Chráněný křižník Elisabeta
Pozornost většiny zájemců o válečné lodě se pochopitelně soustřeďuje na větší jednotky sloužící ve flotách námořních velmocí, zatímco menší lodě plavící se pod vlajkou slabších států, přijdou na přetřes pouze tehdy, pokud se v jejich kariérách odehrála nějaká zajímavá událost, jež jim dodá na atraktivitě. Většina těchto lodí však podobný příběh postrádá, takže povědomí o jejich existenci se postupně vytrácí a udržuje se pouze mezi potomky jejich posádek a maritimními publicisty v daných zemích. Jedním z oněch zapomenutých plavidel je i chráněný křižník ELISABETA. Po celou kariéru sloužil v rumunském válečném námořnictvu, jež bylo založeno v šedesátých letech 19. století, a bojový křest prodělalo během rusko-turecké války v letech 1877 až 1878. Po ukončení konfliktu získala země nezávislost, k čemuž významně přispěli rumunští vojáci a částečně i námořníci, kteří se podíleli na potopení tureckého monitoru DUBA-SEIFI. Mezi nimi vynikl absolvent námořní školy v Brestu Ion Murgescu, jehož jméno je spojeno i se službou popisované lodě.
Ion Murgescu - legenda rumunského námořnictva
Po vítězné válce muselo v r. 1881 ustanovené Rumunské království zajistit obranu strategicky důležitého ústí Dunaje a černomořského pobřeží vlastními silami. První úvahy o pořízení křižníku se objevily už počátkem osmdesátých let, ale pro finanční náročnost se nedočkaly realizace, a teprve v r. 1886 parlament schválil námořní program zahrnující stavbu chráněného křižníku, 3 strážních člunů a 3 torpédovek, na nějž vyčlenili částku 4,8 miliónů lei. Zaostalá země neměla vlastní loděnice, takže nové jednotky objednávali v zahraničí. Ve Francii realizovali torpédovky třídy NALUCA, ale křižník nesoucí jméno rumunské královny Alžběty a strážní čluny postavili ve Velké Británii.
Plánek Elisabety v původní podobě
ELISABETA byla zadána u světoznámé loďařské společnosti Armstrong Mitchell & Co Ltd, která úspěšně exportovala chráněné křižníky nejrůznějších velikostí, jimž se kvůli místu stavby přezdívalo „elswické“. Je pravda že ELISABETA připomínala svým vzhledem a rozměry spíše větší dělový člun, ale i jinde sloužily křižníky podobné velikosti, takže jí nebudeme příslušnost k této lodní třídě upírat, tím spíše, že provedení pancéřové ochrany bylo typické pro chráněné křižníky.
Projekt vypracoval slavný konstruktér Phillip Watts. Kýl založili v Elswicku 17. května 1887, ke spuštění na vodu došlo 29. září téhož roku a v září 1888 prodělala ELISABETA plavební zkoušky a následně jí předali majiteli. Jak dlouholetá vlajková loď rumunského válečného loďstva vypadala? Nápadné byly 3 stěžně (pně byly kovové, čnělky ze dřeva) nesoucí barkové oplachtění o ploše 513 čtverečních metrů a komín tyčící se ve středolodí. Podél lodních boků viselo na jeřábech 6 člunů, kdežto 7. umístili na zakulacené zádi. Před předním stěžněm se vypínal velitelský můstek, na přídi umístili kotelní průvlaky a nad hladkou palubou otevíraly široké žabí tlamy rudě natřená ústí početných ventilátorů.
Trup Elisabety v Elswicku
Nechyběly ani 2 pátrací reflektory a kloun skrytý pod hladinou. Jako konstrukční materiál použili ocel. Délka trupu činila na úrovni vodorysky 71,02 m a maximální délka byla 73,1 m, zatímco největší šířka 10,22 m a střední ponor 3,68 m. Plný výtlak dosahoval hodnoty pouhých 1330 tun. Boky pod úrovní vodorysky natřeli červenou barvou, zatímco nad čarou ponoru zůstaly černé. Velitelský můstek, stěžně a ventilátory obdržely jasně žlutý nátěr, kdežto čluny a komín vyvedli bílou barvou. Na přídi a zádi umístili nápadnou výzdobu.
Elisabeta v původním „vickoriánském“ nátěru
Základem pasivní ochrany se stejně jako u všech chráněných křižníků stala pancéřová paluba, která se skládala z vodorovné části silné nad strojovnami, kotelnami a muničními sklady 44 mm, kdežto ve středo a zadolodí jenom 25 mm. Z ní vedly dolů zkosené 88mm segmenty napojující se na lodní boky. Přepážka v předolodí byla silná 102 mm a velitelskou věž chránily 76mm pancíře. K utlumení následků nepřátelské dělostřelby přispívaly rovněž uhelné jámy a trup dělily příčné přepážky na 9 základních vodotěsných sekcí.
Primární výzbroj tvořila čtveřice děl ráže 150 mm o délce hlavně 35 ráží, které dodal koncern Krupp, a umístili je do samostatných sponsonů podél lodních boků. To bylo výhodné pro střelbu směrem v podélné lodní ose při podpoře klounového útoku, ale v boční salvě mohli použít pouze 2 kanóny, což dělostřelcům znemožňovalo naplno využít jejich potenciál, byť Kruppova děla patřila ke světové špičce. Sekundární výzbroj se skládala z lehkých děl určených k odrážení útoků tehdy přeceňovaných torpédovek. Konkrétně se jednalo o 4 Nordenfeldtovy kanóny ráže 57 mm, usazené po dvojicích v předo a zadolodí, doplněné dvěma revolverovými děly ráže 37 mm od téhož výrobce a stejným počtem zbraní systému Hotchkiss v marsech a na palubě. Nezapomnělo se ani na podhladinové pneumatické vrhače torpéd systému Canet o průměru 356 mm, kterých ELISABETA nesla 4 kusy; 2 podél boků a ostatní na přídi a zádi. Torpéda dodal Whiteheadův závod v Rijece a loď jich přepravovala 20 kusů.
Část posádky Elisabety a lehké výsadkové dělo
Pohonnou jednotku tvořily 2 vertikální parní stroje s trojitou expanzí, které vyrobila firma R & W Hawthorn Leslie, a jejichž nominální výkon činil 2500 koňských sil (při posíleném tahu (4700), což mělo podle propočtů stačit k dosažení rychlosti 19 uzlů. Výkon strojů převáděly hřídele na 2 trojlisté vrtule o průměru 2,97 m a páru dodávala čtveřice válcových kotlů s několika topeništi. Elektřinu vyráběly 2 generátory a lodní síť dosahovala napětí 80 voltů.
Běžnou zásobu paliva tvořilo 250 tun uhlí a celkově jej zásobníky na ELISABETĚ pojaly 322 tun. Při zkušební plavbě stroje dosáhly úhrnného výkonu 4714 koní, ale třebaže panovaly ideální povětrnostní podmínky, loď ještě nenesla výzbroj a topiči do kotlů ládovali vysoce kvalitní cardiffské uhlí, naměřili rychlost pouhých 18,053 uzlů! V reálných podmínkách rychlost nepřekročila 17,3 uzlů a rumunští pozorovatelé nezastírali zklamání, třebaže nautické vlastnosti byly uspokojivé a loď dobře odolávala vzdutému moři.
Zaoblená záď s lodní vrtulí
Posádku tvořilo 9 důstojníků a 131 (?) mužů, ale jelikož křižník využívali i jako výcvikovou loď pro námořní důstojníky, většinou se na něm plavily i desítky kadetů. Během dlouhé kariéry sloužila na ELISABATĚ řada předních osobností rumunského válečného námořnictva, z nichž kromě I. Murgescua stojí za připomenutí alespoň V. Urseanu, C. Balescu, N. Negru či E. Sebastian.
ELISABETA byla malá a poměrně pomalá jednotka, jež se nemohla měřit s chráněnými křižníky běžné velikosti, ale nesla relativně silnou výzbroj a solidní pancéřování, takže na uzavřeném Černém moři, kde se s ní počítalo zejména proti rychle chátrající turecké flotě, mohla odvést dobré služby, byť rumunské loďstvo stále nepředstavovalo respekt budící sílu. Navíc Bukurešť vedla územní spor se Sofií o jižní Dobrudžu a ELISABETA převyšovala všechny jednotky, jimiž disponovalo bulharské loďstvo. A nezapomeňme ještě na jeden aspekt. Žádný z menších balkánských států neprovozoval křižník srovnatelné kvality, takže jeho vlastnictví se pro Rumuny stalo věcí národní prestiže a není divu, že král Karel I. ELISABETU často využíval jako královskou jachtu.
Elisabeta při zkušebních plavbách; povšiměte si chybějících děl
Historie služby:
Velitelem křižníku se stal Murgescu, jehož první starostí bylo opatřit posádku a připravit loď k přesunu do Rumunska, kde měla obdržet děla, jelikož Turci si postavili hlavu a odmítli ozbrojenému křižníku povolit proplutí Černomořskými úžinami. ELISABETA opustila Velkou Británii v polovině října 1888 a s mezipřistáními v Lisabonu, na Maltě a Istanbulu směřovala na Černé moře. Počátkem listopadu jí přivítali v Sulině, načež se vydala proti proudu Dunaje až do Galati, kde byl hlavní rumunský námořní arzenál. V zimě doplnili posádku na předepsané stavy a usadili na palebné posty děla, takže se křižník mohl vydat na první reprezentativní plavbu. 
Posádka při práci s plachtami
Jelikož Murgescu se v květnu 1888 stal velitelem zdejší floty, a nemohl se naplno věnovat velení vlajkového křižníku, jmenovali jeho nástupcem Vasile Urseanua, který tuto funkci vykonával až do r. 1898! Zdálo by se logické že skromné rumunské námořnictvo bude svoji chloubu využívat hlavně na Černém moři, a finančně náročné dálkové plavby omezí na minimum, což se však nestalo a ELISABETA reprezentovala rumunskou vlajku bez přehánění po celé Evropě. Ano, první dva roky strávila na Černém moři a zavítala do mnoha přístavů v Bulharsku (Varna), Turecku (Synop, Trabzon) a zejména Rusku (Oděsa, Jalta, Batumi,...), načež se stala vlajkovou lodí I. Námořní divize, kam patřily ještě dělový člun GRIVITA, torpédovky třídy NALUCA a školní loď MIRCEA.
Elisabeta při návštěvě Toulonu
Počátkem r. 1891 dostal Urseanu rozkaz připravit loď na plavbu po Středomoří, načež se křižník protáhl bedlivě střeženými úžinami Bospor a Dardanely, a zakotvil v Pireu, kde na jeho palubě přivítali vzácnou návštěvu - řeckého krále Jiřího I. Poté se vydali na okružní plavbu po Středozemním moři, přičemž navštívili např. Palermo, Toulon, Cádiz, Gibraltar a Maltu. Námořníci i kadeti byli nadšení a sdělení, že podobné plavby budou podnikat i v příštích letech, přijali s nefalšovanou radostí.
Vasile Urseanu
Na r. 1892 připadlo 400. výročí objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem, při kteréžto příležitosti se v Itálii a Španělsku konaly pompézní oslavy za přítomnosti zhruba 50 válečných lodí. Své zástupce vyslalo 14 zemí a rumunské námořnictvo pochopitelně reprezentovala jeho vlajková loď. Další část oslav proběhla za účasti replik Kolumbových korábů na opačné straně Atlantického oceánu, ale těch už se ELISABETA nezúčastnila a Urseanu zavelel k návratu do domovského přístavu.
V r. 1894 dodala ELISABETA v Sulině lesku zasedání Evropské dunajské komise a poté podnikla kratší plavby po Černém a Středozemním moři, přičemž si jí mohli prohlédnout obyvatelé tureckých, italských a rakousko-uherských přístavů. Další příležitost zapsat se do historie nastala v r. 1895, kdy se v Německu konala velká námořní přehlídka v souvislosti s otevřením průplavu spojujícího Severní a Baltické moře. To byla náramná sláva a před německým císařem Vilémem II. defilovalo 65 válečných lodí z 15 zemí, přičemž Rumunsko zastupovala ELISABETA a školní loď MIRCEA. Pravda, mezi mohutnými bitevními loděmi a pancéřovými křižníky bylo snadné pomenší reprezentanty rumunské floty přehlédnout, ale samotná účast při této památné události naplňovala posádky hrdostí, tím spíše, že během mezipřistání ve Stockholmu si ELISABETU prohlédl švédský král Oskar II.
Elisabeta v Kielu, na prostředním stěžni je německá vlajka
Po návratu se křižník plavil na Černém moři a kromě prezentace rumunské vlajky prodělala posádka i námořní manévry a rozloučila se s dlouholetým velitelem. Pod vedením několika důstojníků (Sebastian, Cateneanu, Balescu, Spiropol) se na přelomu 19. a 20. století intenzivně věnovala bojovému výcviku zaměřenému převážně na provádění torpédových útoků, a protože pohonná jednotka již nutně potřebovala údržbu, podstoupila ELISABETA v r. 1900 rekonstrukci kotlů a strojů.
Současně schválili ambiciózní program zahrnující stavbu 6 pobřežních obrněnců, 16 torpédovek, 8 říčních monitorů a tuctu říčních torpédových člunů. Bohužel ekonomická realita vedla k seškrtání těchto velkolepých záměrů a flota nakonec získala jenom 4 monitory a 8 torpédových člunů. I z tohoto důvodu velení námořnictva uvolnilo prostředky k přestavbě ELISABETY, kterou v r. 1904 začali prováděl pracovníci arsenálu v Galati. Kromě opravy trupu a strojů odstranili veškeré oplachtění a prostřední stěžeň (ostatní nahradili novými), což zásadně změnilo vzhled křižníku, ale k výměně zastaralých děl s nízkou kadenci nedošlo, takže bojová hodnota staré lodě příliš nevzrostla.
Nárys a půdorys přestavěné Elisabety
Do služby se zmodernizovaný křižník vrátil 15. května 1905 a záhy prošla posádka nejtěžší zkouškou v dosavadní klidné kariéře. ELISABETA kotvila v největším rumunském přístavu Constanta, kde se 2. července zničehonic zjevil ruský obrněnec KŇAZ POTĚMKIN TAVRIČEVSKIJ doprovázeny torpédovkou č. 267, jehož námořníci se před několika dny vzbouřili, zabili velitele a nyní hledali útočiště k doplnění zásob potravin, sladké vody a uhlí. Obrněnec pozdravil přístav 21 výstřely, na které sice zdejší úřady ze slušnosti odpověděly stejným způsobem, ale žádosti vzbouřenců nevyhověly. To vyžadovalo notnou dávku odvahy, jelikož dobře pancéřovaný vetřelec mohl svými těžkými děli rozstřílet nejenom ELISABETU, ale celé rumunské válečné loďstvo a následně proměnit město v ruiny, ale vzbouřenci naštěstí přístav záhy opustili.
Posádka Elisabety
Radost Rumunů se ukázala jako předčasná, jelikož bitevní loď se 7. července vrátila a kolotoč jednání se roztočil nanovo, ale tentokrát šlo rebelům hlavně o záruky beztrestnosti. Jejich delegáti se dostavili na palubu ELISABETY, a když jim zástupci vlády garantovali, že nebudou vydání do Ruska k trestnímu stíhání, předali loď Rumunům. Ti na ní sice vztyčili svoji modrožlutočervenou vlajku, ale o tom, že by si obrněnec ponechali nemohla být řeč, tudíž KŇAZ POTĚMKIN TAVRIČEVSKIJ obratem vrátili Rusku.
Po této vzrušující události pokračoval křižník ve všední „mírové“ službě. V r. 1906 se zúčastnil otevírání nového přístavu v bulharské Varně, ale hlavní pracovní náplní posádky zůstával nácvik bojové připravenosti, a při jednom cvičení došlo k tragické nehodě. ELISABETA zabezpečovala v létě 1906 poblíž mysu Midia desant z parníku ROMANIA, jenomže jeden výsadkový člun se převrhl a 10 mužů utonulo. Přesto bylo cvičení vyhodnoceno jako úspěšné, což však námořníky sotva těšilo.
Elisabeta ještě v původní podobě v přístavu Sulina
Nedávné události v Constantě demonstrovaly slabost zdejší floty, takže snahy zvýšit bojovou hodnotu křižníku pokračovaly i v r. 1906. Nejprve na ELISABETU nainstalovali radiotelegrafický aparát, jehož dosah však nepřevyšoval 100 km, a později odplula do námořního arsenálu v Galati, kde vyměnili kotvy a odstranili původní děla ráže 150 a 57mm, která nahradily moderní rychlopalné kanóny ráže 120 mm francouzské provenience doplněné 75mm zbraněmi. Práce se nečekaně protáhly, takže křižník Galati opustil až koncem r. 1907 a velel mu D. Poenaru. I pod jeho velením se ELISABETA věnovala nácviku bojové připravenosti a školení budoucích námořních důstojníků, kteréžto záslužné činnosti občas zpestřily reprezentativní povinnosti, jako bylo v r. 1909 otevření nového přístavu v Constantě.
O rok později Poenarua v kapitánské kajutě vystřídal A. Catuneanu a nad Balkánským poloostrovem se začala stahovat válečná mračna. Nejprve Itálie v r. 1911 napadla Turecko a sotva podepsali mírovou smlouvu, vyhlásilo Vysoké Portě válku Bulharsko, Řecko, Srbsko a Černá Hora. Rumunsko se k alianci křesťanských států nepřipojilo, protože nemělo s Tureckem společnou hranici, ale Bukurešť hodlala jako odměnu za vyhlášenou neutralitu získat jižní Dobrudžu. Pro Turecko měly značný význam dodávky zbraní a válečného materiálu z rumunských přístavů, které se snažilo narušovat bulharské loďstvo, což vedlo k bitvě u mysu Kaliakra, ve které torpédovka DĚRSKI těžce poškodila chráněný křižník HAMIDIYE.
Elisabeta v Instanbulu během první balkánské války
Válka vypukla v říjnu 1912, načež ELISABETU poslali do Istanbulu, kde plnila úlohu staniční lodě. Námořníci utvořili 3 oddíly, které střežily rumunské vyslanectví, a se zájmem sledovali zprávy a porážkách tureckých vojsk. První balkánská válka skončila v květnu 1913, ale spory mezi Bulhary a nedávnými spojenci ohledně dělení kořisti vedly k dalšímu konfliktu, kterého se tentokrát zúčastnilo i Rumunsko, jež obsadilo jižní Dobrudžu. ELISABETA se vrátila do vlasti 15. června 1913 a Catuneanu dostal rozkaz střežit ústí Dunaje v oblasti Suliny před eventuálním nepřátelským útokem. Přesilou drceni Bulhaři však raději nechali internovat jádro svého loďstva (půltucet torpédovek třídy DĚRSKI) na Krymu, takže posádka křižníku nepřítele vyhlížela marně.
Během balkánských válek v Bukurešti oprášili plány na posílení floty a v r. 1912 přijali námořní program, v jehož intencích mělo vstoupit do služby 6 lehkých křižníků, tucet torpédoborců a 1 ponorka. Dokonce pohrávali s myšlenkou na stavbu bitevní lodě o výtlaku 13 000 tun nesoucí jako primární výzbroj 4 děla ráže 305 mm, ale do první světové války se podařilo založit pouze 4 torpédoborce a ponorku, které v r. 1915 zrekvírovaly Francie a Itálie, takže se Rumuni žádných posil nedočkali a jejich loďstvo (s výjimkou Dunajské flotily) mohlo během první světové války plnit pouze pomocné úkoly. Bukurešť sice vyhlásila neutralitu, ale vláda se netajila sympatiemi k Dohodě a čekala na vhodný okamžik, aby si zajistila územní zisk na úkor Rakouska-Uherska.
Přestavěná Elisabeta v Constantě
ELISABETA zůstala v Sulině, ale jejím velením pověřili V. Pantaziho, jenž dostal za úkol chránit ústí Dunaje, takže stařičký křižník poctivě střežil dunajskou deltu až do srpna 1916, kdy vláda pod vlivem úspěchů Brusilovovy ofenzivy vyhlásila válku Centrálním mocnostem a zdejší armáda vpadla do Sedmihradska. Rumuni se obávaly silné rakousko-uherské Dunajské flotily, která disponovala řadou starších i moderních monitorů, a proto se rozhodli ELISABETU odzbrojit a odmontované torpédomety a 120 i 75mm kanóny využít při budování opevněných pozic mezi osadami Oltenita a Turtucai.
Rumunská ofenzíva po prvotních úspěších ztratila dech, načež nepřátelská vojska pronikla hluboko na rumunské území, a nebýt pomoci Ruska, musela by Bukurešť kapitulovat ještě před koncem r. 1916. S výjimkou Dunajské flotily se loďstvo žádných akcí nezúčastnilo a jeho jediným příspěvkem k válečnému úsilí Dohody bylo podstoupení parníků REGELE CAROL I, DACIA, IMPERATOR TRAIAN a ROMANIA Rusku, které je přestavělo na hydroplánové lodě. Rumuni s vypětím všech sil udrželi alespoň Moldavsko a dunajskou deltu i s arzenálem v Galati, kam přemístili lodní kanóny z vyklizených opevnění u Turtucai. Třebaže na ELISABETĚ zůstalo pouze několik kulometů a lehkých děl (?,) sloužila pod velením kapitánů Balanescua a Boteze jako hlídková loď v Sulině, přičemž hlavní tíže obrany spočívala na bedrech posádky starého ruského obrněnce SINOP.
Dělo ráže 120 mm sejmuté s Elisabety v postavení u Turtucai
Zhroucení Ruska zpečetilo osud Rumunska, jehož vláda musela koncem r. 1917 uzavřít s Centrálními mocnostmi příměří a na jaře následujícího roku mírovou smlouvu, která umožňovala rakousko-uherským lodím svobodně proplouvat ústím Dunaje. Těsně před koncem Velké války však Rumunsko opět vyhlásilo nepřátelství Německu, čímž si zajistilo připojení Sedmihradska, Banátu a Bukoviny, a jelikož už v r. 1918 okupovalo Besarábii, vyšlo z války s velkým územním ziskem, byť o život přišlo 250 000 vojáků, což pro národ čítající pouhých 7 600 000 hlav představovalo značné ztráty.
Zdejší flota naštěstí přišla pouze o 2 torpédovky, které zmizely pod hladinou Dunaje po nárazu na minu, což ale bohatě kompenzovaly reparace v podobě 7 torpédovek a 3 říčních monitorů a koupě 2 velkých torpédoborců a dalších menších plavidel. Během války se technický stav ELISABETY citelně zhoršil, a jelikož by se další modernizace 30 let staré jednotky nevyplatila, vyřadili křižník v r. 1919 ze služby. Nějaký čas jej ještě využívali jako transport, ale od r. 1923 kotvil v Sulině, kde sloužil jako hulk a také k výcviku lodních topičů. O sešrotování rozhodli v r. 1926, avšak některé součásti se zachovaly v Námořním muzeu v Constantě, kde návštěvníkům předvádějí i model možná neslavnější rumunské válečné lodě.
Technické parametry:
Délka: 71,02 m na vodorysce, maximální 73,1 m.
Šířka: 10,22 m.
Ponor: 3,68 m.
Výtlak: 1330 tun .
Výkon strojů: nominální 2500 koňských sil, při posíleném tahu 4700. Během zkušební plavby 4714 koní.
Rychlost: 18,053 uzlů při zkušební plavbě, normálně 17,3 uzlů.
Pancéřování: paluba 44 až 25 mm, zkosy 88 mm, velitelská věž 76 mm a příčná přepážka 102 mm.
Výzbroj: 4 x 150 mm, 4 x 57 mm, 4 x 37 mm, 4 x torpédomet.
Posádka: 9 + 131 mužů (?).
Použité zdroje:
Okrety Wojenne 1999/5.
Brook P.: Warships for Export; Armstrong Warships 1867-1927.
Conway´s All The World´s Fighting Ships 1922-1946. Vydalo nakladatelství Conway Maritime Press 1980.
Conway´s All The World´s Fighting Ships 1860-1905. Vydalo nakladatelství Conway Maritime Press 1979.
Ненахов Ю.: Энциклопедия крейсеров 1860-1910. Vydalo nakladatelství ХАРВЕСТ 2006.
Морская коллекция 1999/3.
http://www.gwpda.org/naval/weliz000.htm
http://www.wikipedia.org/
http://www.marinarii.ro/nave.php?id=71
https://sites.google.com/site/vioricaan ... -elisabeta
http://vapoare.blogspot.cz/
). Stejně tak ovšem jsem ještě jakž takž schopen pochopit ráži .65 Gatling s poměrně hmotnou střelou, v případě puškových ráží o hmotnosti projektilu cca 30g předpokládám, že jejich hlavním posláním rozhodně nebyla obrana proti torpédovým útokům, ale např. podpora/vyzbrojení jednotek při vyloďování apod.