SNP, boj RA a čs. armády v ČSR 1944. Č 25.

[michan]

SNP, boj RA a čs. armády v ČSR 1944. Č 25.
Mapa karpatsko-dukelské operace, na které jsou v období jejího trvání, od 8. září



do 27. 11. 1944, vidět boje a nasazení sovětských a československých jednotek. Lze zde nalézt i základní osady a město Dukla, jakož i kóty ( kóta 534, i kóta 694, což je Hyrowa hora) , místa nejtěžších bojů 1. československého armádního sboru.
Ještě než budeme pokračovat II. fází SNP, dořekněme si co o přípravě a pak i o prvních bojích
v karpatsko-dukelské operaci říkají východní historické zdroje. Vracíme se tedy nejprve někam do míst okolo 2. září 1944 kdy východní historiografie přiznává, že přípravy pro útok takového rozsahu , jakým byla karpatsko-dukelská operace byly velice obtížné. Konstatuje pak, že vojska 1. a 4. Ukrajinského frontu zakončila koncem srpna 1944 dlouhotrvající útočnou operaci a nutně potřebovala doplnit takřka vše. Doplnit nejen stavy mužstev, ale nechat staré kádry odpočinout. Jenomže všechny sklady frontů a zásobovací základny zůstaly hodně vzadu, za vojáky na předních okrajích. V dané chvíli tak všechny svazky a útvary RA měly jen velice omezené zásoby materiálních prostředků pro bojovou činnost. Navíc vojáci v jednotkách neměli zkušenosti z vedení útočných operací v horách. Vzhledem k času od rozhodnutí o útoku a datu začátku operace nemohla proběhnout žádná řádná příprava a alespoň nejnutnější zácvik .
Východní historiografie dál konstatuje, že ještě před karpatsko-dukelskou operací již zásobovalo povstalce na Slovensku. Sovětská dopravní letadla dovážela materiál na letiště Tri Duby (7 km na jih od Bánské Bystrice), když sovětští piloti dopravili od 5. do 18. září 580 samopalů, 250 lehkých a 74 těžkých kulometů, 1,5 miliónů nábojů a značné množství protitankových kanónů a pušek.
"Podle směrnice hlavního stanu pověřil velitel 1. Ukrajinského frontu provedením operace 38. A pod velením generálplukovníka K. S. Moskalenka. Maršál I. S. Koněv dal rozkaz, aby se operace zúčastnily daleko větší síly, než předpokládal 2. září 1944. Ve stavu armády měly operovat 52., 101. a 67. střelecký sbor a posilové útvary. Do armády byla včleněna také rychlá skupina (1. jezdecký sbor a 25. ts) a 1. československý armádní sbor.
Útočná operace, která dostala název - karpatsko-dukelská operace - byla naplánována takto:
hlavní síly zasadí šest divizí z prostoru severozápadně od Krosna směrem na městečko Duklu a dále na Prešov. Po prolomení taktického pásma nepřátelské obrany, v níž proti 38. A stály jen 3. pěší divize, bude zasazen do boje druhý sled armády - 1. československý armádní sbor. Předpokládalo se také, že do průlomu bude zasazena rychlá skupina, aby rozvinula úspěch na horských cestách v jihozápadním a jižním směru. Podle plánu měla být operace skončena pátý den a za tu dobu měla armáda proniknout do prostoru Ljubotina a Prešova. Pozemní vojska měla podporovat část sil 2. Letecké armády. Zahájení útoku bylo stanoveno na 8. září 1944. Protože povstalci potřebovali okamžitou pomoc, byla operace připravena velice rychle, za pouhých pět dní.
Na rozkaz velitele 4. Ukrajinského frontu byl z 1. GA, která sousedila s 1. Ukrajinským frontem, vyčleněn 107. střelecký sbor, který měl pomáhat 38. A. Sbor dostal za úkol prolomit nepřátelskou obranu v prostoru Sanoku a do večera druhého dne dosáhnout čáry Wislok Wielki-Komańcza.
Terén, ve kterém měla útočit sovětská vojska a 1. československý armádní sbor, byl velmi obtížný. Před vojsky se rozprostíralo pohoří Nízké Beskydy, skládající se z několika rovnoběžných, hustým lesem porostlých horských pásem, pnoucích se do výšky kolem 850 m.
Jednotlivá pásma byla od sebe oddělena úzkými dolinami a horskými bystřinami. Vojska zde mohla postupovat jen přes horské průsmyky, z nichž nejdůležitější je Dukelský průsmyk. Vede jím nejkratší cesta z jihovýchodního Polska na Slovensko.
Nepřítel využil výhodného terénu a vytvořil v Nízkých Beskydech mohutnou obranu do hloubky 50 km. Hlavní pásmo obrany bylo vybudováno v předhoří. Dále, podél severních svahů hor, vybudoval nepřítel postavení, která chránila nejdůležitější směry. Zvlášť mohutná opevnění byla na cestách vedoucích k průsmykům.
38. A zahájila útok na úsvitu 8. září 1944. Dělostřelecká příprava trvala přes dvě hodiny. Útočící vojska vyrazila vpřed. Zpočátku se nepřítel nezmohl na organizovaný odpor. Protože vojska prvního sledu úspěšně postupovala vpřed, nařídil velitel armády kolem poledne, aby byla do boje zasazena rychlá skupina a 1. československý armádní sbor. Ale cesty byly tak ucpány, že svazkům se nepodařilo první den operace zasáhnout do boje. Nepřítel se zatím vzpamatoval z nenadálého útoku, již večer 8. září zesílil svůj odpor a stále jej stupňoval. Zaujal obranu na nové čáře a zastavil postup sovětských vojsk v hloubce 6-12 km od předního okraje ( historickým podkladem zde byly: Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4., str. 283, 284.).
Hitlerovské velení pochopilo, že úspěšná operace sovětských vojsk na krosensko-dukelském směru může vážně ohrozit německá vojska na Slovensku a v Sedmihradsku. Proto začalo rychle soustřeďovat vojska k prostoru průlomu. Již v noci na 9. září 1944 byla zasazena do boje 75. pěší divize, která byla přisunuta z prostoru Turky (75 km jihozápadně od Sanoku). Ze sandomierzského nástupiště se sem přesunovaly německá 1. td a 8. td; předsunuté jednotky 1. td napadly sovětská vojska už 9. září. Byly sem rychle přesunuty i některé jednotky ze Slovenska, které do té doby bojovaly proti povstalcům (historickým podkladem je zde: AMO SSSR, f. 393, inv. 9 005, sp. 239, l. 24, 44.)." Německému velení se tím podařilo značně zlepšit operační situaci, zpočátku pro ně nepříznivou. To se záhy projevilo v následujících bojích.
Vojska 38. A obnovila útok ráno 9. září a narazila na houževnatý odpor značně zesíleného nepřátelského uskupení. Zvlášť úporně se bojovalo o Krosno; sovětská vojska je první den operace nedobyla. Nepřítel toto město bránil, protože leželo na jediné cestě, po které mohla 38. A rozvíjet útok. Zasazení rychlé skupiny a 1. československého armádního sboru nepřineslo očekávaný obrat v operaci, protože mezera, která vznikla zpočátku v německé obraně, byla již přehrazena. Rozpoutaly se vleklé boje. Obě strany do nich postupně vrhaly další a další síly. K večeru 9. září mělo hlavní uskupení 38. A pouze dvojnásobnou převahu v pěchotě a zcela nepatrnou převahu v tancích. V následujících třech dnech nepřítel neustále svá vojska zesiloval, zatímco síly útočící 38. A zůstávaly nezměněny. Ve dnech 9. - 11. září postoupila vojska 38. A za velmi těžkých bojů, odrážejíce četné protizteče nepřítele, jen o 5-10 km a zmocnila se důležitého opěrného bodu - města Krosna (historickým podkladem je zde: AMO SSSR, f. 665, inv. 35 805, sp. 5, l. 8.)."
Sovětská a československá vojska se bila velmi statečně. Útvary 1. československého armádního sboru obsadily v noci na 11. září kótu 534, která dominovala nad širokou dolinou a silnicí Zmigród Nowy- Dukla, vedoucí touto dolinou. Velitel československého sboru generál Ludvík Svoboda se rozhodl, že bude pokračovat v útoku po jižních svazích kóty a obsadí úsek silnice v prostoru vesnice Teodorówky. V urputných bojích se 1. československé pěší brigádě podařilo k večeru proniknout do Teodorówky a přetnout silnici. Za tmy však hitlerovci zaútočili na československé jednotky a ohrozili týl brigády. Brigáda musela ustoupit zpět na kótu.
Zvlášť úporně se o kótu 534 bojovalo 12. září. Nepřítel přesunul do prostoru Teodorówky dva pluky 101. lehké pěší divize a část sil 78. pd a 1. td. Zběsile a úporně se vrhal na československé vojáky. Po poledni pronikl víc než prapor německé pěchoty za podpory tanků na kótu. Ale československý pěší prapor vnikl smělou protiztečí do boku hitlerovců a odrazil je na jižní svahy kóty. Zuřivé boje pokračovaly celý den. Kóta přecházela několikrát z rukou do rukou, ale nakonec zůstala obsazena praporem československých samopalníků pod velením hrdiny Sovětského svazu poručíka Antonína Sochora (foto hrdiny SSSR Antonína



Sochora, více o Sochorovi viz Wikipedie:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Anton%C3%ADn_Sochor
, ale i další článek:
http://www.novinky.cz/vase-zpravy/liber ... zere-.html
). Dne 12. září podporovalo operace československého sboru sovětské letectvo. Spolu s československými jednotkami bojovaly jednotky sovětské 183. střelecké divize, 111. tankové brigády a 11. protitankové dělostřelecké brigády. V bojích rostla a sílila bratrská družba sovětských a československých vojáků.
Po houževnatých bojích se sovětským vojskům podařilo vytvořit v nepřátelské obraně na úseku mezi vesnicemi Lysa Gora a Glojście mezeru širokou asi 2 km. Velitel frontu rozhodl, aby do průlomu byl zasazen 1. gardový jezdecký sbor. V noci na 13. září se jezdectvo probilo palebnou clonou, vytvořenou hitlerovci na úseku průlomu, a proniklo do nepřátelského týlu.
Fašistické velení zasadilo značné síly a snažilo se odříznout sovětské jednotky, které ohrozily týl jeho hlavního uskupení. Jezdectvo bylo pak brzy obklíčeno a bojovalo v horském zalesněném terénu v nepřátelském týlu mezi vesničkami Krempna a Polany. Když došlo jezdeckému sboru střelivo a potraviny, musel být zásobován letecky. Fašistická vojska se zuřivě pokoušela jezdce rozdrtit, ale ti hrdinně a mužně odolávali.
Hlavní síly 38. A zvolna postupovaly vpřed a do večera 14. září dosáhly čáry Wazyce-Osiek-severně od Dukly-Iwonicz. Za sedm dní houževnatých bojů prolomila vojska armády hlavní pásmo obrany, na úzkém úseku překonala druhé pásmo a postoupila asi o 23 km na jihozápad.
Boje byly rozhořčené především proto, že nepřítel neustále a rychle posiloval svá vojska.
Dne 8. srpna 1944 operovaly proti 38. A tři nepřátelské divize, kdežto v polovině září již více než šest pěších divizí a dvě tankové. Dne 14. září měl nepřítel v tancích a SHD 2,3násobnou převahu nad sovětskými vojsky. V lidech byly síly přibližně vyrovnané.
Současně se rozvíjel útok sousední 1. GA pod velením generálplukovníka A. A. Grečka, který začal 9. září. První den prolomil 107. střelecký sbor nepřátelskou obranu jižně od Sanoku. V dalších dnech přešel do útoku také 30. střelecký sbor. V prudkých bojích, které trvaly 6 dní, se vojska 1. GA zmocnila několika osad a postoupila o 10 až 15 km na jihozápad. Večer 14. září bojovala na čáře Bukowsko-Hoczew.
Přesto, že se sovětským vojskům a 1. československému armádnímu sboru nepodařilo splnit daný úkol, jejich útok již v prvních dnech částečně ulehčil situaci slovenských povstalců. Německé velení bylo nuceno přesunout sem z prostorů povstání jednotky 357. pěší divize, 338. pěší pluk a další útvary. Jen do pásma útoku 38. A přesunul nepřítel od 8. do 13. září asi 12 500 mužů ( historickým podkladem zde byly: Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4., str. 284, 285.)."

[michan]

SNP, boj RA a čs. armády v ČSR 1944. Č 26.

Krvavá kóta 534.
I z předchozího popisu východní historiografie (Dějiny Velké vlastenecké války, Svazek 4.) je patrné, jak důležitý byl boj o kótu 534 ( kótu 534 viz na úvodní mapě, severozápadně od města Dukla, které je psáno v azbuce) v prvních pěti dnech karpatsko-dukelské operace. Boj, který je již skutečnou legendou, kterou nezapomene žádný historik, který popisuje karpatsko-dukelskou operaci, či bitvu na Dukle... Panu Karlu Richterovi se podařilo, z jeho archivu, a z autobiografií přímých účastníků bojů, sestavit detailní průběh bojů o kótu 534, - Krvavou kótu - a nabídl jej v knize - Apokalypsa v Karpatech, Boje na Dukle bez legend a cenzury na několika stránkách. Nabízí i historické detaily, jak s chybami, tak i s hrdinstvím doby.
Svými slovy a z dalších svých poznámek, zde popíši i s přímými citacemi historika, jak to okolo kóty 534 tehdy bylo.
Kdo četl předchozí články tak ví již základní fakta o tom, že Němci obranu před 38. A začali posilovat již od odpoledne a večera 8. září, ale především od noci z 8. na 9. září 1944. Trochu sice ze svých pozic ustupovali, ale za neustálého posilování své obrany se 10. září 1944 rozpoutaly těžké boje o přístupy k silnici, která vede z města Dukla podél celé tehdejší fronty na Zmigród Nowy a pak dál zatáčí k severu na Jaslo ( viz úvodní mapu, která je pro boje až do listopadu 1944).
V pásmu proti sovětské 38. A Němcům vzrostly stavy zhruba na 32 000 vojáků a důstojníků. Přibylo také 35 tanků a 20 OT. Z jednotek to byl 14. pěší pluk ze 78. pěší divize a také úderný pluk z 1. TA. Jednalo se o jednotky, které Němci stáhly i ze Slovenska kam je předtím poslali bojovat proti SNP.
I Sověti do 10. září posílili svou 38. A 4. gardovým tankovým sborem a ráno, po krátké dělostřelecké přípravě, vyrazily znovu do útoku. Němci se již opevnili s novými posilami a dělostřeleckou palbou a protiztečemi se začali urputně sovětským útokům bránit. Dokonce na pravém křídle sovětského útoku, proti sovětskému 52. střeleckému sboru, se Němci pokusili převzít iniciativu. Jen během dopoledne 10. září tak musely sovětské jednotky odrazit na celé frontě celkem 15 silných německých protiztečí pěchoty podporované tanky. V řečenou dobu bylo stále ještě celé levé sovětské křídlo zaměstnáno dobýváním města Krosno.
Částečný úspěch byl dosažen v prostřední části frontu. Tam se útočící jednotky probily o několik kilometrů vpřed, když útočící 1. čs. brigáda využila úspěchu svého pravého souseda, kterým byla sovětská 183. střelecká divize, která útočila v prostoru Kobylany. Československá 1. brigáda postoupila na tomto směru rychlým obchvatem zprava pronikla německou obranou na prvním karpatském hřebenu a v pozdních večerních hodinách 10. září se dostala až na jižní svah kóty 534, která byla vzdálena asi 2 km od města Dukla. Vlevo útočil 2. prapor a napravo 1. prapor z 1. brigády.
Oldřich Kvapil, byl v této době náčelníkem štábu 2. praporu a až později byl velitelem 2. praporu z 1. brigády (o rozporuplné osobě pozdějšího generála Kvapila viz zde, zvláště u konce článku:
http://www.pametnaroda.cz/story/kvapil- ... -1918-1468
) vzpomínal na tuto dobu útoku slovy, cituji: "Útok proběhl přesně podle zámyslu velitele praporu. Dokonalá součinnost jednotek, přesná souhra palby a pohybu a přesné zásahy sovětského i našeho dělostřelectva a minometů, zvláště kanónů, které se pohybovaly přímo v sestavě pěchoty byly korunovány úspěchem. Útok jako vytažený z učebnice taktiky. Naši vojáci s nepatrnými ztrátami vnikli do nepřátelských okopů a rozdrtili celou hitlerovskou rotu včetně minometné baterie. Ukořistili hromadu pěchotních zbraní a šest minometů s velkým množstvím min...."
Kóta 534, o které hovoříme, se vypíná nad údolím, ve kterém leží město Dukla. Z vojenského hlediska platilo pravidlo, že kdo ovládal kótu 534, ovládal i údolí pod ní a také všechny přístupy a cesty k městu a ještě dál k hranicím mezi Polskem a ČSR. I to byl důvod proč Čechoslováci, z prvého rozkazu generála Svobody měli kótu dobít. Podporučík Arnošt Steiner, který tam byl, měl ve svém deníku napsáno, cituji: "10. 9. v 16 hodin dostali jsme rozkaz k útoku. Vyrazili jsme v sedmnáct hodin západně od vesnice Bóbrka směrem na Palacówku Helenówku a Franków, kde jsme dosáhli cíle a zakopali se."
V té samé době odpoledne 10. září 1944 československá 3. brigáda bojovala s Němci v prostoru Grotzisko-Wietrzno, i když mu jednotky 1. brigády pronikaly do zad.
Již jsme se seznámili se škpt. Vilémem Sacherem, velitelem dělostřelectva u 3. brigády a sledovali jsme i jeho roztržku s velitelem brigády škpt. Střelkou, který chtěl již 9. hnát brigádu bez dělostřelecké podpory do útoku. Ke dni 10. září o něm Sacher znovu píše, cituji:
"Velitel brigády a jeho štáb si poučení z Wrocanky nevzali. Často nevěděli, kde mají pěší prapory, a přitom připravovali rozkaz pro útok. Obvykle bez ohledu na dělostřelce. Tak při útoku na Grodzisko dne 11. září nařídili dělostřeleckou přípravu na tuto kótu (kótu 534), aniž věděli kde se nalézá pěchota. V určenou dobu jsem provedl mohutnou palebnou přípravu v síle asi šesti oddílů, ale pěchota k útoku nevyrazila, uvízla příliš daleko od východiště."
Tak se skutečně stalo, že 4. prapor z 3. brigády vyrazil bez Sacherova vědomí neočekávaně do útoku na tuto kótu o tři hodiny později, takže vlastně útočil bez jakékoliv dělostřelecké podpory. Když se škpt. Sacher o probíhajícím útoku dozvěděl od jednoho ze svých podřízených velitelů dělostřeleckého oddílu, nestačil prapor již podpořit účinnou palbou. Dělostřelci začali pálit až dodatečně, což bylo samozřejmě na úkor účinnosti palby.
Celá 1. brigáda se během noci na 11. září připravovala náležitě na další útok. Průzkumníci vyrazili v jednotlivých hlídkách do země nikoho a zjišťovali rozmístění palebných prostředků Němců. O průzkumu 1. brigády v noci z 10. na 11. září bylo napsáno, cituji: "Rota samopalníků podporučíka Bileje od 2. praporu zajišťovala levý bok, rozmístěna na okraji širokého pruhu lesa, který se táhl až k dukelské silnici. Nastražila léčku velké koloně Wehrmachtu, která se s několika povozy přesunovala lesem. Hitlerovci neměli tušení, co jim hrozí. Šli volně, bavili se, dokonce kouřili. V tom zarachotily ze tmy samopaly. Kolona se rozletěla jako hejno vrabců. Velitelé své vystrašené vojáky někde vzadu jakž takž zformovali do rojnice a hnali je proti Bilejovým samopalníkům do útoku, ale ti, skryti za stromy, jim podruhé přichystali krvavou lázeň. Němci se dali kvapně na ústup. Na místě zanechali na sedmdesát mrtvých, spoustu zbraní a povozy s různým nákladem."

Celé Karpatské předhůří má podobných kót velmi mnoho, ale v pásmu 1. československého armádního sboru byla právě tahle kóta 534 kótou s mimořádným významem. I proto se již od rozednění 11. září 1944 sváděly celý den těžké boje "s prudkostí a vytrvalostí mořského příboje". Útok střídal protiútok. Většina útoků i protiútoků znamenala, že došlo i na boje na bodák. Boj znamenal úspěchy i ztráty. "Ranní mlha, palba bez přestávek nebo jen s malými odmlkami, pekelná hudba děl a minometů, dusivý čmoud střelného prachu, zalykavý štěkot kulometů, dávky ze samopalu. Neutuchající rachot a praskot. Ve dne a často i v noci. Útok se střídá s úpornou obranou. Smrt slaví žeň. V řadách útočníků i obránců. Už je jasné, že vítězství nebude laciné."
Československým vojákům k vrcholu kóty 534 chybělo nejprve jen pár desítek metrů. Boj však znamenal smrt a zranění mnoha na každém metru. "Sochorovi samopalníci s pěšáky Khollova 1. praporu podporováni přesnou palbou Bedřichových minometníků, se derou kousek po kousku k vrcholu. Jde to ztěžka." Vojáci musí při útoku uhýbat před palbou zprava doleva, mnohde zalehnout. Popobíhají tak v předklonu. Využívají každou terénní překážku, která by je alespoň trochu kryla. Pálí tam, odkud palba přichází... "Někdo se už nezvedne. S hlavou vychýlenou dopředu a s očima bloudícíma zleva doprava a zprava doleva vede své samopalné družstvo desátník Nedvedský." Má z družstva již jen polovinu lidí, ale ti běží dál, střílejí v běhu. A když palba zhoustne, znovu padají k zemi a zase vstávají a opět a opět, neúnavě, samopalníci, kulometníci... Mezi ležícími se pohybují zdravotníci se znamením červeného kříže na rukávech. Ženy i muži. Ošetřují raněné, i když by mnozí z nich sami potřebovali pomoc, neboť se sotva drží na nohou.
"Chvílemi se zdá, že poslední metry jsou už nad síly těch, kteří se probili k vrcholu. Prach a dým houstne. Šlehají plamínky výstřelů."
A to již krvavý a nelítostný boj nabírá na tempu a dojde na boj muže proti muži. "Pracují pažby, nože, tu a tam na větší vzdálenost řachne granát, zní křik ochraptělých hrdel, třaskají dávky. konečně jsou Němci z vrcholu smeteni. Ty, co vzali v poslední chvíli nohy na ramena zastihují kulky vypalované ze samopalů."
V boji o vrchol kóty 534 neměl nikdo s nikým slitování, neboť právě vrchol kóty stál příliš mnoho kamarádů, příliš mnoho krve, příliš mnoho mrtvých.
Arnošt Steiner si do deníku u tohoto dne poznamenal, cituji: "11. 9. V 19.20 hodin vyráží náš prapor k útoku na západní okraj vesnice Teodorówka. Po úporných bojích jí dosáhl prapor po velkých ztrátách. Náš levý soused, ruský pluk, byl zničen a Němci se v temné a mlhavé noci dostali do našeho týlu. Obsadili část našich opuštěných okopů, což jsme se dozvěděli později. Nastala panika mezi rotami a mužstvo začalo prchat. Velitel praporu dal rozkaz k ústupu.
Rota automatčíků kryla ústup, když se vracela, dostala palbu přímo z vlastního okopu, mysleli jsme, že střílejí do nás naši chlapci.
Křičeli jsme stále: 'Nestřílet!' a šli, až jsme stáli asi deset metrů tváří v tvář asi padesáti německým automatčíkům. Zaslechl jsem německý povel 'Feuer' a dal jsem povel 'K zemi!' Němci z deseti kroků spustili uragán z automatů a kulometů. Většina nábojů letěla nad naše hlavy, neboť stříleli vestoje. My jsme palbu opětovali. Ze čtyřiceti automatů jsme řezali do nich a museli jsme jich hodně zranit, neboť bylo slyšet sténání a volání. Rusové z lesa spustili také palbu do nás a naši, tlačeni Němci na východ, pálili také do nás. Rozhodli jsme se prorvat na východ a po přestřelce jsme se domluvili s našimi.
Němci obsadili naši část obrany, my jsme zaujali zbylou část a zajistili si boky."

V téhle době večerní bylo pravé křídlo celé sovětské 38. A vystaveno těžkému útoku Němců a muselo přejít do obrany. Levé křídlo 38. A si naopak 11. září dobytím města Krosno konečně uvolnilo překážku, která brzdila celou karpatsko-dukelskou operaci. Když se sovětské jednotky v centru armády probojovaly 11. září k silnici z Dukly do Jasla v prostoru Lysa Góra-Glojsce, nařídil velitel 1. Ukrajinského frontu zasadit do boje 1. Gardový jezdecký sbor přímo do dvoukilometrové mezery, která se ten den vytvořila v německé obraně. Tehdy se rýsovala možnost, že rychlým průnikem do německé obrany bude možno rozvrátit celý německý systém. V noci z 11. na 12. září proto jednotky sovětského 1. jezdeckého sboru zahájily postup do mezery, aby pronikly do německého týlu. Postup jezdců pokračoval ještě 12. září. Jenomže úsek, kde byl 1. Gardový jezdecký sbor zasazen - louka postřelovaná z obou stran - byl příliš úzký. Eskadrony tak projížděly cvalem v krupobití palby "s velkým rizikem ztrát, bez dělostřelectva a tanků, jen s povozy naloženými nejnutnější zásobou střeliva."

[michan]

SNP, boj RA a čs. armády v ČSR 1944. Č 27.

Ihned ty prvé rozkazy generála Ludvíka Svobody se již týkaly dobytí kóty 534. Zde je Svobodovo rozhodnutí: "1. československý armádní sbor již v noci na 11. září útokem 3. brigády za podpory tanků sovětského 25. tankového sboru a v součinnosti s jedním praporem 1. brigády, zlikviduje nepřátelský odpor v osadě Wietrzno a na svazích prvních karpatských hřbetů v prostoru osady Bóbrka a otevře tak cestu k postupu na město Dukla. Hlavní síly 1. brigády budou postupovat přes kótu 534 na Teodorówku a Iwlu v údolí, kterým vede silnice z Dukly na Jaslo, a do konce dne dosáhnou vrcholu dalšího karpatského hřbetu s dominantní kótou 694, zvanou Hyrowa hora!"
Celý úkol 1. československého armádního sboru byl ještě upřesněn rozkazem velitele sovětské 38. A generálem Moskalenkem. Jak napsal již řečený Oldřich Kvapil: "Ráno přišel nepochopitelný rozkaz: opustit dobytý terén včetně kóty 534 vrátit se asi půldruhého kilometru zpět a zahájit útok lesním masivem druhého karpatského hřbetu na východ., do týlu nepřítele, který na prvním karpatském hřebenu jižně od Machnówky dosud úspěšně odrážel útoky našich i sovětských jednotek. Námitky velitele 2. praporu štábního kapitána Knopa, nebyly nic platné. Rozkaz musel být splněn. Za postupu lesem roty narazily na pravé křídlo sovětského střeleckého pluku, který útočil ze severu na jih. Velitel praporu ohlásil situaci štábu brigády a rozkaz daný praporu byl změněn.
Roty se vrátily do prostoru kóty 534 a zaujaly zde postavení připravené již v noci. Jenže tentokrát je nepřítel častoval silnou dělostřeleckou palbou, která jim velmi znepříjemňovala život."
A pak pokračuje zápis z deníku ppor. Arnošta Steinera: " Od rána jde boj o kótu 534. Četa automatčíků a dva těžké kulomety, svob. Přibil a des. Sitar, drží přivrácený svah, na odvráceném jsou zakopány dvě čety automatčíků. Od svítání zuří boj. Automatčíci 3. praporu 1. rota přišli na pomoc. O půl dvanácté začíná útok na kótu. Byly velké ztráty, z 2. kulometného družstva byli zraněni čtyři muži, oba kulomety rozbity, z rotních automatčíků tři mrtví, jedenáct raněných, jedenáct nezvěstných. Ve 13 hodin začíná útok 3. praporu z našeho levého křídla, 1. prapor z pravého křídla a 1. rota 2. praporu. Kóta zůstala slabě obsazena. Začínají protiútoky Němců. Kóta pětkrát přechází z ruky do ruky. Velké ztráty."

Ve velice složité situaci, kdy útok střídal protiútok, jedné z bojujících stran, se konečně podařilo jednotkám 3. brigády v průběhu dne "zdolat nepřátelský odpor v prostoru Dzwonica-Grodzisko. 3. prapor 1. brigády obsadil Wietrzno. Tím se 3. brigádě otevřela cesta k postupu podél silnice na město Duklu."
Ještě k večeru pak jednotky 1. brigády vyrazily do útoku a v těžkých a krvavých bojích postupovaly pod kótu 534. Bylo 21,00, když se dostaly k silnici z Iwly do města Dukla. 2. praporu se podařilo vniknout do Teodórowky, kde zničil německou zajišťovací jednotku a osvobodil několik raněných sovětských vojáků.
Ale pak to přišlo.
Německý protiútok vpadl do týlu československých jednotek, když nejprve rozdrtil sovětskou jednotku, "která kryla útok 1. brigády tím, že držela kótu 534." Němci hned obsadili vrchol kóty a současně podnikly mohutnou protizteč podporovanou tanky v prostoru Iwly a Teodórovky. Československý 2. prapor se samozřejmě dostal do obklíčení. "Ještě v průběhu noci se však jeho jednotky nepozorovaně přiblížily strží až k vrcholu kóty 534 a pro Němce překvapivou ztečí je srazily z kóty. Jenomže zpět do Teodorówky se prapor již vrátit nemohl, neboť Němci v té době již celé údolí střežily se svými tanky.
Krátce před tím, než se 2. prapor odpoutal pod pláštíkem tmy od Němců, když byl v obklíčení, aby pak nepozorovaně a s překvapivou ztečí dobyl zpět kótu 534 a obsadil její vrchol, obrátil se velitel praporu štkpt. Knop na svého náčelníka štábu Oldřicha Kvapila. Cituji co o tomto dobrodružství Kvapila napsal Karel Richter v knize - Apokalypsa v Karpatech, Boje na Dukle bez legend a cenzury:
"Oldřichu, vezmete si mou mapu, všechny zakódované mapy štábu a hovorové tabulky, vyhledáte si jednoho dobrého samopalníka... a projdete sestavu nepřítele na jiném směru než prapor. Půjdete k prvním praporu nebo jiné jednotce a odtud ohlásíte ještě jednou vzniklou situaci štábu brigády."
A tak poručík Kvapil v doprovodu samopalníka, v situaci, kdy se nepřítel prolínal s jednotkami přátelskými a vlastními, vyrazil. Velice opatrně a pomalu postupovali oba směrem, kde byly před původním útokem rozmístěny jednotky 1. praporu. Sotva po několika stovkách kroků se dostali do husté palby sovětských i německých zbraní. Prostor okolo nich byl plný střelby ze všech druhů zbraní. "Kvapil se marně snažil zorientovat v terénu. Zkoušel najít skulinu v palbě. Nenašel. Tmu křižovaly husté roje svítících střel."
Oba běhaly přískoky sem a tam a kryli se, pak zalehali a dlouhé minuty naslouchali. Přitom"ryli zem", neboť kulky létali i při zemi. Tehdy prý prvně napadla Kvapila úzkostná myšlenka, že je to jeho poslední noc v životě. Každou chvíli byla osvětlena obloha světlicí. Světlo z nich všechno tak zkreslovalo, že "Kvapil ztratil ponětí, kde jsou vlastní jednotky a kde je nepřítel." Poté ze směru, kam se chvíli plazili zaslechli střílet nějaký kanón menší ráže, který střílel kartáči. "Po každém rozprasku granátu bylo zřetelně slyšet svištění drobných kuliček." Kvapil usoudil, že tam jsou vlastní jednotky, "protože Němci kartáčové náboje nepoužívali..." A tak se oba dál plazili směrem ke kanónu a měli jen strach, aby je nezasáhla některá z toho mračna ocelových kuliček, "které se rozprskly na všechny strany."
Poté přece jenom palba trochu zeslábla a tak chvíli i běželi. Ve tmě se však náhle ozvalo německé zvolání a tak zalehli. "Zadrkotal německý kulomet." Ihned mu však odjinud začal odpovídat o něco pomalejší sovětský maxim. "Kvapil přemohl nával rezignace ve svém vědomí." Začal se orientovat podle zvuků a zdálo se mu že má jasno o pozicích bojujících stran. "Musíme tudy!"
Zvedli se k přískoku, když se ozvalo české volání, "které vzápětí zaniklo v hukotu německé palby." Oba se zastavili a pak uviděli v přísvitu osvětlovacích nábojů zubatou siluetu lesa. Zdálo se jim, že jsou na kótě 534. "Kdesi vpravo vzplanul boj. Znovu se ozval i kanón vypalující kartáčové střely. Docela blízko".
Kvapil stačil vykřiknout: "Nestřílej!", ale hned však do jeho směru hlasu přišla dávka z německého kulometu, která přibila poručíka i samopalníka k zemi. Srdce obou mělo tep snad 100 a víc. Cítili těžkou únavu a strach o život, vše v sobě dusili, každý po svém. Začali se oba plazit k lesu na odvráceném svahu až konečně dospěli mezi stromy! Jen doufali, že sem Němci nepronikli. Oba se vztyčili a rychlou chůzí postupovali opatrně, strom od stromu, dál lesem Pak spíš trochu běželi...."Rachot palby za jejich zády se vzdaloval. Zastavili se, aby nabrali dech. Samopalník chtěl něco prohodit, ale ve tmě zajiskřily ohníčky německých samopalů a současně se lesem rozlehla směsice ran znásobená ozvěnou. Oba reflexivně trhli nabíjecími páčkami svých pépéešek a vychrlili ve směru střelby spršku kulek. Rozběhli se přitom dolů po svahu, kličkovali mezi stromy a kropili les střelami. I kolem nich ocelové mouchy bzučely a mlaskavě se zarývaly do stromů. Štěstí však oběma odvážlivcům drželo palce." Vlastně se nevědouc prostříleli kruhem Němců a zdraví a nezranění, i když "zmazaní hlínou a oroseni potem", se dostali do Palacówky, kde byl rozmístěn týl praporu.
Ráno 12. září 1944 se pak náčelník štábu 2. praporu poručík Kvapil setkal se svým velitelem št. kpt. Knopem v původním postavení praporu na kótě 534 a se širokým úsměvem mu hlásil: "Úkol splněn!"
Nejen v této noci si Němci nedali pokoj, byly si vědomy co kóta 534 znamená a vytrvale ten "zatracený kopec" chtěli dobýt. Sotva se 12. září rozednilo, Němci znovu zaútočili, tentokrát na postavení levého souseda 1. brigády, kterým byl sovětský 227. střelecký pluk.
Oldřich Kvapil o tomhle ranním útoku později napsal, cituji:
"Útok byl s pomocí našeho praporu odražen. Pak nás hezkou chvíli zpracovávalo dělostřelectvo a pěšáci v šedozelených pláštích se znovu hrnuli do útoku nalevo od nás. Podruhé jsme je sousedům pomohli odrazit. Celý kolotoč se opakoval ještě jednou: důkladný příděl vybuchujících dělových granátů a útok. Třetí a největší. Tentokrát směřoval rovnou na postavení našeho praporu. Levý soused nám oplatil bratrskou službu a s jeho pomocí, za vydatného přispění sovětského dělostřelectva, byl nepřítel odražen. Ale hned se zase jako vzteklá krysa vrhl na naše sovětské spolubojovníky. Děla a minomety ho zahnaly zpět......"

Při dalších útocích však Němci přece jenom pronikly na vrchol kóty 534.
"Rozhořel se nelítostný boj. Náčelník štábu 2. praporu, rozhodný a odvážný poručík Kvapil, posílá do boje prořídlou rotu samopalníků poručíka Bileje, zesílenou družstvy těžkých kulometů svobodníka Přikryla a desátníka Sitára. Vojáci se rvou s nepřítelem o každou píď země. Dostávají s do svízelné situace. Útočníků je značná přesila. Bilejovcům docházejí náboje. Ustupují. V poslední chvíli jim přispěchala na pomoc 1. rota z 3. praporu a skupinka Sochorových samopalníků. Mezi nimi samopalník Ivan Perišče, Mstí se hitlerovcům i za svého staršího bratra Juraje, který na kótě padl. Jako lvi se bijí rotmistr Švajka, Michal Kovtan, spolehliví rusínští chlapci. Po čtyřech hodinách zuřivého boje se podařilo nepřítele z vršků opět srazit a výšinu obsadit.
Ztráty rostou. Bilej má další tři mrtvé a jedenáct raněných. Mrtví zůstávají na kótě, těžce ranění jsou odnášeni z bojiště."


Použité podklady:

Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 1, 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Historie německé armády – Philippe Mason.
Nicholas Bethell a redakční skupina Time-Life Books – ÚTOK NA SSSR.
John Keegan – Druhá světová válka.
Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 -1945.
Janusz Piekalkiewicz – Letecká válka 1939 – 1945.
Janusz Piekalkiewicz – Námořní válka 1939 -1945.
Len Deighton – Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války.
Hitlerova armáda – Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command.
Válka jako Peklo – Eduard Rauss, Hans von Greiffenberg, Dr. Waldemar Erfurth, Peter G. Tsouras – editor.
Prof. Alexandra Viatteau, Historian Paris II University, Prof. Norman DAVIES, Historian Oxfrod University a Dr. Dariusz GAWIN, Historian Museum of the Warsaw Uprising.
Mathias Färber – Druhá světová válka v obrazech.
David Brownstone a Irene Franck – Historie válek.
Paul Carell – Spálená země.
Paul Carell – Operace Barbarossa.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Černí andělé – Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4. - Redakce čtvrtého svazku - M. M. Minasjan(vedoucí redakce a autorského kolektivu)
P. P. Bogdanov, M. S. Dolgij, N. V. Krestnikovova ( literární redaktorka), J. A. Prokofjev, P. I. Šuktomov, M. A. Švarev, G. M. Tavrovská, M I. Traktujev a celý autorský kolektiv, který začíná - M. L. Altgovzen a pokračuje dalšími 27mi jmény....
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
V.V.Bešanov: „Kadry rešajut vse – surovaja pravda o vojne“ (Kádry rozhodují o všem – syrová pravda o válce), vyd. AST, Moskva 2006
L.M.Mlečin: „Josif Stalin, jevo maršaly i generaly“ (Josif Stalin, jeho maršálové a generálové), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2005
L.M.Mlečin: „Russkaja armija meždu Trockim i Stalinym“ (Ruská armáda mezi Trockym a Stalinem), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2002
B.N.Petrov: „Ot revoljucionnoj česotky k vojennoj katastrofe“ (Od revolučního svrabu k vojenské katastrofě), Vojenno-istoričeskyj archiv 3/2001 (Vojensko-historický archív 3/2001), Moskva 2001
M.V.Zacharov: „Generaľnyj štab v predvojennyje gody“ (Generální štáb v předválečných letech), Vyd. AST, Moskva 2005
N.Zenkovič: „Vyššij generalitet v gody potrjasenij“ (Vyšší generalita v letech otřesů), vyd. Olma-Press, Moskva 2005
„Statistika armejskovo terora“ (Statistika armádního teroru), Vojenno-istoričeskyj archiv 2/1997 (Vojensko-historický archív 2/1997), Moskva 1997
„Tragedija RKKA“ (Tragédie Dělnicko-rolnické Rudé armády), Vojenno-istoričeskyj archiv 1/1997 (Vojensko-historický archív 1/1997), Moskva 1997

Ch.Andrew,O.Gordějevskij: KGB – Důvěrná zpráva, Vyd. East Art Agenci 1994
Ch.Andrew,V.Mitrochin: Štít a Meč Vyd. Akademia 2001 a 2008
Oleg Kalugin: Proščaj, Lubljanka (Promiň, Lubljanko ) ,vydal Olymp 1995
Interviu s generálem KGB Olegem Kaluginem: Časopis Čajka 2002
M.Pečenka,J.Bašta a kolektiv: Encyklopedie špionáže,Vyd. Libri 1993
Slovenská armáda 1939-1945 - Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Apokalypsa v Karpatech - Karel Richter
Přikryl Vladimír., Pokračujte v horách. Praha 1947.
Steiner Arnošt, Drebota Jindřich: Za cenu života, Praha 1981.
Pivoluska J., Parabrigáda. Bratislava 1970.
Mé poznámky a mapy.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=7&t=376&start=60