Lotyšsko, Litva a Estonsko 1944. Č 4.

[michan]

Lotyšsko, Litva a Estonsko 1944. Č 4.
Mapa bojových operací RA v Pobaltí. Těžké boje probíhaly v době



od 14. září do 24. listopadu 1944. Rudá armáda v nich měla dobýt Lotyšsko, Litvu a Estonsko.
Němci museli pod náporem RA v srpnu 1944 ustoupit na novou čáru obrany. Tahle nová čára německé obrany, od Finského zálivu až k řece Němen, byla 1 000 kilometrů široká. Němci zde na celé šířce soustředily uskupení, které mělo, "k 1. září 56 divizí (včetně 3 tankových a 2 motorizovaných) a 3 motorizované brigády. Německé uskupení mělo přes 700 000 lidí, 1 216 tanků a SHD. Skupinu armád Sever (Nord) podporovala 1. Letecká armáda se 215 bojovými letouny. Celkem měl nepřítel v Pobaltí se svazky 6. Letecké armády, která podporovala 3. TA Skupiny armád Střed (Mitte), 400 bojových letounů (historickým podkladem pro uvedené informace je: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 17 936, str. 719.)."
Před začátkem bojů v září 1944 Němci na tukumském směru zcela neobvykle, ale pro ně charakteristicky, soustředily na tomto poměrně malém úseku Jelgava-Auce nakonec celkem 6 tankových divizí. V historických dokumentech německého uskupení Sever, se zachovalo vysvětlení, že na řečeném úseku očekávaly, "že Sověti obnoví své útoky mnohem silnějšími údery. Generál Schörner, velitel Skupiny armád Sever (Nord), měl k dispozici šest tankových divizí (1. td, 4. td, 7. td, 12. td, 14. td a 20. td), divizi pancéřových granátníků ´Grozdeutschland´ a sPzAbt. 501 a 510.
Německý Generální štáb předpokládal sovětský průlom v oblasti Šiauliai-Jurbakas ve směru na Klajpedu, ale generál Schörner navzdory obdrženým rozkazům soustředil většinu sil v okolí Jelgavy a Rigy. Vyplývalo to ze Schörnerova přesvědčení, že Sověti zaútočí u Jelgavy, tak jako v červenci a srpnu /my uvidíme, ze instinkt pak v říjnu 1944 generála nezklamal - má poznámka/ (historickým podkladem pro informace zde uvedené je: Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina, str. 180). "
Další velké síly Němci soustředili i na Narevské šiji, na valgském úseku (na jih od jezera Vörtsjärv) a na úseku Ergli-Západní Dvina.
"Před začátkem zářijového útoku sovětských vojsk mělo německé fašistické velení připravenu pevnou obranu o mnoha pásmech do hloubky od linie fronty až k pobřeží Baltského moře. Vybudování takové obrany velmi napomáhal značně močálovitý rovný terén.
Na tallinském směru vybudovali hitlerovci nejsilnější obranu mezi Finským zálivem a Čudským jezerem. Základem této obrany byla již starší ´linie Tannenberg´, nyní zdokonalená, takže se skládala ze tří obranných pásem o celkové hloubce 25-30 km. Hlavní pozornost věnovalo německé velení rižskému směru. Na přístupech k Rize ze severovýchodu a z východu byly čtyři obranné čáry: linie ´Valga´, skládající se ze dvou obranných pásem o celkové hloubce 12 km, linie ´Cesis´, sestávající z jednoho souvislého zákopu a vybudovaných palebných postavení, ´linie Sigulda´, skládající se ze dvou obranných pásem a tří mezilehlých postavení, a konečně ´rižský obranný obvod´, skládající se ze dvou pásem. Na jih od Západní Dviny na přístupech k Rize bylo nutno překonat tři hlavní obranné čáry a městský obvod. Na kleipedském směru vybudoval nepřítel také do hloubky rozvinutou obranu.
Sovětské uskupení operující na pobaltském směru mělo začátkem září toto složení a rozmístění: Leningradský front (2. UA, 8. a 13. Letecká armáda) operoval v pásmu od Finského zálivu ke Gdovu; 3. Pobaltský front (67. a 1. UA, 54. a 14. Letecká armáda) v pásmu od čudského jezera k Lejasciemsu; 2. Pobaltský front (10.GA, 42. a 3. UA, 22. a 15. Letecká armáda) v pásmu od Lejasciemsu k Západní Dvině; 1. Pobaltský front (4. UA, 43., 51. A a 2. GA a 5. GTA a 3. Letecká armáda) v pásmu od Západní Dviny k řece Dubyse (historickým podkladem pro informace je - Velká vlastenecká válka. sv. 4., kapitola XII. str.304., 305.)."
Všechny čtyři sovětské fronty tak měly dohromady 125 střeleckých divizí, 7 polních opevněných prostorů, 5 5 tankových (Kromě toho byl 3. Pobaltskému frontu za zálohy STAVKA přidělen ještě 10. tankový sbor; na počátku útoku zde tedy bylo 6 tankových sborů) a 1. mechanizovaný sbor. Vojska frontů měla 900 000 lidí, 17 483 děl a minometů ráže 76 mm a větší a 3 081 tanků a SHD. Letecké armády frontů disponovaly 2 643 bojovými letouny (historickým podkladem je zde : IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké fronty, inv. čís. 17 936, str 719.)." Mimo toho celé uskupení podporovalo při jejich bojových operacích v Pobaltí i letectvo Baltského loďstva vyznamenaného Řádem rudého praporu a dálkové letectvo.
"Baltské loďstvo mělo počátkem operace jednu eskadru, po jedné brigádě ponorek, torpédových člunů a pobřežního dělostřelectva, letectvo a námořní základny s jejich svazky a útvary. Bojové využití válečných lodí bylo však velmi sníženo hustým zaminováním Narvského a Finského zálivu. Na hoglandských a porkkalských torpédových a dělostřeleckých postaveních nepřítel natáhl protiponorkové sítě. Všechny zátarasy byly chráněny loďmi německého válečného loďstva, které mělo své základny v estonských přístavech. Aby bylo možno využít loďstva, bylo nutno při přípravě i během bojových operací provést rozsáhlá odminování. 25. brigáda říčních lodí Baltského loďstva mohla na Čudském jezeře podpořit palbou sovětská vojska na narvském a tartuském úseku fronty a omezovat akce nepřátelských lodí, které zde zůstaly.
Situace, která se vytvořila na pobaltském směru, byla příznivá pro rozvíjení dalšího útoku sovětských vojsk, pro rozbití Skupiny armád Sever (Nord) a úplné osvobození národů Estonské, Lotyšské a Litevské SSR z německého jha. Ke splnění tohoto velkého úkolu v létě a na podzim roku 1944 přispělo také vytvoření nezbytných podmínek pro útok sovětských ozbrojených sil na hlavním berlínském směru. Operace na křídlech sovětsko-německé fronty proti Skupinám armád Jižní Ukrajina a Sever pokládala STAVKA za nezbytnou podmínku pro rozvíjení velkých útočných operací na středním úseku fronty směrem na Varšavu a Berlín ( viz zde všechny boje od LVOVSKO-SANDOMÉŘSKÉ operace: http://www.palba.cz/viewforum.php?f=389
). Tento plán byl úspěšně splněn. Na jižním křídle sovětsko-německé fronty postoupila RA do konce srpna o 300-400 km a dosáhla skvělých vojenskostrategických a politických výsledků. Skupina armád Jižní Ukrajina byla poražena a Rumunsko se ze spojence fašistického Německa stalo jeho nepřítelem (viz také odkaz o něco výš). Bylo nutno porazit také Skupinu armád Sever (historickým podkladem pro informace je - Velká vlastenecká válka. sv. 4., kapitola XII. str., 305.).
"Když hlavní stan vrchního velení plánoval ofenzívu v Pobaltí, přihlédl k připomínkám velitelů pobaltských frontů a k návrhům velitele Leningradského frontu, který by převzal od 3. Pobaltského frontu tartuský úsek frontu (historickým podkladem pro informaci bylo: AMO SSSR, f.217, inv. 1227, sp. 97, l. 11-14.)."
STAVKA chtěla, aby jednotky 1. Pobaltského frontu pevně držely zaujaté čáry ve středu a na levém křídle frontu, zároveň neměly připustit, aby zde Němci pronikli svými tankovými uskupeními. Na pravém křídle měly sovětské jednotky zaútočit z jihovýchodu na Rigu, dosáhnout pobřeží Rižského zálivu a odříznout pobaltskému uskupení Němců ústupové cesty do Východního Pruska.
"3. a 2. Pobaltský fronty měly současně útočit na rižském směru ze severovýchodu a východu a rozčlenit hlavní síly německé Skupiny armád Sever. Vojska tří pobaltských frontů měla takto zasadit údery ve sbíhavých směrech na Rigu. Leningradský front měl společně s Baltským loďstvem útočit na tallinském směru a zlikvidovat nepřátelské uskupení v Estonsku.
V souladu s tímto plánem obdržely fronty dispozice k útoku a velitelé frontů učinili tato rozhodnutí:
Leningradský front (velitel maršál Sovětského svazu L. A. Govorov, člen vojenské rady genrálplukovník A. A. Ždanov a náčelník štábu generálplukovník M. M. Popov), který převzal od 3. Pobaltského frontu tartuský úsek frontu i s vojsky, přesunul na tento úsek z narvského směru 2. ÚA a z prostoru Tartu útočil ve směru na Rakvere. Nejbližším úkolem frontu bylo zmocnit se čáry Rakvere-Tapa, proniknout do týlu narvského nepřátelského uskupení a dále rozvinout útok ve všeobecném směru na Tallin (historickým podkladem pro informaci bylo: AMO SSSR, f.217, inv. 1227, sp. 97, l. 94.). Baltské loďstvo nositel Řádu rudého praporu (velitel admirál V. F. Tribuc, člen vojenské rady viceadmirál N. K. Smirnov, náčelník štábu kontradmirál A. N. Petrov) bylo operačně podřízeno Leningradskému frontu a mělo podporovat útok vojsk frontu palbou z lodí a letadel., které operovaly ve Finském zálivu a na Čudském jezeře.
3. Pobaltský front (velitel armádní generál I. I. Maslenikov, člen vojenské rady generálporučík M. V. Rudakov, náčelník štábu generálporučík b. R. Vaškevič) zasazoval hlavní úder na pravém křídle silami 67. a 1. ÚA z prostoru na jih od jezera Vörtsjäv ve všeobecném směru na Valmiera-Cësis s nejbližším úkolem dosáhnout čáry Mazsalaca-Valmiera-Smiltene. Na levém křídle frontu měla útočit 54. A z prostoru Hargly směrem na Smiltene vstříc 10. GA 2. Pobaltského frontu a spolu s ní rozbít nepřátelské uskupení východně od Smiltene (historickým podkladem pro informaci bylo: AMO SSSR, f.242, inv. 2305, sp. 7, l. 285-286, 278-279.).
Úkolem 2. Pobaltského frontu bylo zasadit hlavní úder ve středu bojové sestavy frontu silami 42. a 3. ÚA směrem na Rigu s nejbližším úkolem dosáhnout čáry Ieriki-Nitaure-Madliena-Skriveri. Na pravém křídle útočila 10. GA směrem na Dzërbene (historickým podkladem pro informaci bylo: AMO SSSR, f. 239, inv. 2226, sp. 36, l. 248-253.).
2. Pobaltskému frontu velel armádní generál A. I. Jeremenko, členem vojenské rady byl generálporučík V. N. Bogatkin, náčelníkem štábu generálplukovník L. M. Sandalov.
1. Pobaltský front (velitel armádní generál I. Ch. Bagramjan, člen vojenské rady generálporučík D. S. Leonov, náčelník štábu generálplukovník V. V. Kurasov) útočil armádami pravého křídla 4. a 43. ÚA, z prostoru jihovýchodně od Jelgavy na Iecavu a Vecumnieki s cílem proniknout k Západní Dvině, k pobřeží Rižského zálivu v prostoru Rigy a znemožnit Skupině armád Sever (Nord) ústup do Východního Pruska (historickým podkladem pro informaci bylo: AMO SSSR, f.325, inv. 4570, sp. 178, l. 1-3.)."

[michan]

Lotyšsko, Litva a Estonsko 1944. Č 5.

Při rozpracovávání zadaných úkolů všichni velitelé frontů rozhodli, "aby letecké armády frontů chránily soustřeďování a rozvíjení úderných uskupení frontů a podporovaly jejich útok. Každé vševojskové armádě byl přidělen jeden letecký svazek.
Pobaltské fronty měly přejít do útoku dne 14. září a Leningradský front, který musel přesunout vojska na tarturský úsek, 17. září . Je třeba poznamenat, že při tomto přesunu sehrála velkou úlohu 25. brigáda říčních lodí na Čudském jezeře pod velením kapitána 2. stupně A. F. Aržavkina. Přepravila přes průliv Teplé jezero hlavní síly 2. ÚA /přes 100 000 vojáků a důstojníků, více než 1 000 děl a kolem 4 000 aut kromě další techniky a nákladů/ (informace pocházejí z historického podkladu: AHO VL, sp. 34 134, l. 10, použité pro Velká vlastenecká válka. sv. 4., kapitola XII. str. 306.)."
Podle plánu hlavního stanu a z rozhodnutí velitelů frontů měla ofenzíva v Pobaltí probíhat na frontě dlouhé 500 kilometrů.
"Na této frontě mělo operovat 10 armád, tj 73% střeleckých divizí, 70% děl a minometů a 67,7% tanků a SHD. Přitom bylo na úsecích průlomu o celkové délce 76 km soustředěno 80% střeleckých divizí a průměrná hustota dělostřelectva zde dosahovala 105-186 děl a minometů na 1 km fronty. V obraně, tj ve středu a na levém křídle 1. Pobaltského frontu, na frontě dlouhé 158 km, bylo na rozkaz hlavního stanu ponecháno přes polovinu všech střeleckých divizí frontu a dvě třetiny jeho děl a minometů, tanků a SHD. Kromě toho se na frontě dlouhé přes 100 km jižně od Finského zálivu bránila část vojsk Leningradského frontu.
Celkový poměr sil na celé frontě útoku byl příznivý pro sovětská vojska. V živé síle měla sovětská vojska dvojnásobnou převahu, v dělech a minometech 2,5násobnou, v tancích a SHD více než trojnásobnou. Výjimku činil 2. Pobaltský front, kde byl poměr sil v tancích 1,4 : 1 a v letectvu 6,6 : 1, ve prospěch sovětských vojsk. Velitelé frontů využili všeobecné převahy v silách a prostředcích, soustředili je, a dosáhli tak na úsecích průlomu ještě větší převahy: v živé síle 3,7násobné, v dělech a minometech 5,2násobné a v tancích na úseku Leningradského frontu 12násobné, na úseku 3. Pobaltského frontu 6násobné a na úseku 1. Pobaltského frontu 3,6násobné. Na úseku 2. Pobaltského frontu taková převaha nebyla, protože velitelství frontu soustředilo většinu tanků v armádních rychlých skupinách. V souvislosti s tím byla hustota tanků přímé podpory pěchoty nepatrná.
Kromě 3. Pobaltského frontu byly fronty operačně členěny do jednoho sledu. 3. Pobaltský front měl osmý den operace dostat ze zálohy hlavního stanu 61. A, která měla vytvořit druhý sled. 3. a 2. Pobaltský front měly rychlé skupiny (v každém po jednom tankovém sboru). Pokud jde o operační členění armád, měly všechny druhé sledy a rychlé skupiny (přechodně motorizované střelecké svazky a útvary), které měly být zasazeny do průlomu, rozvinout úspěch a pronásledovat nepřítele (informace použity z historického podkladu: Velká vlastenecká válka. sv. 4., kapitola XII. str. 306 a 307.)."
Tahle útočná operace patřila svým rozsahem k největším strategickým operacím, ze všech největších plánovaných bojových operací sovětů v letním a podzimním tažení roku 1944.
"Hlavní stan vrchního velení (STAVKA) přikládal velký význam její všestranné přípravě a pověřil celkovým řízením 3., 2. a 1. Pobaltského frontu svého představitele maršála Sovětského svazu A. M. Vasilevského (informace byly použity z historického podkladu: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 9493, l. 89.). Operace Leningradského frontu řídil bezprostředně sám hlavní stan vrchního velení (STAVKA). Pochopitelně, že před spuštěním celé útočné operace v Pobaltí, byly jednotlivé jednotky až do posledního vojáka a důstojníka příslušně poučeny svými stranickými orgány o významu bojů. A to nejen významu bojů pro SSSR, ale i o významu pro celý tehdejší svět....
"Ke zvýšení útočného elánu vojsk bezprostředně před ofenzívou značně přispěla provolání vojenských rad frontů a armád. Vojenské rady vyzývaly vojáky, aby čestně plnili své povinnosti vůči vlasti, porazili nepřítele a úplně osvobodili sovětské Pobaltí od německých fašistických okupantů.
Velitelství, štáby a politické orgány všech stupňů, jakož i stranické a komsomolské organizace útvarů provedly rozsáhlé přípravy, takže sovětská vojska byla zabezpečena vším nezbytným k úspěšnému splnění budoucích úkolů. Vojska byla doplněna lidmi i technikou, na hlavních směrech byla vytvořena úderná uskupení, byly soustředěny zásoby střeliva a zorganizováno materiálně technické zásobování, blízko fronty byla vybudována předsunutá letiště. Vojáci i velitelé, plni útočného elánu, byli odhodláni čestně splnit své povinnosti vůči vlasti (informace použity z historického podkladu: Velká vlastenecká válka. sv. 4., kapitola XII. str. 308.)."

Estonsko a boj RA na přístupech k Rize.
Ofenzíva, která měla vést k celkovému osvobození Pobaltí Rudou armádou, byla všeobecně zahájena dne 14. září 1944.
"Na rižském směru přešla současně do útoku úderná uskupení 3., 2. a 1. Pobaltského frontu. Rozhodujícím způsobem ovlivnil průběh operací úspěch, jehož dosáhlo úderné uskupení 1. Pobaltského frontu operující na jeho pravém křídle. Poněvadž dobře zorganizovaná dělostřelecká a letecká příprava umlčela palebný systém nepřátelské obrany, nenarazily sovětské jednotky při přechodu do útoku na silnější palebný odpor. K úspěchu útoku přispěly i přehrady, které vybudovala sovětská vojska na horním toku řeky Mëmele a Lielupe. Přehrady byly před zahájením útoku uzavřeny, tím značně poklesla úroveň vody a pěchota i tanky mohly v rychlém tempu tyto řeky překročit.
Vojska 43. A pod velením generálporučíka A. P. Běloborodova a část sil 4. ÚA, které velel generálporučík P. F. Malyšev, zaútočila na dvou úsecích širokých celkem 13 km a večer 14. září se zmocnila prvního pásma obrany. Severně od Bausky překonala na malém úseku i druhé pásmo, to znamená, že prolomila nepřátelskou obranu v celém její taktické hloubce. Téhož dne byla do průlomu zasazena rychlá skupina 43 A - 3. gardový mechanizovaný sbor. Ta však byla na přístupech k Iecavě zastavena zálohami, které sem nepřítel přisunul. Příštího dne v prostoru jižně od města podnikl nepřítel asi 17 protiztečí.
Vojska úderného uskupení frontu však obešla Iecevu z východu a prolomila i týlovou nepřátelskou obrannou čáru - ´východní mitavskou linii´. Večer 16. září pronikl předsunutý oddíl rychlé skupiny k Západní Dvině a střelecké svazky až k přístupům k Baldone. Za tři dny postoupila vojska o více než 50 km a rozšířila frontu útoku na 80 km. K zabezpečení průlomu nepřátelské obrany značně přispěla 3. Letecká armáda pod velením generálplukovníka letectva N. F. Papivina. Za nepříznivých meteorologických podmínek provedla za první dny útoku 5 070 vzletů. Při průlomu na tomto směru si velmi úspěšně vedl 1. střelecký sbor pod velením hrdiny Sovětského svazu generálporučíka N. A. Vasiljeva, zejména jeho pravokřídelní 145. střelecká divize, které velel generálmajor P. A. Dibrova. Svazky tohoto sboru, dobře řízené v boji, dosáhly během útoku vysokého tempa (15-17 km denně), ačkoli terénní podmínky byly velmi těžké.
Tím, že sovětská vojska pronikla k Baldone a Západní Dvině a získala možnost dále postupovat k Rize, vzniklo nebezpečí, že nepřátelská vojska bránící se v prostoru mezi Západní Dvinou a Skaistkalne budou odříznuta. Německé velení proto začalo svá vojska stahovat z tohoto úseku fronty. Současně se pokoušelo odstranit trhlinu, která vznikla v týlové čáře.
Severně od Západní Dviny postoupila za tutéž dobu vojska 3. Pobaltského frontu na úseku hlavního úderu, jižně od jezera Vörtsjäry, o 4-6 km a zmocnila se druhého postavení hlavního pásma obrany, zatímco vojska 2. Pobaltského frontu obsadila jen první postavení v prostoru Ergli. Tak nepatrný postup byl způsoben nejen silným nepřátelským odporem, ale i podstatnými nedostatek v organizaci průlomu, zejména tím, že dělostřelecká příprava útoku byla provedena do malé hloubky a že k přímé podpoře pěchoty nebylo přiděleno dostatečné množství tanků. Přesto však vojska obou frontů poutala svými operacemi velké síly a přinutila nepřítele zasadit všechny zálohy. Nepřítel utrpěl velké ztráty. Pět pěších divizí, které se zde bránily bylo tak vyčerpáno, že hitlerovské velení bylo nuceno je sloučit a vytvořit z nich bojové skupiny (informace použity z historického podkladu: Velká vlastenecká válka. sv. 4., kapitola XII. str. 308, 309.).
Po úspěšných akcích, které provedlo pravé křídlo 1. Pobaltského frontu za první tři dny operace, se Skupina armád Sever (Nord) dostala do nebezpečí, že bude izolována a rozčleněna. Velitel Skupiny armád Sever (Nord) generálplukovník Schörner hlásil 15. a 16. září hitlerovskému hlavnímu stanu, že německá vojska v Pobaltí ztratila téměř polovinu svého stavu a očekávají svůj 'poslední okamžik', že skupina není s to vést dlouhé obranné boje a má jen jedinou možnost - ustoupit (historickým podkladem zde bylo: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 13 586, l. 215-218, 246.). Německé fašistické velení, které dříve ani nepomyslelo na to, že by mohlo vyklidit sovětské Pobaltí, se teď rozhodlo stáhnout svá vojska z obsazených postavení na celé frontě od Finského zálivu až po Západní Dvinu (historickým podkladem zde bylo: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 13 586, l. 246.). Nejdříve měla ustoupit Bojová skupina 'Narva'. Poté měla vojska německé 18. A vyklidit linii 'Valga' a spolu s Bojovou skupinou 'Narva' zaujmout obranu na linii 'Cësis' ( Zde na mapě,



viz útoky září 1944 na ´Cesis´. Když však vojska Leningradského frontu přešla do útoku a situace nepřítele se zhoršila, změnilo hitlerovské velení svůj původní plán. Uspíšilo o 24 hodiny ústup Bojové skupiny 'Narva', upustilo od obrany na linii 'Cësis', jejíž jižní část byla již ohrožována vojsky 2. Pobaltského frontu a rozhodlo se stáhnout svá vojska na další obrannou čáru na linii 'Sigulda' (na mapě



viz boje na linii ´Sigulda´). Současně podnikl nepřítel v prostoru na jihozápad od Dobele a z prostoru Baldone dva mohutné protiúdery, kterými se snažil zadržet útok 1. Pobaltského frontu na rižském směru a obnovit obrannou frontu (informace použity z historického podkladu: Velká vlastenecká válka. sv. 4., kapitola XII. str. 309.).

[michan]

Lotyšsko, Litva a Estonsko 1944. Č 6.

Již řečené dva německé protiúdery byly prováděny ze dvou směrů. První protiúder v prostoru Dobele zasadila Bojová skupina utvořená z německé 3. TA, kterou tvořily jednotky tankových divizí (dne 20. září 1944 byla německá 3. TA předána ze Skupiny armád "Střed" /"Mitte"/ do Skupiny armád "Sever" /"Nord"/). Německá Bojová skupina vzniklá z 3. TA se "skládala ze 12 motorizovaných praporů a asi 380 tanků a SHD. Přešla do útoku 16. září 1944 z prostoru jihozápadně od Dobele. Jejím úkolem bylo zmocnit se Dobele a Jelgavy a udeřit do boku středního uskupení 1. Pobaltského frontu (složení - 51. vševojsková A a 5. GTA), které se připravovalo k útoku z prostoru Jelgavy na Kemeri. Avšak přes houževnaté německé útoky se podařilo Hitlerovcům za 7 dní, od 16. do 22. září, vklínit se na úseku širokém 12 km pouhých 5 km do hloubky sovětské obrany.
Druhý protiúder, z prostoru Baldone zasazovala německá Bojová skupina, která měla 6 divizí, z toho dvě td. Ale ani zběsilé útoky, ani převaha v silách, nepřinesly Němcům úspěch.
Vojska úderného uskupení 1. Pobaltského frontu odrazila ve dnech 19. - 21. září všechny jeho útoky, 22. září obsadila město Baldone a ještě téhož dne večer se přiblížila na vzdálenost 16 km od Rigy. Nový nepřátelský protiúder, zasazený 23. září byl také neúspěšný, i když do boje zasáhly dvě další divize přisunuté z Bojové skupiny 'Narva'. Při odrážení hitlerovských protiúderů značně pomohla pozemním vojskům 3. Letecká armáda. Zvlášť úspěšně operovala 22. září v prostoru Baldone, bezprostředně před útokem i při dobývání města ( zde je foto



jak vojáci RA dorazili ke kilometrovníku - Riga 15 km.). Během protiúderu na jižních přístupech k Rize bylo nepřátelské velení nuceno zasadit do boje nejen všechna vojska, která se zde bránila, ale i operační zálohy Skupiny armád Sever (Nord), přesunuté z pásma 18. A, jakož i část svazků, které se uvolnily po ústupu Bojové skupiny 'Narva' z Estonska.
Na sever od Západní Dviny se útok sovětských vojsk rozvíjel stále pomalu. V pásmu 3. Pobaltského frontu kladl nepřítel dále houževnatý odpor, snažil se udržet linii 'Valga' a zajistit tak Bojové skupině 'Narva' ústup z Estonska. Úderné uskupení frontu (z 3. Pobaltského frontu) potřebovalo proto ještě 5 dní k tomu, aby prolomilo nepřátelskou obranu do celé taktické hloubky.
Vojska pravého křídla frontu, 67. A pod velením generálporučíka V. Z. Romanovského zdolala řadu nepřátelských opevněných postavení a 22. září pronikla k (řece) Ale. Vojska ve středu bojové sestavy - 10. tankový sbor (velitel generálmajor tankových vojsk M. K. Šapošnikov) - pronikla do prostoru Daksti. Když se v tomto prostoru objevily sovětské tanky vojáci z nepřátelské 21. pd, která se bránila, podlehli panice a začali zmateně ustupovat na západ. Úspěšné operace 3. Pobaltského frontu na tomto směru a útok Leningradského frontu přinutily německé fašistické velení k urychleném stažení 18. A. Vojska 3. Pobaltského frontu pronásledovala ustupujícího nepřítele a do večera 23. září postoupila k Nuie a Rüjieně a obsadila město Valnieru.
Ještě nebezpečnější byl pro nepřítele postup sovětských vojsk k Rize v pásmu 2. Pobaltského frontu. Proto dělal všechna opatření, aby v tomto prostoru nebyla prolomena linie 'Cësis'. Zvláště úporně se Hitlerovci bránili na směru hlavního úderu frontu. Vojska frontu však prolomila 22. - 26. září nepřátelskou obranu na linii 'Cësis' ( viz mapu linie Cesis v Č 5.) a postoupila do hloubky 16 km.
Nejrychlejším tempem se rozvíjel útok Leningradského frontu v Estonsku, kde se pro to vytvářely zvlášť příznivé podmínky. Jeho vojska přešla do útoku z tartuského úseku 17. září.
Již první den prolomila sovětská 2. ÚA pod velením generálporučíka I. I. Feduninského nepřátelskou obranu a do večera 18. září postoupila do hloubky až 8 km. Na jejím pravém křídle, podél západního břehu Čudského jezera, zvláště rychle útočil 8. estonský střelecký sbor pod velením generálporučíka L. A. Perna. Sbor byl zformován v roce 1942 a poprvé bojoval proti německým fašistickým vetřelcům u Velikých Luk. Synové estonského lidu bojovali udatně. Jejich nenávist k fašistickým utlačovatelům neznala mezí. Ve dne i v noci, v neschůdném močálovitém a zalesněném terénu, bez odpočinku bili tehdy estonští vojáci Němce. ´Dlouhé věky sténala estonská země pod železnou botou německých baronů´ (určitě sporná byla poslední věta, kterou každý Estonec vnímal nejméně jinak, většina by s ní nesouhlasila - má poznámka). Estonské divize nyní bojovaly na své půdě (některé kontroverzní věty jsem uvedl úmyslně, aby byl vidět zájem bolševiků na propagandě pro jinak nepřátelsky naladěné Estonce vůči SSSR. Historickým podkladem pro informace o bojích jsou z: AMO SSSR, f. 217, inv. 1217, sp. 598, l. 291-297.). "
Úspěšný útok a rychlý postup sovětské 2. ÚA z Leningradského frontu přinutil Němce, aby již 18. září 1944 začali stahovat své jednotky z narvského směru. V noci na 19. září 1944 začala sovětská 8. A pronásledovat Němce a již za dva dny postoupila místy do hloubky 90 km; do večera 20. září osvobodil útočný oddíl 2. ÚA Rakvere a vojska levého křídla 2. ÚA pronikla do prostoru Lohusuu, kam již postoupily ostatní jednotky této armády. "Během 19. a 20. září postoupila 2. ÚA na sever na čáru Simuna-Rakke a na severozápad, kde dosáhla přístupů k Pöltsamaa. Od tohoto okamžiku pronásledovaly obě armády nepřítele směrem na západ, k Tallinnu.
Velmi účinně pomohlo vojskům frontu letectvo a brigáda říčních lodí Baltského loďstva. Chránily bok útočících vojsk, podporovaly je palbou, vylodily výsadek na severním pobřeží jezera a tím přispěly k rychlému postupu sovětských vojsk podél pobřeží Čudského jezera.
8. A, jíž byl předán z 2. ÚA 8. estonský střelecký sbor, pokračovala za podpory letectva pronásledování nepřítele na tallinnském směru. V těchto bojích se odvážně bili vojáci estonského sboru. Vzor hrdinství podali průzkumníci pod velením podporučíka K. P. Salny. Deset odvážlivců vtrhlo nenadále na stanici Tamsalu (15 km jihovýchodně od Tapy), rozprášili nepřátelskou jednotku, zabili 150 vojáků a důstojníků a 22 jich zajali.
Obyvatelé vítali Rudou armádu a vojáky estonského střeleckého sboru s velkým nadšením (....).
Často se aktivně účastnili bojů, přiváželi střelivo, pečovali o raněné. Mnozí z nich byli navrženi sovětským velením k vládnímu vyznamenání.
Předsunuté oddíly 8. A, skládající se z tankových brigád a posilových jednotek dosáhly ráno 22. září 1944 přístupu k Tallinnu, rozdrtily nepřátelské jednotky chránící město a kolem 2. hodiny odpolední osvobodily Tallinn, hlavní město Estonské SSR a důležitou námořní válečnou základnu na Baltském moři. Vojákům 14. pluku 72. střelecké divize se dostalo cti, že jako první vztyčili rudou vlajku na budově Nejvyššího sovětu Estonské SSR. Poručík I. T. Lumiste z estonského střeleckého sboru, který bojoval v předsunutém oddílu, vztyčil rudý prapor na starobylé věži Toompea (zde je mapa



bojových operací Rudé armády od 17. do 26. září 1944, doby, kdy dobyla Tallin.). Téhož dne (22. září 1944) byla vypálena v Moskvě slavnostní salva na počest vojsk Leningradského frontu, která osvobodila Tallinn. Svazky a útvary, které se vyznamenaly v bojích za osvobození města, dostaly název 'Tallinnské'.
Pracující Tallinnu uvítali z nevylíčitelným nadšením svou osvoboditelku Rudou armádu (...). Zaplnili ulice města a jejich radost vyústila v bouřlivý jásot, když jim na jejich pozdrav odpověděli mateřštinou vojáci estonského sboru. Na Náměstí svobody se kolem tankistů shromáždily velké skupiny lidí. Přinášeli květiny a ozdobili jimi věže tanků. Lidé, zbaveni fašistického jařma, se znovu cítili svobodní /já bych opět řekl někteří - má poznámka/ (informace použity z historického podkladu: Velká vlastenecká válka. sv. 4., kapitola XII. str. 310, 311.)."
V bojích o město Tallinn se vyznamenali i někteří vojáci z 8. estonského střeleckého sboru. Někteří z nich i ukázali, že se tehdy našli Estonci, kteří bojovali za sovětskou moc, neboť oni a jejich rodina se měli za SSSR velmi dobře. Východní historiografie připomíná, že někteří Estonci se vyznamenali v bojích o Narvu, Tallinn, při osvobozování Novosokolniků, Tartu a dalších měst. Některé útvary a jednotlivci byly dokonce vyznamenány Řádem rudého praporu, Suvorovovým řádem, Kutuzovovým řádem, Řádem Alexandra Něvského a Řádem rudé hvězdy. Celkově vláda SSSR vyznamenala přibližně 20 000 vojáků a důstojníků. Dokonce, z důvodu propagace komunistických myšlenek pro nerozhodné obyvatele Estonska, byly později, k 28. červenci 1945, některé estonské národní svazky a útvary přejmenovány na gardové.
Je zde nutné připomenout, že na druhé straně fronty, u vojsk Třetí říše, bojovali nacionalističtí Estonci a také jednotky SS estonské divize (proti Leningradskému frontu bojovaly v řadách Wehrmachtu estonští dobrovolníci, a již od 20. února 1944 také - 20. granátnická divize SS Estonsko, viz zde poslední odstavce v Č 1.: http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=185&t=1676
- mé poznámky a Použité podklady).
Při pronásledování nepřítele spolupracovalo s vojsky sovětské 8. A také loďstvo, které chránilo pravý bok armády z moře i ze vzduchu.
1. brigáda torpédových člunů pod vedením kapitána I. stupně G. G. Olejnika vylodila výsadky námořní pěchoty na ostrovech i v přístavech Finského zálivu. Dne 20. září 1944 se vylodil výsadek na ostrově S.-Tütarsaar; v následujících dnech vyhnaly výsadky námořní pěchoty nepřítele z přístavu Kunda a Loksa a dne 23. září se zmocnily ostrova Naissaar (Nargen). Letectvo Baltského loďstva operovalo současně na námořních komunikacích nepřítele a znemožňovalo evakuaci nepřátelských vojsk z Estonska.
Úspěšně se rozvíjel útok sovětské 2. ÚA. Za dva dny postoupila o 40-60 km na západ a večer 22. září dosáhla čáry Lelle-Vändra-Suure-Jaani (informace použity z Použité podklady, např. - Paul Adair - " Hitlerova největší porážka, a další podklady, mé poznámky a také z - Velká vlastenecká válka. sv. 4., kapitola XII. str. 311.).


Použité podklady:

Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 1, 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Historie německé armády – Philippe Mason.
Nicholas Bethell a redakční skupina Time-Life Books – ÚTOK NA SSSR.
John Keegan – Druhá světová válka.
Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 -1945.
Janusz Piekalkiewicz – Letecká válka 1939 – 1945.
Janusz Piekalkiewicz – Námořní válka 1939 -1945.
Len Deighton – Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války.
Hitlerova armáda – Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command.
Válka jako Peklo – Eduard Rauss, Hans von Greiffenberg, Dr. Waldemar Erfurth, Peter G. Tsouras – editor.
Prof. Alexandra Viatteau, Historian Paris II University, Prof. Norman DAVIES, Historian Oxfrod University a Dr. Dariusz GAWIN, Historian Museum of the Warsaw Uprising.
Mathias Färber – Druhá světová válka v obrazech.
David Brownstone a Irene Franck – Historie válek.
Paul Carell – Spálená země.
Paul Carell – Operace Barbarossa.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Černí andělé – Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4. - Redakce čtvrtého svazku - M. M. Minasjan(vedoucí redakce a autorského kolektivu)
P. P. Bogdanov, M. S. Dolgij, N. V. Krestnikovova ( literární redaktorka), J. A. Prokofjev, P. I. Šuktomov, M. A. Švarev, G. M. Tavrovská, M I. Traktujev a celý autorský kolektiv, který začíná - M. L. Altgovzen a pokračuje dalšími 27mi jmény....
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
V.V.Bešanov: „Kadry rešajut vse – surovaja pravda o vojne“ (Kádry rozhodují o všem – syrová pravda o válce), vyd. AST, Moskva 2006
L.M.Mlečin: „Josif Stalin, jevo maršaly i generaly“ (Josif Stalin, jeho maršálové a generálové), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2005
L.M.Mlečin: „Russkaja armija meždu Trockim i Stalinym“ (Ruská armáda mezi Trockym a Stalinem), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2002
B.N.Petrov: „Ot revoljucionnoj česotky k vojennoj katastrofe“ (Od revolučního svrabu k vojenské katastrofě), Vojenno-istoričeskyj archiv 3/2001 (Vojensko-historický archív 3/2001), Moskva 2001
M.V.Zacharov: „Generaľnyj štab v predvojennyje gody“ (Generální štáb v předválečných letech), Vyd. AST, Moskva 2005
N.Zenkovič: „Vyššij generalitet v gody potrjasenij“ (Vyšší generalita v letech otřesů), vyd. Olma-Press, Moskva 2005
„Statistika armejskovo terora“ (Statistika armádního teroru), Vojenno-istoričeskyj archiv 2/1997 (Vojensko-historický archív 2/1997), Moskva 1997
„Tragedija RKKA“ (Tragédie Dělnicko-rolnické Rudé armády), Vojenno-istoričeskyj archiv 1/1997 (Vojensko-historický archív 1/1997), Moskva 1997
Ch.Andrew,O.Gordějevskij: KGB – Důvěrná zpráva, Vyd. East Art Agenci 1994
Ch.Andrew,V.Mitrochin: Štít a Meč Vyd. Akademia 2001 a 2008
Oleg Kalugin: Proščaj, Lubljanka (Promiň, Lubljanko ) ,vydal Olymp 1995
Interviu s generálem KGB Olegem Kaluginem: Časopis Čajka 2002
M.Pečenka,J.Bašta a kolektiv: Encyklopedie špionáže,Vyd. Libri 1993
Slovenská armáda 1939-1945 - Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Apokalypsa v Karpatech - Karel Richter.
Klapálek K., Ozvěny bojů, 2. vyd., Praha 1987.
Přikryl Vladimír., Pokračujte v horách. Praha 1947.
Sacher V., Na počátku stála smrt, Praha 1968.
Sacher V., Nebeská brigáda (rukopis).
Sacher V., Pod rozstříleným praporem, Praha 1991.
Steiner Arnošt, Drebota Jindřich: Za cenu života, Praha 1981.
Pivoluska J., Parabrigáda., Bratislava 1970.
Mé poznámky a mapy.



Případné doplnění a diskuzi prosím zasílejte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=7&t=376&start=60