Obsazení Petržalky, 14. srpen 1919.
Část II.
Petržalka – Pozsonyligetfalu – Engerau 14/8/1919Bratislavské předměstí Petržalka se historií maďarsko-československého konfliktu na Slovensku, proplétá jako červená niť. Obsazením Bratislavy čs. vojsky z počátku ledna 1919 se z této budoucí slovenské metropole stalo hraniční město se všemi důsledky z toho plynoucími. Pravobřežní poloha předměstí, nacházející se necelých 500 m od největšího města tehdejšího Slovenska nedopřávala vojenským elitám, ale rovněž politické reprezentaci RČS klidného spánku. Petržalka na konci roku 1918 se svými 22 ulicemi a 3 576 obyvateli představovala dynamicky se rozvíjející městečko, těžící ze své polohy. Do dnes stojící Starý most v té době představoval prakticky jediné dostupné železniční (elektrifikované) a silniční propojení obou břehů Dunaje. Tomuto však mělo být na nějakou dobu konec.
V průběhu času měnila dnešní bratislavská dominanta název "jako Baťa cvičky“. Původní most byl postaven v letech 1889 - 1891 jako Franz Josef- Brücke, aby krátce po vzniku RČS byl přejmenován na Štefánikov most. "Druhoválečné provizorium" vydrželo poměrně dlouhou dobu beze jména, nicméně se zprovozněním Mostu SNP dostal jméno Most Červenej armády. Od počátku let devadesátých dvacátého století nese pojmenování vcelku neutrální, Starý most. Dílo ve své době tvořilo názornou ukázku umu tehdejších konstruktérů, proto neuškodí pár technických dat. Celková délka mostu v den zahájení provozu činila 458,45 m. Celá konstrukce se skládala ze 7 ocelových polí, z nichž to nejdelší - prostřední bylo dlouhé 92 m. Na něj navazalovaly dvě pole po 72 m a jedno po 32 m. O společné pilíře se dělily dvě mostovky, jedna silniční a jedna železniční. Elektrifikovaná železniční přeprava přes most byla zahájena 9. listopadu 1891. Zcela na pravé straně mostu se rovněž nacházela lávka pro pěší. Celkové náklady na výstavbu mostu vč. obou mostovek činily 1 780 000 forintů.
K zajištění pravého předmostí Starého mostu, jakožto jednoho z primárních strategických cílů v rámci probíhajícího obsazování Bratislavy došlo 1. ledna 1919. Příslušníci 33. střeleckého pluku italských legií zde urychleně vybudovaly improvizované zábrany a zátarasy. Proti nenadálému maďarskému útoku bylo v blízkém okolí umístěno několik kulometných hnízd. Recipročně ta samá opatření byla provedena na maďarské straně mostu, jehož středem de facto probíhala demarkační linie. Na rozdíl od čs. části mostu, ta maďarská byla navíc podminována. Z důvodu značného množství dělníků docházejících do práce na druhý břeh Dunaje a nejen jich, byl však provoz pro pěší za určitých bezpečnostních opatření později obnoven.
Dva snímky sokolské mostní stráže Starého mostu.
Relativní blízkost znepřátelené strany, umožňující oboustranné vizuální pozorování, podpořená existencí mohutného mostu v sobě nesla pro čs. stranu nejedno riziko. Již 21. ledna 1919 se o tom na vlastní kůži přesvědčil příslušník čs. hlídky, jenž byl raněn kulkou z obyčejné armádní pušky. Naštěstí pro onoho nešťastníka neměla střela vypálená z maďarského břehu fatálnějších následků, nicméně na klidu to příslušníkům bratislavské posádky nepřidalo. Postupem času se ostřelování levého břehu Dunaje stupňovalo, kdy kromě okolí Starého mostu se dalším cílem stal i Zimní přístav. O daném dění nejlépe vypoví pár faktografických údajů:
12. 2. – v souvislosti s probíhající generální stávkou v Bratislavě, mělo dojít k výpadu maďarský jednotek situovaných v Petržalce. Vzápětí po jejím tvrdém potlačení došlo téměř za pět minut dvanáct k posílení mostní stráže, které ve svém důsledku zamezilo útoku nastupujících Maďarů, přičemž tak zůstalo u pár puškami vypálených salv.
28. 2. – na základě získaných informací došlo k zesílení strážní služby. Tentokrát se Maďaři měli spolehnout na vstřícnost a přízeň italských důstojníků, jejichž přičiněním mělo dojít k snadnému ovládnutí mostu. V této souvislosti došlo 3. března k rezignaci velitele 33. střeleckého pluku italských legií. Téhož dne si plukovník Barecca sbalil kufry a odešel do Petržalky, kde byl následně jako hrdina „bez bázně a hany“ uvítán maďarskou vojenskou kapelou.
12. 3. – nařízena pohotovost. Na základě informací zpravodajců se v Petržalce soustředilo 2 000 maďarských vojáků vč. dělostřelectva a ženistů s pontony. Maďarský útok měl prorazit mostní zátaras a palebného přepadu vedeného z Petržalky neměly být ušetřeny Říční a Vodní kasárna. Po odhalení organizátorů spiknutí pocházejících z řad bratislavských občanů došlo 17. 3. k zrušení pohotovosti.
27. 3. – v souvislosti s ustanovením Maďarské republiky rad, zavlál nad Petržalkou rudý prapor. Bolševická agitace různorodou formou nabírala na obrátkách. Na základě nálezu zohavené mrtvoly poručíka Hanzálka od 4. ženijního praporu a několika dalších nezvěstných vojáků vydalo posádkové velitelství pro čs. vojáky zákaz vstupu na druhý břeh. Tento zákaz ovšem neplatil pro italské důstojník, kteří do Petržalky jezdili pro víno.
22. 4. – za využití příznivého větru podniknut na československý břeh „balónkový útok“ letáky. Ke shozu propagačního materiálu byly rovněž využity maďarské aeroplány. V nočních hodinách došlo opět na střelbu z protějšího břehu, jejíž cílem byl Zimní přístav.
30. 4. – nařízena pohotovost. Dle ukořistěných maďarských dokumentů, mělo v předvečer prvního máje dojít k vyvolání bolševické revoluce na Slovensku. Signálem pro rudé dělnictvo měla být sabotáž v bratislavské „Dynamitce“. Na rozdíl od Komárna, však tato noc v Bratislavě proběhla v poklidu.
Starý most byl svědkem i častých přechodů parlamentářů.
Zahájení maďarské ofenzivy na přelomu května a dubna 1919 paradoxně poněkud ulevilo neustálému tlaku vystavené bratislavské posádce, nicméně na pár výše uvedených příkladech se můžeme dovtípit, jakou „neurózu“ musela Petržalka v hlavách čs. vojenských představitelů vyvolávat. Na víc, vezmeme-li v potaz, že Bratislava se v té době stala sídelním městem mnoha státních institucí, zejména pak ministerstva čs. vlády pro správu Slovenska, nemůžeme se po té příliš divit úsilí čelních představitelů RČS o odstranění této pomyslné „osiny v zadnici“. Strategického významu bratislavského předmostí si byl velmi dobře vědom rovněž člověk číslo jedna čs. vojenské hierarchie, Pellé. Náčelník hlavního štábu a vrchní velitel čs. armády v jedné osobě vzápětí po uzavření příměří začal tlačit na členy vlády s návrhem vojenského řešení problému zvaného Petržalka. K přípravě a realizaci akce mělo dle jeho názoru dojít v co nejkratší době, čímž by se maximálně využil momentální chaos panující v hroutící se Maďarské republice rad.
Starý most v popisované době nebyl nějakým těžce stráženým, nepřístupným objektem. Téměř každý den probíhaly výměny zajatců a raněných vč. civilních návštěv rozdělených rodin.
Ve snaze předejít dubnovému Faux pas ministra Klofáče, odjel Pellé do Paříže, kde připravované kroky diskutoval s ministrem zahraničí RČS E. Benešem a především s Nejvyšší vojenskou radou mírové konference. Přestože pařížská mírové konference dne 15. června přisoudila Petržalku definitivně Maďarsku, z bezpečnostních a vojenských důvodů bylo po generálově intervenci rozhodnuto ve prospěch republiky. Nicméně rozpoutání nového konfliktu si nikdo nepřál a tak bylo přistoupeno na variantu klasického nátlakového postupu tzv. Fait accompli – de facto „postavení oponenta před hotovou věc“. Se souhlasem rady v kapse odjel Pellé zpět do Prahy, kde věci nabraly rychlý spád.
Za naprostého utajení začala příprava plánu, jehož vypracováním byl pověřen velitel západní skupiny a budoucí náčelník hlavního štábu RČS divisní generál Mittelhauser. V této souvislosti stojí za zmínku, že tímto „Mittel“ jak jej familiérně nazýval jeho blízký přítel a ministr s plnou mocí pro správu Slovenska Vavro Šrobár "zabil dvě mouchy jednou ranou", více viz Vavro Šrobár: „Generál Mittel, ako mu hovorili počas vojny vo rancii a tiež potom u nás na Slovensku, sa ma celý jún vypytoval, čo by som chcel k narodeninám. Len tak žartom som hovoril, že by som najradšej chcel predmostie Bratislavy, aby naše delá mohli ovládať rozhranie Maďarska, Rakúska a Československa a aby celý most bol náš. Mal som na mysli hlavne ovládanie Dunaja. Generál Mittel mi neodpovedal, ale deň pred mojimi narodeninami – 8. augusta mi predložil hotový plán na obsadenie Petržalky, vyrátaný na minútu a muža. Dobrého Mittla najviac mrzelo, že sa s darčekom musel oneskoriť, lebo bola mesačná noc. Museli sme čakať“. Jak zaznělo v předchozí citaci, úspěch celé operace byl mj. podmíněn vhodným počasím, kdy za ideální stav byla považována temná, bezměsíční noc. V následujících řádkách se dozvíme proč.
Příslušníci II. pl. SS, za zmínku stojí praporečník, vskutku zajímavá osoba. Fotografii II/108 ppl. jsem bohužel nikde nedohledal, nicméně pro názornou představu může stačit tato s příslušníky píseckého 11. ppl (Parkán 1919).
Z obecného hlediska není žádným tajemstvím, že vojenské operace vedoucí k násilnému přechodu širokého říčního toku patří mezi ty nejnáročnější a nejrizikovější bojové operace vůbec. Do vlastního průběhu se promíjí spousta proměnných, kdy jakákoliv nenadálá okolnost může zhatit sebedokonalejší plán, mnohdy s fatálními důsledky pro útočníka. Byla čs. armáda počátkem srpna 1919 vůbec schopna tohoto výkonu? V předstihu odpovím, byla. Pro někoho to může být s podivem, ale čs. branná moc, jenž v nedávné době s odřenýma ušima složila maturitu a která měla stále do ideálu daleko, představovala na přelomu července a srpna 1919 ve středoevropském prostoru nemalou sílu, navíc obohacenou o čerstvě získané bojové zkušenosti. Zmobilizované zázemí v sobě našlo dostatek rezerv a tak zcela v duchu pořekadla „co tě nezabije, to tě posílí“, armáda zmohutněla na stav 10 300 důstojníků a 273 000 příslušníků mužstva. V plzeňské Škodovce nabíhala obnovená zbrojní výroba, do země začaly proudit první zbraně ze zahraničních objednávek, a co bylo nejdůležitější, v čele jednotek stáli důstojnici s bohatou válečnou zkušeností a naprostou důvěrou mužstva.
Ani v probíhajícím konfliktu čs. sokolové nerezignovali na tělocvičná cvičení viz kasárenský dvůr Vodních kasáren nacházející se na bratislavském nábřeží. V této souvislosti mi nedá, abych zde neumístil fotografii pocházející z kontroverzní přestavby kasáren z nedávné doby.
Budeme-li věřit ministru Šrobárovi a není důvodu mu nevěřit, tak definitivní podoba plánu k obsazení bratislavského předmostí byla hotova 8. srpna. Nicméně krátce před tím, došlo na maďarské straně k další výměně zástav, kdy rudý prapor byl opětovně nahrazena praporem s tříbarevnou trikolórou, přesto na maďarském zabezpečení Starého mostu se nic zásadního nezměnilo. Samotný plán útoku byl rozložen do dvou fází, kdy v první řadě mělo dojít k zajištění mostu a až následně k obsazení Petržalky respektive postupu na nově stanovenou demarkační linii.
Jak je z výše uvedeného patrné, celý úmysl stál a padal na překvapivém obsazení mostu. Překonání 435 metrů dlouhé mostovky představovalo pro členy útočných družstev nemalý problém, kdy jediné zaváhání mohlo skončit v lepším případě masakrem, v horším případě vyhozením maďarské části mostu do vzduchu. Ve snaze alespoň částečné eliminace těchto rizik měl na mostě útočící jednotky doplnit pěší prapor, jenž by se za využití ženijních pontonů vylodil v nedaleko se nacházejícím Pečenském lese. Plán byl tedy jasný, zbývalo vybrat spolehlivé jednotky. Zde francouzské velení dlouho neváhalo a podstatnou část riskantního podniku svěřilo do rukou osvědčených sokolských dobrovolníků. Konkrétně se jednalo o II. a III. polní prapor I. pl. SS (Praha) ke kterým se připojili bratři sokolové z II. polního praporu II. pl. SS (České Budějovice). Dále se na akci podílel II/108 ppl. (Jičín), kulometné roty italské domobrany č. 11 a 26, 2. kulometná rota a četa ženistů 7. divize a v poslední řadě 2. rota 4. ženijního praporu (?).
Příslušníci I. pl. SS v nových uniformách vz. 19 a sokolská stráž bratislavské "Dynamitky".
K 30. červenci začalo čs. velení se soustřeďováním jednotek, kdy se do Bratislavy přesunul III/I a II/II pl. SS. „Pražský prapor“ SS zde vzápětí vystřídal strážní službu konající I. sokolský prapor, chystající se k demobilizaci. Z této jednotky, však zůstalo stotřicet zkušených mužů (123+7), kteří v rámci III/I pl. SS utvořily sokolskou mostní rotu (npor. A. Weis). „Českobudějovičáci“ mezitím pilovali střelbu a vypomáhali při posádkové službě. V této době o sobě dal mimochodem vědět doznívající konflikt, kdy 8. srpna došlo k maďarskému ostřelování kulometných stanovišť v Zimním přístavu. Jako poslední, se 10. srpna do města vlakem přesunul II/I pl. SS. Příliš času na aklimatizaci jeho příslušníci však neměli, neboť mezi 12. a 13. srpnem v Zimním přístavu drilovali za pomoci ženijních pontonů naloďování a vyloďování. Mezitím, budoucí velitel předmostí fr. mjr. L. Martin se svým štábem obhlížel z převýšení nad hradem a Karlovou vsí taktickou situaci. Jako ukončené byly přípravy na obsazení předmostí shledány 13. srpna, zároveň meteorologická předpověď avizovala na tuto letní noc optimální podmínky. Vše se zdálo ideální, nebylo tedy nač čekat.
Za doby bojů o Slovensko disponovala čs. armáda pravděpodobně pouze dvěma typy použitelných pontonů. Jedním z nich bylo ponton mostní soustavy Birago. Když na počátku čtyřicátých let devatenáctého století rakouský důstojník pionýrů Karl von Birago (1792 - 1845) vymýšlel novou mostní soupravu, zřejmě vůbec netušil jak dlouhého a bohatého života se jeho dítko dožije. Ponton v čs. vojenské terminologii zvaný jako ponton „B“ se skládal z minimálně dvou a maximálně pěti dílů (max. délka 19m). Nejvíce užívaná však byla kombinace dvou až třech dílů. Nosnost jednotlivých pontonových dílů činila 10 vojáků v plné polní kromě posádky 2 mužů na jednotlivý díl. Vzhledem k faktu, že při čs. přechodu Dunaje byly pontony obsazeny 20 muži, je více než pravděpodobné, že bylo využito právě pontonů „B“. Druhý typ pontonu zvaný „sedmidílná" loď patřil k soupravě „H“ tedy k Herbertově mostní soupravě. Přestože kvůli své velikosti byl na podobné úkoly velmi špatně využitelný, zmíním pár velmi zajímavých dat: výtlak pontonu cca 9 tun, při využití max. ponoru, tedy až k samotném okraji obruby byl schopen unést náklad o 47 tunách. Největší povolený ponor byl však stanoven k 25 cm od obruby, což stejně znamenalo velmi slušnou nosnost 37 tun.
Překonáním řeky pověřený II/I pl. SS ve večerních hodinách „nafasoval“ 1 500 ostrých granátů, které byly po 2 ks rozděleny mezi jednotlivé muže. Ve 23:00 hod začal prapor ve skrytu vinic pomalu sestupovat směrem od Slaměné boudy dolů k řece, kam dorazil o půl hodiny později. Na shromaždišti u vily La Franconi již na něj čekaly 2. rotou 4. ženijního praporu (120) přivezené pontony, které byly za pomoci 5. roty praporu spuštěny na Dunaj a naloďování mohlo začít. Kolem půl noci třeskly na maďarském břehu tři výstřely z pušky, což na všeobecně panující nervozitě mužů neubralo, nicméně naloďování pokračovalo a jednotlivé pontony byly posléze obsazeny po dvaceti členných četách. V 01:40 hod, 14. srpna 1919 se na místo soustředění dostavil velitel Bratislavy fr. plk. J. P. Brau, jenž po krátké kontrole prostřednictvím velitele bratislavského pod úseku pplk. O. Bergra zahájil operaci.
Přesně ve 02:00 hod ráno vyjely na řeku jako předvoj uskupení první tři pontony, přičemž v čele kýlové formace plul ponton „útočný“ na jehož palubě se nacházela kulometná četa s 2 kulomety. Plavba přes Dunaj v kurzu vila La Franconi – Pečenský les zabrala veslařům cca 20. minut, kdy napětí na člunech se dalo doslova krájet. Po doražení k protějšímu břehu následovalo rychlé zajištění prostoru, v jehož rámci došlo k zajetí na hlídce spícího maďarského vojáka. Vše běželo jak po drátkách a tak dálková palebná podpora kulometů 21. domobraneckého praporu umístěného na ostrově Kasmacher (dnešní Sihoť) nebyla zapotřebí (80, 8 x kulomet). Po světelné signalizaci na slovenský břeh, že je vše v pořádku se přeprava praporu rozeběhla na plné obrátky. Následovala 6. rota s velitelem praporu, zde však došlo k drobnému zdržení, když dva pontony uvázly na mělčině. Po chvilce se je ovšem podařilo uvolnit a přeprava pokračovala nerušeně dál. Po 6. rotě přišly na řadu 4. a 5. pěší rota, dvě kulometné čety, četa technická a telefonní vč. nezbytné praporní kanceláře. Krátce po 4:00 hodině ranní byl přechod osmi set členného praporu zdárně ukončen. Po krátkém zformování začaly jednotlivé roty postupovat do nitra v tehdejší době převážně zalesněné, 24 km2 rozlehlé enklávy. Výjimku tvořila 6. rota (npor. Neubert), která bezprostředně po vylodění ve 03:45 hod zamířila k maďarské straně Starého mostu, kde v případě neúspěchu po mostovce útočících jednotek, měla vpadnout maďarské stráži do zad. V tuto chvíli nechme prozatím II/I pl. SS být a pojďme se podívat na kontinuálně vedený útok na Starý most.
1 - II/I pl. SS, 2 - 21. domobranecký prapor, 3 - III/I, II/II pl. SS, II/108 ppl., 4 - baterie 5. děl. pl., 5 - žel. st. Petržalka, 6 - Kopčany, 7 - Kapitolský dvůr, 8 - orosvarská silnice, 9 - Habernův hostinec
Pravděpodobně asi nejnebezpečnější úloha v připravované akci spočinula na příslušnících dvou úderných družstev, kteří měli skrytým způsobem překonat mostovku a následně obsadit maďarské strážní stanoviště. Výběr členů úderné jednotky proběhl na dobrovolné bázi, přičemž počet přihlášených zdaleka přesáhl potřebu. Skupina pětadvaceti „šťastlivců“ se po té skládala z 3 příslušníků sokolské mostní roty, 17 mužů 10. roty III/I pl. SS a 3 od kulometné roty II/II pl. SS. Vedením úderníků byli pověřeni npor. Wies a por. Hájek, oba z mostní roty. Příprava a načasování této části operace měla obdobný průběh jako u již výše popsaného II/I pl. SS. Ve 22:00 hod byl u všech vybraných jednotek vyhlášen poplach, po kterém následoval nástup v plné polní. Mezi mužstvo byly rozděleny granáty a střelivo v dotaci 2 granáty a 140 „ostrých“ na hlavu. Výjimku představoval II/II pl. SS, jehož příslušníci byli obtěžkáni 4 granáty a rovnými dvěma sty náboji. V 00:30 hod se na shromaždiště v ulici u vozovny pouliční dráhy dostavila poslední z jednotek. Kromě výše uvedených úderníků, kteří již nedočkavě přešlapovali na čs. straně mostu, se v ulici mačkalo 1 640 mužů III/I, II/II pl. SS, II/108 ppl., kulometných rot italské domobrany č. 11 a 26, 2. kulometné roty a čety ženistů 7. divize. Pro všechny případy bylo celé uskupení jištěno jednou baterií 5. dělostřeleckého pluku (Olomouc).
Přesně v 02:00 hod si nedočkaví úderníci zuli boty a vyzbrojeni revolvery, granáty a útočnými noži vyrazili do tmy. Mezi silniční a železniční mostovkou uložený truhlík, kterým vedly silnoproudé kabely a telefonní linky posloužil k relativně snadnému a rychlému postupu. V čele útočníků mj. postupoval černohorský šikovatel M. Vukanidovič, veterán balkánské fronty, zajatec a sokol v jedné osobě. Zhruba v polovině mostu se od postupujících družstev oddělilo šest mužů, přičemž útočné čelo pokračovalo dále směrem k maďarskému břehu. Na smluvený signál se ona šestice přehoupla přes zábradlí, aby zde zpacifikovala jednoho bdícího a jednoho spícího strážného. Toto se však neobešlo bez hluku, který přivolal velitele maďarské stráže. Tento nezaváhal ani chvilku a ihned poslal jednoho vojáka zalarmovat mostní stráž a posádku v Petržalce. Mezitím úderná družstva dosáhla pravého břehu, kde zajala jednoho u kulometu klimbajícího muže a na strážnici dalších pět jeho tvrdě spících spolubojovníků. Při tom jim téměř do náruče vběhl onen ze středu mostu sprintující voják. Jako poslední přišel na řadu vedle mostu přilehlý domek, kde spala zbývající část maďarské mostní stráže. Celá akce netrvala déle než 30 minut. Zajat byl 1 důstojník, 1 poddůstojník a 15 mužů vč. dvou kulometů.
Ženijní překážky na silniční a železniční mostovce Starého mostu.
Na čs. straně mostu zatím netrpělivě čekal plk. Martin na smluvený signál, který stále nepřicházel. Npor. Wies sice ihned po obsazení strážnice vypálil světlici, nicméně z Dunaje stoupající vodní páry zabránily jejího zpozorování. Vzhledem k faktu, že zatím nepadl jediný výstřel, zorganizoval plk. Martin další „výběrové řízení“ ve kterém opět neměl o účastníky nouzi. Ve 02:30 hod vyráží po mostovce dalších 30 mužů od III/I pl. SS, sokolské mostní roty a útočného družstva II/II pl. SS pod vedením čet. Kalhouse. První polovinu mostu překonal oddíl v opatrném tempu, které se však vzápětí změnilo v postupný úprk. Po nenalezení maďarské předsunuté stráže totiž muži pojali podezření, že podminovaný most bude co nevidět vyhozen do vzduchu a tak řádně přidali do kroku. Naštěstí v druhé polovině mostu se střetli se spojkou vyslanou Wiesem, která je informovala o zdárném průběhu akce. V oddíle čet. Kalhouse přítomní telefonisté pár chvil po té zprovoznili spojení a urychleně informovali plk. Martina o aktuální situaci. Mezitím iniciativou překypující npor. Wies a por. Hájek využili ukořistěných pušek k vyzbrojení svých na lehko ozbrojených mužů (o tom kde vzali boty, se prameny nezmiňují) a vydali se v ústrety právě se vyloďujícímu II/I pl. SS.
Po obdržení zprávy o obsazení maďarské části mostu se k přechodu přes Dunaj vydaly hlavní čs. síly, jištěné z bratislavské strany kulometnou rotou II pl. SS a 4. rotou 108 ppl.. Jako první přišli ke slovu ženisté npor. Koláře, kteří zbavili pěší lávku zátarasů, teprve po té na most napochodoval II/II pl. SS, v jehož čele postupovala 4. rota a 11. rota kulometů it. domobrany. Asi 200 m za českobudějovickým praporem se pohyboval III/I pl. SS s podporou 2. kulometné roty 7. divize. Jako poslední vkročili na most příslušníci II/108 ppl. s 26. rotou kulometů it. domobrany. Kolem 03:45 hod bylo všech 1 640 mužů na druhé straně. V tento moment se daly do práce desítky ženistů, před nimiž spočíval úkol v odstranění veškerých překážek ze silniční mostovky.
Téměř ihned po obsazení demarkační linie započala čs. vojska s výstavbou zákopů a polních opevnění.
Jak již bylo výše uvedeno, na čele celého uskupení se pohybovala 4. rota II/II pl. SS, která po překonání mostu krátce před třetí hodinou urychleně postupovala silnicí k Petržalce. Před Kopčanama se jí kromě zajmutí maďarského strážného podařilo dostihnout npor. Weise se čtyřmi muži vč. nezdolného Vukadinoviče. Tito mezitím nezaháleli a zmapovali taktickou situaci u kopčanských vojenských baráků s konstatováním, že maďarské stráže opět „chrní“. Spící hlídku vzal Vukanidovič „na sebe“, přičemž 3. četa 4. roty vtrhla do baráků, kde nejdříve zajistila zbraně a po té se jala probouzet rozespalé vojáky. Npor. Weis mezitím s několika muži vyhledával na privátech ubytované maďarské důstojníky. Jiná část 4. roty se zatím stočila západním směrem marně hledajíc spolubojovníky z II/I pl. SS, tímto se však přiblížila na dostřel rakouské hraniční stráži. Následovala krátká přestřelka, po které rakušané ustoupili k Bergu. Kolem 04:00 hod ráno byla před dvorem Kapitol konečně kontaktována na východ postupující 6. rota II/I pl. SS.
Čs. vojenský trén na Starém mostě a v době častých pěších pochodů nezbytný praporní švec.
Tou dobou se v bojové formaci postupující III/I pl. SS nacházel na silnici před Petržalkou, směřujíc k železniční stanici. V cca 05:00 hod prapor obsadil stanovené pozice na demarkační čáře, kdy 7. rota byla situována mezi Dunajem a železniční tratí k Orosvaru (dnešní Rusovce). Na její pravé křídlo až za Antonienhof navazovala 10. rota, zatímco 9. rota zůstala v praporní záloze na orosvarské silnici. Nejdále na východ postoupila 8. rota, jejíž předsunutá stráž našla útočiště v Habernově hostinci. V rámci ranního „dočišťování“ přiděleného úseku, právě hlídka z „osmé“ zajala v blízkém kukuřičném poli 4 maďarské šikovatele. Cílem postupu II/108 ppl. se stala samotná Petržalka, kde našlo útočiště velitelství praporu s 6. kulometnou rotou bez kulometů a dvěma četami 26. kulometné roty italské domobrany. Pozice na jižním okraji Au-parku byla určena 5. rotě. Kolem páté hodiny ranní se rovněž podařilo usilovně pracujícím ženistům zprůjezdnit Starý most a tak na druhou stranu Dunaje začal proudit praporní trén a polní kuchyně.
Železniční st. v Petržalce a odpočívající příslušníci praporu SS, pravděpodobně u vojenských baráků v Kopčanech.
Roty „obojživelného“ II/I pl. SS jsme opustili na pravém břehu Dunaje, kdy krátce po úspěšném překonání říčního toku začaly postupovat na operačním plánem vytyčené pozice. Pro 4. rotu byl stanoven úsek jižního břehu slepého říčního ramene a pro 5. rotu silniční úsek Petržalka – Hainburg. Kolem 05:00 hod ráno obě roty stanovený úkol splnily, přičemž 5. rota vešla v kontakt s maďarskými a rakouskými strážemi, doprovázený krátkou přestřelkou. 6. rota po té, co jí byla příslušníky II/II pl. SS osvětlena situace, udělala čelem vzad a rozdělena do hlídek postupovala k demarkační čáře, při čemž došlo k zajetí čtyřčlené maďarské stáže (1+3). Ke kompletnímu obsazení praporního úseku došlo kolem 05:30 hod. Ve dvoře Kapitol bylo zřízeno velitelství praporu, kam se posléze do zálohy stáhla 6. rota. V 06:30 bylo navázáno telefonické spojení s Petržalkou a o zdárném splnění úkolu byl informován velitel předmostí plk. Martin.
Jak již z výše uvedeného vyplývá, celá operace za obsazení bratislavského předměstí Petržalka skončila kolem sedmé hodiny ranní. Vezmeme-li v potaz, že toto vše se podařilo účastnícím se čs. jednotkám stihnout za méně než pět hodin a to, aniž by prakticky padl jediný výstřel, nezbývá než smeknout. V rámci celé akce bylo zajato 12 maďarských důstojníků a 120 příslušníků mužstva. Ukořistěno bylo: 6 kulometů, 108 pušek, značné množství střeliva, 35 koní, 3 vozy a mnoho zásob různého charakteru.
Kopání zákopů za nesnesitelného vedra a večerní nálety komárů, byly příčinou značného úbytku mužstva. Hlavní příčinou byla dehydratace, úpal a malárie.
Onoho srpnového rána 1919 musel mnoha mužům spadnout kámen ze srdce, nicméně před nimi stál ještě jeden neméně důležitý úkol a to, zabezpečení celé oblasti proti možnosti nenadálého maďarského protiútoku. Na celém úseku nové demarkační linie začaly jako „houby po dešti“ růst zákopy, překážky z ostnatého drátu a jiná kulomety prosycená polní opevnění, to vše pod bedlivým dozorem plk. Martina. V průběhu celého dne byly v Petržalce rekvírovány lopaty, rýče a krumpáče, které tak v určité míře doplnily již v dopoledních hodinách vozy přivezené nářadí a opevňovací materiál. Namáhavá práce v téměř 40 stupních celsia si postupně vybírala mezi mužstvem svoji daň. Kromě mozolů a do krve rozedřených dlaní se začaly objevovat první příznaky úpalů a spálenin. Z důvodu očekávání maďarské protiakce zůstala v noci převážná část mužstva v zákopech, kde byla vystavena útoku obrovského množství komárů. Přestože tlak velících důstojníků na urychlené budování zákopů vzbudil v mužstvu silnou nevoli, samo se po sléze přesvědčilo, že nebyl bezdůvodný. Ve 21:00 hod zaútočili Maďaři v úseku orosvarské silnice na polní stráž II/II pl. SS, kdy prvotní zmatek byl zastaven velitelem kulometné roty por. Malíkem, aby po následném obsazení železničního náspu udělal v řadách útočníků pořádek kulomet šik. Vosolsoběho. V rámci této šarvátky však padl vojín Fiala z 5. roty a další dva muži byli raněni. Nicméně tento incident se stal prakticky jediným vážnějším pokusem Maďarů o průnik přes demarkační linii, přičemž situace se v následujících dnech postupně stabilizovala.
Vyznamenávání hrdinů.
Syn tesařského mistra z Pelhřimova, bratr Antonín Fiala (ročník 1899) ze Semil se tak posléze stal jedinou ztrátou celého čs. uskupení obsazujícího Petržalku. Pochován byl 16. srpna 1919 s veškerými vojenskými poctami na hřbitově v Blumenthalu a právě u skonu jeho osoby, ukončím svůj popis i já. V závěru schválně opominu konečné hodnocení, neboť výše uvedené řádky hovoří sami za sebe a pouze dodám, že mezi mnoha za statečnost oceněnými účastníky této operace nechyběli ani čs. válečným křížem vyznamenaní npor. Weis a šik. Vukanidovič.
Na závěr bych rád poděkoval za projevenou vstřícnost a ochotu "palbákům" IgoroviT a Parmezanovi.
Zdroje:
Nevyhlášená válka, Boje o Slovensko 1918-1920: Dušan Tomášek
Dva roky bojů a organizační práce, Československá armáda v letech 1918-1920: R. Břach, J. Lánik
Kronika I. pluku Stráže svobody: Jaroslav Ryšavý
Kronika II. pluku Stráže svobody: Jaroslav Ryšavý
Doss Alto-mýtus a skutečnost: Josef Fučík
V těžkých dobách, Boje na Slovensku 1918-1919: Pavel J. Kuthan
Vojenské dějiny Československa III. díl: Autorský kolektiv
Masarykovy oprátky: Ivo Pejčoch, Jiří Plachý
Generál Maurice Pellé, první náčelník hlavního štábu čs. branné moci: R. Břach
Účast dobrovolníků v bojích o Těšínsko a Slovensko v letech 1918-1919: Z. Ježek
Plavba na vodě a kotvení, sl. předpisy branné moci: IV./1. oddělení MNO 1929
Boj o Slovensko: Z. Ježek
Petržalka jako darček k 52. narodeninám Vávra Šrobára: Štefan Rachela
http://www.palba.cz
http://www.valka.cz
http://www.fronta.cz
http://www.vojenstvi.cz
http://www.wikipedia.org
http://www.muzeologia.sk
http://www.rail.sk
, Šrobár opraven
.
