Finské pobřežní obrněné lodě třídy Väinämöinen

[Zemakt]

V rámci otázky Alandského souostroví ve vztahu k Zimní válce jsem ve své knihovně zcela náhodu vyškrábnul polozapomenutou knihu Zimní válka od Carla Van Dykeho v které jsem narazil na velmi zajímavé, s některými v článku uvedenými pasážemi související konsekvence, zde jsou:

Zemakt původně píše:

Téměř o jeden měsíc později 1. prosince 1939 se před pobřežním fortem Russarö objevil sovětský těžký křižník Kirov (9 x 180 mm, 9 792 tun, 33 uzlů), jenž si s finskou pevností vyměnil pár přátelských pozdravů. Toho času se Väinämöinen s Ilmarinenem nacházely u ostrova Borstö, cca 30 n. m. od místa přestřelky. Bohužel nijak závratná maximální rychlost obou obrněnců dala nějakému smysluplnému stíhání sovětského vetřelce zapomenout. Zároveň marná plavba k Hankö odklonila oba obrněnce dále od jejich prioritního cíle, kterým byla ochrana finských transportů plujících na obsazené Alandské souostroví. Plavidla tedy udělala obrat o 180 stupňů a zamířila zpět k Alandům.

Finská dvěstětřicetčtyřka v březnu 1940 na ostrově Russarö

TTD
Ráže: 233,68 mm
Délka hlavně: 1168 cm aka L / 50
Hmotnost v akci: 99295 kg (pro celou zbraň)
Rychlost střelby: 2 shots / min (teoretická), 1,5 snímku / min (praktická)
Úsťová rychlost: 811 - 846 m / sec
Přejít: 360 stupňů
Náměr, odměr: - 2,5 stupně, + 31 nebo + 33 stupňů
Max. dostřel: cca 25,5 km
Munice hmotnost: 172 kg (všechny typy munice),
Druhy střeliva:HE, safé, APHE, praxe
Země původu: Spojené státy

Zemakt nově píše:

Hned druhého dne nad ránem se před finskou pobřežní baterií nacházející se na ostrově Russarö (6 x 234 mm /50 BS), téměř co by kamenem dohodil od Hankö, objevil oddíl sovětské Baltské flotily ve složení těžký křižník Kirov (9 x 180 mm, 9 792 tun, 33 uzlů) a doprovodné torpédoborce Stremitelnyj, Smetlivyj. Moment překvapení se však nekonal, když v 09:55 hod zahájila finská pobřežní baterie palbu na téměř 24 km vzdálené vetřelce. Samotný Kirov s palbou otálel až do zkrácení vzdálenosti na 20 km, což mu ostatně zabralo nějaké dvě minuty. Nicméně jeho palba díky nedostatku informací byla vedena jen na základě mapových kvadrantů, tudíž s nepříliš ucházejícím účinkem.

V této souvislosti stojí rovněž za zmínku příhoda, která se udála sovětským plavidlům pár chvil před napadením finského pobřeží a která mj. z části poukazuje na tu skutečnost, že nedostatečná kondice byla vlastní nejen sovětským letcům, ale rovněž hladinovému respektive podhladinovému loďstvu. Pár chvil před dosažením cíle operace totiž hlídky na Kirovu spatřily nedaleko plující vynořenou ponorku, kdy k zahájení palby nechybělo mnoho. Kapitána ponorky musel při pohledu do ústí 190 mm kanónů jistě trefit šlak, naštěstí se rychle identifikoval jako ponorka S-1, přičemž nahodilé setkání s možnými fatálními následky bylo zažehnáno. Posléze se ukázalo, že o nějakém válečném stavu či přítomnosti Kirovem vedeného bojového oddílu neměla posádka ponorky žádného povědomí, zrovna tak kapitán Kirova o blízkosti vlastní ponorky, prostě šlendrián! Nyní se ale vraťme zpět před Russarö.

Dělostřelecký souboj pobřežní baterie se sovětskou flotilou probíhal již více jak jednu hodinu, když se útočící plavidla dostala mimo dostřel baterie a zamířila zpět do domovského přístavu. Bohužel, popis těchto okamžiků se však liší zdroj od zdroje, když sovětská historiografie uvádí, že v rámci palby Kirov vplul do finského minového pole a jedna z min mu svým výbuchem lehce poškodila obšívku trupu. Finské prameny oproti tomu uvádějí poněkud jiný pohled na věc. Následkem palby pobřežní baterie sice nemělo dojít k přímému zásahu, nicméně několik nedaleko plavidel dopadajících granátů mělo vážně poškodit levobok torpédoborce Stremitelnyj vč obšívky samotného Kirova. Ať tak či onak, holou skutečností je, že po palebném přepadu finské baterie sovětská plavidla odplula k opravám do bývalé lotyšské Liepaji.

Výše uvedenou pasáž jsem vložil do článku.

[Mirek58]

Tech. pozn.

Kapitána ponorky musel při pohledu do ústí 190 mm kanónů

Překlep, jistě jsou míněny kanony Kirova.

[Zemakt]

Jasně, opraveno. Díky

[jarl]

V článku jsou finské obrněnce prezentovány jako poslední Mohykáni kategorie pobřežních obrněnců, ale podle mého názoru jsou posledními zástupci této kategorie až thajské obrněnce Thonburi a Sri Ayudhya postavené v Japonsku ve druhé polovině třicátých let.


Obrněnec Thonburi

[Zemakt]

Jo jo, o jejich existenci jsem věděl Jarle. Nicméně datum spuštění na vodu jsem si ověřil, až po dohotovení článku. A to už mi pak přišlo líto měnit "Mohykány" za něco jiného. Knihu a film Poslední Mohykán mám totiž velmi rád. No a tak jsem si to v duchu odůvodnil množným číslem a evropskými vodami .

Každopádně máš pravdu, mohl jsem na to upozornit. Takto to může vyvolávat poněkud zavádějící dojmem. Díky

[jarl]

Nemáš zač. Já myslel, že ty thajské lodě nepočítáš mezi pobřežní obrněnce, protože byly příliš malé. A knihu Poslední Mohykán jsem jako kluk měl také v oblibě.

[jarl]

V čele svazu plující Ilmarinen nasadil k obratu na severní kurs jako první, přičemž ani ne po jedné minutě se vedle jeho zadolevoboku ozvala ohlušující exploze, následovaná typickým sloupem vody, ohně a dýmu. Vzápětí na to měl být zaznamenán ještě jeden výbuch ovšem nižší intenzity. Co se vlastně stalo? S největší pravděpodobností Ilmarinen při svém obratu najel do minového pole 26-A, které se podařilo sovětům před více jak jedním měsícem v těchto místech skrytě položit (5. srpna 1941) a které se skládalo z min modelu 1926 položených v 60 m intervalech.

Pokoušel jsem se najít něco o tomto typu min a našel jsem zajímavý článek na Frontě nazvaný Sovětské námořní a říční miny, kde se píše, že miny vzoru 1926 obsahovaly 250 kg trhaviny: http://www.fronta.cz/sovetske-namorni-a-ricni-miny Není proto divu, že k potopení obrněnce stačila exploze jedné miny.

[jarl]

Na scéně se tedy musela nutně objevit třetí verze, ovšem s přihlédnutím k výše uvedenému značně redukovaná. Onen třetí návrh se na stolech kompetentních osob skutečně objevil a nutno říci, že to byl návrh finální. Dne 7. února 1925 byl plán rozvoje námořnictva předložen legislativní formou parlamentu. Podle návrhu zákona, mělo finské námořnictvo v několika následujících letech obdržet:

- 2 pobřežní obrněné lodě o výtlaku cca 3 800 tun a úhrnné hodnotě 200 milionů marek
- 3 ponorky o výtlaku 400 tun a úhrnné hodnotě 90 milionů marek
- 1 ponorku o výtlaku 100 tun a hodnotě 8 milionů marek
- 4 rychlé motorové čluny o výtlaku 15 tun a hodnotě 10 milionů marek.

Přestože se oproti předchozím plánům jednalo o poněkud lacinější variantu, pořízení nových plavidel mělo finský erár přijít na bratru 308 milionů marek. Nalezení shody nad vydáním takovéhoto balíku peněz v tehdejším finském parlamentu se však ukázalo jako značně problematické a tak, zejména díky stranám z levého politického spektra se podařilo schválení zákona oddalovat až do 20. září 1927, kdy byla norma konečně přijata4). Díky nabytí účinnosti „námořního“ zákona tak došlo k postupnému čtyřletému uvolnění 215 milionů marek, které zcela spotřebovala stavba dvojice pobřežních obrněných plavidel. Zbylé jednotky musely být financovány z dodatečných rozpočtů. Nedostatek prostředků v průběžném financování tak ve své podstatě vedl k odložení pořízení komunikačních prostředků, některé výzbroje, ale třeba i školní lodě.

Pro představu o jak velké sumy se v rámci finských poměrů jednalo, přidám konkrétní částky vydané ve druhé polovině dvacátých let na provoz válečného loďstva a pobřežní obrany. Loďstvo v r. 1924 dostalo 15 855 000 marek, o r. později 21 536 000 a v r. 1926 už 24 043 000 marek, zatímco pobřežní obrana disponovala v r. 1924 sumou 26 357 000 marek, další rok dostala 35 102 000 a v r. 1926 34 138 000 marek.