Tenhle člověk by se směle mohl zapojit do naší diskuse po boku jmodraka
Předvádí nabíjení nervózního nováčka sice divadelně celkem věrně, ale v poněkud obráceném pořadí, dokonce plive kuli do hlavně, takže o nabíjení toho moc neví, ale to není hlavní potíž jeho jinak pěkně prezentovaného pohledu na věc. Při výstřelu zavírá oči a odvrací hlavu. Ovšem, mnoho nováčků tohle asi mohlo dělat. Ale ani to není hlavní potíž jeho sdělení.
Hlavní potíží jeho sdělení je, že to patrně celé staví na svém dojmu z filmu Patriot a dojmech podobných. Během celého videa neřekne ani slovo o nějakých historických pramenech a necituje žádného historika, pamětníka, teoretika, hlášení, statistiku, nic. Jsou to prostě jeho dnešní představy o tehdejším boji postavené na jeho představách o tom, jak přesné ty zbraně byly a jací vojáci se bitev účastnili.
Palba byla hlavním a nejúčinnějším bojovým prostředkem pěchoty; na přelomu 17. a 18. století zmizeli z armád pikenýři, a postupně se redukoval počet řadů, se zavedením železného nabijáku a redukcí počtu řadů na tři a na dva už se z křesadlové pušky s hladkým vývrtem více dostat nedalo (Jean Colin, Pěchota v 18. století - taktika). Důvod těch redukcí byl jediný - palba byla účinná. Jde tedy o to, jestli byla účinnost palby vyšší než potenciální boj chladnou zbraní. Pán nerozumí tomu, proč vojáci stojící třeba sto kroků od sebe, nabíjeli (a tedy vystřelili dvě až tři rány za minutu), než aby proti sobě vypochodovali, a přikládá to jejich strachu ze zranění.
Jednak hrubě podceňuje účinnost a přesnost palby, protože ji ilustruje jedním vojákem, který pušku ani neumí nabít. Podle Nafzigerových grafů zasahuje na sto yardů cca 30% ran, podle testů provedených pruskou armádou dokonce 60%. Já jsem k těmto číslům a testům velice skeptický, protože žádná průměrná situace neexistuje a proměnných je velmi mnoho, ovšem to, co předvádí ten člověk, je nesmysl. Stojí-li od sebe dvě linie pěchoty na relativně malou vzdálenost, pak palba jednotky, která je lépe postavená a/nebo zkušenější, je devastující.
Voják sám se pochopitelně o ničem nerozhoduje. V pruské, ruské, rakouské či britské armádě nerozhoduje ani o tom, kdy začne nabíjet, protože tyto pěchoty pálí salvou. Natož aby pod dojmem, že přežil, utíkal napadnout nepřítele bajonetem. Je to jistě zkratka; ale pán se tu staví do role nezkušeného a naivního důstojníka, který má dojem, že boj chladnou zbraní je racionálnější. Jen se ho voják bojí, protože pravděpodobnost, že ho zasáhnout palbou je podle něj nižší než pravděpobnost, že dojde k úhoně při boji zblízka (nemá přece štít). Preference boje chladnou zbraní a v důsledku hluboké sestavy byla jakýmsi evergreenem francouzské diskuse o pěchotní taktice po celé 18. století a měla své důsledky i pro koaliční války. Rozhodnout, zda proti nepříteli vyrazit nebo ne, není snadné. Už jsme to tu zmínili, jde o načasování, směr, počty, terén. Proč? Protože palba.
Voják je pod palbou nepřítele od chvíle, kdy se dostane do dostřelu artilérie. Jak se přibližuje, přidává se lehká pěchota, a pak už i řadová pěchota. Včera jsme s Bleuem řešili pasáž v britském předpisu 1792, který nařízuje rozvinout pěchotu min. cca kilometr od nepřítele, aby byl snížen efekt dělostřelby na hlubokou sestavu, tj. manévrovací kolonu. Obecně se musí pěchota rozvinout v místě, kde buď pod palbou není, ideálně, anebo v místě, kde na ni dopadá palba relativně méně účinná. Agresivně se rozvinovat na stopadesát kroků od protivníka si může dovolit málokdo a střety francouzské a britské pěchoty jsou toho dokladem.
A teď zkusme trochu počítat. Vezmeme dva úplně stejné, ale úplně stejné bataliony (ani jeden nebude americký). A postavíme je do situace, kterou předpokládá ten pán ve videu. Budeme mít 800 lidí proti 800 lidí. Utočník bude mít vyšší ztráty jaksi nevyhnutelně předem, protože se musel přiblížit, zatímco obránce stál na místě a střílel. Útočník se takto přiblížil až na oněch cca 100 kroků, což je taková nejvražednější mez. Pokud by se na nepřítele rozeběhl a chtěl ho napadnout bodákovým útokem, tak těch sto kroků překoná asi za půl minuty, a přičteme pár vteřinek, protože je třeba povelů, přeskupení kádrů batalionu. Čeká ho tedy jedna a spíše dvě salvy, případně tři salvy po řadech, a to s účinností vyšší než je účinnost salvy 800 pušek na vzdálenost 100 kroků. Přičemž onen rovnocenný protivník po své poslední salvě vyrazí klidně proti také. Nebude mít za sebou sto kroků běhu a stres z mnoha desítek mrtvých a raněných navíc. Komu tenhle pohyb připadá rozumný, musí vědět o nějakých jiných proměných, jež do hry vstupují. Například musí své jednotce věřit, že ji poslední a nejvražednější salva neobrátí k panickému útěku. Jak na salvu z 30 kroků asi zareaguje voják, který napřed roztřeseně láduje kuli do hlavně a pak ještě roztřeseněji sype prach na pánvičku.
Ovšemže může pěchota vyrazit k razantnímu bodákovému útoku přímo z palebné linie. A ovšemže to může údělat na nepřítele obrovský dojem. Ale takové situace budou vyvolány něčím zcela jiným než ohledem na nějakou neúčinnou palbu, před níž dáme přednost chladné zbrani (se specifickou výjimkou úvodu revolučních válek). Ovšemže se to dělo. A ovšemže to mělo i úspěch. Zpravidla to vedlo k ústupu nepřítele a dobytí jeho původní pozice. Ostatně je to součástí taktiky reverse slope, o níž jsme mluvili. Čelo francouzské kolony je přivítáno nečekanou salvou, zastavuje, kolona se ve zmatku rozvinuje, Britové jí pošlou další salvu a vyrazí do bodákového protiútoku, což už je na Francouze zpravidla moc. Specifická situace, která nemá se zvažováním "budu střílet? proč radši neútočím bodákem?" vůbec nic společného.
V drtivé většině případů pěchota bojuje palbou a manévrem, jemuž protivník přizpůsobuje svou pozici. Bodákové útoky jsou mj. vysilující. Nejde je provádět půl dne, atd.
VGR_j4ck41 píše:Ja jako clovek jemuz armada dala utocnou pusku i bajonet, ale ucila ho jen strilet v tom i nejakej smysl vidim
O tom jsme tady někde už taky mluvili. Jediné cvičení s bodákem až do 20. let 19. století bylo: nasadit, sejmout, napřáhnout. Žádný boj či dokonce šerm cvičen nebyl. Byla by to ztráta času. Boj na tělo byl bojem pomocí všeho, co voják uměl či zvládl použít. Na obou stranách. A úplně to stačilo. Pohádkové píchání bodáku do slaměných panáků je pro 18. a počátek 19. století podobné jako povel plížením, plazením vpřed nebo rozkaz kryjte se v otevřeném poli. Variaci prvního jsme mohli vidět v prvním díle té čtyřdílné srágory s Asterixem v roli Napoleona v "bitvě" u Arcole. Variaci druhého nabízí hráčům neuvěřitelná hra Napoleon: Total War.
J.