Mapa bojů v karpatsko-dukelské operaci pro období od 8. září do 27. listopadu 1944 a to i s
městem Dukla a také kótou 534, "Krvavou horou."
O sovětském 1. gardovém jezdeckém pluku bylo řečeno, že ve tmě noci z 11. na 12. září 1944 přece jenom pronikl v mezeře německé obrany do jejího týlu. O průniku do týlu Němců pan Karel Richter vzletně napsal: "Oddíly jezdců v kozáckých papachách a širokých kavkazských jezdeckých pláštěnkách, burkách, tepou kopyty svých koní polní a lesní cesty za německými obrannými liniemi. Tím usilovněji hitlerovská vojska vyrážejí do protiútoků, aby mezeru, kterou se kavaleristé prosmýkli do jejich obrany, uzavřela."
A právě tyto mohutné německé protiútoky nejen k uzavření mezery, již od časného rána zasáhly i československou 1. brigádu na kótě 534. Němci útočily všude, jejich šedozelené stejnokroje se "znovu a znovu objevovaly před okopy obránců kóty. Českoslovenští vojáci odráželi útok za útokem." Bohužel postupně začaly v přívalu palby nepřátelských granátů a min a německých protiútoků řady obránců řídnout. Útok na Teodorówku, který v této situaci, z rozkazu velitele brigády, nařídil velitel svému 2. praporu nebyl proveditelný. I proto, že na silnici v údolí pod kótou 534 neustále patrolovaly německé tanky. Čechoslováci totiž ještě stále nedostali náhradu za zničenou protitankovou dělostřeleckou baterii, ze které zůstalo jen pár minometů a 1 dělo.... Velitel 2. praporu i náčelník štábu, št. kpt. Knop a poručík Oldřich Kvapil, odmítali útočit z obavy, "že dojde k nadměrným ztrátám."
Tehdejší prozatímní velitel 1. brigády, za generála Svobodu jím byl št. kpt. Novák, "je pro neuposlechnutí rozkazů zbavil velení. Protože neměl koho určit na jejich místa, veleli dál. Situace se dramaticky vyhrocovala." Celé dopoledne dne 12. září 1944 se všechny jednotky 1. brigády na kótě 534 bránily tvrdošíjným a zarputilým německým útokům nacistů. Pak Němci pod mohutnou dělostřeleckou palbou obešli výšinu a na styku brigády s jejím sousedem vlevo vnikli do týlu československých vojsk. 2. prapor sice trhlinu v obranné linii rychlou protiztečí přehradil. Dokonce se podařilo Němce vrhnout zpět, ale část německých jednotek přece jenom proklouzla do lesa za postavení pěších praporů brigády a tam ohrožovaly praporní týl.
"Z Palacówky, kde bylo zřízeno obvaziště, vyjel po cestě vedoucí ke kótě 534 sanitní automobil a několik povozů. Skupina zdravotníků a nosičů raněných pod velením pomocníka praporního lékaře podporučíka Ivana Mohority se jimi přesunovala blíž k přední linii. Na kraji lesa pod kótou narazili na Němce. Ti je okamžitě napadli palbou." Zdravotníci byli v první chvíli ochromeni překvapením. Ale jejich velitel se náhlým útokem nepřítele nedal vyvést z rovnováhy. Energickým hlasem zavelel: "K boji!" Zdravotníci okamžitě seskakovali z vozů a začali na Němce střílet. Střelba zdravotníků tak zahnala Němce do lesa. Střelba a hluk boje dolehl až na obvaziště v Palacówce. Tam se zdravotnický personál i lehčeji zranění ozbrojili a čekali na případné útoky. Němci se záhy vynořili z lesa a ihned je uvítala palba ze samopalů a pušek. Útočící Němci se rychle stáhli zpět do lesa. Jednotky brigády vytvořili úderná družstva, která proniknuvší Němce v lese zlikvidovala. Kdo se nevzdal byl zabit.
V prostoru silnice do města Dukla obešel v ranních hodinách dne 12. září 1944 československý 5. prapor z 3. brigády zprava město a pronikl k silnici vedoucí dál do Teodorówky. Tam jej silná německá palba zatlačila do lesa severně od města Dukla. Během dopoledne se tam soustředila celá brigáda. Odpoledne měla dle rozkazu velitele 3. brigády pokračovat v útoku, ale vojáci byli příliš vyčerpáni předchozími boji, v nichž všechny jednotky utrpěly značné ztráty. Proto byl nakonec rozkaz k útoku odvolán a celá 3. brigáda přešla na kraji lesa před městem Dukla do obrany.
Odpoledne se také zastupující velitel 1. brigády št. kpt. Novák dohodl s velitelem 2. praporu i náčelníkem štábu, št. kpt. Knopem a poručíkem Oldřichem Kvapilem, že se přece jen pokusí útokem na Teodorówku dobýt ztracené pozice...
2. prapor měl na kótě 534 ponechat v obraně jednu ze svých rot. V té samé době byl soused 2. praporu, sovětské jednotky nalevo zcela zaměstnány odrážením Němců. Tentokrát nebylo možné žádat je o pomoc pro tuto útočnou akci. "Jejich velitel byl o ní pouze vyrozuměn a přislíbil, že dá pozor, aby nepřítel opět nevnikl do mezery na styku mezi našimi a sovětskými jednotkami"
Německý odposlech a průzkum však zjistil větší pohyby jednotek v postavení československého 2. praporu a ihned do prostoru praporu spustil dělostřeleckou palbu. "Vzadu v odpověď zahřímalo dělostřelectvo brigády. Rojnice pěšáků se prodírala mezi výbuchy." Sestupovala ze svahu do údolí. Ozvala se již i německá obrana v Teodorówce. Celý odpolední útok rot 2. praporu pak popsal poručík Kvapil takto:
"Bez ohledu na palbu jsme postupovali dál, ale daleko jsme se nedošli. V prostoru kóty 534 se za našimi zády ozvala silná střelba. Stalo se, čeho jsme se obávali. Nepřítel opět zaútočil na kótu. Naštěstí útok vedly jednotky podřízené jinému velení, než jakému podléhaly ty, na které jsme útočili my, takže jejich akce nebyly patřičně sladěny, jinak by byl náš prapor zničen v obklíčení, anebo přinejmenším těžkými ztrátami zcela ochromen. Naše rota se na vrcholu kóty bránila, jak se dalo usuzovat podle palby, dost dlouho. Ale nakonec její odpor slábl, zvlášť po těžkých soustředěných úderech nepřátelského dělostřelectva. Zanedlouho se německé rojnice objevily na horizontu výšiny. Část hitlerovských jednotek pokračovala v útoku na Helenówku, část útočila, jak jsme usuzovali podle palby, proti lesu, kde se nejspíš bránil zbytek naší roty v záložních okopech a zákopech. V těžkém boji se podle všeho ocitl i levý soused, sovětský střelecký pluk. Část nepřátelských jednotek postupovala na západním a jižním svahu kóty západním směrem. Naše útočící roty dělilo jen asi tři sta metrů od Teodorówky, ale nepřítel jim shora zaútočil do zad v okamžiku, kdy dobyl vrchol výšiny.
Opakovala se situace z předešlé noci v poněkud zhoršené podobě: ze západu, od osady Iwla, se na nás valila pěchota a tanky, z jihu, z Teodorówky, pěchota, z východu, od města Dukly, spíše z osady Nadole, pěchota s tanky. A silná nepřátelská rota přešla na jižním svahu výšiny do obrany v místech, kde vyúsťovala hluboká strž, kterou prapor v noci předtím unikl z obklíčení a dostal se do týlu jednotek na kótě 534."
Již z popisu tehdejšího náčelníka štábu 2. praporu, poručíka Kvapila je patrné do jak složité situace se prapor dostal: československé i německé jednotky se důkladně promíchaly a velitelé i vojáci ztráceli přehled. I popis však říká, že Němci znovu dobyli kótu 534 a ihned pronikali na sever a na západ. V těžkém boji se utkali se zbytkem pěší roty 2. praporu a zápětí pak narazili na palebné postavení československých minometů. Minometčíci popadli samopaly, pušky a granáty a bránili se jako pěchota. Jen o malou chvíli později Němci začali ohrožovat i skupinu štábu praporu na pozorovatelně u osady Helenóvka., zhruba v polovině jižního svahu kóty.Do boje se tak museli zapojit všichni důstojníci, spojaři a dělostřelci s několika spojkami, jimž přispěl na pomoc kulomet a kanón protitankové jednotky, kteří palbou bránili průniku Němců. Němci však odřízli pozorovatelnu praporu od jeho útočících jednotek, které bojovaly na úpatí kóty 534 před Teodorówkou. Oddělena tak byla i druhá část velitelství 2. praporu v čele se štábním kapitánem Knopem a poručíkem Kvapilem od jednotek, kterým měla stále velet. Spojení s rotami a i se štábem brigády se tak mohlo udržovat jen vysílačkou. Štábní kapitán Knop přes rádio vydal rozkaz k ústupu a zároveň požádal velitelství 1. brigády o pomoc proti útoku německých jednotek na vrcholu kóty 534 a v jejím bezprostředním okolí...
V danou chvíli však vše vypadalo tak, že není vůbec žádná volná jednotka, která by mohla přijít na pomoc! Jednotky 2. praporu byly v kritické situaci.
Oldřich Kvapil dál o kritické situaci pokračoval: "Pravda, ještě jsme se neloučili se životy. K zoufalství jsme měli daleko. Stále jsme bojovali, stále jsme měli čím střílet, stále jsme dokázali ničit a zdržovat nepřítele. Bylo pozdní odpoledne ( 12. září 1944 - má poznámka). V nejhorším jsme chtěli vydržet do soumraku a pak využít noci a překvapení a osvobodit jednotky obklíčené u Teodorówky. Každá minuta se platila krví...."
A náhle... Nestal se zázrak, to ne. Jen se rádia u 2. praporu, radia naladěného na frekvenci velitele 1. brigády, mimo obvyklého šumu, praskotu a kvílení ozvaly "volací znaky 2. praporu"a ihned poté volal velitel sousedního 1. praporu štábní kapitán Kholl, který předtím slyšel v rádiu svého kolegu štábního kapitána Knopa, jak žádá brigádu naléhavě o pomoc!!! Ve směsici různých zvuků v etéru se ozval jasný a pevný hlas štábního kapitána Kholla, velitele 1. praporu ( zde viz osud št. kpt. Kholla:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Kholl
"Josef, za chvilku budu u tebe, pomůžu!"
Štábní
kapitán Kholl tak v nejtěžším okamžiku znovu prokazoval své kvality odvážného vojáka a velice schopného velitele, které již osvědčil i u Tobruku a i později, "když na vlastní žádost přijel k brigádě do Sovětského svazu, v bojích o Kyjev a na pravobřežní Ukrajině i v celém dosavadním průběhu karpatsko-dukelské operace. Dokázal se skvěle zorientovat v situaci, zvážit své možnosti a bleskově učinit odvážné rozhodnutí.
Levé křídlo Khollova 1. praporu totiž zastavilo pronikání Němců, kteří předtím narušily celou sestavu sousedícího 2. praporu a nadále s nimi svádělo boj. Kholl proto ponechal ve svém předním okraji jen nezbytné zajištění boje a většinu svých dalších jednotek praporu stáhl dozadu, vyžádal si pomoc i od sovětské jednotky, která s 1. praporem sousedila vpravo. Na nic pak nečekal a podnikl se svými rotami praporu prudký útok východním směrem na vrchol kóty 534.
No a jak vypadal útok Khollových mužů z 1. praporu, pro nás kdo jsme tam nebyli, popsal očitý svědek, pozdější generál Oldřich Kvapil:
"Překvapené nepřátelské jednotky začaly zděšeně ustupovat.
Jejich ústup se brzy proměnil v neorganizovaný útěk. Celé jednotky prchaly po svazích výšiny zpět na východ. K útoku Khollova praporu se přidaly zdola jednotky od Teodorówky, které se vymanily z obklíčení. Rychle se odpoutaly od nepřítele před sebou a začaly pronásledovat prchající jednotky, které jim dlouho seděly v zádech. Útokem 1. praporu byl osvobozen i náš štáb s velitelem na pozorovatelně.
Nepřítel byl zahnán na Franków. Naše jednotky, již značně oslabené, opět zaujaly své postavení na kótě 534. První prapor se sovětskou jednotkou se vrátil do svých postavení. Jako by se nikde nic nestalo.
Akce byla zaplacena mnoha životy, ale rozhodný útok 1. praporu pod Khollovým velením rozbil německé obklíčení a zabránil zničení většiny našeho praporu.
Bez ohledu na ztráty jsme si uchovali bojeschopnost."
Štábní kapitán Knop vřelými slovy děkoval Khollovi za to, že zachránil jeho 2. prapor před vyhlazením. Štábní kapitán Kholl tehdy skromně odpověděl, cituji:
"Copak bys Josef, jednal jinak, být na mém místě?"
