Jugoslávie 1944, 45. Č 4.

[michan]

Jugoslávie 1944, 45. Č 4.
Bělehradská operace RA a NOAJ, která probíhala od



28. září do 20. října 1944. Vidět jsou i útoky bulharské armády a její spolupráce s NOAJ.
Když štáb a velitelství 3. Ukrajinského frontu rozpracovávalo směrnici, kterou vydala STAVKA k 20. září 1944, musel při plánování Bělehradské operace přihlížet nejen k politické situaci v Jugoslávii, ale především k podmínkám stávající operačně strategické situaci, zvláště pak ke geografickým zvláštnostem tamějšího terénu. Před Rudou armádou se zvedal těžko schůdný terén západního Balkánu za kterým se zvedaly východosrbské hory.
"Sovětské vedení se rozhodlo obejít západní Balkán ze severu, takže bylo nutno soustředit hlavní síly na úseku západně od čáry Vidin-Kula. Východosrbské hory měly být zdolány i za cenu toho, že neexistovalo taktické spojení mezi sbory, a někdy dokonce i mezi divizemi. Po proniknutí vševojskových svazků do Moravského údolí měly být do bitva zasazeny rychlé síly frontu. Úspěšný průběh bojových operací potvrdil správnost tohoto řešení.
Plán operace byl takový: hlavní úder měla zasadit vojska 57. A a 4. gardového mechanizovaného sboru, a to z prostoru Radujevac-Kula-Vidin ve všeobecném směru na Bělehrad. 57. A měla do příchodu 4. gardového mechanizovaného sboru (10.-11.října) zdolat odpor nepřítele ve východosrbských horách, obsadit cesty v průsmycích a proniknout do údolí řeky Moravy. Dále měl 4. gardový mechanizovaný sbor a část sil 57. A obsadit Bělehrad. Značná část sil 57. A měla současně zabezpečit útok na jugoslávské hlavní město za jihovýchodu a jihu.
Napravo, tj. severně od Dunaje, útočila na frontě dlouhé asi 250 km vojska 46. A z 2. Ukrajinského frontu. Levokřídelní 10. gardový střelecký sbor této armády měl za úkol proniknout k Bělehradu v prostoru Pančeva, a tak zabezpečit akce 57. A ze severu.
Nalevo, z prostoru Pirotu, měla útočit na Niš a na Leskovec bulharská 2. A. Vojska této armády měla zajistit činnost 57. A z jihu, zmocnit se těchto důležitých dopravních uzlů, přetnout hlavní železniční trať Soluň-Niš-Bělehrad, zabránit tak nepříteli v přesunu sil z Řecka a proniknout k řece Jižní Moravě. Nalevo od bulharské 2. A měla útočit vojska bulharské 1. A a 4. A (historickým podkladem pro informace zde je: Velká vlastenecká válka, svazek 4, Kapitola XIV., str. 372, 373.)".
Důležité bylo při Bělehradské operaci sovětské letectvo, které mělo podporovat pozemní vojska a ničit veškeré německé přesuny po komunikacích a cestách.
"Sovětská 17. Letecká armáda dostala za úkol podporovat pozemní vojska tím, že bude ničit živou sílu i techniku nepřítele na bojišti a mařit jeho silniční dopravu. Aby součinnost s pozemními vojsky byla co nejtěsnější, vyslalo velitelství letecké armády do štábu 57. A, 4. gardového mechanizovaného sboru, bulharské 2. A a NOAJ operační skupinu a zástupce leteckých svazků / sovětská 17. Letecká armáda zahájila svou činnost na jugoslávském území daleko dříve, než začal útok pozemních vojsk - už v polovině září 1944. 17. Letecká armáda, které velel generálplukovník letectva V. A. Suděc, dostala za úkol ´nedovolit Němcům, aby stáhli svá vojska z Řecka a Jugoslávie, dezorganizovat železniční a silniční dopravu na řadě úseků, přerušit provoz na železnici Soluň-Bělehrad, ničit nepřátelská vojska a techniku na cestách vedoucích z Řecka ajižní Jugoslávie na sever a severozápad.´(historickým podkladem pro informace je zde: AMO SSSR, f. 243, inv. 20 371, sp. 61, l. 102). Útvary a svazky armády plnily tento úkol a ničily železniční mosty v prostoru Niš, Kraljevo, Skopje, Kruševac, důležité železniční objekty, přepadaly nepřátelské autokolony a vojenské vlaky."
Do bojů byla zapojen také "Dunajská válečná flotila, která měla plout po Dunaji k Bělehradu a podporovat činnost pravokřídelních svazků 57. A ze severu. Vedle toho měla provádět operační přesuny vojsk, odstraňovat miny a bojovat s nepřátelskými loděmi na Dunaji.
Jak již bylo napsáno, byly nejdůležitější otázky týkající se činnosti sovětských a bulharských vojsk na území Jugoslávie dohodnuty s Titem v Moskvě a v Craiově. Dne 1. října 1944 dala STAVKA maršálu Sovětského svazu Tolbuchinovi pokyn, aby navázal styk s jugoslávským velením a seznámil je podrobně s plánem operace (historickým podkladem pro informace je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 9 493, l. 210.). Téhož dne dala STAVKA náčelníku sovětské mise v Jugoslávii rozkaz uvědomit štáb NOAJ o tom, že ´v zájmu součinnosti RA s vojsky NOAJ pokládá hlavní stan za nutné uložit vojskům NOAJ operujícím v prostoru Bělehradu a Biše tyto úkoly: zabránit nepřátelským vojskům, aby pronikla z jihu od Niše k čáře Kragujevac-Kruševac-Knjaževac, a za příznivých okolností Niš dobýt. Aktivní činností v prostoru jižně a jihozápadně od Bělehradu upoutat Nedicovy a Mihailičovy oddíly. Akce zahájit 9.-10. října 1944 (historickým podkladem pro informace je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 11 635, l. 510.)."
STAVKA vytvořila plán, který měl vypadat v součinnosti s NOAJ následovně:
"Zatímco sovětská a bulharská vojska budou zdolávat východosrbské hory, tj. v první etapě operace, musí jugoslávský 14. a 13. sbor bojovou činností v týlu nepřítele usnadnit postup útočících jednotek na západ a spolu s nimi obsadit takticky a operačně důležité body. Ve druhé etapě operace, kdy budou sovětská vojska a 14. sbor NOAJ útočit od řeky Moravy na Bělehrad, udeří 1. sbor NOAJ hlavními silami v týlu Němců z čáry Džurinci-Velika Moštanica na Bělehrad a částí sil z čáry Gornji Milanovic-Darasava ve směru na Kragujevac a Bački Palanku vstříc sovětským vojskům. Jugoslávský 12. sbor zasadí částí sil v součinnosti s 1. armádním sborem úder na Bělehrad a hlavními silami na Obrenovac a dále podél levého břehu Sávy ve všeobecném směru na Zemun. Velení NOAJ učinilo v tomto duchu svá rozhodnutí a vytýčilo úkoly uvedeným sborům."
Příslušné politické orgány sovětských frontů pak v sovětských jednotkách seznámily vojáky s tím jak se chovat při vstupu do Jugoslávie (historickým podkladem pro informace zde je: Velká vlastenecká válka, svazek 4, Kapitola XIV., str. 373, 374.)".

Osvobození Bělehradu, Bělehradská operace.
Samotný útok v Bělehradské operaci začal dne 28. září 1944. "Druhého dne, tj 29. září 1944, byla v Moskvě uveřejněna zpráva sovětského velení, že vojska Rudé armády vstupují se svolením NKOJ dočasně na území Jugoslávie a že po splnění svých úkolů budou zase ze země stažena. Sovětské velení zároveň upozorňovalo, že na území Jugoslávie, kde budou rozmístěny útvary Rudé armády, bude vykonávat svou moc civilní správa Národního výboru osvobození Jugoslávie (historickým podkladem pro informace je zde: Vněšnaja politika Sovetskogo Sojuza b period Otečestvennoj vojny. Dokumenty i matěrialy, t. II, Moskva 1946, str. 236.)."
Boje v Jugoslávii se již od prvého dne rozvíjely úspěšně.
"Čelní divize 68. střeleckého sboru z 57. A násilně překročila pohraniční řeku Timok a za bojů obsadila vesnici Kobišnica. Za dva dny bylo společným úsilím tohoto sboru a výsadku, který vylodila Dunajská válečná flotila v přístavu Radujevac, osvobozenao město Negotin. Tím se zlepšily podmínky pro koordinování činnosti pravokřídelního 75. střeleckého sboru a 68. střeleckého sboru, který útočil ve středu bojové sestavy. Svazky 64. střeleckého sboru armády se 30. září večer přiblížily k Belogradčiku.
Ve dnech 1.-8. října 1944 sváděla vojska 75. a 68. střeleckého sboru rozhořčené boje v prostoru Donji Milanovac a Klokočevac. Vesnice přecházely několikrát z ruky do ruky. V prostoru Štubiku byly obklíčeny a 4. října zničeny značné nepřátelské síly.
Svazky 75. střeleckého sboru, jemuž velel generálmajor A. Z. Akimenko, navázaly b těch dnech styk s 25. pěší divizí NOAJ, která bojovala v prostoru Klokočevace, a v součinnosti s ní dobyly Donji Milanovac. Ještě než překročila Rudá armáda jugoslávské hranice, sváděly 25. a 23. pěší divize z14. sboru NOAJ boje s německými a četnickými vojsky a přeťaly nepřátelské komunikace v prostoru Kučevo-Klokočevac-Bor (historickým podkladem je zde:: Završne operacije za oslobodenije Jugoslavije 1944-1945, str. 94-95.).
Když vstoupila sovětská vojska na území Jugoslávie, byla organizována těsnější součinnost. Ve směrnici velitele 3. Ukrajinského frontu ze dne 4. říjan 1944 se veliteli 57. A ukládalo ´ dohodnout se s velitelem 14. armádního sboru NOAJ a akcemi 23. a 25 pěší divize z prostoru Kučeva a Žagubici na východ podporovat postup 75. a 68. střeleckého sboru a zamezit nepříteli přístup k horské oblasti ze západu (historickým podkladem je zde: AMO SSSR, f. 413, inv. 322 931, sp. I, l. 130.). Aby byl navázán přímý kontakt s jugoslávskými svazky, vyslal velitel armády do prostoru jejich činnosti svého náčelníka štábu. Styk se 14. armádním sborem NOAJ byl navázán.
Ve středu pásma, v němž armáda útočila, dobyly 3. října svazky 68. střeleckého sboru pod velením generálmajora N. N. Škodunoviče spolu s útvary 23. divize NOAJ velké středisko těžby mědi a zlata - město Bor (historickým podkladem pro informace je zde: Završne operacije za oslobodenje Jugoslavije 1944-1945, str. 95.).
Dne 6. října překročily východosrbské hory a na druhý den pronikl předsunutý oddíl do prostoru Ždrela v Moravském údolí.
Velitel armády ve snaze maximálně využít úspěchu ve středu útoku vydal rozkaz přesunout 5. samostatnou motostřeleckou brigádu k přepravám na řece Moravě v prostoru Svilajnace. Dne 8. října pronikla brigáda zcela nečekaně k řece a druhého dne se zmocnila přepravy západně od Svilajnace. V té době poněkud severněji překročila Moravu 93. střelecká divize 68. střeleckého sboru a obsadila důležitý uzel nepřátelské obrany - město Velika Plana.
Při dobývání přeprav a při přechodu řeky projevili vojáci a důstojníci této divize statečnost a hrdinství. Ženijní náčelník 266. střeleckého pluku komunista nadporučík N. P. Lyskov se skupinou vojáků odminoval pod silnou palbou most. Člen VKS(b) P. M. Jemeljanov, velitel družstva v dělostřeleckém pluku téže divize, pronikl k mostu a palbou ze samopalu zlikvidoval sedm hitlerovců, kteří most střežili (historickým podkladem pro informace je zde: AMO SSSR, f. 413, inv. 218 301, sp. 4, l.517.). "

[michan]

Jugoslávie 1944, 45. Č 5.
Mapa celé východní fronty od Barentsova moře po Černé moře, kde jsou patrné údery RA



od 19. srpna do 31. prosince 1944. Patrné jsou zvláště ohromné ofenzívy na Balkáně.
V konci prvé dekády měsíce října 1944, když jednotky Rudé armády pronikly ve středu pásma útoku k řece Moravě, sovětský 64. střelecký sbor se na levém křídle značně opožďoval. Překročil jugoslávské hranice východně od Zaječaru teprve 3. října, ale boe o toto město se protahovaly do 8. října. "Nepřátelské síly v prostoru Zaječaru byla rozdrceny v součinnosti s jednotkami 45. divize NOAJ (historickým podkladem pro tyto informace je zde: Završne operacje za oslobodenje Jugoslavije 1944-1945, str. 97-98.).
Velitel frontu se 9. října rozhodl, že využije úspěchu 68. střeleckého sboru a 5. samostatné motostřelecké brigády, vysune 4. gardový mechanizovaný sbor z prostoru Vidina do prostoru Petrovace a odtud zasadí úder ve všeobecném směru Velika Plana-Bělehrad."
Sbor dostal za úkol "nejpozději do poledne 14. 10. 1944 dobýt Bělehrad a držet jej do příchodu jednotek 57. A (historickým podkladem pro informace je zde: AMO SSSR, f. 243, inv. 20 371, sp. 63, l. 179.)." I když jednotky sovětského 68. střeleckého sboru musely překonávat horský terén a mnoho německých ženijních zátarasů, přesto se dokázaly soustředit večer 10. října 1944, a to po 160 km pěším pochodu, v prostoru Petrovace.
K rychlému a bez velkých ztrát provedenému přesunu sboru velice přispěla sovětská 17. Letecká armáda, která bombardovala a ostřelovala nepřátelská vojska, jejich bojovou techniku i železniční uzly v týlu německých vojsk a vojsk ustašovců.
"Vojska 3. Ukrajinského frontu prolomila tedy ve dnech 28. září-10. října 1944 nepřátelskou obranu, postoupila na směru hlavního úderu o 130 km a rozdrtila hlavní síly nepřítele v pásmu útoku 57. A. Zdoláním východosrbských hor a překročením řeky Moravy vytvořila sovětská vojska předpoklady pro to, aby mohl být do bitvy zasazen 4. gardový mechanizovaný sbor, který měl útočit na bělehradském směru. Bylo navázáno těsné spojení se 14. armádním sborem NOAJ, který svou aktivní činností v týlu nepřítele podporoval útok sovětských vojsk."
Vpravo odtud se 46. A z 2. Ukrajinského frontu (velitelem sovětské 46. A byl generálporučík I. T. Šlemin) nesetkala s větším nepřátelským odporem a do 8. října večer se jí podařilo od nepřátelských vojsk zcela očistit jugoslávské území na východ od Tisy na úseku Kanjiža-ústí této řeky, násilně ji překročila a vytvořila předmostí v prostoru mezi městy Senta a Mol. "Levokřídelní sovětský 10. gardový střelecký sbor této armády pak pod velením generálmajora I. A. Rubaňuka osvobodil za pomoci jednotek banátského operačního pásma NOAJ města Vršac a Bela Crkva a 6. října 1944 dobyl město Pančevo. Proniknutí sboru do prostoru Bělehradu k severnímu břehu Dunaje na frontě dlouhé 40 km značně zlepšilo operační situaci v tomto prostoru. Za několik dní, v noci na 10. října, znenadání překročila 109. divize téhož sboru za účasti 12. vojvodinské brigády NOAJ řeku Dunaj v prostoru Starčeva a vytvořila předmostí na jižním břehu řeky. Nepřítel sem musel poslat část svých záloh, aby zabránil rozšíření předmostí (historickým podkladem pro informace zde byla: Velká vlastenecká válka, svazek 4, Kapitola XIV., str. 375, 376.).
Nalevo sváděla vojska bulharské 2. A pod velením generála Kirila Stančeva hned v prvních dnech Bělehradské operace boje za zlepšení svého postavení. V prostoru Niš-Leskovac se bily svazky 13. sboru NOAJ, které se snažily dobýt velké dopravní uzly. Dne 7. října 1944 se sešli zástupci bulharské armády a NOAJ s velitelstvím sovětského 3. Ukrajinského frontu a domluvili se o společných akcích. Vojska 13. sboru NOAJ měla přehradit cesty vedoucí k Niši a Leskovaci ze severu a z jihu a v součinnosti s bulharskými jednotkami tato města obsadit (historickým podkladem pro informace je zde: Završne operacije za oslobodenje Jugoslavije 1944-1945, str. 103.)."
Bulhaři svou 2. A přešli do útoku podle stanoveného plánu, ráno 8. října 1944 a v prvních dvou dnech se pouze vklínili do německo-ustašovské obrany. Až když byly, za podpory sovětských letadel, zasazeny bulharské tanky byla prolomena nepřátelská obrana a Bulhaři začali pronikat hlouběji v prostoru Leskovace do údolí řeky Jižní Moravy. Pokračující úder bulharských tanků a pěchoty a jugoslávských svazků NOAJ na nišském směru usnadnil tak vojskům sovětského 3. Ukrajinského frontu zasazení hlavního úderu na Bělehrad ( zde viz



foto - Směr Bělehrad, říjen 1944).
"Vojska ve středu bojové sestavy sovětské 57. A, která pronikla k Moravě, jako by rozťala nepřátelské síly na dvě části. Před nimi a severně odtud byly německé a fašistické útvary a svazky - celkem přes 5 divizí. Na jih odtud, v pásmu útoku levokřídelních svazků, ustupovaly útvary a svazky sborové Bojové skupiny Müller. V hloubce budoval německý 34. armádní sbor obranu v prostoru Kragujevac-Kraljevo-Čačak, aby zabezpečil spojení sil ustupujících z Řecka s vojsky operujícími v prostoru Bělehradu. Nejhouževnatější odpor kladl nepřítel ve dnech 28. září-10. října v prostoru Klokočevače, Štubiku a Zaječaru.
Plán dalšího útoku na bělehradském směru byl takovýto: rozdrtit nepřátelské uskupení bránící se proti vojskům pravého křídla a středu bojové sestavy 57. A a prudkým úderem mechanizovaného sboru a části sil 68. střeleckého sboru v součinnosti s částí sil 1. a 12. sboru NOAJ dobýt Bělehrad.
Pravokřídelní 75. střelecký sbor armády měl zasadit úder ve směru Kučevo-Požarevac a za podpory 5. samostatné motostřelecké brigády zničit nepřítele v prostoru východně od řeky Mlavy. Sbor v centru armády (68.) měl kromě hlavního úkolu proniknout částí sil na čáru Arenndželovac-Šatornja, aby zajistil z jihu hlavní úder frontu na Bělehrad. Stejný úkol-zajistit hlavní úder - měl levokřídelní sbor (64.), který útočil jihovýchodně a měl zaujmout čáru Varvarin-Knjaževac.
Hlavní údernou silou v poslední etapě operace byl 4. gardový mechanizovaný sbor. Jednotky sboru se přepravily přes Moravu a 12. října zasadily hlavní úder ve směru Velika Plana-Mladenovac-Bělehrad a pomocný ve směru Smederovo-Bělehrad.
Hlavní síly mechanizovaného sboru zdolaly pak s částí sil 1. sboru NOAJ odpor nepřítele v prostoru hory Avala (jižně od Bělehradu), ráno 14. října 1944 pronikly k Bělehradu a zahájily boje v jižním předměstí, Jednotky, které zasazovaly pomocný úder, postupovaly na Bělehrad přes Smederovo. Všechny cesty vedoucí do jugoslávského hlavního města z jihu a z jihovýchodu se tak 14. a 15. října dostaly do rukou sovětských a jugoslávských vojsk. Velké nepřátelské uskupení ustupující pod údery 75. střeleckého sboru bylo od Bělehradu odříznuto. 12. sbor NOAJ držel zatím jižně od Sávy všechny cesty směřující z Bělehradu na jihozápad.
Do večera 15. října byla velká část jugoslávského hlavního města osvobozena. Avšak bojové akce sovětských a jugoslávských vojsk v Bělehradě se poněkud protáhly. Bylo to způsobeno tím, že bylo nutno vyčlenit část sil k odražení úderů dvacetitisícového uskupení nepřítele, které ustupovalo pod údery vojsk pravého křídla 57. A a pokoušelo se probít k Bělehradu (historickým podkladem pro informace zde byla: Velká vlastenecká válka, svazek 4, Kapitola XIV., str. 376, 377..)."
V těchto popisovaných dnech se také úspěšně rozvíjel společný útok jednotek NOAJ a vojsk bulharské 2. A.
"Během 11.-13. října 1944 dobyla tanková brigáda a jednotky srbské 47. pěší divize město Leskovac a bulharská 6. pěší divize obsadila město Bela Palanka. Dne 14. října ráno zahájily útvary této divize boje o Niš. Ze severu se k městu probily jednotky sovětského 1. gardového opevněného prostoru, z jihu a jihovýchodu 22. divize NOAJ. Toho dne byla Niš společným úsilím jugoslávských, bulharských a sovětských jednotek úplně očistěna od německých fašistických vojsk. Osvobození Niše a Leskovace mělo velký význam, protože hitlerovské velení nemohlo už stahovat svá vojska z Řecka po hlavní trati Athény - Bělehrad.
V následujících šesti dnech (16-21. října 1944) probíhaly nejurputnější boje jihovýchodně od Bělehradu i uvnitř města a v prostoru Kragujevace. Nepřátelské uskupení, odříznuté od Bělehradu v prostoru jižně od Dunaje, se pokoušelo probít k městu, avšak sovětská a jugoslávská vojska je 16.-17. října obklíčila. Hlavní síly obklíčeného uskupení byly 19. října sbíhavými údery z jihovýchodu, jihu a severozápadu zlikvidovány. Jenom za dva dny bylo v tomto prostoru pobito a zajato 10 000 lidí. Vyčišťování prostoru od zbytků německých fašistických vojsk pokračovalo ještě ve dnech 20. a 21. října. Vcelku bylo jihovýchodně od Bělehradu úplně rozdrceno nepřátelské uskupení, jež mělo přes 20 pluků a samostatných praporů (historickým podkladem pro informace zde bylo: AMO SSSR, f. 413, inv. 219 723, sp. 7, l. 63; f. 243, inv. 62 688, sp. 7, l. 61.)."
Velmi těžké boje probíhaly při dobývání hlavního města Jugoslávie od 14. do 21. října 1944 ráno.
"Ze sovětské strany se jich účastnil 4. gardový mechanizovaný sbor, 73. gardová a 236. střelecká divize, 3 dělostřelecké brigády, 16 dělostřeleckých minometných pluků a pluky SHD a 1 divize a 3 samostatné pluky protiletadlového dělostřelectva; z jugoslávské strany pak 1., 5., 6. a 11. divize a jednotky 16., 28. a 36. divize. Bok těchto vojsk při Dunaji zajišťovala Dunajská válečná flotila.
Činnost sovětských a jugoslávských vojáků podporovala 17. Letecká armáda.
Boje o Bělehrad, které začaly 14. října, skončily až 20. října. Hned první den, kdy sovětská a jugoslávská armáda po mohutné dělostřelecké přípravě prolomila vnější obvod a pronikla do jižních předměstí se rozpoutaly velmi rozhořčené boje. Nepřátelské opěrné body přecházely několikrát z rukou do rukou. Po boku sovětských a jugoslávských vojáků se statečně bili i bělehradští občané, kteří pomáhali jak mohli.
Sovětští vojáci a důstojníci, stejně jako jejich soudruzi ve zbrani - bojovníci NOAJ - prokázali v bojích o jugoslávské hlavní město skvělé vojenské mistrovství, statečnost a hrdinství.
Uvedeme jeden z mnoha příkladů: patnáct komunistů a komsomolců z 42. protitankové dělostřelecké brigády se dobrovolně přihlásilo, že dobudou telegrafní a telefonní ústřednu.
Sotva se však vojáci odpoledne 15. října přiblížili k ústředně, začal na ně nepřítel pálit ze sousední budovy. Poručík zdravotnické služby N. N. Kravcov a dva vojáci se vyšplhali po okapových rourách a římsách do okna a protitankovými granáty zničili deset fašistických samopalníků a těžký kulomet. Při druhém pokusu přiblížit se k telegrafu dostala se skupina znovu pod palbu - tentokrát z pevnůstky. Kravcov nařídil svým vojákům, aby zčali střílet ze samopalů po sousedních ulicích. Sám se pak přiblížil k pevnůstce a se zvoláním ´Za vlast za svobodu Jugoslávie!´hodil do střílny dva granáty. Nepřátelská pevnůstka zmlkla (historickým podkladem pro informace zde byla: Velká vlastenecká válka, svazek 4, Kapitola XIV., str. 377, 378.)."

[michan]

Jugoslávie 1944, 45. Č 6.

Smlouva mezi Titem a Stalinem byla tak dobrá, že se v ní říkalo i o šetření památek a budov v hlavním městě Jugoslávie Bělehradě. Poslechněme co to znamenalo a jak vše zapsali východní historiografové.
"V bojích o Bělehrad se sovětské velení snažilo co nejvíce ušetřit městské budovy. Sovětští vojáci je dobývali pokud možno převážně pěchotními zbraněmi, bez použití těžkých zbraní.
K odminování města bylo vyčleněno 7 sovětských ženijních praporů, které zachránily 845 objektů, z toho 85 správních budov. Zákeřný úmysl nepřítele proměnit Bělehrad v trosky byl zmařen. Rodoljub Čolakovič napsal: ´Spálené ruské tanky na ulicích Bělehradu svědčí o hrdinství tankistů, kteří nešetřili svých život proto, aby byl Bělehrad osvobozen s co nejmenšími škodami. Ruští hrdinové prolévali svou krev i za to, aby v boji za osvobození města zahynulo co nejméně dětí a žen. Obyvatelé Bělehradu to všechno věděli a prostými slovy svým osvoboditelům děkovali (historickými podklady zde bylo: Sovetskie Vooružennye sily v borbe za osvoboždenie narodov Jugoslavii, str. 73-74 a také ´Jugoslavija - SSSR´, r. 1946, čís. 4, str. 42.)."
Zde ještě



jednotky NOAJ v Bělehradě, říjen 1944.
"Zatímco 4. gardový mechanizovaný a 75. střelecký sbor s částí sil 68. střeleckého sboru za podpory 17. Letecké armády a v součinnosti s vojsky NOAJ útočily ve směru na Bělehrad, likvidovaly obklíčené nepřátelské uskupení a vyčisťovaly od okupantů jugoslávské hlavní město, daleko na jih a jihovýchod odtud postupovaly za úporných bojů 68. a 64. střelecký sbor. Vojska 68. střeleckého sboru násilně překročila Moravu a postoupila o 40-60 km na západ a jihozápad. Na nejsilnější odpor narazila v prostoru Kragujevace. Dne 21. října 1944 dosáhla čáry Arandžlovac-Gornji Milonovac-Kragujevac a spojila se zde s jednotkami 1. armádního sboru NOAJ. Divize 64. střeleckého sboru, kterému velel generálmajor I. K. Kravcov, vykonaly asi 85kilometrový pochod, násilně překročily řeky Moravu a Západní Moravu a dosáhly čáry jižně od Kragujevace-východně od Kraljeva-Kruševac.
Oba sbory zajistily útok hlavních sil frontu z jihu a jihovýchodu a do večera 21. října splnily svůj úkol.
Severně od Bělehradu úspěšně operovala 46. A z 2. Ukrajinského frontu. 31. gardový střelecký sbor této armády soustředil své síly na předmostích v prostoru Senty a Ady, 18. října obnovil útok a 21. října večer překročil maďarské hranice v prostoru Subotice.
Bulharská vojska útočila ve dnech 11.-21. října v součinnosti se svazky NOAJ na západním a jihozápadním směru. Jak píše hitlerovský generál Kurt Dittmar, ´Bulhaři projevovali obrovské nadšení... napadali svými četnými svazky Löhrovy (generál Alexander Löhr velel německým vojskům, která se tehdy stahovala z Řecka) kolony z východu a snažili se je zahnat do vysokých, nepřístupných hor v západní části poloostrova´(historickým podkladem pro informace je zde: Weltkrieg 1939-1945, Teil I, Stutgart 1954, S. 106.). Dne 21. října dosáhly bulharská 2., 1. a 4. A čáry jižně od Kruševace-Kuršumlija-Vranje- západně od Krivé Palanky-Kočanj (historickým podkladem je zde IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 4 390, l. 20-32.) takže bránily bok a týl vojsk 3. Ukrajinského frontu před údery německých svazků ustupujících z jihu Balkánského poloostrova.
Pod tlakem sovětských, jugoslávských a bulharských vojsk ustoupila poražená ´Skupina armád F´ večer 21. října 1944 za čáru Bělehrad-Gornji Milanovac-Kragujevac-Kraljovo-Kuršumlija-Vranje.
Za útoku Rudé armády v Jugoslávii se místní obyvatelstvo chovalo k sovětským vojákům přátelsky a srdečně. Rozhlasová stanice ´Svobodná Jugoslávie´ 15. října hlásila: ´Každý den přicházejí dopisy ze Srbska a Vojvodiny, které líčí neobyčejnou radost našeho lidu, nadšeně vítajícího Rudou armádu květy a dárky. Staří i mladí se snaží pomoci slavným a hrdinným rudoarmějcům, kteří spolu s bojovníky NOAJ očisťují naši zemi od německých okupantů (uveřejnila Pravda ze 16. října 1944.).´
Došlo na další a další projevy vítání a projevy úcty (zde viz foto



- jednotka RA v ulicích Bělehradu v říjnu 1944) a došlo i na ocenění vojáků a svazků, jak vše zaznamenali východní historiografové a já ze všech ocenění vyberu, cituji:
"Sovětská vláda vysoko ocenila operace Rudé armády v Jugoslávii. Jenom ve 4. gardovém mechanizovaném sboru dostalo 20 vojáků vysoké vyznamenání - titul hrdiny Sovětského svazu." Byla zřízena medaile "Za osvobození Bělehradu", kterou dostali všichni účastníci "Bělehradské operace". A mnoha útvarům a svazkům RA, které se v bojích zvláště hrdinsky vyznamenaly, byl udělen čestný název "Bělehradský".
Také jugoslávská vláda oceňovala a vyznamenala řády a medailemi 2 000 vojáků a důstojníků RA za statečnost a odvahu, kterou projevovali v přímých bojích na jugoslávském území. Titul "Národní hrdina Jugoslávie" byl tak udělen 13 sovětským vojákům, mezi nimi i veliteli 4. gardového mechanizovaného sboru generálporučíku tankových vojsk V. I. Ždanovovi a veliteli 73. gardové střelecké divize generálmajorovi S. A. Kozakovi (historickým podkladem pro informace je zde: Sovetskie Vooružennye Sily v borbe za osvoboždenie narodov Jugoslavii, str. 77.).
Po úspěšném zakončení Bělehradské operace vznikly velmi příznivé podmínky pro vyhnání fašistických okupantů z celé Jugoslávie. NOAJ se tak naskytla možnost vytvořit souvislou linii fronty (jako pokračování fronty sovětských vojsk). Nyní se NOAJ neopírala jen o jednotlivé oblasti vyčištěné od nepřítele, ale o celou osvobozenou část země. Vojska nepřátelské Śkupiny armád F´, která se bránila v Srbsku, utrpěla vážnou porážku. Zkrachoval plán německého velení, které chtělo zaujmout obranu silami Skupiny armád Serbien na jugoslávsko-bulharských hranicích a stáhnout po trati Atény-Niš-Bělehrad svá vojska z Řecka do severní Jugoslávie. Hitlerovská vojsaka mohla teď ustupovat z Řecka na severozápad po špatných cestách a přes oblasti, kde operovala vojska NOAJ a jugoslávští partyzáni (historickým podkladem pro informace zde byla: Velká vlastenecká válka, svazek 4. Kapitola XIV. str. 379, 380.)."

Osvobození zbytku Jugoslávie.
Osvobozený Bělehrad se pak stal hlavním městem samostatné Jugoslávie, kam poté přesídlil i Národní výbor osvobození Jugoslávie (NKOJ) a také NOAJ a jiné ústřední orgány.
Již v listopadu roku 1944 uzavřeli Tito a Šubašič novou dohodu. "Antifašistická rada byla uznána jako prozatímní zákonodárný orgán. V nejbližší době měla být vytvořena jednotná vláda Jugoslávie. Podle této dohody se měla také vytvořit prozatímní regentská rada, která měla fugovat tak dlouho, dokud Ústavodárné shromáždění nerozhodne o formě státního zřízení v zemi. Ve dnech 20.-23. listopadu se v Moskvě sešli zástupci jugoslávské emigrantské vlády a Národního výboru osvobození Jugoslávie s představiteli sovětské vlády. Společné sovětsko-jugoslávské komuniké konstatovalo, že je nutno vytvořit jednotnou jugoslávskou vládu na základě listopadové dohody mezi Šubašičem a Titem (historickým podkladem pro informace je zde: Vněšnaja politika Sovetskogo Sojuza v period Otečestvennoj vojny, T. II, str. 311-312.).
Avšak jugoslávský král pod vlivem svého reakčního okolí, které si nepřálo změnit předválečné pořádky, odmítl dohodu uzavřenou mezi Titem a Šubašicem, vyslovil Šubašicově vládě nedůvěru a nutil jí k demisi. Jugoslávský lid byl rozhořčen. Po celém osvobozeném území proběhla vlna shromáždění a protestních demonstrací. Jaltská konference šéfů vlád tří mocností uznala v únoru 1945 za nutné doporučit Titovi a Šubašicovi, aby neprodleně realizovali listopadovou dohodu a vytvořili prozatímní jednotnou vládu. Zároveň bylo vysloveno přání, aby z poslanců zvolených do Skupštiny v roce 1938 byli do Antifašistické rady národního osvobození Jugoslávie jen ti, kteří se za války nezkompromitovali spoluprací s okupanty. Podle těchto doporučení byla vytvořena regentská rada, a ta přijala demisi vlády. Tito sestavil jednotnou vládu, do níž vstoupilo i několik představitelů emigrace. Hlavní jádro vlády však tvořili představitelé NKOJ.
V deklaraci z 9. března 1945 se prohlašovalo, že politika nové vlády bude vycházet z usnesení Antifašistické rady národního osvobození, a nikoli ze zákonodárných aktů královské Jugoslávie (historickým podkladem pro informace zde byla: Velká vlastenecká válka, svazek 4. Kapitola XIV. str. 380, 381.)."


Použité podklady:

Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 1, 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Historie německé armády – Philippe Mason.
Nicholas Bethell a redakční skupina Time-Life Books – ÚTOK NA SSSR.
John Keegan – Druhá světová válka.
Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 -1945.
Janusz Piekalkiewicz – Letecká válka 1939 – 1945.
Janusz Piekalkiewicz – Námořní válka 1939 -1945.
Len Deighton – Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války.
Hitlerova armáda – Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command.
Válka jako Peklo – Eduard Rauss, Hans von Greiffenberg, Dr. Waldemar Erfurth, Peter G. Tsouras – editor.
Prof. Alexandra Viatteau, Historian Paris II University, Prof. Norman DAVIES, Historian Oxfrod University a Dr. Dariusz GAWIN, Historian Museum of the Warsaw Uprising.
Mathias Färber – Druhá světová válka v obrazech.
David Brownstone a Irene Franck – Historie válek.
Paul Carell – Spálená země.
Paul Carell – Operace Barbarossa.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Černí andělé – Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4. - Redakce čtvrtého svazku - M. M. Minasjan(vedoucí redakce a autorského kolektivu)
P. P. Bogdanov, M. S. Dolgij, N. V. Krestnikovova ( literární redaktorka), J. A. Prokofjev, P. I. Šuktomov, M. A. Švarev, G. M. Tavrovská, M I. Traktujev a celý autorský kolektiv, který začíná - M. L. Altgovzen a pokračuje dalšími 27mi jmény....
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
V.V.Bešanov: „Kadry rešajut vse – surovaja pravda o vojne“ (Kádry rozhodují o všem – syrová pravda o válce), vyd. AST, Moskva 2006
L.M.Mlečin: „Josif Stalin, jevo maršaly i generaly“ (Josif Stalin, jeho maršálové a generálové), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2005
L.M.Mlečin: „Russkaja armija meždu Trockim i Stalinym“ (Ruská armáda mezi Trockym a Stalinem), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2002
B.N.Petrov: „Ot revoljucionnoj česotky k vojennoj katastrofe“ (Od revolučního svrabu k vojenské katastrofě), Vojenno-istoričeskyj archiv 3/2001 (Vojensko-historický archív 3/2001), Moskva 2001
M.V.Zacharov: „Generaľnyj štab v predvojennyje gody“ (Generální štáb v předválečných letech), Vyd. AST, Moskva 2005
N.Zenkovič: „Vyššij generalitet v gody potrjasenij“ (Vyšší generalita v letech otřesů), vyd. Olma-Press, Moskva 2005
„Statistika armejskovo terora“ (Statistika armádního teroru), Vojenno-istoričeskyj archiv 2/1997 (Vojensko-historický archív 2/1997), Moskva 1997
„Tragedija RKKA“ (Tragédie Dělnicko-rolnické Rudé armády), Vojenno-istoričeskyj archiv 1/1997 (Vojensko-historický archív 1/1997), Moskva 1997
Ch.Andrew,O.Gordějevskij: KGB – Důvěrná zpráva, Vyd. East Art Agenci 1994
Ch.Andrew,V.Mitrochin: Štít a Meč Vyd. Akademia 2001 a 2008
Oleg Kalugin: Proščaj, Lubljanka (Promiň, Lubljanko ) ,vydal Olymp 1995
Interviu s generálem KGB Olegem Kaluginem: Časopis Čajka 2002
M.Pečenka,J.Bašta a kolektiv: Encyklopedie špionáže,Vyd. Libri 1993
Slovenská armáda 1939-1945 - Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Apokalypsa v Karpatech - Karel Richter.
Klapálek K., Ozvěny bojů, 2. vyd., Praha 1987.
Přikryl Vladimír., Pokračujte v horách. Praha 1947.
Sacher V., Na počátku stála smrt, Praha 1968.
Sacher V., Nebeská brigáda (rukopis).
Sacher V., Pod rozstříleným praporem, Praha 1991.
Steiner Arnošt, Drebota Jindřich: Za cenu života, Praha 1981.
Pivoluska J., Parabrigáda., Bratislava 1970.
Drtina P., Československo můj osud, díl I., II., III., IV., vydal Melantrich, Praha 1992.
Mé poznámky a mapy.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=7&t=376&start=60