Mapa vývoje bojových operací na sovětsko-německé frontě po Operaci Bagration, v období
od 19. srpna do 31. prosince 1944, a to od severu až k jihu. Patrný je vývoj bojů v Pobaltí.
Jak východní, tak západní historici o létě 1944 píší stejně. Ještě v létě roku 1944, bylo Lotyšsko, Litevsko a Estonsko spojencem, satelitem, Třetí říše, a to od léta 1941. Velkoněmecká říše si v těchto pobaltských republikách počínala celé tři roky více než jako u spojence. Chování Němců v Pobaltí spíše připomínalo, že chtějí, aby se tyto tři státy staly buď součástí říše, nebo, aby tam došlo ke "germanizaci a zničení nežádoucích živlů (historickým podkladem pro informace jako pro celek jsou z - Velká vlastenecká válka. sv. 4. str. 296., Norimberský proces. Sborník materiálů, I. díl, Praha 1953, str. 163, Martin Gilbert, Druhá světová válka - Úplná historie a další historické podklady z Použité podklady na konci článků a mé poznámky.)."
"podle generálního plánu tzv. "Ost" měly být "Litva, Estonsko a Lotyšsko během 20 let úplně poněmčeny ( historickým podkladem je zde pro Litvu: Velká vlastenecká válka. sv. 4., kapitola VI. str. 166. a pro Estonsko a Lotyšsko - Velká vlastenecká válka. sv. 4. kapitola XII., str. 296)."
"Proto se plánovalo osídlit pobaltské země určitým počtem Němců a z místních obyvatel ponechat jen ty, kteří mají ´výrazné znaky nordické rasy.´ Obyvatelé rasově ´nevyhovující´ měli být přesídleni na východ a dokonce i do jiných zemí. Takovým způsobem chtěli fašističtí pohlaváři likvidovat státní i národní samostatnost pobaltských národů a učinit z nich poslušné otroky německých okupantů (zde je historickým podkladem pro napsané informace - ´Poraženie germanskovo imperializma vo vtoroj mirovoj vojne. Stati i dokumenty, Moskva 1960, str 230, 236.)."
Nejprve tedy přešla veškerá moc v Pobaltí, již v létě 1941 ( v prvních měsících ve válečné době, po obsazení republik, od roku 1940 sovětských), do rukou říšského komisaře, který měl svůj štáb v Rize. "V Estonsku, Lotyšsku a Litvě vládli generální komisaři, kteří byli podřízeni říšskému komisaři. V okresech a ve velkých městech těchto republik byli dosazováni němečtí komisaři a starostové. Státním jazykem byla němčina. Dokonce i názvy ´Litva´, ´Lotyšsko´ a ´Estonsko´ fašisté zaměnili za nic neříkající ´Bezirk´ - okres (historickým podkladem pro informace je zde: Velká vlastenecká válka. sv. 4. kapitola XII., str. 296)."
Když Němci utrpěli první větší porážku u Moskvy, v zimě 1941 až 1942 (viz zde články zvláště Protiofenzíva 1941 až 1942 I. až V.: http://www.palba.cz/viewforum.php?f=180
), tak již v březnu 1942 vyhlásili v pobaltských republikách tzv. "administrativní samosprávu". Což se tehdy navenek projevilo vytvořením instituce poradců u německých generálních komisařů. Okupanti se snažili navodit přívětivější atmosféru "prohlášením, že poradci budou řídit jednotlivá odvětví národního hospodářství. Ve skutečnosti se jednalo o manévr, který měl utlumit odpor pobaltských republik." Na místa poradců byli jmenováni pouze představitelé místních - bývalých majitelů - východní historiografie říká buržoazie -, s jejichž pomocí "chtěli Němci dál vládnout těmto zemím...! (historickým podkladem pro informace je zde: Velká vlastenecká válka. sv. 4. kapitola XII., str. 297. a Martin Gilbert, Druhá světová válka - Úplná historie a další historické podklady z Použité podklady na konci článků a mé poznámky.)."
Půdu, kterou sebrali sověti v letech 1940 - až do léta 1941 přidělili německým kolonizátorům a původním majitelům, čímž došlo i na vyhánění celých rodin. Tehdy bylo i "mnoho lidí zavlečeno do Německa " - na nucené práce nebo na německá hospodářství v Pobaltí. Byli i excesy (z nichž některé popsala východní historiografie), v podání německého ministra zemědělství Darrého, který řekl: " V celém východním prostoru mohou vlastnit velkostatky pouze Němci. Země osídlené cizí rasou se musí stát zemí otroků, zemědělských podruhů a průmyslových dělníků (historickým podkladem pro informace je zde: Velká vlastenecká válka. sv. 4. kapitola XII., str. 296., dále USA IML, f. 17, inv. 2, sp. 885, l. 6-12.)."
Také ve městech ve všech třech republikách Pobaltí došlo ke změně vlastnictví od moci sovětů (kteří moc převzali 1940-1941) k původním majitelům, ale vždy také ve prospěch nejen německé branné moci, ale i ve prospěch moci Třetí říše, když východní historiografie, nejen připomíná své socialistické zřízení a odbory, aby pak poznamenala i: "Z domů na hlavních ulicích vystěhovali místní obyvatele a místo nich tam nastěhovali Němce. Mnohé závody a továrny přestaly pracovat a jejich zařízení bylo vyvezeno do Německa. Násilí a bezohledné loupení mělo za následek značné zhoršení situace pracujících, zejména dělníků. Okupanti je zbavili všech práv. Odbory byly zlikvidovány. Ředitelé továren a závodů mohli podle svého uvážení prodlužovat pracovní den, dělníky bít a zavírat. Dělníci pracovali 12-16 hodin denně a dostávali jen hladový příděl chleba (150-200 g denně). Němečtí katané nemilosrdně vyhlazovali obyvatelstvo Pobaltí (historickým podkladem pro informace je zde: Velká vlastenecká válka. sv. 4. kapitola XII., str. 297)." Za okupace zahynulo v Lotyšsku 250 000 lidí (historickým podkladem je: Sbornik soobščenij Črezvyčajnoj Gosudarstvennoj Komissii o zlodějanijach německo-fašistickich zachvatčikov, Moskva 1946, str. 384.)." "A v Estonsku zahynulo více než 125 000 lidí (historickým podkladem je zde: USA IML, f. 17, inv. 2, sp. 2228, l. 6-7.)"
V posledním roce války na východě (1944) byly v Estonsku zavřeny téměř všechny školy , neboť byl nedostatek učitelů a zůstaly jen ty kde se učilo německy, a to do doby odchodu Němců.
Východní historiografie pak musela i přiznat, samozřejmě s příslušnou ironií a především politováním, že buržoazní nacionalisté pobaltských států usilovali o odtržení Estonska, Lotyšska a Litvy od SSSR, když mimo jiné vydali i známé memorandum německých a litevských nacionalistů, "ve kterém vyzývali k odtržení Klaipédy (Memelu) od Litvy ´konsolidací Klajpedského kraje´a projevovali přání, aby Litva byla včleněna do ´´ nové Evropy´, řízené velkým Německem (historickým podkladem pro informace: Istorija Estonskoj SSR, izd. 2, Tallin 1958, str. 621)"
Z nacionalistických skupin pak tzv. Fronty litevských aktivistů "vytvořili okupanti ochranné policejní prapory, kterých použili jako policie v Litvě i za jejími hranicemi. Na rozkaz gestapa se tyto jednotky podílely na vyvražďování sovětských aktivistů židů (hodně se v Litvě hovoří o pogromu, kdy vyvraždili 5 000 litevských židů. Dodnes se s tím Litevci vypořádávají - ČT uveřejnila o tomto dokument v počátku března 2016 - má poznámka) a pomáhaly odvážet obyvatelstvo na nucené práce do Německa. Za pomoci nacionalistů organizovali fašističtí okupanti v Litvě vojenské jednotky pro boj s partyzány. Všechny tyto formace se však rozpadly v okamžiku, když se je hitlerovci pokusili odeslat na sovětsko-německou frontu ( pro historický podklad: Velká vlastenecká válka. sv. 4. kapitola XII., str. 297, 298, bylo použito z -B. Baranauskas - Litovskije buržuaznyje nacionalisty iz službe u gitlerovskich okupantov. /referát na vědecké konferenci Historického ústavu akademie věd Litevské SSR a Ústavu dějin strany při ÚV KS Litvy, konané ve dnech 2.-3. listopadu 1961 ve Vilniusu.)."
Partyzánské hnutí v Pobaltí.
Jen velice pomalu, po létě roku 1941, a spíše pak v roce 1943, se začalo rodit, z místních nepokojů a místních vzpour, nějaké organizovanější vystoupení proti moci a Němcům. Celý začátek partyzánského hnutí v Pobaltí je charakteristicky popsán východní historiografií po místních vzpourách takto:
"Pod vedením ilegálních stranických organizací se v Pobaltí ´široce...´ rozvíjelo partyzánské hnutí, které zesílilo zejména po vytvoření republikových štábů partyzánských hnutí, jejichž práci řídily ústřední výbory komunistické strany Estonska, Lotyšska a Litvy (historické informace z : Velká vlastenecká válka. sv. 3, str. 409, 411-412.)." A pak ihned pokračují jen plánováním toho co bylo dál..., viz: "Tyto štáby plánovaly průzkumnou a záškodnickou činnost partyzánských oddílů a organizovaly jejich spolupráci s jednotkami Rudé armády. Staraly se také o materiální a technické zabezpečení partyzánů a o přípravu velitelských kádrů (historickým podkladem pro uvedené informace je: Velká vlastenecká válka. sv. 4. kapitola XII., str. 298)."
Skutečně větší prosovětská partyzánská činnost začala v Pobaltí až když se Rudá armáda přibližovala ke všem třem státům. "V té samé době vyhlásili Němci v pobaltských státech také další mobilizaci obyvatelstva", "která vzbudila velký odpor pracujících. Mobilizovaní nenastoupili a odcházeli k partyzánům. Partyzánské hnutí stále více mohutnělo. V Lotyšsku například zachvátilo roku 1944 téměř všechny okresy, v nichž bojovaly 3 brigády a 4 samostatné oddíly. Začátkem roku (1944) bojovalo v lotyšských partyzánských oddílech 854 osob, v létě asi 1 623 a v září už 2 698. Růst počtu aktivně bojujících partyzánů brzdil jen nedostatek zbraní (historickým podkladem pro uvedené informace je: Stranický archív Ústavu dějin strany při ÚV Komunistické strany Lotyšska, f. 302, inv. 2, sp. 13, l. 248.)."
Východní historici v dalších svých statích upozorňují na ráz přírody v Lotyšsku, se kterým se muselo počítat: "Partyzánská činnost v Lotyšsku měla své zvláštnosti. V Lotyšsku nejsou velké lesní masívy, zemědělské usedlosti jsou většinou na samotách a je tam dobře vybudovaná síť silnic a telefonního vedení. Proto zde nebyly podmínky pro činnost velkých oddílů. Partyzáni byli nuceni bojovat v malých oddílech a samostatných skupinách. V létě roku 1944 se situace partyzánů ve východním Lotyšsku velmi zkomplikovala tím, že museli operovat přímo v prostoru, kde byly dislokovány týly německé fašistické Skupiny armád Sever (´Nord´). Přesto však partyzáni dovedným manévrováním vyčerpávali nepřítele a aniž se pouštěli do boje ve dne, způsobovali mu velké ztráty a mnohdy vyšli z potyček jako vítězi.
Aktivita lotyšských partyzánů vzrostla zejména tehdy, když se k prostorům jejich činnosti přiblížila fronta. Tak například v červenci 1944, při pskovsko-ostrovské operaci 3. Pobaltského frontu, poskytli partyzáni 1. brigády pod velením V. P. Samsona (V. P. Samson byl 28. června 1948 jmenován hrdinou Sovětského svazu.) velkou pomoc jednotkám 123. střeleckého sboru při dobytí silně opevněného dopravního uzlu Liepny. Partyzáni 2. brigády pod velením P. K. Ratyňše odstranili v srpnu (1944) v prostoru Cesvaine zátarasy a připravili průchody pro vojska 2. Pobaltského frontu. V témže měsíci poslala 3. partyzánská brigáda O. P. Oškalnse, bojující jihovýchodně od Rigy, naproti útočící 4. UA (4. Úderná armáda) své průzkumníky a průvodce. Štáb armády dostával od partyzánů pravidelná, velmi cenná hlášení o ústupu nepřítele (historickým podkladem pro uvedené informace je: Velká vlastenecká válka. sv. 4. kapitola XII., str. 298, 299.)".
