Mapa Evropy
ke květnu 1945. V jižní části mapy je patrný útok britské 8. A a z východu mu jde vstříc útok NOAJ. Černě je území patřící ještě Wehrmachtu a SS.
Ve východní historiografii - Velká vlastenecká válka, svazek 4, Kapitola XIV, se také objevuje vyvracení z nařčení, že by si Stalin a Churchill, jako předmět schůzky v Moskvě mezi 9.-18. říjnem 1944, rozdělovali sféry zájmu v Jugoslávii a také v Řecku. Východní historici vše raději řeknou tak, že možná Churchill si chtěl rozdělit v Jugoslávii teritoria ("ten odporný kapitalista"- má poznámka), "ale Stalin přece né"!
A tak se východní sestava historiků rozepisuje o schůzce v Moskvě mezi Stalinem a Churchillem:
"Někteří jugoslávští vedoucí činitelé prohlašovali, že prý se Sovětský svaz a Velká Británie za druhé světové války domlouvaly o rozdělení Jugoslávie na ´sféry vlivu´. Obvykle se při tom odvolávali na Churchilla. Churchil skutečně ve svých pamětech píše, že prý v říjnu 1944 uzavřel v Moskvě se Stalinem ´dohodu´o rozdělení ´sfér vlivu´ v Jugoslávii a že o tom hovoří v dopise z 23. června 1945 adresovaném Stalinovi. Toto Churchillovo tvrzení, že existovala nějaká dohoda o rozdělení Jugoslávie na ´sféry vlivu´, je holý výmysl. Odkaz na uvedený Churchillův dopis je rovněž výplodem fantazie, poněvadž takový dopis do Sovětského svazu vůbec nedošel.
Ve skutečnosti se šéfové obou vlád na své schůzce v Moskvě domluvili jen na tom, že budou vůči Jugoslávii uplatńovat společnou politiku, což také prohlásili v komuniké z 21. října 1944.
V tomto komuniké se říkalo: ´Obě vlády se dohodly, že budou v Jugoslávii provádět společnou politiku, aby veškerá energie mohla být soustředěna proti ustupujícím Němcům a aby jugoslávské vnitřní potíže byly vyřešeny sjednocením královské jugoslávské vlády a národně osvobozeneckého hnutí. Uznává se ovšem nezadatelné právo jugoslávského lidu, aby sám rozhodl o svém budoucím státním zřízení (historickým podkladem pro uvedené informace je zde: Vněšňaja politika Sovetskogo Sojuza v period Otěčestvenoj vojny, T. II, str. 272.)."
A také hned dál dodávají: "Takovéto řešení jugoslávské otázky potvrzuje i řada dokumentů uveřejněných v oficiální publikaci ministerstva zahraničních věcí SSSR ´Korespondence předsedy rady ministrů SSSR s presidenty USA a ministerskými předsedy Velké Británie za Velké vlastenecké války 1941-1945´."
Ještě jedna věta z východní historiografie asi stojí za zmínku: "Sovětská vláda jak při schůzce šéfů vlád, zejména na moskevské poradě, tak i diplomatickou cestou jednala v zájmu boje proti společnému nepříteli se svými spojenci - USA a Velkou Británií - o různých otázkách, které se během války vyskytly (historickým podkladem pro informace zde byla: Velká vlastenecká válka, svazek 4, Kapitola XIV, str. 381.)."
A poté již skutečně za další zmínku stojí pojednání o té vojenské části, která je však východními historiky pojmenována stejně jako - "vojenskopolitický výsledek moskevské schůzky", aby pak přešli konečně k vojenské části popisu:
"Nejdůležitějším vojenskopolitickým výsledkem sovětsko-anglických jednání v říjnu 1944 byla dohoda jednajících stran o tom, že je nutno zaměřit všechno úsilí na likvidaci německých vojsk ustupujících z Balkánu. Churchill se mohl za svého pobytu v Moskvě přesvědčit, že sovětská vláda nemá v úmyslu posílat svá vojska do Řecka a na pobřeží Jaderského moře.
Sovětské velení, věrno svému závazku, že stáhne svá vojska z Jugoslávie, jakmile splní dané úkoly, učinilo příslušná opatření. Velitel 3. Ukrajinského frontu (maršál Tolbuchin) dostal už 15. října směrnici hlavního stanu, v níž se vojskům frontu doporučovalo upevnit se po dobytí Bělehradu na dosažených čarách a ´dál do jugoslávského vnitrozemí nepostupovat´ (historickým podkladem pro informace je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 9 493, l. 231.)." Proto, když RA dokončila Bělehradskou operaci, začala se vojska 3. Ukrajinského frontu přeskupovat do útoku v Maďarsku. Sovětský 3. Ukrajinský front jen v Jugoslávii ještě dočasně ponechal svůj 68. střelecký sbor, který od dne 23. října 1944 zaujal obranu jižně od Bělehradu, aby pak byl, s jednotkami NOAJ, připraven odrážet případné útoky Němců, kteří ustupovali z jihu od Řecka.
Jen Bulharská armáda spolu s NOAJ pokračovala koncem října a v listopadu v dalších bojových operacích ve zbylé části Jugoslávie.
"Dne 10. listopadu 1944 bylo osvobozeno město Veles a v polovině listopadu hlavní město Makedonije - Skopje. Koncem listopadu probíhala čára jíž bulharská vojska dosáhla, po linii Raška-Novi Pazar-Mitrovica-Skopje-Veles. Tím, že bulharská Lidová armáda vstoupila do války s Německem, přispěla k osvobození Makedonie a jižního Srbska. Umožnilo to Zářijové povstání. Jestliže vojska carského Bulharska vystupovala do 9. září 1944 v roli okupantů části jugoslávského území, pak Lidová armáda Vlastenecké fronty (Bulharska) bojovala za operací v Srbsku a Makedonii jako spojenec Rudé armády a NOAJ.
Po vyhnání nepřítele z Bělehradu zahájily svazky 1. a 12. jugoslávského sboru útok z prostoru Zemunu na Západ. Večer 10. listopadu pronikly na čáru Ilok-západně od Lacaraku a dále po západním břehu Driny až k Janji. Zde byly zastaveny. Posunuly však frontu za podpory sovětského letectva o 100-110 km na západ od Bělehradu. Tím, že se vklínily do nepřátelské obrany, zvětšily také mezeru mezi nepřátelskými vojsky na pravém křídle 2. TA, operující v prostoru Vukovaru a 34. as, který se bránil v prostoru Kraljevo.
Německé velení bylo nuceno urychleně stáhnout svá vojska ´Skupiny armád F´ z jihu Balkánského poloostrova, aby vytvořilo frontu na Dvině a na jih od Sarajeva, která by byla pokračováním fronty probíhající mezi ústími řek Drávy a Driny.
Sovětský 68. střelecký sbor, který ještě zaujímal obranu jižně od Bělehradu, přešel koncem listopadu do útoku a společně s jugoslávskými vojsky obsadil Kraljevo.
Nato byl z rozkazu velitele 3. Ukrajinského frontu přesunut do prostoru západně od Bělehradu a za nějaký čas do Maďarska. Přibližně ve stejné době odešla z Jugoslávie i Bulharská vojska. Na základě společného rozhodnutí sovětského a bulharského velení byla zformována bulharská 1. A (6 divizí), která potom operovala jako součást 3. Ukrajinského frontu na jeho levém křídle. Dne 25. listopadu se začala tato armáda přesunovat na sever. Nejdříve se dostala na úsek fronty mezi Drávou a Sávou, ale zanedlouho byla přesunuta na levý břeh Drávy, na území Maďarska. Ostatní bulharské divize, které nebyly začleněny do 1. A, se vrátily do Bulharska.
V polovině prosince se zadní voje německých fašistických vojsk ustupujících z jihu Balkánského poloostrova snažily bojem zadržet protivníka v prostoru jižně od Sarajeva. Když vojska 2. a 3. Ukrajinského frontu zahájila 20. prosince společný útok na Budapešť, probíhala fronta v Jugoslávii po čáře východně od Vukovaru-Loznica-Senica-jižně od Mostaru-severně od Zadaru. V říjnu a listopadu byla na jaderském pobřeží osvobozena všechna nejdůležitější města a přístavy: Split, Šibenik, Zadar.
Ke konci roku 1944 byly Srbsko, Černá Hora a Makedonie úplně očištěny od nepřítele.
V Bosně a Hercegovině, Chorvatsku a Slovinsku, kde už bylo mnoho osvobozených oblastí, působily jako v předešlých letech početné síly NOAJ a partyzánské oddíly. Avšak všechna velká města a železnice byly v rukou fašistických okupantů. V lednu a únoru 1945, kdy sovětská vojska rozvinula rozsáhlý útok od Visly k Odře, ani v březnu, kdy se urputně bojovalo v západním Maďarsku, se linie fronty v Jugoslávii nezměnila. Jenom na přímořském směru osvobodila jugoslávská armáda 14. února 1945 důležité středisko Hercegoviny Mostar.
V těchto měsících došlo v jugoslávské armádě k podstatným změnám. V lednu byly vytvořeny jugoslávské 1., 2. a 3. A a v březnu 1945 4. A. Národně osvobozenecká armáda Jugoslávie byla přejmenována na Jugoslávskou armádu a hlavní štáb NOAJ byl přeměněn v Generální štáb.
Sovětská vláda poskytla jugoslávské armádě značnou pomoc. V roce 1944 jí dodala asi 350 letounů, 65 tanků T 34, 579 děl různé ráže, 170 protiletadlových děl, přes 3 300 minometů a 500 velkorážních kulometů, asi 67 000 samopalů, lehkých a těžkých kulometů, asi 53 000 pušek a karabin, velké množství střeliva, radiových stanic, výstroje, výzbroje a potravin. V prosinci 1944 bylo Jugoslávcům odevzdáno 7 sovětských odsunových nemocnic a 4 chirurgické nemocnice s 5 000 lůžek. Na žádost Jugoslávie vyslalo sovětské velení dodatečně do Jugoslávské armády jako poradce a instruktory důstojníky RA. Jugoslávskému velení byla podřízena letecká skupina, několik letištních praporů a jugoslávská pěší brigáda zformovaná a plně vybavená v Sovětském svazu (historickým podkladem pro informace je zde: Sovetskije Vooruženije Sily v borbe za osvobožděnije Jugoslavii, str. 49-52.).
To všechno umožnilo jugoslávské vládě reorganizovat svou armádu (historickým podkladem pro informace zde byla: Velká vlastenecká válka, svazek 4, Kapitola XIV, str. 382, 383.)."
