Mapa území, která z ČSR připadla, po 15. březnu 1939, jako Protektorát Čechy a Morava
Třetí říši. Dále území, které si anektovalo Polsko. Je vidět území Slovenského štátu a území, které získalo Maďarsko.
Mnozí si ještě vzpomenou, že než 1. září 1939 začala oficielně 2. světová válka, bylo ČSR tzv. "rozparcelováno", rozděleno a neexistovalo. Ano, 13. března se Hitler dohodl s. dr. Tisem, ten to vše 14. března vysvětlil na Slovensku a byl vyhlášen Slovenský štát, viz zde pan Kacermiroslav:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=34&t=2705
Podkarpatská Rus připadla po bojích, od 15. do 18. března, Horthyovskému Maďarsku, viz zde též pan Kacermiroslav:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=34&t=3593
. Současně 15. března 1939 Hitler zabral zbytek rozparcelovaného, či rozděleného území Čech a Moravy, kde vznikl "Protektorát Čechy a Morava"(německy - Protektorat Böhmen und Mähren), a to na dlouhých více než 6 let... viz zde:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Protektor ... y_a_Morava
Cesta od Versailleské smlouvy, vzniku ČSR 28. října 1918 až po 15. březen 1939 je popsána i zde na Palbě, viz
V. díl. ČSR. Mnichov 1938 od Č 1. až do Č 40.
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=197
a další články:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=34&t=5175
V článku pana kolegy Kacermiroslav - Slovenský štát_1939 - 1945, - je dobře, v hrubých rysech, hovořeno i o SNP. Pokusím se celou problematiku Slovenského národního povstání (dále i SNP) rozšířit. Navíc SNP zasadím i do kontextu východního tažení Rudé armády směrem na Berlín, osvobozování celé východní Evropy.
Nás v daném okamžiku bude zajímat onen tzv. Slovenský štát, vzniklý 14. března 1939. Zajímat nás bude někdy v období od jara roku 1944, kdy se Rudá armáda přiblížila na západ od čáry Kolomyja - Černovcy téměř k hranicím Sovětského svazu a předválečného a předmnichovského Československa. Tím se velice blížil den, kdy RA měla vstoupit na území spojeneckého ČSR, se kterým Sovětský svaz v Moskvě podepsal smlouvu o spolupráci dne 12. prosince 1943. Velice se přiblížil den, kdy jednotky Rudé armády a Československé jednotky, měly začít osvobozovat lid v bývalém ČSR. Dokonce dne 8. května 1944 byla v Londýně podepsána dohoda mezi československými a sovětskými orgány, mezi sovětským vrchním velitelem a československou správou. V té dohodě se říkalo, že po vstupu RA na československé území, bude ve všech věcech spojených s vedením války moc náležet vrchnímu veliteli sovětských vojsk, ale to jenom v pásmu válečných operací a jen po dobu potřebnou po jejich vedení. V řečené dohodě se dál říkalo, že jakmile některá část osvobozeného území přestane být pásmem bezprostředních válečných operací, československá vláda se tam plně ujme řízení, bude všestranně spolupracovat se sovětským velením a poskytne mu všestrannou pomoc prostřednictvím svých civilních a vojenských orgánů (informace pro základní věty jsem čerpal také z Československo-sovětské vztahy v době Velké vlastenecké války 1941-1945, Praha 1960, str. 151-152, dále Karel Richter - Apokalypsa v Karpatech a jako on i ze - Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal - Slovenská armáda, a další prameny z použité podklady. Vše jsem psal svými slovy).
Abychom některé další skutečnosti pochopili, měli bychom si trochu onen "Slovenský štát" z roku 1944 popsat. Seznámit se s jeho vnitřními rozpory, které se na jaře roku 1944 draly na povrch v době, kdy Rudá armáda "klepala takřka na dveře ČSR".
Ve "Slovenském štátě", byly, všeobecně, dva druhy politiků - protestantští a ti, kteří byli katolíky. Ti protestantští byli v opozici, neboť v Tisově katolické vládě byli katolíci. V opozici ti protestantští politici byli již při vzniku "Slovenského štátu", neboť byli většinou stoupenci jednotného Československa, jednotné ČSR. Nelze se proto divit, že po vytvoření "Slovenského štátu" dál usilovali o znovuvytvoření jednotného ČSR. Opozice svůj tlak na vládní kruhy zesilovala zvláště v druhé polovině války, kdy již bylo vidět, že Německo válku prohraje. Protestantští politici byli většinou nějakým způsobem ve spojení s československou vládou v Londýně. Dobře věděli, že slovenský národ se bude muset se zbraní v ruce postavit Němcům, jestliže chce být přijat do tábora Spojenců. Pokud by se tento zámysl nepodařil, se Slovenskem, jako takovým, by se jednalo jako s poraženým spojencem nacistického Německa.
K této problematice Charles K. Kliment a Břetislav Nakládal v knize Slovenská armáda 1939-1945 dál přímo napsali, cituji:
"Jen malá část slovenské inteligence byla orientována vyloženě proněmecky.
Poměrně značná část důstojnického sboru byla protestantského vyznání. Důstojníci byli z velké části bývalí učitelé, kteří nesouhlasili s katolizací slovenských škol. Prostý slovenský lid nebyl politicky aktivní. Ačkoliv jeho naivnější část mohla být vděčná Německu za jeho pomoc při 'osvobození' od Československa, Slováci, přes oficiální propagandu, nikdy necítili k Německu opravdové přátelství.
Slovenský národ si dobře uvědomoval německou okupaci Schuttzone (Schuttzone bylo území sahající od řeky Moravy až za Čadcu, které připadlo přímo Němcům v roce 1939, viz zde mapu:
, kde je Schutzzone označena 5 - má poznámka.) s jejími továrnami a sklady, německé využívání slovenského průmyslu, které se stávalo stále zjevnější a konečně i nucené odstoupení jižního Slovenska Maďarsku. Vojáci, kteří se vraceli z fronty, navíc vyprávěli o zvěrstvech páchaných Němci v Rusku a o dezercích jejich kamarádů."
I tady, z této ukázky, je jasně patrné, že existovalo celé důstojnické "sprisahanie" (o celém spolčení důstojníků bude ještě řeč - má poznámka), celého vojenského uskupení, které se v satelitu Německa "ve Slovenském štátě" připravovalo na vojenské vystoupení. Samotné SNP bylo připravováno dokonce členy slovenského velitelství pozemního vojska (tzv. Vojenským ústředím) pod velením podplukovníka Jána Goliana. Všechny prameny říkají, že Golianova odbojová skupina připravující SNP nebyla ve slovenské armádě tehdy jediná. Co však na ní bylo jedinečné, že byla podporována přímo ministrem národní obrany "Slovenského štátu", generálem Ferdinandem Čatlošem, který byl o přípravách SNP informován, a londýnskou československou vládou. Totiž ti nekomunističtí odpůrci (sociální demokraté, agrárníci a liberálové) slovenské vlády udržovali radiové spojení s Londýnem již od roku 1943 a plánovali svržení vlády dr. Tisa.
Zde je místo, kde bych měl říci něco o vojensko-politické situaci hitlerovského Německa v době poloviny roku 1944. I samotní Němci si uvědomovali, že po vylodění v Normandii, a po Bagrationu, nastal pro ně osudový okamžik dějin. Mnoho Němců přestalo věřit ve vítězství a jen zázračné zbraně ( mimo těch fanatických nacistů). Vrozená poslušnost a smysl pro disciplínu a pořádek, bylo snad jediné, co je dál nutilo plnit povinnosti. Byli však i tací, kteří se chtěli Hitlera zbavit. O tom svědčí 20. červenec 1944, kdy skupina opozičních generálů v osobě plukovníka hraběte Staufenberga konala. Hrabě Staufenberg umístil aktovku s časovanou bombou pod konferenční stůl v Hitlerově hlavním stanu, což měl být signál k převratu. Akce se nepodařila a Hitler vyvázl jen s lehkými zraněními. Nacismus se vyrovnal s opozičními generály sadisticky, když některé z nich v mučírnách gestapa pověsili Hitlerovo věrní na řeznické háky. Ale byly i další události, které říkaly, že se nacistická mašinérie hroutí. Dne 1. srpna 1944 vypuklo Varšavské povstání a koncem stejného měsíce vzplanulo lidové povstání (23. srpna 1944) v Antoneskově Rumunsku, které se postupně zařadilo mezi spojence. Také v Bulharsku se připravovala politika vystoupení ze svazku s Německem, které skončilo lidovým povstáním a zcela rozmetalo fašistickou moc ve státě. I Horthy v Maďarsku připravoval "jak se co nejelegantněji vyvléct ze spojení s Hitlerem". Neutrální Turecko se začalo otevřeně stavět na stranu spojenců a i Finsko se chtělo zcela vymanit ze spojení s Třetí říší. To vše Slováci věděli.
Jenomže celou přípravou, celým průběhem SNP se táhne jako"černá můra", nejednotnost, dvojkolejnost, či několika násobné velení. Nebo dokonce naopak nevydání rozkazů žádných. Chaos, který nemohl dobře skončit a také neskončil. Pojďme má slova rozebrat.
Začnu tím, že základní domluva a řízení celého SNP bylo děláno tak, že o všem mělo vědět československé vedení, či vláda v Londýně.... Věděla jen něco a jejími kanály se k ní dostávala sice velká část informací, ale ne mnohé tendence vycházející z myšlení "Chceme samostatný stát".
O komunistech, kteří si nakonec SNP přivlastnili, nechám mluvit nejprve východní historiky a pak takřka podobnými slovy, ale v mnohém jinými, i západní, či demokratické historiky. Na SNP měly vliv dvě komunistické strany ( uvidíme, že silně negativní vliv, neboť poměrně silné partyzány, přivolané ze SSSR před povstáním na Slovensko, řídila přes sovětské NKVD celostátní KSČ z Moskvy, respektive z Kyjeva a nikoli místní, slovenská KSS, která znala situaci a byla ve velení SNP a SNR). Cituji nejprve východní historiografii, která nás také seznámí s dvěma kolejemi komunistů:
" Silou, která sjednocovala všechny skutečné antifašisty k boji proti okupantům a jejich přisluhovačům, byla Komunistická strana Československa. Strana dokázala v ilegalitě uchovat své ústřední vedení, místní orgány i základní organizace. Její úspěšná činnost byla do značné míry určována správnou politikou a velkou organizátorskou prací moskevského vedení KSČ v čele s Klementem Gottwaldem ( to byla ta prvá kolej, která měla být ta hlavní - má poznámka). Členy tohoto vedení byli straničtí funkcionáři, kteří z rozhodnutí ÚV KSČ emigrovali do hlavního města SSSR. Byli to soudruzi Rudolf Appelt, Bruno Köhler, Václav Kopecký, Josef Krosnář, Viliam Široký, Bohumír Šmeral, Jan Šverma ( svou roli sehrál v SNP, a zahynul po porážce povstání a pochodu do hor, viz zde:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_%C5%A0verma
- má poznámka) a jiní. V souvislosti se zvláštní situací na Slovensku se ÚV KSČ rozhodl již v roce 1939 vytvořit samostatnou slovenskou část KSČ (to byla druhá kolej u komunistů, kde právě třeba Husák si přál později samostatné Slovensko - do rozhodnutí moskevského KSČ - , nebo třeba co nejsamostatnější, ale ještě o tom bude řeč - má poznámka). V květnu téhož roku bylo vytvořeno ilegální vedení Komunistické strany Slovenska, v jehož čele byl Ĺudovít Benada, Julius Ďuriš a Ján Osoha ( Husák zde není jmenován, neboť byl v době, kdy se tyto řádky východní historie psaly, v nemilosti, přesněji, jako mnoho partyzánů a těch co měli s SNP co dočinění - ve vězení... Husák, pozdější prezident ČSSR bude však neblahým způsobem, i mnou, u SNP vzpomenut - má poznámka). KSS se nestala novou sekcí Kominterny: její vznik byl vynucen potřebami stranické práce (výmluva a zároveň omluva v jednom - má poznámka). Jednota KSČ, jednotná politická linie a společné vedení v Moskvě zůstaly však zachovány (právě tahle poslední věta je jen účelová a my si za chvíli řekneme, jak právě nejednotnost direktiv a moci přispěla silně k chaosu.. - má poznámka) / citováno bylo přímo z matky východní historiografie - Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4., str. 278.)."
