ČESKOSLOVENSKÁ ARMÁDA V LETECH 1945 AŽ 1956.
PÁR SLOV K HISTORII NAŠICH ŘÍČNÍCH NÁMOŘNÍCH SIL PO PRVNÍ I DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE.
PÁR SLOV K HISTORII NAŠICH ŘÍČNÍCH NÁMOŘNÍCH SIL PO PRVNÍ I DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE.
ÚVOD
Tento post či lépe článek neměl být dlouhý a původně také nebyl. Jenže snaha sesbírat co nejvíce informací a pozdější přímo příprava přednášky o této úžasné části našich dějin a to jak v rámci rakouského císařství a později Rakousko-uherské monarchie mě dovedly k tomu, že jsem původní práci radikálně přetvořil. Bohužel jsem tím porušil svůj slib našim Palbáckým námořníkům, že už jim nikdy nebudu zasahovat do jejich hájemství a budu se opět věnovat svým okruhům zájmu. Objevil jsem ale kus nového světa a myslím si, že je potřeba tuto část naší vojenské historie trochu rozebrat. Omlouvám se všem kolegům námořníkům, že se opět pouštím do jejich království. Je to tedy podruhé a v tomto případě opravdu naposledy. Pokud nabudete dojem, že zde plácám blbosti, klidně mě spláchněte do kanálu a Skelet to může klidně smáznout, nebudu se zlobit.
Je zajímavé, že vnitrozemský stát jako bylo v říjnu 1918 vzniklé Československo, se dopracovalo k založení a dlouhé desítky let s přestávkou vyvolanou Druhou světovou válkou, provozovalo říční námořní síly. Pravda je, že to nebyl pro naši armádu nosný druh ozbrojené složky, ale byla to úžasná historie, která vytvořila generace skvělých vojáků, kteří se na svoji zbraň, pokud to tak můžeme nazvat, dívali a pokud ještě žijí, dodnes dívají s pýchou a hrdostí, nebyli totiž jen tak ledaskdo.
Byli to opravdoví chlapi, a jak říká bývalý kolega Destroyman, námořníci jsou ze všech opravdových chlapů ti nejchlapovatější. Ne nadarmo se Palba.cz námořníkům věnuje s takovou péčí.
Na závěr své práce kolega Zemakt uvedl, že čím více se čs. námořníkům věnuje, tím více mu je smutno. Alespoň malou zmínku v učebnicích dnešních školáků by si určitě zasloužili! Mohu jen souhlasit. Třeba se nám podaří je nakonec do učebnic dostat.
Kapitola první: PÁR SLOV O VZNIKU A DĚJINÁCH VOJENSKÉHO NÁMOŘNICTVA RAKOUSKÉHO CÍSAŘSTVÍ A RAKOUSKO-UHERSKÉ MONARCHIE.
Nejdůležitější rakouský a později rakousko-uherský přístav Terst se stal součástí panství rakouského domu už v roce 1382. Stalo se mírovou cestou, když se terstská městská rada poddala jejich ochraně. Římská kolonizace zde proběhla v 1. století před naším letopočtem, město Tergeste připomíná již starořecký filozof, demograf a historik Strabón v době císaře Augusta.
Po pádu Říma bylo město v rukou Byzance, následně jej roku 788 získali Frankové, později o něj usilovala Benátská republika. Od 6. století zde sídlilo biskupství; nejznámějším biskupem byl v 15. století humanista Aeneas Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II.Habsburkové město někdy ignorovali, někdy se mu věnovali.
Přístav v Terstu v roce 1885
Například císař Fridrich III zde nechal kolem roku 1460 postavit na troskách staré římské pevnosti postavit pevný hrad, nesoucí název Sank Justa a rozhodl, že výhradně tudy bude proudit zboží z Rakouska do Itálie. Maxmilián I, jeho syn stanovil, že Terst bude centrem veškerého pobřežního obchodu podél jaderského pobřeží. Maxmilián II, jeho vnuk potom nechal Terst a další přístavní město - Rijeku, těžce opevnit, aby dokázala odolat nájezdu tureckých válečných lodí.
Díky tomu že se stal součástí říše vlastním rozhodnutím, zachoval si svoji autonomii až do 18. století. Rozvoj města se urychlil poté, co císař Karel VI. v roce 1719 prohlásil Terst svobodným přístavem, a jeho význam vzrostl tím, že se v roce 1730 stal centrem správy Přímoří. V roce 1775 se Terst stal součástí dědičných zemí a krátce nato byl spojen s oblastí Goricí a Gradišky.
V důsledku napoleonských válek Habsburská monarchie o celé Přímoří přišla nejdříve ve prospěch napoleonského italského království a následně se Terst stal v roce 1809 součástí Ilyrských provincií, které byly přímo spravovány Francií. Porážkou Napoleona Rakousko v roce 1813 znovu získalo tuto oblast a tři roky poté ji přeměnilo na Ilyrské království. Po roce 1825 byl Terst se svým bezprostředním okolím odloučen od místní správy a podřízen přímo koruně. V roce 1849 bylo Ilyrské království zrušeno a Terst se stal sídlem místodržícího pro celou korunní zemi Přímoří. Ta se skládala se z markrabství Istrie - včetně ostrovů Kvarnerského zálivu, hrabství Gorice a Gradiška a od nich odděleného Terstu.
Po obnově ústavního života v monarchii v roce 1861 byl Terst opět samostatnou korunní zemí v rámci Rakouského císařství a v souvislosti s rakousko-uherským vyrovnáním se pak stal součástí západní poloviny říše, Předlitavsko. Získal samosprávu a byl zde i Terstský zemský sněm, v jehož čele stál zemský hejtman. Státní správa ovšem byla nadále organizována pro celé území Rakouského přímoří cestou společného místodržícího.
Zde je nemálo nádherných pohlednic Terstu: http://www.smirice.eu/rakousko/trieste.htm - přeneste se v čase
Pravda ale je, že základy vojenského loďstva rakouského císařství, nebylo položeno na moři ale na řekách, hlavně Dunaji. Trvalý boj Habsburků proti tureckým nájezdům, který započal s plnou silou v roce 1526, se pokud jde o lodě, neodehrával na moři, ale řekách. Hustá síť velkých řek na území říše dokázala velkou měrou nahradit mizerné pozemní komunikace a byla využívána oběma válčícími stranami.
Díky tomu první síla považovaná za loďstvo vznikla, co se týká rakouského císařství, hluboko ve vnitrozemí evropského kontinentu. Lodě se stavily z kvalitního dubového dřeva ze Slavonie. Jako hlavní lodě to byly nasady, úzké ploché čluny poháněné vesly a čajky, vojenské říční lodě, údajně odkoukané od kozáků, lodě poháněné vesly i jednoduchou plachtou. Bohužel příliv Turků odřízl Rakousko od zdroje dřeva a bylo třeba hledat náhradní řešení.
V roce 1532 vznikl ve Vídni Lodní mistrovský úřad a bylo stanoveno, že novým stavebním materiálem bude smrkové dřevo ze severní části Solné komory a hlavní loděnicí se stalo město Gmunden am Traunsse. Traunerinky, jak se dopravním a bojovým plavidlům ze smrkového dřeva byly sice méně odolné, ale byly laciné a staly se loděmi pro jedno použití. Při plnění úkolu se totiž nepředpokládal jejich návrat proti proudu řeky - byl by příliš nákladný a tak aby se zabránilo jejich ukořistění nepřítelem, byly po splnění úkolu zničeny.
Jelikož ale Turci používali Dunaj za stejným účelem, bylo rozhodnuto, že tato řeka bude tarasena. K tomu sloužily přehrazovací řetězy, které se táhly pod hladinou vody ze břehu na břeh a když na ně lodě narazily, musely zastavit a staly se terčem útoku. Ve Vídni je k vidění část jednoho takového řetězu. Původně byl dlouhý 590 metrů, vážil 29 tun a sestával z 2972 článků.
Když v roce 1529 poprvé oblehla turecká armáda Vídeň, jejích asi 100 000 vojáků bylo zásobováno právě pomocí lodí. Tyto lodě proti proudu řeky táhly tisíce křesťanských otroků. Malá rakouská flotila musela být zničena, nepodařilo se zajistit použitelné posádky. Nakonec Turci odtáhli, ale jejich snahy o další výboje nikdy neskončily. A v tom jim pomáhaly lodě. Jenže rakouské říční síly postupně rostly, nabraly zkušenosti a kladly tvrdý odpor. Tak i tito lodníci mají zásluhu na zpomalení a pozdějším zastavení tureckého postupu do nitra Evropy. Lodě byly budovány ve vídeňském přístavu a díky nesporným úspěchům byla v roce 1540 do rakouské vojenské přísahy vložena formule „ na vodě i na zemi“ a zůstala zde až do konce Velké války v roce 1918. Současně vyšel úplně první, dejme tomu služební předpis, lodní pořádek císařských lodníků. Nesl jméno: "Wie es auff dem Mörr za faren mit den Teutschen Knechten soll gehalten sein“. Zde byly poprvé stanoveny německým žoldnéřům pravidla pro boj na vodě.
Třicetiletá válka na tomto stavu, tedy vybudování velkého a silného loďstva na slané vodě, z počátku nic moc nezměnila. Válka byla nesmírně nákladná a vyčerpávala síly Rakouského císařství až po samou mez únosnosti. Navíc se Císař cítil spíše jako vnitrozemec a neměl nějakou velkou touhu po pronikání na moře a oceány a a tedy budovat velké a silné lodě.
Jenže bojová činnost na území dnešního Německa a vstup nových nepřátel do války – Dánů a Švédů, tento stav razantně změnil. V roce 1629 Albrecht z Valdštejna po několika vítězných bitvách zatlačil Dánskou armádu na pobřeží Baltu. A donutil dánského krále Kristiána IV. K uzavření míru. Za odměnu jej císař Ferdinand II ho jmenoval, světe div se, „ADMIRÁLEM OCEÁNU A BALTSKÉHO MOŘE“.
A tak se český šlechtic Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna někdy psaný po našem Vojtěch Václav Eusebius z Valdštejna, který se narodil 14. září 1583 v Heřmanicích u Jaroměře a byl poté, co upadl do nemilosti zavražděn 25. února 1634 v Chebu, jinak tedy úspěšný český vojevůdce a méně úspěšný politik, vévoda meklenburský, frýdlantský, hlohovský a zaháňský, stal prvním českým admirálem v rakouských službách. Bohužel bez loďstva. Berte to jako historickou perličku, mě osobně to ale úplně nadchlo.
Historicky první admirál českého původu – Albrecht z Valdštejna
Byla to rozhodně velká pocta, ale stejně jenom stál a bezmocně se díval, jak mu Dánové mizí na lodích za obzorem. Nemohl nic dělat – neměl to nejdůležitější – flotilu válečných lodí s posádkami. Jenže Albecht nebyl jen tak někdo. Byl to člověk akční a okamžitě začal plánovat jak tuto flotilu získat. Jenže válka šla svojí cestou, Valdštejn sám byl zabit svými vojáky na pokyn toho, kterému dlouhá léta věrně sloužil. A celou oblast Baltu ovládli Švédové. Jejich úspěšné tažení donutilo císaře k těžkým ústupkům. Musel zbořit všechny vybudované pobřežní pevnosti a těch pár lodí co se stihlo založit či dokonce postavit muselo být zapáleno. A když se k Švédům přidala i hansovní města, sen o Baltu a Severním moři navždy skončil.
Malý zájem nebo spíše nezájem o vlastní válečnou flotilu byl ale zřejmý už před vypuknutím Třicetileté války. Důkazem je, že před Turky utíkalo mnoho lidí a usazovali se na jaderském pobřeží, tak nějak bez schválení a živili se rybařením, drobným obchodem podél pobřeží a bohužel i pirátstvím. Těmto lidem se říkalo uskoci a po nějaké době si získali respekt panovníků a zůstali svobodní. Cena ale byla smluvena tak, že převzali odpovědnost za obranu celého jaderského pobřeží. Centrum jejich komunity bylo město Senj.
Pevnost Nehaj, památka na uskoky ve městě Senj. Je to důkaz moci uskoků.
Nechal jej v letech 1553 – 1559 vybudovat kapitán uskoků, Ivan Lenković. Hrad měl dobrou strategickou polohu, proto z něj šlo pozorovat připlouvající lodě. Z pohledu pevnostní architektury se však vymyká středomořskému stylu, postaven byl totiž podle nejmodernějších vojenských pravidel. Jde o dvoupatrovou budovu čtvercového půdorysu, která je na rozích spojena kruhovými baštami.
Na místě tehdejšího a dnešního města tohoto jména existovala římská osada Senia. V raném středověku se Senj stala dokonce sídlem biskupa. Roku 1184 daroval král Béla III. město Templářům, od roku 1271 patřilo Frankopanům a od 16. století Rakušanům. V 16. a 17. století zde působili již zmínění uskoci, kteří vedli záškodnickou válku - i s pomocí svých rychlých lodí - proti Turkům a bohužel i Benátkám. V letech 1776 - 1779 byla vystavěna Josefinská silnice, která vedla ze Senje až do Vídně a pomohla částečně obnovit význam města.
Pirátské útoky na Benátky dokonce vedly k tomu. Že roku 1613 benátská flotila za pomoci Turků zaútočila na Senj a Terst a obě města i přístavy zpustošila. Následně začala nečekaná, takzvaná Válka furlanská mezi Rakouskem a Španělskem na straně jedné a Benátkami, Anglií a Nizozemím na straně druhé, který se odehrál v období let 1615 až 1617, která říši ekonomicky velmi poškodila – téměř zastavila obchod se solí.
Válka se vedla na omezeném prostoru mezi Goricí a Rijekou. A trůn byl donucen začít vážně uvažovat o vybudování flotily. Jenže stavba se táhla a táhla a nakonec byly rozestavěné do konce jen dvě velké galéry, konalo se v loděnici v Terstu. Materiál se bral z lesů patřících Hansovi Ulrichovi von Eggenbergovi, který jako přítel arcivévody Ferdinanda – budoucího krále a císaře, poskytl materiál darem. Stavbu lodí řídil Angličan Robert Elliot. Než byla stavba dokončena, byl podepsán tzv. madridský mír.
Byla to jedna z mnoha předeher třicetileté války. Do války se zapojilo mnoho jiných evropských mocností, ale bojiště zůstalo ve Furlansku a Istrii. Vítězství se přisuzuje Habsburkům, mírová smlouva obsahuje položky o vyhnání uskoků a vrácení Istrie a Furlanska pod jejich nadvládu. A tak byli uskoci byli násilně přestěhováni do vnitrozemí a jejich četné lodě spáleny.
V ten okamžik trůn ztratil zájem na skoro hotových lodích a nechal je zničit. Lepší důkaz nezájmu o aktivní činnost na moři nelze najít. A to ještě není všechno, jak uvidíte dále.
No a tak ve velkém byly nadále používaný jen říční lodě a to jak k přepravě zásob, tak i vojáků. To platilo po celou Třicetiletou válku.
Ale abych na něco nezapomněl, přece jen došlo v průběhu Třicetileté války k bojům na vodní hladině. Byl celý řetěz srážek na Bodamském jezeře. Tato významná vodní plocha poskytuje své pobřeží několika významným městům, například Kostnici, Lindau či Bregenzu. Císaři na nich velmi záleželo a jejich význam vnímali i Švédové. Ti na březích jezera postavili několik pevností a na hladinu spustili válečné lodě. Císařští vyzbrojili několik nákladních lodí a od roku 1632 do konce války se zde sváděli šarvátky. Největším úspěchem císařských lodníků bylo ukořistění švédské lodě Bachofen. Po válce Švédi své lodě spálili a Rakušané své odzbrojili a převedli k mírovému životu.
No a jak to bylo po Třicetileté válce? Nic se neměnilo. Rakousko válčilo stále znovu a znovu, nepřátel bylo hodně. Ale ten největší, Turci, se chystali na další nájezd na Vídeň a po jejím pádu dál do nitra Evropy. Po moři to na Rakousko nešlo, bylo to složité a sami Turci to měli jednodušší pěkně po zemi. Velkou roli tak opět měl sehrát Dunaj a jeho přítoky. Tyto řeky posloužili k tomu, aby turecká armáda přepravila k Vídní většinu těžké výzbroje a dále byl vytvořen vodní zásobovací most. Lodě využily obě strany, Turci při obléhání Vídně roku 1683 a Rakušané a jejich spojenci při bojích o Budín, Petrovaradín, Bělehrad a dalších akcích.
xxxxx
Dvě dobové rytiny z válek proti Turkům. Pokaždé jde o bitvu o Bělehrad. První obraz ukazuje boj o toto město v roce 1688 a druhý potom v roce 1717.
Lodě byly většinou veslice doplněné velkou plachtou, ale minimálně polovina přeprav proti proudu vodních toků se realizoval vlečením pomocí otroků nebo samotných posádek. Údajně na některých místech Dunaje je ještě dnes zachované cesta, po které ti chudáci svá velká břemena vlekli. Říční lodě ale měly v těchto válečných střetech jen pomocnou roli. O bitvách na hladině vodních toků se nemluví ani nepíše. Rozhodovaly boje na souši.
Změna v přístupu v duších ale bohužel jen krátkodobá nastala po roce 1700, kdy vymřela španělská větev habsburského domu a vypukla válka o dědictví španělské. Bojovalo se všude - Evropě i v koloniích a po 13 letech došlo k přerozdělení španělské říše. Rakousko si prozatím uchovalo Sardinii, Neapolsko, Milánsko a Španělské Nizozemí. Arcivévoda Karel se sice nestal jak bylo plánováno španělským králem, ale stal císařem Svaté říše římské národa německého jako Karel VI. Okamžitě si uvědomil, že nyní vládne územím, kterým vládnout nebo je ekonomiky využívat bez lodí a tedy i válečných nelze. Zámořský obchod a koloniální politika najednou byly pro Rakousko nezbytné. Karel VI to věděl, žil ve Španělsku.
Jako válečník byl Karel VI poměrně schopný. Ale jako bonus, měl vedle sebe Evžena Savojského, skvělého vojáka a také chytrého ekonoma a politika. A ten ho přiměl k tomu, aby tyto otázky vzal vážně. Díky tomu byla císařem založena Císařská Východo- a Západondická obchodní společnost se sídlem v Ostende. Ta velmi rychle navázala obchodní vztahy se španělskými koloniemi v jižní Americe a koloniemi dalších evropských mocností v Indii. Cílem bylo dostat do říše co nejvíce a co nejlevnějších surovin. Začala první a současně poslední habsburská koloniální expanze.
V roce 1719 byla na Koromadském pobřeží ve Východní Indii vztyčena habsburská vlajka a začala stavba pevnosti.
Další základny vznikly:
- Guinejské pobřeží v západní Africe
- Malabarské pobřeží v Indii
- Kanton v Číně.
Objevily se velké kvalitní lodě a společnost přinášela na tehdejší podmínky v císařství pohádkové zisky. Námořní mocnosti znervózněly – najednou zde byla hrozba vážné konkurence. Všemu zasadila ránu do vazu věc, kterou nikdo nemohl předvídat. Karel VI. neměl mužského potomka. A to byl v tehdejší době naprostý průšvih. Mohlo to dopadnout jako se španělským dědictvím. Císař se rozhodl vydat nový následnický řád, který měl zajisti dědictví trůnu i po ženské linii. V tomto případě šlo o Marii Terezii. Na svět přišla Pragmatická sankce. Jelikož narazila na zásadní odpor evropských panovnických rodů, bylo třeba získat podporu. Bylo nutno podstoupit velké politické ústupky a ekonomické oběti. Aby získal podporu Anglie, musel zrušit velmi úspěšnou Císařskou Východo- a Západondickou obchodní společnost. Tím slibný projekt zanikl po pár letech.
Císař ale námořní obchod jako takový nezavrhl. Zahájil přestavbu přístavů v Terstu a Rijece a z Terstu a Rijeky se roku 1719 stala svobodná přístavní města. Mezitím vyhlásil Jaderské moře za moře s bezcelní plavbou. Aby svobodnou plavbu podpořil a ochránil, rozhodl se zahájit stavbu válečných lodí. V Terstu tak byla zadána stavba:
- tří řadových lodí,
- jedné fregaty
- 6 až 9 galér.
Základem flotily ale měly být řadové lodi, které nesly názvy: San Carlo – měla to být vlajková loď, Santa Elizabetta a San Michelle, původem z Neapole, které říše získala po válce o dědictví španělské. Flotile měl velet anglický admirál Deigham, jmenovaný do funkce roku 1725.
Aby se mohlo sloužit dle jednotného mustru, byl vydán v roce 1730 nový služební řád pro důstojníky a pro mužstvo. Jenže nic to nebylo platné.
V roce 1733 vypukla válka mezi Rakouskem na jedné straně a Španělskem a Francií na druhé straně. Flotila nejenom že nevystřelila ani ránu, ona ani nevyplula z přístavů. V8lka byla vedena natolik špatně, že byla ztracena to už navždy pro říši Sicílie a znovu Neapolsko. Flotile už velel Janovan Lucas hrabě Pallavicani, který se honosil titulem „Generál loďstva ostatních galér“.
V roce 1736 vypukla další válka s Turky. Tato válka skončila katastrofou. Přinesla jen zmar a nesmírné oběti a velké ztráty území. Do boje měly nastoupit i lodě. Bylo urychleně postaveno větší množství galér pro boj na Dunaji, posádky byly naverbovány až v Nizozemí. Posádky měly mizernou úroveň. Jen flotila vyplula, dvě galéry najely na pobřežní mělčiny a byly těžce poškozeny.
Lodě v Terstu byly zbaveny děl a většiny posádek – byly potřeba na pozemních bojištích. Terstská flotila tak byla k ničemu. Po válce se nic na tomto stavu nezměnilo a lodě tiše bez jakékoliv údržby trouchnivěly v přístavu. Nakonec se v roce 1737 předpokládaná vlajková loď San Carlo samovolně prožraná krysami a červy potopila přímo na kotvách. Tím skončil i tento pokus o vybudování vojenské flotily.
Za vlády Marie Terezie se stavělo jen málo válečných plavidel. Docházelo ale k pečlivým kartografickým aktivitám. Obchodní lodě přepadané berberskými piráty neměly tedy ochranu a vše řešili úplatky. Lodě začaly proplouvat přes Gibraltar do Atlantiku a dále. Marie Terezie nakonec založila Terstskou-Východoindickou společnost a její vlajková loď byla nazvána Joseph und Theresia. Nesla i děla, a v posádce bylo 30 vojáků pro obranu lodi i nákladu. Je vlastně neznámou skutečností, že v tomto období byly založeny malé kolonie v Indii a v Africe. Vlajková loď vyrazila na cesty a po čtyřech letech se s velkým ziskem vrátila. Přesto císař Josef II. koloniální aktivity ukončil.
Důvodů bylo více. Hlavně ale málo lodí, málo kvalitních posádek. Ale Josef II uskutečnil třetí pokus vybudovat kvalitní vojenskou flotilu. Plán vypracoval kancléř Kaunic, ale nedostatek financí neumožnil nic více než údržbu toho, co už bylo v provozu. Přesto ale byly v roce 1786 zakoupeny v v Ostende dva kutry. Nesly jména La Ferme a La Juste. Dne 4. října 1786 připluly do Terstu atento den je považován za den zrodu rakouského válečného námořnictva, které operovalo na Jadranu až do zániku monarchie v roce 1918.
Když vypukla Velká francouzská revoluce v roce 1789, francouzské námořnictvo vedlo válku jak v Atlantiku, tak ve Středozemním moři. Rakouské námořnictvo vylo slabé= a nezkušené a tak se vyhýbalo jakémukoliv konfliktu. Jenže v roce 1897 došlo v Jadranu k události, která ukončila tisíciletou samostatnou existenci Benátek a současně byla počátkem rakouské námořní síly.
Správa svobodného přístavu Terst se rozhodla své lodi bránit před napadením a to už od čáry jižně od přístavu Portore, dnes Kraljevica. Obchodní flotilu, která měla na palubách lodí terstská děla, na úrovni Quieta kontaktovala francouzská válečná flotila. Rakouské obchodní lodě s malým vojenským doprovodem se ukryly v neutrálním benátském přístavu. Francouzi neutralitu nerespektovali a zahájili na rakouské lodi palbu. Ta se rozhodla bránit a francouzská flotila utrpěla poměrně vážné škody. Když se objevila v dohledu benátská řadová loď Ĺ Eolo kotvící hlouběji v přístavu, Francouzi ustoupili. Následně rakouská flotila doprovázená řadovou lodí bezpečně doplula do Terstu.
Napoleon se rozzuřil a vydal ultimátum, kde mimo jiné požadoval exemplární potrestání kapitána řadové lodi Ĺ Eolo. Když nebylo splněno, vyhlásil Benátkám válku, město obsadila francouzská armáda a zde kotvící lodě se staly kořistí. Válka skončila v roce 1997 smírem, ale pro Benátky byla katastrofou. Rakousko ztratilo dnešní území Belgie a Lombardii, ale získalo Benáky, Istrii a Dalmácii. To byl ve své podstatě velký úspěch.
Na stožáry lodí a nad slavný benátský arzenál vystoupala nová vlajka. Flotila nesl v počátku název „Benátsko-rakouské námořnictvo“. Hlavní přístav byly Benátky a posádky tvořili Benátčané, Italové a Dalmatinci. Vše lidé od moře. V roce 1800 bylo ve Vídni zřízeno “VRCHNÍ VELITELSVÍ NÁMOŘNICTVA“. V jeho čele stál arcivévoda Karel ve funkci ministra. V roce 1803 byl přijat nový služební předpis, který platil plných 50 let, byl psán v italštině a služební řeč byla také italština. Od roku 1805 bylo vydáno nařízení o zavedení němčiny jako dalšího služebního jazyka v maríně. Doba pro námořníky stálého stavu na zvládnutí němčiny byla tři roky. Kdo nesložil zkoušky, byl propuštěn.
Rakouská námořní vlajka od roku 1799
Slibný vývoj přerušily válečné události. Díky válečným úspěchům Rakousko ztratilo přímořské oblasti a až do roku 1813 rakouská námořní vlajka zmizela z moře. Ale narazil jsem na jedinou větu, která praví, že v boji proti francouzům bojovala malá rakouská flotila na jezerech Comer a Garda.
Vše změnil konec napoleonských válek. Ukončil je takzvaný Vídeňský kongres, což bylo setkání zástupců téměř všech zemí Evropy po napoleonských válkách, které upravilo mezinárodní vztahy soustavou smluv. Kongres se konal od 1. října 1814 do 9. června 1815 ve Vídni pod předsednictvím rakouského císaře, uherského a českého krále Františka I., který byl ve funkci předsedajícího zastoupen ministrem zahraničí Klemensem Metternichem. Kongres tedy začal již po první abdikaci Napoleona Bonaparta v roce 1814 a pokračoval až do doby těsně před jeho definitivní porážkou v bitvě u Waterloo dne 18. června 1815. Na Vídeňském kongresu bylo poprvé postulováno právo národů na sebeurčení.
Hlavní myšlenky, ke kterým byl kongres směrován, byly dvě:
Primo: Restaurace, tedy snaha o nastolení do původního stavu do doby před Velkou Francouzskou revoluci a obnovit feudální a klerikální uspořádání, uspokojit územní požadavky vítězných velmocí a na trůny dosadit původní panovnické rody.
Secundo: Kvietismus – snaha o naprostý klid v Evropě, snaha zabránit revolucím za každou cenu.
Mapa Evropy po Vídeňském kongresu
Rakousko si díky tomuto politickému maratonu připojilo ke svému území Benátsko, Terst, Tyrolsko, Lombardii a Dalmácii, definitivně však ztratilo Belgii. A tak se rakouská námořní vlajka vrátila na Jaderské moře. Navíc i kořist byla velká - celé napoleonsko-italské námořnictvo. Ale vláda nedokázala najít pro námořní síly využití a tak došlo k prudké redukci stavů a omezení příjmu nových námořních důstojníků. Rakouské vojenské námořní síly tak sice nezanikly, ale pouze se udržovaly v jisté kondici. Přesto ale se ledacos dělo a dít se mělo.
Významná osobnost byla jmenována velitelem rakouské maríny 4. dubna 1849. Byl to komodor I. třídy Hans Birch Dahlerup Služební řečí se stala němčina a mezi důstojníky začali převládat Rakušané. Dahlerup dále obnovil námořní blokádu Benátek, během které byl poprvé v historii použit letecký útok: z kolesového parníku Vulkan byly na město vypouštěny malé horkovzdušné balóny se střelným prachem. Stalo se během válek maršála Radeckého v Itálii v letech 1848 až 1851, včetně následných událostí. A v roce 1850 bylo rozhodnuto, že hlavní základna válečného loďstva bude přenesena do Puly.
Velitel rakouského námořnictva: Komodor I. třídy Hans Birch Dahlerup
V roce 1854 se velitelem námořnictva stal arcivévoda Ferdinand Maximilián, což byl mladší bratr císaře Františka Josefa I., který se zasadil o jeho zvětšení a modernizaci. V roce 1859 mělo k dispozici 44 válečných lodí a na počátku 60. let 19. století začala stavba prvních lodí vybavených parním strojem, lodním šroubem a chráněných pancířem. V této souvislosti se musím zmínit jméno Josef Resse. Čecha, který měl – jak praví tradice - podíl na změně námořnictva většiny světa.
Josef Ludvík František Ressel se narodil 29. června 1793 a zemřel v Chrudimi 9. října 1857, v Lublani. Byl to rakouský lesník, spisovatel a vynálezce česko-německého původu, který se proslavil především vynálezem lodního šroubu.
Pocházel z česko-německé rodiny. Jeho otec Anton Herrmann Ressel byl český Němec, matka Marie Anna Konvičková byla Češka. Do školy chodil v Chrudimi a v roce 1806 odešel vystudovat gymnázium do hornorakouského Lince. Po úspěšném zakončení studia byl v roce 1809 přijat na dělostřeleckou školu v Českých Budějovicích, ale pro tělesnou slabost se z něj důstojník nestal. Poté měl studovat medicínu, ale nakonec získal stipendium na lesnické akademii v Mariabrunnu u Vídně. Po absolvování pracoval pro rakouský stát jako lesník na území dnešního Chorvatska a Slovinska v Kraňsku, kde se zasloužil o zalesnění krasové oblasti. K jeho nejvýznamnějším literárním dílům patří Dějiny přímořských lesů.
xxxxx
Josef Ressel a jeho řešení umístění lodního šroubu na lodi.
V Kostanjevici na řece Krka poprvé testoval svůj vynález lodního šroubu. V roce 1821 byl přeložen do Terstu, kde se stal lesmistrem a úspěšně pokračoval v testech. V roce 1827 získal patent a v roce 1829 dosáhl s upraveným parníkem v terstském přístavu rychlosti šesti uzlů. Poté se parní stroj porouchal a policie po nehodě další pokusy zakázala. Ressel zemřel, aniž by za svůj vynález získal jakékoli uznání. Teprve v roce 1866 mu vynález lodního šroubu oficiálně přiznala americká akademie věd ve Washingtonu.
Celé to je asi tak trochu omyl.
V Resslových časech parníky poháněla kolesa, která měla řadu nevýhod: nízkou účinnost, velkou hmotnost a rozměry. Kvůli zranitelnosti se nehodila na válečné lodě. O jejich nahrazení něčím lepším proto usilovala řada vynálezců. Většinou věděli jak: princip Archimedova šroubu je známý už z časů antiky a o jeho využití pro pohon dopravních prostředků létajících uvažoval mimo jiné také Leonardo da Vinci. Na skutečné lodi se objevil nejpozději roku 1775, kdy americký vynálezce David Bushnel prokazatelně postavil a úspěšně vyzkoušel jednomístnou ručně poháněnou ponorku Turtle. Ta měla hned dva lodní šrouby - jeden pro pohon vpřed, druhý pro svislý pohyb pod vodou.
Také Ressel roku 1829 použil na parníčku Civetta nezměněný Archimédův šroub, který se podobal víc vývrtce, než lodním šroubům, jak je známe dnes. Někteří autoři proto tvrdí, že Resselovo prvenství spočívá ve správném umístění šroubu na zádi před kormidlem. Ani to ale není pravda. Stejné řešení využil i slavný vynálezce parníku Robert Fulton u své ručně poháněné ponorky Nautilus roku 1801. Navíc jeho šroub se tvarem mnohem víc blížil těm současným.
První šroubem poháněný parní člun úspěšně vyzkoušel Američan John Stevens (1749-1838) už roku 1802. Na základě těchto zkušeností pak o 4 roky později postavil šroubový parník Phenix. Když se roku 1809 Phoenix stal první parolodí, která se odvážila plout po otevřeném moři, chybělo do Resselova prvního pokusu ještě dlouhých 20 let. Ressel o Stevensových úspěších patrně nevěděl. Strávil mnoho času obhajováním svého prvenství, zatímco jiní už na lodním šroubu úspěšně vydělávali. Citováno: http://www.novakoviny.eu/archiv/histori ... odni-sroub
Nakonec byl arcivévoda Maxmilián z funkce odvolán a další osud ho vedl do Mexika. Zde se stal císařem a dne 19. 6. 1867 stanul před popravčí četou povstalecké armády v městečku Querétaro. Ale rozhodně to byl on, kdo položil základy moderní rakouské válečné flotily.
xxxxx
Arcivévoda Maxmilián, napřed v uniformě námořního důstojníka v roce 1864 a na druhém obrazu je je jako mexický císař Maxmilián I.
Vývoj flotily ani jeho odchod nezastavil. Stavělo se v Pule, Terstu a Benátkách. Dřevěné lodě byly postupně nahrazovány loděmi s pancířem. Součástí pohonu se stal parní stroj, lodní šrouby a pomalu mizely plachty. Říše postupně zvládla výrobu těžkých děl, a to přineslo růst palebné síly lodního dělostřelectva. Zdokonalovala se munice a tím její účinek v cíli.
Logicky musela přijít zkouška. A ta zkouška byla bitva u Helgolandu, vybojovaná zatím malým, ale velmi agilním rakouským námořnictvem a zkušeným loďstvem Dánského království 9. května 1864. Rakouská flotila obeplula Evropu a na bojiště dorazila či spíše nedorazila ve dvou skupinách. Skupina kontradmirála Bernarda von Wüllerstof – Urbaira se opozdila a boje se neúčastnila.
Bitva, která byla součástí druhé války o Šlesvicko – Holštýnsko, byla tedy vybojována na Rakouské straně pod velením Wilhelma von Tegetthoffa. Ten měl k dispozici dvě dřevěné šroubové fregaty - pro mě jako Čecha a autora práce o maršálovi Radeckém z Radče - je potěšením, že se jmenovaly Radetzky a Schwarzenberg dohromady s 88 děly. Navíc měl tři menší pruská plavidla. Jeho protivník kapitán Suenson dvě šroubové fegaty Nils Juel a Jylland a sřoubovou korvetu Heimdal, celkem tedy 102 děl.
První výstřely zazněly kolem druhé hodiny odpolední z rakouské vlajkové lodi z Schwarzenberg. Tegetthoff si byl vědom, že tahá za kratší konec, ale šel do akce s tím, že musí uspět. Rozhodl se zkrátit vzdálenost a dostat se do těsné blízkosti nepřítele, aby tak zmenšil výhodu Dánů spočívající v lepších dělech. Bitva trvala přes dvě hodiny a nakonec se střílelo na vzdálenost menší než 400 metrů. Rakušané se tak skutečně dostali do vzdálenosti, kde nebyla převaha dánských děl tak výrazná, ovšem cena za tento úspěch byla děsivá. Vlajková loď rakouské eskadry Schwarzenberg utrpěla během bitvy neuvěřitelných 153 zásahů a vypuklo na ní několik požárů. Když se po dvou hodinách boje rozhodla odpoutat, bylo přes 20% mužů její posádky mrtvých a hořící loď vypadala, že se za chvíli potopí.
Bitva u Helgolandu
Dánové sami však na tom nebyli zas až tak o moc lépe - Jylland byla na více než hodinu vyřazena z boje, dokud se nepodařilo opravit poškozené kormidlo. Obě loďstva nakonec zakotvila dále od sebe, opravovala největší škody a chystala se k pokračování boje. K tomu však už nedošlo, neboť velitel dánské flotily dostal zprávu o příměří dohodnutém v Londýně a neviděl v dalším boji s druhou ligou námořnictva Německého spolku žádný smysl a proto se rozhodl navzdory lepším vyhlídkám bojiště opustit. Vzápětí poté vydal rozkaz k doplutí zpět do Cuxhavenu i Tegetthoff, aby provedl v přístavu nejnutnější opravy. Bitva u Helgolandu skončila nerozhodně, ale německého cíle - zrušení blokády Brém a Hamburku, bylo dosaženo. Tegetthoff si za svůj úspěch vysloužil hodnost kontradmirála. Tato bitva bývá někdy prezentována jako Rakouské vítězství ale není to pravda. Jsem přesvědčen, že správné označení je čestná plichta.
130 padlých rakouských námořníků bylo slavnostně pohřbeno v Hamburkku-Altoně
O dva roky vybojovala rakouská marína podstatně větší bitvu a tu naprosto nesporně vyhrála. Byla to bitva u ostrova Vis, vybojovaná ve dnech 18. až 20. července 1866 a byla to jediná velka námořní bitvu mezi italským a rakouským námořnictvem během prusko-rakouské války. Odehrála se v Jaderském moři nedaleko ostrova Vis mezi silami rakouského admirála Tegetthoffa a italského admirála Carlo di Persana a skončila těžkou porážkou silnější a modernější italské flotily. Bitva rozhodla celou námořní válku, neboť otřesená Itálie se nevyrovnala se ztrátou podstatné části své námořní převahy a neodvážila se zahájit další útočné akce.
Rakušané měli 7 pancéřových parníků, 1 parní dvoupalubová loď, 6 křižníků, 12 dělových člunů a Italové 12 pancéřových parníků, 10 křižníků a 4 dělové čluny
xxxxx
Oba velící admirálové. Vlevo Tegethof a vpravo Persano
Zatímco Persano shromáždil své lodě v nepravidelné kýlové linii vhodné pro dělostřelecký souboj, Tegetthoff nehodlal bojovat způsobem, který by byl pro něj naprosto nevýhodný. Namísto toho vedl své lodě ve třech divizích kolmo na nepřátelskou sestavu. Persanovi hned nepochopil, že nepřítel nepřistoupí na dělostřelecký souboj, ale že ho hodlá taranovat. Potom se pokusil změnit sestavu ale nestihl to Když mu to došlo, pokoušel se vydat rozkazy pro změnu sestavy, ale z výše zmíněných důvodů neuspěl.
První výstřely padly v 10:45. Na vzdálenost asi 320 metrů, je vypálila Principe de Carignano. Krátce poté Tegetthoff prolomil italskou sestavu a bitva se rozpadla na řadu jednotlivých soubojů a chaotických manévrů. Zatímco rakouská flota si udržovala stále určitou organizaci alespoň na úrovni divizí, Italové se propadli do naprostého chaosu. Bitva se rozhodla v okamžiku, kdy Tegetthoffova vlajková loď Erzherzog Ferdinand Max taranovala a během několika minut poslala ke dnu Re D'Italia, které stále vlála na stožáru admirálská vlajka. Loď ještě před potopením stihla prokázat, že celé italské námořnictvo není zbabělé. Kapitán lodě Faa di Bruno se před potopením zastřelil a dělostřelecká věž ještě stihla vypálit poslední salvu ve chvíli, když už loď klesala ke dnu. Pohled na konec největší lodi italského námořnictva Persanem otřásl a když viděl, že další obrněnec Palestro prchá v plamenech, nařídil ústup. V tomto případě vykonání rozkazu nijak zvlášť vynucovat nemusel, pohled na prchající spolubojovníky přesvědčil i těch pár statečných. Ve 14:15 bitva u Visu skončila. Tragickou tečku obstaral výbuch Palestra, jehož posádka svůj boj s plameny prohrála.
Bitva u Visu – u Lissy, po bitvě u Trafalgaru to byla největší bitva vybojovaná ve Středozemním moři v 19. století.
Následovalo dlouhé období míru, kdy se rakouské a později rakousko-uherské lodě věnovaly výcviku a prezentaci své země pomocí cest kolem světa a výzkumných výprav.
Například fregata SMS Novara jako první rakouská válečná loď podnikla v letech 1857–1859 cestu okolo světa. Loď vyplula 30. dubna 1857 z Terstu, dále navštívila Gibraltar, Madeiru, Rio de Janeiro, Kapské město, Cejlon, Madras, Nicobary, Singapur, Manilu, Hong Kong, Šanghaj, Sydney, Auckland, Tahiti a Valparaiso. Zpět do Terstu se Novara vrátila 30. 8. 1859.
xxxxx
Fregata Novara na cestě kolem světa v australském Sydney a její kapitán Bernhard von Wullerstorf
Dále to byla arktická expedice, kdy byla objevena Země Františka Josefa v letech 1872 až 1874. Prvním člověkem, který Zemi Františka Josefa objevil a vystoupil na ni, byl norský kapitán Rennbeck z Hammerfestu v roce 1865. Vzhledem k tomu, že o svém objevu nikoho neinformoval, je za objevitele považována rakousko-uherská polární expedice Carla Weyprechta, která souostroví objevila v roce 1873. Jednalo se však o soukromou expedici, a proto se souostroví nestalo součástí Rakouska-Uherska
xxxxx
SMS Tegetthof , loď která se účastnila arktické expedice, která poprvé zmapovala vynesla na světlo existence souostroví a Carl Veyprecht - velitel této expedice.
Největší vojenskou událostí potom bylo, když tři Rakousko – uherské křižníky: Kaiserin und Königin Maria Theresia, Aspern a Kaiserin Elisabeth byly v letech 1900–1902 nasazeny při potlačení boxerského povstání v Číně. Různé rakousko-uherské lodě pak v Asii operovaly až do Velké války. Když začala, byla zde právě ta poslední.
Kaiserin Elisabeth – pro mě nejúžasnější loď a příběh lodi v rakousko-uherských dějinách
Rakousko- uherská říční flotila
R - U začalo od 70. let 19. století budovat silnou říční flotilu, určenou pro operace na Dunaji a jeho přítocích. Jejím jádrem byly silně vyzbrojené a pancéřované říční monitory, kterých bylo postaveno celkem deset v pěti třídách. Původně měly být protiváhou říční flotile Osmanské říše. Monitory se dobře osvědčily v bojích Velké války a po jejím skončení některé z nich převzaly nástupní země.
xxxxx
Tyto obrázky ukazují rakousko-uherské monitory SMS Temes a SMS Maros. Tyto lodě na řekách bojovaly celou válku a jsou považovány za velmi úspěšné a byly oporou vojsk bojujících v blízkosti splavných vodních toků.
xxxxx
První obrázek ukazuje, jak rakousko-uherské monitory plují útočit na Bělehrad. Kolikrát v historii rakouské lodě bojovaly o toto město? Na druhém obrázku potom je SMS Leithla v plné rychlosti při bojové plavbě na řece Sávě.
Zde asi naše republika a její vojáci hledali inspiraci, když řešily obranu velkých vodních toků
Když začala poslední válka staré monarchie, tedy Velká válka, za jejíž rozpoutání nesla plnou odpovědnost, nikdo netušil, že sama říše tuto válku nepřežije. Rozepisovat se zde o událostech Velké války na Jaderském moři nemá cenu, ale je pravda, že rakousko – uherští mariňáci v této válce své zemi neudělali.
Těžké lodě v přístavu Pula na počátku Velké války na moři
Světová prvenství R-U maríny
První vzdušný útok a vynález nebo lépe správné použití lodního šroubu-uvedeno, byť je to asi omyl už jsem zmínil
Rakouský fregatní kapitán Johann Blasius Luppis a podnikatel Robert Whitehead jsou konstruktéry prvního opravdu funkčního námořního torpéda, 1866. Zbraň převzaly flotily téměř celého světa.
Torpédo konstruktérů Johanna Blasiuse Luppise a Roberta Whiteheada
Dreadnought Viribus Unitis spuštěný na vodu 24. června 1911, byl první lodí na světě s trojdělovou věží ráže 305 mm
xxxxx
Zde je záběr z montáže trojhlavňové věže pro Viribus Unitis a druhý obrázek je obraz této mocné lodi
15. května 1917 byly poprvé na světě Rakousko - uherskými křižníky Novara, Helgoland a Saida použity zadýmovací agregáty při bitvě v Otrantském průlivu
Rakousko uherské námořní letectvo potopilo jako první historii námořních válek při bojové akci nad mořem nepřátelskou ponorku. Byla to francouzská ponorka Foucault, potopená na Jadranu 15. září 1916 hydroplány L 132 a 135.
Francouzská ponorka Foucault, oběť císařských námořních letců
Češi – pýcha R-U maríny – zde jen pár jmen, která ukazují, že Češi se v tomto námořnictvu rozhodně neztratili a v souvislosti s probíraným tématem máme být na co pyšní.
Ing. Josef Kuchyňka – šéf arzenálu v Pule
Kontradmirál Bořivoj Radoň, velitel R-U námořního letectva
Velitel U-3 Karel Strnad
Velitel U-4 Rudolf Singule
Velitel U-29 Leo Prášil
Velitel U-27 Zdenko Hudeček, blíže poznáme
xxxxx
Zde se díváte do tváří Rudolfovi Singule a Bořivoji Radoňovi. Inu měli jsme velké bojovníky. A nyní, když jsme probrali základy, ze kterých vyrostla představa, že i naše země by mohl mít říční flotilu a lodníky, se už budeme věnovat jen jim.
