Argentinské těžké křižníky
Po jejím skončení proběhla ve Washingtonu odzbrojovací konference určující poměr sil mezi flotilami vítězných mocností, což v r. 1923 iniciovalo svolání panamerické konference v Santiagu de Chile, kde se delegáti Argentiny, Brazílie a Chile pokusili stanovit horní limity pro svá loďstva a zakomponovat washingtonské principy do vlastních námořních programů. Bohužel rozpory mezi účastníky torpédovaly původní záměr a dohoda podepsána nebyla. V té době však veřejnost nelibě nesla zvyšování vojenských výdajů, což i v Latinské Americe vedlo k utlumení závodů ve zbrojení, takže v první polovině dvacátých let žádný ze zdejších rivalů nestavěl větší válečné lodě a vzájemný poměr sil zůstal zachován. To se nelíbilo argentinským admirálům, poukazujícím na fakt, že Brazílie od r. 1910 vlastnila dva lehké křižníky třídy BAHIA (výtlak 3100 tun, rychlost 26,5 uzlů, výzbroj 10 x 120 mm), kdežto argentinské námořnictvo se muselo spokojit s veterány z konce 19. století (poznámka číslo 1) reprezentovanými třídou Garibaldi a trojicí chráněných křižníků.
Jeden ze zakladatelů argentinského válečného námořnictva-William „Guillermo“ Brown s chotí
Argentina onehdy prožívala éru ekonomického rozkvětu a podle výše národního produktu patřila mezi deset nejbohatších zemí světa, takže vláda usoudila, že doba, kdy námořnictvo muselo obracet každé peso skončila a 3. října 1926 schválil Kongres nový desetiletý program zahrnující kromě pomocných jednotek stavbu tří „washingtonských“ křižníků, šesti torpédoborců a stejného počtu ponorek. Na jeho realizaci uvolnili 75 miliónů zlatých pesos, což byla i pro nejmovitější jihoamerický stát obrovská částka, a třebaže byla rozpočítána na deset let, ambiciózní plán se podařilo realizovat pouze částečně.
Nejnákladnější položku představovala stavba tří křižníků, a jelikož domácí loděnice nedokázaly realizovat větší jednotky, svedli o tuto sumu zákulisní bitvu průmyslníci z Francie, Japonska, Itálie, USA a Velké Británie. Washingtonská konference stanovila pro tento typ válečných lodí maximální výtlak 10 000 tun a ráže děl nesměla přesáhnout 203 mm, ale teprve po londýnské konferenci v r. 1930 se křižníky začaly dělit na lehké (děla ráže do 155 mm) a těžké (do 203 mm). Za největší favority vyhlášeného konkurzu se považovaly britské a americké firmy, ale vítězem vyhlásili italské loděnice Odero a Orlando (2). Ať už výběr ovlivnila výsledná cena, či Argentinci zohlednili dobré zkušenosti s provozem na Apeninském poloostrově postavených křižníků třídy GARIBALDI, jejich volba odborníky překvapila.
Bohužel tyto křižníky se nikdy netěšily většímu zájmu publicistů zabývajícími se maritimní tématikou, a protože se nedochovala ani originální technická dokumentace, víme toho o nich poměrně málo. Na realizaci všech plánovaných jednotek se nenašly peníze, takže stavbu třetí odložili na neurčito (3). Kontrakt ve výši 2,348 miliónů liber šterlinků podepsali 5. května 1927 a už 12. října t. r. založili v Sestri Ponente (předměstí Janova) kýl křižníku ALMIRANTE BROWN a 29. listopadu v Livornu začala i stavba sesterského VEINTICINCO DE MAYO (4). Argentinci používají před jmény válečných lodí zkratku ARA (Armada de la Repúblika Argentina) a jejich těžké křižníky nesly i označení „C-1“ a „C-2“.
Slavnostní spuštění na vodu proběhlo 11. srpna 1929, respektive 28. září 1929, ale zákazníkovi oba „cruceros“ předali teprve v červenci 1931. Důvodem nebyla liknavá práce loděnic, ale zpoždění nasmlouvaných splátek; ano ani Argentině se nevyhnula Velká hospodářská krize (v r. 1930 se vývoz propadl o 40 %), rdousící světovou ekonomiku, takže peněz ve státní pokladně citelně ubylo.
Lodě zkonstruoval inženýr Luigi Orlando. Za vzor si vzal těžký křižník TRENTO (5), realizovaný v jeho loděnici, jehož projekt upravil podle argentinských specifikací a výsledkem byly jednotky o standardním výtlaku 6800 tun a plném 9000 tun. Délka trupu mezi svislicemi dosahovala 162,9 m, na čáře ponoru 165,6 m a největší délka činila 170,8 m, přičemž maximální šířka byla 18,82 m a ponor při plném zatížení 4,95 m. Jednalo se o elegantní lodě s kliprovou přídí a nízkou siluetou; předo-a zadolodí bylo zřetelně vyvýšené a nejnápadnější prvky představovaly mohutný komín, dělové věže a výrazná trojpodlažní přední nástavba s navigačním můstkem a velitelskou věží.
Poblíž menší zadní nástavby čněl k nebi masivní trojnožkový bojový stožár s výložníkem a další stožár umístili mezi předním můstkem a komínem. Ve středolodí visely na jeřábech dva čluny pohotově připravené ke spuštění, a další čtyři veslice a motorové lodice spočívaly na rostrech. Při bližším pohledu vynikl i katapult a čtyři reflektory a na přídi spočívaly tři kotvy systému Hall ovládané elektrickými navijáky. Vrchní palubu pokryli dřevem a spojení s velitelstvím zajišťovala radiostanice.
Schéma pancéřování bez horního bočního pásu
Pancéřování vycházelo z vzorového křižníku TRENTO, ale vzhledem k menším rozměrům argentinských jednotek je museli přiměřeně zeslabit. Základ představoval 70 mm silný boční pás chránící životně důležité prostory tj. muniční sklady, kotelny a strojovny, jehož šířka byla 2,6 m (pod hladinou 0,6 m) a délka 108,5 m. Na úrovni barbet přední a zadní dělové věže jej ukončovaly přepážky o tloušťce 40 - 60 mm, ale nad ním se táhl další pás o stejné délce, jehož síla byla 25 mm (6). Pancéřová paluba dosahovala tloušťky 25,4 mm. Velitelskou věž, komunikační rouru i systém řízení palby kryly 65mm pancíře, zatímco dělové věže chránily ze všech stran pláty silné 50,8 mm. Pancéřovaní bylo propočítáno, aby odolalo palbě lehkých křižníků a systém pasivní ochrany doplňovalo rozčlenění trupu na řadu samostatných sekcí, dvojité dno a dvojité boky.
Původně požadovali Argentinci silnou primární výzbroj složenou z devíti děl atypické ráže 190 mm, o délce hlavně 52 ráží, umístěných ve třech třídělových věžích, ale záhy vyšlo najevo, že by to znamenalo přílišnou zátěž pro konstrukci trupu, takže se museli spokojit se šesti kusy. O těchto zbraních toho mnoho nevíme, což dává prostor pro různé domněnky (7). Vyrobila je zbrojovka Odero -Terni a s velkou pravděpodobností šlo o vylepšený model použitý na britských těžkých křižnících třídy HAWKINS. Protipancéřové granáty vážily 90,9 kg, úsťová rychlost byla 959 m/s a dostřel při maximální elevaci 45stupňů dosahoval 27 300 m. Palebný odměr činil 300 stupňů a kadence 3,2 výstřelů za minutu. Všechny věže umístili v podélné lodní ose - dvě v předolodí v tzv superpozici a jednu v zadolodí - a měly hydraulické ovládání.
Děla ráže 190 mm při maximální elevaci
Sekundární výzbroj pravděpodobně tvořilo šest dvouhlavňovch kompletů s kanóny ráže 102 mm o délce hlavně 45 ráží (8), umístěných ve středolodí podél boků. Jednalo se o systém Schneider-Armstrong, na nějž zakoupila licenci italská společnost Ansaldo. Úsťová rychlost dosahovala 850 m/s a projektily vážily 13,74 kg. Rychlost palby činila sedm výstřelů za minutu a maximální dostřel byl 15 000 m. Tato děla sloužila nejenom k odrážení útoků torpédoborců, ale díky 80stupňůvé elevaci je mohli použít i k palbě na vzdušné cíle. Pomocnou protiletadlovou výzbroj představovalo šest kanónů ráže 40 mm; jednalo se o licenčně vyráběné britské „pom-pomy“ označované jako systém Vickers-Terni. Hmotnost projektilu činila 1,32 kg a teoretická rychlost palby byla 200 ran za minutu (v reálu mnohem méně). Úsťová rychlost dosahovala 610 m/s a výškový dostřel při 80stupňové elevaci přesahoval 4000 m.
Nezapomnělo se ani na torpédovou výzbroj a křižníky nesly dva boční nadhladinové trojité vrhače o průměru 533 mm, usazené uvnitř trupu v prostoru mezi komínem a zadním stožárem, což znamená, že před použitím musela obsluha nejprve otevřít střílny a vysunout torpédové aparáty umístěné na speciálních kolejnicích. Torpéda byla italské provenience a označovala se jako typ W 250; bojová hlavice obsahovala 250 kg trhaviny a jejich dosah při 42uzlové rychlosti činil 4000 m, zatímco při rychlosti 24 uzlů narostl na 10 000 m.
Tehdejší křižníky běžně nosily průzkumné letouny a ani argentinské jednotky nepředstavovaly výjimku, jelikož dostaly dvojici amerických strojů Vough O2U-1A Corsair uložených v krytém hangáru. Tento dvoumístný jednomotorový letoun dosahoval rychlosti 207 km/ h a nesl dva kulomety ráže 7,62 mm. Ke startu sloužil pneumatický katapult typu Gagnotto v předolodí a k manipulaci s letouny používali jeřáb. Brzy se však ukázalo, že místo pro katapult nezvolili optimálně, jelikož k vzletu připravený stroj omezoval palebné sektory předních dělových věží a za horšího počasí jej zalévala voda.
Hydroplán Vough O2U-1A Corsai
Stanoviště řízení palby primární artilerie bylo na předním stožáru (druhé na stropě velitelské věže) a obě disponovala dálkoměrem s optickou základnou 5 m. V případě potřeby mohlo převzít řízení palby 190mm kanónů záložní stanoviště na zadní nástavbě (normálně sloužilo k zaměřovaní sekundárních zbraní) a vlastní dálkoměry měly i dělové věže. Na základě zkušeností z druhé světové války můžeme konstatovat, že systém vedení palby na italských těžkých křižnících nebyl efektivní, jelikož salvy měly velký rozptyl, a stejný handicap můžeme předpokládat i u argentinských jednotek, tím spíše, že každá dělová věž se nalézala v odlišné vzdálenosti od čáry ponoru.
V muničních skladech převáželi 720 granátů ráže 190 mm (dvou typů), které k dělům dodávaly korečkové dopravníky, a jelikož se očekávalo, že v případě konfliktu s Brazílií, se křižníky budou plavit v teplé oblasti kolem obratníku kozoroha, vybavili je chladícími systémy. Počet projektilů pro sekundární a terciální artilerii není znám, ale pro každou torpédovou „rouru“ vezli jednoho záložního „úhoře“.
Turbína křižníku Veinticinco de Mayo
Argentinci požadovali dosažení co největší rychlosti, což se promítlo i do konstrukce trupu. Pohonnou jednotku tvořily dvě parní turbíny systému Parsons s pracovním tlakem 21 atmosfér, otáčejícími dvojicí lodních vrtulí o průmětu 4,06 m. Páru vyrábělo šest tříválcových vodotrubných kotlů typu Yarrow (plus jeden pomocný), usazených ve třech kotelnách. Celkový výkon dosahoval 85 000 koňských sil, což postačovalo k vyvinutí rychlosti 32 uzlů, ale při zkušební plavbě dosáhl VEINTICINCO DE MAYO při posíleném tahu výkonu 116 000 koní a krátkodobé rychlosti 33,5 uzlů (9). Tyto hodnoty nebylo možné za běžného provozu zopakovat, a v praxi se ukázalo, že pohonná soustava trpí častými poruchami, takže reálně dosažitelná rychlost byla nižší než oněch tabulkových 32 uzlů. Normální zásobu paliva tvořilo 1800 tun topného oleje převáženého částečně v prostorách dvojitého boku a částečně ve dvou samostatných tancích, jíž bylo možné zvýšit na 2300 tun. Nejčastější udávaná doplavba při ekonomické rychlosti čtrnácti uzlů je 8030 námořních mil.
Původní posádku tvořilo 600 mužů, ale později začal počet lidí potřebných na palubách těchto lodí stoupat a v závěru kariéry již nesly téměř 800člené posádky. Velitel a důstojníci bydleli na zádí, poddůstojníci měli kajuty v přední části a námořníci si zavěšovali spací hamaky v nejrůznějších prostorách předo- a středolodí. V té době už bylo o posádky válečných lodí dobře postaráno; lednice umožňovaly dlouhodobě uchovávat potraviny v poživatelném stavu, lodní lékař disponoval zásobou léčiv a námořníci využívali i prádelny a koupelny.
Znak argentinského válečného námořnictva
Zařazením popisovaných jednotek získalo argentinské válečné námořnictvo lodě s přednostmi i slabinami italské konstrukční školy. Nesly silnou výzbroj a dosahovaly vysoké rychlosti, což bylo vykoupeno slabšími pancíři a odlehčenou konstrukcí trupu. Navíc se kvůli nízko umístěnému metacentru a přetížení těžkými kanóny vyznačovaly špatnou boční stabilitou a za bouře se voda přelévala přes předolodí, což bylo na pováženou, jelikož se měly plavit na neklidném jižním Atlantiku proslulém oblastmi „řvoucích čtyřicítek“ a „zuřících padesátek“. Ve světovém měřítku se jednalo o podprůměrné jednotky, které by v souboji se standardními těžkými křižníky neobstály, jenomže v Latinské Americe neměly konkurenci a s konečnou platností vychýlily misku vah ve prospěch Argentiny a zajistily jí převahu nad odvěkými rivaly (10).
Předpokládalo se, že budou doprovázet bitevní lodě třídy RIVADAVIA, které v letech 1924 až 1926 prošly v USA modernizací, ale mohly plnit i širokou škálu dalších úkolů jako doprovázení konvojů, narušování nepřátelské námořní přepravy, ostřelování pobřeží a v neposlední řadě se hodily k prezentaci argentinské modrobílé vlajky s inckým sluncem v zahraničí. Jejich kvality vyniknou v porovnání s regionální konkurencí, jelikož Brazílie i ve třicátých letech spoléhala na starší lehké křižníky třídy BAHIA a chilské námořnictvo se muselo spokojit s vysloužilci s přelomu 19. a 20. století, jakými byl kupř O´HIGGINS. Jejich konstrukce vzbudila zájem až v daleké Číně a Čankajškova vláda jednala s britskou loděnicí Vickers o stavbě podobné jednotky, na kterou však „nenasyslila“ peníze.
Historie služby
Po předání zákazníkovi se křižníky pod velením námořních kapitánů L. Scaassa a L. Orlandiniho vydaly 27. července 1931 na dlouhou plavbu do Argentiny, ale cestou se musely zastavit v Gibraltaru, kde posádky provedly opravy pohonného ústrojí, takže do vlasti dorazily až 15. září. Obě jednotky, společně s chráněným křižníkem BUENOS AIRES, vytvořily Křižníkovou divizi a ALMIRANTE BROWN se stal její vlajkovou lodí. Slavností zařazení do válečného námořnictva se stalo významnou společenskou událostí, takže na VEINTICINCO DE MAYO 26. září zavítal i argentinský prezident.V následujících několika letech většinou kotvily na hlavní námořní základně Puerto Belgrano poblíž Bahía Blanca. Posádky prováděly cvičné plavby, ale lodě zůstávaly v domácích vodách, takže jediným zpestřením nudné služby se 25. května 1934 stala jejich účast na oslavách státního svátku v Comodoro Rivadavia a v říjnu t. r. konaná slavnost v Buenos Aires. Důvodem byl nedostatek financí, takže provozně nákladné křižníky nepodnikaly žádné delší mise. Teprve v červnu 1935 se na palubu VEINTICINCO DE MAYO nalodil ministr zahraničí J. Macedo Soares a křižník pod velením námořního kapitána P. Quihillata odplul do Rio de Janeira, kde posádka Brazilcům jako dar od argentinského lidu předala speciálně zhotovenou sochu (pomník?) a 27. června zvedli kotvy a vrátili se do Puerto Belgrana.
Veinticinco de Mayo v původní podobě
Následujícího roku se VEINTICINCO DE MAYO ocitl v zóně bojových operací. Ne, Buenos Aires nikomu nevyhlásilo nepřátelství, ale námořní kapitán M. Fereyra dostal rozkaz chránit civilisty (11) ve Španělsku, kde zuřila občanská válka. Křižník 22. srpna zakotvil v Alicante kontrolované republikány a během několika měsíců dopravil do bezpečí 251 uprchlíků. Válečné lodě dohlížející na dodržování zbrojního embarga vyhlášeného Společností národů, se stávaly cílem ataků obou stran a nejznámějším z těchto incidentů je nálet provedený republikány 29. května 1937 na německou kapesní bitevní loď DEUTSCHLAND. Namále měl i VEINTICINCO DE MAYO; v říjnu 1936 připlula do Alicante sovětská nákladní loď KURSK s dodávkou válečného materiálu, načež na přístav zaútočila nacionalistická letadla a argentinský křižník proti nim zahájil palbu z lehkých děl. Žádná puma jej nezasáhla, ale vláda se přesto v listopadu rozhodla VEINTICINCO DE MAYO nahradit torpédoborcem TUCUMAN, tudíž neklidné španělské vody opustil a 14. prosince 1936 se vrátil do vlasti (12).
Počátkem roku 1937 sesterské křižníky doprovázené menšími jednotkami navštívily Valparaiso a Callao, kde si je se závistí prohlédli chilští a peruánští námořníci, a při zpáteční plavbě se zastavily v Punta Arenas. Po návratu se staly ozdobou námořní přehlídky v Mar del Plata a pak se vydaly do Rio de Janeira, přičemž ALMIRANTE BROWN vzal v Montevideu na palubu vysoce postaveného preláta Copelleho, jenž se vracel z Říma, kde mu papež udělil kardinálský klobouk.
Téhož roku argentinské námořní letectvo zakoupilo ve Spojených státech stroje Grumman JF-2 Duck, s nimiž se mj. počítalo jako s náhradou zastaralých hydroplánů na těžkých křižnících. Nové letouny se však nevešly do palubního hangáru, takže je musely převážet na katapultech, což přinášelo řadu problémů, jež se podařilo odstranit teprve po několika letech.
Almirante Brown po modernizaci
Také v následujícím roce prováděly reprezentativní plavby. ALMIRANTE BROWN pod velením námořního kapitána F. Renta připlul 21. listopadu do Valparaisa, kde se nalodil argentinský ministr zahraničí, načež křižník zamířil do Peru, které hostilo 7. konferenci ministrů zahraničí a pak se vrátil do Puerta Belgrana. Sesterská jednotka se v Montevideu účastnila slavnostní inaugurace uruguayského prezidenta a následně se oba křižníky předvedly veřejnosti na přehlídce v Buenos Aires a poté se účastnily námořních manévrů. K vzrušující události došlo 30. května 1939 poblíž Puerto Madryn, kde došlo vinou pilota R. Ezcurra při dosedávání na hladinu k poškození palubního hydroplánu na VEINTICINCO DE MAYO, ale stroj se podařilo zachránit.
O rok později vypukla druhá světová válka. Relativně moderní a dobře vyvážená argentinská marína zaujímala co do počtu osmé místo na světě. Čítala dvě bitevní lodě, dva těžké a jeden lehký křižník, čtyři pobřežní obrněnce, šestnáct torpédoborců, tři ponorky a desítky menších plavidel, takže na jižní polokouli neměla rovnocenného soupeře a pro oba válčící bloky by představovala cenného spojence. Velký vliv na argentinské politické scéně měli potomci německých emigrantů, ale většina zemědělského exportu směřovala do Británie, takže Buenos Aires zvolilo vyčkávací taktiku a vyhlásilo neutralitu. O tom, že válka se nevyhne ani oblasti jižního Atlantiku, se přesvědčili v prosinci 1939, kdy v Montevideu zakotvila kapesní bitevní loď ADMIRAL GRAF SPEE poškozená Brity v bitvě u ústí La Platy a celý svět několik dní se zatajeným dechem sledoval dramatické vyjednávání zakončené samopotopením německého korzára, jehož posádka našla útočiště v Argentině.
Křižníková divize nyní většinou kotvila v Puerto Belgrano a věnovala se nácviku bojové připravenosti, ale křižníky občas zavítaly do sousedních zemí. VEINTICINCO DE MAYO se v lednu 1940 vydal do Montevidea, ale prestižnější misi podnikl v říjnu 1942, kdy reprezentoval Argentinu při oslavách stého výročí smrti významné chilské osobnosti - Bernarda O´Higginse, přičemž se námořní kapitán C. Sciurano a jeho muži stali čestnými hosty města Valparaiso.
Parník Uruguay
Tou dobou vrcholila bitva o Atlantik a i argentinské obchodní lodě se stávaly cílem ataků německých podmořských člunů. Nejprve v květnu 1940 potopila U 37 parník URUGUAY, přičemž zahynulo patnáct osob, a v r. 1942 následovaly útoky na lodě VIKTORIA a RIO -TERSERO, což si vyžádalo pět obětí na životech. Je zajímavé, že zatímco Brazilci reagovali na podobné incidenty vyhlášením války, Argentinci zachovali neutralitu a dokonce s Berlínem vedli neúspěšná jednání o nákupu ponorek. Nepodařilo se naplnit ani žádný z ambiciózních námořních plánů (13) přijatých v letech 1941 a 1943 a sympatiemi k mocnostem Osy si Buenos Aires zabouchlo dveře k americkým dodávkám v rámci proslulého „Zákona o půjčce a pronájmu“, kterých naopak hojně využívala Brazílie bojující proti mocnostem Osy na moři i na souši.
Namísto získání nových jednotek museli argentinští admirálové odepsat moderní torpédoborec, za nějž si loděnice Vickers před několika lety naúčtovala 350 000 liber šterlinků. Námořnictvo pořádalo manévry, kterých se účastnil i ALMIRANTE BROWN, jemuž velel námořní kapitán A. Fernandez. Bohužel 3. října 1941 se snesla mlha a křižník v 16:26 narazil do boku torpédoborce CORRIENTES; příď zůstala zaklíněná v trupu těžce poškozené lodě, načež Fernandez nařídil strojovně přejít na zpětný chod a spustit motorový člun.
Jenomže v 16:40 se z mlhy vynořila bitevní loď MORENO (?) jako bohyně pomsty a rychlostí deseti uzlů udeřila do pravého boku křižníku poblíž zadní dělové věže. Náraz monstra o výtlaku 28 000 tun uvolnil zaklíněnou příď, načež se de facto přepůlený torpédoborec ztratil v mlze a 54 mil severovýchodně od Mar del Plata zmizel pod hladinou, kam stáhl osm námořníků. Zbytek posádky zachránila bitevní loď RIVADAVIA, ale přes veškerou péči zemřelo dalších šest mužů, čímž se počet obětí zvýšil na čtrnáct. Při kolizi utrpěl vážné škody i ALMIRANTE BROWN, ale díky úsilí posádky se dovlekl do Puerta Belgrana, kde jej tři měsíce opravovali v suchém doku.
Potápějící se torpédoborec Corrientes
V letech 1943 a 1944 prodělaly popisované křižníky jedinou větší přestavbu ve své dlouhé kariéře. Argentinci získali výkonné britské katapulty typu Ransome & Rapier, které dokázaly udělit startujícímu Grummanu rychlost 105 km/h a umístili je ve středolodí v prostoru za komínem, zatímco zařízení italské provenience odmontovali. Zároveň přebudovali hangár na ubytovnu pro posádku a zmenšili zadní stožár a posunuli jej o několik metrů dozadu, aby na jeho původním stanovišti usadili otočný jeřáb sloužící ke zvedání hydroplánu z mořské hladiny a manipulaci s lodními čluny. Rovněž došlo ke zvýšení komínu a přední stožár dostal novou čnělku. Přestavba výrazně pozměnila siluety obou plavidel, ale bohužel i zhoršila jejich nautické vlastnosti a z této doby pochází nejvíc svědectví a vodě přelévající se za špatného počasí přes předolodí a zaplavující námořnické kóje. V té době prošla generálkou i výzbroj a pohonná jednotka, takže přinejmenším VEINTICINCO DE MAYO dokázal vyvinout původní rychlost 32 uzlů.
Modernizované křižníky prováděly běžnou službu zahrnující námořní manévry a účast na oslavách argentinských svátků, ale velení je nyní drželo v domácích vodách. Tou dobou už téměř všechny latinskoamerické vlády vyhlásily nepřátelství zemím Osy, ale argentinský ministr zahraničí J. Perón trval na politice neutrality, což vyvolalo zlobu Spojenců, k jejichž uchlácholení Buenos Aires přerušilo 26. ledna 1944 diplomatické styky s Berlínem a Tokiem. Ani tato úlitba však nestačila. Argentina se pro Spojence stala vyvrhelem a USA prosadily její ekonomickou blokádu, načež do kouta zahnaná vláda vyhlásila 27. března 1945 Německu a Japonsku válku.
Jednalo se však pouze o formální opatření a Argentinci se na vítězství spojeneckého tábora nepodíleli. Sympatie k nacistickému Německu však v zemi nevyhasly, takže není divu, že tu později našli útočiště mnozí váleční zločinci jako kupř. A. Eichmann. Teprve v květnu 1945 zvedly ALMIRANTE BROWN a VEINTICINCO DE MAYO kotvy a vypluly na Atlantik pátrat po německých ponorkách, o nichž se předpokládalo, že se pokusí proplout kolem mysu Horn do Japonska. Třebaže se do pátrání zapojily i palubní hydroplány, žádné u-booty Argentinci neobjevili, ale ve zdejších přístavech později zakotvily ponorky U 530 a U 977 (14).
Srovnání siluet argentinských těžkých křižníků před a po modernizaci
V r. 1946 se křižníky nejprve ve Valparaisu zúčastnily inaugurace prezidenta G. Vidali a poté stejný ceremoniál prodělaly i v Buenos Aires; Perón zúročil svoji popularitu a 4. června se nastěhoval do Růžového paláce - tradičního sídla argentinských prezidentů. V následujících několika letech ALMIRANTE BROWN a VEINTICINCO DE MAYO pravidelně pendlovaly mezi základnami argentinského loďstva od Puerta Belgrano až po přístav Ushuaia na Ohňové zemi. Za zmínku stojí, že si Buenos Aires nárokovalo část Antarktidy (15) a v únoru (tj. koncem léta) 1947 zamířily křižníky k ledovému kontinentu, kde Argentinci provozovali stanice Decepción a Melchior, aby se v březnu k radosti posádek vrátily do klimaticky přívětivějšího Puerto Belgrana.
Téhož roku došlo i k posílení protiletadlové výzbroje a lodě dostaly namísto původních „pom-pomů“ čtyři výkonnější dvouhlavňové (?) 40mm kanónové komplety Bofors (16) a později i britský navigační radar typ 268, dodaný firmou Marconi. Také došlo k obměně leteckého parku a křižníky nyní nesly létající čluny Supermarine Walrus.
Rutinní službu v r. 1949 zpestřila posádce ALMIRANTE BROWN daleká plavba do Severní Ameriky. Prezident Perón se i v době začínající studené války snažil spolupracovat s oběma tábory, a jeho populistická politika, vedoucí ke znárodňování majetku zahraničních společností, vyvolávala nelibost Washingtonu, a snad proto se ALMIRANTE BROWN pod velením námořního kapitána C. Garzoniho vydal v únoru na „plavbu dobré vůle“ do Spojených států amerických. Po mezipřistání na Trinidadu zakotvil v New Yorku a po osmi dnech se vydal na zpáteční plavbu, aby 29. března dosáhl domovských vod.
V srpnu následujícího roku mohla ještě veřejnost v hlavním městě obdivovat ladnou siluetu ALMIRANTE BROWN při slavnosti konané k uctění stého výročí smrti argentinského národního hrdiny J. de San Martína, ale o rok později zakoupili v USA dva lehké křižníky třídy BROOKLYN, což odsunulo popisované veterány na vedlejší kolej. Oba se sice staly součástí 2. křižníkové divize, ale již v r. 1952 na ALMIRANTE BROWN redukovali posádku na minimum a odzbrojená loď nečinně kotvila v Puerto Belgrano a stejný osud potkal o tři roky později i sesterskou jednotku.
Malba modernizovaného křižníku Almirante Brown
Zatímco do rezervy převedené lodě stály vyvázané u mola na hlavní námořní základně, chýlila se ke konci vláda autoritářského prezidenta Peróna. Země se během jeho druhého volebního období dostala do vážné hospodářské krize a exkomunikovaný prezident ztratil podporu nejen prostých obyvatel, ale i velení ozbrojených sil. Jako první se v červnu 1955 vzbouřilo námořnictvo, ale jednotky věrné Perónovy vzpouru potlačily. Odzbrojené a pohybu vlastní silou neschopné křižníky se bojů neúčastnily, ale přesto zatkli velitele ALMIRANTE BROWN - námořního kapitána A. Penase -, jenž měl být v Buenos Aires postaven před soud. V září toho roku však v zemi proběhl vojenský převrat a svržený prezident emigroval do Španělska.
Teprve v r. 1956 je převedli do činné služby a začali využívat jako školní lodě. Křižníky dostaly další protiletadlové kanóny systému Bofors, které nahradily zastaralá 102mm děla, a znovu se účastnily námořních manévrů a přehlídek. Jejich reaktivace však neměla dlouhého trvání, neboť r. 1959 znovu přečkaly v rezervě a následně Argentinci odzbrojené a odstrojené křižníky vyřadili ze seznamu válečných lodí a rozhodli se je prodat do šrotu.
Nejvyšší cenu nabídla italská firma Societá Commerci de Trasimeno S. P . A., tudíž 2. března 1963 zahoukaly sirény vlečných remorkérů a vysloužilé křižníky se vydaly na poslední plavbu do země svého vzniku, aby jejich rozřezané trupy skončily v tamějších hutích. Takové tedy byly osudy možná nejoriginálnějších jednotek, které kdy pluly pod vlajkou argentinského válečného námořnictva.
Technické parametry:
Délka: mezi svislicemi 162,9 m, na čáře ponoru 165,6 m, maximální 170,8 m.
Šířka: 18,82 m.
Ponor: 4,95 m.
Výtlak: standardní 6800 tun, plný 9000 tun.
Výkon strojů: 85 000 koňských sil.
Rychlost 32 uzlů.
Pancéřování: hlavní pás 70 mm, horní pás 25 mm, přepážky 40 až 60 mm, dělové věže 50,8 mm, velitelská věž, komunikační roura a systém řízení palby 65 mm, paluba 25,4 mm.
Výzbroj: 6 x 190 mm, 12 x 102 mm, 6 x 40 mm, 2 x trojitý torpédomet, 2 x hydroplán.
Posádka. 600 mužů.
Poznámky:
(1) Konkrétně se jednalo o pancéřové křižníky GARIBALDI, SAN MARTIN, GENERAL BELGRANO a PUEYRREDON a chráněné křižníky BUENOS AIERES a NUEVE DE JULIO.
(2) Obě společnosti se v r. 1929 staly součástí koncernu Odero Terni Orlando (O.T.O).
(3) Teprve v r. 1935 objednali v Británii jako náhradu za 1 174 630 liber šterlinků lehký křižník LA ARGENTINA; výtlak 6500 tun, rychlost 30 uzlů, výzbroj 9 x 152 mm, 4 x 102 mm, 12 x 25 mm.
(4) V argentinském námořnictvu se jedná o prestižní jména; admirál William „Guillermo“ Brown stál v čele zdejšího námořnictva během války za nezávislost a 25. květen je nejvýznamnější argentinský státní svátek připomínající tzv. květnovou revoluci.
(5) Těžké křižníky TRENTO, TRIESTE a BOLZANO; výtlak 10 511 tun, rychlost 35 uzlů, výzbroj 8 x 203 mm, 16 x 100 mm, 4 x 40 mm.
(6) Údaje o tomto pásu jsou z časopisu „Арсенал Коллекция“ a knihy „Все крейсера Второй Мировой“.
(7) Např. se spekuluje, že se jednalo o zbraně zkonstruované původně pro italské křižníky, jejichž stavba byla zrušena v důsledku podpisu washingtonské smlouvy.
(8) Často se uvádí (např. M. Sobański) děla ráže 100 mm, zkonstruovaná na bázi osvědčených „škodováckých“ lodních kanónů vzor 1910.
(9) Tuto hodnotu uvádí „Морская Кампания“, ale také se udává pouze 32,5 uzlů.
(10) Vlády obou zemí si toho byly dobře vědomy, ale nebyly schopné adekvátně zareagovat. Brazilci sice už v r. 1926 schválili stavbu jednoho „washingtonského křižníku“, pěti torpédoborců a stejného počtu ponorek, ale plán se nepodařilo uskutečnit a brazilské loďstvo před vypuknutím druhé světové války zařadilo do služby toliko čtyři ponorky a řadu menších plavidel. Větší snahu projevili Chilané, ale protože v době Velké hospodářské krize poklesla poptávka po ledku a mědi, chyběly jim peníze na stavbu nových jednotek. Teprve v r. 1935 vedli v Itálii jednání o koupi dvou lehkých křižníků, ale prostředky k jejich financování se ve státním rozpočtu nenašly. Proto zoufalí Chilané o dva roky později uvažovali o prodeji Velikonočního ostrova, ale tento plán se neuskutečnil, na čemž ztroskotal záměr postavit v Nizozemí dva těžké křižníky a realizaci lehkých křižníků zhatila okupace Nizozemí Německem.
(11) Mnoho Argentinců bylo potomky španělských kolonistů a pozdějších vystěhovalců, takže měli ve Španělsku příbuzné a není divu, že jejich osud nebyl vládě lhostejný.
(12) Argentinské válečné lodě dopravily do bezpečí 1491 osob stíhaných z politických důvodů (často se nalodily za dramatických okolností) a seznam uprchlíků zachráněných křižníkem VEINTICINCO DE MAYO nejde čtenář zde: http://www.histarmar.com.ar/InfHistoric ... 25Mayo.htm
(13) První předpokládal získat do pěti let bitevní loď, 3 lehké křižníky, 4 torpédoborce, 6 ponorek a 20 torpédových člunů, kdežto druhý dokonce 2 letadlové lodě, 8 torpédoborců a 12 ponorek.
(14) Existuje několik konspiračních teorií „vysvětlujících“ účel jejich plavby; ta nejhloupější a zároveň nejrozšířenější, tvrdí, že dopravily do bezpečí Adolfa Hitlera a Evu Braunovou.
(15)Teprve v r. 1959 uzavřela Argentina a dalších jedenáct států Smlouvu o Antarktidě (dodnes jí podepsalo padesát zemí včetně České republiky), která veškeré územní nároky na tomto kontinentu zmrazila a Antarktida se stala demilitarizovaným světadílem, jehož území slouží pouze k vědeckému výzkum.
(16)Sobański pokládá za pravděpodobnější, že je dostaly už během přestavby v letech 1943 a 1944.
Tento článek byl poprvé publikován na foru Vojna.net.
Použité zdroje:
Арсенал Коллекция 5/2012.
Okrety Wojenne 1/2006, 2/2006.
Все крейсера Второй Мировой. Vydala nakladatelství Яуза a Эксмо 2012.
Морская Кампания 4/2008.
Каторин Ю. Ф.: Крейсеры часть 2. Vydalo nakladatelství Галея-Принт 2008.
Морская коллекция 5/1996.
Conway´s All The World´s Fighting Ships 1922-1946. Vydalo nakladatelství Conway Maritime Press 1980.
Válečné lodě (4); Druhá světová válka. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1993.
Шведе Е. Е.: Военные флоты 1928 - 1929 г. г.. Leningrad 1929.
http://www.histarmar.com.ar/index.htm
http://www.wikipedia.org/
), ale srovnani s klasickymwashingtonskym kriznikem se jaksi samo nabizi. Vzdyt museli pociat s tim, ze ve snaze ziskat regionalni prevahu nektery ze statu ABC takove jednotky nekde ziska - t.j. koupi nebo si necha postavit.
