polovině roku 1944 a nejspíše v I.Q 1945. Jako nosiče byly použity JU-88G, JU-188L a také Fw-190A.
Úspěšnost byla po doladění poměrně vysoká a proto bylo naplánováno, aby jimi byly dále vyzbrojeny Me 262A i B, chystaný Me 1101, Fw Flitzer, Ta 152. Měly se stát samozřemostí ve výzbroji dalších chystaných proudových projektů, které v době spojeneckého vítězství byly ještě na papíře, a nebo v hlavách projektantů.
Bojová hlavice byla odlévána přímo z výbušniny, čímž odpadly náklady na výrobu pouzdra hlavice. Akustický přibližovací naváděcí systém Kranich byl na tehdejší dobu poměrně dost citlivý a rozumně spolehlivý, a jenom díky německé touze po preciznosti (známe z ostatních projektů) byl stále laděn, čím se praktické zkoušky prodlužovaly a oddalovalo se bojové nasazení.
Byly testovány v II. polovině roku 1944 a nejspíše v I.Q 1945. Jako nosiče byly použity JU-88G, JU-188L a také Fw-190A.
Úspěšnost byla po doladění poměrně vysoká a proto bylo naplánováno, aby jimi byly dále vyzbrojeny Me 262A i B, chystaný Me 1101, Fw Flitzer, Ta 152. Měly se stát samozřemostí ve výzbroji dalších chystaných proudových projektů, které v době spojeneckého vítězství byly ještě na papíře, a nebo v hlavách projektantů.
Bojová hlavice byla odlévána přímo z výbušniny, čímž odpadly náklady na výrobu pouzdra hlavice. Akustický přibližovací naváděcí systém Kranich byl na tehdejší dobu poměrně dost citlivý a rozumně spolehlivý, a jenom díky německé touze po preciznosti (známe z ostatních projektů) byl stále laděn, čím se praktické zkoušky prodlužovaly a oddalovalo se bojové nasazení.
BMW 109-548 nie BMW 109-448.
Raketa mala byť podľa pôvodných zámerov navádzaná akustickým systémom Dogge a hlavica mala byť iniciovaná akustickým bezkontaktným zapaľovačom Meise.Ako alternatíva existoval zámer použiť i iné systémy...Kranich,Luchs,Madrid,Kran-Walzenbrigg atď.
Riadiaci povelový systém po vodičoch Dusseldorf-Detmold vyvinula firma Telefunken.
Raketa mala byť podľa pôvodných zámerov navádzaná akustickým systémom Dogge a hlavica mala byť iniciovaná akustickým bezkontaktným zapaľovačom Meise.Ako alternatíva existoval zámer použiť i iné systémy...Kranich,Luchs,Madrid,Kran-Walzenbrigg atď.
Riadiaci povelový systém po vodičoch Dusseldorf-Detmold vyvinula firma Telefunken.
Riadiaci povelový systém je klasický,ako u všetkých takýchto systémov.Operátor vizuálne sleduje raketu so stopovkou a elektrickými impulznými povelmi po vodičoch koriguje smer letu k cieľovému objektu.Po priblížení rakety na istú vzdialenosť sa aktivuje akustický navádzač a po dosiahnutí iniciačnej vzdialenosti,akustický detonátor aktivuje samotnú nálož.U Meise to bolo zhruba vo vzdialenosti 7 metrov.