Československé říční loďstvo - 35 neuvěřitelných let

Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Československé říční loďstvo - 35 neuvěřitelných let

Příspěvek od Pátrač »

Obrázek
ČESKOSLOVENSKÁ ARMÁDA V LETECH 1945 AŽ 1956.
PÁR SLOV K HISTORII NAŠICH ŘÍČNÍCH NÁMOŘNÍCH SIL PO PRVNÍ I DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE.

ÚVOD

Tento post či lépe článek neměl být dlouhý a původně také nebyl. Jenže snaha sesbírat co nejvíce informací a pozdější přímo příprava přednášky o této úžasné části našich dějin a to jak v rámci rakouského císařství a později Rakousko-uherské monarchie mě dovedly k tomu, že jsem původní práci radikálně přetvořil. Bohužel jsem tím porušil svůj slib našim Palbáckým námořníkům, že už jim nikdy nebudu zasahovat do jejich hájemství a budu se opět věnovat svým okruhům zájmu. Objevil jsem ale kus nového světa a myslím si, že je potřeba tuto část naší vojenské historie trochu rozebrat. Omlouvám se všem kolegům námořníkům, že se opět pouštím do jejich království. Je to tedy podruhé a v tomto případě opravdu naposledy. Pokud nabudete dojem, že zde plácám blbosti, klidně mě spláchněte do kanálu a Skelet to může klidně smáznout, nebudu se zlobit.

Je zajímavé, že vnitrozemský stát jako bylo v říjnu 1918 vzniklé Československo, se dopracovalo k založení a dlouhé desítky let s přestávkou vyvolanou Druhou světovou válkou, provozovalo říční námořní síly. Pravda je, že to nebyl pro naši armádu nosný druh ozbrojené složky, ale byla to úžasná historie, která vytvořila generace skvělých vojáků, kteří se na svoji zbraň, pokud to tak můžeme nazvat, dívali a pokud ještě žijí, dodnes dívají s pýchou a hrdostí, nebyli totiž jen tak ledaskdo.
Byli to opravdoví chlapi, a jak říká bývalý kolega Destroyman, námořníci jsou ze všech opravdových chlapů ti nejchlapovatější. Ne nadarmo se Palba.cz námořníkům věnuje s takovou péčí.

Na závěr své práce kolega Zemakt uvedl, že čím více se čs. námořníkům věnuje, tím více mu je smutno. Alespoň malou zmínku v učebnicích dnešních školáků by si určitě zasloužili! Mohu jen souhlasit. Třeba se nám podaří je nakonec do učebnic dostat.

Kapitola první: PÁR SLOV O VZNIKU A DĚJINÁCH VOJENSKÉHO NÁMOŘNICTVA RAKOUSKÉHO CÍSAŘSTVÍ A RAKOUSKO-UHERSKÉ MONARCHIE.

Nejdůležitější rakouský a později rakousko-uherský přístav Terst se stal součástí panství rakouského domu už v roce 1382. Stalo se mírovou cestou, když se terstská městská rada poddala jejich ochraně. Římská kolonizace zde proběhla v 1. století před naším letopočtem, město Tergeste připomíná již starořecký filozof, demograf a historik Strabón v době císaře Augusta.

Po pádu Říma bylo město v rukou Byzance, následně jej roku 788 získali Frankové, později o něj usilovala Benátská republika. Od 6. století zde sídlilo biskupství; nejznámějším biskupem byl v 15. století humanista Aeneas Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II.Habsburkové město někdy ignorovali, někdy se mu věnovali.

Obrázek
Přístav v Terstu v roce 1885

Například císař Fridrich III zde nechal kolem roku 1460 postavit na troskách staré římské pevnosti postavit pevný hrad, nesoucí název Sank Justa a rozhodl, že výhradně tudy bude proudit zboží z Rakouska do Itálie. Maxmilián I, jeho syn stanovil, že Terst bude centrem veškerého pobřežního obchodu podél jaderského pobřeží. Maxmilián II, jeho vnuk potom nechal Terst a další přístavní město - Rijeku, těžce opevnit, aby dokázala odolat nájezdu tureckých válečných lodí.

Díky tomu že se stal součástí říše vlastním rozhodnutím, zachoval si svoji autonomii až do 18. století. Rozvoj města se urychlil poté, co císař Karel VI. v roce 1719 prohlásil Terst svobodným přístavem, a jeho význam vzrostl tím, že se v roce 1730 stal centrem správy Přímoří. V roce 1775 se Terst stal součástí dědičných zemí a krátce nato byl spojen s oblastí Goricí a Gradišky.

V důsledku napoleonských válek Habsburská monarchie o celé Přímoří přišla nejdříve ve prospěch napoleonského italského království a následně se Terst stal v roce 1809 součástí Ilyrských provincií, které byly přímo spravovány Francií. Porážkou Napoleona Rakousko v roce 1813 znovu získalo tuto oblast a tři roky poté ji přeměnilo na Ilyrské království. Po roce 1825 byl Terst se svým bezprostředním okolím odloučen od místní správy a podřízen přímo koruně. V roce 1849 bylo Ilyrské království zrušeno a Terst se stal sídlem místodržícího pro celou korunní zemi Přímoří. Ta se skládala se z markrabství Istrie - včetně ostrovů Kvarnerského zálivu, hrabství Gorice a Gradiška a od nich odděleného Terstu.

Po obnově ústavního života v monarchii v roce 1861 byl Terst opět samostatnou korunní zemí v rámci Rakouského císařství a v souvislosti s rakousko-uherským vyrovnáním se pak stal součástí západní poloviny říše, Předlitavsko. Získal samosprávu a byl zde i Terstský zemský sněm, v jehož čele stál zemský hejtman. Státní správa ovšem byla nadále organizována pro celé území Rakouského přímoří cestou společného místodržícího.

Zde je nemálo nádherných pohlednic Terstu: http://www.smirice.eu/rakousko/trieste.htm - přeneste se v čase

Pravda ale je, že základy vojenského loďstva rakouského císařství, nebylo položeno na moři ale na řekách, hlavně Dunaji. Trvalý boj Habsburků proti tureckým nájezdům, který započal s plnou silou v roce 1526, se pokud jde o lodě, neodehrával na moři, ale řekách. Hustá síť velkých řek na území říše dokázala velkou měrou nahradit mizerné pozemní komunikace a byla využívána oběma válčícími stranami.

Díky tomu první síla považovaná za loďstvo vznikla, co se týká rakouského císařství, hluboko ve vnitrozemí evropského kontinentu. Lodě se stavily z kvalitního dubového dřeva ze Slavonie. Jako hlavní lodě to byly nasady, úzké ploché čluny poháněné vesly a čajky, vojenské říční lodě, údajně odkoukané od kozáků, lodě poháněné vesly i jednoduchou plachtou. Bohužel příliv Turků odřízl Rakousko od zdroje dřeva a bylo třeba hledat náhradní řešení.
V roce 1532 vznikl ve Vídni Lodní mistrovský úřad a bylo stanoveno, že novým stavebním materiálem bude smrkové dřevo ze severní části Solné komory a hlavní loděnicí se stalo město Gmunden am Traunsse. Traunerinky, jak se dopravním a bojovým plavidlům ze smrkového dřeva byly sice méně odolné, ale byly laciné a staly se loděmi pro jedno použití. Při plnění úkolu se totiž nepředpokládal jejich návrat proti proudu řeky - byl by příliš nákladný a tak aby se zabránilo jejich ukořistění nepřítelem, byly po splnění úkolu zničeny.

Jelikož ale Turci používali Dunaj za stejným účelem, bylo rozhodnuto, že tato řeka bude tarasena. K tomu sloužily přehrazovací řetězy, které se táhly pod hladinou vody ze břehu na břeh a když na ně lodě narazily, musely zastavit a staly se terčem útoku. Ve Vídni je k vidění část jednoho takového řetězu. Původně byl dlouhý 590 metrů, vážil 29 tun a sestával z 2972 článků.

Když v roce 1529 poprvé oblehla turecká armáda Vídeň, jejích asi 100 000 vojáků bylo zásobováno právě pomocí lodí. Tyto lodě proti proudu řeky táhly tisíce křesťanských otroků. Malá rakouská flotila musela být zničena, nepodařilo se zajistit použitelné posádky. Nakonec Turci odtáhli, ale jejich snahy o další výboje nikdy neskončily. A v tom jim pomáhaly lodě. Jenže rakouské říční síly postupně rostly, nabraly zkušenosti a kladly tvrdý odpor. Tak i tito lodníci mají zásluhu na zpomalení a pozdějším zastavení tureckého postupu do nitra Evropy. Lodě byly budovány ve vídeňském přístavu a díky nesporným úspěchům byla v roce 1540 do rakouské vojenské přísahy vložena formule „ na vodě i na zemi“ a zůstala zde až do konce Velké války v roce 1918. Současně vyšel úplně první, dejme tomu služební předpis, lodní pořádek císařských lodníků. Nesl jméno: "Wie es auff dem Mörr za faren mit den Teutschen Knechten soll gehalten sein“. Zde byly poprvé stanoveny německým žoldnéřům pravidla pro boj na vodě.

Třicetiletá válka na tomto stavu, tedy vybudování velkého a silného loďstva na slané vodě, z počátku nic moc nezměnila. Válka byla nesmírně nákladná a vyčerpávala síly Rakouského císařství až po samou mez únosnosti. Navíc se Císař cítil spíše jako vnitrozemec a neměl nějakou velkou touhu po pronikání na moře a oceány a a tedy budovat velké a silné lodě.

Jenže bojová činnost na území dnešního Německa a vstup nových nepřátel do války – Dánů a Švédů, tento stav razantně změnil. V roce 1629 Albrecht z Valdštejna po několika vítězných bitvách zatlačil Dánskou armádu na pobřeží Baltu. A donutil dánského krále Kristiána IV. K uzavření míru. Za odměnu jej císař Ferdinand II ho jmenoval, světe div se, „ADMIRÁLEM OCEÁNU A BALTSKÉHO MOŘE“.

A tak se český šlechtic Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna někdy psaný po našem Vojtěch Václav Eusebius z Valdštejna, který se narodil 14. září 1583 v Heřmanicích u Jaroměře a byl poté, co upadl do nemilosti zavražděn 25. února 1634 v Chebu, jinak tedy úspěšný český vojevůdce a méně úspěšný politik, vévoda meklenburský, frýdlantský, hlohovský a zaháňský, stal prvním českým admirálem v rakouských službách. Bohužel bez loďstva. Berte to jako historickou perličku, mě osobně to ale úplně nadchlo.

Obrázek
Historicky první admirál českého původu – Albrecht z Valdštejna

Byla to rozhodně velká pocta, ale stejně jenom stál a bezmocně se díval, jak mu Dánové mizí na lodích za obzorem. Nemohl nic dělat – neměl to nejdůležitější – flotilu válečných lodí s posádkami. Jenže Albecht nebyl jen tak někdo. Byl to člověk akční a okamžitě začal plánovat jak tuto flotilu získat. Jenže válka šla svojí cestou, Valdštejn sám byl zabit svými vojáky na pokyn toho, kterému dlouhá léta věrně sloužil. A celou oblast Baltu ovládli Švédové. Jejich úspěšné tažení donutilo císaře k těžkým ústupkům. Musel zbořit všechny vybudované pobřežní pevnosti a těch pár lodí co se stihlo založit či dokonce postavit muselo být zapáleno. A když se k Švédům přidala i hansovní města, sen o Baltu a Severním moři navždy skončil.

Malý zájem nebo spíše nezájem o vlastní válečnou flotilu byl ale zřejmý už před vypuknutím Třicetileté války. Důkazem je, že před Turky utíkalo mnoho lidí a usazovali se na jaderském pobřeží, tak nějak bez schválení a živili se rybařením, drobným obchodem podél pobřeží a bohužel i pirátstvím. Těmto lidem se říkalo uskoci a po nějaké době si získali respekt panovníků a zůstali svobodní. Cena ale byla smluvena tak, že převzali odpovědnost za obranu celého jaderského pobřeží. Centrum jejich komunity bylo město Senj.

Obrázek
Pevnost Nehaj, památka na uskoky ve městě Senj. Je to důkaz moci uskoků.

Nechal jej v letech 1553 – 1559 vybudovat kapitán uskoků, Ivan Lenković. Hrad měl dobrou strategickou polohu, proto z něj šlo pozorovat připlouvající lodě. Z pohledu pevnostní architektury se však vymyká středomořskému stylu, postaven byl totiž podle nejmodernějších vojenských pravidel. Jde o dvoupatrovou budovu čtvercového půdorysu, která je na rozích spojena kruhovými baštami.

Na místě tehdejšího a dnešního města tohoto jména existovala římská osada Senia. V raném středověku se Senj stala dokonce sídlem biskupa. Roku 1184 daroval král Béla III. město Templářům, od roku 1271 patřilo Frankopanům a od 16. století Rakušanům. V 16. a 17. století zde působili již zmínění uskoci, kteří vedli záškodnickou válku - i s pomocí svých rychlých lodí - proti Turkům a bohužel i Benátkám. V letech 1776 - 1779 byla vystavěna Josefinská silnice, která vedla ze Senje až do Vídně a pomohla částečně obnovit význam města.

Pirátské útoky na Benátky dokonce vedly k tomu. Že roku 1613 benátská flotila za pomoci Turků zaútočila na Senj a Terst a obě města i přístavy zpustošila. Následně začala nečekaná, takzvaná Válka furlanská mezi Rakouskem a Španělskem na straně jedné a Benátkami, Anglií a Nizozemím na straně druhé, který se odehrál v období let 1615 až 1617, která říši ekonomicky velmi poškodila – téměř zastavila obchod se solí.

Válka se vedla na omezeném prostoru mezi Goricí a Rijekou. A trůn byl donucen začít vážně uvažovat o vybudování flotily. Jenže stavba se táhla a táhla a nakonec byly rozestavěné do konce jen dvě velké galéry, konalo se v loděnici v Terstu. Materiál se bral z lesů patřících Hansovi Ulrichovi von Eggenbergovi, který jako přítel arcivévody Ferdinanda – budoucího krále a císaře, poskytl materiál darem. Stavbu lodí řídil Angličan Robert Elliot. Než byla stavba dokončena, byl podepsán tzv. madridský mír.

Byla to jedna z mnoha předeher třicetileté války. Do války se zapojilo mnoho jiných evropských mocností, ale bojiště zůstalo ve Furlansku a Istrii. Vítězství se přisuzuje Habsburkům, mírová smlouva obsahuje položky o vyhnání uskoků a vrácení Istrie a Furlanska pod jejich nadvládu. A tak byli uskoci byli násilně přestěhováni do vnitrozemí a jejich četné lodě spáleny.

V ten okamžik trůn ztratil zájem na skoro hotových lodích a nechal je zničit. Lepší důkaz nezájmu o aktivní činnost na moři nelze najít. A to ještě není všechno, jak uvidíte dále.

No a tak ve velkém byly nadále používaný jen říční lodě a to jak k přepravě zásob, tak i vojáků. To platilo po celou Třicetiletou válku.
Ale abych na něco nezapomněl, přece jen došlo v průběhu Třicetileté války k bojům na vodní hladině. Byl celý řetěz srážek na Bodamském jezeře. Tato významná vodní plocha poskytuje své pobřeží několika významným městům, například Kostnici, Lindau či Bregenzu. Císaři na nich velmi záleželo a jejich význam vnímali i Švédové. Ti na březích jezera postavili několik pevností a na hladinu spustili válečné lodě. Císařští vyzbrojili několik nákladních lodí a od roku 1632 do konce války se zde sváděli šarvátky. Největším úspěchem císařských lodníků bylo ukořistění švédské lodě Bachofen. Po válce Švédi své lodě spálili a Rakušané své odzbrojili a převedli k mírovému životu.

No a jak to bylo po Třicetileté válce? Nic se neměnilo. Rakousko válčilo stále znovu a znovu, nepřátel bylo hodně. Ale ten největší, Turci, se chystali na další nájezd na Vídeň a po jejím pádu dál do nitra Evropy. Po moři to na Rakousko nešlo, bylo to složité a sami Turci to měli jednodušší pěkně po zemi. Velkou roli tak opět měl sehrát Dunaj a jeho přítoky. Tyto řeky posloužili k tomu, aby turecká armáda přepravila k Vídní většinu těžké výzbroje a dále byl vytvořen vodní zásobovací most. Lodě využily obě strany, Turci při obléhání Vídně roku 1683 a Rakušané a jejich spojenci při bojích o Budín, Petrovaradín, Bělehrad a dalších akcích.

ObrázekxxxxxObrázek
Dvě dobové rytiny z válek proti Turkům. Pokaždé jde o bitvu o Bělehrad. První obraz ukazuje boj o toto město v roce 1688 a druhý potom v roce 1717.

Lodě byly většinou veslice doplněné velkou plachtou, ale minimálně polovina přeprav proti proudu vodních toků se realizoval vlečením pomocí otroků nebo samotných posádek. Údajně na některých místech Dunaje je ještě dnes zachované cesta, po které ti chudáci svá velká břemena vlekli. Říční lodě ale měly v těchto válečných střetech jen pomocnou roli. O bitvách na hladině vodních toků se nemluví ani nepíše. Rozhodovaly boje na souši.

Změna v přístupu v duších ale bohužel jen krátkodobá nastala po roce 1700, kdy vymřela španělská větev habsburského domu a vypukla válka o dědictví španělské. Bojovalo se všude - Evropě i v koloniích a po 13 letech došlo k přerozdělení španělské říše. Rakousko si prozatím uchovalo Sardinii, Neapolsko, Milánsko a Španělské Nizozemí. Arcivévoda Karel se sice nestal jak bylo plánováno španělským králem, ale stal císařem Svaté říše římské národa německého jako Karel VI. Okamžitě si uvědomil, že nyní vládne územím, kterým vládnout nebo je ekonomiky využívat bez lodí a tedy i válečných nelze. Zámořský obchod a koloniální politika najednou byly pro Rakousko nezbytné. Karel VI to věděl, žil ve Španělsku.

Jako válečník byl Karel VI poměrně schopný. Ale jako bonus, měl vedle sebe Evžena Savojského, skvělého vojáka a také chytrého ekonoma a politika. A ten ho přiměl k tomu, aby tyto otázky vzal vážně. Díky tomu byla císařem založena Císařská Východo- a Západondická obchodní společnost se sídlem v Ostende. Ta velmi rychle navázala obchodní vztahy se španělskými koloniemi v jižní Americe a koloniemi dalších evropských mocností v Indii. Cílem bylo dostat do říše co nejvíce a co nejlevnějších surovin. Začala první a současně poslední habsburská koloniální expanze.

V roce 1719 byla na Koromadském pobřeží ve Východní Indii vztyčena habsburská vlajka a začala stavba pevnosti.
Další základny vznikly:
- Guinejské pobřeží v západní Africe
- Malabarské pobřeží v Indii
- Kanton v Číně.

Objevily se velké kvalitní lodě a společnost přinášela na tehdejší podmínky v císařství pohádkové zisky. Námořní mocnosti znervózněly – najednou zde byla hrozba vážné konkurence. Všemu zasadila ránu do vazu věc, kterou nikdo nemohl předvídat. Karel VI. neměl mužského potomka. A to byl v tehdejší době naprostý průšvih. Mohlo to dopadnout jako se španělským dědictvím. Císař se rozhodl vydat nový následnický řád, který měl zajisti dědictví trůnu i po ženské linii. V tomto případě šlo o Marii Terezii. Na svět přišla Pragmatická sankce. Jelikož narazila na zásadní odpor evropských panovnických rodů, bylo třeba získat podporu. Bylo nutno podstoupit velké politické ústupky a ekonomické oběti. Aby získal podporu Anglie, musel zrušit velmi úspěšnou Císařskou Východo- a Západondickou obchodní společnost. Tím slibný projekt zanikl po pár letech.

Císař ale námořní obchod jako takový nezavrhl. Zahájil přestavbu přístavů v Terstu a Rijece a z Terstu a Rijeky se roku 1719 stala svobodná přístavní města. Mezitím vyhlásil Jaderské moře za moře s bezcelní plavbou. Aby svobodnou plavbu podpořil a ochránil, rozhodl se zahájit stavbu válečných lodí. V Terstu tak byla zadána stavba:
- tří řadových lodí,
- jedné fregaty
- 6 až 9 galér.
Základem flotily ale měly být řadové lodi, které nesly názvy: San Carlo – měla to být vlajková loď, Santa Elizabetta a San Michelle, původem z Neapole, které říše získala po válce o dědictví španělské. Flotile měl velet anglický admirál Deigham, jmenovaný do funkce roku 1725.

Aby se mohlo sloužit dle jednotného mustru, byl vydán v roce 1730 nový služební řád pro důstojníky a pro mužstvo. Jenže nic to nebylo platné.
V roce 1733 vypukla válka mezi Rakouskem na jedné straně a Španělskem a Francií na druhé straně. Flotila nejenom že nevystřelila ani ránu, ona ani nevyplula z přístavů. V8lka byla vedena natolik špatně, že byla ztracena to už navždy pro říši Sicílie a znovu Neapolsko. Flotile už velel Janovan Lucas hrabě Pallavicani, který se honosil titulem „Generál loďstva ostatních galér“.

V roce 1736 vypukla další válka s Turky. Tato válka skončila katastrofou. Přinesla jen zmar a nesmírné oběti a velké ztráty území. Do boje měly nastoupit i lodě. Bylo urychleně postaveno větší množství galér pro boj na Dunaji, posádky byly naverbovány až v Nizozemí. Posádky měly mizernou úroveň. Jen flotila vyplula, dvě galéry najely na pobřežní mělčiny a byly těžce poškozeny.

Lodě v Terstu byly zbaveny děl a většiny posádek – byly potřeba na pozemních bojištích. Terstská flotila tak byla k ničemu. Po válce se nic na tomto stavu nezměnilo a lodě tiše bez jakékoliv údržby trouchnivěly v přístavu. Nakonec se v roce 1737 předpokládaná vlajková loď San Carlo samovolně prožraná krysami a červy potopila přímo na kotvách. Tím skončil i tento pokus o vybudování vojenské flotily.

Za vlády Marie Terezie se stavělo jen málo válečných plavidel. Docházelo ale k pečlivým kartografickým aktivitám. Obchodní lodě přepadané berberskými piráty neměly tedy ochranu a vše řešili úplatky. Lodě začaly proplouvat přes Gibraltar do Atlantiku a dále. Marie Terezie nakonec založila Terstskou-Východoindickou společnost a její vlajková loď byla nazvána Joseph und Theresia. Nesla i děla, a v posádce bylo 30 vojáků pro obranu lodi i nákladu. Je vlastně neznámou skutečností, že v tomto období byly založeny malé kolonie v Indii a v Africe. Vlajková loď vyrazila na cesty a po čtyřech letech se s velkým ziskem vrátila. Přesto císař Josef II. koloniální aktivity ukončil.

Důvodů bylo více. Hlavně ale málo lodí, málo kvalitních posádek. Ale Josef II uskutečnil třetí pokus vybudovat kvalitní vojenskou flotilu. Plán vypracoval kancléř Kaunic, ale nedostatek financí neumožnil nic více než údržbu toho, co už bylo v provozu. Přesto ale byly v roce 1786 zakoupeny v v Ostende dva kutry. Nesly jména La Ferme a La Juste. Dne 4. října 1786 připluly do Terstu atento den je považován za den zrodu rakouského válečného námořnictva, které operovalo na Jadranu až do zániku monarchie v roce 1918.

Když vypukla Velká francouzská revoluce v roce 1789, francouzské námořnictvo vedlo válku jak v Atlantiku, tak ve Středozemním moři. Rakouské námořnictvo vylo slabé= a nezkušené a tak se vyhýbalo jakémukoliv konfliktu. Jenže v roce 1897 došlo v Jadranu k události, která ukončila tisíciletou samostatnou existenci Benátek a současně byla počátkem rakouské námořní síly.

Správa svobodného přístavu Terst se rozhodla své lodi bránit před napadením a to už od čáry jižně od přístavu Portore, dnes Kraljevica. Obchodní flotilu, která měla na palubách lodí terstská děla, na úrovni Quieta kontaktovala francouzská válečná flotila. Rakouské obchodní lodě s malým vojenským doprovodem se ukryly v neutrálním benátském přístavu. Francouzi neutralitu nerespektovali a zahájili na rakouské lodi palbu. Ta se rozhodla bránit a francouzská flotila utrpěla poměrně vážné škody. Když se objevila v dohledu benátská řadová loď Ĺ Eolo kotvící hlouběji v přístavu, Francouzi ustoupili. Následně rakouská flotila doprovázená řadovou lodí bezpečně doplula do Terstu.
Napoleon se rozzuřil a vydal ultimátum, kde mimo jiné požadoval exemplární potrestání kapitána řadové lodi Ĺ Eolo. Když nebylo splněno, vyhlásil Benátkám válku, město obsadila francouzská armáda a zde kotvící lodě se staly kořistí. Válka skončila v roce 1997 smírem, ale pro Benátky byla katastrofou. Rakousko ztratilo dnešní území Belgie a Lombardii, ale získalo Benáky, Istrii a Dalmácii. To byl ve své podstatě velký úspěch.

Na stožáry lodí a nad slavný benátský arzenál vystoupala nová vlajka. Flotila nesl v počátku název „Benátsko-rakouské námořnictvo“. Hlavní přístav byly Benátky a posádky tvořili Benátčané, Italové a Dalmatinci. Vše lidé od moře. V roce 1800 bylo ve Vídni zřízeno “VRCHNÍ VELITELSVÍ NÁMOŘNICTVA“. V jeho čele stál arcivévoda Karel ve funkci ministra. V roce 1803 byl přijat nový služební předpis, který platil plných 50 let, byl psán v italštině a služební řeč byla také italština. Od roku 1805 bylo vydáno nařízení o zavedení němčiny jako dalšího služebního jazyka v maríně. Doba pro námořníky stálého stavu na zvládnutí němčiny byla tři roky. Kdo nesložil zkoušky, byl propuštěn.

Obrázek
Rakouská námořní vlajka od roku 1799

Slibný vývoj přerušily válečné události. Díky válečným úspěchům Rakousko ztratilo přímořské oblasti a až do roku 1813 rakouská námořní vlajka zmizela z moře. Ale narazil jsem na jedinou větu, která praví, že v boji proti francouzům bojovala malá rakouská flotila na jezerech Comer a Garda.
Vše změnil konec napoleonských válek. Ukončil je takzvaný Vídeňský kongres, což bylo setkání zástupců téměř všech zemí Evropy po napoleonských válkách, které upravilo mezinárodní vztahy soustavou smluv. Kongres se konal od 1. října 1814 do 9. června 1815 ve Vídni pod předsednictvím rakouského císaře, uherského a českého krále Františka I., který byl ve funkci předsedajícího zastoupen ministrem zahraničí Klemensem Metternichem. Kongres tedy začal již po první abdikaci Napoleona Bonaparta v roce 1814 a pokračoval až do doby těsně před jeho definitivní porážkou v bitvě u Waterloo dne 18. června 1815. Na Vídeňském kongresu bylo poprvé postulováno právo národů na sebeurčení.

Hlavní myšlenky, ke kterým byl kongres směrován, byly dvě:

Primo: Restaurace, tedy snaha o nastolení do původního stavu do doby před Velkou Francouzskou revoluci a obnovit feudální a klerikální uspořádání, uspokojit územní požadavky vítězných velmocí a na trůny dosadit původní panovnické rody.

Secundo: Kvietismus – snaha o naprostý klid v Evropě, snaha zabránit revolucím za každou cenu.

Obrázek
Mapa Evropy po Vídeňském kongresu

Rakousko si díky tomuto politickému maratonu připojilo ke svému území Benátsko, Terst, Tyrolsko, Lombardii a Dalmácii, definitivně však ztratilo Belgii. A tak se rakouská námořní vlajka vrátila na Jaderské moře. Navíc i kořist byla velká - celé napoleonsko-italské námořnictvo. Ale vláda nedokázala najít pro námořní síly využití a tak došlo k prudké redukci stavů a omezení příjmu nových námořních důstojníků. Rakouské vojenské námořní síly tak sice nezanikly, ale pouze se udržovaly v jisté kondici. Přesto ale se ledacos dělo a dít se mělo.

Významná osobnost byla jmenována velitelem rakouské maríny 4. dubna 1849. Byl to komodor I. třídy Hans Birch Dahlerup Služební řečí se stala němčina a mezi důstojníky začali převládat Rakušané. Dahlerup dále obnovil námořní blokádu Benátek, během které byl poprvé v historii použit letecký útok: z kolesového parníku Vulkan byly na město vypouštěny malé horkovzdušné balóny se střelným prachem. Stalo se během válek maršála Radeckého v Itálii v letech 1848 až 1851, včetně následných událostí. A v roce 1850 bylo rozhodnuto, že hlavní základna válečného loďstva bude přenesena do Puly.

Obrázek
Velitel rakouského námořnictva: Komodor I. třídy Hans Birch Dahlerup

V roce 1854 se velitelem námořnictva stal arcivévoda Ferdinand Maximilián, což byl mladší bratr císaře Františka Josefa I., který se zasadil o jeho zvětšení a modernizaci. V roce 1859 mělo k dispozici 44 válečných lodí a na počátku 60. let 19. století začala stavba prvních lodí vybavených parním strojem, lodním šroubem a chráněných pancířem. V této souvislosti se musím zmínit jméno Josef Resse. Čecha, který měl – jak praví tradice - podíl na změně námořnictva většiny světa.

Josef Ludvík František Ressel se narodil 29. června 1793 a zemřel v Chrudimi 9. října 1857, v Lublani. Byl to rakouský lesník, spisovatel a vynálezce česko-německého původu, který se proslavil především vynálezem lodního šroubu.

Pocházel z česko-německé rodiny. Jeho otec Anton Herrmann Ressel byl český Němec, matka Marie Anna Konvičková byla Češka. Do školy chodil v Chrudimi a v roce 1806 odešel vystudovat gymnázium do hornorakouského Lince. Po úspěšném zakončení studia byl v roce 1809 přijat na dělostřeleckou školu v Českých Budějovicích, ale pro tělesnou slabost se z něj důstojník nestal. Poté měl studovat medicínu, ale nakonec získal stipendium na lesnické akademii v Mariabrunnu u Vídně. Po absolvování pracoval pro rakouský stát jako lesník na území dnešního Chorvatska a Slovinska v Kraňsku, kde se zasloužil o zalesnění krasové oblasti. K jeho nejvýznamnějším literárním dílům patří Dějiny přímořských lesů.

ObrázekxxxxxObrázek
Josef Ressel a jeho řešení umístění lodního šroubu na lodi.

V Kostanjevici na řece Krka poprvé testoval svůj vynález lodního šroubu. V roce 1821 byl přeložen do Terstu, kde se stal lesmistrem a úspěšně pokračoval v testech. V roce 1827 získal patent a v roce 1829 dosáhl s upraveným parníkem v terstském přístavu rychlosti šesti uzlů. Poté se parní stroj porouchal a policie po nehodě další pokusy zakázala. Ressel zemřel, aniž by za svůj vynález získal jakékoli uznání. Teprve v roce 1866 mu vynález lodního šroubu oficiálně přiznala americká akademie věd ve Washingtonu.
Celé to je asi tak trochu omyl.

V Resslových časech parníky poháněla kolesa, která měla řadu nevýhod: nízkou účinnost, velkou hmotnost a rozměry. Kvůli zranitelnosti se nehodila na válečné lodě. O jejich nahrazení něčím lepším proto usilovala řada vynálezců. Většinou věděli jak: princip Archimedova šroubu je známý už z časů antiky a o jeho využití pro pohon dopravních prostředků létajících uvažoval mimo jiné také Leonardo da Vinci. Na skutečné lodi se objevil nejpozději roku 1775, kdy americký vynálezce David Bushnel prokazatelně postavil a úspěšně vyzkoušel jednomístnou ručně poháněnou ponorku Turtle. Ta měla hned dva lodní šrouby - jeden pro pohon vpřed, druhý pro svislý pohyb pod vodou.

Také Ressel roku 1829 použil na parníčku Civetta nezměněný Archimédův šroub, který se podobal víc vývrtce, než lodním šroubům, jak je známe dnes. Někteří autoři proto tvrdí, že Resselovo prvenství spočívá ve správném umístění šroubu na zádi před kormidlem. Ani to ale není pravda. Stejné řešení využil i slavný vynálezce parníku Robert Fulton u své ručně poháněné ponorky Nautilus roku 1801. Navíc jeho šroub se tvarem mnohem víc blížil těm současným.

První šroubem poháněný parní člun úspěšně vyzkoušel Američan John Stevens (1749-1838) už roku 1802. Na základě těchto zkušeností pak o 4 roky později postavil šroubový parník Phenix. Když se roku 1809 Phoenix stal první parolodí, která se odvážila plout po otevřeném moři, chybělo do Resselova prvního pokusu ještě dlouhých 20 let. Ressel o Stevensových úspěších patrně nevěděl. Strávil mnoho času obhajováním svého prvenství, zatímco jiní už na lodním šroubu úspěšně vydělávali. Citováno: http://www.novakoviny.eu/archiv/histori ... odni-sroub

Nakonec byl arcivévoda Maxmilián z funkce odvolán a další osud ho vedl do Mexika. Zde se stal císařem a dne 19. 6. 1867 stanul před popravčí četou povstalecké armády v městečku Querétaro. Ale rozhodně to byl on, kdo položil základy moderní rakouské válečné flotily.

ObrázekxxxxxObrázek
Arcivévoda Maxmilián, napřed v uniformě námořního důstojníka v roce 1864 a na druhém obrazu je je jako mexický císař Maxmilián I.

Vývoj flotily ani jeho odchod nezastavil. Stavělo se v Pule, Terstu a Benátkách. Dřevěné lodě byly postupně nahrazovány loděmi s pancířem. Součástí pohonu se stal parní stroj, lodní šrouby a pomalu mizely plachty. Říše postupně zvládla výrobu těžkých děl, a to přineslo růst palebné síly lodního dělostřelectva. Zdokonalovala se munice a tím její účinek v cíli.

Logicky musela přijít zkouška. A ta zkouška byla bitva u Helgolandu, vybojovaná zatím malým, ale velmi agilním rakouským námořnictvem a zkušeným loďstvem Dánského království 9. května 1864. Rakouská flotila obeplula Evropu a na bojiště dorazila či spíše nedorazila ve dvou skupinách. Skupina kontradmirála Bernarda von Wüllerstof – Urbaira se opozdila a boje se neúčastnila.

Bitva, která byla součástí druhé války o Šlesvicko – Holštýnsko, byla tedy vybojována na Rakouské straně pod velením Wilhelma von Tegetthoffa. Ten měl k dispozici dvě dřevěné šroubové fregaty - pro mě jako Čecha a autora práce o maršálovi Radeckém z Radče - je potěšením, že se jmenovaly Radetzky a Schwarzenberg dohromady s 88 děly. Navíc měl tři menší pruská plavidla. Jeho protivník kapitán Suenson dvě šroubové fegaty Nils Juel a Jylland a sřoubovou korvetu Heimdal, celkem tedy 102 děl.

První výstřely zazněly kolem druhé hodiny odpolední z rakouské vlajkové lodi z Schwarzenberg. Tegetthoff si byl vědom, že tahá za kratší konec, ale šel do akce s tím, že musí uspět. Rozhodl se zkrátit vzdálenost a dostat se do těsné blízkosti nepřítele, aby tak zmenšil výhodu Dánů spočívající v lepších dělech. Bitva trvala přes dvě hodiny a nakonec se střílelo na vzdálenost menší než 400 metrů. Rakušané se tak skutečně dostali do vzdálenosti, kde nebyla převaha dánských děl tak výrazná, ovšem cena za tento úspěch byla děsivá. Vlajková loď rakouské eskadry Schwarzenberg utrpěla během bitvy neuvěřitelných 153 zásahů a vypuklo na ní několik požárů. Když se po dvou hodinách boje rozhodla odpoutat, bylo přes 20% mužů její posádky mrtvých a hořící loď vypadala, že se za chvíli potopí.

Obrázek
Bitva u Helgolandu

Dánové sami však na tom nebyli zas až tak o moc lépe - Jylland byla na více než hodinu vyřazena z boje, dokud se nepodařilo opravit poškozené kormidlo. Obě loďstva nakonec zakotvila dále od sebe, opravovala největší škody a chystala se k pokračování boje. K tomu však už nedošlo, neboť velitel dánské flotily dostal zprávu o příměří dohodnutém v Londýně a neviděl v dalším boji s druhou ligou námořnictva Německého spolku žádný smysl a proto se rozhodl navzdory lepším vyhlídkám bojiště opustit. Vzápětí poté vydal rozkaz k doplutí zpět do Cuxhavenu i Tegetthoff, aby provedl v přístavu nejnutnější opravy. Bitva u Helgolandu skončila nerozhodně, ale německého cíle - zrušení blokády Brém a Hamburku, bylo dosaženo. Tegetthoff si za svůj úspěch vysloužil hodnost kontradmirála. Tato bitva bývá někdy prezentována jako Rakouské vítězství ale není to pravda. Jsem přesvědčen, že správné označení je čestná plichta.

130 padlých rakouských námořníků bylo slavnostně pohřbeno v Hamburkku-Altoně

O dva roky vybojovala rakouská marína podstatně větší bitvu a tu naprosto nesporně vyhrála. Byla to bitva u ostrova Vis, vybojovaná ve dnech 18. až 20. července 1866 a byla to jediná velka námořní bitvu mezi italským a rakouským námořnictvem během prusko-rakouské války. Odehrála se v Jaderském moři nedaleko ostrova Vis mezi silami rakouského admirála Tegetthoffa a italského admirála Carlo di Persana a skončila těžkou porážkou silnější a modernější italské flotily. Bitva rozhodla celou námořní válku, neboť otřesená Itálie se nevyrovnala se ztrátou podstatné části své námořní převahy a neodvážila se zahájit další útočné akce.

Rakušané měli 7 pancéřových parníků, 1 parní dvoupalubová loď, 6 křižníků, 12 dělových člunů a Italové 12 pancéřových parníků, 10 křižníků a 4 dělové čluny

ObrázekxxxxxObrázek
Oba velící admirálové. Vlevo Tegethof a vpravo Persano

Zatímco Persano shromáždil své lodě v nepravidelné kýlové linii vhodné pro dělostřelecký souboj, Tegetthoff nehodlal bojovat způsobem, který by byl pro něj naprosto nevýhodný. Namísto toho vedl své lodě ve třech divizích kolmo na nepřátelskou sestavu. Persanovi hned nepochopil, že nepřítel nepřistoupí na dělostřelecký souboj, ale že ho hodlá taranovat. Potom se pokusil změnit sestavu ale nestihl to Když mu to došlo, pokoušel se vydat rozkazy pro změnu sestavy, ale z výše zmíněných důvodů neuspěl.

První výstřely padly v 10:45. Na vzdálenost asi 320 metrů, je vypálila Principe de Carignano. Krátce poté Tegetthoff prolomil italskou sestavu a bitva se rozpadla na řadu jednotlivých soubojů a chaotických manévrů. Zatímco rakouská flota si udržovala stále určitou organizaci alespoň na úrovni divizí, Italové se propadli do naprostého chaosu. Bitva se rozhodla v okamžiku, kdy Tegetthoffova vlajková loď Erzherzog Ferdinand Max taranovala a během několika minut poslala ke dnu Re D'Italia, které stále vlála na stožáru admirálská vlajka. Loď ještě před potopením stihla prokázat, že celé italské námořnictvo není zbabělé. Kapitán lodě Faa di Bruno se před potopením zastřelil a dělostřelecká věž ještě stihla vypálit poslední salvu ve chvíli, když už loď klesala ke dnu. Pohled na konec největší lodi italského námořnictva Persanem otřásl a když viděl, že další obrněnec Palestro prchá v plamenech, nařídil ústup. V tomto případě vykonání rozkazu nijak zvlášť vynucovat nemusel, pohled na prchající spolubojovníky přesvědčil i těch pár statečných. Ve 14:15 bitva u Visu skončila. Tragickou tečku obstaral výbuch Palestra, jehož posádka svůj boj s plameny prohrála.

Obrázek
Bitva u Visu – u Lissy, po bitvě u Trafalgaru to byla největší bitva vybojovaná ve Středozemním moři v 19. století.

Následovalo dlouhé období míru, kdy se rakouské a později rakousko-uherské lodě věnovaly výcviku a prezentaci své země pomocí cest kolem světa a výzkumných výprav.

Například fregata SMS Novara jako první rakouská válečná loď podnikla v letech 1857–1859 cestu okolo světa. Loď vyplula 30. dubna 1857 z Terstu, dále navštívila Gibraltar, Madeiru, Rio de Janeiro, Kapské město, Cejlon, Madras, Nicobary, Singapur, Manilu, Hong Kong, Šanghaj, Sydney, Auckland, Tahiti a Valparaiso. Zpět do Terstu se Novara vrátila 30. 8. 1859.

ObrázekxxxxxObrázek
Fregata Novara na cestě kolem světa v australském Sydney a její kapitán Bernhard von Wullerstorf

Dále to byla arktická expedice, kdy byla objevena Země Františka Josefa v letech 1872 až 1874. Prvním člověkem, který Zemi Františka Josefa objevil a vystoupil na ni, byl norský kapitán Rennbeck z Hammerfestu v roce 1865. Vzhledem k tomu, že o svém objevu nikoho neinformoval, je za objevitele považována rakousko-uherská polární expedice Carla Weyprechta, která souostroví objevila v roce 1873. Jednalo se však o soukromou expedici, a proto se souostroví nestalo součástí Rakouska-Uherska

ObrázekxxxxxObrázek
SMS Tegetthof , loď která se účastnila arktické expedice, která poprvé zmapovala vynesla na světlo existence souostroví a Carl Veyprecht - velitel této expedice.

Největší vojenskou událostí potom bylo, když tři Rakousko – uherské křižníky: Kaiserin und Königin Maria Theresia, Aspern a Kaiserin Elisabeth byly v letech 1900–1902 nasazeny při potlačení boxerského povstání v Číně. Různé rakousko-uherské lodě pak v Asii operovaly až do Velké války. Když začala, byla zde právě ta poslední.

Obrázek
Kaiserin Elisabeth – pro mě nejúžasnější loď a příběh lodi v rakousko-uherských dějinách

Rakousko- uherská říční flotila

R - U začalo od 70. let 19. století budovat silnou říční flotilu, určenou pro operace na Dunaji a jeho přítocích. Jejím jádrem byly silně vyzbrojené a pancéřované říční monitory, kterých bylo postaveno celkem deset v pěti třídách. Původně měly být protiváhou říční flotile Osmanské říše. Monitory se dobře osvědčily v bojích Velké války a po jejím skončení některé z nich převzaly nástupní země.

ObrázekxxxxxObrázek

Tyto obrázky ukazují rakousko-uherské monitory SMS Temes a SMS Maros. Tyto lodě na řekách bojovaly celou válku a jsou považovány za velmi úspěšné a byly oporou vojsk bojujících v blízkosti splavných vodních toků.

ObrázekxxxxxObrázek

První obrázek ukazuje, jak rakousko-uherské monitory plují útočit na Bělehrad. Kolikrát v historii rakouské lodě bojovaly o toto město? Na druhém obrázku potom je SMS Leithla v plné rychlosti při bojové plavbě na řece Sávě.

Zde asi naše republika a její vojáci hledali inspiraci, když řešily obranu velkých vodních toků

Když začala poslední válka staré monarchie, tedy Velká válka, za jejíž rozpoutání nesla plnou odpovědnost, nikdo netušil, že sama říše tuto válku nepřežije. Rozepisovat se zde o událostech Velké války na Jaderském moři nemá cenu, ale je pravda, že rakousko – uherští mariňáci v této válce své zemi neudělali.

Obrázek

Těžké lodě v přístavu Pula na počátku Velké války na moři

Světová prvenství R-U maríny

První vzdušný útok a vynález nebo lépe správné použití lodního šroubu-uvedeno, byť je to asi omyl už jsem zmínil

Rakouský fregatní kapitán Johann Blasius Luppis a podnikatel Robert Whitehead jsou konstruktéry prvního opravdu funkčního námořního torpéda, 1866. Zbraň převzaly flotily téměř celého světa.

Obrázek
Torpédo konstruktérů Johanna Blasiuse Luppise a Roberta Whiteheada

Dreadnought Viribus Unitis spuštěný na vodu 24. června 1911, byl první lodí na světě s trojdělovou věží ráže 305 mm

ObrázekxxxxxObrázek
Zde je záběr z montáže trojhlavňové věže pro Viribus Unitis a druhý obrázek je obraz této mocné lodi

15. května 1917 byly poprvé na světě Rakousko - uherskými křižníky Novara, Helgoland a Saida použity zadýmovací agregáty při bitvě v Otrantském průlivu

Rakousko uherské námořní letectvo potopilo jako první historii námořních válek při bojové akci nad mořem nepřátelskou ponorku. Byla to francouzská ponorka Foucault, potopená na Jadranu 15. září 1916 hydroplány L 132 a 135.

Obrázek
Francouzská ponorka Foucault, oběť císařských námořních letců

Češi – pýcha R-U maríny – zde jen pár jmen, která ukazují, že Češi se v tomto námořnictvu rozhodně neztratili a v souvislosti s probíraným tématem máme být na co pyšní.

Ing. Josef Kuchyňka – šéf arzenálu v Pule

Kontradmirál Bořivoj Radoň, velitel R-U námořního letectva

Velitel U-3 Karel Strnad

Velitel U-4 Rudolf Singule

Velitel U-29 Leo Prášil

Velitel U-27 Zdenko Hudeček, blíže poznáme

ObrázekxxxxxObrázek

Zde se díváte do tváří Rudolfovi Singule a Bořivoji Radoňovi. Inu měli jsme velké bojovníky. A nyní, když jsme probrali základy, ze kterých vyrostla představa, že i naše země by mohl mít říční flotilu a lodníky, se už budeme věnovat jen jim.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Československé říční loďstvo 35 let neuvěřitelných let

Příspěvek od Pátrač »

Kapitola druhá: VZNIK ČESKOSLOVENSKÉHO NÁMOŘNICTVA JEHO VÝVOJ DO ROKU 1939.

Je zajímavé, že vnitrozemský stát jako bylo v říjnu 1918 vzniklé Československo, se dopracovalo k založení a dlouhé desítky let s přestávkou vyvolanou Druhou světovou válkou, provozovalo vojenské říční lodní síly. Pravda je, že to nebyl pro naši armádu nosný druh ozbrojené složky, ale byla to úžasná historie, která vytvořila generace skvělých vojáků, kteří se na svoji zbraň, pokud to tak můžeme nazvat, dívali a pokud ještě žijí, dodnes dívají s pýchou a hrdostí, nebyli totiž jen tak ledaskdo.

Ne nadarmo se Palba.cz námořníkům věnuje s takovou péčí.

Základem tradic našich námořních sil je působení československého „Námořního oddílu“, který byl vybudován našimi legiemi na Dálném východě. Byl založen v květnu roku 1918. V tomto oddílu sloužila asi stovka mužů na čtyřech až pěti malých lodích. Byla to tato plavidla:
- Naděždyj a Smělčak – od ruského minového praporu
- ledoborec Streljok, opět od Rusů a dokonce s vyzbrojený dělem
- zakoupená loď s názvem Dobrovolec.
O jménu páté se mi nepodařilo nic zjistit.

Obrázek
Znak československých legií

V roce 1920 tak naše legie měli vlastní flotilu s plně čs. posádkami a kapitány. Ti absolvovali „Zkrácenou jednoroční námořní akademii“.
Těsně před odjezdem legionářů přibyly ještě dva malé parníčky, které sloužily jen krátce, ale v podstatě se dá říci (a výš jsem psal), že „ve Vladivostoku sloužilo až pět čs. lodí“ Tato plavidla se používala převážně k dopravním účelům.

Protože se Češi a Slováci setkávali s námořníky z opravdových velmocí (hlavně s Japonci, ale i s Brity a Američany), chtěli se jim podobat a mít i svou uniformu. Nu, nebylo jim přáno, zmohli se jen na klasické ruské fufajky, tedy známá modrobílá pruhovaná trička.
V září 1920 všichni českoslovenští námořníci a důstojníci tohoto oddílu odjeli na palubě US lodi Heffron do nové československé vlasti. Tři lodě byly vráceny Rusku a jedna prodána do Japonska.

Byli to:
- 4 důstojníci
- 7 poddůstojníků
- více než 90 námořníků.
Po návratu do vlasti byl oddíl zrušen a jeho příslušníci pokud měli zájem, přešli lodním jednotkám na Labi nebo na Dunaji.

Českoslovenští legionáři však nesloužili jen v klidné přístavní službě. Byli to bojovníci, a proto se v srpnu 1918 se na Bajkalském jezeře zmocnili parníků Sibirjak, Burjat a Feodosia, ozbrojili je děly ráže až 100 mm, byly to údajně houfnice a pod velením ruského podplukovníka Ušakova podnikli v týlu bolševických vojsk ukázkovou obojživelnou operaci. Celé akci velel jmenovaný podplukovník Ušakov. Při návratu do Irkutsku palubní dělostřelci poručíka Bohuslava Všetičky přepadli palbou hlavní rudou bajkalskou základnu v přístavu Mysová, kde rozstříleli ozbrojený ledoborec Bajkal a nádraží plné vlaků, kde napáchali mnoho škod.

Obrázek
Ledoborec Bajkal potopený našimi vojáky

To natolik otřáslo morálkou sil Rudé armády na tomto teritoriu, že její bojová sestava se v této oblasti zhroutila a poslední „rudé“ válečné plavidlo – ledoborec Angara – se vzdal. Byl silně vyzbrojený a dnes je to asi jediná dochovaná válečná loď, která – byť jen krátce - plula pod československou vlajkou. V té době disponovala dvěma 152 mm děly a čtyřmi kulomety. Od roku 1990 slouží jako muzeum v Irkutsku. Obrázek následuje:

ObrázekxxxxxObrázek
První obrázek loď ukazuje před rekonstrukcí na muzeum, druhý potom jak to dopadlo.

Tím bych pár slov o našich námořnících na dálném východě vyčerpal a vrátím se do Evropy.

Válka skončil a Evropa se dramaticky měnila. Zanikaly staré státy a vznikaly nové a vítězové drancovali námořní síly poražených, došlo ke kuriosním situacím, které dnes už skoro nikdo nezná. Největší požadavky měli logicky Italové. Další požadavky měli Slovinci, Chorvaté, Francouzi, Angličané a dokonce i Američané. Hlavně Italové se hádali jak vrány o mršinu o každou možnou akvizici. Jenže italská rozežranost a arogance vedla k odporu. Takže kromě lodí legionářských vlála československá vlajka také na několika lodích staré monarchie.

Vrcholem námořní slávy českých námořníků na Jadranu se tak v roce 1918 stalo jejich vztyčení české vlajky při plavbě na širém moři na dvou velkých a celkem moderních bitevních lodích SMS Radetzky a Zrinyi. Zde je třeba také připomenout, že tyto lodě však měly s českými zeměmi společného více, než by dnes někdo řekl.
- pancéřování z Vítkovických železáren - světová špička,
- dělostřeleckou výzbroj z plzeňské Škodovky
- projektanta Pražana ing. Sigfrieda Poppera.

Československá zástava na obou lodích byla vztyčena v 12.30 hod., 11. listopadu 1918 za zpěvu české a chorvatské hymny. Cestou potkaly u Šibeniku italské torpédovky, které se je snažily zastavit. Stačilo ale natočit do jejich směru hlavní děla a Italové se stáhli. Do Splitu vpluli v 11.45 dalšího dne. Po zakotvení lodi a provedení všech potřebných prací byli posádky obyvatelstvem nadšeně uvítány. Následující dny vylodili jsme veškerý proviant i uhlí. Pro město, kde vládl všeobecný nedostatek všeho, to mělo velkou cenu.

Byl to skvělý nápad, skvěle provedená akce, ale tato pirátina nakonec byla zbytečná. Američané lodě v duchu spojeneckých dohod předali Itálii a na Jugoslávii zbylo jen dvanáct torpédovek.

ObrázekxxxxxObrázek
SMS Radetzkya SMS Zrynyj, asi opravdu největší válečné lodě, nad kterými kdy vlála československá vlajka.

Jak se monarchie rozpadala, rozpadala se i její marína a námořníci zahájili exodus domů do nových vlastí, ti naši do Československa. Jenže na rozdíl od pěchoty a jiných druhů pozemních vosk byli zvyklí na sebe navzájem a udrželi si jistou míru disciplíny. Námořní aktivity Čechů a Slováků v zahraničí, a samotný jejich počet, způsobily, že jejich činnost musel někdo řídit.

Napřed přijížděli jednotlivci a malé skupinky.

Setníkovi Rošickému, prvnímu předsedovi vojenského odboru Českého národního výboru se ve večerních hodinách 28. 10. 1918 daly k dispozici necelé dvě desítky námořníků. Druhého dne jich bylo skoro sto a zde již bývalý učitel taktiky na pražské Kadetní škole pěchoty viděl velké možnosti. Rošický námořníkům opatřil výzbroj, oblékl je do krátkých kožíšků, a brzy pochopil, že to byl hodně dobrý tah.
Faktem je, že postupně se vracející jednotky našich námořníků patřili k tomu nejlepšímu co se z války domů vracelo. Udrželi si kázeň, byli zvyklí na spolupráci i v malých jednotkách a hlavně – uměli používat zbraně a měli dobrou fyzičku a HLAVNĚ, jak to u námořníků bývá tím nejlepším zvykem- NADBYTEK SEBEVĚDOMÍ.

Obrázek
Naše „námořní" pěchota v Praze, čekání, diskuse a velké cíle.

První akce našich námořníků pro první republiku měla velkou cenu. Už 30. října 1918 jejich nekompromisní nástup a tvrdé vyjednávání zajistilo obsazení velitelství VIII. sboru mizící rakousko-uherské armády. Tím byl poražen poslední významný prvek zanikající říše na našem území. V Praze totiž panovala vážná obava, aby se z tohoto velitelství nestalo centrum ozbrojeného odporu nebo nějaké protinárodní rezistence. Díky námořníkům tato hrozba jednou provždy pominula.

Obrázek
Budova velitelství r-u VIII. sboru, později zemského velitelství.

I jejich druhá akce měla velký význam pro budoucnost. Dne 9. listopadu 1918 vyrazil oddíl 120 námořníků, námořních pilotů a příslušníků námořního leteckého personálu obsadit letiště v Chebu. V dopoledních hodinách 10. listopadu dorazila bez větších problémů desetičlenná autokolona k okraji letiště, na kterém již shodou okolností stála dvě k odletu do Německa připravená letadla. Pár výstřelů do vzduchu ozřejmilo, kdo je zde novým pánem. Toto letiště se stalo základem pro výstavbu celého budoucího československého letectva. A tak naši námořníci pomohli zajistit jeho počátek.

Obrázek
Dobová fotografie, bohužel dost nekvalitní letiště v Chebu.

Ale naši námořníci ze zaniklé rakousko-uherské maríny sehráli ještě jednu velmi významnou roli, která umožnila po vzniku nového státu – Československa, to hlavní- jeho konsolidaci a vojenské obsazení a hlavně udržení Slovenska. Vojenské obsazování Slovenska bylo složitý proces, na kterém se v první vlně podíleli jednotky dobrovolníků a domácího vojska. Na Palbě jsem o tom zveřejnil rozsáhlou práci a není třeba se všemi aspekty zabývat. I druhé kolo, tedy válku s Maďarskou republikou rad jsem popsal více než obšírně a i zde tedy není potřeba nosit dřevo do lesa. Ale co je hlavní připomenout je skutečnost, že od počátku zde bylo k dispozici málo vojáků na tak velký úkol. A zde opět sehráli roli, kterou nelze pominout, naši jadranští mariňáci.

Zde jsou odkazy na obě práce o bojích na Slovensku.

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=36&t=6948

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=36&t=6997

Koncem listopadu 1918 začaly totiž přes Moravu do Prahy přojíždět transporty českých námořníků z Jadranu. Některé tyto ešelony měly i několik set chlapů. Je logické, že jak se projíždělo Moravou a posléze Čechami, tyto oddíly se rozpouštěly tak, jak tito lidé viděli blížící se domovy, své rodiny a příbuzné.

Ráno 25. listopadu 1918 však přijela pod velením fregatního poručíka Josefa Sládečka na dnešní pražské Masarykovo nádraží v plném počtu elita jadranských rebelů v podobě 1. praporu s názvem Adria, od 1. pluku československé námořní legie. Od námořnických transportů obdrželo pražské nádražní velitelství cennou materiální pomoc. Tito skvělí lidé si díky tomu, že si udrželi svoji dobrovolnou disciplínu, z války neutekli jak vagabundi, ale snažili se dopravit domů zbraně, střelivo a vojenský materiál. Pražákům tak díky nim přibylo do arzenálu:
- 5022 nových pušek,
- 36 těžkých kulometů,
- 5 koní a
- 242 beden nábojů po 1000 kusech, tedy skoro dva a půl milionu nábojů.

Po čtrnáctidenní dovolené, která byla hromadně udělena všem námořníkům, se tito na výzvu, uveřejněnou 16. prosince 1918 v novinách, opět v naprosté většině přihlásili ve vršovických kasárnách k činné službě v hekticky vznikající československé armádě, v níž byl dosavadní „Námořní sbor“ 23. prosince 1918 přejmenován na „Námořní doplňovací kádr.“ Jak to divoká doba nesla, později byl přejmenován znovu, tentokrát na „Námořní těleso“.

Obrázek
Společná hlídka našich námořníků a Sokolů na Dunaji

Nevděčná role velet tomu chaosu připadla ve dnech 25. listopadu 1918 až 2. ledna 1919 třiadvacetiletému fregatnímu poručíkovi Josefovi Sládečkovi. Tomu byl sice na formujícím se ministerstvu národní obrany nadřízen čerstvý VII. (námořní) odbor, který zatím řídil z pověření Národního výboru od prvních dnů převratu námořní úředník ing. Antonín Valšík, ale spolupráce těchto složek nebyla zpočátku bohužel nijak valná. Josef Sládeček v lednu 1919 předal námořní doplňovací těleso kapitánovi francouzských legií Emilovi Konopáskovi, ale při jeho další organizaci pomáhal až do 30. června 1919, kdy odešel na dovolenou a potom do civilu, aby se vrátil ke studiu práv.

Faktem je, že jedním z prvních kroků po vzniku republiky bylo převedení příslušníků právě zaniklé rakousko-uherské maríny do řad běžné armády. Díky naší vlastní neschopnosti, hlouposti, krátkozrakosti – je to celkem jedno, co to bylo hlavně, z těchto velmi kvalitních bojovníků vznikl jeden prapor, předurčený ke změně na dělostřeleckou jednotku. Mělo to logiku. Na rakousko-uherských lodích naši nejchlapovatější chlapi sloužili právě jako dělostřelci, strojníci a v dalších technických funkcích.

Opěšalé námořní jednotky tedy například chránily ústí řek Ipeĺ a Hron před případným nájezdem maďarských hladinových sil. Boje na slovenském území se přitom staly nejdramatičtějším nasazením československých lodních sil v období první republiky, přestože vojáci bojovali jako pěchota a dělostřelci.
Přitom asi mohlo být daleko lépe. V Budapešti totiž po rozpadlé monarchii zůstala silná a dočasně opuštěná Dunajská flotila, kterou si pod britským patronátem rozebraly nástupnické státy. Na každého něco zbylo, jen Československo nic nežádalo a tak nic nedostalo. Jenže jak mi bylo sděleno, ČSR jen vlastně vyhověla žádosti francouzské vojenské mise, podle níž měla být za celý tok Dunaje odpovědná Francie a asi tam hodlala zřídit silnou říční flotilu. Je asi logické, že tento odvážný či spíše drzý francouzský návrh neprošel u ostatních velmocí což je asi přirozené.

Obrázek
Naši námořníci v Parkanu, dnešní Štúrovo, v pozadí za řekou starobylá Ostřihom

Mezitím vypukl zmatek, kdy Jugoslávci od Britů z Budapešti nějaké lodě dostali, něco si vzali Rakušani a Maďarská republika rad operovala s tím, co v Budapešti zbylo. Když nakonec Maďarská republika rad zmizela z politické i geografické mapy Evropy, lodě se rozdělily podle nového klíče:
- „poražené“ státy (Rakousko, Maďarsko) dostaly hlídkové lodě,
- „vítězné“ státy (Rumunsko, Jugoslávie) mohly žádat o větší monitory.
Nějaké staré monitory, které nikdo nechtěl, však v Budapešti zůstaly a ty měly být v Rakousku sešrotované. Nakonec si Maďaři dva monitory koupili – ovšem s podmínkou, že budou konvertovány na civilní využití. Díky tomu se stalo, že se nového tisíciletí dočkal monitor Leitha/Lajta a Maďaři jej před pár lety překopali do podoby muzea v pseudohistorickém stavu. Viz třeba zde: https://www.youtube.com/watch?v=Kwja7cPRFX8

Armáda bolševické Maďarské republiky rad zahájila mohutnou ofenzívu do nitra Slovenska a na Dunaji ji podporovala čtveřice monitorů s jednou ponorkou- sic!, zatímco československá strana měla doslova holé ruce. Našim námořníkům asi v těch dnech vztekem tekla voda ze zubů. Naštěstí v plzeňské Škodovce se povalovalo několik 90 mm protiletadlových kanónů, ze kterých byly na soutoku Ipeľu a Hronu narychlo vytvořené dvě pobřežní baterie obsluhované zkušenými bývalými císařskými námořními dělostřelci. Po jedné krátké přestřelce se maďarské monitory stáhly a brzy obě strany uzavřely příměří.

Obrázek
Toto je to škodovácké dělo ráže 90mm, první těžká výzbroj opěšalých námořníků v bojích o Slovensko., zde není v postavení pobřežní baterie ale konvertováno na PL zbraň, stanoviště Praha -Letná.

O jejich historii a rizicích proti kterým byly ustaveny napsal podrobnou práci kolega Zemakt, není třeba se tím dále zabývat. Pozoruhodná Zemaktova práce, je zde: http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=36&t=7064

Ty kanóny jsou sami o sobě ukázkou improvizace stejně jako celá naše tehdejší armáda. Zdá se, že kanony vz.12, byly připraveny pro účel, který není úplně jasný. Napovídá tomu i pro Škodovku netypická ráže 9 cm, v té době pro pouhou protiletadlovou obranu nezvykle velká. Výkon děla, především dostřel a účinek střely, vedou některé autory k domněnce, že se mělo jednat o kanony dvojúčelové, určené i k boji jak s hladinovými, tak i se vzdušnými cíly. První zmínku o protiletadlovém děle ráže 9 cm s délkou hlavně 45 ráží, nacházíme v kronice zkušebních střelnic zbrojního oddělení Škodových závodů. V roce 1914 byly pro námořnictvo nastřeleny dva kanony čísel 4 a 7. Znamená to, že bylo do roku 1914 vyrobeno a nastřeleno nejméně sedm kanonů plus prototyp. Počet vyrobených děl by odpovídal potřebě vyzbrojení jedné bitevní lodi. Když byla stavba obrněnce koncem roku 1914 zastavena, pro kanony se již zřejmě nenašlo uplatnění a byly prozatím uloženy ve skladech.

V krizovém roce války s Maďarskou republikou rad bylo nutno rychle posílit protiletadlovou obranu, a proto bylo rozhodnuto použít uskladněná námořní děla. Škodovka byla pověřena jejich úpravou a konstrukcí ložiště pro umístění děl do palebného postavení. První upravené kanony byly okamžitě odeslány na Slovensko, kde po vpádu Maďarů stále panovala napjatá situace. Zde tvořily výzbroj, jak je výše uvedeno dvou pobřežních baterií, umístěných napřed u Štůrova a později v Petržalce a u Komárna. U Štúrova alias na soutoku Ipelu a Hronu, to byla ta úplně první, se tato baterie dostala do přestřelky s maďarskými monitory. O tom mám velké pochybnosti, Kolega Zemakt o tom také nic neuvádí. Jak napovídá jejich rozmístění podél toku Dunaje, bylo jejich hlavní úlohou zabránit očekávaným nájezdům maďarských říčních monitorů a boj se vzdušnými cíli byl až na druhém místě. Což také naplnily.

Suma sumárum můžeme říci toto:

Od poloviny listopadu 1918 do konce ledna tedy bylo provedeno vojenské obsazení Slovenska československou vojenskou a následně i správní mocí.
Od poloviny února do konce července roku 1919 došlo k ostré válce naší země s Maďarskou republikou rad. V obou těchto kampaních se výrazně prosadily i jednotky čs. námořníků. Do bojů se přihlásili dobrovolně jako pěchota a dělostřelci.
1. námořní prapor měl 566 mužů a 21 důstojníků a 7 „ruských“ kulometů. V rámci celého zápasu o Slovensko padlo v řadách námořníků 34 příslušníků mužstva, 2 důstojníci a dalších 73 mužů bylo zraněno. Tím bych opustil popisování nesmírně dobrodružného bojového života našich námořníků a ponoříme se do samotné historie našich říčních lodních sil.

Protože se Maďarsko nároků na Slovensko nezřeklo ani po uzavření Trianonského míru, Republika Československá reagovala vytvořením svých vlastních říčních oddílů. Již v dubnu 1919 vznikl v Litoměřicích labský oddíl kapitána Pilného a o půl roku později v Bratislavě podobná jednotka kapitána Hudečka. Litoměřický oddíl měl charakter spíše dopravní, průzkumné a ženijní jednotky, bratislavský díky charakteru vodního toku, na kterém měl působit, se více blížil opravdové bojové jednotce. Litoměřický oddíl ale ve své podstatě nikdy nedošel faktické použitelnosti a byl velmi rychle zrušen
Osobnost kapitána Zdenko Hudečka, si zaslouží pár slov. Napřed fotka:

Obrázek

Zakladatel dunajského oddílu Zdenko Hudeček, narozen 22. června 1887 a ze světa odešel 28. září 1974, byl bezesporu zkušeným námořníkem a obávaným válečníkem. Na počátku Velké války velel dunajskému monitoru Maros, pak přešel k ponorkám a coby velitel U-17 a U-28 potopil italský torpédoborec Impetuoso a devět nákladních lodí. V roce 1922 coby „rakušácký marineoficír“ musel čs. armádu opustit a přešel k civilní dunajské plavbě. Jelikož byl příliš dobrý a schopný, po roce 1945 musel i odtud, protože nová doba zrovna moc schopné lidi nepotřebovala. Moc se ten uličník Destroyman, když mi posílal prvotní podklady nepředřel, že ano. Jenže já jsem poměrně chytrý a tak vám mohu sdělit, že skvělý medailonek tohoto císařského žraloka najdete zde:

http://www.vojna.net/portal/viewtopic.php?t=406

a neuhodnete, kdo jej vypracoval. No asi uhodnete, ale za přečtení stojí. Je to pěkný kousek biografické práce a tomu skvělému člověku a námořníkovi vzdává zaslouženou čest.

Po skončení válečných událostí se novým posádkovým městem námořního praporu a dalších námořních jednotek stává k velké mariňácké radosti Bratislava. Bohužel v té době se již začala nad československými námořníky stahovat mračna v podobě zásadní redukce a reorganizace. Chystané změny musely nutně vyvolat v mnoha mužích silné rozhořčení, z dnešního pohledu ale nelze jinak, než pouze pokývat hlavou. Vždyť stav, kdy vnitrozemský stát, si udržuje námořnictvo o síle cca 4 000 mužů, byl neudržitelný.

Jaký byl prvotní plán? Jednoduchý. Měli jsme dva vodní toky, po kterých k nám mohla připlout hrozba a které tedy bylo třeba bránit. Původně bylo předpokládáno, že budeme mít poměrně siné říční loďstvo.
Jeden oddíl měl být na Dunaji, kde byla délka vodní hranice s Maďarskem 174 kilometrů a předpokládal se zde aktivní boj s loďstvem nepřítele.
Podle této koncepce měli naši lodníci na Dunaji plnit hlavně tyto úkoly:
- průzkum po celé délce Dunaje
- uzavření plavební dráhy několika řadami uzávěrových min
- ničení pontonových mostů přes řeku dělostřelbou bojových plavidel
- ničení pontonových mostů pomocí plovoucích min
- ostřelování nepřítele na březích řeky.

Druhý měl být na Labi a zde měl řeku tarasit a přímý boj s nepřítelem se považoval za hypotetický, ale v budoucnosti možný.
Podle této koncepce měli naši lodníci na Labi plnit hlavně tyto úkoly:
- průzkum po celé délce Dunaje
- uzavření plavební dráhy několika řadami uzávěrových min
Podařilo se mi tak nějak sesumarizovat postupný vývoj organizační struktury jednotky našich nejchlapovatějších chlapů. Dunajská část. Je potřeba si ale uvědomit jednu důležitou věc-

Třicáté čtvrté oddělení (lodní) bylo vojenský úřad. Oddělení vzniklo nově 15. října 1919 na základě výnosu MNO čj. 13.591-pol.práv.1919. Nacházelo se v Praze v Pohořelických armádách a podléhalo přímo ministrovy národní obrany a od listopadu 1920 podléhalo Technickému a dopravnímu odboru MNO.

Obrázek
Dnešní podoba Pohořeleckých kasáren

Jeho přednostou postupně byli:
- podplukovník ženijního vojska Antonín Valšík, od října 1919 do března 1921
- plukovník ženijního vojska Jaroslav Dvořák, od března 1921 do března 1922
Na základě domácího rozkazu ministra číslo 58/1922 bylo oddělení 9. března 1922 zrušeno

Obrázek
Fotografie Čtvrté četa čs. válečného loďstva pro Dunaj, rok 1921

Vodní prapor, vojskové těleso ženijního vojska branné moci
Prapor vznikl nově 1. ledna 1922 na základě výnosu MNO čj.11.096-org.1921. nacházel se v Bratislavě v Dunajských kasárnách a podléhal Velitelství zemského ženijního vojska pro Slovensko

Součástí praporu bylo:
- velitelství s pomocnou četou Bratislavě v Dunajských kasárnách
- oddíl válečného loďstva pro Dunaj, Bratislava, v Dunajských kasárnách a v loděnici
- oddíl válečného loďstva pro Labe v Litoměřicích, Ženijní kasárna a loděnice
- mostní rota v Bratislavě, Dunajská kasárna
- náhradní oddíl v Litoměřicích
Vodní prapor byl sice také součástí ženijního vojska, ale byl organizován jako speciální jednotka k provádění všech aktivit na velké řece. Proto do něj byla začleněna i mostní rota.

Obrázek
Dunajská kasárna v Bratislavě, dnes je to součást prostor Slovenské národní galerie

Na základě výnosu MNO čj.729-hl.št./1. odděl 1924 byl prapor 21. května 1924 přejmenován na Mostní prapor

Velitelé praporu postupně byli:
plukovník ženijního vojska Karel Müller, leden 1922 až červen 1923
major ženijního vojska později podplukovník ing. Jaroslav Untermüller od června 1923 až květen 1924
Obrázek

A zde je jeho fotografie.

Mostní prapor, vojskové těleso ženijního vojska
Vznikl 21. května 1924 přejmenováním z Vodního praporu na základě výnosu MNO čj.729-hl.št./1. odděl 1924. Nacházel se v Dunajských kasárnách v Bratislavě a podléhal Velitelství zemského ženijního vojska pro Slovensko a od září 1925 Velitelství zemského ženijního vojska v Bratislavě. Součásti praporu bylo:
- velitelství s technickou správou, hospodářskou správou a pomocnou četou
- mostní rota
- minová rota
- oddíl válečného loďstva pro Dunaj, Bratislava, v Dunajských kasárnách a v loděnici
- strojní rota
Vojáci nosili modifikovaný stejnokroj vz.21 i stejnokroj vz.30, který měl námořnický střih a místo označení pluku nosili límcový odznak.

Obrázek
Tablo důstojnického sboru Mostního praporu v roce 1927

Na základě výnosu MNO čj.1.748/dův.-hl.št./1.odděl. 1934 byl prapor 24. srpna 1934 zrušen.
Velitelé praporu postupně byli:
podplukovník ženijního vojska ing. Jaroslav Untermüller od května 1924 až září 1924
major ženijního vojska ing. Jan Čermák
major ženijního vojska ing. Antonín Šejnar
podplukovník ženijního vojska ing. Bedřich Liška
opět major ženijního vojska ing. Antonín Šejnar
podplukovník ženijního vojska ing. Bedřich Liška
podplukovník ženijního vojska ing. Josef Klicpera

Ženijní pluk 6, vojskové těleso ženijního vojska

Pluk vznikl nově na základě výnosu MNOčj.1.748/dův.-hl.št./1.odděl. 1934. Jeho velitelství podléhalo Velitelství zemského ženijního vojska v Bratislavě a od září 1936 přímo VII. sboru. V jeho sestavě byly:
- velitelství s technickou správou, hospodářskou správou a pomocnou četou- později pomocnou rotou
- říční prapor - od srpna 1934
- strojní prapor od srpna 1937
Všechny jednotky byly spolu s velitelstvím v Dunajských kasárnách. Město Bratislava pluku přidělilo dne 20. září 1935 prapor se stuhami.

Jediným velitelem pluku byl:
podplukovník, od prosince 1936 plukovník ženijního vojska ing. Josef Klicpera
Nás ale zajímá hlavně Říční prapor, ženijní útvar československé branné moci. Vznikl nově na základě výnosu MNO čj.1.748/dův.-hl.št./1.odděl. 1934. Kde se nacházel a komu přímo podléhal, už víme. Součástí praporu byly:
- velitelství s hospodářskou správou, technickou správou a pomocnou četou
- lodní rota
- minová rota

Obrázek
Plukovník inženýr ženijního vojska Josef Klicpera

Plukovník inženýr Josef Klicpera, se do nesmazatelně zapsal do dějin ženijního vojska krátce po druhé světové válce. Když se v Bratislavě rozhodli zbourat starý ocelový most přes Dunaj, málokdo věděl, že jeho ocelová konstrukce z roku 1946 má v sobě zajímavou a málo známou vazbu na Pardubice a ženijní vojsko obnovené československé armády.
Původní most byl vyhozen do vzduchu německou armádou za války. Jeho obnovení dostal na starost hned po válce pardubický ženijní pluk pod vedením plk. Ing. Josefa Klicpery. Ten byl před válkou velitelem 6. ženijního pluku v Bratislavě - což už víme, za války jedním z vedoucích odbojových činitelů na Pardubicku, od květnové revoluce 1945 vojenským velitelem Pardubic a členem Okresního revolučního Národního výboru.
V září 1945 byl převelen do Bratislavy, kde z amerických mostních dílů zaslaných v rámci pomoci UNRA sestavila pod jeho velením čerstvě ustavená železniční brigáda nový most. Z politických důvodů se o původu nové mostní konstrukce nemluvilo a most otevíral slavnostně maršál Koněv jako "dar sovětské vlády". Plukovník Klicpera za rychlou a bezpečnou obnovu mostu dostal 12. prosince 1946 od Slovenské národní rady zlatou medaili „Za hrdinstvo v práci I. třídy“ a medaili Města Bratislavy.
Most poté sloužil v plném zatížení až do dostavby železobetonového mostu SNP v roce jako jediný kombinovaný železniční a silniční most přes Dunaj v oblasti Bratislavy až po Komárno. I poté zůstal v provozu do jeho zbourání, a to plných 67 let.
Ve výzbroji praporu se k jeho zrušení po rozpadu Republiky československé byly:
- hlídková loď Prezident Masaryk
- dva dělové čluny
- deset strážních člunů
- tři hlídkové čluny
- dva minové pracovní prámy a
- dvě pancéřové minonosky.

Na základě výnosu MNO čj.9.733/Taj. -hl.št./1.odděl1937 byl prapor přejmenován na I. prapor Ženijního pluku 6.
Příslušníci praporu byli trénováni v plavbě na loďkách, signalizaci, odstraňování překážek, minování i odminování, stavbě přehradních baráží, palbě z těžkých kulometů a řadě dalších činností. Velké čluny vyplouvaly na cvičení, při manévrech například zaujaly postavení u Děvínského hradu a nacvičovaly uzavření řeky a odražení nepřátelského útoku.

Obrázek
Vojenská část zimního přístavu v Bratislavě.

Vojáci nosili modifikovaný stejnokroj vz.21 i stejnokroj vz.30, který měl námořnický střih a místo označení pluku nosili límcový odznak - výložky hnědé barvy doplněné odznakem ve tvaru kotvy. Velitel praporu byl až do října 1937 štábní kapitán, od ledna 1937 major ženijního vojska Karel Pavala
Ale zpět k našim námořníkům na sladké vodě. Problém byl, že ani jeden oddíl v této době neměl ani jednu loď. V loděnici v Ústí nad Labem však zahálely dva čluny objednané ještě rakousko-uherským námořnictvem pro lovení cvičných torpéd. Oba dostaly dělovou a kulometnou výzbroj a pod jmény Omd 1 a 2 byly zařazené k Dunajské flotile. Dlouho to byly největší československé bojové lodě, protože litoměřický oddíl byl k 1. lednu 1922 zrušený a dunajský dostal už jen:
- dva hlídkové čluny,
- dva minové
- šest vlečných člunů.

Zbrojilo se na Dunaji a Labi málo a málo, ale reorganizovalo se po našem, tedy o dušu. Po několika administrativních operacích byl dunajský oddíl změněný na Vodní prapor 4. ženijního pluku, který se skládal z lodní, minové, mostní a náhradní roty. Ačkoli se v příštích letech opět čile reorganizovalo, úkoly dunajského oddílu zůstávaly až do roku 1959 stejné. Kromě průzkumu měl prapor především stavět pontonové mosty a lodě je měly chránit, popřípadě střelbou a plovoucími minami ničit mosty nepřátelské.

Třetí kapitola bude řešit lodní park našich lodníků, ale zde se podíváme na konečnou podobu jejich úkolů ve válečných plánech roku 1938. Vycházím hlavně z toho, jak se vyvíjelo československé plánování na možnou válku právě s Maďarskem.
Jde o variantu Plán II/a, tedy jak na Maďara. Napřed vyobrazení:

Obrázek

Plán II/a měl na rozdíl od plánu II veskrze ofenzivní charakter. Většinu československé armády po mobilizaci by se zde sešlo celkově 7 pěších divizí a 7 brigád, by podle něj čekal útok do Maďarska s cílem proniknout co nejdále na jih, obsadit Budapešť a při dalším postupu na jih vejít do dotyku se silami našich spojenců a to rumunskými a jugoslávskými divizemi. Zbývající část armády v síle 5 pěších divizí a 4 brigád, měla podle plánu zůstat k dispozici hlavnímu velitelství jako záloha. To pro případ možného pozdějšího zásahu Německa, případně Rakouska do války.

Ale to není všechno. V této době se opět začala extrémně vyhrocovat situace kolem Maďarska. Hlavním momentem bylo zrušení vojenské kontroly nad touto zemí a tím další nárůst italských destrukčních vlivů na naši bezpečnost i na bezpečnost v celé střední Evropě. Takže vězme, že sir Harold Sidney Harmsworth, 1. vikomt Rothermere, byl další Brit, který se velmi negativně zapojil do destrukce poměrů daných výsledky Velké války. Tento muž se v roce 1927 pustil do aktivit, které měly vést k revizi Trianonské smlouvy.

Jeho snaha byla přijata v Maďarsku nadšení a dokonce zde vznikla liga pro revizi trianonského míru. Jako majitel významného deníku Daily Mail vydal dne 21. června 1927 článek, který nesl název Maďarské místo na slunci, kde se snažil odůvodnit, proč by se Maďarsku měly vrátit po válce odebraná území a to i na úkor jeho sousedů. Za tyto své názory tvrdě bojoval a v Maďarsku se stal ikonou, dokonce má v Budapešti vlastní pomník. Zdá se, že byl pro Británii nastrčenou figurou, která měla pomoci posílením Maďarska podpořit Britské imperiální zájmy.

Velkou aktivitu po celé Evropě a hlavně u nás vyvolala takzvaná svatogotharská aféra, kde šlo o odhalené pašování zbraní do Maďarska z Itálie. Ta byla ale velmocemi mimo pár rádoby odsudků ignorována. Beneš se pokusil alespoň něco napravit tím, že se pokusil sblížit s Rakouskem a Německem. Podařilo se mu v březnu 1928 dojednat bezvízový styk s Rakouskem, v květnu v Berlíně jednal o obchodních dohodách, což nejen mohlo vést ke sblížení, ale bylo navíc v duchu britských tužeb.

Pro nás bylo nedobré i to, že v létě 1928 se začaly uklidňovat i vášně mezi Rakouskem a Itálií. Podařilo se vyjednat pro obě strany přijatelné podmínky ohledně jihotyrolských menšin a Itálie se rozhodla získat větší vliv i v Rakousku. Francie se tvářila, že se jí střední Evropa najednou netýká. A nakonec se dostala do sporu i s Británií, která po ní chtěla, aby přerušila diplomatické styky se Sovětským svazem. A sama se snažila zbavit polských závazků. Díky tomu se Maďaři cítili na koni a napřeli veškeré své úsilí do revizionistických tlaků na naši zemi. Snažili se vymanit Rumunsko z Malé dohody, zahájili proces sbližování s Polskem a navíc aby toho nebylo málo Jugoslávií, která se jevila jako nespolehlivější spojenec, zmítali národnostní rozpory, které v ledu 1929 vedly k převratu krále Alexandra.

Slabost našich spojenců se odrazila v nárůstu agresivity Maďarska, která našla podobu dokonce v pohraničních incidentech. A to už bylo vážné. Odraz vážnosti situace logicky nastal i ve válečném plánování.

Jako první nastaly změny ve válečném plánu II/a. Rozvědka zjistila, že Maďarsko je schopno nasadit ve třech vlnách 21 divizí a z toho jich proti naší zemi bylo určeno 15. Snadný přístup maďarské armády k našim hranicím a složitý přesun divizí z Čech a Moravy na Slovensko, vytvářel najednou velmi nebezpečnou situaci. Zřejmě koncem roku 1927 nebo začátkem roku 1928 začaly platit nové nástupové plány III a III/a. Důvodem jejich vzniku byla jak nová situace okolo naší země, tak i nová válečná organizace československé armády rozběhnuté v květnu 1927. Úprava nástupového plánu ve verzi III/a, byla ve finální podobě předložena v listopadu 1929.

Vážnost hrozby vedla mimo jiné k opuštění projektu dvoufázové mobilizace a jeho nahrazením mobilizací všeobecnou, kdy se vypracovávaly grafikony co nejrychlejšího přesunu maxima sil na Slovensko tak, aby co nejdříve mohlo dojít k ráznému úderu do Maďarska. Plán byl tak akční, že se počítalo s nasazením některých částí armády do ofenzivních operací z chodu. Směrem na Gödöllö mělo útočit 7 divizí a 6 brigád, směrem na Miskolc 2 divize a 3 brigády, zbývající jednotky měly zajišťovat boky útočících skupin a tvořit zálohu hlavního velitelství a později se také zapojit do útoku.

Cílem bylo udeřit po levém břehu Dunaje na Budapěšť, která byla jen 40 kilometrů od hranic a po pravém břehu se měla útokem obsadit významná místa Magyarovár dnes Mosonmagyarovár, Ráb, nyní Györ, Tata a Dorog, ale také jižněji ležící průmyslová střediska Veszprém a Szekésféhérvár. Zbývající jednotky měly zajišťovat boky útočících skupin a tvořit zálohu hlavního velitelství a později se také zapojit do útoku.

Je logické, že takový plán, který byl nesmírně náročný na rychlost mobilizace a přesnost koncentračních přesunů, bylo potřeba postavit na reálných politických odhadech. Ale ministerstvo zahraničních věcí nebylo schopné nic rozumného dodat. A tak si vojáci museli poradit sami a v úvodní části plánu jsou pro Beneše nelichotivé věty, cituji:

„vyskytly-li by se v případě válečného konfliktu nějaké nedostatky v našem válečném plánu, které by vyplývaly z toho, že politická situace vzatá za jeho podklad byla špatně předvídána, padne odpovědnost za ně na hlavní štáb, poněvadž se nebude moci vykázat žádným dokumentem…od ministerstva zahraničních věcí, které je …povinné dáti nám všechny nezbytné direktivy“.

Takže tolik k plánu jak na Maďara a jak je vidět, silná dunajská flotila by mohla při naplnění těchto plánů sehrát velmi pozitivní roli. Byla by pohyblivá, palebně silná a hlavně by mohl udělat dost rozruchu, aby ztížila koncentraci maďarských sil a zcela jistě by mohla pomoci při přechodech přes řeku. Ale hlavně by musela zastavit právě maďarské obrněnce, pokud by tyto chtěly narušit naše přepravy přes řeku a zabránit jejich použití proti shromažďovaným našim vojskům

Když tedy víme co vše se kolem Dunaje dělo, zbývá jen dodat, že v roce 1938 byl stav tento:

Rok 1938: Kryt hranice podle Dunaje: Hraniční oblast 39. Tomuto vojenskému tělesu velel divizní generál Miloš Žák s náčelníkem štábu plukovníkem gen. št. Koblitzem.

Jejich hlavní obranné pásmo bylo dlouhé 137 kilometrů a začínalo právě soutokem Dunaje a Moravy a končilo v Kravanech nad Dunajem. Byla to velmi pestrá sestava sil a prostředků a tedy se na ni podíváme.
- tři pěší pluky: 39., 50. a 12.
- hraničářský prapor 31
- dělostřelecký pluk 39.
- dělostřelecký oddíl II/135
- smíšený předzvědný oddíl 39 v četně čety lehkých tanků
- telegrafní prapor 39
- četa tančíků 14
- četa obrněných automobilů
- stálý obrněný vlak 3
- improvizovaný obrněný vlak 39
- pět pobřežních rot
- dvě světlometné čety
- čtyři minové čety

Pro nás je důležité, že zde byly i:
+ lodní rota, tvořená hlídkovou lodí Prezident Masaryk a třemi čluny OMh3, 4. a 5.
+ družstvo strážních motorových člunů
+ družstvo vlečných motorových člunů
+ družstvo minových motorových člunů

Československé lodní síly na Labi.

Byly podřízeny 3 divizi od II. sboru, 1. armády. Velitel brig. gen. František Jelínek, jeho NŠ byl pplk. gen. štábu Antonín Mrázek.
Byla to silná divize. Její hlavní obranné pásmo bylo dlouhé 81 kilometrů a začínalo u Rtyně nad Bílinou po kótu 702 Bouřný. Měla toto složení.
- čtyři pěší pluky: 42., 47., 52. a 92.
- dělostřelecký pluk 3
- smíšený předzvědný oddíl3
- ženijní rota 3
- telegrafní prapor 3
- improvizovaný obrněný vlak 33

V sestavě byla, a to je pro tuto práci nosné, i družstva strážních motorových člunů 1 a 5. Úkol:

„Družstvo strážních motorových člunů 1 mělo za pomoci družstva strážních motorových člunů 5 na rozkaz velitele Hraniční oblasti 33 zřídit minovou uzávěru na říčních kilometrech 86 a 100 mezi obcemi Dobkovice a Jakuby minovou uzávěru. Tím měla být znemožněna činnost nepřátelského loďstva. Uzávěra měla být dvouřadá, v každé řadě 6 říčních min Z-1928. Dalších 6 min bylo v záloze pro případ náhlé potřeby“.

Na závěr této kapitoly se podíváme na to, jak měli naši lodníci vypadat a jak skutečně vypadali. Tedy jak to bylo se stejnokroji.

Původní zámysl byl, že naše říční loďstvo bude mít klasické námořnické stejnokroje. Jenže když bylo rozhodnuto, že naše loďstvo nebude tak velké jak se původně plánovalo, byly tyto uniformy zrušeny. A to jak zděděné po R-U maríně, tak i ty které se připravovaly v našich dílnách. Jak ty uvažované vypadaly, ukazují následující obrázky.

Je to vyobrazení stejnokrojů příslušníků československého vojenského loďstva.

ObrázekxxxxxObrázek
První obrázek ukazuje představu o stejnokrojích pro důstojníky a druhý obrázek ukazuje mužstvo. Krásné je, že lodník má neodmyslitelnou pomůcku – šurovák. Zdroj: Vojenské dějiny Československa, díl III, Naše vojsko, Praha 1987

Bohužel v roce 1922 byly direktivou zrušeny všechny stejnokroje pocházející střihem ze stylu nebo dokonce přímo zásob rakousko-uherské maríny. Nově byli naši lodníci oblékáni takto: nosili modifikovaný stejnokroj vz. 21 či stejnokroj vz.30, který měl námořnický střih a místo označení pluku nosili límcový odznak. Na hlavě baret s nápisem co vidíte. Byli to fešáci.

Obrázek
A zde máte fotografii jenoho našeho příslušníka vojenského loďstva
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Československé říční loďstvo 35 let neuvěřitelných let

Příspěvek od Pátrač »

Kapitola třetí: LODNÍ PARK ČESKOSLOVENSKÉHO VOJENSKÉHO LOĎSTVA DO ROKU 1939

Lodní park našich říčních lodníků byl pestrý a byl velmi rozmanitý co do možných bojových možností a stáří. Přesto se jednalo o zajímavé společenství a naši lodníci si svých lodí vážili a získávali k nim hluboký vztah. Následuje výčet provozovaných plavidel, tak jak se je podařilo zdokumentovat.

Strážní čluny OMs 11 až 16

Význam zkratky: Ozbrojené Motorové strážní celkově ve výzbroji 6 kusů od roku 1920
Délka: 12,5 metru
Výtlak 4,75 tuny
Rychlost: 28 kilometrů/hod, jeden motor
Posádka 6 mužů, osobní zbraně
Výzbroj: 1x lehký kulomet vz.26

Obrázek

Dělové čluny OMd 1 a 2

První skutečné bojové lodě byly dva dělové čluny označené OMd 1 až 2, zařazeny do výzbroje v roce 1920, ve službě do roku 1934. Jednalo se původně o dřevěné rakouské čluny, určené pro zachycování cvičných torpéd na moři. Jejich výzbroj tvořil na přídi i na zádi horský kanón ráže 75 milimetrů, na nástavbě byly lafetovány dva těžké kulomety ráže 7,92 mm. Ve stadiu příprav navždy zůstala náhrada za tyto první Mohykány.
Od roku 1928 musel pro celkovou zchátralost těchto plavidel být omezen dělostřelecký výcvik a o šest let později byly vyřazené. O nových dělových člunech se sice jednalo, ale díky nehorázným nárokům výrobce - za jednu kulometnou věž Škodovka žádala 302 000,- Kč, tedy víc než za kompletní tank Lt.38 - k náhradě nikdy nedošlo. Což bylo Škoda.

Význam zkratky: Ozbrojené Motorové dělové celkově ve výzbroji 2 kusy od roku 1920
Délka: 21 metrů
Výtlak 35 tun
Rychlost: 2 kilometrů/hod, dva motory
Posádka 17 s osobnímu zbraněmi
Výzbroj: 2x horské dělo vz.15/75 mm a 2x kulomet vz. 24/ 7,92 mm

ObrázekxxxxxObrázek
Takto ty dělové čluny vypadaly a za sebe musím říci, že se mi dost líbí. Byli hodně nazbrojené a jako plovoucí palebné stanoviště měly svoji váhu. Lafetace horského děla zajistila i schopnost střelby horní skupinou úhlů a to bylo také něco, co mělo v případném boji na hladině Dunaje svoji váhu.

Vlečné čluny lehké OMvl 21 až 26

Jako úplně první akvizice naší říční flotily byly zkompletovány lehké vlečné čluny OMvl číslované v unifikované řadě čísly 21 až 26. Zařazeny do sestavy v roce 1919, ukončení služby není známo a byly bez lafetované výzbroje.

Význam zkratky: Ozbrojené Motorové vlečné celkově ve výzbroji 6 kusů od roku 1919
Délka: 9 metrů
Výtlak 8,5 tuny
Rychlost: 22 kilometrů/hod, dva motory
Posádka 1+5
Výzbroj: 1x pistole vz. 24, 5x puška vz.24
Od roku 1924 přečíslovány na OMvl 25 až 30

ObrázekxxxxxObrázek
Zde jsou fotografie těchto člunů. První ukazuje nakládku na železniční vagon a drihá při plavbě. Popiska už reflektuje jejich přečíslování po roce 1924.

Vlečný člun těžký OMvt 31 a 32

Tyto dva těžké vlečné čluny, dodala armádě loděnice Škodových závodů v Komárně v letech 1933 až 1935. Trup byl ocelové konstrukce s plochým dnem. Uzavřená nástavba kryla obytný prostor se dvěma kajutami a strojovnu, kormidla byla zakryta plachtovinovou střechou a spouštěcími stěnami s okénky. Člun byl vybaven vlečným hákem, přední kotvou zavěšenou na čnělce a zvedanou ručně kotevním navijákem, reflektorem o průměru 35 cm a stěžněm. K pohonu sloužily dva šestiválcové dieselové motory Škoda o výkonu po 100 koní, zpětný chod zajišťovaly vrtule s natáčecími listy, po roce 1945 vratné skříně.
Oba čluny byly v květnu 1939 předány Německu a sloužily jako vlečné ve výzkumné stanici minové techniky v Linci. OMvt 32, byl poblíž Lince koncem války zničen. OMvt 31 byl 30. prosince 1947 bez motorů vrácen ČSR.

Význam zkratky: Ozbrojený Motorový vlečný těžký, ve výzbroji 2 kusy od roku 1919
Délka: 16,25 metru
Výtlak 30 tun
Rychlost: 22 kilometrů/hod, dva motory
Posádka 1+5
Výzbroj: 2x pistole vz. 24, 3x puška vz.24 a 1xkulomet vz.26

ObrázekxxxxxObrázek
Výkres a fotografie těžkých vlečných člunů 31 a 32. Byla to už pořádná loď. Primárně byla určena pro vlečení minových pracovních prámů.

Minový pracovní rám MiP-I a II

Vývoj říční minové techniky, vedl k zavedení nových typů útočných plovoucích min a kotvených závěrných min velkých rozměrů do výzbroje. Protože na stavbu větších minonosek chyběly prostředky, byly objednány v loděnici Škodových závodů v Komárně speciální minové prámy bez pohonu, vybavené zařízením pro přejímání, uskladňování a kladení velkých min. Byly dodány v letech 1935 a 1936. K jejich vleku do pracovních stanovišť byly určeny před tím dodané těžké vlečné čluny OMvt 31 a OMvt 32. Vlek prámů usnadňovalo kormidelní zařízení, sestávající z páru velkých kormidel a ručního kormidelního stroje.

V nízkém ocelovém lodním tělesu pontonového tvaru s plochým dnem obsahovalo sklad pro miny, obsluhovaný otočným jeřábem na palubě o nosnosti 1,5 t. Na bocích,, nad výklopnými plošinami, byl pár malých jeřábků pro obsluhu kotev. Na zádi prámů bylo na třech obloucích zvedací zařízení o nosnosti 1,5 t s pojízdnou kladnicí a ručním navijákem. Miny se ze skladu dopravovaly k záďovým skluzům dvěma páry kolejnic, položených na palubě. K výstroji patřila ještě přední a zádní vysouvadla pro nabírání min z vody nebo lodí, velký buben pro kabel se soustavou vodících kladek a kotevní a vázací pacholata.

Význam zkratky: Minový pracovní Prám celkově ve výzbroji 2 kusy, roky 1935 a 1936
Délka: 15,6 metru
Výtlak 21 tun
Rychlost: dle vlečného člunu
Posádka 2+12 mužů, osobní zbraně
Výzbroj: 22 min vzor 32 a nebo 14 min vzor 28

ObrázekxxxxxObrázek
Výkres a fotografie minového pracovního prámu I a II

Hlídkové čluny OMh 3,4 a5

Význam zkratky: Ozbrojené Motorové hlídkové celkově ve výzbroji 3 kusy od roku 1924
Délka: 16,9 metru
Výtlak 24 tun
Rychlost: 2 kilometrů/hod, jeden motor
Posádka 1+8 mužů, osobní zbraně
Výzbroj: 2 x těžký kulomet vz. 24/7,92

ObrázekxxxxxObrázek

Minové čluny OMm 33 a 34

Minové čluny OMm 33 a OMm 34 vznikly snížením zádě trupu a výměnou motorů prvních dvou strážních člunů Ms-5 a Ms-6, dodaných armádě Ústeckou loděnicí v roce 1920. K přestavbě došlo v letech 1923 – 1924 v Bratislavě. Původní benzinový šestiválcový motor o výkonu 55 koní byl nahrazen šestiválcovým dieselovým motorem značky Škoda o výkonu 100 koní.
Nástavba, pravděpodobně s čelem ze silnějšího plechu, kryla přední kajutu a strojovnu. Řídící stanoviště bylo nekryté, jen u člunu OMm 33 bylo opatřeno lehkou plachtovinou střechou. Cvičné miny byly ukládány v kokpitu a kladeny ručně ze zadní paluby. Pár lyžin (skluzů), uvedený na plánu, byl použit kolem roku 1930 při zkouškách závěrných min vz. 28 a pak patrně patřil k trvalé výstroji člunů.
Čluny byly vyřazeny ze služby koncem roku 1938, kde je měl nahradit moderní velké minonosky OMm 35 a OMm 36.

Význam zkratky: Ozbrojené Motorové minové ve výzbroji 2 kusy od roku 1923
Délka: 16,9 metru
Výtlak 24 tun
Rychlost: 20 kilometrů/hod, dva motory
Posádka 1+5, osobní zbraně
Výzbroj: 1x kulomet vz.26, 5 ks mina Z vz. 28 nebo 7 kus Z vz. 32
ObrázekxxxxxObrázek

Otázka minové války na velkých řekách byla trvale brána velmi vážně a miny dvou typů, takzvané závěrové a útokové. Byla to jednoznačně nejúčinnější zbraň československého vodního praporu to hned několika typů:

U-28 útoková mina (útočná)
U-36 útoková mina

Z-28 závěrná mina
Z-32 závěrná mina (prototyp na export)

spíše známé jako miny U/Z vz. 28 a U vz. 36

Říční miny se pro čs. armádu vyráběly v ČKD, rovněž šly i na export do Rumunska a Jugoslávie.

Pár obrázků:

ObrázekxxxxxxObrázek

Vlevo je výkres závěrové miny vz. 32, určené pro export našim spojencům v Malé dohodě. Vpravo je cvičná mina vz.28, zde probíhá výcvik v její adjustaci.

ObrázekxxxxxObrázek

Výbuch československé miny někde na Dunaji – výcvik ostrého minování. Tyto informace jsem mrzce zcizil kolegovi Zemaktovi a Válce.cz. Druhý obrázek je hezká fotografie minového člunu OMm 34.

Strážní čluny OMs 12, 13, 15-22

Strážní čluny OMs 12, 13 a 15 až 22 byly jich celkem 10 kusů tzv. druhé série strážních člunů) dodávané v letech 1934 - 1936 loděnicí PRAGA v Praze-Libni nahrazovaly postupně vyřazované dřevěné strážní čluny první série z Ústecké loděnice z roku 1922. Trup nových člunů byl poněkud menší, robustní ocelové konstrukce s oblým dnem, bez uzavřené nástavby a obytného prostoru. Otevřený plechový přístřešek kryl motorový prostor, nad kormidelním stanovištěm byla lehká střecha z plechu. Čluny byly vybaveny vlečným hákem, bubnem na vlečné lano, kotvou na čnělce a reflektorem o průměru 35 cm. K pohonu sloužil jeden šestiválcový dieselový motor značky Škoda o výkonu 65 koní, zpětný chod zajišťovala vrtule s hydraulicky natáčenými listy. Na čelo obruby předního kokpitu bylo možné uchytit jeden lehký kulomet vz. 26.

Význam zkratky: Ozbrojené Motorové strážní celkově ve výzbroji 10 kusů od roku 1924
Délka: 11,7 metru
Výtlak 10 tun
Rychlost: 21 kilometrů/hod, jeden motor
Posádka 1+5 mužů, osobní zbraně
Výzbroj: 1x lehký kulomet vz.26 a 2 kusy min

Obrázek
Výkres tohoto strážního člunu.

Plavidlo s pracovním názvem Vedetta

Člun je znám pouze z mnoha fotografií, hlavně ze zkoušek a výcviku se zamlžovacím zařízením. Vyskytuje se spolu s hlídkovou lodí President Masaryk, snad sloužil jako její doprovodný člun.V žádných známých seznamech není uveden. Je pravděpodobné, že vznikl přestavbu některého ocelového člunu, podle velikosti a tvaru trupu snad z jednoho ze strážních člunů série OMs 12-22.

Zamlžovací zařízení na člunu tvořily čtyři asi 3-4 m dlouhé tenké trubice, umístěné po dvou na přídi a zádí šikmo vzhůru, do nichž byla připravena mlhotvorná kapalina trubkami z velké ocelové láhve, uložené v kokpitu člunu. Přívod ke každé trubici byl ovládán ventilem.

Obrázek
Výkres tohoto tak trochu záhadného člunu.

Význam zkratky: neznám, ve výzbroji 1 kusů od roku asi 1932
Délka: 10 až 12 metrů
Výtlak neznámý
Rychlost: 2neznámá
Posádka neznámo, osobní zbraně
Výzbroj: 1 x těžký kulomet vz.24 v otáčivé věži a zadýmovací zařízení

ObrázekxxxxxObrázek
Zde jsou dva obrázky člunu OMs Vedeta. První je při klidu na hladině a druhý je akční, ostrá plavba se zadýmovacím zařízením.

Pancéřová minonoska OMm 35 a 36

Jedinou koncepční moderní vojenskou lodí armády první československé republiky byla pancéřová minonoska OMm 35, dodána od Škodových závodů Komárno v říjnu 1938. Druhá stejná minonoska, která měla mít označení OMm 36, byla dokončena po rozpadu ČSR v létě 1939 již pro německou armádu.
Minonoska s ocelovým tělesem s plochým dnem, se zvýšenou přídí, v níž byly kajuty pro posádku, a zádí s tunely pro dvě vrtule, byla opatřena velitelskou věží z pancéřového 6 mm plechu. Na věži byla otočná pancéřová věž tloušťky 48 mm se dvěma těžkými kulomety vz. 37. Na zádi ležel depot na dvě řady min zavěšených na transportní kolejnice, na které navazoval pár záďových vykládacích lyžin. Další těžké kulomety vz. 37 byly v zádním čele krytu depotu a na zadní palubě. Výstroj doplňovalo vlečné zařízení, přední kotva na čnělce, dva světlomety, zamlžovací zařízení atd.

K pohonu byly použity dva dieselové motory značky Sulzer, s dvanácti válci do V, o výkonu po 450 koních, s napojenými vratnými skříněmi.
po převzetí minonosek Německem byly zařazeny do německé dunajské flotily, pod označením FM-1 a FM-2, ale již v roce 1940 byly prodány Rumunsku. Po kapitulaci rumunské Dunajské divize 26. srpna 1944 musely být předány Sovětské dunajské flotile. Ta o jejich vrácení do naší země odmítla jakkoliv jednat.

Obrázek
Výkres tohoto moderního a velmi dobře ozbrojeného plavidla.

Význam zkratky: Obrněná Motorová minonoska celkově ve výzbroji 1 kus od roku 1938 a druhý kus až po zániku RČS v roce 1939
Délka: 31 metrů, výtlak: 60 tun
Rychlost: 20 kilometrů/hod, dva motory
Posádka: není známo, osobní zbraně
Výzbroj: 4 x těžký kulomet vz.37
18 kusů min vz. 28 nebo 22 kusů min vz.32

ObrázekxxxxxObrázek
Zde jsou dva obrázky obrněné minonosky. První ji ukazuje ještě při výstavbě a druhý ukazuje její tiché očekávání před předáním novým majitelům, Rumunské dunajské flotile.

Touto poslední akvizí skončila modernizace naší říční flotily. Protože světem cloumala hospodářská krize a na plánovanou stavbu dalších lodí se peníze nenašly. Teprve v polovině třicátých let loděnice v Komárně vyrobily kotevní loď KL., která mohla nést miny, potápěči dostali výcvikové motorové prámy

Mimo zde uvedené naše flotila disponovala větším množstvím různých pomocných plavidel - veslic, pro obsluhu těch větších, pro převážení lidí z lodi na loď bez potřeby kotvení a pro bojový výcvik, který by dne byl spíše úsměvný. Například bylo v dunajském oddíle začleněno deset veslic pro dva vojáky za účelem kladení min do vody. Bylo to tak že jim byla do člunu vložena mina, oni pomocí dvou párů vesel odpluli kam bylo třeba a pomocí zvláční kolébky minu spustili do vody. Přiznám se, že toto bych někdy chtěl vidět.

Představte si dřevěnou loďku, v něm minu jak kráva a pár maníků, jak s nadšením vesluje na určené místo, kde minu svrhávají do vody. Zdá se, že krize naučila naše námořníky cestou jejich nadřízených opravdu šetřit.

To by bylo k naší říční maríně do rozpadu První republiky, z mé strany, všechno. Naší lodní celebritě, hlídkové lodi Prezident Masaryk budu věnovat samostatnou kapitolu.

Ještě pro zajímavost, Ivo Pejčoch v archivech dohledal, jak se naši lodníci stravovali. Zdá se, že se neměli až tak špatně. Ale je to věc názoru.

Cituji:

Už letmý pohled do jídelníčku, který Ivo Pejčoch našel v archivech, nabourává mýty o zdravé stravě našich předků založené na minimu masa a živočišných tuků. Ke snídani byla zpravidla jen káva. Kaloriemi naopak překypovaly večeře. V jednom měsíci si námořníci mohli k obědu vybrat tyto polévky: fazolovou, bramborovou, rýžovou, zapraženou, flíčkovou a nudlovou. K hlavnímu jídlu se nabízely zásadně jen knedlíky, brambory a makarony. Ochucovalo je vepřové či hovězí s gulášem, hovězí maso s povidly či fazole na kyselo. Třikrát měsíčně bylo i zelí. K večeři pak k černé či bílé kávě si strávníci mohli dát knedlík s povidly, vuřt se zelím a bramborami, buchty s povidly, nudle s mákem, salám, špek či rizoto“.

Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/vlajkova-lod-pre ... _domaci_jw
Nevím já bych si asi vybral a pokud byly slušné krmné dávky, možná bych se trochu spravil.

Obrázek
Část flotily pod bratislavským hradem někdy před válkou…..
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Československé říční loďstvo 35 let neuvěřitelných let

Příspěvek od Pátrač »

Kapitola čtvrtá: HLÍDKOVÁ LOĎ PREZIDENT MASARYK

Největším československým válečným plavidlem byla bez jakéhokoliv stínu pochybností hlídková loď President Masaryk. Její osudy jsou natolik zajímavé a současně pohnuté, že jsem se rozhodl jí věnovat samostatnou kapitolu.

Branný výbor parlamentu v roce 1924 konstatoval, že „naše dělové čluny jsou paskvil“. No jestli to bylo opravdu takto nevím, ale Destroyman tvrdí, že ano, jelikož to uvádí renomovaný historik pan Grégr, i za starého režimu v zahraničí velmi respektovaný. Byla to totiž pravda.
Řešením mělo být zakoupení plavidel v cizině. MNO začalo zabývat myšlenkou, že od Rakouska odkoupí tři hlídkové lodě typu Wels z roku 1916. Z obchodu nakonec sešlo, rakouské lodě koupilo Maďarsko, a protože se dělové čluny Omd 1 a 2 pomalu rozpadaly - dřevěné trupy velmi trpěly vibracemi od výstřelů 75 mm děl, začalo se Ministerstvo národní obrany - konečně - zabývat budováním opravdové říční flotily. V roce 1927 uspěl návrh, aby se dunajský oddíl skládal alespoň z těchto jednotek:
- dvou monitorů,
- tří hlídkových lodí,
- dvou minonosek a
- větším počtem rychlých kulometných člunů tzv. „kluzáků“

Už 1. února 1928 koncern Škoda dodal nabídku na stavbu hlídkové lodi v ceně 6 992 600,- Kč a projektové práce začaly neprodleně. Výsledek však měl do ideálu daleko. V podstatě se vycházelo z rakousko-uherského typu Wels případně jeho podtřídy Stör, s tehdy již překonanou výzbrojí pozůstávající ze 4 kanónů ráže 66 mm. Pan Grégr dokonce vyslovil podezření, že tato děla Škodovka prosadila proto, že je měla ve skladu ještě z dob rakousko-uherské monarchie. Pancířem měl navrženu sílu takovou, že stěží mohl odolávat větším rážím než puškovým přesněji:
- puškovým rážím by odolával dobře,
- rážím nad 20mm ale nemohl čelit
Požadovaná rychlost 35 km/h zůstala jen na papíře.

Přesto se ale práce rozeběhly a zde máte první sled jejich průběhu.

1. února 1929
uzavřena smlouva mezi MNO a Škodovými závody o výstavbě hlídkové lodi. Konstrukce vycházela z požadavků na hlídkovou loď, schopnou v určitém rozsahu bojové činnosti.

1. srpen 1929 až listopad 1931 – stavba a zkoušky první verze lodi – výkon 1 600 koní a jeden komín. Stavba lodi nebyla žádná lehká věc a narážela na vážné potíže. Stavba lodi byla zahájena v roce 1929 v Komárně, ještě před dokončením bylo nutné odstranit mnohé konstrukční nedostatky, například:
- pancéřové plechy při nýtování praskaly,
- parní turbíny se musely předělávat.

Konkrétně: loď byla pomalá, dosáhla rychlosti jen 25 km/h. A tak se šlo cestou zvednutí pracovního tlaku páry ze 14 na 15 atmosfér a tím se rychlost zvýšila asi o 6 km/h. Ovšem zvýšení tlaku se musela přizpůsobit i konstrukce kotlů a turbín, tzn. že některé potrubní rozvody se musely vyměnit za dimenzované na větší zátěž.

ObrázekPrvní ideový výkres hlídkové lodi. Jak je vidět na půdorysu, měl jen jeden komín.

Přesto 19. října 1930 k tomu byla slavnostně spuštěna na vodu a pokřtěna jako President Masaryk.

Obrázek
Slavnostní spuštění hlídkové lodi na vodu - už je po křestu a nese jméno PREZIDENT MASARYK

A jaké měla požadované základní technické údaje?
Délka 44 metrů
Šířka 6 metrů
Boční výška 1,9 metru
Ponor s palivem – 0,88 metru a bez paliva 0,76 metru
Předpokládaný výtlak 185 tun
První pololetí 1932 – zkoušky druhého – po námitkách vojáků provedení – výkon 2 300 koní a dva komíny

Obrázekxxxxx Obrázek
První obrázek ukazuje nákres jak ta loď nakonec po předání Ministerstvu národní obrany skutečně vypadala. A druhý obrázek ukazuje, jak loď vypadala v ideální podobě a jak byla rozmístěna výzbroj.

Obrázek
Pohled na hlídkovou loď Prezident Masaryk od kormidla. Je zde krásně vidět konečné dvoukomínové uspořádání

8. srpna 1932 kolaudace lodi a převzetí armádou do stavu mostního praporu v Bratislavě. Armáda loď převzala teprve 8. října 1932. Loď měla délku 50 metrů, šířku paluby 6 metrů a výtlak 214 tun. Ponor byl pouze jeden metr. Dvě parní turbíny měly výkon 2 300 koňských sil a loď dokázala vyvinout rychlost přes 30 kilometrů v hodině. Výzbroj činily čtyři 66 mm kanóny, čtyři kulomety 7,92 mm a deset min.

29. 11. až 2. 12. 1933 superkolaudace- konec záruční lhůty a zahájení běžného provozu

Konec roku 1938 vyklizení lodi a uložení v zimním přístavu v Bratislavě. Republika kterou lodě měly bránit neexistovala, a svět směřoval ke katastrofě Druhé světové války.

Obrázek
Pěkná fotografie hlídkové lodi stojící na kotvách.

Dělostřelecká výzbroj

Počet: dvě dvoudělové věže, obě hlavně byly uloženy ve společné kolébce, vz.30
Ráže: 66 milimetrů
Úsťová rychlost: 600m/s
Dostřel maximální: 11 500 metrů
Max. dostřel výškový, úhel 85°: 7 800 metrů
Věž: průměr 1,9 metru a výška 1,91 metru

Obrázekxxxxx Obrázek
Pohled na přední palubu a její celkové uspořádání a pohled na čelní dělovou věž

Obrázekxxxxx Obrázek
Zde jsou dva pohledy na zadní dělovou věž. První obrázek ukazuje vstupní otvory o tělesa dělové věže. Druhý potom ukazuje maximální plusovou elevaci palubních děl.

Kulometná výzbroj

Loď měla celkově ve výzbroji 6 kusů těžkých vodou chlazených kulometů vz. 7/24, což byly kulomety Schwarloze předělané na ráži 7,92 mm
Umístění: dvě otočné věže se dvěma nezávisle lafetovanými kulomety a navíc v každé věži volný kulomet určený pro PL palbu ze střechy věže.
ObrázekxxxxxObrázek
Zde je detailní pohled na lafetaci kulometů kulometné věži. Hodně to připomíná lafetaci zbraní v československých obrněných automobilech vz 27, tak jak ukazuje druhý obrázek.

Po rozpadu První republiky loď po celou válku využívalo Německo. To během provozu a díky intenzivnímu bojovému nasazení přistoupilo k přezbrojení lodi. Jak válka šla, loď byla trvale v boji, pokud zrovna neprocházela údržbou. Po vystřílení veškeré munice ráže 66 mm, byla přezbrojena na kanony ráže 88 mm v bezvěžovém uložení. Kulomety vz.24 byly nahrazeny německými zbraněmi MG42 a na palubu byl umístěn rychlopal 4x20 mm.
Když byla loď vrácena po válce domů, byla dodána kompletně odzbrojena.

Pohon

Prvotní pohon byl tvořen dvěma turbínami soustavy Curtis, tlak páry 15 atmosfér, otáčky 1050 za minutu.
Výkon: 1150 koní, celkově tedy 2300 koní
Páru dodávaly dva parní kotle systému Yarrow- trubkové, tříbubnové
Palivo byl mazut, celková zásoba byla 28 tun, dojezd lodi byl 1200 kilometrů tedy neskutečně velký – náš úsek Dunaje měl jen 174 kilometrů

Obrázek
Pohled na dvojici parních turbín

V roce 1943 byly na lodi vyměněny kotle a turbíny za dva dieselové motory RS143SU po 900 koních, osvědčené na jiných německých plavidlech. Pro pomocné agregáty – tlakový vzduch, elektrovýstroj, čerpadla a další byly instalovány tři různě velké diesely. Jelikož výměna trakce snížila váhu plavidla o 22 tun, rychlost zůstala zachována a zvýšil se dosah a jak praví německé záznamy, také se zvýšila hlučnost.

Obrázekxxxxx Obrázek

Při prvním uspořádání pohonu a při plavbě maximální rychlostí nastával nežádoucí a nebezpečný jev. Za lodí se utvářela mohutná vlna. Ta poškozovala dno řeky, její břehy a bez problému převracela menší plavidla. Bylo tedy rozhodnuto v době míru tuto rychlost užívat jen výjimečně. Dvě výše vložené fotografie ukazují, jak ty vlny vypadaly.

Kormidelní zařízení

Kormidelní zařízení vycházelo z podobných mechanismů civilních plavidel podobné velikosti. Bylo poměrně složité soustrojí a je fakt, že patřilo k tomu, co se na lodi ne zrovna povedlo. Ale to co bylo potřeba plnilo a bylo možno i nouzové řízení plavby pomocí střídavého chodu šroubů, anebo pomocí dlouhé páky

Obrázekxxxxx Obrázek
První obrázek ukazuje část toho kormidelního mechanismu a druhý ukazuje jak naše hlídková loď v německých službách pluje při nouzovém použití kormidla, kdy toho je ovládáno pomocí dlouhé páky za účasti několika mužů.

Obrázek
Nácvik vlajkové signalizace na vlajkové lodi, rok 1937.

Posádka

Posádku tvořili:
Velitel lodi + dva důstojníci
Tři rotmistři a 32 vojáků, v tomto počtu byly tyto obsluhy a specializace:
Dvě obsluhy dělových a dvě kulometných věží
Strojníci
Spojaři a signalisté
Kuchaři
Ubytování a celkové podmínky byly na tehdejší dobu komfortní a umožnily dlouhodobý pobyt.

Obrázek
Jeden velitelů Prezidenta Masaryka, Karel Pavala, který sloužil už v r. 1918 ve Vladivostoku na ledoborci Streljok.

President Masaryk byla loď na říční poměry relativně veliká, často vyplouvala v čele flotily na cvičení. Po mnichovské dohodě však ztratila pro obranyschopnost Druhé republiky význam. Slovenský štát pak byl donucen předat všechna větší vojenská plavidla Říši a hlídkovou loď s dvěma těžkými vlečnými čluny a minovými prámy odeslali do Lince. Na druhou stranu mi bylo sděleno, že to možná nebylo tak, jak jsem zatím uvedl, tedy tak jak to popisuje pan Pejčoch. Mohlo to být také tak, že použitelné lodě Slovensko Říši předalo zdarma na základě iniciativy slovenského premiéra Tuky.

Obrázek
Hlídková loď Bechelaren, ex PM v německých službách

Loď dostala nové jméno Bechelaren a byla opatřena protiletadlovým rychlopalným kanónem ráže 20 milimetrů. Po zahájení balkánského tažení sloužila jako součást ochrany dunajské říční cesty před útoky Titových partyzánů. Na konci roku 1943 se Bechelaren v Linci dočkala přestavby. Dostala dieselové motory, nová kormidla a lepší protileteckou výzbroj. Na jaře 1944 se vrátila do srbských vod, ale válka se pro Německo vyvíjela špatně a loď musela do přímých střetů.

Obrázekxxxxx Obrázek
Dva pohledy na Dunaj v Železných vratech - jedno z míst nasazení Bechelaren.

Od srpna do října 1944 bránila Železná vrata – soutěsku na hranicích Srbska a Rumunska – a v bojích se sovětskými loděmi a rumunským dělostřelectvem utrpěla několik zásahů včetně průstřelů velitelské věže. Jak jsem psal vpředu, slabý pancíř zajistil, že loď přežila. Zatímco posádka ležela na podlaze, nad hlavou jí svištěly granáty. Jednou dírou dovnitř a díky slabému pancíři druhou stranou zase ven. Po rychlých opravách ještě v prosinci 1944 bránila Budapešť, přičemž vystřílela veškerou 66 mm munici. Protože se tento kalibr už dobrých patnáct let nevyráběl, Bechelaren opět odplula do Lince, kde dostala dvě 88 mm ponorková děla.

Obrázek
Poslední podoba Bechelaren, v roce 1945

V posledních válečných dnech u Kremsu - proslulém vynálezem kremžské hořčice - lodní dělostřelci ještě zahnali sovětské „broněkatěry“ (menší říční lodě ozbrojené tankovou věží) a přispěli k dočasnému ustálení fronty, ale už 8. května se nadporučík Ciecior s posádkou vzdal Američanům.

Obrázek
Hlídková loď Prezident Masaryk, zde nyní jako Bechelaren pod nacistickou vlajkou

To by bylo k naší říční maríně do rozpadu První republiky, z mé strany, všechno. Ještě pro zajímavost, Ivo Pejčoch v archivech dohledal, jak se naši lodníci stravovali. Zdá se, že se neměli až tak špatně. Ale je to věc názoru.

Návrat domů měl tento sled událostí:

8. května 1945 německá dunajská flotila kapitulovala a vzdala se Američanům, Bechelaren, nyní už znovu Prezident Masaryk byla odzbrojena a zbavena schopnosti vlastní trakce.

Prosinec 1947
– odvlečena do Bratislavy a umístěna v Zimním přístavu.

Obrázek
Kulomet vz.37 na protiletadlové lafetě - pokus o znovuvyzbrojení?

V letech 1951 až 52 – uvedení do provozu a zahájena revitalizace, v září uskutečněna nejdelší poválečná plavba – 200 kilometrů.

Konec služby

1954 – komise posoudila technický stav plavidla a možnosti dalšího využití hlídkové lodi. Postupně bylo uvažováno o přestavbě na:

Primo. Protiletadlovou loď se 2 kusy PL kanonů ráže 37 nebo 57 mm, 4 kusů rychlopalů 4x20 mm a 4 kusů kulometů vz. 37 – negativní.

Secundo: Výletní civilní plavidlo – negativní.

Obrázek
Výkres ukazující ideu přestavby hlídkové lodi Prezident Masaryk na výletní loď.

Obrázek
Posádka hlídkové lodi Prezident Masaryk v roce 1955 při osvětové práci. Ten čtyřkanon ale není palubní výzbroj, jen zde leží, zatímco jiné plavidlo poválečné flotily je v opravě.

Nakonec byla předána civilu, zbavena nástaveb a sloužila jako pracovní ponton. Od roku 1956 až do roku 1977 tedy sloužila jako skladový a pracovní ponton. Motory sloužily jako pohon podnikových elektrocentrál v loděnicích Komárno. V měsících březnu a dubnu 1978 bylo rozhodnuto na schůzi závodní organizace SSM o jejím sešrotování. Svazáci se tohoto úkolu shostili iniciativně - zničili přece pozůstatek kapitalistické, proletariátu nepřátelské První republiky. To, co by dnes byla pýcha jakéhokoliv muzea, zmizelo v hutích.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Československé říční loďstvo 35 let neuvěřitelných let

Příspěvek od Pátrač »

Kapitola pátá: ČTRNÁCT POVÁLEČNÝCH LET

Během existence Slovenského štátu říční flotila jako taková neexistovala. Většinu lodí zabavilo Německo pro své potřeby nebo prodej svým spojenců. Po německé návštěvě vojenské části Zimního přístavu v Bratislavě 3. května 1939 a následné dohodě se Slováky, nyní jejich spojenci, byla většina lodního materiálu zaniklého Československa včetně min převzata německou správou a přemístěna do Lince. Slovenské armádě po té zůstaly:
- strážní člun OMs 17, d
- dva těžké vlečné čluny OMvt 29 a OMvt 30
- dva minové OMm 33 a OMm 34. Slováci je pak více či méně využívali do konce roku 1944, kdy je zabavila německá, nyní již okupační moc.

Obrázek
Těžký vlečný člun OMvt 30 ve službách slovenské armády

Určité množství lodí zůstalo v používání slovenské armády, ale bylo to jen stín předválečné československé floty. O tom jsem pár vět ztratil v předchozích kapitolách. Menší plavidla byla během války zničena, některá se ocitla v sovětské Dunajské flotile. Například obrněné minonosky OMm 35 skončily na základě nabídky nebo zabavení v Německu a byly zařazeny do německé dunajské flotily pod označením FM-1 a FM-2, ale již v roce 1940 byly prodány Rumunsku.

Po kapitulaci rumunské Dunajské divize 26. srpna 1944 musely být předány Sovětské dunajské flotile. Takže to co bylo nejlepší, sebrali naši spojenci nám, respektive svým jiným spojencům, tedy Rumunsku.

Cesty politických zájmů a také materiální hamižnosti jsou nevyzpytatelné, stejně jako cesty boží. O možném vrácení původním majitelům sovětská strana odmítla kategoricky jednat.

Ale půjdeme domů, na Dunaj.

Pokud se přeneseme do roku 1945, zjistíme, že oproti situaci po Velké válce se nic moc nezměnilo, snad jen letopočet. A ještě jedna věc byla jiná: neměli jsme stovky nadšených námořníků ze zaniklé rakousko-uherské maríny. A jelikož nebyl ani žádný námořní cokoliv na MNO, potřeba rychle obnovit lodní jednotku na Dunaji nebyla po konci války ani trochu naléhavá. Proto až v prosinci 1946 došlo ke vzniku samostatného 14. ženijního praporu v Bratislavě. Vše se dělo na základě osobní iniciativy majora Fiama. Do jeho sestavy patřila lodní a minová rota, jež však disponovala do konce roku 1948 pouze pěti většími plavidly. Byly to:

Minový člun 1.
První větší plavidlo pořízené po válce. Vzniklo opravou potopené maďarské minonosky typu AM. Oprava proběhla v roce 1946 a do služby byl zařazen v roce 1947 či 48. Vyřazen z výzbroje v roce 1959.
Délka: 10 metrů
Výtlak: 26 tun
Rychlost: 20 kilometrů/hod, 2 motory
Posádka: 5 mužů, osobní zbraně

Obrázek
Minový člun číslo1, první do služby zavedená poválečná loď.

Hlídkový člun 1 a 2.

Zavedeny do výzbroje v roce 1948, vyřazeny z výzbroje v roce 1959, vyzbrojeny byly jedním rychlopalným kanónem ráže 20 mm a jedním 1 těžkým kulometem
Vznikly dostavbou německých velkých útočných člunů, které zůstaly po válce v Ústecké loděnici. Dostavba proběhla v roce 1948 a do služby byly lodě zařazeny v tomtéž roce.
Délka: 15,9 metru
Výtlak: 10 tun
Rychlost: 31 kilometrů/hod, 2 motory
Posádka: 6 až 9 mužů, osobní zbraně
Výzbroj: 1x TK vz.37 a 1x rychlopal 1x20 mm

Obrázek
Výkres hlídkového člunu 1 a 2

Zvědný člun.

Vznikl dostavbou kořistního německého velkého útočného člunu v Ústecké loděnici. Stalo se v letech 1948 a do služby byl zařazen o rok později.
Délka: 15,9 metru
Výtlak: 9 tun
Rychlost: 32 kilometrů/hod, 2 motory
Posádka: 5 mužů, osobní zbraně
Člun byl schopen v případě potřeby přepravit až 40 plně vyzbrojených mužů

Obrázek
Výkres zvědného člunu

Rok 1948 byl tvrdou ranou našim ozbrojeným silám, stejně jako celé společnosti. Ivo Pejčoch k tomu uvádí:, cituji: „Po Únoru 1948 však jednotce hrozil zánik; zachránil ji teprve velitel 52. pontonového pluku plk. Ing. Karel Chmela, který v roce 1950 celý prapor zařadil do své jednotky. Nutno podotknout, že ani tentokrát se nejednalo o žádnou hrozivou bojovou sílu“.

Já mohu dodat, že 52. pontonový pluk vznikl k 1. lednu 1951 v Bratislavě a podle Válka.cz, neměl žádného oficiálního předchůdce. Někdy se ale uvádí, že základem pro jeho zřízení byl původní ženijní prapor 14.

Obrázek
Signalizace pomocí praporků na minovém člunu, Dunaj, rok 1953

Pluk byl bezprostředně podřízen velitelství 2. vojenského okruhu a skládal ze:
- dvou pontonových praporů, do složení pontonového praporu náležely tři pontonové roty a později i jedna rota přepravních prostředků
- technické roty
- lodní roty po krátké době byly sloučeny do mostního praporu,
- plukovní školy
- velitelské roty.
Nově ustavený mostní prapor tvořily:
- dvě mostní roty
- technická rota.

Součástí pluku byla také lodní rota s četou bojových člunů a četou minových člunů.

V roce 1957 byla lodní rota reorganizována na rotu říčního minování a v roce 1959 zanikla

V roce 1956 pluk čítal 99 vojáků z povolání a 707 vojáků základní služby, kteří kromě jiného disponovali:
- 185 nákladními a speciálními automobily,
- dvěma středními mostovými soupravami a
- 10 beranidly.
V srpnu 1958 došlo k redislokaci pluku z Bratislavy do Komárna.

Zde citovaná střední mostová souprava byla pěkná souprava ženijního vybavení a byl to velmi dobrý prostředek. Položila základ našich slavných pontonových plukům 70. a 80. let. Kdo by rád věděl více, musí ke konkurenci a to sem: http://forum.valka.cz/viewtopic.php/t/72103
Za prostudování to rozhodně stojí.

Jak je vidět, lodní rota byla už jen stínem předválečné flotily a jen náznakem možností co mohly být, pokud by byl zájem. Ale politické změny v Evropě Dunaj od Bratislavy na východ vyřadily z možného válčiště a tedy bylo jen otázkou času, než dojde k jejímu zrušení jako anachronismus, pro který není v nové armádě použití.

Jak se shánělo co by kde bylo k mání a co by bylo možno smysluplně využít, historie se opakovala – šlo se i do Čech. V loděnici v Ústí nad Labem se nacházela jedna nedokončená loď objednaná nedávno poraženou německou armádou. Byl to německý ženijní zajišťovací člun, Pionier Sicherungsboot 43.

Člun měl nízkou pancéřovou nástavbu, v přední části byla otočná věž pocházející z německého středního tanku Panzer IV. Věž byla odlehčená – byl odejmut zadní pancíř a nahrazen ocelovým plechem o síle 8 mm. Výzbroj tak tvořil tankový kanón ráže 75 milimetrů a čtyřhlavňový protiletadlový kanón ráže 20 milimetrů, rovněž německého původu. Pancéřování se vyskytovalo jen na velitelské věži, která byla svařena z ocelového plechu o síle 12 mm a do pláště byla vložena okna z neprůstřelného skla.

Technické údaje:

Délka: 20,1 metru
Výtlak: 35 tun
Rychlost: 30 kilometrů/hod, 2 motory
Posádka: 10 až 12 mužů, osobní zbraně
Výzbroj: 1x kanón ráže 75 mm v otočné věži z tanku Pz IV, 1x rychlopal 4 x 20 mm

Posádku tvořilo 10 mužů:
- velitel, což byl zástupce velitele lodní roty nadporučík Janoušek
- kormidelník,
- 3 dělostřelci v tankové věži, tedy střelec, nabíječ a podavač granátů
- dva strojníci
- tři dělostřelci od 20 mm rychlopalbu tedy jeden střelec a dva nabíječi.

Obrázek
Výkres našeho nejbojovějšího poválečného plavidla

V rámci vojenské základní služby na lodi jako obsluha palubního kanónu sloužil vojín ing. Miroslav Hubert, pozdější autor řady prací o historii československé říční plavby, pravý rytíř vedoucí boj za uchování informací o tomto kousku naší vojenské historie pro budoucnost. Vzácný člověk a vzácná duše.
Člun vyplouval na ostré střelby k lomu u Děvína, při obratu vypálil dva granáty z tankového kanónu a několik dávek z protiletadlového čtyřčete na zádi.

Obrázek
Nekvalitní fotografie dělového člunu DČ-1

Plavidlo ale mělo trvalé problémy s pohonnou jednotkou. Původní benzínové BMW byly na potíž z hlediska údržby a díky velmi hořlavému palivu tako nebezpečné. Byly proto nahrazeny naftovými tankovými motory, pravděpodobně z tanků T-34. Neposoudím jestli tato loď byla dobrou bojovou lodí, ale dřevěná konstrukce v této době pro bojovou loď asi nebyla to pravé a i když výzbroj se zdá impozantní, nevím, co za úkoly vlastně měla plnit. Po roce 1959 když bylo naše říční loďstvo zrušeno, byla loď odzbrojena, sloužila u bratislavských hasičů a nakonec ji nějaký soukromník přestavěl na hausboat

Jako poslední položka byly zařazeny Minové pracovní prámy 1 až 3, stalo se v roce 1951 a jako ostatní poválečné lodě byly vyřazeny ze služby v roce 1959, Jako výzbroj nesly pouze říční miny.

Minový pracovní rám MiP-I, II a II

Vývoj říční minové techniky za První republiky, vedl k zavedení nových typů útočných plovoucích min a kotvených závěrných min velkých rozměrů do výzbroje. Protože na stavbu větších minonosek chyběly prostředky, byly objednány v loděnici Škodových závodů v Komárně speciální minové prámy bez pohonu, vybavené zařízením pro přejímání, uskladňování a kladení velkých min. Byly dodány v letech 1935 a 1936. K jejich vleku do pracovních stanovišť byly určeny před tím dodané těžké vlečné čluny OMvt 31 a OMvt 32. Vlek prámů usnadňovalo kormidelní zařízení, sestávající z páru velkých kormidel a ručního kormidelního stroje.

V nízkém ocelovém lodním tělesu pontonového tvaru s plochým dnem obsahovalo sklad pro miny, obsluhovaný otočným jeřábem na palubě o nosnosti 1,5 t. Na bocích,, nad výklopnými plošinami, byl pár malých jeřábků pro obsluhu kotev. Na zádi prámů bylo na třech obloucích zvedací zařízení o nosnosti 1,5 t s pojízdnou kladnicí a ručním navijákem. Miny se ze skladu dopravovaly k záďovým skluzům dvěma páry kolejnic, položených na palubě. K výstroji patřila ještě přední a zádní vysouvadla pro nabírání min z vody nebo lodí, velký buben pro kabel se soustavou vodících kladek a kotevní a vázací pacholata. V roce 1939 byly předány Německu.

Význam zkratky: Minový pracovní Prám celkově ve výzbroji 3 kusy, rok dodávky 1951. Tímto se zdálo že naše říční flotila nabírá potřebnou obranou sílu. Jestli byla obnovena i výroba protilodních min, nevím, nepodařilo se mi dohledat nic relevantního

Délka: 15,6 metru
Výtlak 21 tun
Rychlost: dle vlečného člunu
Posádka 2+12 mužů, osobní zbraně
Výzbroj: 22 min vzor 32 a nebo 14 min vzor 28

ObrázekxxxxxObrázek

Zde jsou fotografie a výkres tohoto prostředku, známe už kapitoly číslo 3. Podle doložených údajů se zdá, že bylo provedeno několik úprav. Není ani jasné, jakým vlečnými čluny by měly být přepraveny na místo nasazení.

Současně se znovuzřizováním našeho říčního loďstva, dostala americká strana žádost o navrácení hlídkové lodě President Masaryk. Loď nebyla schopna plavby vlastní silou, byla kompletně odzbrojena a vyrabovaná. Ale jak víme, vrácena byla.

A tak naší největší poválečnou lodí starý President Masaryk, který v roce 1947 připlul z Lince ve vleku remorkéru Ďumbier. Lodníci jej sice svépomocí a s kutilským nadšením dokázali dát do plavbyschopného stavu, ale loď nikdy nebyla zařazena do armády a oficiálně nikdy nenesla výzbroj. Návrh na přestavbu na protiletadlovou loď neprošel, vyšší místa zavrhla i nápad zachovat zasloužilého válečníka v neškodné podobě výletní a turistické lodi.

Oficiální zdroje tvrdí, že Masaryk po válce už nikdy nebyl vyzbrojen. Vyvrací to ale fotka, která pochází z archívu Vladimíra Janouška, která oficiální prameny poněkud popírá. Na snímku za kulometem ZB-37 instalovaným na palubě této lodě stojí vojín Mokrička a npor. Házy, voják s dalekohledem je dnes už asi neznámý...
Obrázek

Ivo Pejčoch k dalším osudům našeho největšího bojového plavidla dodává, že v roce 1948 dostala nový název – Hlídková loď PM. Dále je vše ve shodě s výše uvedenou citací, ale působivé je, jak popisuje konec lodi cituji:

„Smutnou tečku za jeho osudem udělala roku 1978 aktivita příslušníků Socialistického svazu mládeže, kteří v rámci známé Akce Z rozřezali trup na šrot. Pokud by byl v Komárně vydržel jen o jedenáct let déle, mohl se z torza někdejší největší československé válečné lodi stát muzejní exponát.“


Obrázek
Dunajská flotila v plné kráse, rok 1952, fotografováno z věže hlídkové lodi Prezident Masaryk

Destroyman mi sdělil, cituji: „Vrátíme-li se do padesátých let, armádní personální čistky se lodníkům v ženijním pluku naštěstí vyhnuly. Přece jenom sloužili u dost specifické zbraně a nemohl je nahradit žádný uvědomělý, leč lodnického řemesla neznalý soudruh. Do základní vojenské služby rukovali absolventi lodních učilišť a průmyslovek v Bratislavě a Děčíně, poddůstojnickou službu si k lodím přicházeli „odkroutit“ mladí inženýři z ČVUT a na patřičné odborné výši zůstal i důstojnický sbor.

Kuriózní akce se odehrála v létě 1955, kdy lodníci železnicí při příležitosti 1. Spartakiády odvezli část své floty do Prahy a nadšeně aplaudujícím divákům předvedli ukázkovou „námořní“ přehlídku“.

Obrázek

Záběr z této přehlídky, bílé uniformy si podle Destroyman nechali lodníci šít načerno, možná dokonce z prostěradel. Ale je fakt, že jim to děsně sekne.
Jenže pak se začaly do výzbroje zavádět nové typy mostních konstrukcí, které se daly sestavit přes noc a ochranu ozbrojených lodí v podstatě nepotřebovaly. I tuto hrozbu se však podařilo odvrátit, když se v roce 1957 z lodní roty stala rota říčního zatarasování posílená četou obojživelných vozidel. Jenže už příští rok Rada obrany Varšavské smlouvy přijala rozhodnutí, že v případě potřeby celý tok Dunaje zajistí Sovětský svaz. Tím bylo definitivně rozhodnuto a na jaře 1959 byl lodní oddíl rozpuštěný“.

Státy sdružené ve Varšavské smlouvě na Dunaji měly do budoucnosti soustředit především na problematiku ochrany státních hranic, tedy otázky, spadající spíše do jurisdikce ministerstev vnitra než obrany. Takže se na Dunaji a nejen na něm opět objevily lodě, ale už nepatřili armádě, ale Sboru národní bezpečnosti. V tomto případě se však jedná o zcela jinou kapitolu, ale nikoliv vojenských dějin, čluny Pohraniční stráže na Dunaji nebyly určeny k bojovým operacím při obraně výsostného území Československa, nýbrž k zamezení jeho občanům v útěku do Rakouska.

Zrušení říčních válečných lodí bylo z vojenského i ekonomického hlediska asi předpokládatelné. Druhá světová válka přinesla prudký vývoj moderních technologií v celé řadě oblastí. Význam říčních bojových lodí tato válka výrazně snížila a tento trend pokračoval i po jejím ukončení. Úderu proudových taktických letounů by slabě či vůbec pancéřovaná pomalá loď s malým prostorem pro úhybné manévry nemohla odolat a s vývojem prostředků vzdušného průzkumu ji bylo stále obtížnější na řece ukrýt.

Říční vojenské lodě a čluny dnes provozují především země s mohutnými toky, jako je Rusko a některé státy Afriky a Jižní Ameriky. Plní tam zejména hlídkovou a strážní funkci.

ZÁVĚR

Kolegové palbáci tak tady máte už nejen pár slov o našich vojácích, kteří sloužili u maličkého vojska, říčních lodních sil. Byla to delší doba mezi válkami a kratší doba po té druhé strašlivější. Je to podstatně rozšířená a doplněná práce, kterou jsem na toto téma sepsal v před asi rokem.
Mohlo by se zdát, že to byla bezvýznamná epizoda, ale není to pravda. Do dějin našich ozbrojených sil tito vojáci a jejich lodě patří a jsem rád, že mě před delším časem a nyní kolega Zemakt rozhýbali k tomu, abych se pustil do práce, ledacos nastudoval, připravil kompletní prezentaci a vytvořil tuto práci.
Tato práce původně velmi vhodně doplnila můj cyklus, který na Palbě má několik dílů. Toto je už komplexnější informace o skvělých a velmi nadaných lidech, kteří zajistili, že naše vnitrozemská země měla dlouhé desítky let malé, ale zajímavé říční loďstvo a dokázala tak svoji vojenskou všestrannost a velký duševní rozmach svých vojáků.

Asi to opravdu byli ti nejchlapovatější chlapi…

PODĚKOVÁNÍ: S VDĚKEM A ÚCTOU DĚKUJI KOLEGŮM ZEMAKTOVI A JARLOVI ZA POMOC NEJEN S TOUTO PRACÍ ALE I PREZENTACÍ K PŘENÁŠCE NA TOTO TÉMA.

Použitá literatura:

Jiří Fidler, Václav Sluka, ENCYKLOPEDIE BRANNÉ MOCI REPUBLIKY ČESKOSLOVENSKÉ 1920 - 1938
Bedřich Hanák, Ivo Vondrovský, Mobilizovaná československá armáda 1938, ing. Jan Škoda-FORTprint, 2010
Vojenské dějiny Československa, díl V, Naše vojsko 1989
Pejčoch, Novák, Hájek, Válečné lodě 4, Druhá světová válka, Naše vojsko 1993
Jindřich Marek, Piráti svobody, Svět křídel 2002
Miroslav Hubert, Hlídková loď President Masaryk v pohledu techniky, Ares 2004
Miroslav Hubert, Karel Pavala, Vojenské lodě Československa 1918 – 1959, Ares 1999
René Grégr, Historie čs. dunajské flotily do r. 1939, HPM č.12/1991 a č. 1/1992
René Grégr, Válečná loď President Masaryk, HPM č 6/1992
René Grégr, Bechelaren, HPM č. 9/1992
Miroslav Hubert, Československá dunajská flotila v letech 1946 – 1959, HPM č. 3/1995
Miroslav Hubert, Hlídkové lodě a čluny na Dunaji, HPM č. 8/1996, 9/1996
Miroslav Hubert, Monitory, hlídkové lodě a dělové čluny na Dunaji, HPM č. 12/1997
René Grégr, Neslavný konec lodí Omd, HPM č. 8/2004
Vladimír Janoušek, Hlídková loď opět vyplula. HPM č. 1/2009

http://www.vhu.cz/ceskoslovenskemu-lodn ... y-masaryk/
http://rotanazdar.cz/?p=2188&lang=cs
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_na_ ... eze%C5%99e
http://zpravy.idnes.cz/vlajkova-lod-pre ... _domaci_jw
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 446
Registrován: 26/2/2009, 12:03
Bydliště: Praha

Re: Československé říční loďstvo 35 let neuvěřitelných let

Příspěvek od t.hajek »

drobnost - Ten v modrém poli zlatě vyvedený kozoroh je erb Istrie.

tohle je znak Terstu 1850-1980
Obrázek

V současnosti Terst používá na červeném poli stříbrnou lilii.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
parmezano
7. Major
7. Major
Příspěvky: 575
Registrován: 17/3/2012, 16:17

Re: Československé říční loďstvo - 35 neuvěřitelných let

Příspěvek od parmezano »

"242 beden nábojů po 1000 kusech, tedy skoro dva a půl milionu nábojů." asi chyba v "nulách " , ale moc dobrý
Obrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Československé říční loďstvo - 35 neuvěřitelných let

Příspěvek od Pátrač »

Pan Hájek - mě google dovedl ke kozlovi či co to je za zvíře a když jsem se pokoušel o nápravu byl z toho takový chaos, že jsem to stáhl a dal tam historickou fotku. Za znak díky.

Parmezáno, je to divné, ale takto to napsal pan Marek v Pirátech svobody. Logické je, že to má být čtvrt milionu kusů nábojů.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
parmezano
7. Major
7. Major
Příspěvky: 575
Registrován: 17/3/2012, 16:17

Re: Československé říční loďstvo - 35 neuvěřitelných let

Příspěvek od parmezano »

pátrač: to se stane, ale napadla mě jedna věc: Bratislavská brigáda PS měla poříční oddíly , které na člunech doprovázely lodě plující po Dunaji , takže by se asi dalo říct , že Československé říční loďstvo definitivně zaniklo až v roce 1990

Duplicita smazána

Polar
Obrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Československé říční loďstvo - 35 neuvěřitelných let

Příspěvek od Pátrač »

Parmezáno, bohužel to už byly jiné lodě. To už nebyla armáda ale policajti. Měli povícero úkolů, ale hlavní byl lovit uprchlíky na západ. Takže to moje - vojenská flotila byla zrušena bohužel skutečně v roce 1959.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 12772
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Československé říční loďstvo - 35 neuvěřitelných let

Příspěvek od Zemakt »

Ing. Josef Kuchyňka – šéf arzenálu v Pule
No vida, konstruktér, vynálezce a nakonec i šéf arzenálu :up:
Dobová fotografie, bohužel dost nekvalitní letiště v Chebu.
Proč? Bylo to jediné provozuschopné a vybavené letiště na území Koruny české. Navíc školní letiště.
Na každého něco zbylo, jen Československo nic nežádalo a tak nic nedostalo. Jenže jak mi bylo sděleno, ČSR jen vlastně vyhověla žádosti francouzské vojenské mise, podle níž měla být za celý tok Dunaje odpovědná Francie a asi tam hodlala zřídit silnou říční flotilu. Je asi logické, že tento odvážný či spíše drzý francouzský návrh neprošel u ostatních velmocí což je asi přirozené.
Mno, k této věci mohu pro zajímavost přidat pohled tehdejšího historika plukovníka gšt. Z. Ježka, cituji: Býv. rak-uher. dunajská flotila byla podle příměří, sjednaného 13. listopadu 1918 v Bělehradě zadržena z větší části jižní francouzskou armádou v Bělehradě, zčásti zůstala v Budapešti a pokusy dostat jeho část pro náš stát dohodou se nepodařily.
Armáda bolševické Maďarské republiky rad zahájila mohutnou ofenzívu do nitra Slovenska a na Dunaji ji podporovala čtveřice monitorů s jednou ponorkou- sic!,
Dle Destroye, byla ponorka do Budapešti přitažena za účelem sešrotování. Vzhledem k tomu, že stála za prd, tak to má logiku. Taktéž má logiku využití její existence pro rudou propagandu.
U Štúrova alias na soutoku Ipelu a Hronu, to byla ta úplně první, se tato baterie dostala do přestřelky s maďarskými monitory. O tom mám velké pochybnosti, Kolega Zemakt o tom také nic neuvádí.
Zemakt nic neuvádí, protože deníky obou pobřežních baterií a I. čs. námořní baterie nic takového neuvádějí, navíc by to nesedělo v časové ose. Takže, zdali se opravdu taková událost stala a mrzelo by mne kdyby ne, tak se snad mohlo jednat o nějakou běžnou dělostřeleckou jednotku v pravděpodobné podřízenosti 7. divize italských legií. A muselo k tomu dojít, někdy v rámci ústupových bojů na počátku maďarské ofenzivy.

Jinak Pátrači :up:
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Československé říční loďstvo - 35 neuvěřitelných let

Příspěvek od Pátrač »

Zemakt - inu s tím Chebem je to tak, že jsem myslel, že je nekvalitní fotka, nikoliv letiště.

Letiště Vybudovalo město Cheb na svých pozemcích na základě projeveného zájmu rakousko-uherské armády. Projektem a realizací byl pověřen chebský radní, architekt a stavitel Pascher. K.u.K. Luftflotte zde umístila jednotku Fliegeretappen Kompanie Nr. 16, což byla cvičná a doplňovací jednotka, která v Chebu zahájila činnost 1. července 1917. Tím se toto letiště stalo prvním a jediným v zemích Koruny české monarchie.

Po vzniku Československa v roce 1918 bylo toto letiště jediným na celém území republiky a jediná použitelná letadla se nacházela právě zde. V Chebu však byla vyhlášena samosprávná provincie Deutschboehmen a proto byla v listopadu 1918 podniknuta slavná výprava setníka Rošického, o které píšeš ve své práci a já ji jen naznačil, anžto nosit dřevo do lesa nebo mouku do mlýna blbost. Tato výprava letiště obsadila a získala tak nové republice její první vojenská letadla. Při historicky prvním startu dvojice pilotů na stroji Oeffag došlo bohužel i k první letecké katastrofě, když pilot Václav Antoš havaroval za chebským nádražím. Do Chebu byly poté soustředěny letecké školy všech odborností a založeno Vojenské letecké učiliště, které zde působilo až do r. 1934.

Za dobu trvání VLÚ v Chebu zde byly vycvičeny stovky pilotů, pozorovatelů a mechaniků, z nichž mnozí se později proslavili po celém světě. Od roku 1928 zde byly umístěny jednotky l. leteckého pluku T.G.M., konkrétně velitelství III. perutě a stíhací letky č. 31 a 32, zatímco školní útvary VLÚ se postupně stěhovaly do Prostějova. To už je u nás doma, tedy myslím v Prostějově, kde jsou sloužil právě u letectva ale na jiném letišti, v Prostějově nakonec byla letiště tři.

Tak došlo k unikátní situaci, kdy naši námořníci tehdy už bez lodí, pomohli na svět letectvu.

Historie chebských letišť s mnoha příběhy a 300 fotografiemi je popsána v knize „CHEBSKÁ KŘÍDLA" – vydalo nakladatelství Svět křídel v roce 2006 a v druhém rozšířeném vydání knihy s novými fotografiemi „CHEBSKÁ KŘÍDLA V SOUVISLOSTECH" – vydalo nakladatelství Svět křídel v roce 2014.Jestli ji někdo z palbáků má, je šťastný člověk
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 12772
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Československé říční loďstvo - 35 neuvěřitelných let

Příspěvek od Zemakt »

Aha, šťastný člověk rozumí. Jediným nedostatkem chebského letiště v období republiky byla pouze jeho poloha na hranicích s Německem, kdy značné množství kufrů leteckých noviců smrdělo mezinárodním skandálem.

Ale nechme OT a pojďme zpět k mariňákům.
U Štúrova alias na soutoku Ipelu a Hronu, to byla ta úplně první, se tato baterie dostala do přestřelky s maďarskými monitory. O tom mám velké pochybnosti, Kolega Zemakt o tom také nic neuvádí.


Zemakt nic neuvádí, protože deníky obou pobřežních baterií a I. čs. námořní baterie nic takového neuvádějí, navíc by to nesedělo v časové ose. Takže, zdali se opravdu taková událost stala a mrzelo by mne kdyby ne, tak se snad mohlo jednat o nějakou běžnou dělostřeleckou jednotku v pravděpodobné podřízenosti 7. divize italských legií. A muselo k tomu dojít, někdy v rámci ústupových bojů na počátku maďarské ofenzivy.
nemůžu si pomoct a pořád nad tím přemýšlím. Napadá mne ještě jedna věc, jestli onou přestřelkou nebyla původně míněna palba legionářských kulometů na projíždějící plavidla viz třeba povídání Vojtěcha Hanzala či něco podobného, no a po té se během času přidávaly nánosy bahna a zapomnění, někde se přidalo někde ubralo a...?
Těžko říct, třeba někde něco vyplave.
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Československé říční loďstvo - 35 neuvěřitelných let

Příspěvek od Pátrač »

Lovíme přes propast času a de facto monohaletého nezájmu. Člověče já když jsem nastoupil v roce 1979 do armády jako žák střední vojenské odborné školy, tak náš učili vše možné, i historii naší armády ale o tom že jsme měli nějaké lodě jsem se dověděl až v polovině devadesátých let.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4164
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Československé říční loďstvo - 35 neuvěřitelných let

Příspěvek od jarl »

Pátrač píše:Změna v přístupu v duších ale bohužel jen krátkodobá nastala po roce 1700, kdy vymřela španělská větev habsburského domu a vypukla válka o dědictví španělské. Bojovalo se všude - Evropě i v koloniích a po 13 letech došlo k přerozdělení španělské říše. Rakousko si prozatím uchovalo Sardinii, Neapolsko, Milánsko a Španělské Nizozemí. Arcivévoda Karel se sice nestal jak bylo plánováno španělským králem, ale stal císařem Svaté říše římské národa německého jako Karel VI. Okamžitě si uvědomil, že nyní vládne územím, kterým vládnout nebo je ekonomiky využívat bez lodí a tedy i válečných nelze. Zámořský obchod a koloniální politika najednou byly pro Rakousko nezbytné. Karel VI to věděl, žil ve Španělsku.

Jako válečník byl Karel VI poměrně schopný. Ale jako bonus, měl vedle sebe Evžena Savojského, skvělého vojáka a také chytrého ekonoma a politika. A ten ho přiměl k tomu, aby tyto otázky vzal vážně. Díky tomu byla císařem založena Císařská Východo- a Západondická obchodní společnost se sídlem v Ostende. Ta velmi rychle navázala obchodní vztahy se španělskými koloniemi v jižní Americe a koloniemi dalších evropských mocností v Indii. Cílem bylo dostat do říše co nejvíce a co nejlevnějších surovin. Začala první a současně poslední habsburská koloniální expanze.

V roce 1719 byla na Koromadském pobřeží ve Východní Indii vztyčena habsburská vlajka a začala stavba pevnosti.
Další základny vznikly:
- Guinejské pobřeží v západní Africe
- Malabarské pobřeží v Indii
- Kanton v Číně.

Objevily se velké kvalitní lodě a společnost přinášela na tehdejší podmínky v císařství pohádkové zisky. Námořní mocnosti znervózněly – najednou zde byla hrozba vážné konkurence. Všemu zasadila ránu do vazu věc, kterou nikdo nemohl předvídat. Karel VI. neměl mužského potomka. A to byl v tehdejší době naprostý průšvih. Mohlo to dopadnout jako se španělským dědictvím. Císař se rozhodl vydat nový následnický řád, který měl zajisti dědictví trůnu i po ženské linii. V tomto případě šlo o Marii Terezii. Na svět přišla Pragmatická sankce. Jelikož narazila na zásadní odpor evropských panovnických rodů, bylo třeba získat podporu. Bylo nutno podstoupit velké politické ústupky a ekonomické oběti. Aby získal podporu Anglie, musel zrušit velmi úspěšnou Císařskou Východo- a Západondickou obchodní společnost. Tím slibný projekt zanikl po pár letech.
Tohle pro mě představuje velké překvapení. O tom, že by se rakouští Habsburkové pokusili vybudovat vlastní koloniální říši jsem neměl ani tušení. Nejsou známé roky, ve kterých existovaly Císařská Východo- a Západondická obchodní společnost a nějaké údaje o jejich hospodaření?
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Československé říční loďstvo - 35 neuvěřitelných let

Příspěvek od Pátrač »

To mám radost jarle. Já se tak snažil abych něčím překvapil a podařilo se. Tato data co jsou z knihy: Pod císařským praporem -- Historie habsburské armády 1526-1918, kolektiv autorů, první vydání 2004.

Když jsem to tam našel, čuměl jsem na to jak bagr na tvrdou hlinu. A tehdy jsem pochopil, že ten úvod k té práci musí být takový jaký je abych ukázal že zde byla jakási dlouhá tradice vztahu k vodě v zaniklé široké vlasti. Vše co tam bylo jsem uvedl a momentálně nevím kam se podívat dále. Ale pracuji na tom, samotného mě to zajímá.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4164
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Československé říční loďstvo - 35 neuvěřitelných let

Příspěvek od jarl »

Je to vážně zajímavé a je dobře, že jsi svoji přednášku pojal takto zeširoka. Ono opravdu nestačí nastudovat jenom prameny, které se přímo zaobírají danou tématikou, ale je dobré prostudovat i knihy, které se zabývají historií obecně a vydolovat z nich nějaké zajímavosti, což se ti povedlo.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Bleu
7. Major
7. Major
Příspěvky: 1693
Registrován: 29/9/2009, 00:00
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Československé říční loďstvo - 35 neuvěřitelných let

Příspěvek od Bleu »

Problém, ženského nástupnictví u Habsburků nijak zásadní nebyl, konec konců pragmatická sankce ho pouze jen znovupotvrzovala. Daleko důležitější byla nedělitelnost dědictví.
Obrázek

"Slepému neukážeš, hluchému nepovíš, debilovi nedokážeš..."
- Anonym -

Historie bude mít právo nárokovat si místo mezi znalostmi opravdu hodnými úsilí pouze tehdy, pokud nám místo pouhého výčtu postrádajícího souvislosti a prakticky i omezení umožní racionální řazení a postupnou srozumitelnost.
Marc Bloch, 1942
Uživatelský avatar
El Diablo
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1886
Registrován: 21/11/2008, 14:11
Bydliště: Xeenemünde
Kontaktovat uživatele:

Re: Československé říční loďstvo - 35 neuvěřitelných let

Příspěvek od El Diablo »

Uff a to jsem dnes chtěl jít spát, vlastně včera.. :up: :up: :up:
BTW máš tam pár překlepů a nemůžu najít "těžký kulomet vz.27" nemá jít o vz. 37?
Uživatelský avatar
Aaron Goldstein
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 3062
Registrován: 19/7/2014, 19:38
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Československé říční loďstvo - 35 neuvěřitelných let

Příspěvek od Aaron Goldstein »

El Diablo píše:nemůžu najít "těžký kulomet vz.27" nemá jít o vz. 37?
Dle této stránky: http://www.brannamoc1938.eu/technika/lo ... h-4-omh-5/ by mělo jít o těžký kulomet vz. 24 u hlídkových člunů OMh 3,4,5

Stejně tak u strážního člunu Vedetta.. http://www.brannamoc1938.eu/technika/lo ... s-vedetta/

A citace z " Vojenská lodě Československa 1918 - 1959" autorů Miroslava Huberta a Karla Pavaly

OMh 3,4,5
Výzbroj tvořily dva těžké kulomety vzor Š. 7/24, z nichž jeden mohl být uchycen do čelního průlezu nástavby, druhý do kokpitu.
U Vedetty je v přehledu také uveden těžký kukomet Š. 7/24
Obrázek

Že jsem paranoidní ještě neznamená, že po mě nejdou...
Odpovědět

Zpět na „Organizace armády“