SNP, boj RA a čs. armády v ČSR 1944. Č 52.

[michan]

SNP, boj RA a čs. armády v ČSR 1944. Č 52.
Mapa SNP i



s místy posledního odporu 1. čs. armády a partyzánů v III. dekádě měsíce října, roku 1944.
V době kdy Němci napadli naráz čtyři povstalecké TS, což bylo v souladu s operačním plánem generála Höfleho a jeho čtvrtým cílem (cíl d/) - zničit centrum povstání," byli povstalci posíleni příletem většiny výsadkářů z československé 2. paradesantní brigády.
Českoslovenští výsadkáři byli letecky dopraveni "na letiště Tri Duby i s veškerou výzbrojí mezi 25. září a 15. říjnem 1944." Přepravu na Slovensku, v řečeném časovém úseku, "zpomalily podzimní deště, které často rozmáčely travnaté letištní plochy, takže těžká dopravní letadla někdy nemohla přistávat i několik dní."
V říjnu,



přesněji 7. října 1944, přiletěl z Moskvy generál Viest a ihned převzal velení 1. československé armády na Slovensku. Jak říkají historické prameny: "Přišel právě včas, protože generál Golián a jeho štáb vzhledem k neúspěchům armády v minulých týdnech ztráceli sebedůvěru."
A ihned ten první rozkaz generála Viesta byl určen pro československou 2. paradesantní brigádu plukovníka Přikryla, která měla dobýt Jalnou. Pro samotný útok na Jalnou byla československá 2. paradesantní brigáda posílena ještě jedním pěším praporem a partyzánskou skupinou kapitána Jána Nálepky. Výsadkáři z 2. paradesantní brigády "zaútočili ve směru Trnavá Hora - Jalná, zatímco partyzáni postupovali z Kĺačan na Pitelovou, odřízli ze severu německé jednotky a zabránili německým posilám vyslaným ze Žiaru nad Hronom zasáhnout do boje."
Samotný útok rozsáhlého a nesourodého druhu jednotek, - výsadkáři, pěšáci a partyzáni -, "začal 10. října 1944 a po tuhých bojích skončil úspěšně 12. října, kdy brigáda obsadila Jalnou a vyčistila od německých jednotek úsek mezi Jalnou a Budčou. Tato akce dočasně stabilizovala povstaleckou obranu v tomto úseku. (historické informace byli použity z historických podkladů: Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4., str. 289 až 295, dále pak - z Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal - Slovenská armáda 1939 - 1945, Karel Richter - Apokalypsa v Karpatech, Boje na Dukle bez cenzury a legend, další historické informace pocházejí z - Použité podklady, a z mých poznámek. Informace jsem zpracoval svými slovy, jen fakta a data z historických dokumentů jsou v uvozovkách)."

Němci se na konečné zúčtování rozhodli připravovat i teoreticky, když již na 5. října 1944 svolal Heinrich Himmler do Vídně poradu, "na které vyjádřil svou nespokojenost s pomalým postupem vojenských operací proti povstalcům a s tím, že povstání nebylo ještě zcela zlikvidováno. Generál Höfle dostal rozkaz okamžitě zahájit ofenzívní akce. Protože generál žádal o posily, byla mu přidělena 2.SS Sturmbrigade ´Dirlewanger´ z Polska (viz Varšavské povstání - má poznámka) a 18. divize SS pancéřových granátníků ´Horst Wessel´ z Maďarska, které velel Brigadeführer Wilhelm Trabandt. Tato divize s 39. a 40. plukem SS pancéřových granátníků, 18. tankovým praporem a 18. pancéřovým dělostřeleckým plukem představovala úctyhodnou bojovou sílu."
Ke 12 říjnu 1944 se tak německému velení podařilo soustředit proti SNP tyto jednotky:
- Německou "178. divizi pancéřových granátníků Tatra, velitel generálporučík Friedrich von der Meden;
- Bojovou skupinu SS Schill, velitel Sturbannführer Ludwig Schäffer a Bojovou skupinu Schäffer, velitel Stürbannführer Ludwig Schäffer;
- 14. divizi SS no. 1 (Ukrajinskou) pancéřových granátníků ´Galizien´ pod velením Brigadeführera Nikolause Heilmana (tato divize měla 29., 30. a 31. pluk SS pancéřových granátníků a 14. dělostřelecký pluk - celkem 286 důstojníků a 13 999 mužstva);
- 708. Volksgrenadier divizi pod velením plukovníka Wilhelma Bleckwennna - celkem 6018 mužů;
- 271. Volksgrenadiier divizi s velitelem generálmajorem Martinem Bieberem - celkem 7215 mužů;
- brigádu SS Dirlewanger (složenou z německých trestanců, hlavně pytláků) - celkem přibližně 4 000 mužů;
- V oblasti Myjavy působila exotická Východoturecká ´Bojová skupina zbraní SS (Osttürkischer Waffenverband der Waffen SS) v síle přibližně praporu. Této jednotce velel Standartenführer Harun al Rašíd!
- Jednotky armády slovenského štátu zahrnovaly polní roty a pohotovostní jednotky ´Hlinkovy gardy´ a jeden prapor ´Haššíkovy Domobrany´".
- Německá 18. divize SS Horst Wessel pak zahájila přesun z Maďarska 8. října a všechny své jednotky proti SNP, měla na Slovensku připraveny k 17. říjnu 1944!
K výčtu všech německých jednotek proti SNP samozřejmě patří letectvo:
"Letadla Luftwaffe patřila jednotkám 8. Letecké armády a zahrnovala stíhací letouny Bf 109 a Fw 190, bombardovací stroje Ju 87 Stuka, Ju 88, Hs 129 a Si 204D, Ju 52 na shazování letáků a dále letouny Fw 189 a Fi 156, které byly používány k průzkumu."
Proti pro Němce závěrečné ofenzívě, měla, do obrany a protiztečí, 1. československá armáda na Slovensku, již pod velením generála Viesta - "18 pěších praporů, 27 dělostřeleckých baterií, 3 obrněné vlaky, 10 až 12 lehkých tanků a 20 letadel (18 strojů La-5, jednu Avii B-534 a jeden Letov Š-328)."
Pěchota povstalců pak čítala asi 60 000 vojáků a asi 12 000 partyzánů. Jenomže, jak říkají historické zápisy, v horní části článku - "pouze tři čtvrtiny slovenských vojáků měly zbraně a všichni byli vyčerpáni předchozími boji."

Závěrečné kolo německé ofenzívy - III. etapa - začala 19. října 1944.
V prostoru západního úseku, mezi Kremnicí a Žiarem nad Hronom "byla k útoku připravena divize Tatra. Brigáda Dirlewanger vystřídala na severu u Bieleho Potoka Bojovou skupinu Schäffer. Bojová skupina Wittenmayer, která byla složená ze tří posílených praporů 14. divize Galizien, byla soustředěna severovýchodně od Liptovského Hrádku. Hlavní úder byl plánován z jihovýchodu ve směru na Lučenec. Měly ho vést jednotky divize Horst Wessel s asi 10 000 muži a Bojová skupina Schill u Krupiny.
Útoky začali Němci bombardováním centra povstání, Banské Bystrice, dále pak bombardovali Liptovskou osadu a letiště Tri Duby. Jako prvá zaútočila brigáda Dirlewanger na Biely Potok. Byla však po těžkých a krvavých bojích povstalci zastavena. "Úderná skupina Schill zaútočila z Antolu na Krupinu a Žibritov. I když povstalci tento útok očekávali, Němcům se podařilo jejich obranu prolomit a a obsadit obě města. Obránci se stáhli k Dobré Nivě a Senohradu, ale Němci je pronásledovali i tam a způsobili jim další ztráty.
Pod dojmem porážek nechalo velení 1. československé armády na Slovensku rychle připravit obranu Zvolena z jihu, ale vůbec nemělo zpravodajské informace o hrozícím útoku divize Horst Wessel. Povstalci, pod dojmem horšící se situace pro Němce v Maďarsku, zcela mylně doufali, že hitlerovská vojska nebudou mít možnost odtud přesunout jakoukoliv jednotku proti SNP. A právě divize Horst Wessel zaútočila od jihu, hned také 19. října 1944. Hlavní úder směřovala na Muráň, odkud měly pak její jednotky dále postupovat na Tisovec na západě a na Červenou Skalu na severovýchodě. Další, a sice vedlejší úder pak směřoval "z Rimavské Soboty na Rimavskou Baňu a Tisovec, kde se předpokládalo spojení tohoto křídla s hlavními silami.
Třetí (levý) proud měl vyčkávat až na sebe oba proudy upoutají hlavní síly obránců a pak zaútočit na Podkriváň a Detvu. Pravý proud dobyl Chyžné a střední proud Rimavskou Baňu už první den útoku. Bojová skupina Schill postoupila 18 km a obsadila Babinu, která leží jižně od Zvolena."
Povstalecké jednotky, ještě než začala řádně III. etapa, ztratily k 18. říjnu 1944 27 tanků LT-38, pět tanků LT-35, 3 tanky PzKpfw III verze N a 4 stíhače tanků Marder III. Proto do německé III. etapy bojů mohli zasadit již jen - pět LT-38, šest LT-40, tři LT-35 a poslední PzKpfw III verze N. 20. října se do boje zapojili i 2. paradesantní brigáda,



obrněný vlak "Stefánik" - viz obrázek (popiska zněla obrněný vlak "Štefánik"), - jednotky 3. TS a partyzáni. "Povstalcům se podařilo stabilizovat frontu na linii Dobrá Niva - Sása - Pliešovce. Bojová skupina Schill byla přinucena přejít do obrany, ale jeden z jejich praporů stačil ještě obsadit Senohrad, který leží východně od Krupiny."
Toho samého 20. října 1944 ještě 18. divize SS, odpoledne, dobyla Revúcu a v nočním boji i Muráň. "V ostatních úsecích se obránci udrželi, ale jejich postavení byla ohrožována neustálým postupem 18. divize SS, která se obsazením Muráně dostala do týlu 2. TS."
Dne 21. října 1944 došlo k boji německé 18. divize SS s obrněným vlakem "Masaryk" a vítězící Němci pak obsadili Červenú Skalu a Telgárt. Poté se obrátili na západ a postupovali k Rimavské Bani a Tisovci.

Další den tedy 22. října 1944 Německé velení "povolilo uzdu" levému proudu 18. divize SS a esesáci zaútočili ve směru od Lučence na Zvolen. Snadno překonali čerstvě vybudovaná a neúplná obranná postavení 3. TS u Tomašovců a pak Němci hladce postoupili k Podkrivání a obsadili Pliešivce a Sásu. Taktiku proti povstalcům zvolili Němci správnou - tím, že neustále měnili hlavní směr úderu, neboli "Schwerpunkt", - snažili se "zmást obránce a dezorientovat jejich činnost." Jejich záměr tehdy vyšel. "Další útok podnikla divize Tatra, ale byla zastavena na dobře připravených obranných postaveních. Stejně tak byla odražena i brigáda Dirlewanger na Bielom Potoku a v údolí Necpal. I Bojová skupina Wittenmayer byla zastavena u Kráĺové Lehoty. Ačkoliv se německým jednotkám dosud nepodařilo prolomit obranu na žádné z těchto front, jejich stálý tlak zabránil obráncům přesunout síly na jih, kde probíhal hlavní německý útok."

Velitel 1. československé armády na Slovensku generál Viest svolal již 22. října poradu štábu s veliteli všech TS (víme již, že se jednalo celkem o 6 TS - TS 1. až TS 6.) Výsledkem porady s polními veliteli bylo, že se celkem 5 TS ( byly to - 1., 2., 4., 5.. a 6. TS) přesune na přístupy k Nízkým Tatrám a k Velké Fatře. Jen 3. TS s jednotkami letectva se měla přemístit do Slovenského Rudohoria, aby se zabránilo úplnému zničení 1. československé armády na Slovensku.
Ve stejnou dobu, jak plynulo z porady u Viesta dne 22. října 1944, měli partyzáni přejít k partyzánskému způsobu boje. Což pro ně znamenalo - narušovat německý týl, jeho dopravu, zásobování a přesuny jeho jednotek na frontu.
Ale:
"Příští dny proběhly celkem v klidu. Obránci se domnívali, že německé jednotky byly předcházejícími boji oslabeny a přinuceny zastavit ofenzivní akce, a proto odložili (domluvenou a stvrzenou) reorganizaci své obrany Zdánlivý klid byl přerušen 25. října 1944, kdy prapor Dirlewanger vytlačil partyzány z údolí Necpal a dobyl důležitou výšinu Ploska, což mu otevřelo cestu na Bánskou Bystricu.... Další její prapor postoupil za Biely Potok. Bojová skupina Wittenmayer dobyla Malužinou a kontrolovala tak trať Ružomberok - Poprad!"

[michan]

SNP, boj RA a čs. armády v ČSR 1944. Č 53.

Při německém neočekávaném, špatně odhadnutém, útoku dne 25. října 1944 byla nejhorší situace v jižním sektoru, kde se hlavním silám německé 18. divize SS podařilo zcela prolomit obranu povstalců a obsadit Brezno..! Byla tak otevřena cesta do údolí Hronu a přímá cesta na Bánskou Bystricu. "Povstalci plánovali obranu Banské Bystrice, ale museli bez boje vyklidit Zvolen, protože neměli dostatek záloh na posílení jeho obrany. 25. října 1944 se letiště Zolná i Tri Duby dostala do dosahu palby německého dělostřelectva. 1. stíhací pluk musel proto rychle evakuovat svá letadla, a Luftwaffe tak opět získala ničím nerušenou nadvládu ve vzduchu."
Němci pak od 26. října 1944 začali stahovat své jednotky k Bánské Bystrici jak ze směru od Brezna, tak i od Zvolena... Stejný den i divize Tatra prolomila obranu povstalců, obsadila Kordíky a nerušeně postupovala také na Bánskou Bystricu. Brigáda Dirlewanger rychle dobyla Liptovskou Osadu a Vyšnou Revúcu, Bojová skupina Wittenmayer zas obsadila Čertovicu.
Již 26. října 1944 bylo Velitelství 1. československé armády na Slovensku nuceno se přesunout do Donoval a Bánská Bystrica byla následně vyklizena bez boje. Již další den, tedy "27. října 1944 vstoupily do města jako první jednotky Bojové skupiny Schill (bylo to 12 stíhačů tanků Hetzer a 7 OT SdKfz 251 se ženijní rotou), které následovaly jednotky německé 18. divize Horst Wessel."
Dne "28. října 1944 v 04,00 hodin, vydal svůj poslední rozkaz 1. československé armádě na Slovensku generál Viest." Ve svém posledním rozkaze "přijal porážku armády jako organizovaného celku a vyzval všechny vojáky, aby odešli do hor a pokračovali v partyzánské válce. Jeho velitelství v té době už nemělo styk se všemi jednotkami, a tak byly konečné dispozice ponechány na vůli jednotlivých velitelů.
Partyzáni se snažili kontaktovat ustupující jednotky a získat co nejvíce jejich vojáků do svých skupin, ale většina mužstva pravděpodobně odešla domů. Je třeba zdůraznit, že jak z taktického, tak i ze zásobovacího hlediska nebylo možné začlenit dalších téměř 60 000 mužů bez munice a zásob do celkem malého prostoru, i kdyby byla celá armáda přešla k partyzánům."
Německé jednotky začaly hned 29. října 1944 s operacemi, jejíchž cílem bylo zlikvidovat partyzány a slovenské vojáky, jako možnou další hrozbu do budoucna.
Díky zradě ve vlastních řadách byly 3. listopadu 1944, v Pohronském Bukovci zajati generálové Viesta a Golián. Oba generálové byli převezeni nejprve do Bratislavy a poté do Berlína, kde byli jako zrádci zřejmě popraveni! Spolu s nimi byli zlikvidováni i generálové Imrich Jurech a Augustin Malár, plukovníci Souhrada a Peknik a major Krátký.
Ve slovenských horách dále Němci zajali patnáct členů americké vojenské mise a dopisovatele Mortona a Nováka z agentury Associated Press. Celá tato skupina nakonec zahynula v koncentračním táboře Mauthausen.
Jednotky partyzánů a slovenských vojáků, "které ustoupily do hor byly z dalších bojů vyřazeny, protože měly málo munice a potravin, a navíc nebyly vybaveny zimním oblečením. Němci hlídali vesnice v údolí, které jediné mohly zásobovat tyto skupiny potravinami, a tak je prakticky vyhladověli. Jejich jednotky navíc stále pročesávaly hory a nutily partyzány k neustálým přesunům, což bylo v horách v zimních podmínkách neobyčejně únavné. Mnoho partyzánů a bývalých vojáků armády zahynulo hladem a vyčerpáním. Až na jaře 1945, když se fronta přiblížila, mohli partyzáni obnovit ofenzívu a nakonec se spojit s postupující RA.
Podle současných německých pramenů povstalci ztratili přibližně 4 000 padlých a 15 000 zajatců."
Po porážce SNP Němci zřídili "Einsatzgruppe H" se sídlem v Bratislavě pod velením Obersturmbannführera J. Witisky (další represálie na Slovensku viz také zde:
http://www.szpb.sk/restredo.htm
, o Skupině H, které velel J. Witiska se také hovoří v druhé polovině tohoto popisu zvěrstev po povstání, viz zde:
http://www.detektorweb.cz/index.4me?s=s ... &mm=1&vd=1
). Skupina H ("Einsatzgruppe H") byla kombinací jednotek "Sicherheitsdienstu" a "Sicherheitspolizei" a jejím úkolem bylo pacifikovat Slovensko.
"Sestávala z Einsatzkommanda (EK), Sonderkommanda (SK) a Kommanda zu besondere Vervendung (KzbV - Komanda pro zvláštní účely) s velitelstvím v Bratislavě (KzbV 29), Nitře (SKzbV 15), Ružomberoku (SK 7), Trenčíně (EK 7), Bánské Bystrici (EK 14) a v Prešově (KzbV 27) a z menších jednotek ve 35 dalších městech...
Popisované jednotky měly celkem mezi 500 až 800 muži a spolupracovaly úzce s Hlinkovou gardou! ( informace byli použity z historických podkladů: Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4., str. 289 až 295, dále pak - z Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal - Slovenská armáda 1939 - 1945, Karel Richter - Apokalypsa v Karpatech, Boje na Dukle bez cenzury a legend, další historické informace pocházejí z - Použité podklady, a z mých poznámek. Informace jsem zpracoval svými slovy, jen fakta a data z historických dokumentů jsou v uvozovkách)."

Dále si ještě řekněme některé závažné důvody, které vedly bezprostředně k porážce SNP, které vyhodnotilo několik generací historiků a jejichž informace jsou brány jako fakt, a které uvádím o několik řádků výše a v Použité podklady:

1/ Nepříznivá politická situace vzniku SNP.
2/ Strategické nevýhody vzniku SNP.
3/ Vojenské nedostatky v průběhu SNP.
4/ Partyzáni v celém SNP.
5/ Němci, jejich síla a zkušenost v SNP.

1/ Nepříznivá politická situace vzniku SNP.

I když se v roce 1944 již mnohem více Slováků zcela neztotožňovalo s tím, že má svůj vlastní stát a bylo nespokojeno s bratislavskou vládou. I když se stále více projevovala nenávist k Němcům tak stejně většinově platilo, že - "Část obyvatelstva Slovenska (dle průzkumů ta větší část Slováků) nechtěla mít nic společného s válkou a nebyla ochotna obětovat vše pro její skončení. To vysvětluje nízkou morálku některých jednotek v průběhu SNP.
Jak zde již bylo řečeno - SNP povětšinou, jeho vojenskou část, připravovali někteří slovenští důstojníci. Jenomže celá příprava SNP, jako celku, byla silně ovlivňována stávající politickou situaci na Slovensku..., kdy proti sobě stále bojovaly - už při přípravě SNP - KSS versus exilová vláda v Londýně - o kontrolu nad povstáním. A pak v průběhu samotného povstání se bojovalo o řízení bojových operací... Dále pak ÚV KSČ v Moskvě"ne vždycky souhlasil se Slovenskou národní radou (SNR) a proto i možná záměrně rušil některé její akce a výzvy.
No a angažovanost samotného slovenského důstojnictva v SNP a jeho zanícení pro věc se také značně lišilo.
"Několik skupin slovenských důstojníků povstání aktivně připravovalo a celá řada se ho zúčastnila. Ale poměrně velká skupina důstojníků, ačkoliv neměla proněmecké smýšlení, nebyla příliš nadšena vyhlídkou bojovat proti Němcům, a zvláště pod politickým vedením komunistické strany. Váhavost některých z nich nakonec způsobila na začátku povstání značné škody.
Ani politická situace v roce 1944 nebyla zralá pro totální zapuzení a nahrazení bratislavské vlády. Povstalci si toho museli být vědomi, protože omezili svou činnost na střední Slovensko a nepokusili se o obsazení Bratislavy (v Bratislavě spíše všechny pokusy o vystoupení selhaly- má poznámka)."

2/ Strategické nevýhody vzniku SNP.

Velká nevýhoda vznikla již v samotném začátku, neboť tehdy, k 29. srpnu 1944, byly všechny plány a vojenské přípravy SNP dokončeny jen ze 70%.
Zvýšená činnost partyzánů na Slovensku, které tehdy řídil z Kyjeva ÚV KSČ, sám sídlící v Moskvě, vyvolala německou reakci a právě tato činnost partyzánů způsobila předčasné zahájení SNP. "Povstalcům se nepodařilo splnit jejich hlavní záměr - otevřít karpatské průsmyky pro RA. Ztratili také své nejlépe vyzbrojené a vycvičené jednotky - dvě divize Východoslovenské armády - a to díky špatné organizaci a nerozhodnosti při jmenování jejich velitelů.
V Zápolní armádě, v teritoriu zbývajícího SNP, byly převážně jen záložní jednotky ve značné části složené ze záložníků starších ročníků.
Spolupráce se silnými partyzánskými jednotkami nebyla dobrá ani před, ani během povstání ( až na některé výjimky ve východní části území SNP - má poznámka).
Partyzánské jednotky a 1. československá armáda na Slovensku neměly společné velení!"

3/ Vojenské nedostatky v průběhu SNP.

Slovenská armáda před vypuknutím SNP měla spoustu nedostatků, zvláště ta část, která zbyla po kapitulace Východoslovenské armády, jeho dvou divizí. Řečená charakteristika nejvíce tedy platí pro tzv. Zápolnou armádu.
Mužstvo a důstojnický sbor, který se přidal k SNP, byl většinově složen, ze záložníků s více než nedostatečným výcvikem s takřka žádnými bojovými zkušenostmi (či jen velice omezenými bojovými zkušenostmi).
"Slovenská armáda používala během celé války převážně výcvikové metody a předpisy předválečné Československé armády, které byly v roce 1944 beznadějně zastaralé (např. se vůbec necvičil pohyb pěchoty podporované palbou těžších a těžkých zbraní a další). Navíc nekonala cvičení ve větším rozsahu a výcvik byl prováděn jen v malých jednotkách. Ačkoliv některé povstalecké útvary bojovaly statečně a houževnatě, jiné byly díky nedostatečnému výcviku a nízké morálce snadno poraženy i slabšími německými jednotkami.
Důstojnický sbor slovenské armády trpěl stejnými nedostatky. Byl většinou složen ze záložních důstojníků s omezeným výcvikem a malou bojovou zkušeností a nedokázal, až na malé výjimky, zajistit pevné velení, které bylo při nízké úrovni jednotek velmi potřebné. Velitelům se většinou nedařilo stmelit své jednotky a zajistit součinnost mezi pěchotou, tanky a podpůrnými zbraněmi ( právě díky nedostatečnému výcviku, viz výše v závorce). Často vedli své jednotky do boje s nechráněnými křídly a ačkoliv převážně bojovali v horském terénu, který se ideálně hodil pro obranu, zapomínali na staré rčení, že ´Kdo ovládá výšiny, ovládá údolí!´ "
Na jiném místě již bylo zde napsáno, že armáda "Slovenského štátu" nebyla vybavena moderními spojovacími prostředky a to především větším množstvím radiostanic. Stejné historické podklady, které jsou uvedeny v Č 52., podávají informace, že - "Těch několik přístrojů (myšleno radiostanic - má poznámka), které měla, se používalo ke spojení mezi velitelstvím a vyššími jednotkami. Nižší jednotky se musely spokojit s telefonním spojením a za přesunu byly odkázány pouze na spojky. Nedostatek spojovacích prostředků znesnadňoval spojení mezi jednotkami a bránil organizaci tolik nutné a potřebné součinnosti."
Další, neméně důležitý nedostatek, který podcenilo povstalecké velení, byl - "Povstalci nepřerušili telefonní síť (a myslí se tím v místech, kde museli opustit území, které následně zabrali Němci...!!! - má poznámka)! Navíc se německému průzkumu podařilo dešifrovat korespondenci s MNO v Londýně." A německé velení znalost korespondence umělo využít ve svůj prospěch.
Napsán byl i další nedostatek, že 1. československá armáda na Slovensku buď neměla dobře, nebo vůbec - žádné průzkumné a efektivní zpravodajské informace a jednotky...! Bojovala na svém území a nezaujala zpravodajsky své lidi. To Němci využili víc než dobře na celém území Slovenska civilní obyvatelstvo německého původu. K Němcům se hlásící civilní obyvatelstvo pravidelně přecházelo povstaleckou frontu a informovalo velitele německých jednotek o postaveních a síle obránců. Je zcela nepochopitelné a průběžně je to zde mnou psáno, že "povstalci neměli informace o pohybech německých vojsk! To vedlo k nepříjemným překvapením, planým poplachům a k panice!"

[michan]

SNP, boj RA a čs. armády v ČSR 1944. Č 54.

O výzbroji a výstroji slovenské armády jsem našel jen informace a věty typu - "byla sice v roce 1938 moderní, ale v roce 1944 již zastaralá! Armádě chyběly specializované protitankové a protiletadlové zbraně. Ty které měla, nebyly pohyblivé, protože motorizace jednotek byla velice nízká. Většina děl byla tažena koňmi. Slovenské tanky byly lehce pancéřované a vyzbrojené děly malých ráží. Letectvo nemělo do příletu 1. stíhacího pluku ze SSSR žádná moderní letadla. Armáda měla dostatek pěchotních zbraní a dělostřelectva, ale zbytečné ztráty některých důležitých muničních skladů vedly k nedostatku munice v pozdějším období bojů. Citelně chyběla především protitanková munice. Spojenci se snažili dodávat zbraně, ale letecky mohli přepravovat jen lehké zbraně, a to ještě v omezeném počtu. Zásoby ženijního materiálu, hlavně výbušnin, byly úzkým profilem, a navíc byl naprostý nedostatek ostnatého drátu pro ochranu obranných postavení. Zvlášť citelný byl nedostatek min, zejména protitankových. Také zásobování potravinami bylo špatně organizováno. Mužstvo na některých úsecích nedostalo teplo stravu i několik dnů za sebou."

4/ Partyzáni v celém SNP.

Zde se musí hned začátku říci, že v průběhu SNP představovaly partyzánské oddíly úctyhodnou sílu a že se později na mnoha místech vyrovnaly počtem i bojovým jednotkám 1. československé armády na Slovensku. Co se týče samotného boje i informace historiků (západu i východu) se shodnou na základní charakteristice partyzánů - "Partyzáni byli stateční a uvědomělí bojovníci." V dalších charakteristikách se pak východní a západní historici liší, neboť ti východní s velkým pathosem přidávají "třídní uvědomění" a další propagandu, kterou jsme již u mnohých předchozích bojích na východě u partyzánů řekli...! Pojďme po informacích vojenských, které dál říkají o partyzánech - "Byli však jen lehce vyzbrojeni a vycvičeni pouze pro vedení partyzánského boje (rychlé výpady a záškodnické akce) a ne pro boj s regulérní armádou. Z těchto důvodů se u partyzánských jednotek projevily potíže, když měly bránit pevná postavení proti útokům tanků a pěchoty!"
Navíc zde na Slovensku bylo další nevýhodou, jak již zde bylo několikrát vzpomenuto, že partyzáni na Slovensku byli řízeni "ze svého velitelství v Kyjevě a nebyli podřízeni velitelství 1. československé armádě...!"
Což v praxi znamenalo, že velitelé armádních jednotek museli partyzánské velitele žádat o spolupráci, která jim však v některých případech nebyla poskytnuta.
Partyzáni však ve většině případů bojovali statečně a velmi významně armádní jednotky i celé SNP podpořili.
"Největší chybou asi bylo, že partyzánské jednotky se nepřesunuly do týla německých jednotek, kde mohly úspěšně narušovat jejich pohyby a zásobování, činnost, pro kterou byly vybaveny a vycvičeny. Namísto toho zůstaly na území povstání, kde zvyšovaly zmatek, využívaly omezené zásoby zbraní, munice a potravin, a v některých případech i terorizovaly civilní obyvatelstvo (historické informace byli použity z podkladů: Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal - Slovenská armáda 1939 - 1945, Karel Richter - Apokalypsa v Karpatech, Boje na Dukle bez cenzury a legend, Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4., str. 289 až 295, další historické informace pocházejí též z - Použité podklady, a z mých poznámek. Informace jsem zpracoval svými slovy, jen fakta a data z historických dokumentů jsou v uvozovkách)."

5/ Němci, jejich síla a zkušenost v SNP.

Prvotní reakce Němců na vznik SNP byla, že na Slovensko vyslali narychlo vytvořené Bojové skupiny, které ač sestaveny také za záložních vojáků a žáků vojenských škol, měly tu výhodu, že je vedli vesměs zkušení důstojníci. Takto i narychlo sestavené Bojové skupiny"bojovaly podle posledních válečných zkušeností v malých, ale dobře řízených a koordinovaných úderných oddílech."Potom tedy byla i "pěchota na OT podporována tanky nebo SHD, ženisty a protitankovými a protiletadlovými jednotkami. Spolupráce s dělostřelectvem, minomety a letectvem byla výborná. Celkové koordinaci jejich činnosti značně pomáhala schopná a válkou prověřená zpravodajská služba, letecký i pozemní průzkum a dobře zajištěné spojení."
Němci již na začátku bojů na Slovensku získali i několik snadných vítězství, což pozvedlo morálku žáků a nováčků. Když zpravodajsky zjistili rozsah SNP, museli pak na potlačení povstání vyslat další jednotky, "ale během dvou měsíců bojů nikdy neměli výraznou početní převahu."

Na závěr samotného SNP si dovolím ještě ocitovat věty, které jsou jako fakt psány v různých historických podobách, když zde pocházejí od - Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal a jejich knihy, Slovenská armáda 1939 - 1945, cituji:
"Největším přínosem SNP byla skutečnost, že ukázalo světu, že slovenský národ není loutkou fašistického Německa a že se chce postavit po boku Spojenců do boje proti tomuto nepříteli. Z vojenského hlediska povstání narušilo německou dopravu, ztížilo podporu jednotek Wehrmachtu, které bojovaly na karpatské frontě, a vázalo na sebe německé jednotky potřebné na frontě. Němci museli i po potlačení povstání udržovat na slovenském území jednotky, aby zabránili dalším nepokojům.
Kdyby nebylo slovenského odboje a SNP, vítězní Spojenci by asi nebyli tak velkoryse zapomněli, jak se Slovensko chovalo během válečných let. Slovenský národ by tak postihl osud ostatních národů fašistických států - nesl by odpovědnost za válečné zločiny, musel by platit válečné reparace a nést další důsledky.
Ke cti 1. československé armády na Slovensku nutno podtrhnout, že přes výzvy se jako celek nepříteli nevzdala."

Závěrečné měsíce bojů na Slovensku.

Zkráceně si shrňme ještě dění po porážce SNP.
Jenom část 1. československé armády, po potlačení SNP, ustoupila do hor a připojila se k partyzánům. Část jednotek armády byla zajata a část se nepozorovaně vytratila do civilu. Slovensko, jako stát, obsadilo Hitlerovské Německo a slovenská vláda a Tiso se pak zoufale snažili obnovit kontrolu nad státními záležitostmi. Německé vrchní velení ke konci roku 1944 soustředilo nejsilnější jednotky té doby k obraně východního Pruska a na jihu Maďarska. Na Slovensku byl tzv. "Východoslovenský výběžek" obsazen jen slabšími jednotkami Wehrmachtu, neboť tamní hornatý terén byl výhodný pro obránce a příliš nedovoloval nějaké velké ofenzivní akce. "Východoslovenský výběžek" totiž i nadále tvořil nejprve přirozený čep, který si hlídala německá obrana na východní frontě. Němci proto nepočítali, že by vyklízeli Slovensko někdy před rokem 1945.
"Úsek mezi Košicemi a polským Jaslem byl bráněn německou 1. TA, které velel generál Gotthard Heinrici, a maďarskou 1. A. Jihovýchodní slovenskou hranici od Košic k řece Hronu bránila německá 8. A generála Otto Wtihlera."
Slovenská vláda byla po skončení SNP zcela zreorganizována. Všichni nespolehliví členové byli z vlády odstraněni. Novým ministrem národní obrany "Slovenského štátu" se stal Haššík, který okamžitě začal organizovat "Domobranu" a polní jednotky Hlinkovy gardy převzaly úkoly policie a četnictva. "Pohotovostní oddíly Hlinkových gard (HG) byly organizovány na základě rozkazu hlavního velitele HG z 21. 9. 1944."
Jedním z prvních aktů, který po skončení SNP udělal president "Slovenského štátu" Tiso, byl telegram Adolfu Hitlerovi. V telegramu Tiso vůdci děkoval za pomoc prokázanou při potlačení povstání.
V lednu 1945 nařídil Tiso novou mobilizaci záloh a to až do ročníku 1944. Při té příležitosti nabádal "Domobranu" k boji proti RA. Po proběhlé lednové mobilizaci "měla slovenská 'Domobrana' celkem 41 533 mužů, ale z toho počtu bylo jen 26 633 mužů na slovenském území a více než 2/3 z nich nebyli ozbrojeny a byli využíváni pouze ke stavbě opevnění. Morálka jednotek 'Domobrany' byla velice nízká a většina mužstva se zajímala jen o návrat ke svým rodinám." To se už konečná porážka Německa a jeho satelitů jevila všem jako nevyhnutelná.
Ještě 15. března 1945 se v Trenčíně konala tajná schůzka několika vysokých důstojníků "Domobrany", Hlinkovy gardy a policie. Schůzku tehdy svolal ministr národní obrany "Slovenského štátu" Haššík. Úkol schůzky byl "zhodnotit stav jednotlivých jednotek a možnosti jejich použití. Počet vojáků oddaných bratislavské vládě byl odhadován na 2 000 mužů. Porada měla rozhodnout, zda tito vojáci mají bránit Trenčín, demobilizovat nebo ustoupit s německými vojsky na Moravu."
Na poradě například plukovník Sisovský poukázal na skutečnost, "že veškeré spojení s Bratislavou je přerušeno a požádal o přečtení direktivy ministerstva národní obrany. Ministerstvo v ní nařizovalo, aby veškerá výstroj a zásoby z vojenských skladů byly vydány vojákům a gardistům, a to i s peněžní hotovostí v pokladnách jednotek. Nadbytečné zásoby měly být vydány civilnímu obyvatelstvu."
(Zde ještě mapa průběhu bojů



o ČSR od srpna 1944 do května 1945. Je zde vidět i, které armády, kde bojovaly v dané době.)
President "Slovenského štátu" dr. Tiso, spolu s některými členy své vlády a předsedou národního shromáždění, opustil Bratislavu dne 3. dubna 1945. "Pod ochranou generála SS Höfleho se skupina odebrala do Holiče a později do Kremsmünsteru v Rakousku. Dr. Tiso ještě na konci dubna přednesl projev do rozhlasu, ve kterém nabádal k zachování 'Slovenského štátu'. V květnu se skrýval v kapucínském klášteře v Altöttingenu, kde byl vypátrán a 6. června 1945 zatčen americkou CIC. Americké úřady ho vrátily Československu.
Sovětská armáda obsadila během dubna 1945 většinu slovenského území a postupovala na Moravu. Zbytky slovenské armády se vytratily. Některé polní jednotky Hlinkovy gardy ustoupily s německými jednotkami na Moravu a dokonce i do Čech, kde byly nakonec zajaty postupujícími sovětskými a československými jednotkami."


Použité podklady:

Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 1, 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Historie německé armády – Philippe Mason.
Nicholas Bethell a redakční skupina Time-Life Books – ÚTOK NA SSSR.
John Keegan – Druhá světová válka.
Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 -1945.
Janusz Piekalkiewicz – Letecká válka 1939 – 1945.
Janusz Piekalkiewicz – Námořní válka 1939 -1945.
Len Deighton – Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války.
Hitlerova armáda – Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command.
Válka jako Peklo – Eduard Rauss, Hans von Greiffenberg, Dr. Waldemar Erfurth, Peter G. Tsouras – editor.
Prof. Alexandra Viatteau, Historian Paris II University, Prof. Norman DAVIES, Historian Oxfrod University a Dr. Dariusz GAWIN, Historian Museum of the Warsaw Uprising.
Mathias Färber – Druhá světová válka v obrazech.
David Brownstone a Irene Franck – Historie válek.
Paul Carell – Spálená země.
Paul Carell – Operace Barbarossa.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Černí andělé – Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4. - Redakce čtvrtého svazku - M. M. Minasjan(vedoucí redakce a autorského kolektivu)
P. P. Bogdanov, M. S. Dolgij, N. V. Krestnikovova ( literární redaktorka), J. A. Prokofjev, P. I. Šuktomov, M. A. Švarev, G. M. Tavrovská, M I. Traktujev a celý autorský kolektiv, který začíná - M. L. Altgovzen a pokračuje dalšími 27mi jmény....
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
V.V.Bešanov: „Kadry rešajut vse – surovaja pravda o vojne“ (Kádry rozhodují o všem – syrová pravda o válce), vyd. AST, Moskva 2006
L.M.Mlečin: „Josif Stalin, jevo maršaly i generaly“ (Josif Stalin, jeho maršálové a generálové), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2005
L.M.Mlečin: „Russkaja armija meždu Trockim i Stalinym“ (Ruská armáda mezi Trockym a Stalinem), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2002
B.N.Petrov: „Ot revoljucionnoj česotky k vojennoj katastrofe“ (Od revolučního svrabu k vojenské katastrofě), Vojenno-istoričeskyj archiv 3/2001 (Vojensko-historický archív 3/2001), Moskva 2001
M.V.Zacharov: „Generaľnyj štab v predvojennyje gody“ (Generální štáb v předválečných letech), Vyd. AST, Moskva 2005
N.Zenkovič: „Vyššij generalitet v gody potrjasenij“ (Vyšší generalita v letech otřesů), vyd. Olma-Press, Moskva 2005
„Statistika armejskovo terora“ (Statistika armádního teroru), Vojenno-istoričeskyj archiv 2/1997 (Vojensko-historický archív 2/1997), Moskva 1997
„Tragedija RKKA“ (Tragédie Dělnicko-rolnické Rudé armády), Vojenno-istoričeskyj archiv 1/1997 (Vojensko-historický archív 1/1997), Moskva 1997
Ch.Andrew,O.Gordějevskij: KGB – Důvěrná zpráva, Vyd. East Art Agenci 1994
Ch.Andrew,V.Mitrochin: Štít a Meč Vyd. Akademia 2001 a 2008
Oleg Kalugin: Proščaj, Lubljanka (Promiň, Lubljanko ) ,vydal Olymp 1995
Interviu s generálem KGB Olegem Kaluginem: Časopis Čajka 2002
M.Pečenka,J.Bašta a kolektiv: Encyklopedie špionáže,Vyd. Libri 1993
Slovenská armáda 1939-1945 - Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Apokalypsa v Karpatech - Karel Richter.
Klapálek K., Ozvěny bojů, 2. vyd., Praha 1987.
Přikryl Vladimír., Pokračujte v horách. Praha 1947.
Sacher V., Na počátku stála smrt, Praha 1968.
Sacher V., Nebeská brigáda (rukopis).
Sacher V., Pod rozstříleným praporem, Praha 1991.
Steiner Arnošt, Drebota Jindřich: Za cenu života, Praha 1981.
Pivoluska J., Parabrigáda., Bratislava 1970.
Mé poznámky a mapy.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=7&t=376&start=60