Organizace československé armády v letech 1945 až 1956.

[Pátrač]

ČESKOSLOVENSKÁ ARMÁDA V LETECH 1945 AŽ 1956.
DÍL PRVNÍ: ROK 1945
ÚVOD

Skončila válka. Byla to nejstrašlivější vojenská událost lidských dějin. Naše země, která po Mnichově přišla o pohraničí a po pár měsících se rozpadla díky odstředivým tendencím Slováků podstoupila okupaci zbytků Čech a Moravy a Pokarpatskou Rus zabrali Poláci a Maďaři, kteří se na ni slétli, jak vrány na mršinu. Naše země najednou nebyla.

Takto vypadala naše republika do Mnichova

A takto po Mnichovu

Slováci se dali svojí cestou. Ta je přivedla do tábora nacistického Německa, a do otevřené války se Spojenci i Sovětským svazem. Obyvatelé vzniklého Protektorátu Čechy a Morava se uzavřeli ve svém světě a snažili se přežít. Po celou válku se tak významně podíleli na německých úspěších i neúspěších díky obrovskému množství zbraní a válečného materiálu, který zde byl produkován.

Mapa Protektorátu Čechy a Moravy

Přesto ale nebyl konec touhy po svobodě. Okamžitě začal žít odboj - velmi složitý, zpočátku velmi naivní a díky tomu utrpěl kruté ztráty. Až těžce získané zkušenosti naučili odbojáře přežívat. Bohužel ale současně začala tragédie pro jednu významnou část naší populace. Začala plošná likvidace našich židovských spoluobčanů, která byla za tichého přihlížení a bohužel často i nadšeného souhlasu našich občanů vybita z 90%.

Naši vojáci i nevojáci opouštěli trosky naší země přesvědčeni, že se jednou vrátí domů se zbraní v ruce a znovu budou mít svoji zem. Pokusili se bojovat už v Polsku. Ale nic moc z toho nebylo. Ve Francii, na území jednoho z našich spojenců a následně zrádců byla emigrantskými politiky postavena velká vojenská součást. Celá pěší divize, která dokonce zasáhla do bojů proti Němcům. To co z ní po rozpadu zbylo, odjelo do Británie rozhodnuto pokračovat v boji. Naši letci, kteří se předvedli v nejlepším světle už ve Francii, v bitvě o Británii pomohli tuto zemi zachránit před námořní invazí. Z pozemních jednotek postupně vyrostla velmi silná tanková brigáda.

Na opačné straně obrovského válčiště, ve které se změnila Evropa, dne 8. března 1943 zasáhl do bojů u Charkova 1. československý pěší prapor do boje a svedl velký boj. Ten se stal obětí propagandy a dnes bývá často znevažován, ale bylo to velké vojenské vzepjetí. Naši vojáci bojovali o Kyjev, kdy jako první díky skvělému velení plukovníka Kratochvíla pronikli do jeho centra. Přes hořkou a nesmyslnou bitvu svedenou o Dukelský průsmyk se probojovali k nám domů, na Slovensko. V SNP sepsala svoje válečné dějiny 2. paradesantní brigáda tvořená většinově Slováky, dřívějšími spojenci Německa. Když válka skončila, byl zde velký vojenský celek - 40 tisícový armádní sbor, složený ze zkušených a statečných vojáků všech druhů zbraní.

Na území Protektorátu se mimo odboj odehrálo několik výsadků. Většinou zanikly, ale pár jich dokázalo mnoho a atentát na říšského protektora Heydricha způsobil krvavou odvetu a vyvraždění Lidic a Ležáků. Je vykládán různě, i já se s ním nedokážu úplně ztotožnit, ale byla to tato akce, která probudila letargický národ a propojila ho s emigrantskou vládou a zahraničními jednotkami.

Když válka skončila, byla naše země respektovaným členem vítězné protihitlerovské koalice. A bylo na nás, jak v době která skončila převzetím moci komunisty v roce 1948, zajistíme obranu naší obnovené země.

Kapitola první: STAV NAŠÍ ZEMĚ PO SKONČENÉ VÁLCE

Primo: Hranice a územní změny.

Jako první si musíme pár slovy připomenout naši velkou územní ztrátu, a to ztrátu Podkarpatské Rusi. Po rychlém osvobození v souladu se sovětsko - československou smlouvou z prosince 1943, která uznávala Československo v jeho původních hranicích, vyslala koncem října 1944 naše vláda Podkarpatskou Rus oficiální delegaci pro správu osvobozeného území v čele s ministrem londýnské vlády Františkem Němcem a generálem Antonínem Hasalem-Nižborským. SSSR ale měl už svoje plány a tyto realizoval postupně těmito kroky:
- mařením československé správy
- vyvoláním hnutí za připojení Podkarpatské Rusi k Sovětskému Svazu
- násilnou mobilizaci československých občanů do Rudé armády.
- zmanipulováním – či spíšen zorganizováním voleb na přelomu října a listopadu 1944. Vítěz byl jasný a činnost jiných stran než komunistické byla zakázána.
- zorganizováním dne 12. listopadu 1944 veřejných schůzí, které odsouhlasily připojení k Sovětskému svazu.
- ve dnech 25. až 26. listopadu 1944 sjezd národních výborů Zakarpatské Ukrajiny vydal v Mukačevě manifest O opětovném sjednocení Zakarpatské Ukrajiny se sovětskou Ukrajinou. A celé to vyvrcholilo 8. prosince 1944, kdy sovětské úřady násilím vyhnaly představitele československé vlády ze země.
Díky tomu naše země získala společnou hranici se Sovětským svazem v délce 98 kilometrů a ztratila část svého předválečného území a odpovídající množství obyvatelstva.

Naše země po válce do jejích konečného zániku k 1.1.1993

Postupimská konference v rámci likvidace Německa jako hrozby pro jeho východní sousedy zajistila posun německých hranic na západ až k Odře a Nise. Plných 750 kilometrů hranic dříve s Německem najednou bylo hranicí s Polskem.

Poražené Maďarsko muselo vrátit zabraná území na Slovensku a naše hranice s ním nyní měla délku 679 kilometrů. Jelikož Maďarsko bylo okupováno výhradně Rudou armádou, nemělo moc na výběr.

Situace na hranicích s Německem byla také pro nás relativně výhodná. Jejich část od Odry a Nisy po ašský výběžek dlouhá 439 kilometrů byla jištěna sovětskou okupační mocí a později zřízeným státem zvaným Německá demokratická republika.

Hranice s Německem na jihozápadě v délce 356 kilometrů jsa považována od počátku za rizikovou, byla pod kontrolou americké okupační správy.

Poslední úsek hranic, hranic s Rakouskem byl v délce 570 kilometrů od konce války do vzniku neutrálního státu Rakousko v roce 1955, byl opět pod kontrolou sovětské okupační moci.

Secundo: Stav ekonomiky

Extrémní využívaní bývalé československé předválečné ekonomiky, průchod fronty přes naše území po celé jeho ploše a důsledky leteckých úderů na náš průmysl vedly k velkým materiálním ztrátám.
- škody způsobené naší ekonomice byly vyčísleny na 347 miliard korun.
- vojenské škody byly vyčísleny na 42,5 miliardy korun a
- škody na dopravní infrastruktuře byly vyčísleny na 25,1 miliardy korun
Bylo konstatováno, že celkové hmotné škody odpovídaly československému národnímu důchodu – pokud použiji socialistickou terminologii – vytvořené za roky 1932 až 1937. Můžeme říci, že naše hospodářství bylo rozvráceno. Vše navíc komplikoval nedostatek surovin, výrobních kapacit a rozvrácená pracovní síla.

Zvláště tíživá situace byla na Slovensku. Jestliže bylo spočteno, že škody způsobené válkou na jednoho obyvatele v Českých zemích dosáhly sumu kolem 17 000 korun, na Slovensku to bylo 35 000 korun.
Dopravní infrastruktura Slovenska po válce de facto neexistovala. Byla zničena v rozsahu 80 až 90%. Z 1 110 silničních a železničních mostů jich bylo zničeno 798. Ze 71 tunelů jich bylo zničeno nebo vážně poškozeno 31.

Produkce. Jelikož poslední vyhodnocený rok před válkou byl rok 1937, je srovnání některých výkonnostních parametrů roku 1945 porovnáváno právě s tímto rokem. Takže bylo vyprodukováno přes velké nasazení lidí jen:
- 50% elektrické energie
- 52% černého a hnědého uhlí
- 36% ocelí
- 28,7 % surového železa
- celková zemědělská produkce dosáhla jen 40% předválečného stavu

Zahraniční obchod byl 57% naplněn se západními zeměmi a 25% připadalo na SSSR.

Zadluženost byla alarmující.
- vnitřní státní dluh z doby První republiky byl 27,3 miliardy korun
- 5,2 miliardy korun činil přírůstek do konce roku 1945
- zahraniční dluhy byly koncem roku 1945 4,6 miliardy korun

Válečné dluhy byly tyto:
- 13 milionů anglických liber
- 12,5 miliardy dolarů
- 135,5 miliardy švýcarských franků
- 745 milionů francouzských franků

Státní ekonomiku významně poškodil obrovský úbytek obyvatelstva. 362 000 mrtvých československých občanů byl ztráty, které nešlo nahradit. Z tohoto čísla bylo na 274 000 Židů. Z Českých zemí 80 000, ze Slovenska 72 000, ze slovenského území okupovaného Maďarskem 42 000, z Podkarpatské Rusi 80 000. Popraveno bylo 8 500 občanů, v německých káznicích, koncentračních táborech a na pochodech smrti jich zahynulo dalších 28 000.

Bojové ztráty československé zahraniční armády:
- na východní frontě činily 10 600 padlých vojáků,
- na západní frontě včetně Středního východu, severní Afriky a letectva 2 200 vojáků.
Další osoby, jejichž počty se doposud nepodařilo přesně sumárně vyčíslit, zahynuly v důsledku válečných událostí jako civilní oběti bombardování, ztráty vzniklé v důsledku postupu fronty přes československé území a další. Jejich odhadnutý počet dorovnává uvedené číslo 362 000 lidských ztrát.

Došlo k prudkému poklesu vzdělanosti našich národů. 17. listopadu 1939 přepadly německé policejní jednotky české vysoké školy a koleje, pro zastrašení popravili 9 funkcionářů studentských spolků a den nato bylo téměř 1000 studentů odvlečeno do koncentračního tábora Sachsenhausen. Na tři roky byly uzavřeny všechny vysoké školy a až do konce války už otevřeny nebyly.

EDIT: zde jsem měl půvabný překlep, kdy jsem útok na naše VŠ přenesl do roku 1989. Kolegové Flogger a Franz mě na to upozornili. S tím že po roce 1989 se naše VŠ staly obětí několika ministrů školství a celková škoda je možná horší než ta způsobená Němci.

Perzekuce se nevyhnula ani školství střednímu, kde bylo do konce roku 1942 zrušeno kolem 70% českých středních škol a v letech 1939–1943 se počet studentů snížil z 95 000 na 43 000. V závěru války česká školní mládež stále více využívána pro válečné potřeby, jako bylo přidělování k pomocným vojenským a polovojenským složkám i k budování vojenských opevnění a zákopů. Perzekuci se nevyhnul ani učitelský sbor, kde zahynulo na 650 učitelů v koncentračních táborech a věznicích a kolem 400 jich bylo popraveno.

Jako nový fenomén se objevilo znárodňování. Byl znárodněn v podstatě veškerý průmysl báňský, hutnický, energetický, a zbrojní, většina průmyslu chemického. Do všech výrobních kapacit patřících Němcům nebo Maďarům byl pro kontrolu dosazen národní správce, který měl zajistit, že nedojde ke škodám a sabotážím.

Tertio: Demografické změny a jejich odraz v možnostech budování ozbrojených sil.

Ve skladbě československé populace nastalo mnoho významných změn. Občané ukrajinské národnosti žijící na východním Slovensku, měli po připojení Zakarpatské Ukrajiny k Ukrajině možnost získat sovětské státní občanství a naopak sovětští občané české a slovenské národnosti měli možnost získat občanství naše. Ukrajinci a Poláci, kteří se rozhodli žít v naší poválečné republice, získali plnou občanskou rovnoprávnost včetně branné povinnosti.

Řadou dekretů a nařízení bylo upraveno občanské a majetkoprávní postavení občanů maďarské a německé národnosti. Očekával se jejich odsun a tak jim bylo dekretem ze 7. července 1945 odebráno československé státní občanství. Tato ztráta občanství znamenal mimo jiné i pozbytí branné povinnosti. Z těchto opatření velké právní, sociální a všeobecně lidské síly byly vyjmuti jen prokazatelní antifašisté.

Jakmile byl zahájen odsun Německé populace z pohraničí a výměna Maďarů, bylo zahájeno postupné osidlování pohraničí českou a slovenskou populací. V únoru 1945 žilo v bývalých Sudetech pouhých 863 000 občanů české národnosti. Byl to důsledek vypuzení velké části českých občanů z těchto oblastí po Mnichově a šest let trvající germanizace.
Ale do poloviny roku 1946 zem přišlo více než milion obyvatel české a slovenské národnosti. Odsunem významné části maďarské a německé populace – to co zde zůstalo z jiných národností po roce 1947 bylo početně nevýznamné - vznikl národnostně homogenní stát dvou národů, kdy každý žil na svém území.

Válečné ztráty, vyvraždění většiny židovské populace a zbavení občanství u Němců a Maďarů způsobilo, že počet obyvatelstva použitelného pro budoucí obranu země klesl pod 10 milionů. Oproti roku 1938 byl pokles téměř třetinový. Navíc a to si dnes asi málokdo uvědomuje, se začal negativně projevovat pokles přírůstku obyvatel pod vlivem Velké hospodářské krize. Ročníky 1929 až 1933 byly početně velmi slabé.

Když se odečetli zdravotně nezpůsobilí a branci se zkrácenou vojenskou službou, bylo možno počítat na jeden ročník pouze s 55 000 nastupujícími branci. Na rok 1945 byl tento odvodní kontingent stanoven na 60 000 osob. Při požadavku, který byl považován za základní podmínku funkční armády, byl mírový počet armády, která se právě rodila předpokládán na 110 000 až 120 000 vojáků základní služby.

Zkušenosti z války přinesly jeden poznatek. Bylo zjištěno, že únosný počet válečné, v poli bojující armády nepřesahuje 10 odvodních ročníků. Tedy se počítalo, že v případě války by naše republika postavila armádu o počtech 550 000 až 600 000 osob.

Válka ukázala, jak nesmírně narostla ve válce úloha válečného hospodářství a válečného řízení chodu státu. Bylo tedy jasné, že tyto ročníky nelze odvést bez výjimky. Velké množství lidí z jednotlivých ročníků tedy nebylo možno odvést do případné války.

Další válečná zkušenost byla v tom, že pokud má protivník dostatečně silné letectvo, přesun k frontě znamená ztráty až 20%. Proto se muselo počítat pro udržení stavů na únosné efektivní výši s dalšími pěti odvodními ročníky. To nebylo málo. A aby to bylo dokonalé, s dalšími ročníky se muselo počítat pro podle tehdejší terminologie „týlovou armádu“, která zajišťoval chod válečné mašinérie v týlu bojující armády a cvičila další a další ročníky pro náhradu bojových ztrát.

Z toho se potom odvozovala doba trvání branné povinnosti. V prvních letech po válce se v naší zemi všeobecná branná povinnost týkala slovanské populace a trvala od 1. ledna toho roku, kdy osoba povinná dosáhla dvacátý rok života a končila 31. prosince toho roku, kdy dovršila padesátý rok svého života. Tedy trvala 30 let. Tedy občan povolaná ve dvacátém roku života v roce 1945 mohl být povolán do války ještě v roce 1975. To je rozpětí, které bere dech, ale v té době to byla v Evropě běžná praxe.

Záloha se členila na I. a II. druhou zálohu a obsahoval 28 ročníků – dva ročníky byly v základní – prezenční službě.

I. zálohu tvořili záložníci, kteří dovršili maximálně 39 let života. Po skončení základní služby byli tito záložníci povoláni na celkově 4 cvičení v celkové délce 14 týdnů. Důstojníci v záloze měli předepsáno cvičení 5 a doba trvání byla celkem 20 týdnů.

II. zálohu tvořili starší ročníky do ukončení své povinnosti s dožitým věkem.

Ale ani to nebylo vše, co bylo dle platného zákona možné. Byly další možnosti jak vojáky povolat na řešení mimořádných událostí v životě země:
- ministr národní obrany mohl při zavádění nové výzbroje rozhodnout a povolat záložníky I. zálohy až na 4 týdny ke zvládnutí těchto změn.
- vláda potom mohla až na 4 týdny povolat kterýkoliv ročník I. a II. zálohy k výjimečné činné službě
- za mimořádné situace mohl i prezident republiky na návrh vlády povolat až 5 nejmladších ročníků I. zálohy a to dokonce bez časového omezení.

Inu bylo to nelehké období a před obnovenou republikou stálo nemálo složitých úkolů. A jeden z nich byl jasný – je potřeba vybudovat, a to rychle silnou a spolehlivou armádu. Aby to bylo možno realizovat, bylo potřeba provést to, co kdysi musela provést i armáda První republiky v roce 1918. Inventuru zbraní, bojové techniky a válečného materiálu. Takže se podíváme na výsledek této inventury.

[Pátrač]

Kapitola druhá: INVENTURA ZBRANÍ A VÁLEČNÉHO MATERIÁLU V NAŠÍ ZEMI PO VÁLCE.

A/ PĚCHOTNÍ ZBRANĚ

Pistole:

vz. 33 S, známá jako TT, viz obrázek



vz. 27, ČZ
vz. 38 N Walther
vz. 24, ČZ, naše základní vojenská předválečná pistole.

To představovalo tři ráže munice, tedy 7,62 mm, 7,65 mm a 9 mm.

Pušky a karabiny

vz. 24, naše základní vojenská předválečná puška.
vz. 98 N, systém Mauser, vyráběná naším průmyslem i po válce
vz. 91/30 S
vz. 43 N samonabíjecí.

To představovalo dvě ráže munice, tedy 7,62 mm a 7,92 mm.

Samopaly a útočné pušky

vz.41 S (PPŠ) slavný Špagin
vz.43 S (PPS) neméně slavný Sudajev
vz. 44 N útočná puška, známý Sturmgewehr 44 označovaný také jako MP43/44



vz. 38 N nesmírně slavný Schmeisser
vz. 40 N a jeho pozdější mutace
vz. 38/42 It, Beretta

To představovalo tři ráže munice, tedy 7,62 mm, 7,92 mm a 9 mm.

Lehké kulomety:

vz. 26, československý osvědčený kulomet na většině bojišť světové války a byl vyráběn naším průmyslem i po válce.
vz. 27 S, Děgťjarev
vz. 34 N, ve verzi lehké i těžké, po válce vyráběn i naším zbrojním průmyslem.
vz. 42 N, ve verzi lehké i těžké

Těžké kulomety:

vz. 37, osvědčený československý kulomet, po válce vyráběn naším zbrojním průmyslem
vz. 24“Š“
vz. 10 S, chronicky známý sovětský kulomet Maxim



U těžkých kulometů byly dvě ráže, a to 7,92 mm a 7,62 mm.

Celkově tedy oproti dokonale unifikované československé předválečné armádě - jeden druh pistolového, puškového i kulometného střeliva a to puškové kulometné bylo stejné, zde bylo potřeba řešit 7 druhů munice.

Značení: S - sovětského původu, N - německého původu, It. italského původu, zde jen jedna zbraň.

Bylo jasné, že s výzbrojí co si sebou přivezli vojáci našich zahraničních jednotek, se nová armáda postavit nedá. Ale čím tedy armádu vyzbrojit? Před válkou byl náš zbrojní průmysl jeden z nejlepších na světě. Bylo logické, že by se očekávalo, že se naváže na tuto tradici, ale vývoj šel v první fázi jinak.
Naše zbrojní výroba neexistovala a pokračovat ve výrobě zbraní, které Protektorát dodával německým ozbrojeným silám, nebylo dost dobře možné. První dodávky byly dojednány se Sovětským svazem. Bylo to výhodné ze dvou důvodů:
- mnoho našich vojáků je perfektně ovládalo a mohlo tedy vycvičit několik generací dalších vojáků
- byly poskytnuty bezplatně.
dne 14. dubna 1945 byla podepsána smlouva mezi vládou Sovětského svazu a vládou naší země, o poskytnutí výzbroje, výstroje a ostatní potřebný materiál pro postavení čtyř plnokrevných divizí gardového typu, na které se měly reorganizovat jednotlivé brigády našeho východního sboru a dále pro potřebné podpůrné a správní jednotky na ně navázané.
Dále se sovětská vláda zavázala, že v horizontu 3 až 4 měsíců dodá obdobnou skladbu materiálu pro dalších 6 divizí, které se předpokládalo vytvořit.

Dohoda byla podepsána v době, kdy se na našem území urputně bojovalo. A do poloviny června 1945 bylo dodáno:
- 21 832 pušek a karabin
- 3 546 pistolí a revolverů
- 1 086 signálních pistolí
- 7 301 samopalů
- 1875 lehkých kulometů
- 636 těžkých kulometů
- 76 protiletadlových kulometů
- 1 107 kusů protitankových pušek

Sověti plnili smlouvu přesně. Do konce roku 1945 bylo dodáno:
- 32 442 pušek a karabin
- 4 908 pistolí
- 1068 signálních pistolí
- 11 931 samopalů
- 1 977 lehkých kulometů
- 549 těžkých kulometů
- 876 protitankových pušek

Co se týká výzbroje a vybavení pozemních sil naší armády, tato cestou vlády vznesla rozsáhlé požadavky na uvolnění materiálu po poražené německé armádě, tedy na kořistní materiál. Bylo požadováno:
děla pro 20 baterií
800 minometů
5 000 těžkých kulometů
50 000 pušek
500 automobilů

Ale naše armáda v tom měli tak trochu hokej. Pro své vojáky sháněla co se dalo a kde se dalo, ale na druhou stranu když požádala Zbrojovka Brno o povolení vývozu obrovského množství zbraní dostala ho. A byly to počty, které by jeden nevěřil:
200 000 karabin K-98
7 000 kulometů MG
5 200 lehkých kulometů ZB-26 a ZB-30J
3 000 těžkých kulometů ZB-37.
Zbraně byly uvolněny pro zahraniční odběratele a asi se sledovalo několik cílů. Získat valuty, zbavit se trofejních a pro armádu, která očividně směrovala k unifikaci ráží na východ časem nepotřebných zbraní a v neposlední řadě zajistit práci.

Ale zdá se, že to byl hlavně dobrý obchod. Na základě našich opakovaných žádostí nám totiž bylo z kořistních zásob uvolněno:
244 000 pušek a karabin
3 914 pistolí
25 162 samopalů
23 162 kulometů
974 děl a minometů
26 plamenometů
tisíce tun různého materiálu a munice. Z tohoto kontingentu bylo možno obchodní závazky bez problému splnit a ještě by zbylo.

Závěr pro pěchotní zbraně:
Dá se říci, že v pěchotních zbraních byla situace nejlepší, ze vší potřebné výzbroje. Díky velkorysým dodávkám zbraní ze SSSR a přenechání velkého množství kořistní výzbroje, bylo možno do konce roku 1945 zahájit výstavbu celkově 16 pěších divizí, kdy 10 divizí mělo být vyzbrojeno zbraněmi sovětského původu a 6 divizí zbraněmi kořistního původu.

Skladba pěchotních zbraní podle původu:
73 % kořistního původu
16 % sovětského původu
9 % náš prvorepublikový materiál
2 % jiného původu

B/ DĚLOSTŘELECKÉ ZBRANĚ.

Dělostřelecké zbraně se začaly na základě válečných zkušeností dělit podle taktických a operačních stupňů členit na
b-1: Plukovní dělostřelectvo - zvané také jako pěchotní dělostřelectvo
45 mm protitankový kanón vz. 42 S
75 mm pěchotní dělo vz. 18 N
76 mm plukovní kanón vz. 27 S
76 mm plukovní kanón vz. 43 S

b-2: Dělostřelectvo ve výzbroji dělostřeleckých útvarů pěších, horských a rychlých divizí- divizní dělostřelectvo
57 mm protitankový kanón vz. 43 S
75 mm protitankový kanón vz. 40 N, po válce se pokračovalo ve výrobě rozpracované dodávky pro německou wehrmacht
76 mm divizní kanón vz. 42 S
105 mm houfnice vz. 18 N
105 mm houfnice vz. 18/40 N, po válce se pokračovalo ve výrobě rozpracované dodávky pro německou wehrmacht
122 mm houfnice vz.38 S

b-3: Dělostřelectvo ve výzbroji dělostřeleckých útvarů tankového sboru
76 mm protitankový kanón Mk I B
88 mm kanónová houfnice Mk IV B

b-4: Dělostřelectvo ve výzbroji dělostřeleckých útvarů vojenských oblastí a hlavního velení
88 mm protitankový kanón vz. 43/41 N
150 mm houfnice vz. 18 N, po válce se pokračovalo ve výrobě rozpracované dodávky pro německou wehrmacht
152 mm kanónová houfnice vz. 37 S
152 mm houfnice vz. 18/47, zbraň byla zaváděna až v roce 1948
105 mm kanón vz. 43/41 N

Celkově tedy bylo do armády včleněno 17 typů dělostřeleckých zbraní – tedy děl, minomety uvedu zvlášť, a bylo zde tedy 12 různých ráží a to jak dělených tak i jednotných nábojů.

V menších počtech byly k dispozici i další děla různého původu. Například:
z naší předválečné armády to byly 37 mm protitankové kanóny vz. 34 a 37, 100 mm houfnice vz. 14/19 a 150 mm houfnice vz. 14/16.
britský 57 mm protitankový kanón vz. 40
německý protitankový kanón vz. 38

Počátky tvorby dělostřeleckých jednotek, útvarů a svazků byly skromné. 1. čs. armádní sbor se domů vrátil s celkově 347 kusy děl a minometů. Čs. samostatná obrněná brigáda si sebou přivezla 96 děl a minometů.

V rámci dohody citované u pěchotních zbraní bylo dodáno 718 minometů a 382 děl různých ráží.
Do konce roku 1945 bylo dodáno dále:
804 minometů
384 děl různých ráží
18 protiletadlových kanónů

Závěr pro dělostřelectvo.
Dělostřelecké výzbroje bylo málo už pro mírové stavy armády. Mírová potřeba dělostřeleckých hlavní byla 3 538 kusů různého zařazení a různých ráží. Chybělo ale celkově asi 1 500 hlavní. Na mírovou potřebu chybělo dělostřeleckých hlavní :
- 160 kusů protitankových kanónů ráže 45 mm
- 34 kanónů ráže 76 mm
- 388 kanónů ráže 76 mm ZIS-3
- 88 houfnic 122 mm
- 96 kanónů ráže 122 mm
- 120 kanónových houfnic ráže 152 mm
Dále chybělo mnoho minometných hlavní:
- 370 mm ráže 82 mm
- 48 minometů ráže 120 mm
- 144 minometů ráže 160 mm

Po celcích se dá říci že:
- pěší pluky byly pokryty dělostřeleckým materiálem na 65 %
- divizní dělostřelectvo bylo pokryto na 60%
- dělostřelectvo vojenských oblastí bylo pokryto ze 40 % a
dělostřelectvo ze zálohy hlavního velitelství dokonce jen z 25 %

Skladba dělostřelecké výzbroje podle původu:
28,7 % kořistního původu
68 % sovětského původu
1,6 % britského původu
1,3 % prvorepublikový materiál

C/ TANKY, SAMOHYBNÁ DĚLA A OBRNĚNÉ TRANSPORTÉRY

c-1/ Tanky

střední tank T-34/85
střední CROMWELL IV
střední CROMWELL VI
střední CHALLENGER
lehký STUART VI
střední T 40 N což byl z kořisti převzatý německý tank Pz IV
těžký IS-2
těžký PANTHER což byl z kořisti převzatý tank Pz V


Tank Cromwell Čs.samostané obrněné brigády, 30. května 1945 a tank T-34 na přehlídce 17. května 1945

U tanků byla situace více než tristní. Když se začal po ukončení války na našem území rozmisťovat 1. čs. armádní sbor, po skončené ostravské operaci byla tanková brigáda téměř zničena. První měsíc měla pouhých 9 tanků. Zásahem sovětských vojenských představitelů jí bylo do poloviny června 1945 dodáno 60 kusů středních tanků T-34/85 a 8 kusů těžkých tanků IS-2. do konce roku potom přibylo asi 16 kusů tanků stažených z bojišť kolem Ostravy a opravených.

Situaci zvrátil příjezd Čs. samostatné obrněné brigády z Velké Británie. Ve dnech 12. až 20. května se rozmístila v prostoru Plzeň – Klatovy - Horažďovice. Zatím zůstala pod velením XXII. amerického armádního sboru. 1. června 1945 byla naší armádě předána už jako tankový sbor. Byla to velmi silná formace. Ve svých sestavách měla:
190 tanků Cromwell IV a VI,
20 tanků Challenger
30 tanků Stuart
30 kusů trofejních tanků

Po poražených silách Německa na našem území zůstaly stovky kusů tankové techniky. Jelikož byly kořistí vítězů, nemohla naše armáda s nimi volně disponovat, ale sovětský spojenec nám nechal vlnou ruku. Ale nebyli odborníci, nebyly náhradní díly a palivo. Nakonec se podařilo uvést do provozu do konce roku 1948 jen 47 kusů tanků typově pestré směsi ST-I-39, Pz-III, Pz-IV, francouzské Renaulty – zde netuším jaký typ, ale hlavně staré předválečné tanky LT-38.

c-2/ Samohybná děla

75 mm samohybný protitankový kanón vz. 39/44 N, též stíhač tanků ST-1, tyto stroje byly vyráběny i po válce v omezeném rozsahu a dodávány do armády. Později jich byla většina vyvezena do zahraničí, například Švýcarska.
75 mm samohybný protitankový kanón vz. 40 N
88 mm samohybný protitankový kanón vz. 43/41 N
150 mm samohybná houfnice vz.18 N. Tato zbraň byla postupně továrně převrtávána na ráži 152 mm a byla přeznačována na 152 mm samohybnou houfnici vz. 18/47

c-3/ Obrněné transportéry

obrněné pásové vozidlo Universální, známý Bren Carrier
obrněné polopásové vozidlo OPp 3t N, původně německý HK k1 6P, výroba pokračoval i po válce.
Je možné, že polopásy si přivezla i obrněná brigáda z Británie.

Závěr pro tankovou výzbroj:
Pro mírovou potřebu byly tankové jednotky a útvary pokryty jen ze 60%. Tento stav umocnilo i to, že většina materiálu byla opotřebována válečným úsilím a to v průměru z 50%

D/ PROTILETADLOVÉ ZBRANĚ

12,7 mm kulomet DŠK vz. 38 S
20 mm kulomet vz.151 N, původně to byla letecká zbraň, jako pozemní PL zbraň byl nejčastěji montován jako trojkulomet.
20 mm automatický PL kanón vz. 38 N, používán jako jednohlavňový i jako čtyřkanón
30 mm automatický PL kanón vz. 103/38 N, původně letecký kanón, montován jako čtyřkanón
37 mm automatický PL kanón vz. 39 S
37 mm automatický PL kanón vz. 36,37 N
40 mm automatický PL kanón Bofors B
88 mm PL kanón vz.37 N část jich byla umístěna ve stabilních palebných postaveních
105 mm PL kanón vz.39 N, část jich byla ustavena jako železniční PL baterie.

Tato sestava zbraní pro boj proti letadlům by při snížení počtu typů, zajištění potřebných počtů a dostatku munice mohla pro přechodné období stačit. tyto zbraně dokázaly zajistit výškový dostřel od 3 500 metrů po 12 800 metrů a dálkový dostřel od 4 000 metrů do 17 700 metrů.

Závěr pro protiletadlové zbraně:
Zde byla situace více než vážná. Pro teritoriální obranu a obranu vojska bylo plánováno mírově 792 hlavní ráčí 37 mm a vyšších. Ovšem skutečnost byla tristní. Bylo k dispozici jen 167 zbraní těchto ráží a to převážně německého původu a vše umocnil kritický nedostatek munice, která nestačila ani pro efektivní výcvik.

E/ LETADLA

e-1/ Bojové stroje

S-89 Spitfire LF Mk IX E
S-92 Messeschmitt Me 262 A
S-95 Lavočkin La-5 FN
S-97 Lavočkin La-7
S-99 Messeschmitt Bf 109G
S-199 Messeschmitt Bf 109G v československé verzi AVIA
B-31 Iljušin Il-2 typ 3
B-32 Petljakov Pe-2FT
B-36 Mosquito FB Mk VI


Československé stíhačky z Velké Británie na Ruzyni, srpen 1945 a stíhačky La-5FN 1. čs. smíšené letecké divize, Letňany1. června 1945

S letadly to také byla zajímavá situace.

1. čs. smíšená letecká divize byla dne 20 července vyjmuta z operační podřízenosti Rudé armády a plně podřízena našemu MNO. Měla dva stíhací a jeden bitevní letecký pluk. Do vlasti se vrátila se 120 letouny. Z toho jich bylo 30 kusů stíhaček La-5FN, 54 kusů stíhaček La-7 a 27 bitevních Il-2. Všechna výzbroj a výstroj divize byla na naše letectvo převedena bezúplatně.

Trochu jinak to bylo s leteckými silami, které k nám přelétly z Velké Británie. Jednalo se o 310., 312. a 313 čs. stíhací peruť a 311. čs. bombardovací peruť. Tři stíhací perutě domů přiletěly na 72 kusech letadel Spitfire LF Mk IX E a bombardovací potom na 14 strojích Consolidated Liberator B-24 G.R.VI. Jenže pro tato velká letadla nebylo v našem letectvu adekvátní využití a nebylo je možno přestavět na dopravní letadla, byla vrácena zpět do Británie. Zůstal jeden stroj, natolik poškozený při havárii, že nebyl schopný stejné akce.

Na rozdíl od Sovětského svazu to s výzbrojí ze západu bylo úplně jinak. Veškerá technika a materiál použité ve válce a ve válce spotřebované, byly přičteny na vrub Velké Británie. Vše, co si naše jednotky dovezly domů, bylo podle zákona o půjčce pronájmu nutno zaplatit.

e-2/Dopravní, kurýrní a cvičná letadla

D-47 Douglas C-47
D-52 Junkewrs JU-52/3m
K-65 Fieseler Fi 156 C
K- 63 Sokol M-1 C
K-68 Piper L-4
K- 75 Aero AE 45
C- 2 Arado Ar 96 B
C-3B Siebel Si 204D
C-104 Bücker Bü 131
C-5 Z-26 Trenér
VR-3 Focke-Achgelis Fa 223

Závěr pro leteckou techniku:
Pánovaný počet pro 6 leteckých svazků – tedy divizí byl 1 152 kusů různých letadel. Skutečně bylo k dispozici asi 210 bojových letadel. Chyběla letecká technika pro:
- letecký dopravní pluk – pokryto z 15 %
- 8 pozorovacích letek armádních sborů – pokryto z 22 %
- 4 průzkumné letky vojenských oblastí - pokrytí 0 %

Skladba letecké techniky podle původu:
60% sovětského původu
36% britského původu
zbytek byl jiného původu.

Ostatní materiál:
Automobilní technika: začátkem srpna 1945 měla armáda 2 310 osobních a 2 255 nákladních automobilů, 27 obrněných a 68 speciálních vozidel. Na cestě bylo náhradní těleso obrněné brigády z Velké Británie 300 kusy nákladních a speciálních vozidel.
Aby bylo jasnější, jaké potíže armádu čekaly, je potřeba uvést že z uvedených počtů automobilů jich bylo skoro 50 % nepojízdných.

Skladba automobilního materiálu podle původu:
32 % kořistního původu
42 % britského a amerického původu
22 % sovětského původu

Když se nad tím vším, co jsem uvedl, zamyslíme, plyne z toho jasný závěr. Počáteční stav při budování naší armády byl v roce 1945 ještě horší, než při obdobném úkolu v roce 1918 při vzniku naší První republiky.

Údržba a ošetřování techniky byly neřešitelným problémem. Chyběly náhradní díly, chyběl materiál pro pomocné práce. Nedovedu si představit, jak by bylo možno zajistit odbornou přípravu opravárenského personálu. Zajištění potřebné munice pro takto vyzbrojenou armádu bylo logistickým problémem, který nazvat komplikovaným by bylo jen hrdinským eufemismem. Přesto se naši vojáci, kteří se postupně scházeli v naší vlasti z celého světa, pustili do práce s rozhodností a nebývalým nasazením.

[Pátrač]

Kapitola třetí: OBNOVENÍ ORGANIZAČNÍ STRUKTURY ARMÁDY A JEJÍ VÝSTAVBA PO UKONČENÍ VÁLKY.
Ústavním dekretem prezidenta republiky číslo 11 z roku 1944 byl obnoven právní řád naší země tak jak byl opuštěn po 29. září 1938. Z toho plyne, že byly převzaty i právní normy, které měly zajistit právní rámec obrany země.

De jure i de facto to znamenalo, že byl právní řád První republiky přejat v plné šíři a měl platit až do doby, kdy nové poválečné ústavodárné a zákonodárné orgány je buď potvrdí či změní. Jelikož válečné události mnoho z těchto právních norem vyřadilo z platnosti, potřebné změny byly zajištěny cestou dekretů prezidenta republiky.

Podle paragrafu 64 ústavní listiny ze dne 29. února 1920, byla působnost prezidenta republiky ve vztahu branné moci jasně vyjádřena jeho označení jako: „ vrchní velitel veškeré branné moci“ s právem „dávati armádě závazné pro ni příkazy“. To mu dávaly neuvěřitelné pravomoci. Mohl:
- přijímat zásadní rozhodnutí ve věcech organizace, dislokace, výcviku, kázně a použití armády
- vyhlásit válečný stav, vypovědět s předchozím souhlasem nejvyššího zákonodárného orgánu válku a předkládat mu sjednaný mír k vyslovení souhlasu
- povyšovat plukovníky a generály
- na návrh ministra národní obrany ustanovoval do funkcí cca 50 nejvyšších funkcionářů armády. Byli to velitelé divizí a samostatných brigád, velitelé sborů a vojenských oblastí a jejich zástupce, nejvyšší funkcionáře generálního štábu, velitele druhů zbraní, generálního inspektora čs. branné moci, velitele Vojenské školy, generálního vojenského prokurátora a prezidenta Nejvyššího vojenského soudu.

Zde máme pana prezidenta na fotografii.

Pomocným a poradním orgánem prezidenta republiky byla Vojenská kancelář prezidenta republiky, jejíž náčelník se účastnil všech jednání ministerstva republiky. Zákon o obraně státu jehož platné znění bylo obnoveno svým paragrafem číslo 4 stanovil povinnosti k obraně státu i vládě. Její členové se v oborech své působnosti měli zaručit za včasnou a účelnou přípravu svých resortů k přípravě a obraně státu.

Byl to moderní paragraf, který zajistil, že obrana země se stala plošnou občanskou povinností a ne jen povinností orgánů vojenské správy. Zákon ale šel dál v tom, že dával vládě oprávnění k určení cílů, kterých má být pomocí ozbrojených sil dosaženo jak v politické oblasti tak i v oblasti výstavby vojenské infrastruktury státu.

Dle ústavního dekretu prezidenta republiky ze dne 2. dubna 1945, tedy za stále běžících válečných operací tvořil předseda vlády spolu s pěti náměstky předsednictvo vlády. Jeho úkolem bylo politické řízení vlády a vláda rozhodoval v plénu.
Na prvním schůzi této rady dne 5. dubna 1945bylo rozhodnuto vytvořit mimo už existující Hospodářskou radu i Vojenskou radu. Ta následně řešila:
- všeobecné otázky organizace čs. ozbrojených sil
- problémy vojenskopolitického charakteru
- osvětovou činnost
- ideovou výchovu vojsk
- kádrové otázky
Vše co vyplodil, musela schválit vláda nebo její předsednictvo. Její členové z velké části byli lidé z řad komunistů a její činnost byla ukončena na podzim roku 1945 a v lednu 1946 byla úplně zrušena.

Ve věci vojenské výstavby dostala velkou roli Prozatímní národní shromáždění, které dávalo souhlas k vypovězení války. Tento nejvyšší zákonodárný orgán měl mimo jiné za úkol:
- právně zakotvit základní vojenskopolitické a doktrinální zásady a principy Košického vládního programu
- rozhodovat o státním rozpočtu a tím i o penězích pro armádu
Všichni členové vlády byli povinni podávat zprávy o činnosti svých resortů, plnit usnesení tohoto orgánu a jednat s poslanci v celém spektru parlamentních vztahů.
Toto Prozatímní národní shromáždění vojenskou problematiku řešilo hlavně v branném výboru, který byl tvořen zástupci všech politických stran v paritním zastoupení.

Nejdůležitějším výkonným orgánem vojenské výstavby státu a nejvyšším orgánem vojenské správy bylo ministerstvo národní obrany. To bylo řízeno vládou prostřednictvím ministra národní obrany, který pro svoji funkci měl k ruce politický a vojenský kabinet. Funkce ministra v té době byla především státnická a politická.

Ministr národní obrany armádní generál Ludvík Svoboda.

Svou velitelskou a vojenskoodbornou působnost vykonával prostřednictvím náčelníka hlavního štábu československé armády. To byl jeho přímý podřízený.

Náčelník hlavního štábu československé branné moci armádní generál Bohumil Boček

Úplnou organizační strukturu ministerstva národní obrany vidíte na následujícím schématu.

Jak je ze schématu vidět, mozkem armády byl její hlavní štáb. Jeho náčelníkovi podléhali dva podnáčelníci. Jádro hlavního štábu tvořilo šest oddělení. Byla to tato:
1. operační
2. zpravodajské a pro styk s cizinou
3. spojovací
4. organizační a mobilizační
5. materiální
6. průmyslové a pro tyk se spojeneckými armádami

Na tato oddělení navazovaly odbory:
I. všeobecně vojenský
II. materiální
III. intendační
IV. pracovní
V. sociální
Tyto odbory měly každý několik sekcí

Dále zde bylo ředitelství pomocných úřadů a potom velitelství jednotlivých zbraní. Tyto zbraně byly řazeny takto:
- pěchota
- tankové vojsko
- dělostřelectvo
- letectvo
- ženijní vojsko
- spojovací vojsko

Poslední složkou byly různé ústavy, úřady a kanceláře, jako třeba kancelář legií, vojenský zeměpisný úřad a další.

Dále se uvažovalo o zachování další zbraně a tou bylo jezdectvo. To ale ve schématu nenajdete, ke konci roku 1945 bylo jako samostatná zbraň zrušeno.

Takto konstituované ministerstvo národní obrany zahájilo na přímý popud a neustálý tlak urychlené budování nové armády. Beneš silnou, konsolidovanou a morálně silnou armádu považoval za jasný znak vnějšímu světu že Československo je opět silným hráčem na mapě Evropy a světa.

A začalo se od podlahy. Dne 15. května 1945 byl 1. čs. armádní sbor v SSSR byl reorganizován na 1. čs. armádu. Pěší brigády byly reorganizovány na pěší divize a spojovací prapor sboru na spojovací pluk. Byly vytvořeny i nové armádní jednotky. Již 25. května byla schválena všeobecná mírová organizace armády a toto provizorium se hodně organizací a početními stavy podobalo Rudé armádě. Tato organizace československé armády vypadala takto:

Základem nové organizace armády v míru byla čtyři velitelství vojenských oblastí se sídly v
Praze
Táboře
Brně
Bratislavě
ze kterých se v případě války vytvářela velitelství vševojskových armád. Každá oblast měla dva armádní sbory a v nich dohromady 4 pěší divize. V celé armádě mělo být 5 divizí horských.
Za mobilizace každý sbor vytvářel třetí divizi a každá oblast jeden sbor. Takže válečně by armáda měla 12 sborů po třech divizích. Oblast dále měla přímo podřízené útvary a svazky.

Vždy to byly:
tanková brigáda
těžká dělostřelecká brigáda
protitanková brigáda
minometná brigáda
protiletadlový dělostřelecký pluk
ženijní brigáda
spojovací pluk.

Mimo tyto už tak velké síly a prostředky i hlavní štáb měl své přímo podřízené svazky. V tomto případě to byly:
tankový sbor
těžkou dělostřeleckou divizi
čtyři smíšené letecké divize
spojovací pluk.

Základem bojové síly armády ale zatím pořád byla pěchota. Její palebná síla oproti předválečné organizaci měla výrazně vrůst. Už pěší rota měla ve své organizaci minometnou četu se dvěma 50mm minomety. Celkově měla divize disponovat 263 hlavněmi dělostřelectva.

Velitelství oblastí bylo dělostřelecky velmi silné. Jeho tři dělostřelecké brigády disponovaly:
144 minomety ráže 120 mm
48 kanóny 57 mm
24 kanony 76 mm
36 houfnicemi 152 mm

Ze sil 1. čs. tankové brigády v SSSR byl reorganizací vytvořen tankový sbor o třech brigádách pro hlavní velitelství a 1. čs. obrněná brigáda se stal základem pro vybudování tankových brigád vojenských oblastí. Měl tak vzniknout celkově 7 tankových brigád jednotné organizační struktury. Ta byla dána: jedním samopalným praporem a třemi prapory tanků po dvou tankových rotách s deseti tanky. Celkově brigáda měla být vyzbrojena 65 tanky.

Velitelství tankové zbraně byly podřízeny i automobilní jednotky. Ty byly organizované do 12 automobilních praporů pro 12 pěších divizí, čtyři pěší divize měly být přetvořeny na divize rychlé plně motorizované.
Pro každou oblast byla organizována automobilní četa.

Ženijní vojsko bylo tvořeno čtyřmi ženijními brigádami vojenských oblastí a 16 ženijními prapory pro jednotlivé divize.

Spojovací vojsko bylo tvořeno pěti spojovacími pluky. Jeden byl pro hlavní velení, čtyři pro oblasti. Armádní sbor a pěší divize měly mít spojovací prapory, pro pluky se počítalo se spojovacími rotami a pro prapory se spojovacími četami.

Otázkou samo pro sebe bylo letectvo. Jestliže vše co jsem doposud uvedl bylo reálné a možné, letectvo bylo od samého počátku obětí jakéhosi nepochopitelného gigantismu. Asi pod vlivem skvělých bojových výsledků našich letců v průběhu celé války, jejich glorifikaci a prokázané potřebnosti letectva nad bojovými sestavami pozemních sil, bylo od počátku plánováno vybudování 4 leteckých divizí smíšených.
Každá měla mít:
dva stíhací letecké pluky
jeden bitevní pluk
jeden bombardovací pluk
Každý pluk měl mít čtyři letky po 12 strojích. Tedy pluk vždy 48 letadel. Divize tak měla mít 96 stíhacích letounů, 48 bitevníků a 48 bombardérů. Celkově tedy měla mít divize 192 bojových letadel
Tři divize měly být vybudovány na základě 310., 312. a 313. československé stíhací peruti z Velké Británie a čtvrtá byla formována z 1. čs. smíšené letecké divize v v SSSR. Z personálu 311. bombardovací perutě ve Velké Británii, která byla bez letounů, byl doplněn letecký dopravní pluk a později se peruť stala základem pro plánovanou 6. leteckou divizi.

Složení a dislokace leteckých divizí prozrazuje, že byly podřízeny oblastem a byly určeny převážně pro podporu a ochranu vzdušného prostoru nad pozemními silami. Po stránce výcvikové a materiální potom podléhaly přímo velitelství letectva.

Toto schéma, kde je jako samostatný blok kompletně rozkreslena pěší divize zůstalo v platnosti několik prvních poválečných let. Můžeme klidně konstatovat, že takto postavenou armádu bylo možno považovat za progresivní a moderní. Odrazilo se v ní mnoho tvrdě získaných bojových zkušeností. To platí hlavně pro zvýšenou úlohu dělostřelectva, silné spojovací a ženijní útvary jednotky. Tankové vojsko bylo nastíněno také velmi moderně a v případě plných stavů tankové techniky by tankové brigády byly silné, velmi mobilní a odolné.

Použitý trojkový systém, který v armádě vytrval až do doby kdy, jsem do ní na konci 70. let nastoupil já, a pokračoval až do jejího zániku po převratu v roce 1989, byl TOP variantou. Umožnil pevné a rozhodné velení už od stupně četa. Na všech stupních velení umožnil vytváření záloh v síle třetiny sil stupně velení, který ji zřizoval. Vždy bylo jasné, jak silná taková záloha bude a jak bude použitelná. Velmi dobře umožnil součinnost jednotlivých druhů vojsk.

Je zde ale jedno veliké, převeliké ALE. Zkušenosti z právě ukončené války prokázaly naprosto nezbytnou, přímo strategickou potřebu silné protiletadlové obrany státu. Uvedená struktura odpovídala tomu, co se později v naší armádě nazývalo frontovým letectvem. A nebylo ani v plánu takovou strategickou složku začít organizovat v horizontu několika let. V době krátce, ale i dále od ukončené války byly otázky protivzdušné ochrany a obrany společné dokonce pro dvě ministerstva.

Ministerstvo vnitra mělo na starosti hlásnou službu, ochranu obyvatelstva a protileteckou obranu významných průmyslových center.

Ministerstvo obrany v této oblasti mělo úkolů více a pokaždé se o dílčí složku staral někdo jiný.
Velitelství oblastí odpovídali za protiletadlovou obranu důležitých civilních objektů.
Výstavba letectva byla orientována pouze na leteckou podporu pozemních vojsk a leteckou obranu operačního prostoru
Velitelství letectva mělo oddělení pro řešení hlásné služby
Velitelství dělostřelectva mělo jinou skupinu. Skupinu pro obranu proti letadlům, která ale řešila pouze a jen použití vojskového protiletadlového dělostřelectva.
Mezi velitelstvím dělostřelectva letectva nebylo vyřešeno mnoho zásadních problémů – součinnost, vzájemná podpora a další a další…

Ale my půjdeme dále. K 1. říjnu 1945 když se vše usadilo a bylo jisté, že válka už opravdu definitivně skončila, byla provedena první reorganizace armády. Dnes ji dějiny znají jako proces vedoucí ke zdokonalené organizaci armády.

V tomto se hlavní štáb pokusil zdokonalit původní, a jak už jsem řekl, ne špatnou původní organizaci a současně přitom zohlednit ekonomické a finanční možnosti státu a snížený počet obyvatelstva.

Byl zavedeny tři typy jednotek:

a/ na plných počtech – plné počty mužstva, materiálu a výzbroje.

b/ rámcové, které byla s neúplnými stavy. V mírové době byl jejich hlavní úkol výcvik záloh. Na předepsané počty se doplnily pouze v případě velkých cvičení nebo mobilizace.

c/ náhradní jednotky. Tento prvek znalo už Rakousko-uhersko i naše prvorepubliková armáda.
Takže v této době měl každý vojenský útvar- dobově označovaný jako vojskové těleso, své náhradní těleso.

Bylo to takto:

pěší pluk – náhradní prapor
samostatný pěší prapor – náhradní rotu
dělostřelecký pluk – náhradní oddíl
samostatný dělostřelecký oddíl – náhradní baterii
ženijní brigáda – náhradní prapor
letecký pluk – náhradní peruť a tak bych mohl pokračovat.

Tento náhradní celek vedl kmenovou evidenci osob vytvářejících mobilizační sled. Náhradní těleso zajišťovalo, skladovalo a ošetřovalo výstroj a výzbroj pro své záložníky a připravovalo vše k jejich mobilizaci. Za války potom zůstávalo posádce, přijímalo další sledy záloh, vytvářelo z nich pochodové jednotky a posílalo je k základnímu tělesu na úhradu ztrát v boji.

Tyto úkoly náhradní tělesa plnila v součinnosti s doplňovací službou, která se územně členila na 46 okresních doplňovacích velitelství. I tento systém doplňování byl převzat z předmnichovské armády a byl vyzkoušen ve Velké válce.

Asi nejvýznamnější změnou realizovanou v roce 1945 v termínu, který nyní řešíme, bylo rozhodnutí o reorganizaci čtyř pěších divizí na divize rychlé. Tyto svazky znala i naše prvorepubliková armáda a byly považovány za to nejlepší, co v polním vojsku bylo k dispozici. Nové rychlé divize se těmto předválečným v mnohém podobaly. Zde je jejich organizační schéma.

Divize to byly velmi silné a velmi pohyblivé. Každá vojenská oblast měla mít jednu takovou divizi a do její sestavy byla začleněna do té doby oblasti podřízená tanková brigáda. Oproti předválečné rychlé divizi nová postrádala jezdeckou brigádu.
Mimo tankovou brigádu měla rychlá divize:
- motorizovanou pěší brigádu
- motorizovaný dělostřelecký oddíl
- motorizovaný předzvědný oddíl

Na dalším obrázku vidíme úplnou organizaci tankové brigády. Tankové brigády byly až na drobné odlišnosti jednotypové, u jejich samopalných praporů ale byl nově zrušen celek pro tankové výsadky.

Další dvě pěší divize byly předurčeny k reorganizaci ve dvou stupních. Napřed z nich měly být zřízeny divize motorizované a po vylepšení materiální situace armády z nich měly vzniknout divize rychlé. Tankové brigády těchto divizí byly zformovány z trofejních tanků a měly jen dva tankové prapory, z toho jeden rámcový.

U tankového sboru hlavního velení také došlo ke změnám. Zůstaly u něj zachovány tři tankové brigády, ale tyto brigády měly vždy dva prapory rámcové. Ženijní prapor sboru byl reorganizován na ženijní pontonový prapor a přestože zůstal podřízen ženijní brigádě oblasti, válečně přecházel pod velení sboru.

Pod velitelství tankového vojska spadala i rota obrněných vlaků. Budeme se jí věnovat více v dalších částech tohoto projektu. Zde jen uvedu, že v dané době tato rota měla tři různorodé obrněné vlakové soupravy. Už po roce ale byla reorganizována na prapor obrněných vlaků s rotou parních a rotou motorových obrněných vlaků. Byl to poměrně silné bojové jednotky a jejich úkolem bylo plnit úkoly ochrany železničních uzlů, důležitých úseků a traťových zařízení. Ale už v této době bylo jasné, že tyto soupravy mají omezenou časovou životnost.

Jsme-li u tankového vojska, nesmíme zapomenout ani na Prapor těžkých tanků. Ten ale měl pouhých 7 tanků IS-2 a v tabulkách mírových počtů armády ani nebyl uveden.

Letectvo.
Podle nového plánu rozvoje letectva můžeme říci, že megalomanské ambice pokračovaly. Bylo plánováno zřídit další dvě letecké divize.

5. letecká stíhací divize byla předurčena pro obranu vojsk proti letadlům a měla mít 4 stíhací letecké pluky po 48 stíhačkách

6. bojová pro podporu pozemních vojska měla mít dva pluky bitevní a dva bombardovací. Opět měla mít 4 letecké pluky po 48 letadlech.

Opět se zapomnělo na potřeby protivzdušné obrany státu leteckými silami. Důvod neznám a rád bych věděl. Tyto dvě divize byly předurčeny jako posilové síly hlavního štábu.
Nově bylo vytvořeno:
8 pozorovacích letek pro jednotlivé armádní sbory
4 zvědné letky pro každé velitelství oblasti.

Z jezdectva, které zaniklo jako druh vojska, byla vytvořena jezdecká brigády se čtyřmi jezdeckými korouhvemi, které byly organizačně přičleněné k jednotlivým oblastem.
Dále bylo zřízeno 15 vozatajských eskadron pro jednotlivé divize a velitelství oblastí.
Brigáda dále disponovala eskadronou těžkých zbraní a dalšími součástmi.
Ale už byla považována za vyloženě pomocnou sílu.

Dále vznikly tyto celky:
železniční brigáda
pontonová prapor pro I. ženijní brigádu – viz tankový sbor výše,
vojenské hudby u pluků.
vojenské výcvikové prostory v Milovicích, Brdech, Vyškově, Plaveckém Podhradí a Přáslavicích.

Jak tato reorganizace probíhala, snižoval se počet příslušníků stávajících součástí. Někdy to bylo snížení dost významné. Například u pěších divizí, kde byl původní mírový počet vojáků 10 712 osob, byl stav snížen o 30%.
Dalšího snížení se dosáhlo zrušením němých jednotek druhů vojsk a služeb. V pěších samopalných četách se také přešlo na trojkovou soustavu a tím zmizeli desítky čtvrtých samopalných družstev. Ale hlavní podíl na snížení početních stavů armády mělo rámcování.
- u všech pěších pluků byly rámcovány třetí prapory
- u všech tankových brigád rychlých divizí byly do stejného stavu uvedeny také třetí tankové prapory
- tankového sboru byl na plných stavech jen jeden prapor každé brigády, ostatní byly také rámcové
- u veškerých dělostřeleckých oddílů byla vždy třetí baterie rámcová.

Závěr.

Zde ukončím první část svého nového projektu, kde se pokusím postupně probrat, čím vším prošla naše armáda po ukončení druhé světové války. Byla to doba znovu získané svobody, obnovení republiky byť ve značně očesaném stavu. Zemi čekal obrovský transfer obyvatelstva mimo naše území a byly vytvořeny podmínky, které mohly dostat naši zemi opět na její předválečné pozice.

Zde popsané armádní peripetie, vyhodnocení stavu země a inventura a možnosti získání výzbroje byly realizovány ve stavu branné pohotovosti státu, tedy do 31. prosince 1945. Byla to neuvěřitelná doba a mnoho věcí se šilo pomyslnou horkou jehlou bez důkladného studia problémů a bez vyhodnocení vojensko-doktrinálních východisek. Ale rozhodně to co bylo vykonáno, bylo správné a bylo to velmi potřebné.

Byl zde jasný záměr – jakmile skončí období této branné pohotovosti státu, nastane doba, kdy se začne budovat bez improvizací a budou položeny základy dlouhodobé koncepce vojenské výstavby státu. Proto se na mnoho zde citovaných vojenských součástí podíváme, do jaké podoby se dostali právě po době, kterou jejich úplné ustavení potřebovalo v dalších částech.

Pátrač.

[Flogger G]

Jen připomínám - letouny Consolidated B-24 byly vráceny Spojenému království a letectvo z Británie obdrželo náhradou stroje De Havilland Mosquito.

Stíhací perutě z Velké Británie nepřiletěly na stavech. V srpnu 1945 do republiky přiletěly 54 stroje, do konce roku byl stav doplněn na 64 nebo 68 Spitfirů - nevzpomínám si přesně. Další LF Mk. IXE převzali stihači až v roce následujícím.

[Pátrač]

Flogger - inu tak. Ty Moskyty bych já osobně považoval za výrazně potřebnější než ty velké mašiny.

V další části se na to podíváme, a jelikož na palbě máme od kolegy Hanse článek o páteřním stíhacím letounu té doby a také o tom kde nakonec skončila letecká technika západního původu v roce 1948 až 1949, bude to snad zajímavé.

[jarl]

Jako první si musíme pár slovy připomenout naši velkou územní ztrátu, a to ztrátu Podkarpatské Rusi. Po rychlém osvobození v souladu se sovětsko - československou smlouvou z prosince 1943, která uznávala Československo v jeho původních hranicích, vyslala koncem října 1944 naše vláda Podkarpatskou Rus oficiální delegaci pro správu osvobozeného území v čele s ministrem londýnské vlády Františkem Němcem a generálem Antonínem Hasalem-Nižborským. SSSR ale měl už svoje plány a tyto realizoval postupně těmito kroky:
- mařením československé správy
- vyvoláním hnutí za připojení Podkarpatské Rusi k Sovětskému Svazu
- násilnou mobilizaci československých občanů do Rudé armády.
- zmanipulováním – či spíšen zorganizováním voleb na přelomu října a listopadu 1944. Vítěz byl jasný a činnost jiných stran než komunistické byla zakázána.
- zorganizováním dne 12. listopadu 1944 veřejných schůzí, které odsouhlasily připojení k Sovětskému svazu.
- ve dnech 25. až 26. listopadu 1944 sjezd národních výborů Zakarpatské Ukrajiny vydal v Mukačevě manifest O opětovném sjednocení Zakarpatské Ukrajiny se sovětskou Ukrajinou. A celé to vyvrcholilo 8. prosince 1944, kdy sovětské úřady násilím vyhnaly představitele československé vlády ze země.
Díky tomu naše země získala společnou hranici se Sovětským svazem v délce 98 kilometrů a ztratila část svého předválečného území a odpovídající množství obyvatelstva.

To mě dost zaujalo. Já si vždycky myslel, že na předání tohoto území se SSSR nějak předběžně domluvil s tehdejší československou vládou (či přinejmenším s vůdci východní části odboje) ještě před jeho obsazením sovětskými vojsky a naši politici s tím byli předem smířeni. O ono to tedy bylo poněkud jinak a vyvrcholilo to dokonce násilným vyhnáním představitelů československé vlády.

[QVAK]

Upřesnění Podkarpadské Rusi. To nebylo de jure Československé území ale bylo ČSR na 20 let přiděleno do správy Společností Národů. Tím obyvatelé i získali Československé občanství. Po uplynutí 20. let se mělo konat referendum obyvatelstva o definitivním připojení. Na část nebo celé území si činili nárok i Polsko, Rumunsko a Maďarsko. Po jeho vojenském obsazení provedli po pečlivé přípravě "referendum" jak Maďaři tak i následně Sověti a území si oba přisvojili. Původně bylo před WW I. součástí Uherska. Národnostně byla největší menšina Židé, dále zde žili Huculové, Rusíni, Maďaři, Rumuné. Čechů bylo okolo 1-3%, většinou ve státní správě, školství, spojích a ozbrojených složkách. Přesto si zde vybudovali vysoký kredit díky férovosti a nestrannosti v jednání a vyřešení poválečné sociální situace (váleční sirotci, invalidé). Náboženství obyvatel židovské, pravoslaví a Římsko katolické.

[Zemakt]

Četbu článku jsem si nechal na víkend a vyplatilo se .

francouzské Renaulty – zde netuším jaký typ

Pravděpodobně se bude jednat o tyto "šeříkové" jezdecké tanky viz. http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=160&t=4332 s hodnotou spíše muzeální.

V celé armádě mělo být 5 divizí horských.

Zde valím oči a doufám, že dále nezůstane pouze u tohoto základního infa.

Otázkou samo pro sebe bylo letectvo. Jestliže vše co jsem doposud uvedl bylo reálné a možné, letectvo bylo od samého počátku obětí jakéhosi nepochopitelného gigantismu. Asi pod vlivem skvělých bojových výsledků našich letců v průběhu celé války, jejich glorifikaci a prokázané potřebnosti letectva nad bojovými sestavami pozemních sil, bylo od počátku plánováno vybudování 4 leteckých divizí smíšených.

No nevím, nevím, mne se počet 768 bojových strojů nejeví příliš gigantický, ani když vezmu v potaz další plánované navýšení, které je uvedeno dále. Zvláště, porovnáme li to s "prvorepublikovými počty". K otázce PVO, s tím se nedá asi moc polemizovat. Zajímavé je opět porovnání s PVO "první republiky", zdá se, že protiletadlovci neměli u nás zrovna na růžích ustláno.

[kik]

Upřesnění Podkarpadské Rusi. To nebylo de jure Československé území ale bylo ČSR na 20 let přiděleno do správy Společností Národů. Tím obyvatelé i získali Československé občanství. Po uplynutí 20. let se mělo konat referendum obyvatelstva o definitivním připojení. Na část nebo celé území si činili nárok i Polsko, Rumunsko a Maďarsko. Po jeho vojenském obsazení provedli po pečlivé přípravě "referendum" jak Maďaři tak i následně Sověti a území si oba přisvojili. Původně bylo před WW I. součástí Uherska. Národnostně byla největší menšina Židé, dále zde žili Huculové, Rusíni, Maďaři, Rumuné. Čechů bylo okolo 1-3%, většinou ve státní správě, školství, spojích a ozbrojených složkách. Přesto si zde vybudovali vysoký kredit díky férovosti a nestrannosti v jednání a vyřešení poválečné sociální situace (váleční sirotci, invalidé). Náboženství obyvatel židovské, pravoslaví a Římsko katolické.

Dodnes se na uzemi Podkarpatske Rusi najde spousta staveb z obdobi 1. republiky - ver. budovy, knihovny, mosty, obytne soubory (tehdy se stavely dost casto pro uredniky). Nekde jsem pred casem cetl jak zejmena starsi lide vzpominali na 1. republiku jako na obdobi, kdy se tam ve srovnani s povalecnym obdobim zilo podstatne svobodneji. Dukazem byla i spousta Rusinu ve armadnim sboru na vych. fronte nebo jejich zapojeni do jednotek SOS v letech 1938-9.

[Hektor]

Koľko S-99 / Messeschmitt Bf 109G slúžilo v ČSL? A z akého boli zdroja? Kedy začali prichádzať prvé Avie?

[TonyHazard]

c-1/ Tanky

střední tank T-34/85
střední CROMWELL IV
střední CROMWELL VI
lehký STUART VI
těžký IS-2

Pátrači, dobrý, moc dobrý článek Přidám pár slov k doplnění.

Tanky Cromwell a Stuart u Československé samostatné obrněné brigády, následně ve výzbroji Československé armády.

Tank Cromwell Československé samostatné obrněné brigády

Tanky typu Cromwell byla vybavena i československá tanková jednotka vytvořená ve Velké Británii. Vznikla spojením 1. čs. samostatné brigády, pěší jednotky pověřené obranou britského pobřeží a 200. čs. lehkého protiletadlového pluku, původně slavného čs. pěšího praporu 11-Východního, který připlul ze severní Afriky.
Formování brigády, nazvané Czechoslovak Independent Armoured Brigade Group (Československá samostatná obrněná brigáda), jejímž velitelem se stal generál Alois Liška, bylo zahájeno 1. září 1943 u Northamptonu. Skládala se ze dvou tankových praporů a jednoho praporu pěšího. Přezbrojování pěších jednotek na obrněné probíhalo postupně. Zpočátku byly pro jejich výcvik určeny tanky Crusader různých typů, Cromwelly začaly být brigádě přidělovány až od počátku roku 1944. Prvních dvacet tanků tohoto typu převzali českoslovenští vojáci 15. února 1944, další pak v březnu a červenci. Zprvu to byly pouze tanky ojeté, určené především k výcviku. Většina nových Cromwellů byla brigádě dodána po ukončení výcviku, mnohé až těsně před jejím odjezdem do Francie, při doplňování vozidel na válečné počty.
V Bridlingtonu odevzdali vojáci všechny cvičné tanky (kromě novějších a zachovalých Cromwellů), a před naloděním odebrali ve vozidlovém parku Swanwick tanky nové. Československá samostatná obrněná brigáda byla naloděna k přepravě do Normandie ve dnech 30. srpna až 1. září 1944 v rámci posilování britské armády.
Na kontinentu jednotka intenzívně cvičila, aby byla k 1. říjnu 1944 připravena v plné bojové pohotovosti k odchodu na frontu. Ve dnech 7.- 9. října 1944 vystřídala britskou 154. pěší brigádu u Dunkerque, jejímž úkolem bylo ,,hlídat'' obklíčená německá vojska v tomto významném francouzském přístavu. Přitom čs. obrněná brigáda vycvičená k manévrovému vedení bojů se k tomuto úkolu vůbec nehodila, nicméně nedostatek záloh ji nepustil do bojů na hlavní frontě.
Ke 20. říjnu 1944 disponovala Čs. samostatná obrněná brigáda 127 tanky Cromwell IV a V, 14 tanky Cromwell VI (CS), 8 tanky Cromwell OP a 6 vyprošťovacími tanky Cromwell ARV. Svoje formování na plnohodnotnou tankovou brigádu čítající 3 tankové prapory a jeden pěší prapor dokončila až v průběhu bojů, 10. března 1945. Dne 9. května 1945 její bojová pohotovost po kapitulaci německé posádky do rukou generála Lišky skončila. O tři dny později, 12. května 1945, zahájila brigáda přesun do vlasti. Od 18. května byla soustředěna na území osvobozeného Československa v prostoru Plzeň - Klatovy - Horažďovice, kde setrvala v podřízenosti XXII. sboru armády USA až do 31. srpna 1945.

Tanky Cromwell 1. tankového praporu Čs. samostatné obrněné brigády.

Hlavní úkol, kterým byla Čs. samostatná obrněná brigáda, vyzbrojená Cromwelly, po válce pověřena, byla ochrana státní hranice s Německem a Rakouskem. Vzhledem ke svému perspektivnímu zařazení mezi svazky záloh hlavního štábu byla v červnu 1945 reorganizována na tankový sbor o třech brigádách (z 1. tankového praporu vznikla 11. tanková brigáda, z 2. tankového praporu 12. tanková brigáda a z 3. tankového praporu 13. tanková brigáda. Součástí výzbroje nově zřízeného sboru bylo k 3. červenci 1945 celkem 167 tanků Cromwell IV a V, 21 tanků Cromwell VI (CS), 8 tanků Cromwell OP a 7 vyprošťovacích tanků Cromwell ARV. Do podřízenosti Československé armády přešel sbor 1. září 1945.
Období od 1. října 1945 až do organizačních změn realizovaných na sklonku roku 1950 je charakteristické neustálými změnami ve složení útvarů. Zprvu spadaly tankové brigády vyzbrojené Cromwelly do podřízenosti rychlých divizí, později byly soustředěny u divizí mechanizovaných. Počet tanků Cromwell postupem doby klesal (1949 : 200 kusů, 1950 : 176 ks), a to hlavně v důsledku nedostatku náhradních dílů. Po velké reorganizaci uskutečněné na podzim 1958 byly britské tanky uskladněny v tzv. tankových základnách a k jejich úplnému vyřazení z výzbroje čs. armády došlo v roce 1959. Část vyřazených Cromwellů byla pak vybavena radlicí a dosloužila v kamenolomech nebo povrchových dolech.

Tank Stuart M5A1 (Stuart VI)

Československé Stuarty
V Československé samostatné obrněné brigádě ve Velké Británii se také nacházelo 30 vozidel Stuart VI (americké označení M5A1). Tyto stroje byly nasazeny do bojů u Dunkerque, a to v průzkumných četách tankových praporů a v motorizovaném přezvědném oddíle brigády. Konec války jednotku poslal na demarkační čáru Plzeň – Klatovy – Horažďovice do sestavy amerického XXII. armádního sboru. Prvního září 1945 byla brigáda již sborem a tento začleněn do československé armády, mezitím byla jednotce doplněna výzbroj na tabulkové počty. Mimo jinou techniku (188 tanků Cromwell, 22 tanků Challenger) obdržela 38 tanků Stuart VI. V poválečné československé armádě probíhaly neustálé reorganizace a Stuarty převážně sloužily motorizovaných přezvědných oddílech rychlých divizí. I když nebyly k dispozici téměř žádné náhradní díly, nacházelo se v roce 1949 u tankových útvarů ještě 37 provozuschopných strojů Stuart. V padesátých letech se již žádné z těchto vozidel v aktivní službě nevyskytovalo a pravděpodobně skončily ve šrotu.
Není příliž známé bojové nasazení československých Stuartů v akci proti Banderovcům, kteří se v letech 1945 až 1947 snažili prostřílet na západ. Lehké tanky Stuart byly použity v „Akci B“ v bojích na Slovensku se skupinami Ukrajinské povstalecké armády (UPA). K pronásledování těchto zkušených a velmi pohyblivých skupin banderovců velitel zvláštní stíhací skupiny „Teplice“, generál Július Nosko vydal v létě 1947 rozkaz k vytvoření rychlých bojových jednotek vyzbrojených lehkými tanky Stuart s podporou pěchoty na automobilech.

Nakonec taková perlička : Firma HobbyMaster vyrábí tank Cromwell patřící Československé samostatné obrněné brigádě.



Je uvedený jako British Cromwell IV 1st Regiment 1st Czech Independent Armoured Brigade (CIABG) Dunkirk, May 1945

Zdroj (obr.) : army.cz, volný.cz, worldatwar.eu.
Pokud by byl zájem o další velmi zajímavé informace, nejen k uvedeným tankům, tak zde :
http://armada.vojenstvi.cz/povalecna/ctenari/12.htm
http://armada.vojenstvi.cz/povalecna/ctenari/13.htm

Pokusím se něco najít o dalších tancích (T-34/85 a IS-2)

[Hektor]

Pokial tomu dobre rozumiem tak pre organizáciu z roku 1945 bolo potreba 455 tankov (7*65) pre 7 brigád
a dostupných bolo 210 tankov z Anglicka 30 z USA a 75 zo ZSSR. a Až do nábehu licencie bolo zo ZSSR dovezených 350 T-34

[Pátrač]

CO se týká počtů tanků to co bylo k dispozici je jasné. Méně jasné je, kolik bylo potřeba ale budiž, mohlo to být jak říkáš, což ale bylo ve své podstatě strašně málo. Jenže tanky ze západu byly rychle z armády vyvedeny, jelikož železná opona znemožnila jejich zajištění náhradními díly a skončily všude možně jen ne v naší armádě.

Já se aspektem vyzbrojení armády unifikovanou výzbrojí do roku 1956 chtěl zabývat v posledním díle cyklu, ale v současnosti mám pocit, že se mi nechce se tím trápit, strašně moc práce a malý efekt.

[Hektor]

Odkiaľ pochádzajú tie vz. 38/42 It, Beretta ?
Viem že to pravdepodobne nemá súvyslosť ale niekoľko týchto samopalov "vraj" získal generál Čatloš pre Slovenské divízie v Taliansku.
Nevie niekto o koľko kusov by mohlo ísť a či sa dostali až na Slovensko? Prípadne nejaké informácie o koristnej vízbroji v Rýchlej a Zaistovacej Divízií na východe?
ďakujem.

[ringlett]

Odkiaľ pochádzajú tie vz. 38/42 It, Beretta ?
Viem že to pravdepodobne nemá súvyslosť ale niekoľko týchto samopalov "vraj" získal generál Čatloš pre Slovenské divízie v Taliansku.
Nevie niekto o koľko kusov by mohlo ísť a či sa dostali až na Slovensko? Prípadne nejaké informácie o koristnej vízbroji v Rýchlej a Zaistovacej Divízií na východe?
ďakujem.

Poměrně velký sklad těchto zbraní byl prý na Neveklovsku pro potřeby SS.
Něco snad koupila Slovenská armáda, snad půjde o kombinaci zdrojů. Ta zbraň není vůbec špatná. A z toho co u nás bylo dostupné to mohl být i nejlepší samopal vůbec.