23.srpna 1914 – 24.srpna 1914
WW1
- První vystoupení Britských pozemních sil na bojištích První světové války -
bitva u Monsu a na SambreNa základě dohodových smluv mezi Velkou Británii a Francií, vyslala ostrovní říše po vyhlášení války do Francie na pomoc svůj BEF (Britský expediční sbor). Velká Británie jako námořní světová velmoc jejíž země byla přístupná pouze po moři nijak nelpěla na vybudování silné pozemní armády po vzoru Francie, císařského Německa nebo nějakého jiného státu. Pro účely obrany vlastního území Britských ostrovů postačovali námořní síly (cca 500 válečných plavidel v roce 1914), které podle představ admirálů měli být tak velké, jako součet druhé a třetí námořní velmoci. Co se pozemní armády týče, tak ta byla tvořena pouze profesionálními vojáky (ve Velké Británii nebyla před WW1 povinná branná služba), kteří sloužili v četných koloniích. Na obranu vlastních ostrovů pak byl zřízen BEF o síle několika divizí pěchoty a jedné jízdní divize. Celkem nějakých 160.000 mužů majících k dispozici pouze 120 kusů kulometů (pro srovnání Německá armáda jich měla v roce 1914 více jak 10.500 kusů). V porovnání s kontinentálními armádami pak bylo 160.000 mužů při počtu 45,4 Mio obyvatel skutečně nepoměrně málo (v červenci 1914 bylo na Britských ostrovech 125.000 vojáků ve zbrani, dalších 75.000 jich bylo v Indii a Burmě a dalších 33.000 v ostatních koloniích. Armádní rezerva pak byla 145.000 mužů a v teritoriích dalších 272.000 mužů). Avšak jak bylo již výše řečeno, Velká Británie k tomu měla své důvody a navíc její BEF, to byla 100% profesionální armáda, které prošla mnoha koloniálními boji a měla tak velké zkušenosti. A tyto jednotky se dne 11.srpna 1914 začali vyloďovat na kontinentě a již brzy měly být podrobeny konfrontaci s německou armádou.
Německo:
První armáda – Alexander von Kluck (11 pěších divizí, 3 jízdní divize, 600 děl)
Celkem 160.000 mužů
Velká Británie:
Britský expediční sbor (BEF) – Sir John French (4 pěší divize, 1 jízdní divize, 300 děl)
Celkem: 70.000 mužů
britský velitel John French vs. německý generál von Kluck
Zatímco Lanrezackova pátá francouzská armáda sváděla boje v prostoru řeky Sambre s německou druhou a třetí armádou, stáli na jejím severním konci spojenecké Britské jednotky, které v souladu s předválečnými dohodami vyslala Velká Británie na kontinent pomoci svému spojenci. Velká Británie původně garantovala, že dva týdny po vyhlášení války pošlou Francii na pomoc svůj Britský expediční sbor v počtu minimálně 100.000 mužů. Nicméně v srpnu 1914, kdy vypukla válka, se Britské velení obávalo, že může být napadeno území samotných ostrovů a proto se rozhodlo pro případ ochrany svého území vyčlenit dvě divize z BEF, které zůstanou na domácí půdě. Proto byli na kontinent v první fázi vyslány pouze čtyři pěší divize a jedna jízdní v celkovém počtu 70.000 mužů. Tyto jednotky pak spolu s pátou francouzskou armádou se měli řízením osudu postavit hlavnímu německému útoku na západ. Francouzské velení totiž v souladu se svým předválečným plánem XVII. z února 1914, bylo rozhodnuto podniknout v případě války ofenzívu do oblasti Alsaska-Lotrinska. O toto území přišla Francie v důsledku mírových smluv po prohrané prusko-francouzské válce v roce 1871. Hlavní francouzské jednotky tak v souladu s tímto plánem byly soustředěny především na hranicích s Německem, a hranice s Lucemburskem a Belgií byli tak chráněny pouze slabými jednotkami. Německý Schlieffenův plán tuto akci ze strany protivníka předpokládal a proto byl založen na průchodu hlavních vojsk skrz slabě bráněné hranice s Belgií. Německé armády v Alsasku-Lotrinsku tak měli de facto plnit roli volavky. A na tuto volavku dne 7.srpna v bitvě o hranice zaútočili hlavní francouzské jednotky. Pouze velitel páté francouzské armády Lanrezack správně odhadl skutečné německé úmysly a neprodleně o tom informoval své nadřízené. Ti však odmítli tuto hrozbu jako nereálnou a i nadále očekávali hlavní německý nápor skrz společné německo-francouzské hranice. Z těchto důvodů tak koncem srpna 1914 stáli proti třem německým armádám na severu pouze jedna francouzská armáda a Britský expediční sbor, který se na kontinentě začal vyloďovat 11.srpna 1914. Jako první se s hlavními německými jednotkami střetli Francouzi z páté armády, kteří nevydrželi v bitvě na Sambre (21.-24.srpna 1914) německý nápor a museli se stáhnout. Jejich levé severní křídlo, které tvořili Britové však byli požádání, aby setrvali na svých pozicích, tím byl BEF vystaven útokům mnohem silnějšího protivníka, který navíc hrozil obchvatem z obou stran a kompletní likvidací celého Britské expedičního sboru.
Generál Lanrezac v době, kdy stahoval svou pátou armádu (23.srpna), se vůbec nezmínil o situaci, která panovala na jeho levém křídle, které hájili Britští spojenci. Jejich obrana byla daleko účinnější při obraně vodních překážek – průplavu Mons-Condé, než jakou předvedli francouzští vojáci v bitvě na Sambre. BEF se začal na kontinentu vyloďovat 11.srpna 1914 v přístavech u Le Havre, Boulogne a Rouenu a k průplavu Mons-Condé dorazil 22.srpna. Druhý den ráno pak byli jednotky rozmístěné na frontě o celkové délce 32 kilometrů, přičemž II. sbor byl umístěn na západě a I. sbor, kterému velel generál Douglas Haig byl na východě. Německá první armáda v počtu 14 divizí pak na BEF tlačila ze severu. Velitel BEF Sir John French předpokládal, že jeho jednotky budou spolu s francouzskou pátou armádou postupovat proti Němcům do Belgie, ale před půlnocí 22.srpna dorazila k Britům zpráva z velitelství páté armády, v které Lanrezack žádal o pomoc. Sir John French souhlasil a slíbil, že bude bránit průliv po dobu 24 hodin. Při této žádosti se ale Francouzi dopustili podcenění nepřítele. Domnívali se, že BEF pouze zajistí klidné stažení páté armády, která předtím sváděla boje s druhou a třetí německou armádou. BEF však ve skutečnosti stál proti von Kluckovu křídlu jeho první armády (o které nikdo neměl tušení), která se mezitím rozmístila na úroveň páté francouzské armády a BEF. Tím že se pátá armáda stáhla, stál proti Schlieffenovu plánu pouze Britský expediční sbor. To byl jeden z klíčových momentů úvodní fáze První světové války. Jak údajně řekl Schlieffen na smrtelném loži „udržujte pravé křídlo silné“. Otázka tak zněla, bude pravé křídlo německé armády dostatečně silné? V cestě dne 23.srpna 1914 byl „jen“ Britský expediční sbor o síle 70.000 mužů. Toho nedělního dne ráno drobně pršelo, ale kolem 10 hodiny se vyjasnilo a převládal slabý západní vítr.
vodní kanál Mons-CondéOproti většině jednotek ostatních armád měl BEF jedinou ale podstatnou výhodu, a to že se jednalo o profesionální vojáky, kteří byli za dlouhá léta služby v armádě zoceleni boji po celém světě. Mnoho z nich před patnácti lety bojovalo v tvrdých bojích búrské války v jižní Africe, kde se ukázala síla zákopového boje a účinnost opakovacích pušek. Když pak tyto Britské jednotky dostali rozkaz udržet své pozice u průlivu Mons-Condé, ihned se jim vybavili zkušenosti se zákopovým bojem a začali se okamžitě zakopávat. Ráno 23.srpna pak byli jejich obranné linie chráněné dostatečně hlubokými zákopy po celé délce. Uprostřed důlní oblasti nabízel sám průplav skvělé obranné postavení a každá důlní budova a domek mohla být proměněna v obranný bod. Hromady vytěžené hlušiny pak zase skýtali vynikající pozorovací stanoviště, ze kterých bylo možno účinně navádět podpůrné dělostřelectvo.
Němci šli do střetu s vědomím, že mají v úvodní fázi bojů přesilu šesti divizí ku čtyřem, ale nebyli připraveni na nový způsob boje. Britové se díky svým zkušenostem z Búrských válek například na řekách Tugela a Modder, u Spion Kop naučili, jakou cenu je potřeba zaplatit za útoky vedené na obratné střelce v hlubokých zákopech. Teď se chystali podobnou lekci uštědřit Němcům. Na jejich straně byla kromě zákopů další výhoda a to jejich puška Lee-Enfield se zásobníkem na deset nábojů, která vynikala nad německou puškou Mauser. Britský voják dokázal ze své zbraně pálit patnáct ran za minutu, což se stalo okřídlenou frází již dříve. Byl totiž standard, jemuž se dokázala přiblížit většina britských pěšáků, kteří navíc za takovéto dobré a rychlé střelby dostávali jako motivaci přídavky k platu a munici zdarma, aby vojáci mohli ve svém volném čase získat například odznak vynikajícího střelce. O účinku této rychlopalby se vyjádřil jeden z německých důstojníků 12.braniborského granátnického pluku, kapitán Bloem, který byl mezi prvními, kdo byl této přesné mířené puškové palbě vystaven. „Vpředu (před postavením roty) ležel ohromně dlouhý, plochý a bahnitě vyhlížející trávník. Po jeho levé straně byly roztroušeny budovy a chatrče a na pravé straně do něj vybíhal pruh lesa. Na vzdáleném konci, asi 1.400 metrů přímo před námi, byla další skupina roztroušených budov. Mezi nejbližšími a nejvzdálenějšími budovami se mírumilovně páslo množství krav“. Mír byl ale pouze iluzorní, protože již druhý den 23.srpna 1914 měl kapitán Bloem a další Němci objevit, že Britové „přeměnili každý dům, každou stěnu v malou pevnost, bezpochyby to byl výsledek zkušeností, jež staří vojáci získali v tuctu koloniálních válek“. Dne 23.srpna ráno jeho rota vystoupila do volného prostoru a stala se ihned terčem britských kulek. Jak píše sám Bloem. „Ještě jsme ani neopustili okraj lesa, když nám kolem uší zahvízdala salva kulek a zaryla se do stromů za námi. Pět nebo šest výkřiků nedaleko mě a pět nebo šest mých šedě oděných mládenců se skácelo do trávy… Zdálo se, že palba přichází z velké vzdálenosti a zleva napříč…My jsme si tedy vykračovali jako na nějaké přehlídce…před námi se ozval ostrý, bušivý zvuk, potom pauza, potom další rychlé bušení – kulomety!“.
Tento úsek fronty proti Němcům (proti braniborským granátníkům) bránil 1.prapor Queen´s Own Royal West Kent Regiment a škody napáchané v řadách Němců měli na svědomí spíše jejich „rychlé“ pušky, než pouhé dva praporní kulomety. Německý útok na britské pozice tak byl již v zárodku potlačen a mnozí z vojáků v dešti kulek ztratili kontakt se svými oddíly a nadřízenými a dokázali se ke svým jednotkám vrátit až večer. Samozřejmě značně zahanbeni, že byli zastaveni (s čímž zatím v průběhu války neměli zkušenost). Pluk v jehož řadách bojoval i kapitán Bloem byl tak na konci dne zcela zdecimován. Na 500 vojáků pluku bylo zabito nebo zraněno a to i včetně tří ze čtyř rotních velitelů. Sám Bloem měl v bojích štěstí, protože vyvázl bez jakéhokoliv zranění. Jako braniborský granátnický pluk na tom byli co se ztrát týče obdobně i další německé jednotky. Obrana žádného britského pluku nebyla prolomena a naopak jejich podpůrné dělostřelectvo složené z 60 liberních děl (48. a 108.těžká dělostřelecká baterie) vytrvale bombardovalo německé pozice.
Celkové britské ztráty překročili hranici 1.600 mrtvých a zraněných. Na německé straně pak přesný počet obětí v bitvě u Monsu není znám, protože se tento první větší neúspěch císařské armády na veřejnosti tajil. Odhady a pozdější prameny pak usuzují, že Němci přišli o více jak 5.000 mrtvých a zraněných vojáků (další odhady mluví o 8.000 až 10.000 mužích). Jen například 75.pěší pluk z Brém při nočním útoku na pozice pluku Royal Scots a King´s Royal Rifle Corps ztratil 381 mužů (mrtvý a zranění) bez jakéhokoliv postupu směrem vpřed. Večer 23.srpna 1914 tak vojáci z německé první armády Alexandra von Klucka přečkali na severním břehu průplavu a čerpali síly k dalšímu rannímu útoku. Po celodenních bojích s Britským expedičním sborem (BEF) tak získali pouze jediný menší záchytný bod. Ovšem i Britové byli po bojích značně unaveni a byli si vědomi, že náporu němců asi nemusí dlouho odolat. Proto si připravovali ústupové pozice podél průplavu na nové pozice, které si vybudovali více na jih. Ovšem nikdo z nich netušil, jak brzy těchto ústupových tras využijí. Vojáci BEF předpokládali, že po první úspěšné zkoušce ohněm, kdy se jim podařilo zastavit německý postup, budou jejich pozice doplněny o francouzské jednotky a společně pak zaženou Němce zpět, kam patří. K jejich překvapení však ještě běhm noci přišel nový rozkaz, k ústupu.
V noci 23.srpna 1914 dorazil na velitelství generála sira Johna Frenche (velitel BEF) britský styčný důstojník u francouzské páté armády poručík Edward Spears se špatnou zprávou. Informoval Frenche, že velitel francouzské páté armády Lanrezac varoval Joffreho, že v důsledku německých úspěchů v průběhu bitvy na Sambre vydal rozkaz k ústupu celé své armády o den později (24.srpna) směrem na jih. French se tak cítil zrazen, protože jen pár hodin před tím vydal prohlášení v kterém oznamoval, že „vytrvám…na terénu v tuto chvíli obsazeném, a tato pozice musí být posílena v průběhu noci všemi dosažitelnými prostředky“. Nicméně sám se nemohl se svými jednotky postavit německým armádám, protože by se mohl dostat do kleští mezí první a druhou německou armádu. Proto přijal rozhodnutí, že když jeho spojenci mají v úmyslu ustoupit, musí totéž učinit i on. Ráno 24.srpna 1914 se tak BEF začal stahovat z bráněných pozic. Toho samého rána pak vrchní francouzský velitel Joffre zaslal do Paříže ministrovi války depeši, v které se snažil vysvětlit, proč musela celá fronta ustoupit.
„Na severu naše vojsko, operující mezi Sambre, Meuse a britským vojskem, narazilo podle všeho na překážky, jejichž celkový rozsah mi dosud není znám, ale jež je musely přimět k ústupu… Člověk musí čelit faktům…Náš armádní sbor…neprokázal na bojišti ty ofenzivní kvality, v něž jsme doufali…Jsme proto přinuceni uchýlit se opět k defenzívě, využít naše pevnosti a velké terénní překážky, abychom se vzdali území co možná nejmenšího rozsahu. Naším cílem musí být vytrvat, pokusit se opotřebit nepřítele, a až nastane vhodná chvíle, zahájit znovu ofenzívu“, (Joffre, 24.srpna 1914).
Závěr
Pokud chceme zhodnotit první vystoupení Britských jednotek v průběhu Světové války, musíme jej hodnotit vesměs pozitivně a to i přes opačné názory především německých historiků, vojáků a politiků. Britské jednotky v praxi předvedli, jakou cestou se později bude válka ubírat a jakou roli budou hrát dobře vybudované obranné pozice. V době kdy jinak prakticky celá francouzská armáda ustupovala, dokázali Britové že Němec se dá zastavit. Velký podíl na těchto úspěších v bitvě u Monsu pak byl fakt, že se jednalo o plně profesionální armádu, což nás může přivádět na myšlenky, jak by si vedli Britové v boji při použití branců. Nicméně Britům se podařilo na jeden den zastavit německý postup, který byl dle Schlieffenova plánu postaven mimo jiné i na přesném načasování a jakékoliv zdržení mohlo mít fatální dopady. Spořádaný ústup pak zajistil plnou bojovou sílu BEF, jejichž nové zformování ve spolupráci s Francouzi na nových obranných pozicích mělo v bojích hrát klíčovou roli. Jak sám Joffre píše ve své depeši francouzskému ministru války, velké pevnosti (jako například Verdun) byly stále ve francouzských rukách, stále se mohla spojenecká vojska opevnit na četných přírodních terénních překážkách a navíc německé zásobovací trasy se neustále postupem prodlužovaly, zatímco to Dohodové se zkracovaly. Tím Joffre de facto v kostce v jedné depeši nastínil i řešení konfliktu a budoucnost mu dala za pravdu. To nejdůležitější, tj. zachování bojeschopnosti armád a lidských zdrojů bylo stáhnutím jednotek od Sambre a Monsu dosaženo.
Ztráty:
Německo: cca 5.000 – 8.000 mrtvých a zraněných
Velká Británie: 1.638 mrtvých a zraněných
mapa západního bojiště v druhé polovině srpna 1914Zdroje:
První Světová válka – úplná historie – Martin Gilbert – 2005
První Světová válka – den po dni – Ian Westwell - 2000
První Světová válka – John Keegan – 2002
První Světová válka – J.M.Winter – 1995
http://encarta.msn.com/encyclopedia
http://history.sandiego.edu
www.firstworldwar.com
www.historyofwar.org
www.worldwar1.com
www.world-wars.org
www.1914-1918.net
www.wikipedia.org
Trochu zlomyslná představa.
