Mapa karpatsko-dukelské operace od 8. září do 27. listopadu 1944. Uprostřed mapy, v její
pravé části, je vidět šipka - zasazení a útok 2. paradesantní brigády (azbukou 2. čechosl, pbr - 2. paradesantní brigáda) plukovníka Přikryla ve směru Pulawy. Odečíst se dají i další osady, u kraje mapy, Sanok před nimi Nowosielce, Zarszyn, dále Odrzechowa, Nadolany a atd.
Ve stejné době, tedy k večeru 12. září 1944, když nastupovaly jednotky 1. parašutistického praporu do průzkumu bojem, přicházely, zcela vyčerpány, roty 2. praporu do osady Zarszyn. Jednotky ihned zaujímaly obranu na východním okraji oblasti, kterou měla 2. paradesantní brigáda plukovníka Přikryla bránit a z které měla pak útočit. Byl to přesně onen prostor, který před příchodem 2. praporu majora Vovese střežily vlastně jen hlídky vyčleněné z 1. paradesantního praporu kapitána Uchytila. Vojáci 2. praporu majora Vovese měly za sebou zrychlený přesun i se zásobami a municí v délce 100 kilometrů. Spánek však nepřicházel v úvahu. Velitel 2. paradesantní brigády plukovník Přikryl majoru Vovesovi předal rozkaz velitele sovětského 67. střeleckého sboru, aby i jeho 2. prapor "provedl průzkum bojem po obou stranách silnice ze Zarszynu do Odrzechowé a zmocnil se osady Odrzechowá!"
Jako posilové prostředky dostal 2. paradesantní prapor majora Vovese jednu baterii 45mm kanónů. Mimo toho měl počítat s tím, že "mu bude přidělena ještě 76mm baterie z brigádního dělostřelectva", které bylo na přesunu a dorazit mělo k ránu na 13. září.
Dle pořízených zápisů a také z vyprávění přímých účastníků bylo patrné, že velitel brigády, když předával rozkaz 2. praporu, byl již viditelně unaven a prožíval vnitřní napětí. Rozkaz se předával v zemljance, která byla vybudována jako místnost sovětského velitele praporu, a na složených bednách jim svítily dvě svíčky.
Plukovník Přikryl prý doslova řekl: "Vezmi si mapu a poslouchej. První postupný cíl praporu jižní okraj lesa mezi Zarszynem a Odrzechowou. Druhý cíl... Odrzechowá...
Ospalé oči majora Vovese prý strašně pálily a sotva na ně viděl. Měl zlost a musel se držet. To co pro jeho 2. prapor předával plukovník Přikryl byla"strašná blbost. Průzkum bojem do takové hloubky taktické obrany nepřítele? To přece odporuje ustanovením řádu!" Vždyť mu vlastně plukovník nařizuje, aby "provedl normální útok! Ve tmě a po pěším přesunu, když mají vojáci víc než 100 kilometrů v nohou. A bez dělostřelecké podpory! Pětačtyřicítky mu budou houbec platné. Hodí se pro přímou střelbu, ale ve tmě nebude vidět cíle. A šestasedmdesátky přijedou určitě až s křížkem po funuse." Major pak ale jen skřípal zuby "a do bloku čmáral stručné poznámky. Vojáci musí nejdřív dostat menáž, na tom bude trvat, a pak ať se děje vůle boží!"
A tak se vlastně, za účasti obou velitelů, zrodil v zemljance plán akce, který předpokládal:
"Ve 24,00 hodin vyrazí ženijní průzkum. Do průlomu budou zasazeny dvě roty, 1. rota bude postupovat vpravo od silnice na Odrzechowou ve směru Zarszyn, kóta 360, 2. rota vlevo od silnice na kótu 306, 3. rota měla postupem ve druhém sledu zajišťovat pravé křídlo praporu a tím i celé 2. paradesantní brigády."
Ženisté a průzkumníci z 2. paradesantního praporu majora Vovese šli do průzkumu bojem ve 23,15 hodin, což bylo dřív než stanovil rozkaz. Na obou určených směrech vyhledávali minová pole a označovali pak průchody Půl hodiny po ženistech vyrazili do svých směrů obě roty prvního sledu, již rozvinuty do rojnic, v průchodech po obou stranách silnice. Vojáci šli tiše, přikrčeni s puškami a samopaly připravenými ke střelbě. "Opatrně našlapovali, aby nepůsobili hluk, jenomže nohy přesto v neznámém terénu zakopávaly o kameny a pařezy, propadaly se do výmolů, mlaskavě se bořily do bažin. "Pod podrážkami okovaných vojenských bot co chvíli zachrastila zlomená větev nebo šlahouny křovin." Občas někdo upadl až to zadunělo, občas zacinkala i výstroj, ozvalo se tiché klení. No a dělostřelci tlačící pětačtyřicítky vytvářeli hluk, jak jim občas zaskřípěla otáčející se kola. Ozývaly se podrážky na kamení. Sem tam břinkly kolesny vozů s municí, ozývalo se supění i polohlasité okřiknutí či domluva... Prostě zvuky, které nešlo vždy utajit úplně. Němci nebyli hluší, ale zatím o sobě nedávali vědět. Výsadkáři také tušili, že vše není jen tak a nocí se snažili dohlédnout co nejdále a srdce jim bušila napětím.
Vepředu se prodírající ženisté zatím hlásili, že je cesta volná. Žádné minové pole nebylo dál zjištěno.
Bylo nějak okolo 4,00 už 13. září, když se před výsadkáři zjevila kulisa lesa. Rojnice okamžitě zalehly. Ticho před lesem je vždy podezřelé a tak tomu bylo i zde. Pár odvážlivců se pomalu plazilo travou vpřed.
"Vtom vyletěly k obloze osvětlovací rakety. Noc se proměnila v den. Rozhrčely se nepřátelské kulomety. Zahřímala děla a ze země vyrostla nepropustná zeď ohně, hlíny a svištícího železa. Major Voves byl rozumný člověk a měl své vojáky rád. Nařídil ústup zpět na severní okraj Zarszyna.
Večer si Přikryl zavolal na své stanoviště poručíka Mastného. Byla sháňka po veliteli 2. praporu majoru Vovesovi. Přikryl s ním ztratil spojení. Nařídil Mastnému, aby sedl do auta a jel se na přední okraj po něm podívat.
Obhlídka mu zabrala celou noc a ještě kus dopoledne." Na velitelské stanoviště brigády se vrátil až v deset hodin dopoledne. "Slyšel jsem, že vás asi před hodinou honily palbou těžké minomety." Spustil na Mastného plukovník Přikryl, který pracoval na hlášeních. Vedle něho za stolem s mapami seděl, také obklopen papíry štábní kapitán Hlásný.
František Mastný hlásil veliteli brigády, že všechny okopy na čáře, kde měl být 2. prapor jsou prázdné. "To je hrozné! Kde je Voves? Sovětský přidělenec chce vědět podrobnosti. Nemáte zdání, kde mohou být?"
Mastný ukázal na mapu a pak je zapsáno:
"Prosím, podívejte se. Zde jsou v půlkruhu hřbety, na kterých je zakopaná německá obrana. Pod nimi dole jsou zákopy druhého praporu. Kdyby major Vovsa zůstal, tak mu německé kulomety a minomety budou vytloukat mužstvo v zákopech jako ze švů.
Ale podle sovětského bojového řádu velitel praporu nesmí přemístit svou jednotku bez svolení velitele brigády. Ruský major zuřil, že Voves neposlal ani hlášení. Až se dozví, že prapor není na dosažené čáře, požene Vovsa k polnímu soudu."
Majora Vovese se zastával dál poručík Mastný slovy: "Voves, když zjistil nemožné postavení, stáhl se zřejmě z vlastní iniciativy, kterou náš polní řád veliteli dovoluje, a spojka pravděpodobně ztratila cestu."
Plukovník Přikryl se nad tímto zamyslel. Protože se dál neptal na žádné podrobnosti, nezmínil se mu poručík Mastný, že málem zastřelil ve tmě plížícího se vojáka jedné ztracené čety, který lovil ve tmě ve vsi kočky a králíky. Vždyť vojáci osmačtyřicet hodin neviděli kuchyni! Neohlásil Přikrylovi ani, "že jen díky vystřelené německé osvětlovací raketě, která v poslední chvíli ozářila povalenou výstrahu, nevlezl do minového pole v předpolí zákopů, kde páchly tlející mrtvoly a latríny opuštěných okopů, a že se plížil v noci klem řeky Sanoku, kde ho jenom mlha chránila před palbou kulometů z okolních svahů, odkud Němci vystřelovali světlice."
A sovětský styčný důstojník u československé 2. paradesantní brigády skutečně ohlásil ústup 2. praporu jako svévolné opuštění bojové pozice a majora Vovese tak čekalo, "že se bude zodpovídat před polním soudem složeným ze dvou sovětských a dvou československých důstojníků." Plukovník Přikryl velitel brigády nakonec rozhodl poslat poručíka Mastného za polním prokurátorem. ´Zajeďte tam a všechno mu vysvětlete. Voves je můj starý přítel z ruských legií. Nechci, aby měl malér. Prosím vás, řekněte jim, co jste řekl mně. Musíme ho z toho dostat. Rusové si s nikým nehrajou!´"
Z celé takto vážné situace, která mohla končit tragedií pomohl Mastný:
"poručíkovo svědectví a dvě lahve vodky přispěly k tomu, že soudci nevyřkli obvinění a major Voves nebyl zbaven velení 2. praporu."
Dne 13. září 1944 odpoledne velitel československé 2. paradesantní brigády plukovník Přikryl nařídil 2. praporu, aby zaujal obranu jednou svou rotou na vidlici silnic Haczów, Bzianka, jednou rotou v osadě Besko a jednou rotou v osadě Dlugie. Dle zápisu, "objevily se potíže, které bránily důslednému splnění rozkazu. K osadě Bzianka byla místo roty vyslána pouze průzkumná hlídka. V Besku se dosud pevně držel nepřítel, takže rota, která tu byla zasazena, zaujala obranné postavení pouze na okraji osady s úkolem zajišťovat pravý bok praporu. Další rota, rozmístěná k obraně na jižním okraji vesnic Zarszyn a Dlugie jako pravé křídlo 2. paradesantního praporu, navazovala na postavení 1. praporu. Zbývající rota byla převedena ze zálohy velitele brigády, kterou mimoto tvořil tankový prapor, rota OA a motočeta. Záloha byla soustředěna ve vesnicích Kostarowce a Strachocina."
Veškerý útok, nazvaný, průzkum bojem, u obou výsadkářských praporů, skončil vlastně nezdarem a jen ukázal, že Němci jsou v těchto úsecích také odhodláni účinně bránit svá postavení. Plukovník Přikryl pak hlásil svému nadřízenému veliteli sboru, že dokud nedorazí brigádní dělostřelectvo a nebude k brigádě dodána zásoba munice, která zůstala v Przemyszlu, nebude 2. paradesantní brigáda schopna postoupit vpřed...!
Do postavení 2. paradesantní brigády začaly jeho dělostřelecké baterie přijíždět postupně v průběhu 13. a 14. září 1944. Ve stejné době pak odjížděl sovětský dělostřelecký oddíl 121. střelecké divize...
Československá 2. paradesantní "brigáda konečně obsadila celé dvacetikilometrové pásmo, i když její obrana postrádala náležitou hloubku." Obranné linie se táhly "od levého břehu Sanoczku na Jadruszkowce, kótu 387 (úsek 1. praporu s velitelským stanovištěm ve vesnici Nowosielce), Dlugie, Zarszyn, východní okraj Besko a dál podél pravého břehu řeky Wislok až ke kanálu (úsek 2. praporu s velitelským stanovištěm v Dlugie). 1. prapor kapitána Uchytila dostal jako posilové prostředky 2 baterie kanónů 76mm, dvě baterie 45mm, rotu protitankových pušek a baterii 120mm minometů.
Také 2. prapor majora Vovese byl vydatně posílen baterií 76mm kanónů, dvěma bateriemi 45mm a cyklistickou rotou. Protiletadlovou obranu zajišťovala četa protiletadlových velkorážních kulometů. Ostatní protiletadlové prostředky, 37mm kanóny i velkorážní kulomety, střežily sklady materiálu v Przemyszlu a Wapowě.
Zálohu 2. paradesantní brigády plukovníka Přikryla, kromě roty z 2. praporu tvořil tankový prapor s lehkými tanky, rota OA a motočeta, byla, jak bylo řečeno, soustředěna v osadách Kostarowce a Strachocina.
Asi tak 4 kilometry od předního okraje, ve vsi Jacmierz, přibližně ve středu sestavy brigády si velitelské stanoviště zřídil velitel plukovník Přikryl.
Jeho profil vykreslil pan Karel Richter slovy, že Přikryl "byl vysoký, statný voják, lehce pokulhávající po zranění z první světové války, kdy bojoval jako legionář na ruské frontě, má bohaté válečné zkušenosti. Zúčastnil se ústupových bojů československé divize ve Francii. Z Anglie, kde působil jako velitel praporu u pozemní brigády, odjel na vlastní žádost k československé brigádě v SSSR a v nepřítomnosti Ludvíka Svobody převzal ve funkci jeho zástupce velení v těžkých bojích u Rudy a Bílé Cerkve. Neúspěšný bojový křest paradesantní brigády ho nyní skličoval. Cestou z polní nemocnice, kam zajel navštívit raněné vojáky, se setkal s velitelem sboru generálem Svobodou." Vyměnili si pár vět. Ani Svoboda nebyl v nejlepší náladě. "Operace se nedařila. Bojová morálka obou pěších brigád po těžkých ztrátách poklesla, zvláště u 3. brigády, která ztratila za 5 dní přes 1000 lidí a jejíž velitel podplukovník Střelka musel být pro neschopnost odvolán!
I výsadkáři byli trochu otřeseni ztrátami z prvního boje, ale Přikryl věřil v jejich bojovou zdatnost i v pevný základ jejich morálky."
