Útoky 2. a 3. Ukrajinského frontu
v období měsíců října až prosince roku 1944.
Na konci Č 3. byl popsán stav 2. Ukrajinského frontu a proti stojící nepřítel. Nyní si tedy řekněme další stav před 4. Ukrajinským frontem a některé zvláštnosti v postavení nepřítele, zde tedy u maďarských a německých jednotek.
"Před 4. Ukrajinským frontem stála část sil německé 1. TA a maďarská 1. A ze ´Skupiny armád A´.
Nepřátelská vojska bránící se v severním Sedmihradsku a v Maďarsku před 2. Ukrajinským frontem byla členěna do malé hloubky. Všechny armády Skupiny armád Jih (Süd) kromě německé 6. A byly operačně členěny do jednoho sledu.
Zvláštností nepřátelského uskupení bylo to, že maďarské divize netvořily jeden celek, ale operovaly v sestavě německých sborů. A i když zůstávaly pohromadě, jak tomu bylo u maďarské 2. a 3. A, byli jejich velitelé úplně podřízeni německému velení (takzvané vyztužení "korzetovou jehlicí" - /viz zde u Stalingradu, Bitva o Stalingrad IV. Pád 6. A - v asi třetím odstavci:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=111&t=1918
/ , se používalo ponejvíce po Stalingradu, ale jsou případy, že prokládání jednotek satelitů třeba jen německým dělostřelectvem se používalo i dříve - má poznámka). Kromě toho zaujímaly frontou ´tenkou jako nit´ daleko od Budapešti. V maďarském vnitrozemí nebyla téměř žádná vojska, o které by se mohla vláda opřít v případě, že by se odvážila změnit své vztahy k Německu. Blízko Budapešti soustředilo hitlerovské velení početné tankové síly.
Fašistické velení jednak soustředilo v Maďarsku velké uskupení vojsk a jednak nařídilo urychleně budovat obranné čáry. První z nich se táhla podél pravého břehu Tisy, druhá podél pravého břehu Dunaje s mohutným předmostním opevněním na východním břehu v prostoru Budapešti. Třetí čára měla být budována na maďarsko-rakouských hranicích a na východních výběžcích Malých a Bílých Karpat. Plánovala se také obranná čára mezi městem Érd a Blatenským jezerem a dále až k řece Drávě. Tato čára měla krýt jihozápadní přístupy k Budapešti a naftovou oblast Nagykanizsa. Ženijně byla nepřátelská obrana připravena špatně.
Dokonce i první pásmo mělo jen dva až tři zákopy do hloubky 2,5-3 km (historickým podkladem pro informace zde je: Velká vlastenecká válka, svazek 4,. kapitola XIII, str. 335 - 336., )."
"Nepřátelské velení chtělo udržet Maďarsko aktivními operacemi. Proto plánovalo zasazení dvou postupných úderů silami Skupiny armád Jih (Süd) v západních oblastech Rumunska a na Sedmihradské plošině a počítalo s tím, že porazí sovětská vojska, která sem pronikla, zatlačí je za jižní Karpaty a uzavře jim cesty do severního Sedmihradska a do Velké nížiny uherské (historickým podkladem pro informace zde byly: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 13 631, l. 265-266.).
Současně chtělo začít stahovat z Řecka a Jugoslávie vojska ohrožená jednotkami 3. Ukrajinského frontu a bulharskými divizemi, které pronikly k bulharsko-jugoslávským hranicím. Hitlerovské velení zakládalo svůj plán na chybném předpokladu, že sovětská vojska po tak rychlém srpnovém a zářijovém postupu na západ nebudou s to odrazit německé protiúdery a pokračovat v útočných operacích.
Hlavní stan vrchního velení (STAVKA) zhodnotil vojenskou, politickou i strategickou situaci, která se vytvořila počátkem října 1944 na jižním křídle sovětsko-německé fronty, a uložil sovětským vojskům, aby rozdrtila fašistická uskupení v Maďarsku a znemožnila Maďarsku další účast ve válce po boku Německa. Rudá armáda se měla přiblížit k západním hranicím Maďarska a rozvinout útok směrem na Vídeň a do jižního Německa. Tento úkol byl svěřen 2. Ukrajinskému frontu za podpory 4. Ukrajinského frontu (Téměř současně byl dán rozkaz 3. Ukrajinskému frontu k útoku v Jugoslávii. Operace tohoto frontu jsou popsány v jiné kapitole - Kapitola XIV.).
V souhlase s plánem STAVKY měl 2. Ukrajinský front zasadit úder jednotkami ve středu své bojové sestavy z prostoru severozápadně od města Aradu směrem na Debrecín a Nyíregyházu a pomocné údery na křídlech, rozdrtit hlavní síly německé Skupiny armád Jih (Süd), osvobodit východní část Maďarska a dokončit osvobození severního Sedmihradska. Předpokládala se těsná součinnost se sousedními fronty, zejména se 4. Ukrajinským frontem. Ten měl porazit nepřítele v Karpatech, zmocnit se prostoru Užhorod-Čop, proniknout k hornímu toku Tisy a úplně osvobodit Zakarpatskou Ukrajinu, okupovanou Maďary. Operace 4. a 2. Ukrajinského frontu koordinoval zástupce hlavního stanu maršál Sovětského svazu S. K. Timošenko. Je nutno dodat, že ještě, než 2., 3. a 4. Ukrajinský front dostaly své úkoly, bombardovalo dálkové letectvo na rozkaz hlavního stanu důležité vojenské objekty a velké železniční uzly na území Maďarska. Úspěšné splnění bojového úkolu vojsky 2. a 4. Ukrajinského frontu a osvobození Bělehradu vojsky 3. Ukrajinského frontu za součinnosti s Národně osvobozeneckou armádou Jugoslávie mělo vytvořit příznivé podmínky pro mohutný úder na Budapešť.
Na rozdíl od většiny strategických operací provedených v letech 1944-1945 měl útok v Maďarsku tu velkou zvláštnost, že byl připravován přímo během předchozích operací. Je známo, že je velmi obtížné úspěšně zorganizovat takovou operaci bez operační přestávky. Sovětské velení muselo doplnit vojska, vytvořit nová mohutná úderná uskupení, nahromadit potřebné zásoby materiálu, zorganizovat opravu poškozené bojové techniky, uvést do pořádku dopravu na cizím území, řešit otázky civilní správy na osvobozeném území atd. Dík obrovské organizační práci, kterou vykonalo sovětské velení a vojska v závěrečné etapě předchozí operace byly úkoly splněny / zde si neodpustím poznámku - Maršál Žukov ve své autobiografii - Vzpomínky a úvahy I. a II. silně kritizoval sovětskou připravenost a nepřipravenost všech lidí v SSSR na válku. Nefungovala ani organizace, ani vojenská část bojů, ani organizace týlu, či Logistika. Slova to byla hodně příkrá a ostrá, ale on to tak zevnitř viděl. Dokonce přímo napsal, že se naučily bojovat, se vším všudy, až v roce 1943. Již v Bagrationu - červen, červenec a srpen 1944 - byla vidět skvělá vojenská, takticko-strategická připravenost sovětských štábů a ostatních řečených složek - zde v Bagration 1944 V. Rudá armáda Č 1.. v druhé větě
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=187&t=1964
viz slova o vyspělosti sovětské vojenské vědy. Sověti roku 1944 uměly prostě bojovat. A tak jako řádky o Bagrationu, tak tyto předchozí věty z "Bible sovětů" říkají, že už v roce 1944 uměly i jejich týlové jednotky, dnes Logistika, zvládat přípravy všeho potřebného do budoucích ofenzív. Zcela se změnilo ve prospěch armády nejen plánování, ale i praktické zabezpečení všeho potřebného pro tak náročné druhy boje - mé poznámky./ (historickým podkladem pro informace zde je: Velká vlastenecká válka, svazek 4,. kapitola XIII, str. 336 - 337., ).
Cílem útočné operace provedené v říjnu 1944 na území Maďarska a později nazvané operací debrecínskou bylo porazit nepřátelské uskupení v prostoru Kluž-Oradea-Debrecín, rozvinout útok na sever směrem na Nyíregyházu-Čop a pomocí 4. Ukrajinského frontu osvobodit prostor Užhorod-Mukačevo (historickým podkladem pro informace zde je: AMO SSSR, f. 240, inv. 73 765, sp. 41/3,l. 2, 12-13, 16-17; sp. 41/9,l. 4.).
Velitel 2. Ukrajinského frontu vyšel z tohoto celkového cíle a rozhodl se zasadit hlavní úder na úzkém pásmu z prostoru jižně od Oradey a severozápadně od Aradu směrem na Debrecín vojsky operujícími ve středu sestavy frontu: 53. A pod velením generálporučíka I. M. Managarova, 6. GTA pod velením generálplukovníka tankových vojsk A. G. Kravčenka a jezdecko-mechanizovanou skupinou generálporučíka I. A. Plijeva. Dvě armády pravého křídla (40. A pod velením generálporučíka F. F. Zmačenka a 7. GA pod velením generálplukovníka M. S. Šumilova) útočily na široké frontě s cílem dosáhnout čáry Surdok-Apahida. 27. A pod velením generálplukovníka s. G. Trofimenka a rumunská 4. A měly za úkol zmocnit se prostoru Kluže, rozvinout útok ve všeobecném směru na Zalau a proniknout do prostoru Simlaül-Silvaniei. Jezdecko-mechanizovaná skupina generálporučíka S. I. Gorškova soustředěná v pásmu 27. A měla zasáhnout do boje z čáry na sever od Kluže. Jejím úkolem bylo proniknout nejpozději třetího dne útoku do prostoru na sever od Zalau a dále útočit na Satu Maru a na Carei. Vojska levého křídla frontu (46. A pod velením generálporučíka I. T. Šlemina a rumunská 1. A) měly úplně osvobodit celé jugoslávské území na pravém břehu Tisy, zajistit tím levé křídlo úderného uskupení a vytvořit předmostí u měst Segedin, Senta a Bečej (historickým podkladem pro informace zde je: Velká vlastenecká válka, svazek 4,. kapitola XIII, str. 337., )."
Pečlivě připravovaná operace měla být spuštěna dne 3. října 1944, ale útoky musely být přesunuty na 5. října 1944, neboť jednotky, které tvořily hlavní úderné uskupení dosáhly plného zabezpečení vším potřebným, a soustředění všech sil, až k řečenému datu.
Cíle oné, později nazvané - Debrecínské operace - byly skutečně impozantní a dalekosáhlé. Pokud by v daném čase bylo dosaženo všech vytčených cílů na Hlavním směru úderů, znamenalo by to, že vojska frontu proniknou až do prostor západně od Debrecína, k řece Tise. Provedou přitom obklíčení celého německého uskupení, které operovalo proti 4. Ukrajinskému frontu a také pravému křídlu 2. Ukrajinského frontu.
Což by v řečené době zcela měnilo situaci jižního křídla sovětsko-německé fronty.
Ale:
"2. Ukrajinský front zahájil operaci sice za příznivého poměru sil, ale na frontě dlouhé asi 800 km Na tak dlouhé frontě útočilo pouze 63 sovětských a rumunských divizí a vojska dvou opevněných prostorů. Na každou divizi v útoku tak ve skutečnosti ale připadlo 12 - 13 km fronty. Operační hustota vojsk byla tedy přibližně dvakrát menší než při BAGRATIONU, LVOVSKO-SANDOMĚŘSKÉ a také JASKO-KIŠINĚVSKÉ operaci. Terén, na kterém se mělo útočit, byl převážně členitý, hornatý a zalesněný, a jen na jih od Oradey se prostírala rovina. To se velmi nepříznivě projevilo na operacích sovětských vojsk. Kromě toho bylo při útoku na tak dlouhé frontě velmi nesnadné velet vojskům.
Podstatnou zvláštností operace bylo, že vojska 2. Ukrajinského frontu musela operovat na území tří států. Vojska pravého křídla měla útočit v severním Sedmihradsku, kde se vytvořila značně složitá politická situace. Sanateskova rumunská vláda a tzv. ´historické´strany zde rozněcovaly národnostní třenice. Vojska ve středu bojové sestavy frontu zahájila bojové operace na levém břehu Tisy v Maďarsku, jehož vláda dále vedla válku proti SSSR, což značně komplikovalo operace Rudé armády na tomto území, a nakonec vojska levého křídla frontu měla útočit ve spojenecké Jugoslávii, jejíž obyvatelstvo sovětská vojska srdečně vítalo (historickým podkladem pro informace zde je: Velká vlastenecká válka, svazek 4,. kapitola XIII, str. 337., 338. ).
