Paradigma tank. vojsk NATO 1976-2016: smysl,taktika,soutěže

[Smutná krabice]

Paradigma tankových vojsk NATO 1976-2016: taktika, soutěže a smysl existence
(Pro verzi optimalizovanou pro smartphony a tablety viz Paradigma tank. vojsk NATO 76-16 na Wordpressu)



V poslední době se objevuje řada otázek souvisejících s tankovými vojsky NATO. Proč nemají "tankový biatlon"? Není přesun tanků USA do Evropy zbytečnou provokací? K čemu vlastně americké posily v Evropě mají být? Či nejnověji: proč posádky USA prohrály na obnovených tankových soutěžích NATO?

Odpovědi jsou jednoduché, znáte-li kontext. Tedy předně: co tankové jednotky NATO pokládají za smysl své existence a co vidí politici, řídící resorty Obrany a Zahraničí, jako jejich potenciální nasazení. Z toho vyplývá vše ostatní: jaká technika se pořizuje, v jakých počtech se provozuje či rozmisťuje, co kdo co cvičí i zda se konají mezinárodní cvičení či dokonce soutěže s účastí tankové techniky a v jaké podobě.

Prostě a jednoduše, jedná se o paradigma tankových vojsk NATO a důsledcích z něj plynoucích. A právě toto paradigma a jeho proměny v posledních čtyřiceti letech je předmětem této práce.


Tankisté jako první linie obrany: fuldská soutěska, doktríny obrany a technika pro ně

Po většinu Studené války NATO počítalo s masivní invazí SSSR a později Varšavské smlouvy do NSR jednak přes Severoněmeckou nížinu a jednak soutěskou Fulda. Druhý zmíněný invazní koridor byl důležitý proto, že

1. se jednalo o historicky osvědčenou trasu invazí a útoků oběma směry,
2. nabízel nejkratší cestu z NDR k překročení Rýnu a zajištění tohoto naprosto klíčového předmostí (Rýn měl být nejzazší přípustnou obrannou linií NATO), a
3. odkrýval útoku sil VS Frankfurt nad Mohanem a leteckou základnu USAFE Rhein-Main, která byla pro obranu NATO klíčová – měly na ní přistávat americké posily z plánu REFORGER
4. NATO se obávalo, že průlom v oblasti Fuldy je pravděpodobnější, než v oblasti severoněmecké nížiny

Jelikož čelilo významné početní převaze a bylo handicapováno stále horší demografickou situací, NATO jako svou strategii postupně vyprofilovalo obranu v ústupovém, zadržovacím manévrovém boji. Politicko-strategický předpoklad od 70. let zněl, že se dají čekat dvě varianty.

Než se ale budeme bavit dále, musím předeslat, že zde nepopisuji jak by to skutečně vypadalo nebo co plánovala či neplánovala VS, nýbrž s čím ve svých plánech a výcviku počítalo NATO. (Také podotýkám, že NATO jako takové nemělo žádné útočné plány proti VS: operativec STASI Rainer Rupp se v roce 1977 dostal do ústředí NATO, ze kterého postupně vynesl přes 1000 přísně tajných dokumentů – mj. všech operačních i nouzových plánů NATO, které byly okamžitě sdíleny s KGB. K překvapení soudruhů rozvědčíků však ani jediný z nich nezahrnoval útok na státy VS. To se projevilo i tím, že většina států NATO odmítla přijmout za svou pozdější americkou doktrínu "Airland Battle", protože se jim zdála "příliš útočná".)

Ony dvě varianty byly tyto:
První – dojde k jediné rozhodující superbitvě, kde se hlavní útočný klín VS pokusí prorazit obrannou linii NATO, načež budou obě strany mezinárodním tlakem, organizacemi i vystrašeným domácím obyvatelstvem dohnány k jednacímu stolu a výsledek této první a poslední bitvy rozhodne o tom, kdo bude mít lepší vyjednávací pozici.
Druhá – z jakéhokoli důvodu se rozhodující superbitva nekoná a válka pokračuje tlakem početní převahy VS, deroucí se na západ pravděpodobně s cílem zrušit Západní Německo jako politický, vojenský i ekonomický fenoném a vyhnat USA z Evropy.


(Rozmístění jednotlivých armád NATO na hranicích s VS. Zdroj: CIA/Wikipedia CC)

V praxi generalita NATO plánovala trošku sofistikovanější postup: v první fázi měla obrněná kavalerie a její ekvivalenty uštědřit pronikajícím jednotkám VS ztráty, vést zadržovací boj, umožnit velení poznat záměr protivníka a pak se stáhnout přes hlavní obranné jednotky do týla. Hlavní obranné jednotky pak měly nasměrovat VS do "průlomu" tam, kde by si jej přálo NATO a podél něhož by byly připraveny vysoce mobilní jednotky na křídlech, které by "průlom" koncentrovanou silou neustále opotřebovávaly. Následně měla být "průlomu" postavena do cesty další zadržovací vojska a zároveň se do jeho týla měla přesunout mobilní záloha, čímž by průlom uvízl v kotli a byl zlikvidován.

Zbytek bojových jednotek by přitom vedl zadržovací boj v "elastické" linii, aby nedošlo k více průlomům a byly zmařeny snahy dostat hlavní průlomový proud z kotle. Hlavní však bylo zničit co nejvíce klíčové techniky nepřítele s co nejmenšími vlastními ztrátami a chytře využívat terén, letectvo a prostředky nepřímé palby ke zpomalování a ohlodávání útočníka, přičemž debata se vedla o tom, jak daleko nechat Sověty proniknout: čím dále by pronikli, tím větší ztráty by utržili, ale tím větší by byly i politické a humanitární škody.

Když mluvím o "chytrém využívání terénu", nemohu dostatečně zdůraznit, jak klíčový prvek terén pro NATO od pozdních 60. let představoval: dalo by se téměř hovořit o posedlosti kopci. Z terénu vyplývala nejen taktika nasazení, ale i strategie a dokonce i akviziční programy, kde ohledy na terén v oblasti nasazení těch kterých vojsk představovaly důležitý prvek v definování parametrů. Na nízkoletící letouny se nahlíželo z pohledu toho, jak dlouho se budou mezi jednotlivými kopci odhalovat PVO VS – a tanky se musely přizpůsobit terénu co do efektivního dostřelu (tzn. vzdálenosti, na jakou jsou schopny zasahovat cíle o dané velikosti daným procentem výstřelů), elevace a deprese kanonu, výhledu velitele i rychlosti na zpátečku.

Ale zpět k doktríně platné od 70. let: ustupující pozemní vojska NATO měla každopádně měla postupně "ohlodat" a "opotřebovat", resp. vyčerpat síly VS prvního sledu, zatímco letectvo by jednak bojovalo o vzdušnou nadvládu a jednak podporovalo pozemní síly, NEBO – to se stalo prvořadým úkolem v 80. letech – mělo zabránit nástupu jednotek VS druhého a třetího sledu na frontu, takže by se celý útok VS zadrhl.

Snaha ale celou dobu byla zadržet VS co nejblíže hranicím s NDR a co nejdále od politického a průmyslového zázemí NSR: podobně jako v bojových uměních se okamžitě stáhnout s co nejmenšími ztrátami – ale až tehdy, když bude tlak příliš silný a hrozilo by prolomení "krytu".

Imperativ tak zněl jasně: bylo nutné co nejdéle uchovat každý tank NATO v boji a hlavně chránit posádky, protože tanky by NATO dokázalo dodávat nové a repasované, ale vojáků mělo díky demografii málo a vycvičených specialistů ještě méně. K tomu bylo nutné co nejlépe využívat terén a ideálně střílet na nepřítele dříve a na větší vzdálenost, než na jakou mohl on opětovat přesnou palbu.

Od cca. 70. let se proto doktrína tankových sborů NATO týkala jen toho, jak nejlépe prakticky uvést do praxe tento imperativ – doktrína Active Defense jasně mluvila o cíli obrany jako "zničení množství útočících nepřátelských obrněných vozidel", "poměrech sil", nevýhodách útočníka (který se na svém postupu musí vystavit obránci) a o tom, že "obránce má na své straně všechny výhody kromě jediné: iniciativy".

Právě této doktríně byla "šitá na míru" generace nové bojové techniky NATO:

Nová rodina obrněných vozidel zvýšila schopnost jednotek US. Army držet své pozice. Tank M-1 Abrams a BVP M-2 a M-3 představovaly kvalitativní skok v ochraně posádky a smrtícnosti. Tato vozidla dala obránci schopnost držet pozice dokonce i pod palbou sovětského dělostřelectva. PTŘS TOW na vozidle Bradley může být použita pouze pokud vozidlo stojí a její malá rychlost a výrazná signatura vyžadují, aby vozidlo stálo v pozici poskytující dobrý úkryt i maskování. Tedy je střela TOW optimální pro použití v obraně. Stejně tak armáda na konci 70. a začátku 80. let těžce investovala do protimobility... Rodiny min pokládaných dělostřelectvem a letectvem

Zbytek NATO dospěl k podobným závěrům, protože též stavěl na "teorii opotřebení". Proto Němci zkonstruovali těžký tank Leopard 2 podobným způsobem a na základě podobných priorit, jako Američané Abramse (priorita ochrana posádky; pancíř, odolávající zásahům nejrozšířenější sovětské tankové munice; snaha "první vidět, první střílet, první zasahovat"), a kombinovali jej s BVP Marder modernizovaným na podobné schopnosti jako BVP Bradley (termovize dávající schopnost "první vidět" a PTŘS dávající schopnost poté "první střílet"). Britové zamýšleli vést obranný boj jen trošku jiným způsobem, více se držet na místě a méně měnit pozice a tomu odpovídaly Chieftany a Challangery s vyšší ochranou i proti dělostřelectvu poněkud na úkor mobility; neměly však tak sofistikovaný SŘP a dlouho (do Chieftanu Mk.10) ani termovizi pro rychlé vyhledávání cílů.

V roce 1982 pak v OS USA proběhla určitá konceptuální kontrarevoluce, která využila mobilitu nové generace techniky (Abrams s plynovou turbínou a Bradley, schopný držet s ním krok) a opět nad obranu v ústupovém boji vynesla iniciativu v protiofenzivě: doktrína AirLand Battle v principu ponoukala velitele armády, aby se chovali jako množství skupin OMS, protože:

Nemusíte zničit každý nepřátelský tank, družstvo nebo bojový systém; musíte zničit jen schopnost útočníka pokračovat v boji (...) Síla nepřítele závisí dílem na jeho počtech a zdrojích, ale dílem i na morálce jeho vojsk, jeho rozmístění, stabilitě jeho velení a řízení, a efektivitě jeho jednotek bojové podpory a logistiky. Útočit na tento měkký podbřišek může vážně narušit schopnost nepřítele bojovat (...) Nejlepší výsledky plynou z toho, když počáteční údery směřují proti kritickým jednotkám a oblastem, jejichž ztráta degraduje soudržnost operací nepřítele.

Na tuto doktrínu, jak jsem již psal, nepřistoupilo celé NATO – byla markantní pro OS USA a snad i pro Německo. Ale obě doktríny se promítly do způsobu, jakým členské státy NATO definovaly, pořizovaly, zkoušely a cvičily s vojenskou, zejména mechanizovanou technikou. A vrcholem tohoto zkoušení a cvičení byly mezinárodní vojenské soutěže. Ale o tom až dále.

[Smutná krabice]

Taktické implikace doktrín Active Defense a Airland Battle

Přestože vůči sobě zdánlivě stály v téměř dokonalé opozici, Doktríny Active Defense (dále AD) i AirLand Battle (dále ALB) kladly podobné požadavky na techniku a výcvik:

• schopnost první vidět nepřítele (u AD aby byl včas identifikován pokus o průlom a pohyby protivníka, u ALB aby bylo možné obejít ty bojové jednotky nepřítele prvího sledu, se kterými operační jednotka USA nechce bojovat), tzn. nutnost mít kvalitní optiku či posléze termovizi, která zcela ruší efekt kamufláže nepřátelské techniky ve dne i v noci, a posádku schopnou rychle nacházet a identifikovat nepřátelské cíle (v OS USA měl tento požadavek nejvyšší prioritu již od války v Koreji):
  
  
  (Obraz výstupu TIS tanku M-1. Zdroj: Association of 3d Armored Division Veterans/3ad.org)
• schopnost vést extrémně přesnou palbu na vysokou vzdálenost s vysokou pravděpodobností zásahu první ranou (u AD protože měly tanky čelit velké přesile, u ALB protože si s sebou nemohly vést tolik zásob, plus totéž co u AD)
• schopnost posádek individuálně, aniž by je bylo nutné k tomu instruovat, číst terén a využívat jej tak, aby jejich kamufláž splývala s pozadím a tank se nerýsoval proti obloze; aby palbě protivníka vystavovaly jen nejmenší nutnou část stroje (tzn. nad kryt terénu vystupuje pouze věž s kanonem, jedná se o tzn. "hull-down position", či dokonce jen velitel stojící ve svém poklopu, tzn. "turret-down position"); aby pozice na kopci nebyla vystavena ostřelování z dálky (využití t.zv. "military crest"); a aby se po výstřelu mohly přesunout do další "hull-down" pozice v defiládě, jsa chráněny terénem před pohledy a palbou protivníka:
  
  
  (Ilustrace "skylining". Zdroj: US. Army FM 100-5)
• dovednost útočit na protivníka překvapivě, z terénně výhodných pozic a stavu "turret-down", a posléze uhýbat před palbou protivníka a znesnadnit mu identifikaci směru ohrožení, tzn. t.zv. manévr "shoot and scoot" (u AD i ALB kvůli povaze zbraní, snaze protivníka neustále přepadávat ze zálohy, znesnadnit mu identifikaci směru napadení a zároveň mu neumožnit efektivně opětovat palbu)
  
  
  (Ilustrace k taktice shoot-and-scoot. Zdroj: SmuKr)

Mezinárodní tanková soutěž Canadian Army Trophy

První mezinárodní tankistická soutěž NATO vznikla v roce 1963 sice z popudu a skrze hostování Kanady, ale pod záštitou Velitelství Spojeneckých Vojsk Střední Evropa (AFCENT), tzn. zaštiťující organizace pro skupiny armád Sever (NORTHAG, odpovědné za obranu severoněmecké nížiny) a Střed (CENTAG, odpovědné za obranu Fuldské soutěsky). Jejím cílem bylo jednak zlepšit střelecké schopnosti tankistů NATO a jednak posílit "bratrství" mezi tankisty z různých zemí aliance. Kanadská vláda pro soutěž "věnovala" stříbrný model tanku Canturion, který se stal putovní cenou pro vítěze (která ale zůstává ve vlastnictví Kanady) – proto "CAT", "Kanadská Armádní Trofej".



V 70. a 80. letech se soutěž snažila stále více přiblížit těm z výše popsaných takticko-střeleckých dovedností, které šly předvádět na vojenské střelnici s omezeními danými jejími pravidly. Ale předtím následovala ještě řada ročníků mladších, při nichž se soutěž měnila k nepoznání.

Na samém začátku stálo porovnávání střeleckých dovedností tankistů. Tanky se tak seřadily vedle sebe na střelnici a pálily na statické cíle. Výsledkem střeleb byl počet bodů: důležitá byla jak přesnost zásahu, tak čas od vystavení terče do jeho zásahu. Při prvních ročnících počítali čas pozorovatelé a každý terč byl použit pouze jednou, takže šlo po ukončení střeleb jasně vyhodnotit průstřely. V pozdějších ročnících zásahy vyhodnocovaly již počítače.

Jak šel čas, zvyšoval se požadavek na realističnost. Od roku 1970 tak již nesoupeřily jednotlivé tanky, nýbrž tankové čety a od roku 1977 tanky pálily za pohybu na statické i příčně pohyblivé cíle. Těch bylo dohromady 18, a k tomu ještě 60 statických cílů představujících pěchotní družstva. Limit na tyto cíle byl 30 ran z kanonu a 750 z kulometu.

Co se Američanů týče, ti se CAT účastnili poprvé roku 1977 s tankem M60A1 RISE – a skončili beznadějně poslední. Další soutěž se polepšili na předposlední. To bylo dané přístupem velení:

Naše filosofie ohledně mezinárodních soutěží vždy byla, že narušují normální výcvik, nejsou skutečným měřítkem vycvičenosti či schopností celé síly, ale jsou výborným způsobem, jak v mírových podmínkách podpořit bojového ducha a morálku jednotek, které soupeří o čest reprezentovat Spojené státy.
V minulosti jsme do soutěží posílali normální, dobře vycvičené posádky. Výsledkem byla mizerná umístění z minulých let, takže jsme se poučili a zmobilizovali zdroje, nasadili zvláštní výcvik a zaměřili se na úzkostlivé dodržování pravidel a procedur soutěže.

V roce 1981 se tak Američané s M60A3 umístili již třetí... A v roce 1983 se povaha soutěže opět změnila.
Lidé z AFCENT dospěli k závěru, že namísto aby soutěž vytvářela kamarádství mezi reprezentanty jednotlivých národů, spíše je tak trošku rozeštvává díky tomu, jak ostrou a nemilosrdnou jsou si konkurencí. Aby tak soutěž více podporovala ono "bratrství mezi tankisty NATO", pro které byla založena, a posádky jednotlivých armád a států Aliance se neviděly jen jako soupeři, Trofej si nově odnášela nikoli posádka tanku, nýbrž celá Skupina Armád, do níž posádka spadala a mezi všemi rotami ji reprezentující pak trofej putovala až do dalšího ročníku soutěže. Paralelně s udělením trofeje se ale pořád hodnotilo i umístění tankových čet jednotlivých národů a celkové skóre účastnických zemí, takže nejúspěšnější tankisté nepřišli o "právo se chlubit" a zůstala zachována i motivace být nejlepší a vydobýt tak nehynoucí slávu své domovině:

Nejsilnější faktor bylo určitě to, že Amerika ještě nikdy nevyhrála a já se rozhodl, že to vyhraje. Chtěl jsem, aby to Amerika vyhrála, tak či onak – a bylo by zpropadeně pěkné, kdyby to mohla vyhrát moje četa.

Každá četa o čtyřech tancích si také nově musela poradit se 24 cíli pro kanon (190x180cm, v horních 80cm zkosených o 45°) a 80 sklopkami pro kulomet (o rozměrech pouhých 30x30 cm):


(Terče představující pěchotu na CAT'87 a stopovka kulometu. Zdroj: dobový dokument)

Na to měla každá posádka 10 ks. tankové munice a 125 ks. střeliva do kulometu.

V roce 1983 se tak Američané s tanky M1 a M60A3 umístili jako 1., resp. 4. četa ve vítězné skupině armád střed. Jako země byli první Němci, ale Američané se již umístili druzí. V dalším ročníku, CAT85, se na první místo probojovali Nizozemci s Leopardem 2, Němci – opět s Leopardem 2 – obsadili místo druhé a Američané s Abramsy byli třetí. Britové byli poslední, ačkoli jejich Chieftain Mk.5 dostal nový SŘP, IFCS s laserovým dálkoměrem. Noviny si neváhaly smlsnout, že je Chieftain k ničemu:

Byly vzneseny vážné pochyby o efektivnosti britské tannkové síly, zejména zda mají její obrněnci sebemenší šanci přežít delší dobu v boji se sovětským tankem T-72.
Veřejné představení nového SŘP pro tanky Chieftain a Challanger na červnové střelecké soutěži NATO skončily skličujícím propadákem.

Taková těžká kritika nebyla nic výjimečného. Výsledky CAT měly nezanedbatelný dopad na výzbrojní programy i kritiku armády, takže již mizerný výsledek Američanů v roce 1977 vedl k novinovým článkům na téma "je nesmysl, aby Reagan kupoval novou vojenskou techniku, když je očividně problém v lidech" a US. Army ve svém hodnocení počítala s tím, že výsledky CAT mají vliv i na pořizování techniky a odstraňování jejích chyb.


(Tanky M-1 na CAT'87. Zdroj: dobová reportáž)

Pro rok 1987 se pravidla opět zpřísnila, aby více připomínala skutečný boj. Střelba za jízdy musela být prováděna při průměrné rychlosti minimálně 16km/h a to jak na statické, tak pohyblivé terče, vzdálené 1600 až 3000 metrů. Terče, reprezentující tanky, se odkrývaly jen na 40 vteřin a byly vyhřívané, aby se kontrastně zobrazovaly na termovizi. Kromě nich se ale na střelnici vyskytovaly i vyhřívané falešné cíle. A aby skončily poněkud nefér taktiky "profesionálních soutěžních týmů", bylo zavedeno pravidlo, že se posobějdoucích soutěží nesmí účastnit velitelé a střelci na stejných pozicích; že posádky vybrané na soutěž musí být vybrané skutečně náhodně, nikoli nejlepší z nejlepších; a že posádky vybrané na soutěž nesmí v období před soutěží odstřílet více jak 134 nábojů z tankového kanonu.

Tento ročník jako první vyhráli Američané, kdežto Britové s novým Challangerem 1 znova zůstali poslední. To opět rozmázla britská média: Sunday Telegraph zkritizoval "nové britské tanky" přímo na titulní stránce s nadpisem "Spojenci NATO přestříleli nejnovější britské tanky", ve kterém se experti obouvali do britského výcviku, schopností vojáků i akvizičních programů.
Pan Ron Mihalko má na svých skvělých stránkách věnovaných své službě a US. Army ve studenoválečném Německu dokonce i video z CAT'87; a mimo to zdokumentoval výsledky všech ročníků soutěže vč. bodových zisků jednotlivých týmů a někdy vč. podrobností o pravidlech a terčích.

Zde je pak kanadský dokument o ročníku CAT'91:

Zajímavé je, že se jej účastnily i A-10A, které svými rotačnmi kanony "útočily" na přilehlou střelnici.

[Smutná krabice]

Tankisté jako nehodný relikt minulosti: 1992-2014

Po roce 1991, v éře po pádu SSSR a drtivé prohře Iráku v operacích Pouštní Štít a Pouštní Bouře se vše změnilo. Kanaďané se v roce 1993 stáhli z Evropy domů a svou Trofej si vzali s sebou (soutěž CAT pak od roku 1997 ještě několik let pokračovala v Kanadě jako "CANAM cup").

Nastalo nadšení z "éry míru a svobody", ve které se armády staly něčím tak trošku nežádoucím – pocity doby ve své knize krásně glosuje gen. Vacek, který vzpomíná, jak prezident Václav Havel pronesl něco o "těch vašich stíhačkách", načež byl upozorněn, že "pane prezidente, to jsou vaše stíhačky, protože jste vrchní velitel ozbrojených sil." Toto nadšení z éry míru a převádění těžké techniky do záloh trošku zchladila trojitá občanská válka v Jugoslávii (Chorvatsko vs. Srbsko, pak Chorvatsko vs. Srbsko vs. Bosna a pak Srbsko vs. kosovští Albánci). Tendenci odzbrojovat těžké síly to ale nezpomalilo ani trošku, protože "Jugošku" přeci vyhrálo "samo o sobě" letectvo a pozemní síly byly nasazeny jen jako "policejní", pod vlajkou OSN a až když bylo po konfliktu. Díky této mentalitě se kupříkladu americký 2. jízdní pluk přezbrojil z tanků M1A1 na terénní vozidla Humwee (!), aby mohl být nasazen v roli mírotvůrců na Haiti; Leopardy 2 a Challangery byly nasazeny v misích SFOR a KFOR. Ve všech těchto misích byly tanky pouhá demonstrace síly. Jediný případ, kdy tanky plnily alespoň zhruba symetrickou roli, byla francouzská mise v Libanonu, kde LeClercy pod mandátem OSN chránící Hezb-Alláh stály proti izraelským Merkavám.


(LeClerc při misi UNIFIL. Zdroj: Army Recognition)

Dojem, že jsou obrněné síly jakýsi relikt minulosti pak ještě nebývale posílila éra po teroristických útocích 11. září 2001 a následné kampaně v Afghanistánu a Iráku. Ty se rychle změnily v letitá protipovstalecká tažení policejního charakteru, což mělo na celý západní koncept vojenství drtivý dopad: ministr obrany USA, Robert Gates, ve svém symptomatickém proslovu slavně prohlásil, že další konflikty budou protipovstalecké (tzn. nikoli vysoké intenzity); že chce zabránit tomu, aby se americká armáda vrátila od protipovstalecké mentality ke "studenoválečnému" charakteru; a že i všechna nově zaváděná bojová technika bude v prvé řadě hodnocena z pohledu toho, jak se hodí pro protipovstalecký boj:

Je těžké si představit, že by v dohledné budoucnosti jakákoli země konfrontovala USA přímo, konvenčními prostředky – loď proti lodi, stíhač proti stíhači, tank proti tanku. (...) Menší, nepravidelné síly – povstalci, guerilly, teroristé – si, jako vždy v minulosti, najdou způsoby, jak podvrátit a neutralizovat síly větších, pravidelných armád. I národní státy se pokusí proti nám využít naší zdánlivé slabosti v asymetrickém boji, než aby hráli proti naší jasné síle.
(...) Zaprvé, každý nový významný výzbrojní program bude muset prokázat, že je užitečný a relevantní v protipovstaleckých konfliktech, kterým, jak jsem řekl, budou USA nejpravděpodobněji čelit další desetiletí.
(...) Námořnictvo a letectvo budou v dalších letech strategický deterent (...) USA mají bohatou a nevyužitou sílu v námořnictvu a letectvu, které mají schopnost porazit jakoukoli – opakuji, jakoukoli – agresi. Je zde určité riziko, ale rozumné a zvladatelné.

Poselství bylo jasné: proti konvenčnímu konfliktu jsou zde strategické pojistky v podobě námořnictva a letectva, takže pozemní armáda má volnost se přetvořit na policejní sílu po vzoru sil zvl. určení a na celá dlouhá "následující desetiletí" se zaměřit na asymetrický, protipovstalecký boj nízké intenzity – protože koneckonců, žádná konvenční hrozba neexistuje a kdyby existovala, stačilo by na ni letectvo a námořnictvo i bez armády. Když se v roce 2010 v revizi obranného plánování Pentagonu zeptali MO USA, Roberta Gatese, zda mají připravit i scénář obrany proti ruské agresi, Gates to zcela vyloučil. Slovy zástupce náměstka MO pro plánování obrany, Davida Ochmanka,

V té době si všichni mysleli, že Rusko prosazuje zájmy, které jsou v souladu s těmi našimi. Vypadalo to, že Rusko se v budoucnosti bude stále více integrovat dohromady se Západem. (...) Jako plánovač našich ozbrojených sil vám mohu říci, že perspektiva ruské agrese vůbec nebyla na talíři. Zcela jistě ne od roku 1991, ale ani v pozdní éře Gorbačova.

To dokazují čísla. V roce 1990 měly USA v Evropě asi 215 tisíc příslušníků Armády, 85,000 příslušníků USAF a ve vodách okolo Evropy a přístavech nějakých 30,000 námořníků. Již v roce 1991 stáhly z Evropy 40,000 vojáků; stahování Američanů z Evropy probíhalo rychlým tempem až do roku 1994, kdy v celé Evropě zůstalo cca. 60,000 příslušníků americké armády (viz dokument podrobněji mapující zavírání základen USA v Německu). Poté, co zmizela hrozba sovětské invaze tedy USA z Evropy stáhly přes 70% své vojenské síly během 4 let. V dalších letech probíhaly spíše reorganizace a koncentrace a do Německa něco málo vojáků přibylo: byl zrušen VII. Armádní sbor, letecká základna Rýn-Main, 1. pěší divize stažena do USA, uzavřena základna Heidelberg atd.,

V roce 2000 bylo v Evropě 70,000 amerických vojáků a v roce 2006 se sem přesunul tříapůltisícový 2. jízdní pluk na KOT Stryker v roli sil rychlé reakce. To bylo ale více než vykompenzováno tím, že v roce 2011 se z Německa do USA stáhla celá 1. Obrněná Divize s tanky Abrams.V roce 2013 tak v Evropě zbývalo už jen 40,000 vojáků americké armády a v roce 2013 přišel konec relevantní vševojskové síly: byly odvezeny poslední Abramsy, zrušen V. armádní sbor a počet vojáků bojové služby se měl zmenšit na pouhých ca. 29,000, z toho většina ve dvou lehkých brigádách. Tato čísla je dobré mít na paměti, když někdo hovoří o nynějším "agresivním posilování přítomnosti US. Army v Evropě".

NATO to vidělo stejně: v roce 1994 přizvalo Rusko do programu Partnership for Peace, který je často interpretován jako předstupeň ke členství v NATO (jakkoli tomu tak není, protože členy PfP jsou i neutrální Švýcarsko a Švédsko). V roce 1998 pak s Ruskem uzavřelo Smlouvu o vzájemných vztazích, v níž mj. čestně prohlásilo, že "nemá záměr, plán ani důvod rozmisťovat jaderné zbraně na území svých nových členských států"; společně s Ruskem se zavázalo dotáhnout do konce smlouvu o omezení konvenčních zbraní v Evropě (unilaterálně "pozastavenou" Ruskem r.2007, protože podle gen. Balujevskiho nadále "neodpovídala zájmům národní bezpečnosti Ruska"); dohodlo se s Ruskem na "konzultacích" v řadě bodů; a RF a NATO se smluvily "založit své vztahy na oddanosti principům" zdržení se hrozby silou proti sobě navzájem i třetím státům nekonsistentní s Chartou OSN a Helsinskou úmluvou; respektu k suverenitě a teritoriální integritě všech států <Evropy>, nenarušitelnosti státních hranic a práva státu rozhodovat o své bezpečnosti. Krom toho NATO v roce 2002 založilo Koncil NATO-Rusko jako sdílenou organizaci pro spolupráci a domlouvání se, a ještě v roce 2008 americký vyslanec při NATO, Ivo Daalder, naznačoval, že by Rusko mohlo do NATO vstoupit, jakkoli to ruské kruhy kategoricky odmítly jako "podfuk".

Jak se zdálo západním politikům a ministrům obrany, obraz byl "na všech frontách" naprosto jasný: konflikty vysoké intenzity jsou reliktem minulosti, následující desetiletí se budou bojovat asymetrické konflikty s povstalci a teroristy a to hlavně ve městech a velkoměstech a proti konvenčním hrozbám jsou tu letectvo, námořnictvo a aliance.

Armáda samozřejmě citlivě reaguje na politické zadání, takže poslechla Gatese a jemu podobné a našla si novou roli v novém, asymetrickém světě. Program Future Combat Systems, který měl v US. Army nahradit těžkou obrněnou techniku, byl zrušen bez náhrady (ačkoli kvůli jeho ufinancování byly zrušeny předchozí modernizace Abramsů a Bradley) nejen kvůli příliš ambicioznímu zadání, ale hlavně kvůli tomu, že odčerpával zdroje protipovstaleckému boji, pro který zároveň neměl dostatečný přínos. Pointa FCS totiž spočívala v tom, že měl nahradit Abramsy a Bradley těžkých obrněných a jízdních brigád stroji se stejnou balistickou odolností, ale schopností přepravy vzduchem do krizových oblastí. Jenže kdo potřebuje rychle vysaditelné tanky, když se "následující desetiletí" bude bojovat pouze proti pěšákům-teroristům a guerrilám? Na to jsou potřeba KOT a MRAPy, nikoli obrněnci na pásech, kteří z principu hůře odolávají improvizovaným výbušninám u silnic a v roli patroly jezdící dokolečka po místních silnicích mají jen samé nevýhody.


(MRAP vlevo i BVP vpravo pojmou 6 vojáků a měří cca. 3 m. Zdroj: koláž SmuKr)

Podobné tendence se projevovaly v celém euroatlantickém systému: obrněné síly všude bojovaly o holé přežití. Američtí tankisté v časopise "Armor" obhajovali svou existenci tím, že se hodí i pro protipovstalecký boj v roli "nezničitelných pojízdných bunkrů" a Kanada kvůli tomu dokonce pořídila pár nových Leopardů 2 – jenže "protipovstaleckých tanků" bylo potřeba méně a méně a Abramsy a Leopardy v roli pouhých "pojízdných bunkrů palebné podpory" vyžadovaly zcela jiné nasazení, než v konvenčním konfliktu. Tomu se přizpůsobil i výcvik a mentalita:

Tradiční dovednosti střelců tanků erodovaly díky tomu, jak se armáda zaměřila na protipovstalecký boj. Výsledkem jsou generace důstojníků a vojáků dobře vycvičených v úkolech motorizované pěchoty na úkor dovedností obrněných či mechanizovaných jednotek.

Ani ČR nebyla ušetřena tohoto trendu: právě z mentality "budoucnost patří protipovstaleckému boji" vyplývala neslavná Bílá Kniha Obrany, která chtěla zrušit, resp. "vypovědět podporu" pro tanky, BVP, útočné letectvo, bitevní vrtulníky i de facto všechnu ostatní techniku vhodnou pro konvenční manévrový boj mechanizovaných sil.

[Smutná krabice]

Hybridní válka: nový smysl existence tankových vojsk

Generálové všude na světě plní to, co si přejí politici – a společně s nimi pak podléhají módním trendům. A ten byl zcela jasný, Robert Gates jej vystihl naprosto přesně. Jenže jak v reakci na Gatese správně glosoval viceprezident Institutu Culloma Davise pro Národní Bezpečnost a zahraniční politiku, Dr. James Carafano,

Gates nařídil armádě, aby se plánovala bojovat stejný druh válek, v jakých USA vězely v té době (...) Chtěl po armádě, aby se připravila na boj s příštími Talibany v příštích Afghanistánech. Jenže problém spočívá v tom, že příští válka je zřídkakdy stejná, jako ta nynější. Nepřátelé, kteří vás opravdu chtějí zničit, se připravují právě na ten druh války, který vy nechcete bojovat. Takže když Gates tlačí na zrušení financování nových pokročilých stíhacích letounů, letadlových lodí a PRO, jen to vybídne nepřítele k tomu, aby se zaměřil <právě> na robustní systémy PVO a smrtící baterie balistických raket. (...) Následuje šlépěje Roberta McNamary, který vykastroval zbrojní programy Pentagonu, aby zaplatil Vietnam... díky čemuž byly naše ozbrojené síly vybaveny zaostalou technikou, dokud nepřišlo Reaganovo zbrojení.

Hybridní konflikt tak neměl být překvapením: byl naprosto logickou reakcí každého kompetentního plánovače na západní posedlost protipovstaleckými konflikty nízké intenzity. A strategicky vzato byl reakcí skvělou. Když si po anexi Krymu a konfliktu na Donbase Pentagon zadal sérii analýz u svého dvorního dodavatele, RAND Institute a zeptal se, jak by si NATO vedlo v odražení hybridního útoku na pobaltské státy, výsledek byl "šokující" a pro skeptiky nepřekvapivý zároveň: proti jednotkám vybavených tanky, PVO a dělostřelectvem by si "lehké protipovstalecké síly" NATO ani neškrtly. Pod palbou dělostřelectva by ani nebyly schopny se vyvázat z boje a byly by zničeny na místě. Letectvo by přitom v žádném případě nebylo schopno "všechno zachránit z oblaků" tak, jako si NATO zvyklo v Afghanistánu a Iráku – protože než by se stihlo vypořádat s integrovaným systémem PVO protivníka, boj na zemi by mezitím skončil. Prohrou "protipovstalecky" vybaveného NATO. Kdyby Rusové chtěli, společně s "místními separatisty" by nejpozději do 60 hodin obsadili Rigu či Tallin a jelikož by protiútok a pokus znovuobsadit obsazené území znamenal příliš velkou hrozbu eskalace s Ruskem, NATO by bylo dotlačeno k jednacímu stolu. V pozici poraženého, odsouzeného k ústupkům.

Prostě a jednoduše: lehké, "protipovstalecky" orientované NATO z éry po 11. září by proti hybridní síle vybavené těžkou technikou nemělo žádnou šanci, ergo nemá vůbec žádný konvenční odstrašující potenciál, ergo fatálně selhává ve své primární a nejdůležitější roli "odstrašovače".

Hybridní konflikt na Ukrajině, kde bojovala "ruská dovolenková" Taktická Úkolová Seskupení vybavená T-72, Strelami-10, GRADy a Gvozdikami tak paradoxně posloužil jako záchrana NATO v poslední chvíli.


(Trosky T-72B3 u Ilovajsku. Zdroj: ТВ-Новости/RUPTLY)

Američané ještě stihli seškrtat počet obrněných brigád Abramsů o 42% ze 17 na 10, ale tím se trend likvidace tanků patrně zastavil. Díky hybridnímu konfliktu na Ukrajině, a pouze díky němu, nedostaly tankové sbory NATO poslední ránu z milosti a začaly naopak pomalu regenerovat. RAND totiž jasně řekl, že k odstrašení invaze do Pobaltí je potřeba 7 brigád vč. 3 obrněných – a politici, otřesení totálním selhání konceptu odstrašení konvenčními silami, naslouchají. Opět, logika v pozadí doporučení RAND je jednoduchá: k válkám láká představa snadného a rychlého vítězství, takže pokud by NATO do Evropy vrátilo těžkou techniku, která by dokázala odolávat útoku alespoň tři dny a tím rychlé vítězství znemožnila, zajistí taková alespoň částečná parita sil, že si nikdo zaútočit nedovolí a odstrašující prvek bude obnoven. To vše za odhadem 2,7 miliardy dolarů ročně.

Po dvou desetiletích je tak nyní obrněná technika USA v Evropě přestříkávána z "pouští protipovstalecké" na olivovou zelenou.
Němci rezignovali na snahu zrušit i zbytky svých Leopardů.
Nizozemci, kteří se v roce 2011 rozhodli prodat všechny své Leopardy kromě posledních 16 si nějaké tanky pronajali od Němců, aby měli alespoň s čím cvičit.
Švédové začali veřejně řešit problém, že mají více tanků než posádek k nim.

A poté, co USA z Evropy stáhly všechnu relevantní vojenskou sílu sem tak v paradoxním zvratu vrací zlomek těžké techniky vhodné do hybridního či symetrického boje: kromě lehkých Strykerů sem byly převeleny Abramsy a Bradley. Větším dílem se jedná o prázdné "uloženky" zejména v jeskyních v Norsku, jimž by v případě konfliktu posádky přiletěly letecky z USA v jakémsi opakování studenoválečného plánu REFOGRER – jedná se o t.zv. "prepositioned equipment". Menším dílem se jedná o "rotující jednotky", které si dočasně vypůjčí tanky z uloženek na dobu cvičení a pak techniku vrátí. Tomu všemu dohromady byl dán název "politika ujišťování" ("reassurance policy"), jejímž poselstvím zemím Pobaltí a Polsku má být něco jako "podívejte, posíláme tam síly rychlé reakce i své těžké zbraně, takže kdyby přišlo na lámání chleba, budeme vás bránit a nehodíme vás přes palubu jako za Mnichovské dohody."

(Pro ilustraci, aby takové sklady uloženek někdo nepochopil jako asymetrickou provokaci NATO – analogické sklady "uloženek" na hranicích s NATO budují i Rusové, a to již od roku 2008. V roce 2009 je prověřilo cvičení Ladoga a aktivaci skladů uloženek na hranicích s Estonskem pak Zapad-2013).

[Smutná krabice]

Rejdiště tankistů: novou "Fuldskou soutěskou" se stává zemská brána Suwalki

Všechno ohledně "politiky ujišťování" bylo deklarativní gesto: RAND říká, že jsou potřeba tři obrněné brigády, tak se do Evropy postupně vrátí tři obrněné brigády, resp. alespoň uložená technika pro ně, a Obama na to přiklepl potřebné peníze. Ale co s obrněnými brigádami dělat v praxi poté, co skončí jejich předvádění pro kamery na přehlídkách a deklarativních minicvičeních?

Znovunabýt smysl existence tankových vojsk NATO velmi napomohlo velkolepé ruské cvičení Zapad-2013, které oproti dopředu nahlášeným počtům 5x zbytnělo účastí dalších souběžných cvičení a jednotek, od logistiků přes letectvo až po Vojska Ministerstva Vnitra. Ač mělo oficiálně simulovat "protiteroristický boj", důraz byl kladen na konvenční vojenské operace vysoké intenzity, údery balistickými ŘS a hlavně totální blokádu oblasti pobaltských států, tzn. členů NATO, na moři, ve vzduchu... I na zemi.

Společně s předchozím ruským cvičením Proryv-2009, které vysloveně procvičovalo obsazení Suwalki a vytvoření pozemního koridoru mezi Běloruskem a Kalinigradem (a jehož těsný předchůdce, Zapad-2009, zahrnoval simulovaný nukleární úder na Varšavu!) utvrdil řadu analytiků v závěru, že právě jediná spojnice mezi Polskem a Pobaltím, zemská brána Suwalki sevřená mezi Kalinigradem a Běloruskem – nástupními prostory Zapadu-2013 – je prvořadým cílem potenciální agrese, protože obsahuje všechny klíčové prerekvizity hybridního konfliktu:


(Zemská brána Suwalki. Zdroj: Google Earth Pro)

• etnické či ideologické třenice, kde je možné si naklonit jednu ze znesvářených stran a použít ji jako záminku k "humanitární asistenci", popř. ji vyzbrojit a vytvořit tak milice-"domobranu" doplňující "hybridní" intervenční jednotky
• geostrategickou důležitost – Suwalki je jediná pozemní spojnice NATO s Pobaltím (dálnice E-67) a zároveň odděluje Kalinigrad od Běloruska, takže Rusko musí Kalinigrad zásobovat po moři, vzduchem nebo s dovolením Litvy; kdyby RF Suwalki obsadila, získala by tím vytoužený, nikým neomezovaný pozemní koridor a výrazně zlepšila zásobování, ekonomiku i vojenské možnosti své doposud izolované enklávy
• politický potenciál – obsazením Suwalki by se pobaltské státy NATO staly vojensky zcela neubránitelným a mohly by být dotlačeny k "dobrovolnému" vystoupení z Aliance; to by, společně s posílením Area Denial potenciálu Kalinigradu nyní spojeného s Běloruskem, přineslo potenciál totálního ovládnutí prostoru celého Baltu Ruskou vojenskou mocí, což by obratem přineslo další politickou páku pro vyjednávání se skandinávskými státy a jejich vytlačení z vlivu a integrace do Euroatlantických struktur, tzn. obrovské posílení vojenské i politické pozice Ruské Federace
• slabého nepřítele, na kterém je možné bez velkých ztrát rychlou akcí dobýt významná území – která se pak v rámci mírových rozhovorů dají snáze "vyměnit" za trvalé územní zisky onoho menšího, geostrategicky důležitého pruhu země ve stylu "chceš-li 10, požaduj 1000", tzn. zde "dobře, ač jsme vás porazili, jsme tak hodní, že vám vrátíme Estonsko – ale vy nám za to necháte pevninský most v oblasti Suwalki ke Kalinigradu. A stačí nám v Litvě, nemusíme jej brát Polsku."
• geograficky výborný nástupní prostor, kde lze snadno přejít přímo do útoku přímo z velkého vojenského cvičení (jako přechod ze cvičení Kavkaz-2008 do Gruzie v roce 2008, nebo přechod Taktických Praporových Seskupení ze cvičení u hranic RF na Ukrajinu) dříve, než se protivník stihne zmobilizovat (první výsadkové jednotky z USA by dorazily nejméně 72 hodin po útoku, tzn. až 12 hodin po totální prohře NATO)
• terén vhodný pro rychlý postup potřebných vojsk
  Proto analytici, od Pobaltí až po nejrůznější think-tanky v USA dlouho upozorňovali na klíčovou geostrategickou důležitost regionu Suwalki, v čemž je nakonec polooficiálně podpořil i generálporučík Ben Hodges, velitel US. Army Europe. Ten velmi citlivě vnímá rostoucí tlak na Suwalki i zranitelnost tohoto klíčového kousku území.

Soutěska Suwalki je tak stále častěji označována za "Novou fuldskou soutěsku" – nikoli pro svůj terén, nýbrž pro svou geostrategickou důležitost a status prvořadého cíle očekávaného pozemního útoku. S tím sice nesouhlasí "stínová CIA" Stratfor, jenže ten chronicky podceňuje schopnosti a možnosti RF a tak v tomto uklidňování nenachází tak dobrou odezvu.

Proč se o tom všem rozepisuji? Pro tankisty je to zcela klíčové. Díky "Proryvu-2009" tu máme nácvik obsazení Suwalki, díky "Zapadu-2013" tu máme perspektivu totální námořní i vzdušné blokády, a co tedy zbývá k obraně Suwalki před masivním konvenčním útokem mechanizovaných, letectých a motostřeleckých sil? Nu ano, těžká obrněná seskupení NATO.
V naprosto stejném scénáři, jako byla v 80. let obrana Fuldy.

V naprosto stejném scénáři, pro jaký byla generace tanků NATO Leopard 2/Abrams/Challanger vysloveně konstruována.
Bez možnosti vše zachránit Gatesovým "letectvem a námořnictvem, které stačí samy" a které v protipovstaleckých konfliktech působily jako suverén schopný vše zachránit ze vzduchu – leč které by v případě boje o Suwalki měly plné ruce s přežitím v oblasti těžce nasycené protiletadlovými a protilodními prostředky. Ne; obrněné svazy NATO by v tom byly do značné míry samy.

Díky tomu se tankům na Západě po dlouhém čtvrtstoletí vrací jejich důležitost, smysl existence... A s nimi i prostředky na provoz, vylepšování a výcvik. Američané dokonce po celém čtvrtstoletí uznali, že jejich brigádám jaksi chybí použitelná organická PVO po vzoru ruské Tunguzky či Panciru-S, a že PVO Avenger s pár PLŘS Stinger krátkého dosahu opravdu nestačí.

[Smutná krabice]

Mezinárodní tankistické soutěže NATO po roce 2014: Strong Europe Tank Challenge

Počínaje rokem 2015 se tak zase rozběhly mezinárodní tankové soutěže NATO – a obrněnci americké armády se krom toho zapojili i do tankových soutěží Skandinávských.


(Účastníci SETC, veprostřed vítězné Německo. Zdroj: USAREUR)

Pomyslným (a polooficiálním, protože se odvolává na poslední ročník CAT'91) nástupcem soutěže Canadian Army Trophy se stala soutěž "Strong Europe Tank Challenge" (Tanková výzva silná Evropa; "výzva" je v současné hantýrce managementu a PR synonymum pro "něco, čeho se chcete účastnit"), kterou spolupořádá US. Army Europe, tzn. náš starý známý USAREUR, a německý Bundeswehr opět na tankové střelnici Grafenwoehr, která zažila nejeden ročník CAT.

"Strong Europe" na CAT navázala nejen tradicí, nýbrž i formou: nešlo tolik o rychlost jako o co nejčistší provedení úkonů, které by posádky tanků mohly potkat ve skutečném symetrickém či hybridním boji. Tankisté byli samozřejmě hodnoceni jak za taktiku (vč. plánování) a pohyb čety tanků v obraně i útoku, tak za střelbu, která se odehrávala jak z pohybu, tak z předpřipravených pozic (a která zahrnovala i výše zmíněnou taktiku "shoot and scoot" a couvání vysokou rychlostí do další palebné pozice).
Mimo to ale posádky čekaly i různé specialitky:

• běh s tankovou municí v náručí;
• překážková dráha s překonáváním zdí v týmu
• identifikace 25 bokových vozidel, rozmístěných okolo dráhy, za pohybu
• vyproštění, připojení a odtažení tanku během simulovaného chemického útoku
• oprava rozpojených pásů tanku
• zamaskování tanku v postavení (to již američtí tankisté dlouho neměli ani v osnovách výcviku)
• střelba na cíl z osobní zbraně jednotlivce (pistole či PDW)
• taktické vyhodnocení účinků palby na cíl pro vyšší instance velení (Battle Damage Assesment)
• reakce na simulovaný útok výbušným nástražným systémem (IED), tzn. zajištění okolí, ošetření zraněných a jejich následná evakuace vč. přivolání

Za kvalitu a rychlost provedení všech úkolů dostávaly posádky body.

Měla se účastnit i Česká Republika, ale patrně z technických důvodů musela svou účast odříct. Svědčí o tom kopie kopie původního oznámení i archiv příspěvku na FB USAREUR, z jehož aktuální podoby se zmínka o ČR tiše vytratila. Mluvčí MO stažení účasti AČR k tomuto dni odmítl komentovat.

Účastníky tak nakonec byly Dánsko a Polsko s Leopardy 2A5, Německo s Leopardy 2A6, Itálie s tanky Ariete, Slovinsko s M-84, a konečně USA s M1A2 SEP. A jelikož bylo jedním z cílů soutěže i "posílení interoperability", všechny posádky prolezly tanky svých soupeřů a nechaly si vysvětlit ovládání i takové detaily, jako kde se na T-72 (resp. M-84) dá najít lopata.

Na prvním místě se umístili Němci od Kompanie C/3, GpzBtn 8, kteří získali pohár: model (již nikoli stříbrný) tanku Mark IV.


Druzí byli Dánové od 1/1. Švadrony 1. Obrněného praporu a třetí se umístili Poláci od 1. tankového praporu. Američané skončili předposlední a to jen proto, že se ještě za nimi mohla umístit nebohá předpotopní M-84.

Soutěž byla poměrně bohatě dokumentovaná: fotky ve vysokém rozlišení se dají najít na Flickeru VII. Armády a ve fotogalerii magazinu Stripes (kliknout na "View Photo Gallery") a zde jsou videa ze soutěže:

Nordic Tank Challenge

Druhou mezinárodní soutěží tankistů NATO se v roce 2016 stala dánská Nordic Tank Challenge. Tedy přesněji: Nordic Tank Challenge probíhá již od roku 2013, ale doposud byla výhradní doménou skandinávských států, které na ní cvičí interoperabilitu svých Leopardy 2A5 vyzbrojených armád. Když už se ale USA rozhodly s pompou vrátit do Evropy v rámci politiky "reassurance" a v jeskyních Dánska mají uložené Abramsy, Seveřané své atlantické spojence tentokrát přizvali a upravili pravidla soutěže, aby nebyla tak zaměřená na Leopardy a Američané měli se svými M1A2 férovou šanci.


(Dánský Leopard 2A5 a americký M1A2 SEP. Zdroj: NTC)

Účastnilo se tak celkem 19 týmů z Norska, Švédska, Dánska, Kanady, Polska, Německa a USA – z nichž jedině USA si nepřivezly nějakou variantu Leopardu 2.
Program začínal ve výukové laboratoři dánské armády, kde se na simulátorech Steel Beasts Pro procvičovaly bojové manévry ve stojících i jedoucích tancích.

Poté následovala série venkovních cvičení, které procvičily vše od kondice sesednutých tankistů v týmových hrách, navigačním běhu a nácviku poskytování první pomoci, přes střelbu z tanku závodícího slalomem i manévrujícího na střelnici a doplňování palebného průměru až po vyměňování pojezdového kola a článku pásu tanku.

Na pěchotní střelnici se pak prováděla ještě řada kreativních aktivit: střelba z dlouhé zbraně jednotlivce pod zátěží a z jedoucího tanku, házení maket granátu při jízdě na jízdním kole nebo svérázná identifikace obrněné techniky při střelbě puškou.
A konečně, vyvrcholením soutěže bylo cvičení "combined arms": tankisté si v něm museli zavolat dělostřeleckou podporu z těžkých minometů.

Vítězi se, možná nepřekvapivě, stali domácí Dánové. O těch se pochvalně vyjádřili i američtí tankisté:

Zejména dánské posádky jsou naprostá špička. Opravdu vědí co dělají a jsou i technicky velmi zruční.

Zejména na tankistické části soutěže ale bylo vidět, jak se dovednosti rychle zlepšují protože soutěže identifikují slabá místa, která jsou pak napravována napříč ozbrojenými silami. Příklad? Taktika "shoot and scoot". Na Strong Europe americký tým vystřelil, chvilku se nedělo nic a pak Abrams se značným cuknutím kousek zacouval. Na Nordic Tank Challenge již Abramsy couvaly bezprostředně po výstřelu a o poznání plynuleji a dynamičtěji:


(Koláž M1A2 provádějící shoot-and-scoot. Všimněte si vlivu akcelerace na podvozek. Zdroj: Mark Jensen HKIC)

Taktika již dokonce zahrnovala výstřel bezprostředně po zaujetí palebné pozice a co nejrychlejší přechod do couvání, který byl tak usilovně drillovaný za Studené války:

A který ještě nedávno, když v Norsku příslušníci USMC cvičili smýkání se s tankem po ledu a střelby, nikoho nenapadlo jakkoli řešit.

Na dánské soutěži nebyl tak velký mediální tým, takže fotek je poskrovnu: pár ilustračních amerických a dánské tříděné podle dní, zvlášť zpondělí, úterý a středy.

Zato z akce existuje řada podrobných videjí, které Norové pořizovali i bezpilotními kvadrakoptérami při ostrých střelbách z tanků:

[Smutná krabice]

Proč američtí profesionální tankisté selhávají a skandinávští záložáci vítězí

Na soutěži Strong Europe Tank Challenge se jako první umístila jednotka německé armády Gebirgspanzerbataillon 8. Je to jednotka Aktivních Záloh. Druzí byli Dánové od Jydske Dragonregiment – jediné tankové jednotky v celém Dánsku, která má asi polovinu tanků v záloze pro případ mobilizace.

Proč vyhráli němečtí záložáci a mobilizační tanková jednotka státu, který má pouze pár desítek tanků, kdežto profesionální tankisté US. Army disponující tisíci stroji se ani neumístili? Vysvětlení je jednoduché a přináší nás zpět k otázce paradigma a sebeidentity. USA jsou degradovány více jak desetiletím boje v konfliktech nízké intenzity. Jak se to projevuje prakticky ukazuje srovnání výcviku amerických a australských tankistů. Zatímco Australané se jako první učí dovednostem vedení tanku terénem – navigaci bez satelitů a hlavně "čtení" a využívání terénu ve svůj prospěch – a posléze nacvičují manévry jako zacouvání po výstřelu (shoot and scoot), taktické manévrování s obrněnci v malých i větších jednotkách atp., Američané řeší úplně jiné věci.

Jako první se učí bojovat s dlouhou zbraní jednotlivce; za plně vycvičenou posádku považují takovou, která dokáže s tankem zasahovat pohyblivé cíle z pomalé jízdy či zastavení na střelnici, avšak již neklade důraz na taktické schopnosti posádky v symetrickém boji jako krytí se za terénem, postup terénem aniž by se vystavovala nepřátelské palbě z tanků a PTŘS, scoot-and-shoot a podobně. Jak reportéru NYT vysvětlil Náčelník štábu US. Army,

V dnešní době nezná major v naší armádě nic jiného, než boj s teroristy a povstalci, protože vstupil do armády po 11. září. Jenže jak se dostáváme do oblasti pokročilejších hrozeb, naše dovednosti za posledních 15 let atrofovaly.

V důsledku toho ztrácíme "svalovou paměť": schopnost bojovat v rozsáhlé pozemní válce proti zavedenému protivníku, který je schopen zapojit do boje sofistikované systémy PVO, tanky, pěchotu, námořní sílu, a v budoucnosti i kybernetické útoky.

Dokonce i cvičení CALFEX, které mělo původně učit manévrovému boji mechanizovaných sil s podporou letectva a dělostřelectva, se zvrhlo v "tréning na Afghanistány".

Oproti tomu skandinávští tankisté z aktivních záloh nemohou být nasazeni do zahraničních misí v konfliktech nízké intenzity – jejich bojové nasazení by se týkalo obrany domoviny, a to v konvenčním (nebo nyní hybridním) konfliktu. Proti komu? V regionu mají jen jedinou potenciální hrozbu, která je v pocitu ohrožení neustále ujišťuje jak náměty svých cvičení, tak neskrývaným vyhrožováním svých diplomatů. Jedním z námětů ruských cvičení v oblasti byl kupříkladu simulovaný výsadek a zabrání švédského ostrova Gotland; jiná ruská cvičení byla zase vyhodnocena jako nácvik invaze a anexe finského ostrova Aland, švédského ostrova Gotland a dánského ostrova Bornholm:


(Cíle ruských cvičení ve Skandinávii. Zdroj: Google Earth Pro)

To vše s předpokládaným cílem ovládnout Balt a získat schopnost zcela zablokovat pohyby lodí NATO v něm. Pochybám o tom, že jsou vyznění těchto cvičení agresivní pak opravdu neprospělo jiné ruské cvičení, které zcela otevřeně simulovalo masivní úder na dánský Bornholm v okamžiku, kdy tam byla celá dánská vláda a 90,000 civilistů při každoročních slavnostech – takový útok by, krom masivních civilních ztrát, usekl hlavu celému Dánsku. A už vůbec ne vyhrožování ruského velvyslance, že pokud Dánové své lodi zapojí do systému PRO NATO, Rusové na ně potenciálně povedou jaderný úder s kuriózním zdůvodněním, že PRO NATO představuje strategickou hrozbu pro ruské balistické ŘS, které ale zároveň tatáž PRO NATO v žádném případě nedokáže zastavit (v čem tedy spočívá ta strategická hrozba?)

Záložáci a mobilizační tankisté tak ve výsledku toho všeho se svými Leopardy 2 již několik let cvičí nikoli protipovstalecký boj jako jejich američtí kolegové, nýbrž obranu v hloubce proti napadení ruskými obrněnými, mechanizovanými a výsadkovými brigádami. A proto je jejich výcvik (ačkoli u profesionálů zahrnuje i protipovstalecké elementy kvůli nasazení v Afghanistánu) zaměřen na zvládnutí taktiky boje, maximální využívání terénu a ústupovou obranu v hloubce proti přesile obrněnců protivníka. Tedy přesně ty studenoválečné dovednosti, na které profesionální tankisté US. Army na povel Gatese a jemu podobných před 8 lety rezignovali jako na relikt minulosti, jen aby se je nyní zase snažili vybudovat takřkajíc "od nuly"

(Mimochodem, američtí záložáci to vidí jinak, než profesionálové asi celou dobu. Posádka americké Národní Gardy ve složení pojišťovák/řidič Pepsi/VŠ student/policista tak přestřílela "profesionály" a na pohár CanAm, konvenčně orientované pokračování soutěže CAT, se též kvalifikovali záložáci z Idaha s postojem, že kdyby je povolali, bylo by to právě do symetrického konfliktu. Implikace rozdílných paradigma na dovednosti tankistů se tedy zdají být jasnými.)

[Smutná krabice]

Slovo závěrem: zamyšlení nad trendy a důvody

Jako všude jinde v armádě, i u tankového vojska platí, že přijít o nějakou schopnost a pak ji obnovovat od nuly je řádově dražší a zdlouhavější, než si ji udržet – byť na minimální úrovni. Tankové jednotky US. Army, Bundeswehru a dalších spojenců ale mají ve své rekonstrukci ze zimního spánku jednu velkou výhodu: jsou v alianci s jinými tankisty, kteří klasické "mechanizované" dovednosti nezapomněli nebo už si je obnovili dříve.

Proto se "atrofované" armády mohou učit ztracené dovednosti od těch, kteří je umí, namísto aby "znovu vynalézaly kolo" v izolaci, metodou pokus-omyl. K čemuž jsou skvělé ony mezinárodní tankistické soutěže NATO.

Není totiž tak důležité vyhrát – ale podívat se, jak to v co nejreálnějších podmínkách, pod časovým presem, s důrazem na technickou i taktickou čistotu provedení, dělá vítěz a učit se od něj. A právě to je nyní hlavním posláním soutěží jako Strong Europe Tank Challenge či Nordic Tank Challenge a proto je v nich takový důraz na sdílení se mezi posádkami jednotlivých států.


(Sdílení znalostí na SETC, v popředí M-84, v pozadí Leopardy 2 a M1A2. Zdroj: USAREUR)

Je tak pravděpodobné, že budou jak Strong Europe Tank Challenge, tak Nordic Tank Challenge pokračovat i v nadcházejících letech.

O poznání zajímavějším tématem, kde však absolutně chybí "tvrdá data" a může se jednat jen o pouhé spekulace, je chování Ruské Federace. Kdyby Moskvě skutečně šlo o "hrozbu NATO", bylo by bývalo stačilo odpustit si ještě pár let agresivní cvičení proti Skandinávii a mírnit se v rétorice a historickém revizionismu (zahrnujícím i omlouvání a glorifikaci invaze do Československa) – a tanková vojska NATO by prakticky úplně zmizela a Rusko by bylo v naprostém bezpečí a takřkajíc "na koni".

Rusové ale naopak udělali vše pro to, aby se tankistům NATO vrátil smysl existence v podobě protivníka s významnou početní převahou v klíčové oblasti a agresivní rétorikou i náměty cvičení. Je to lapsus v úvahách? Strategická chyba?

Osobně zastávám jinou hypotézu: ruská národní mentalita a tedy i politika si žádá vnějšího nepřítele, který sjednotí národ a dodá politikům aureolu ochránce vlasti. Kdyby však bylo konvenčním silám NATO dovoleno se dostat do naprostého úpadku, jaký jim díky reorientaci na protipovstalecký boj reálně hrozil, ztratil by Západ jako "hrozba" naprosto veškerou kredibilitu a tím by zmizel i jako "vnější nepřítel", který sjednocuje Rusko.

Jak jsme přitom mohli vidět, cvičení útoků na Skandinávii a agresivní rétorika, společně s hlasitým historickým revizionismem a vznášením územních požadavků, nakonec dosáhly toho, že se NATO vzpamatovalo a znovu se snaží nabýt schopnost čelit Rusku i na zemi. Což může Rusko obratem domácímu obyvatelstvu prezentovat jako onu tolik potřebnou existenciální hrozbu, o které mluví ve svých strategických dokumentech (ačkoli má NATO v Evropě násobně méně sil, násobně méně tanků i násobně menší vojenská cvičení - 31 oproti 150 tisícům vojáků).

Výsledkem je jakási "ledová válka" (myšleno o stupeň méně, než studená). Ne tak intenzivní, aby skutečně dělala problémy ekonomice a obchodu, ale dost intenzivní na to, aby se jí dalo strašit. Na obou stranách. Rusové tak konečně zase mají svého vnějšího nepřítele a siloviki záminku navyšovat své stavy a zbrojit – a stejně tak na druhé straně armády NATO mají konečně po dlouhých 25 letech politicky akceptovatelnou záminku napravit chronicky podvyživené armády a PVO(S). Včetně tankových vojsk, která se již zdála být odsouzena k zániku.

A tak se na východě i západě zarachotí zbraněmi, politici pronesou pár "odvážných a kategorických" proslovů, nakoupí se nová technika a všichni jsou spokojení...

(Upraveno: zbytečnou kontroverzní zmínku o demografii v subjektivní části závěru jsem vymazal)

[Zemakt]

Díky za zajímavé čtení a vlastně i takový celkový souhrn problematiky. Má to svoji logiku, samotné závěry mi připomínají takový začarovaný kruh, bohužel.

[Alfik]

Velmi zajímavé. Díky.

[Julesak]

Pekný článok, K+.

PS: K Zemaktovi: k tej logike by sa dalo disktuovať, ale určite len v hospode inak by sa to zvrhlo (a ani by to sem nepatrilo).

[Smutná krabice]

(Děkuji. Je to sice mimo téma, ale mohu se zeptat, co znamená "K+" ?)

[Julesak]

Akože Karma + (keby tu bolo také tlačítko, tak naň kliknem), tj. kladné hodnotenie.

[Argonantus]

Tleskám a ještě si to budu zpracovávat.

To se projevilo i tím, že většina států NATO odmítla přijmout za svou pozdější americkou doktrínu "Airland Battle", protože se jim zdála "příliš útočná".)

Poslední hřebík do rakve a fascinující vysvětlení té záhadné dislokace vojsk v roce 1988.
Němci a Američani hodlali bránit zemi podle dvou odlišných koncepcí. Nic více a nic méně.
Jak by to dopadlo se přímo nabízí.

[Rase]

Němci a Američani hodlali bránit zemi podle dvou odlišných koncepcí. Nic více a nic méně.
Jak by to dopadlo se přímo nabízí.

Možná jsem nechápavý, ale jaký výsledek se nabízí ?
V takto velkých armádách (SSSR vs. NATO), nemusela být dvojí strategie na škodu. S tím že kontinentální jednotky by byly primárně obrané a Americké jednotky by měly aktivnější strategii. Přeci jen mi to přijde jako lepší způsob obrany než se čistě spoléhat na statickou obranu. Stejně tak by asi měly vojska Varšavské smlouvy problém s obranou, ale stejně je to jedno (jakou kdo měl strategii) - stejně by to všechno spláchl atom

[Zemakt]

Člověk neměl tolik pocit, že čte současnou americkou propagandu snažící se vyvolat strach mezi svými vazaly, kteří začali v posledních letech příliš preferovat své zájmy před zájmy USA, a donutit je tak opět se k USA přimknout a plnit jejich rozkazy.

Souhlas, vcelku trefně je to popsáno i v článku ale z pohledu protistrany. To je přesně to co jsem myslel tím, že se kruh uzavřel. Historie se prostě opakuje. Přestože selským rozumem do války nikdo nechce, postupné kroky/zbrojení/chrastění řetězem se dají krásně předvídat.

EDIT: aby nedošlo k nedorozumění, měl jsem na mysli tuto konkrétní citaci "Člověk neměl tolik pocit, že čte současnou americkou propagandu"

[Smutná krabice]

Tleskám a ještě si to budu zpracovávat.
Poslední hřebík do rakve a fascinující vysvětlení té záhadné dislokace vojsk v roce 1988.
Němci a Američani hodlali bránit zemi podle dvou odlišných koncepcí. Nic více a nic méně.
Jak by to dopadlo se přímo nabízí.

Tohle není tak úplně jisté. Onou "většinou států NATO" by měly být hlavně obránci severního křídla (NORTHAG), tzn. Dánové, Belgičané, Holanďané a Britové.

O doktríně Bundeswehru se toho ví velmi, velmi málo, ale jsou indicie, že byl možná "na půl cesty" mezi "Aktivní obranou" a americkou "Airland battle". Jenže tu byly dva zásadní problémy, resp. paradoxy:

1. NSR byla založená na denacifikaci. To bylo její ideologické jádro. Takže Bundeswehr nesměl vypadat útočně. I kdyby se tedy přiklonil k Airland battle, nemohl by o tom mluvit moc nahlas, zvláště když to bylo "moc útočné" na jiné druhoválečné vítězné mocnosti (Britové).
2. Politici a vojáci měli jiné priority. V 80. letech v USA proběhly "válečné hry", kde se setkali v té době velící američtí velitelé CENTAGu, resp. V. armády, a druhováleční generálové Wehrmachtu z WW2 nad scénářem "útok VS skrze Fuldu". Druhováleční generálové tam dost jasně naznačili, že vojensky by bylo nejlepší nechat Sověty proniknout co nejhlouběji do NSR a po cestě je ničit, jako to dělali na východní frontě, kde tak obstáli proti desetinásobné přesile. Ale politici lpěli na udržení území, hlavně velkých měst, protože ztratit je by byla "humanitární katastrofa".

Ve výsledku se tak zdá, že

1. Politici NSR lpěli na udržení populačních center: Bundeswehr měl bránit i obklíčená města (jakkoli byly vedeny těžké debaty o humanitárnosti takového řešení, protože v případě obrany se na město i podle mezinárodního práva smí snést dělostřelecká palba, pokud není plošná)
2. Velitelé NSR, zvláště ti starší, preferovali ústupový boj v duchu doktríny Active Defense
3. Američané zaujali pozici někde na půl cesty: když je třeba, ústupový boj, ale do toho neustálé malé a agilní protiútoky udeř-a-uteč, které by zpomalovaly postup vojsk VS

Tak to tedy chápu já na základě toho, co jsem vyčetl. O Bundeswehru toho ale nevím skoro nic. Brání mi tam jazyková bariéra i tajnůstkaření.

Dále musím říct, že mne velice mrzí, že se neúčastnila AČR s T-72M4. Nepovažuji za reálné, abychom skončili za M-84, a možná, že bychom se dokonce umístili před Američany. nedávno je totiž naši tankisté na cvičení NATO velmi překvapili svými schopnostmi v symetrickém boji. Mlčení tiskového oddělení MO mne v tomto velmi mrzí a vrtá mi hlavou, proč jsme nakonec účast stáhli. Že by nebylo dost cvičné munice? Přeci jen se na SETC střílelo hodně, a ze tří či čtyř tanků...

[jarl]

Artene, debatu na téma, které tu nadhodil Quasar už důrazně utnul Skelet, tak se v tom jeho příspěvku dál nevrtejte a soustřeďte se na obsah vlastního článku.

[nine_mike]

V akom postavení je taktika shoot and scoot v prípade tankov proti v súčasnosti bežnému nasadeniu malých prieskumných dronov? Osobne mám trochu pocit, že shoot and scoot bola efektívna v časoch keď protivník nevidel za terénnu prekážku a nevedel kam sa protivníkov tank po útoku stiahol, ale na vzdialenosť na akú útočia tanky (2-3 km) je ich polohu dnes úplne v pohode schopný sledovať hociaký dron. Aj keď by na skupinu Leopardov/Abramsov uplatňujúcich shoot and scoot nebolo možné strielať priamo, myslím, že by stačilo mínometné družstvo VDV s online výnosom z malého UAV, aby na nich viedli nepriamu paľbu, očesávali ich a informovali vlastné tankové príp. ATGM družstvá o následnom zaujatí ďalšej streleckej polohy Leopardov a to by už úplný harmatanec nastal keby výnos z UAV šiel priamo všetkým vrátane batérie gvozdík a pod.

[Zemakt]

Není ta taktika primárně určená proti přímé střelbě? Jestliže ano, tak má stále své místo na slunci.

IMHO, ono to minometné družstvo VDV s online spojením je taktéž z dronu dobře viditelné, že jo.