Mapa bojů v karpatsko-dukelské operace od 8. září do 27. listopadu 1944. Je na ní vidět
, jihozápadně od města Dukly i Hyrowa hora - kóta 694, - další krvavá hora.
Útoku směrem na Hyrowu horu - kótu 694 (kde před Hyrowou horou ležela ještě kóta 576, která musela být dobita první), spuštěném po dobytí města Dukla, se 20. září 1944 v 21,00 účastnily svými jednotkami oba československé útvary, 1. i 3. brigáda. Všechny jednotky, při tomto večerním a nočním útoku Čechoslováků, Němci zastavily. Až na Steinerovu kulometnou rotu z 2. praporu 1. brigády při jejím boji o kótu 576. Před mýtinou, v obklíčení Němců, se v mlze kulometná rota Steinera zakopala a na další dění zteče, vzpomínal ppor. následovně:
"Rozednilo se ( tedy bylo již ráno 21. září 1944 - má poznámka), ale podzimní mlha nás stále ještě chránila. Byli jsme provlhlí a promrzlí, ale téměř jsme to necítili. Nervové napětí bylo obrovské. Co bude až se zvedne mlha?
Podzimní slunko začalo prohřívat vzduch - vzápětí přišla divoká nepřátelská palba. Vystrčit hlavu znamenalo smrt. V 10,30 hod. podnikli Němci čelní útok. Po půlhodině byli odraženi. Ranění byli podporučíci Stašo a Monič, oba od protitankových pušek, statečný kulometník Fábry a četař Inkeles od pěší roty.
Naše jednotky, které k nám chtěli proniknout byly odraženy. Jenom část 3. praporu, vedená svým velitelem kpt. Sedláčkem se dostala až na okraj mýtiny.
V okopech sténají naši ranění; nemůžeme jim pomoci. Těžce ranění musí zemřít. Jediný pohyb znamená jistou smrt. Den se vleče úžasně pomalu, jen vzdechy raněných a umírajících ruší mrtvé ticho v přestávkách mezi boji.
Němci obnovili pokusy o útok. Zase jsou všechny odraženy. Jsme zakousnuti do své skály. Nevydáme ji!"
Takhle se postupně přiblížilo poledne dne 21. září 1944. A vzpomínky Steinera, uspořádané Karlem Richterem, který je trochu i květnatěji upravil, dál pokračují informacemi, které volně reprodukuji. Bránící se rota pak uslyšela mohutné Hurá! Útočili pěšáci, jako pomoc pro Steinerovy obklíčené muže, kteří byli nyní již i z více jednotek, než bylo jeho zbývajících 11 mužů z původní kulometné roty. Tenhle útok na pomoc byl zatím jen planá naděje - Němci jej odrazili. Raněných v jednotce Steinera zase přibylo. I ppor. Steiner měl střepinou z miny roztržen ret, ale ani si tohoho pořádně v rozrušení nevšiml. "K jeho okopu se plazí těžce raněný Němec. Zápasí se smrtí, hledá pomoc. Steiner natahuje ruku, chce ho stáhnout k sobě do zákopu. Ale sotva se konečky jejich prstů dotkly, Němci klesla hlava. Někdo z jeho kamarádů ukončil jeho život kulkou.
Odpoledne asi v 15,00 se Steiner dozvěděl z telefonu, který ani hustá palba nepřerušila, od kapitána Sedláčka, že obě brigády za podpory tanků vyrazí do zteče. Steinerova rota měla taky zaútočit vstřícně, aby byl usnadněn útok jednotek.
"Útok se podařil. Vyhnali jsme fašisty z jejich postavení a hnali jsme je přes kótu 576 a pak lesem až k samotnému jeho okraj.
Tam jsme již před sebou uviděli svůj cíl. Kótu 694. Kdy ji asi získáme? Lidé, kteří deset dní pořádně nejedli a nespali, kteří nevědí, co je to umýt se a oholit, se více potácejí, než jdou. Někteří padají únavou. Nebýt usilovné vůle, neslyšet hlasy slovenských povstalců volajících o pomoc, byli bychom padli, leželi a leželi, spali a spali. Únava je strašná věc."
Vzpomínky pak pokračovaly až Steinera vzbudila spojka, která oznamovala, že přijela kuchyně s teplou stravou, která se vlastně vydávala po mnoha dne poprvé. Jen silou vůle se mnozí zvedali ze země po kratičkém spánku, který připomínal spíše bezvědomí. I Steiner se trochu najedl a obešel raději stráže. Dobře udělal, neboť s hrůzou zjistil, že všichni vlastně usnuli vyčerpáním. "Co kdyby teď hitlerovci vyrazili do útoku?"
Steinerovi se hlavě stále promítala kóta 694 - Hyrowa hora. Stále viděl onen holý kopec s prudkým stoupáním. Němci tam nahoře byli v důkladných polních opevněních s těžkými kulomety a minomety. Co udělat, jak se tam dostat s co nejmenšími ztrátami? Vydal se s veliteli čet své roty ještě obhlídnout terén Hyrowy hory. A při obhlídce (rekognoskaci terénu) si všiml nějaké dlouhé strže. Strž vedla, dle všech pohledů, až na vrchol. Byla dostatečně hluboká, "aby poskytla ochranu rotě vojáků." A pak mu blesklo hlavou: "tudy to půjde. Tiše a skrytě. Možná že Němce překvapíme."
K Steinerovi přiběhla spojka se vzkazem od velitele praporu, že útok na kótu bude zahájen v 9,30 hodin po dělostřelecké přípravě, která bude trvat 20 minut. Útok bude s podporou tanků!
Vladislav Šmidt a jeho svědectví tehdejších událostí:
"Ráno jsme sedmi tanky zaútočili na hor. Tanky řvaly na plný plyn a za jízdy pálily po fašistech, kteří stříleli z bunkrů na hřebeni hory. Pod vrcholem jsme z tanků seskákali. Asi deset metrů vpravo tank nadporučíka Tesaříka dále střílel z děla i z kulometu, my jsme se chystali zaútočit granáty. Vtom se příklop tankové věže nadzdvihl a nadporučík zvolal: ´Hej desátníku, upozorni vpravo po rojnici, aby tam chlapci nevystrkovali hlavy, plazí se k nám Němci. Já na ně uhodím!´
Předal jsem informaci. Hlaveň se mezitím natočila tím směrem a vyšlehly dva výstřely.
S prstem na spoušti sleduji prostor vpředu, odkud se ozývá křik nějakého Němce: Handgranaten, Handgranaten!´ Vzápětí jsem zahledl jakousi ohnivou kouli, která dost pomalu přeletěla mezi mnou a tankem a vzadu mezi stromy vybuchla. Ani jsem si ještě nestačil domyslet, co to může být za zázrak, když další taková koule narazila do Tesaříkova tanku a ten se šílenou rychlostí rozjel pozpátku dolů svahem, asi po padesáti metrech se vyhnul domkům a vletěl do lesa, kde porazil několik stromů..."
A dále s informacemi přichází Karel Richter, Apokalypsa v Karpatech, Boje na Dukle bez cenzury a legend, když na straně 149,150 a 151., pokračuje:
"Richard Tesařík, hrdina SSSR, už v bojích u Sokolova prokázal jako zástupce velitele 2. roty svou odvahu. Nepřátelská kulometná palba tehdy přibila za protiútoku naše vojáky, přebíhající zmrzlou řeku Mža, k ledu. Vypadalo to beznadějně, ale tu se zvedl rotmistr Tesařík, vysoký, urostlý chlap. Křikl na své vojáky: ´Kluci, co blbnete, koukněte se aspoň! Vždyť to nic nedělá! Tak hele, jdem na to!" A vojáci se zvedli, s pěchotou se pak zvedli a utíkali dál i minometníci, a také obsluhy protitankových kanónů. "Takový byl Ríša Tesařík. Voják každým coulem."
Říkali mu také "Richard Lví srdce". Byl rváč, ale i básník, malíř, zpěvák, obětavý kamarád. Při osvobozování Kyjeva měl jako velitel roty lehkých tanků zásluhu na úspěšném postupu jednotek 1. čs. samostatné brigády městem. Vedl neohroženě své tanky i do vítězného boje o Čerňachov a 23. prosince 1943 mu v Kremlu M. I. Kalinin připjal na blůzu Zlatou hvězdu hrdiny Sovětského svazu. Nejvyšší sovětské vyznamenání, před kterým se rudoarmějci stavěli do pozoru. Mimořádnou statečností v těchto bojích si ji vysloužil i velitel roty středních tanků nadporučík Josef Buršík a velitel roty samopalníků poručík Antonín Sochor. Ani jednoho z těchto tří hrdinů po válce, až se obnovená republika dostane pod vládu komunistů, nečeká nic dobrého.
Podplukovník Buršík, nepoddajný chlapácký Chod, bude obviněn z protistátního spiknutí a odsouzen do žaláře. (viz také zde:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Bur%C5%A1%C3%ADk
Z mírovské věznice se mu však podaří uprchnout a přes celou Moravu a Čechy s pomocí obětavých vlastenců, skulinami v husté síti ozbrojených hlídek a silničních i vlakových kontrol, bude unikat pronásledovatelům a přes střeženou hranici se šťastně proplíží do západního Německa.
Po invazi vojsk Varšavské smlouvy se již jako občan Velké Británie žijící v Londýně dostaví na československé velvyslanectví, aby vyslovil ostrý protest proti okupaci Československa, a demonstrativně vrátí Zlatou hvězdu hrdiny SSSR.
Jak dopadne Richard Tesařík - viz foto po jeho zranění (autor, či zdroj je ČT 24.)?
Až do února 1944 se svou tankovou skupinou bojoval na Horním Tykiči a u Oratova v koršuň-ševčenkovské obkličovací operaci. Na Hyrowě hoře byl těžce zraněn v obličeji. Lékařům se podařilo zachránit mu život, ale ztrátě levého oka nebudou moci zabránit. Po mnoha týdnech se kapitán Tesařík vrátí k brigádě. Válku skončil ve funkci velitele prezidentovy čestné stráže. V nové lidově demokratické armádě bude jako zasloužilý bojovník s klipcem přes slepé oko stoupat v hodnostech i funkcích. Dostane nárameníky generálmajora a bude velet tankové divizi. Reicinovi však, jako všichni příslušníci někdejšího základního instruktorského kádru Svobodovy Východní skupiny československé armády v sovětské internaci, bude trnem v oku.
Někdo mu z náprsní kapsy generálského pláště odcizí zápisník s přísně tajnými poznámkami. Pak Reicinovi podřízení seženou jakéhosi poddůstojníka, který se dá porazit Tesaříkovým autem a předstírá, že byl přejet. To bude dobrý důvod, aby byl Tesařík zatčen a několik měsíců držen ve vězení a vyslýchán. Nakonec se aféra uhladí, neboť věznit generála a navíc hrdinu SSSR nedělá dobrý dojem v Moskvě. Generál v sobě nezapře umělce, bohéma. Rozvede se as manželkou, kterou si namluvil za války u jednotky. Získá si pověst náruživého sukničkáře a veselého kumpána při bujarých flámech, kdy dokáže mladého kumštýře z Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého při nezřízené pitce na místě povýšit z vojína na svobodníka nebo četaře podle toho, jak moc si ho oblíbí. Znovu se ožení... Nebude mít zrovna v lásce partajní fanatiky a politruky. A nebude ani horoucně vyznávat lásku Sovětskému svazu a rodné straně."
"Až se jednou stane", pokračuje Karel Richter, "že v Moskvě na recepci uspořádané na oslavu setkání představitelů spojeneckých armád Varšavské smlouvy ho pořadatelé posadí ke stolu naproti generálovi Národní lidové armády Německé lidové armády. Rozpálen četnými přípitky, upře své jediné oko na muže v uniformě, která se barvou ani distinkcemi téměř neliší od generálských uniforem Hitlerova Wehrmachtu, a z hlubin duše, v níž se nastřádalo všechno, co trýznivého za války zažil, vyvře pojednou nepřekonatelná vlna žhavé, spalující nenávisti. Prudce se zvedne ze židle, nakloní se přes stůl a oběma rukama popadne německého generála pod krkem a bude sním divoce třepat a vykřikovat: ´Ty parchante německá! Takový, jako seš ty, jsme bili u Sokolova, v Kyjevě, na Dukle...!´Ze všech stran se k němu vrhnou důstojníci a vyvedou ho ze sálu. Strašlivý průšvih! Na nejvyšší úrovni. Generál Tesařík bude vyloučen ze strany, propuštěn z armády a div ne degradován na vojína. Najde si zaměstnání úředníka u ČSAD."
O osudu Antonína Sochora jsme si již řekli v předchozích článcích, že byl 15. srpna 1950 za podivných okolností účastníkem autonehody na cvičení, která bohužel skončila jeho smrtí...!
Zbývá snad doříci něco o Tesaříkově zranění na Hyrowě hoře. Jak říká ve své knize pan Karel Richter, "Tesaříkovo zranění na Hyrowě hoře se stalo záhadou. Je zaznamenáno v několika verzích. Ve Svobodově knize z Buzuluku do Prahy se píše: ´Když najížděl na nepřátelský zákop, byl zasažen pancéřovou pěstí. V mžiku začal hořet a po prudkém svahu se řítil z kopce.
Jen jednomu z osádky se podařilo s vypětím posledních sil z hořícího tanku vyskočit. Byl to kpt. Tesařík. Jinak se nikdo nezachránil. Všichni uhořeli. V bezvědomí byl raněný tankista s bolestivými popáleninami na hlavě a rukou dopraven na ošetřovnu. "
O chvíli, v dalším článku, i další verze. To i proto, že jsou podobné příhody zranění a jejich vyprávěné verze typicky rozdílné. Je to vždy vyhrocená situace a mozek člověka vše přebírá různě - člověk od člověka si uloží do paměti rozdílný zážitek! Tak je tomu i v případě zranění Richarda Tesaříka..
