Mapa karpatsko-dukelské operace od 8. září do 27. listopadu 1944, kde je uprostřed mapy,
více vpravo, vidět i útok 2. paradesantní brigády směr vesnice Pulawy. Až poté se připravovala 2. paradesantní brigáda na odlet směr Slovensko, pomoci SNP.
Útoku ve směru Pulawa, dobytí osady, které 2. paradesantní brigáda slíbila maršálu Koněvovi, předcházela dělostřelecká příprava, do které se zapojilo i sovětské dělostřelectvo ze sousedního úseku. O době dělostřelecké a minometné palby napsal Pivoluska, který hovořil v ten čas polním telefonem s velitelem těžkých minometů, tedy ráže 120mm, které pálily z postavení pod kopcem: "Jozef, ďakujem ti v mene chlapcov. Hneď im je veselšie, keď čujú šúchotať nad sebou vlastné miny. Zásahy boli skvelé!" Popis celé dělostřelecké přípravy pak říká, že se zem otřásala výbuchy, "na kraji lesa, kde je v zákopech zavrtaný nepřítel, vyrůstá přehrada z hlíny, ohně a černého dýmu A už je slyšet hukot sovětských tanků". Poručík Alexandr Kováč, tehdejší náčelník štábu 1. praporu hlásil telefonicky na štáb nadřízené 2. paradesantní brigády, plukovníku Přikrylovi: "Jsem na předsunutém bojovém stanovišti praporu. V útoku pokračujeme. Je připraven tankový výsadek. Čekáme na tanky a vidím velitele praporu, jak se přemísťuje sem. Je už asi padesát až sedmdesát metrů ode mne. Jak dorazí tanky, nasedneme si a provedeme útok tanků za podpory našeho praporu. Zprávu o zahájení akce podá Sokol nula jedna."
Je asi patrné, že tím Sokolem nula jedna, bylo, i do telefonu, krycí označení velitele 1. praporu kapitána Uchytila. A když Uchytil doběhl na pozorovatelnu praporu došlo k zajímavému dohadu kdo zůstane na stanovišti, pozorovatelně, u telefonu a kdo pojede s výsadkem - on nebo náčelník štábu Kováč?: "Neumíš rusky, nedomluvíš se s tankisty. S výsadkem musím jet já." Uchytil uznal Kováčovy důvody. Náhle asi sto metrů od místa, kde oba stáli, vybuchla 120mm mina a jedna ze střepin zasáhla poručíka Kováče do předloktí. Z rukopisu - Kováč Alexandr., Vzpomínky výsadkáře, pak pro nás pan Karel Richter zachytil pocity a dění nadporučíka Kováče: "Ránu jsem ani necítil, až velitel praporu mě upozornil, že mi prosakuje krev z rukávu a mám roztrhanou uniformu.
Vysvlékl jsem blůzu battledressu a vidím zakrvácenou košili. Zjistil jsem, že střepinu mám v levé ruce, avšak nepříliš hluboko. Ostřím svého finského nože jsem vyškrabal asi dva centimetry dlouhou střepinu... Zdravotní poddůstojník ležel blízko nás, ránu vymyl, namazal jodem, obvázal a prohlásil, že musí moje zranění hlásit na praporní obvaziště... Musím dostat okamžitě protitetanovou injekci, jež to vlákna ze špinavé uniformy určitě vnikla do rány.
Tanky se ještě neobjevily, avšak objevil se šéflékař praporu, který se mezitím dozvěděl o mém zranění. Chtěl mi dát protitetanovou injekci a o žádné mé účasti v bojích nechtěl slyšet.
Velitel praporu prohlásil, že s tankovým desantem pojede on, abych se odebral na praporní obvaziště..."
Všechno se však vyvinulo jinak, když se objevily tanky. Totiž poručík Kováč, náčelník štábu, ač zraněn, k údivu všech, vyskočil na tank velitele tankové brigády.
"Jsi tvrdohlavý mezek!" Křičel za ním kapitán Uchytil, ale Kováč se jen smál. I sovětský tankový velitel ukazoval na Kováčovu ovázanou ruku. Náčelník štábu 1. praporu si zapsal: "Ničevo," uklidňoval ho, "pajéděm" a mávl jen rukou dopředu a tank se rozjel. Také na ostatní tanky nasedly určené výsadky od všech tří rot praporu.
Začínal útok. Přední okraj obrany praporu projely tanky velkou rychlostí. K nim ihned vyskočili ze zákopů výsadkáři a v rojnicích běželi za tanky. "Vysoko nad hlavami jim hvízdaly letící sovětské granáty." V nepřátelských pozicích před nimi létala hlína, kamení, stromy i s kořeny a do toho i roztrhaná těla a jen cáry myších stejnokrojů. Dál pak vzpomíná, v knize Parabrigáda (Bratislava 1970), Pivoluska J. (na Dukle byl nadporučík J. Pivoluska velitelem 2. roty z 1. praporu):
"Pravé křídlo mé roty rázně proniká do lesa na severozápad od Roztok. Ze severovýchodu postupují k osadě tanky a další jednotky 1. praporu. Odpor nepřítele, který bránil vstup do údolí, je zlomen. Prudkým útokem se zmocňujeme Roztok. Cesta na Pulawy je otevřená, i když nepřítel klade houževnatý odpor. Avšak ani jeho početné přehradné palby a protizteče nemohou zastavit další postup našich a sovětských jednotek na vytčený cíl toho dne."
Osada Pulawy je od již dobyté vsi Roztoky vzdálena jen 3 kilometry. Samotná osada Pulawy je rozložena podél silnice, která je v horní své části ohnuta jako skoba. A všude dokola jsou jen a jen zarostlé kopce. Přibližně kolem 18. hodiny stáli českoslovenští výsadkáři a doprovodné sovětské tanky na úpatí osady Pulawy. Náčelník štábu a pozdější plukovník Alexandr Kováč, na Dukle tehdy poručík, i po létech viděl zcela zřetelně obraz následujícího dění a ve svém rukopisu si poznamenal: "Chýlí se k večeru. V horách se rychle stmívá. Palba střídá pohyb. Pomalu postupujeme vpřed. A už jsme na trigonometru 689, který ovládá prostor nad Pulawami."
Zde však sovětský velitel takového desantu zavelel zaujmout obranu a na dotaz Kováče proč, mu odpověděl: Jsou tam miny, musíme terén před námi propátrat..."
Tehdejší poručík Kováč se radiem spojil se svým velitelem 1. praporu, který postupoval těsně za údernými jednotkami. Ohlásil situaci a dozvěděl se od kapitána Uchytila, že sovětská jednotka, která má 1. paradesantní prapor vystřídat ihned po dobytí Pulawy, je na cestě a po nočním vystřídání bude prapor stažen z frontového pásma. Ihned jak se zpráva rozběhla mezi rotami, bylo tak trochu zle. Radost výsadkářů vystřídala rychle lehkomyslnost a nechtěli se už zakopávat. Zároveň na všechny padala těžká únava z prošlého boje.
Náčelníku štábu 1. praporu poručíku Kováčovi tak nezbylo nic jiného, než chodit od družstva k družstvu a i k jednotlivcům a trpělivě všem domlouvat:
"Němci mohou na rozloučenou spustit minometnou a dělostřeleckou palbu. Chcete riskovat nové oběti? Rozhodněte se sami, jestli nechcete letět na Slovensko, klidně si seďte a nenamáhejte se s kopáním. Ale radím vám dobře!"
Uznali jeho pravdu a zakopali se a připravili vše potřebné k obraně! Přemohli v sobě únavu a letargii. "Během několika hodin vybudovali důkladné okopy." A Kováč si pak do svých poznámek k vybudované obraně zapsal, že jen tak se mohlo stát " že dva protiútoky Němců jsme hravě odrazili. Byly to spíše jen pokusy o protiútok, aby nám dali najevo, že jsou v úseku, ale okopy nás uchránily od zbytečných ztrát, které by teď, před odletem domů, byly zvlášť bolestné."
Do Pulawy již roty 1. praporu nemusely, neboť je okolo půlnoci vystřídala sovětská pěchota. Výsadkáři pak nastoupili pochod do Kroscienka, kam již před mnoha hodinami postupně dorazil 2. prapor. Odtud následoval přesun do shromaždiště Krosno a velice postupný a bolestný odlet na území Slovenského národního povstání. O odjezdu 2. paradesantní brigády na pomoc SNP, viz pojednání i zde:
http://www.historickykaleidoskop.cz/uda ... c-snp.html
Ještě zbývá jen si říci ztráty, které při svém prvém nasazení v boji , v karpatsko-dukelské operaci 2. paradesantní brigáda plukovníka Přikryla utrpěla. Pan Karel Richter o ztrátách doslova napsal, cituji:
"Ztráty, které brigáda utrpěla za sedm dní těžkých bojů na směru hlavního úderu sovětské 38. A, byly značné. Zvlášť u 1. praporu, který měl 38 mrtvých, 125 raněných a 23 nezvěstných.
Celkové ztráty v brigádě činily 143 mrtvých, 438 raněných a 19 nezvěstných..!"
Prolomení německé obrany na Dukle.
Vraťme se nyní v čase kousek zpět, k 1. a 3. brigádě u 1. československého armádního sboru, někde k polovině měsíce září 1944. O tomhle období v knize - Apokalypsa v Karpatech boje na Dukle bez cenzury a legend píše pan Karel Richter takhle dlouhou větu, cituji:
"Toho 15. září 1944, kdy se sovětské tankové a pěší jednotky spolu s československými paradesantními prapory na levém křídle armád (38. A) pokoušely útokem z boku vniknout do týlu nepřátelského uskupení v prostoru Dukly a vytvořit podmínky k spojení s 1. gardovým jezdeckým sborem, dostal 1. československý armádní sbor rozkaz v součinnosti se (sovětskou) 14. gardovou střeleckou divizí srazit nepřítele z výšin severně od osady Nadole a osvobodit město Duklu."
Bylo k jedenácté hodině tohoto dne, když jednotky československé brigády vyrazily do útoku ve směru Nadole, kóta 467 (v popisce pro foto, bylo napsáno - Boj o výšinu v karpatsko-
dukelské operaci.). Československá 3. brigáda zároveň útočila přímo na město Dukla s cílem zmocnit se zároveň výšin severně od města a pak pokračovat v útoku po východních svazích kóty 467. Jenomže útok postupně odumíral v těžké německé dělostřelecké palbě, která byla doprovázena protiztečemi. Prakticky do večera toho dne Němci zatlačili československé jednotky zpět do pozic odkud v dopoledni vyrážely.
I druhý den, 16. září, útok pokračoval na levém křídle 38. A a československý 1. armádní sbor dostal od nadřízeného velitele úkol útočit s hlavním důrazem na pravém křídle, obsadit osadu Teodorówka a město Duklu a postoupit až na čáru Mszana, Trzciana. Obchvatem od západu měl dobýt Iwlu a dosáhnout čáry hora Kiczera-hora Kremianka. Vlevo od nich útočila sovětská 241. střelecká divize 67. sboru na Lubatów, Jasiolku a dále na Zawadku Rymanówskou a Kamenku.
Dne 16. září vedly útok jen jednotky 1. pěší brigády. Jednotky 3. brigády měly nejprve vyčkávat v obraně a vyrazit do útoku měly po obsazení Teodorówky. Dělostřelectvo 3. brigády mělo hned od počátku podporovat útok 1. brigády.
Po důkladné dělostřelecké přípravě do prostoru německé obrany, vyrazily do útoku jednotky 1. brigády kolem 15,00 po jižním svahu kóty 534. Opět je, po krátkém postupu, o něco víc než 200 metrů, napadla německá děla všech ráží, ke kterým se přidaly i těžké minomety. Na místě kam došly se musely útočící československé oddíly zakopat. Bylo 15, 30 a již přišel německý protiútok v síle roty z Teodorówky, ale jen zpola zakopaní českoslovenští vojáci útočníka odrazili. "Přibližně v 18,00 hodin 1. prapor s ženijním praporem a praporem samopalníků přešly do útoku. Odrazily nepřátelskou protizteč a probily se až do těsné blízkosti Teodorówky, ale musely opět couvnout. Za tmy se útok opakoval." Ale opět bez úspěchu.
Velitel 1. roty podporučík Arnošt Steiner si večer do svého zápisníčku, suše, jako SMS, poznamenal tehdejší celodenní bilanci:
"V 1,45 útočí náš levý soused, 3. prapor, byl odražen. Dostali jsme rozkaz k útoku na 17. hodinu, byl odložen na 18,00 hodin. Vyrážíme k útoku na Teodorówku. Naši postoupili asi 250 metrů vpřed, ale byli strašně silnou minometnou a dělostřeleckou palbou a protiútokem Němců zahnáni na původní postavení. Těžký kulomet rot. Fábryho při odrážení protiútoku zabil 12 Němců. Od nejbližších, byl to nějaký důstojník, vzali dokumenty. Vlastní ztráty 1 mrtvý a 1 raněný. Ve 20,10 vyráží 3. útok, který byl opět odražen. Za dnešek bylo u praporu asi 27 vyřazených z boje, takže nás zůstalo 34 bojujících."
Ale v souhrnném operačním hlášení se ve skutečnosti objevil zápis, "že v době od 18,00 do 22,00 se podařilo 1. pěšímu praporu a praporu automatčíků postoupit až k soutoku potoků 500 metrů severovýchodně od kóty 390. Válečný deník navíc zaznamenal, že ve 22,00 prapor automatčíků na pravém křídle sboru navázal styk s levým křídlem (sovětského) 3. praporu 26. pluku 14. gardové střelecké divize. Patřila k 101. střeleckému sboru, který po celý den odrážel vytrvalé nepřátelské protizteče. (Historické informace: Karel Richter, Apokalypsa v Karpatech boje na Dukle bez cenzury a legend, str 139,140.)."
